Ostří břitvy

Kapitola 5 ŠEDÝ KRYSTAL

Orkán otřásal tenkými stěnami tropického stavení. Iver-něvovi, slabému jako dítě, se zdálo, že je uprostřed silné vichřice v himalájských horách. V jeho paměti se střídaly obrazy Kašmíru, houpaly se a chvěly jako v přeludu, a mizely rozváty po stěnách pokoje, potažených světlou látkou. Dlouho před jeho horečnými zraky zůstával a často se vracel jeden krajinný záběr, který se mu zřejmě pevně vryl do paměti.

Vysoko v horách, nad hranicí pásma lesů, se rozkládalo údolí plné kamenů obehnané obřími hřbety. S vrcholku horského sedla, odkud se Iverněv díval, se domečky zdály být jen o trochu větší než skalní úlomky, jimiž byl štědře poset levý okraj údolí. Nahoře, v nedozírné výšce, zuřila větrná smršť vířící třpytivý oblak sněžného prachu, který se jako poloprůzračný závoj snášel dolů. Jasné slunce a hluboké modré nebe se odrážely od gigantických sněhových jazyků. Dno údolí napravo i nalevo bylo jednotvárně šedivé, jako je šed stejnorodého kamene vyvrženého z rozestouplého nitra hory. Tato nesmírná záplava kamenného moře obklopovala ubohá obydlí člověka, tak křehká, že až vzbuzovala lítost.

Ale v domcích žili silní a sebevědomí lidé, jakoby zrození těmito strašnými horami.

Nemoc již ustupovala, měl však před sebou stále ještě několik dní, po které bude upoután na lůžku. Protivnou úpla-vici zavinila tisíciletá studně, z níž se ve chvilkové slabosti odvážil napít nešvařené vody.

jeho noví přátelé jej nepřevezli do nemocnice, ale posta- rali se o slušnou lékařskou péci a najali dvě mladé, velice přísné ošetřovatelky, které doprovázel stále se smějící a potměšilý „milosrdný bratr“. Lékař, malý a stále upocený tlus-ťoch, přijížděl za geologem každý den ve stařičkém páchnoucím automobilu.

Vše probíhalo dobře, jen Iverněv byl nervózní, zlobil se na sebe a na osud za nemoc, která přerušila úspěšnou práci. Vyčítal si, že zklamal, když takto zůstal vyřazen na dobrých šest týdnů. Již dávno měl být zpátky v Dillí, kde ho jistě očekávají telegram a dopisy od Andrejeva a Sugorina, nejspíš i od Girina. Je možné, že rozuzlení otcova tajemství, týkající se lidí s prsteny a tajemství černé koruny, je obsaženo tam, v oněch ostatním lidem nic neříkajících odpovědích na jeho telegram …

Je to zvláštní, jací dobří lidé jej obklopují! Italové, indický malíř Ramamurtí a jeho krásná žena odložili svůj odjezd do Dillí, dokud se neuzdraví. Césare zmíral zvědavostí v očekávání odpovědi z Ruska.

V jakémsi návalu melancholie, vyvolané únavou a naprostým nedostatkem jakýchkoli zpráv o Tatě (matka totiž psala o všem, jen ne o tom, co bylo pro jejího syna nejdůležitější), vyprávěl Sandře o příčině svého stesku. A Sandra našla v něčem shodnost svého osudu s Iverněvovou tragédií. Od Andrey nedostala dlouho žádný dopis a zdálo se jí, že zmizel stejně beze stopy jako Tata.

Sandra si vzala Iverněva na starost, a snad tedy za rychlé uzdravování vděčil ruský geolog jejím denním návštěvám a rozptýlení, o něž se mu postarala.

Dnes přinesla Sandra z Dillí telegram, který oznamoval příjezd doktora Girina. Iverněv nenapsal domů o své nemoci, a Girin jej nyní zval k setkání. Iverněv ihned nadiktoval Sandře telegram: „Ležím nemocen v Madrásu, musíme se nutně setkat, vemte poštu na velvyslanectví, cesta letadlem bude zaplacena.“

Iverněv se poprvé posadil na lůžku, když se zrovna objevil Girin. Doktor vešel dovnitř v bílých volných šatech, s nezvyklým překážejícím kloboukem v ruce, v doprovodu menší opálené mladé ženy s velkýma očima a černými vlasy, která, jak se ukázalo, byla jeho ženou.

