Ostří břitvy

Kapitola 3 TIBETSKÁ TVRZ

Vzdálené hřmění laviny vyrazilo ze soutěsky. Na mohutný rachot padajících kamenů se ozvaly jako krátké dunění modlitební bubny.

Na terase kláštera, vydlážděné drsnými pískovcovými deskami, bylo pusto a chladno.

Klášter Oorten-Dzong se přilepil k vrcholu hory jako hnízdo ptáka z pohádky. Ale ta hora, která se pyšně a nedosažitelně zvedala nad vlhkou a pochmurnou hloubkou údolí, byla pouze nepatrným kopečkem ztrácejícím se mezi opravdovými vládci pohoří Karakorum, které obrovským polokruhem svíralo údolí řeky Nubra od severozápadu a které bylo vidět z terasy jenom jako řadu nebe zakrývajících kamenných výběžků. Nad nimi strměl obr Karakorum, jistě pětadvacet tisíc stop vysoký. Jeho ledovcový náhrdelník a sněhovou korunu nebylo odsud ani vidět, příliš nízká byla hora, která stála až u tohoto krále himalájských hor. Zato na západě, přímo před klášterem, oddělený hlubokou propastí, v níž se ztrácelo jeho nekonečné úpatí, se tyčil v celé své nádheře Hatha-Bhoti. V průzračném vzduchu velehor rozeznávaly oči každý výběžek na holém svahu litinové barvy. Tento svah se ztrácel vysoko v nejčistší obloze, ale ještě výš, ještě dál zářily sněhy tupého vrcholu. Odrážely paprsky vysokého slunce, odevzdávajíce všemu, co je obklopovalo, svou světlonosnou sílu, záplava horských vrcholků se vznášela v nekonečných prostorách naplněných jasným jiskřícím zářením. Oslepující bílá záře věcných sněhů se zvedala k nebi, a tím smutněji vypadaly šedé srázy úpatí a tmavé soutěsky.

Sochař Dajárám Ramamurtí, hubený a zamračený, sklopil oči a ještě těsněji se zakutal do hrubého plstěného pláště.

Daleko dole bylo vidět karavanu soumarů. Koně, malí jako broučci, se vlekli jako hadovitý řetízek, doprovázeni hrstkou lidí. Zvířata špatně našlapovala, občas padala na sypkých svazích, na kterých se rozpadávající se břidlice sesouvala dolů jako široké rozlivy kamenných potoků. Karavany tudy táhly málokdy. Křečovité škubání koní na sutích, neklidné pobíhání honců, lidský shon a každodenní starosti vypadaly odtud, shora, malicherné a bezúčelné.

Nevelký klášter, postavený zde velmi dávno, byl na samém předělu nedostupné kamenoledovcové pouště, největšího nakupení úžasných horských vrcholů na světě. Necelých sto kilometrů odtud na severozápad se vypínaly čtyři obrovské věže Gašerbruma a Čchias-ke-li-feng. Na jihozápadě a na jihu, za Ladákhským pohořím, hory ponenáhlu klesaly ke kvetoucím údolím Kašmíru. Tam pod svahy deodarových hájů, himalájských cedrů, kvetly nekonečné ovocné zahrady, průzračná nazelenalá jezera byla vroubena plujícími poli posetými krvavě rudými rajskými jablíčky …

Ramamurtí pozvedl tvář a naslouchal ostrým křikům dravých ptáků kroužících nad údolím. Vítr pronikal až do kostí. Umělec se zamračil a opatrně se obrátil. Obvyklá bolest v pohmožděných žebrech ho vytrhla z vnímání nedozírnosti, která ho obklopovala. Nedávná minulost ho strhla a táhla ho dolů, k horským rovinám Indie. Nesmírná síla vzpomínky ve chvilce odstranila zubaté, skalnaté, sněhem zaváté stěny, které mu zatarasily cestu na jih…

Právě před dvěma týdny přijel do kláštera, aby vyhověl přání svého starého učitele, profesora dějin umění. Jednou za čtyři roky si profesor dopřál delší dovolenou a odcházel sem, do Malého Tibetu, aby získal duševní rovnováhu a aby se oddal hlubokému přemýšlení. Zde ho všichni znali pod jménem Vitarkananda a považovali ho za jogína.