Girin s požitkem nastavil tvář ventilátoru. Šima přes svůj přiléhavý šat nepociťovala horko a její hladká kůže nebyla vlhká. Tato schopnost snášet vedro udivila Iverněva i Tillottamu.

Začaly dotazy o Moskvě, o příbuzných a známých, o tom všem, co by se zdálo bezvýznamným cizinci, ale co mělo takovou důležitost pro krajany. Jako by si něco připomněl, Iverněv náhle zmlkl, a Girin s přisvědčujícím kývnutím vytáhl z kapsy balíček. Nemocný netrpělivě roztrhl obal a začal číst. Girin povstal a zamířil s ženou na verandu.

Se silným zaskřípěním na štěrku zabrzdilo u brány nízké zelené auto.

Z automobilu vystoupilo plno lidí. Tři ženy, z nich dvě byly dohněda opálené Evropanky a jedna velmi snědá dcera Indie, která se v černém sárí zdála být ještě tmavší. Muži byli čtyři, dva Indové a dva Evropané, v každé dvojici vždy jeden postarší a jeden mladý.

„Celá delegace přišla na počest uzdravení našeho geologa,“ zašklebil se Girin. „Jak je vidět, má zde ten náš Iverněv úspěch.“

Hostitel i návštěvníci byli staří známí a nenucenost, která mezi nimi panovala, byla poněkud rušena přítomností Girina, Simy a ztepilého starce s hustým plnovousem. Sochař Rama-murtí představil tohoto muže jako svého guru — profesora dějin umění Vitarkanandu. Iverněv něco věděl o jeho úloze v Dajárámově životě a zvedl se na lůžku, aby Vitarkanandu uctivě pozdravil. Avšak stařec jemným pokynem ho přiměl, aby si lehl, a několikrát přejel špičkami svých prstů po čele a skráních nemocného. Iverněva zaplavil příjemný pocit klidu a důvěry a na chvíli zavřel oči.

Nikdo kromě Iverněva si nevšiml, že dva vědci si navzájem pohlíželi do očí s přímou otevřeností, jaká může být pouze mezi velkými přáteli nebo nepřáteli.

Sotvaže Vitarkananda uklidnil geologa a obrátil se k přítomným, setkal se se zpytavým pohledem ruského lékaře. Zlehka nadzdvihnuv lomené smolné obočí nad hlubokýma tmavýma očima, zahleděl se Ind tázavě do bleděmodrých očí Rusa, připomínajících sněžné pláně Tibetu za úsvitu. Několik minut trval nikým nepozorovaný souboj, nebo spíše zkouška sil, až konečně se Vitarkananda polohlasně zeptal Girina:

„Patříte k těm, kdo nastoupili cestu?“

„Rozumíte-li pod cestou vědu, pak ano, a pokud máte na mysli jógu, tedy ne.“

Profesor skryl úsměv pod širokými šedými kníry.

,Je pět cest, pět jóg, a jednou z nich je jóga poznávání.“

Chvíli se dobře bavili, zejména Lea se přátelila se Simou, Girin trápil profesora desítkami otázek.

,A ted podnikneme toto.“ Césare vstal. „Unavili jsme Ti-slava,“ tak Ital vyslovoval pro něho těžké jméno. „Je načase, abychom šli. Navrhuji ruským přátelům, aby nás doprovodili. Nedaleko odtud je vila, jejíž majitelé odjeli na cesty. Najali jsme si tam bazén, pěkně hluboký, se skokanskou věží. Od té doby je náš pobyt v Madrásu mnohem snesitelnější!“

Sima tázavě pohlédla na Girina a ten zase na Iverněva. Geolog přikývl.

„Bazén s kachlíky v nebeské barvě a teplá voda smíchaná s pramenitou! Světle modrá chladivá nádhera!“ sváděl Césare. „Profesora vezmeme také s sebou.“

Dajárámovy a Tillottaminy oči se rozšířily leknutím. Vitarkananda se však neurazil a měkce vysvětlil, že patří k starému pokolení a že se pro něho takové věci nehodí. Césare honem žádal za prominutí, alé vědec mu řekl, že se ničím neprovinil.