Vitarkananda našel sochaře v nemocnici v Iláhábádu, kam ho poslali z policie nemilosrdně ztlučeného, a co horšího, raněného duševně, ukrývajícího se před příbuznými a před přáteli. Profesor mu navrhl, aby s ním pobyl v osamělém klášteře v pohoří Ladákh, a Ramamurtí s radostí nabídku přijal.

Zvyklý na vedro své vlasti, Ramamurtí ve větrných himalájských nocích strašně mrzl, dusil se v řídkém vzduchu, lekal se pohledu na zběsilé řeky řítící se přes ohromné balvany, třásl se hrůzou při hřmění nepřetržitých horských lavin. Po vlídném Šrínagaru, s jeho skvělými jezery a průplavy, s malými chrámy v stinných hájích a s dřevěnými domky z řezbami v rozlehlých sadech ještě z dob Velikých Mughalů, vládců Hindustánu, se zdálo předhoří Himaláje neuvěřitelně nevlídné. Na plochém dně každého takového údolí se volně převalovaly kalné vody horských říček a podmílaly skoro svislé skalnaté břehy. Vysoko nahoře tmavé strmé srázy, pořád ve stínu, byly ověnčené takovou spletí špičatých zubů, kuželů, tesáků a jehlanů, jaké by nedovedla vymyslet ani chorobná obrazotvornost. Kámen na vrcholech horských hřebenů byl znetvořen se zuřivostí, kterou nelze vylíčit.

Na nevelikých náhorních rovinách byly malé vesničky vroubené jívami. Přitiskly se k zemi, a tak se chránily před vichřicemi. Ubohé zahrady s nízkými meruňkami a pole gri-mu, tibetského ječmene, se střídaly se suchou kamenitou pouští, kde šelestila chumáčovitá ostřice, vysoko na nebi se vznesli orlosupové, kteří pátrali po zdechlinách podél karavanních cest, hlavně v průsmycích. Tam pořád hynuli koně, strhaní obtížným stoupáním. Jenom dzo, křížencům ja-ků s kravami, černému rohatému skotu strašného vzevření, se dařilo znamenitě, protože má dlouhou srst a velké plíce.

Žít v těchto výškách stálo člověka nemalé úsilí a důvtip tamních zemědělců by jim mohli závidět i bombajští inženýři. S pomocí jednoduchého nářadí stavěli přes prudké řeky most z vrbové kůry, z konopných provazů, z kamenných desek a z křivých kmenů. Kolik práce a vynalézavosti bylo třeba k ohrazení zahrady nebo obezdění vesnice pevnou hrází, aby se tenká vrstva půdy udržela na příkrých svazích, k vystavění vlastního mlýna v obci, protože doprava zde vyžaduje obrovskou námahu …

Studená drsnost hor poháněla lidi. Člověk nezůstával u svých všedních staveb, ale budoval všude kláštery a chrámy, stavěl stožáry se znaky a s ocasy jaků nebo jenom s hadříky, stejně pyšně vlajícími ve větru, vršil hromady kamenů: obo, kulatých, mani-valle, oválných, v každém průsmyku a u každého obydlí.

Podél větších karavanních cest se mani-valle obkládaly kousky žuly nebo pískovce, na nichž pečlivě vytesaná tibetská písmena opakovala posvátnou větu: „Om mani padme hum“ („Perly v lotosovém květu“). Sta takových kamenů, nezřídka s písmeny namalovanými zářivými obřadními barvami, bílou, modrou, červenou, žlutou, tvořily nezapomenutelný obraz.

Kameny, veliké, malé, šedé, hnědé, červené, se zrcadlily v čisťounké vodě maličkých studených jezer. Změť ohlaze-ných balvanů ucpávala řečiště mělkých říček, které v noci zamrzaly a teprve uprostřed dne začínaly znovu svůj spěch a s neodvratností osudu se řítily dolů, do Indu, a s ním do oceánu, jako k praobrazu nirvány, zániku všech trampot a neklidů života.

Ramamurtí se znenáhla na karakorumských vrcholech přizpůsoboval, a tehdy začal vystihovat krásu Himaláje, chápat říši věčných sněhů, krásu, která povznáší duši a vzdaluje ji od světa. Zdálo se mu, že jeho srdce je průzračné a tvrdé jako křišťálová číše. Jeho dřívější život, jehož všechny barvy a dojmy miloval, neměl s tímto světem vytrvalého míru nic společného!

Nedostupné, třpytící se vrcholy byly plné neuvěřitelného klidu.

Sochař se stával částečkou obrovského světa věčných sněhů. A všechny jeho zážitky začínaly být nesmírně veliké a jasné. Ztrácela svůj smysl tajemná a nejasná hnutí mysli. Začínala být prostým prolínáním světla a stínů, barev a odlesků, odražených, zapuzených, nevnímavých, podobně jako sluneč- ní paprsky na bílých korunách hor. Svět, z něhož přišel, království nádherných horských rovin napojených vláhou, prostoupených květy a tlením bujného rostlinstva, byl mnohem pestřejší a zároveň nicotnější.

Ramamurtí pudově cítil, že andělské okouzlení Himálajem je nad jeho síly. Clona, která odděluje viditelný život od zobecnění, byla zde docela tenká. Ale pohled skrze ni vedl do takových dálek, že byly dostupné pouze mudrci, nikoli jemu. Všechny sny a radosti Ramamurtího byly pořád v tom, co je živé, v kráse a pohybu přírody.

Pradávný tvůrčí génius indického lidu, který získal nesmrtelnou slávu své zemi na více než na dvě tisíciletí, který přežil kulturu Kréty a Řecka, byl v nejtěsnějším spojení s přírodou. Ze země a ze slunce proudily do lidí tvůrčí síly, které se musely projevit v umění.

Sochařství a architektura staré Indie nebyly proto předstiženy ani jedinou zemí světa. Malířství zuřivě ničili muslimští podmanitelé. Při pohledu na tisícileté fresky v Adžan-te, které kdysi okouzlily celý svět, lze si představit, jaké malířské poklady byly v toku věků ztraceny.

Ramamurtího posedla myšlenka vytvořit sochařskou podobu krásné ženy svého národa, odhalit tajemství Anupam-sundarty, Krásy nesmírné, spojením ideálu lásky a vášně, štěstí a rozkoše, krásy. Takovou sochu, kterou by všichni pochopili stejně jako stará díla, ale aby byla ještě bližší, ještě dražší dnešním lidem než legendární hrdinové Maháb-háraty a Rámájany.

Proč právě ženy a ženské krásy?

Tuto otázku kladli zpravidla Evropané na indických uměleckých výstavách, překvapeni, jak mnoho místa zaujímá v indickém malířství žena.

Pro Inda to nebyla otázka! Indická žena je základ rodiny; pouze trpělivostí a hrdinstvím ženy se překonávají životní obtíže a lidé se vychovávají k duševní jemnosti, k lidskosti a čestnosti. Zena matka je svržena krutými zákony kastov-ního zřízení, muslimským vlivem a náboženským útlakem do bezprávného postavení služky zavřené do těsného světa rodiny.

Evropané dosud nechápou, že základ duchovní kultury přívrženců hinduismu je představa o ženě, o ženském živlu jako o činné přírodní síle, jako protiváze trpného mužského živlu, základ, který přečkal tisíciletí od dob matriarchátu.

Umělec si vzpomínal na své sny s úšklebkem.

Co zůstalo z těch několika let hledání, snažení, z bezesného nočního rozjímání, z tisíců náčrtků, kreseb a modelů?

Je mu už třicet let, a je zde, zničený, hrubě uražený, tělesně ubohý… Pravda, nabyl klidu a nabírá síly. Ale také čas plyne, neodvratně a vytrvale, pomalý čas staré Asie, která se dávno přesvědčila o marnosti pokusů člověka udělat víc, než mu určil osud. To je zapsáno v Alláhově knize pro muslima, to je předurčeno karmou dřívějšího života…

Byly slyšet rychlé lehké kroky na dlaždicích terasy. Objevila se známá postava učitele s okrouhlým plstěným kloboukem, s nedbale přehozeným pláštěm. Jeho šedivý plnovous, zpravidla krátce přistřižený, zde narostl a sahal mu až na prsa v lehce nakadeřených chumáčích.

Za ním vpovzdáli kráčelo šest lámů, budhistických knězi, v červených pláštích, v stejně červených čepicích a kapucích Sakjapy, Starých, sekty převládající v Malém Tibete.