„Rád bych si s vámi ještě pohovořil,“ obrátil se ke Girinovi, „až si odpočinete po cestě a budete mít po konferenci ci…

„Nejsem unaven a zasedání začne až pozítří,“ odpověděl Girin. „Nehodilo by se vám to zítra? Nevím, jak na tom budu po konferenci s časem.“

„Zítra večer, výborně. Dovoluji si vás požádat, abyste mi prokázal tu čest a přijel ke mně. Dovolíte, aby přišlo několik mých přátel? Pouze muži. Dajárám pro vás přijede. Moji přátelé budou velmi potěšeni setkáním s ruským lékařem-psychologem. Něco jsme se již doslechli o vašich příspěvcích na dillíské konferenci.“

Vitarkananda se všem společně uklonil a vyšel v doprovodu Dajárámy.

Girin přiměl Simu, aby se šla koupat s Italy, a sám zůstal u Iverněva. Ještě ani celá společnost nebyla za dveřmi, když geolog požádal Girina, aby mu pomohl posadit se. Mával lístky popsanými povědomým Andrejevovým. rukopisem.

„Považte jen, jaká je to podivná shoda! Leonid Kirilovič našel v otcových zápiscích velmi stručnou zmínku o nálezu neznámých šedých krystalů v haldě starého rudného dolu, o nálezu, který otec učinil za své výpravy do Afghánistánu a na Pamír. Viděl jsem tento zápis, ale nepřikládal jsem mu žádné důležitosti. Bože, jaký jsem to byl hlupák!

„Jak se to mohlo stát?“

„Je to zcela letmá poznámka. Nikdo, ani otec či někdo jiný, nový minerál nepoznal.“

„Nejspíše se k tomu před revolucí nedostal a později mu v tom zabránil běh událostí, vždyť tisknout vědecké práce tehdy bylo obtížné.“

„Ale přece jen se tiskly. A otec to mohl udělat později.“

„Pak tedy nejspíše po revoluci už tyto kameny neměl. Zřejmě o ně nějakým způsobem přišel. Mineralogie přece nebyla speciálním oborem vašeho otce?“

„Nebyla. Byl to normální geolog všeobecného směru zajímající se o naleziště rud.“

„Snad pochyboval o tom, je-li jím nalezený minerál opravdu něčím zajímavý. A v návalu práce se neporadil s mineralogy.“

„To je možné. Co však ještě objevil Leonid Kirilovič: uvádí tuto část zápisu celou a já, popel na mou hlavu, jsem ji přehlédl při prohlídce otcova osobního archívu:,Včera jsem byl u A. K., prohlédl jsem si novinky, módní platinové obroučky. Dám mu kameny, platina se bude dobře hodit k jejioh zvláštní barvě … Vidíte, tato slova profesor Andrejev podtrhl: A. K. bude zřejmě klenotník a kameny se nejspíše u něho ztratily, nemyslím, že by je otec prodal.. “

„Okamžik. Celá ta věc není tak beznadějná, jak se vám zdá. Můj přítel, mineralog Sugorin, popsal podle paměti vzhled kamenů, které byly ukradeny dříve, než mohly být ohodnoceny. Byl to přívěsek v platinové obroučce nalezený v trezoru rozbombardovaného domu. Kameny byly průzračné, s šedavým nádechem, s množstvím droboučkých kovových jiskřiček rozsetých ve hmotě minerálu. Podle výbrusu se dalo soudit, že přírodní krystaly svisle vrstevnaté tvořily krátké hranoly.“

Iverněv se zachvěl. Girin k němu přistoupil, aby mu pomohl uložit se na lůžko.

„Počkejte, počkejte! Nejdůležitější při tom je to, že tento popis je přesným opakováním popisu šedých kamenů v černé koruně, kterou nalezli italští manželé. Jenže v koruně byly kameny větší!“

Girin, skloněný nad nemocným, se udiveně vzpřímil.

„Wilfried Deragazi, jehož znáte, nabídl Italovi ohromnou částku za korunu a potom přijel k nám, aby si osobně ověřil, odkud měl můj otec tytéž šedé kameny.“

„Ne!?“ jen to dokázal vyrazit ze sebe Girin.

Iverněv se rozkašlal, utřel si pot rukávem jemné košile a pokračoval:

„Z čehož můžeme učinit velmi důležité závěry. Za prvé, hlavní naleziště šedých krystalů bylo známo jen otci. A za druhé, kamínky mají významnou vlastnost. Ti, kdo o tom vědí, nešetří penězi a hledají je po celém světě. A ještě něco vím.“ Iverněv začal Girinovi vyprávět o nalezení koruny a o Leině nemoci.