Ramamurtí vstal a přiblížil se k nim se skloněnou hlavou. Příchozí se obrátil k mladému muži a jeho pohled, naoko přísný a upřený, zpod pyšně černého rozcuchaného obočí, vzplanul nečekaným teplem.

„Jsem rád, že tě vidím, Dajáráme,“ řekl hindštinou a pokračoval hluše znějící tibetštinou: „Dnes je lung-ta, obětování koní štěstí, krásný obřad Buddhových vyznavačů. Jestli naši hostitelé dovolí, chtěl bych se s tebou účastnit tohoto svátku.“

Nejstarší láma zabručel zdvořilá pozvání.

Brzy se neveliký průvod vydal po pěšince k vzdálenému převisu, který visel nad údolím.

Nakloněné srázy skal byly zde velice tmavé, skoro černé. Široké šikmé trhliny brázdily kamenné balvany. Ale výběžek zůstával nedotčený už mnoho let. Vítr, který se hnal ze svahů Hatha-Bhoti, dul stejnoměrně a silně a pospíchal k prů-smyku a dále dolů, do modré dálky, do teplého kraje. Lámové navrhli profesorovi, aby obřad vykonal on první, ale Ind to ze zdvořilosti odepřel. Tu vykročil dopředu sám předsta- vený kláštera, vysoký a mohutný, s energickou zachmuřenou tváří vojáka.

Došel nebojácně na kraj srázu. Vítr rval jeho červený plášť, podpásaný obyčejným provazem. Představený se uklonil všem pěti buddhistiokým dílům světa. Když potichu přečetl předepsaná slova, vztáhl dopředu ruce, sepjaté v prstech.

„Ó vy mocní a jedineční Buddhové a bodhisattvové! Vy, kteří se díváte shovívavýma očima na svízelné cesty země! Budte milostiví poutníkům, všem jdoucím a jedoucím, všem hledajícím, všem toužícím po radosti …

Nechť tyto koně, uchvácení čtyřmi větry posvátných hor, letí daleko na kopce a do rovin! Vaší mocí, ó svatí bohové nejvyššího kruhu, se stanou živými koňmi štěstí pro všechny neznámé poutníky…“

Představený mávl širokým rukávem a hrstka koní vyřezaných z tuhého papíru byla uchvácena silným větrem. Koně vzlétli a byli unášeni do dálky, na jih, a rychle zmizeli z očí.

Jeden po druhém vrhali všichni mnichové bílé koně se skály. Několik koní vypustil také profesor.

Ramamurtí stál stranou a s nenadálým smutkem se díval na let malinkých bílých koníčků, poslů dobrých přání. Vitarka-nanda mu pojednou podal posledního koně. Dajárám se poslušně přiblížil k okraji strže, natáhl ruku, ale prsty ne-rozevřel. Na výběžku vlevo nad propastí se kolébal trs mladých červených květů planoucích v černi kamene jako purpurové hvězdy. Srdce se mu sevřelo, červené květy v modravě černých copech Tillottamy planuly prudce jako oheň zázračné krásy. Ramamurtí se podíval na zubatý hřeben hor, který mu zakrýval dálky obzoru na jihu, a rozevřel prsty.

„Tobě, Amrito, tobě, Tillottamo!“ zašeptal. Jeho osamocený kůň se vznesl prudce vzhůru, zakroužil a zmizel v houstnoucím soumraku údolí.

Slunce zapadá v Himálaji rychle. Sotva obřad skončil, byla v soutěskách tma. Sněhové koruny hor zářily jako dříve, rudnouce v paprscích západu. Ostré černé pruhy stínů vybíhaly rychle nahoru po roklích a po výmolech kamenných srázů.

Namodralý opar úpatí houstl, stoupal stále výš, jako páry tajemného pokrmu, který se vaří v hlubinách země. Hned za oparem se táhla černá mlha, která zaplavila hluboké soutěsky.

Vítr nepozorovaně utichl a vzduch pronikalo podivné soumračné záření, které změnilo všechny barvy. Červená břidlice byla černá, šedé horské svahy modravě stříbrné a roucha lámů dostala zelenavý odstín. Krajina se změnila a naplnila se klidem. Potom záření vzduchu uhaslo, barvy odumřely, litinově šedá barva bez stínů a bez přechodů přikryla celou zem. Pouze šeříkově červené nebe se zelenalo a bylo čím dál tím temnější, hvězdy se rozsvěcovaly jedna za druhou a černé stíny noci se stahovaly nad hlavami poutníků.

Lámové odešli napřed. Vitarkananda a Dajárám kráčeli pomalu po pěšince ze štěrku, který jim klouzal pod nohama. Tam, kde pěšinka, zahýbajíc ke klášteru, vybíhala na rovný výběžek, profesor se zastavil a ukázal k Hatha-Bhoti.

Jeho zasněžený vrchol se odtrhl od své zčernalé základny. Zaplavený načervenale zlatým světlem, které vycházelo neznámo odkud, oddálil se ještě více od tmavého světa nízkých rozsedlin, průsmyků a lidských obydlí. Neuvěřitelně krásná hora, nemilosrdná, třpytivá, nenadálá, bezohledně strmá, vetknutá do nebeské hlubiny.

„Pro tohle musím čas od času jet do Himaláje,“ řekl potichu Vitarkananda.

„Taková je jistě Šambala, krásná země Ridgen-Džapo,“ zvolal Dajárám, „sen buddhistů! A možná, že to taky je!“

Profesor se zasmál:

„Mnichové tu ted nejsou, nikoho se tedy nedotknu. Už samo jméno Šambala neznamená žádnou zem. Samba neboli čamba je jedno z hlavních vtělení Buddhy a znamená vrchol. Je tedy ta domnělá země Buddhův vrchol, jinými slovy vzestup, zdokonalování. Tak veliké zdokonalování, že ten, kdo ho dosáhne, už se nevrací do koloběhu zrození a smrti, ne-sestupuje do nižšího světa. Proto je šambala pojem ryze filosofický, v našem světě neexistuje, a po tisíciletí ji marně hledali.“

„A pro ty, kteří jsou moudří jako ty, guru, pro ně šambala existuje?“ „Existuje, ale všude! Pověst o požehnané zemi Himaláje vznikla z nejčistší krásy nebe a sněžných hor. Člověku kterékoli kasty a kteréhokoli národa se zdá, že je-li taková země, že je jenom tady.“

Uzounký srpek nového měsíce dávno zmizel za horami. Noční tma zde, to nebyla sametová čerň jižní noci. Pro nesčetné množství jasných nízkých hvězd se obloha zdála zelená. Mléčná dráha se prostírala ve výšce a světlo hvězd jako by tryskalo z černě zelené hloubky a umožňovalo vidět skály a soutěsky. Vysoké zdi kláštera byly jako železné. Ani jedno světélko nesvítilo ve zdech této tvrze, která se vznášela na vrcholu hory.

Vitarkananda šel pomaleji.

„Ty na ni nemůžeš zapomenout, Dajárámo?“ zeptal se náhle.

„Nemohu, guru, a nikdy nezapomenu. Já jsem si ji zamiloval, ale to je málo. Je ztělesnění všech mých myšlenek, snů, představ krásy.“

„Potom se tedy vrať a vyhledej ji. Myslím, že ses uzdravil, aspoň tělesně! Duševní rány se ovšem dosud nezahojily, a taky se tak brzo nevyléčí.“

Na Dajáráma zapůsobila vlídná účast a laskavá ohleduplnost.

„Odpusť, guru, budu-li mluvit dlouho a budou-li moje myšlenky neurovnané. Je mi třicet let. Jedenáct let hledám nejenom ideál krásy, ale také, proč je krásný. Co je to všem pochopitelná strhující krása ženy? Musím ji dát lidem. Jenom krása nám může pomáhat v životě, utěšit nás při únavě a při nezdarech, zmírnit tvrdost poznání i tvrdost vítězství. Proto bude službou, možná také záslužným činem vytvoření podoby Anupamsundarty pro můj lid. Neměl jsem to obrovské nadšení a napětí duševních sil, kterého je třeba pro takové dílo. Já, ubohý a domýšlivý kameník, jsem se nemohl rovnat opravdovým tvůrcům krásy, umělcům dávnověku. Vykonával jsem starodávné obřady obrazného soustředění, obřady očisťování, abych prošel celou cestu uloženou umělci. Přemýšlel jsem v prázdnotě, abych představou černé pro- pasti zničil všech pět přízraků sebevědomí. Ani po dhjana-mantry, úpěnlivé prosbě, aby se mi podoba zjevila, se mi model Krásy nesmírné nezjevil. Studoval jsem všech šest kánonů Vatsjajanových, zvláštní práci jsem věnoval, abych pochopil čtvrtý kánon, obdarování krásou a okouzlením.