,Připomeneme-li si příběhy Alexandra Makedonského, či přesněji legendu o jeho návratu z Indie, jak nám ji vyprávěl Soltanmurad Bechojev …

„Soltanmurada znám. Odpusťte, co vám tedy vyprávěl?“

„V legendě si Alexandr nasazuje na hlavu prastarou divo-tvornou korunu a zapomíná, proč přišel do Indie. Totéž se stalo i s Leou!“

„Jinými slovy, nastala částečná amnézie, když si nasadila černou korunu. Souhlasíte, že shoda nám dovoluje připustit, že potopené loďstvo bylo loďstvem Alexandra Makedonského, jež dostal Nearchos. A podle legendy dostal Nearchos i divo-tvornou korunu … Stačí vám to? Elektronický stroj by dávno řekl ano!“

„Tomu je ovšem jedno, co si o něm kdo myslí, když nakonec nemá pravdu. Řekne se, že to byl špatný kontakt. Je to pravděpodobné, ale nejisté. Ale přijímám vaše schéma, protože je logické. Přicházejí různé nečekané věci, jako byly ná- lezy výborných optických čoček ve staré Tróji. Co by se ale dalo říci k tomu z vašeho biologického hlediska?“

„Nemám žádná fakta ani přesvědčivé argumenty. Zůstanu jen při hypotéze. Úloha krystalů v kvantové elektronice je teprve vědecky studována. Slyšel jste jistě o maserech a laserech, krystalech rubínu nebo jiných minerálů, které zázračně koncentrují světlo. O biologických účincích laserů zatím nic nevíme. Naproti tomu jsou nám již odpradávna známy různé biologické vlivy připisované drahokamům, které jsou ve své většině rovněž krystaly. Možná že v tom, co považujeme za pověry, je troška zdravého smyslu a skutečných pozorování. Připusťme tedy, že šedé krystaly pod účinkem slunečního světla za určitých podmínek vyzařují paprsky, které působí na nervové buňky mozku. A jejich umístění a poloha v koruně jsou takové, že záření směřuje na zadní polovinu velkých polokoulí, tam, kde jsou přibližně umístěna paměťová centra.“

„Ano, to je správné! Vždyť Lea stála s korunou na hlavě na oslnivém slunci! Ale jak mohli takový objev učinit tenkrát, za oněch časů?“

„Na základě praktické zkušenosti a mlhavou intuicí dosáhli lidé mnohého. Část těchto objevů byla potom zapomenuta v nepřetržitých válkách, jimiž, pokud lidí bylo ještě málo, byly ničeny celé kultury. Zřejmě jsme ztratili i vědomosti o vlastnostech šedého krystalu, které někdo znenadání poznal. Jakého druhu jsou tyto vlastnosti, to už musí objasnit mineralogové, krystalografové a fyzikové.“

„Musíme získat vzorek. To je jediná cesta. Jinak můžeme pouze hádat, vězí-li to v samém krystalu, nebo v oněch stříbrných intruzích.“

„A co když to vůbec netkví v intruzích, a spíše v celkovém složení?“ zapochyboval Girin. „V čem to je, se můžeme bavit donekonečna, dokud nebudeme mít v ruce materiál ke zkoumání. A máme, myslím, jedinou možnost, jak ho získat, totiž tu, že by se váš přítel Césare uvolnil vytáhnout korunu zase na světlo boží, jestliže je skutečně ukryta, jak v rozhovoru naznačil. Kdyby ji dal vědcům do rukou, měl by po starostech a nehrozilo by mu ani žádné nebezpečí ze strany našeho.přítele Deragaziho.“ „To by bylo opravdu nejjednodušší. Myslíte, že mu můžeme říci všechno?“

„Ovšem. Konec nitky má v rukou stejně nakonec on. Ostatně na mne nedělá dojem člověka, který je ochoten za peníze ke všemu. Je to rozumný člověk a musí pochopit, že když už se do věci vložila organizovaná síla, musí jednotlivec ustoupit stranou a svěřit věc jiné, neméně mohutné organizaci. A vy, geologové, byste měli co nejrychleji zabezpečit tento starý důl, podaří-li se ho podle záznamu vašeho otce najít.“

„Ivane Rodionoviči, ten důl leží v Afghánistánu!“

„A to je škoda! Ale co, jak se tam dostat, s tím ať si lámou hlavu jiní. Napište úřední zprávu. Hned! Můžete poslat někoho ze svých spolupracovníků letadlem do Dillí?“

„Budu muset požádat geofyzika Volodu Tulymova. Je to druhý sovětský geolog tady v Madrásu, jinak tu nemám nikoho. Ale co, poletí tedy on, jaká pomoc.“

„Tak dobře. Zprávu odevzdáte jemu. Ted si čtvrthodinku odpočiňte a potom se dejte do práce. Nemusíte se rozepisovat zeširoka. Udělejte kopii pro Leonida Kiriloviče a on dá potřebné vysvětlení.

Koupali se všichni kromě Tillottamy. Nyní, když byla ženou Dajárámovou, nesměla porušit starodávné předpisy, ačkoli se velmi ráda koupala v moři spolu s Dajárámem nebo s Italkami, pokud nebyli přítomni muži. Tanečnice se uvelebila v hlubokém stínu pod přístřeškem z plachtovi-ny, zatímco ostatní se s blaženými obličeji ponořili do vody, nebeské zbaryením i osvěžujícím chladem. Sima si nemohla odepřít požitek skoku se skokanské věže a udělala ve vzduchu vlaštovku s přemetem za pochvalných výkřiků méně dovedných pěti plavců. Pouze Lea se rozhodla soupeřit s ruskou gymnastkou a provedla svůj znamenitý skok z nejvyšší plošiny.

Sima také vystoupila až nahoru a promýšlela, co předvést. Všichni ostatní se usadili na opačném konci bazénu. Césare nespouštěl ze Simy oči. Lea nenápadně malíře dloubla.

„Úžasné,“ řekl šeptem Césare, „a přitom se mi linie její postavy zdají být poněkud divoké.“ „Náš Césare zapomněl dokonce na tu svou míru, poznamenala Sandra.

„To se račte mýlit! Dávno jsem to zjistil: 87–60 — 102. Při velikosti 160, to je originální!“

Sima skočila pozpátku a elegantní spirálou se ponořila do modravé vody. Césare se naklonil k Dajárámovu uchu a cosi mu šeptal, temperamentně při tom gestikuloval.

„Připravují spiknutí?“ zeptala se se smíchem Sima, když vylézala na žlutý, sluncem vyhřátý kamenný obrubník bazénu.

„Naprosto ne,“ odvětila Sandra. „Myslím, že se hádají, kdo z nich vás má portrétovat. Jen se na ně podívejte, kumštýři, zavětřili kořist.“

„Povězte jim, že moje socha je vystavena v největší moskevské obrazárně, Treťjakovské…” Sima udělala pomlku, a když zjistila uctivý údiv Italek, dopověděla: „… a že byla vytvořena o dvacet let dříve, než jsem se narodila.“ Italky se zasmály, ale Sima pokračovala: „Všichni shledávají, že jsem její kopií, a jestliže se mohla opakovat podoba, znamená to, že takových jako já je u nás mnoho.“

„Pak nezbývá, než abychom Rusku záviděli!“ zvolala Sandra. „Musíte však najisto vidět sochu, kterou udělal Dajá-ram.

„Snad jste se, dámy, dost osvěžily a naštěbetaly!“ houkl Césare. „Pojedeme na oběd. Missis Girin, sjedeme pro vašeho chotě, připojíte se k nám?“

Sima odmítla, protože odpoledne měla jet do taneční školy proslulé po celé Indii.

Girin se usadil vedle velmi vážného a uctivého Dajáráma. Cíl jejich cesty byl dosti daleko a mladý výtvarník řídil vůz rychlostí šedesáti mil. Nakonec odbočil na úzkou, ve tmě neznatelnou cestu, která vedla stromořadím. Paprsky světlometů zachytily železnou mříž masivní brány, jež se sama rozevřela, jako v dětské pohádce.

Girin se energicky vymanil z dosahu sloužicích, kteří se snažili o všemožné projevy úcty, a vyběhl po schůdcích pod loubí u hlavního vchodu, kde stál Vitarkananda. Profesor uvedl hosta dovnitř domu do prostorného ústředního sálu. Girin si zvědavě prohlížel fantastickou architekturu budovy.

„Nemyslete si, že je to můj dům,“ usmál se profesor svým letmým a tvrdým úsměvem, který se ostře lišil od jeho vlídného obličeje. „Jeden můj žák ze starobylého rodu jihom-díckých rádžů mne chtěl uctít a dal mi k používání útulek, který neodpovídá ani mým zásluhám, ani mým zálibám. Pojďme však nahoru, tam čekají moji přátelé. Musím vás upozornit, že jen velmi zřídkakdy se setkávají s Evropany.“

Vystoupili na balkón, potom prošli do velké místnosti, v níž byla polovina střechy otevřena k hvězdné obloze. Místnost byla slabě osvětlena a byla vystlána koberci. Sedělo v ní na širokých nízkých pohovkách asi deset lidí v bílém oblečení a se stejně bylými turbany, jaký měl na sobě Vitarkananda. Vousy měli šedé, smolně černé, široké i úzce přistřižené, a zdálo se, že hlavními odlišovacími znaky těchto mužů jsou právě vousy. Všichni, vyjma nejstaršího, se zvedli a pozdravili příchozí mlčenlivou poklonou. Téměř neslyšně šuměly pod nízkým stropem rozmáchlé vějíře mechanických větráků.

Vitarkananda usadil Girina tak, aby jeho místo bylo naproti nejstaršímu z přítomných, který měl krátký plnovous a zlatou přezku v turbanu.

Neslyšně chodící sluhové postavili před Girina stolek s nápoji a s cigaretami několika druhů. Girin poděkoval a požádal o sklenici obyčejné vody. Stolek okamžitě zmizel.

Mlčení trvalo několik minut, během nichž Girin fyzicky cítil, že jsou na něho zaměřeny pohledy shromážděných, a snažil se soustředit.

„My všichni se s potěšením dovídáme o tom,“ promluvil konečně Vitarkananda, „že kongresu v Dillí se poprvé účastní vědec psychofyziolog z té ohromné, přátelské a sympatické země, v níž se až do posledních deseti let této vědě nevěnovala pozornost. To nás dříve zaráželo, nebot poprvé v celých dějinách lidstva provedla právě vaše země gigantický čin k vybudování nového světa. Jaký by však byl nový svět bez nových lidí a jak vychovávat tyto nové lidi bez hlubšího pochopení lidské podstaty a jejích zákonů?

Západ nedocenil význam indických objevů na poli filosofie. Evropané se pohroužili do usilovné činnosti, jak vyrobit velké množství věcí, a šli za technikou na úkor snah o zdokonalení člověka. Shledali, že naše hledání v oblasti psychologie je naivní. A zároveň se lidé Západu oddávají dětinské víře v zázraky, jež údajně provádějí naši kejklíři, v ty úspěchy fyzického rozvoje, jichž dosahuje první ze všech stupňů sebezdokonalování, hatha-jóga, a jež se zdají Evropanům nadpřirozené. Domnělé zázraky jim úplně zastřely opravdové úspěchy lidského ducha v indické filosofii.

Podivujeme se, že jste si nevšimli drsné praktické dialektiky, která proniká celou naší filosofií, těch jemně, pozorně a moudře rozvinutých pravidel společenského chování a společenské morálky, těch objevů v oblasti psychofyziologie, které v mnohém předstihly evropské vědecké myšlení některých filosofických disciplín, jako například otázky přechodu jednoty v mnohost a mnohosti v jednotu, vypracovaných s takovou dokonalostí.“ Profesor Vitarkananda se odmlčel a po chvíli uzavřel slovy: „Většina těchto objevů je zahalena v náboženském pláštíku, a to vám zřejmě brání, abyste rozpoznali jejich pravdivou podstatu. A tu jsme u toho, proč jsme se chtěli s vámi setkat. Rádi bychom slyšeli od vás, jaký je váš názor, je-li možné spojit plody práce indických a sovětských badatelů.“

Vitarkananda skončil a usedl na pohovku v klidném očekávání. Nikdo víc nepronesl ani slova. Silou vůle dokázal Gi-rin potlačit své vzrušení. Pomalu se zdvihl z měkkých polštářů křesla, pevně se postavil, rozkročil nohy a okamžitě nabyl potřebného klidu. „Přesnost, pamatuj na přesnost výrazů, nedej se strhnout, nemluvíš svou řečí,“ nabádal sám sebe, zhluboka nadýchl a začal.

„Největším úspěchem, jehož dosáhlo nábožensky filosofické myšlení Indie a kterého si, nevím proč, nevšimli na Západě a s nímž, snad, nejsou jaksepatří seznámeni ani sami Indové, bylo to, že už odnepaměti jste stavěli člověka na-roveň bohu. Ve formuli, že bůh ani člověk nemá moc nad karmou, nad obecnými zákony vesmíru, vidím největší statečnost myšlení oné dávné doby. Člověk i bůh jsou částí vesmírné duše, není žádná boží vůle a je jen celkový běh procesů stvoření světa, které, mají-li být zvládnuty, musí být poznány a vzaty v úvahu. Oč je tato koncepce silnější než otrocké uctívání hrozné síly boha, předurčujícího celý osud člověka, boha trestajícího, pronásledujícího a zavrhujícího. Ze je tato představa základem starožidovského náboženství a jeho odvozenin, křesťanství a islámu, v níž jsou obsaženy všechny základy náboženské filosofie a morálky Západu, nemusím vám zde vysvětlovat.“

Girin se zastavil, všiml si lehkého zakašlání Vitarkanandy a otočil se k němu.

„Neobtěžovalo by vzácného hosta dělat přestávky po skončení každé formulace?“ zeptal se opatrně Vitarkananda. Girin se přátelsky a provinile usmál:

„Zcela správně! I já si snadněji budu moci uspořádat myšlenky, neovládám angličtinu tak dobře jako vy.“

Vitarkananda se spokojeně uklonil a začal překládat Giri-nův výklad do jakési melodické, Girinovi naprosto neznámé řeči. Přítomní přikyvovali, někteří si vyměňovali pohledy.

„Mnohé teze indické filosofie se nám nyní, poté co evropská věda učinila obrovský krok dopředu, jeví v novém světle,“ pokračoval Girin. „Vezmeme-li učení o stěhování duší, převtělování z jedné bytosti do druhé, pak z hlediska dědičnosti můžeme my, materialisté, souhlasit s tím, že dochází k věčnému předávání mechanismů dědičnosti. Tyto mechanismy jsou v pohlavních produktech a znamenají skutečně nesmrtelnost druhu, předávání štafety života jedním jedincem druhému, a v tomto smyslu jsme všichni vzdálenými bratry a již mnohokráte jsme se rodili a umírali jako články velkého řetězu druhu, nesouce v sobě pamět pokolení, jejich přizpůsobovací instinkty. Pokud jde o nekonečné opakování jednoho a téhož, říkejte si tomu jak chcete, duše nebo astrální tělo, zhuštění jakési zvláštní matérie, s tím už souhlasit nemůžeme. Neexistují-li na světě dva totožné atomy, jak může být opakován takový nadmíru složitý organismus, takové jemné ústrojenství nervů, jako je člověk? Každý život je neopakovatelný sám o sobě a zároveň je věčný, nebo alespoň dlouhotrvající, jak do budoucna natažený řetěz vzájemně se nahrazujících a znovu a znovu se rodících individuí.

A opět tři Indové sedící ve skupince na levém kraji pohovky si po profesorově překladu vyměnili pohledy. Pochmurný, nedůvěřivý úsměv se sotva znatelně objevil na ústech nejstaršího z nich.

,A ještě jeden pojem, který vytušila staroindická filosofie, pojem karmy, to je mechanismu, který oplácí a odměňuje za přečiny a zásluhy z minulých existencí člověka. Víme nyní, že na mechanismy dědičnosti, jejichž nositeli jsou pohlavní buňky, mají vliv, i když ne hned a také ne přímo (mimochodem tak působí i vaše karma — není to shoda, ale odraz reality), život předků, nemoci. To vše se odráží v dědičnosti a určuje nejen fyzickou, ale i psychickou podstatu člověka. V tomto smyslu je přijatelné i další rozvíjení učení o karmě, o karmě celých národů. Odmítáme však a považujeme za hluboce nesprávnou neodvratnost karmy, kterou zvrátit není v silách boha ani člověka. Znalost zákonů dědičnosti, vytváření zdravého života, to vše je v rukou člověka, ne ovšem jednotlivce, ale společnosti. A proto karma pro budoucí pokolení může být uvědoměle opravena a odvrácena.“

„Karmu uvědoměle opravuje sám pro sebe mudrc, který poznal zákony spravedlivého života,“ namítl po skončení překladu Vitarkananda.

„Nemůže však opravit to, co se nahromadilo v minulosti, co visí nad jeho hlavou jako hrozná odplata, a to nejen nad jeho hlavou, ale i nad hlavou celého národa, tak to vyplývá z vašeho učení. A my jsme toho názoru, že vše zděděné z minula může a musí být opraveno, je jen třeba vědět jak. A že je takové poznání možné, sotva budete chtít popřít!“

Indové si opět vyměnili pohledy. Kdosi polohlasně pronesl několik slov. Girin pokračoval v analýze nejdůležitějších výchozích bodů indické filosofie, odhaloval přitom jejich dialektickou podstatu a odhazoval náboženskou slupku. Mezi jeho posluchači bylo patrné stále větší oživení…

Po svém projevu Girin ustoupil k rohu balustrády a začal si prohlížet umně propletené rytiny na mramorových hranolech její spodní částí. Bylo zbytečné, aby naslouchal hovoru, protože nerozuměl ani slovu.

Indové mluvili tlumeně, jeden po druhém, nevpadali druhému do hovoru a nezvyšovali hlas. Sluhové přinesli podnosy plné vysokých pohárů se studeným nakyslým nápojem podobným limonádě. Girin s požitkem vyprázdnil svůj pohár. Z přítomných si hned ten a hned onen pozorně prohlížel ruského lékaře. Girin se v duchu tázal, podařilo-li se mu objasnit, jak je již nutné vzájemné porozumění mezi dědici mohutných myšlenkových proudů Indie a současnou materialistickou vědou. Možná že jeho projev nevyšel tak, jak by měl. Chyběla příprava. Měl si načrtnout hlavní myšlenky anglicky, je v této řeči špatným řečníkem, ale kdo mohl tušit…

Jeho úvahy přerušil stařešina. Povstal za přispění svých dvou sousedů z křesla, uklonil se Girinovi a pronesl několik vět.

„Moji přátelé děkují ruskému vědci za moudrou řeč,“ přeložil profesor. „Vyslechli jasný výklad o vztahu materialisty k filosofickému myšlení a k některým zvláštnostem indické vědy postižitelné rozumem. Veliká protichůdnost názorů je nepoděsila, již dávno jsme porozuměli dialektice života. A co více, tato protichůdnost dává naději na hluboké pochopení a na společné zkoumání některých otázek.“

„Moji přátelé,“ pokračoval Vitarkananda po krátkém přerušení, „vám nabízejí pomoc ve všem, co budete chtít poznat za svého pobytu tady nebo v jiných městech Indie. Považu-jete-li za vhodné pohovořit si ještě s námi, rádi se znovu sejdeme. Chcete-li si nás poslechnout, určete námět besedy. Nyní však jsou moji přátelé nuceni nás opustit.“

Girin se rozloučil s každým zvlášť podle indického zvyku úklonem nad sepjatýma rukama. Hostitel šel vyprovodit hosty a požádal Girina, aby se ještě na několik minut zdržel. Vitarkananda se zanedlouho vrátil.

„Musím říci,“ promluvil první Vitarkananda, „že ani jeden z mých evropských přátel nebyl ještě poctěn takovou pozorností. I když jste hovořil ostře, viděl jste, že vás moji přátelé správně pochopili.

„Jsem za to velmi vděčný,“ řekl Girin. „Vím, že můj projev byl chudý co do slov, protože nejsem příliš silný v angličtině, ale mé upřímnosti přesto správně rozuměli. Dovolíte-li, připravím si seznam otázek, které bych rád položil vám a vašim přátelům. Můj pobyt zde je časově velmi omezený.

„Proč byste jej nemohl prodloužit?“

„Pokusím se o to.“ „Díky! A ještě jednu otázku: to na vaš; žádost pátrá Da-járám po staré legendě o černé koruně a o tažení Iskandera dt Indie?“

„Je to prosba mého přítele, geologa Iverněva. Ale i já sám se velmi zajímám o nalezení spisu o této legendě.“

„Dobrá, pomůžeme vám také v pátraní. Chtěl bych podotknout, že staré legendy o Iskanderovi sbírá a studuje jeden japonský profesor, který přijel do Indie před čtyřmi léty. Slyšel jsem o tom od svých kolegů.“

„A jak se tento vědec jmenuje?“

„Přesně se nepamatuji. Zdá se mi, že Kodzima, či tak nějak. Mohu však zjistit, kde nyní je, a spojit vás s ním.“

„Raději nás neseznamujte.“

Vitarkananda se úkosem podíval svýma vševědoucíma očima:

„Rozumím. Bojíte se, abyste nepřipoutal pozornost těch…, co pronásledují italského malíře. Dobře. Jste však unaven, je načase, abychom zavolali Dajáráma. Mimochodem, nebudete se zlobit, jestliže si s ním pár minut promluvím? Zdá se mi, že on i Tillottama by měli odtud odjet do Dillí,“ důvěrně uzavřel profesor.

Vitarkananda se otočil a zmizel. Girin se opřel na temném balkóně lokty o chladivý kámen a jeho myšlenky se znovu vrátily ke krystalům zasazeným v černé koruně.