Tři noci jsem ležel natažený ve Višvanathově chrámu v Banárasu, kde veliký damaru, znějící od večera, mi přinášel prvotní zvuk, vzbuzující jednotu toho, kdo hledá, a jeho cíle…“ Dajárám se zarazil. Slovo „Višvanaťh“ v něm probudilo vzpomínku na jiný chrám téhož božstva. Setkání v tomto chrámu bylo začátkem jeho nynějšího pádu.

„Tvůj úkol, Dajáráme, je těžký,“ odpověděl Vitarkananda, „velice těžký, protože sochařství je hlavní základ indického umění po tisíc let, a námět žena je také hlavní námět umění naší země. Pouštět se do soutěže s vrcholy, které už byly dosaženy, je skoro nemožné, nelze opakovat to, co bylo prožito před mnoha stoletími, to by byla napodobenina. Ale jestli nejde o dosažení už dosaženého vrcholu, ale o to, najít jiný, na který lidská noha dosud nevkročila, potom najdeš to své, a nic se nestane, když vrchol, kterého jsi dosáhl, nebude tak velkolepý jako dřívější velikáni.“

„Ano… Ti, kdo vytvořili krásu v minulosti, nemohli by ted, v přítomnosti, opakovat, co vytvořili dříve, tvořili by něco docela jiného!“

„Život, to je neustálá proměna, Dajáráme.“

Guru se odmlčel, přišli k vysokým vratům kláštera. Od potoka dolétal klapot maličkých modlitebních mlýnků. Otočení kolečka ohlášené zvonkem znamenalo, že modlitba napsaná na kolečku byla přečtena.

Táhlé hluboké zvuky radongů, velmi dlouhých trub, se ozývaly z hořejšího chrámu. V témže smutném a zpomaleném rytmu odpovídaly veliké a malé bubny. Jejich neklidné údery se střídaly s pronikajícími vysokými tóny sboru dechových nástrojů a s občasnými řinčícími nárazy talířů. Dajárámovi se ta hudba zdála zpočátku nesouladá a hrubá. Postupně si ucho zvykalo a zachycovalo hlavní myšlenku podivného orchestru, myšlenku přívětivou a uklidňující, která jako by zvedala přehradu na cestě lidských zármutků a starostí… Byla noční bohoslužba.

Vitarkananda a Dajárám vystoupili do třetího poschodí, tam byly cely mnichů. Zde bydlel také umělec, a profesor obsadil o poschodí výš světlý hořejšek nevelikého chrámu.

Dajárám zamířil do uličky podél zdi, kde byly seřazeny jedna vedle druhé malé komůrky. Odkaz buddhistických vykladačů víry se zachovával přísně: Bez samoty nedosáhne člověk žádné dokonalosti. Noční lože a rozjímání každého se musí dokonale chránit v tichu zvláštní místnosti.

Jediná svítilna se houpala nad terasou. Krupičky suchého sněhu se míhaly v slabém světle.

Sochař se obrátil. Vitarkananda stoupl na strmé schody obtáčející černý jícen vchodu do chrámu, odkud vanula ostrá vůně vonných bylin, kadidla a vlhka modlitebny.

„Guru, nebyl jsem snad příliš domýšlivý? Myslíš, že nemohu vytvořit skutečně umělecké dílo?“

„To jsem neříkal, synu můj! Já jsem mluvil o velikých obtížích, které stojí v cestě, aby ses přiblížil starým mistrům.“

„Ale to byli přece také jenom lidé! A neměli možnost vidět toho tolik jako my. Nám jsou přístupné poklady umění celého světa, nejenom celé Indie. A archeologové mnohé vzkřísili ze zapomenutí…“

„Zato měli staří něco jiného, velice důležitého pro umění: čas! Čas, Dajárámě, čas! Veškerá neuvěřitelná hloubka mnohaletého rozjímání, v kterém ovládli všech čtyřiašede-sát umění a osvojili si, podle starého pořekadla, umění rozštípnout vlásek na dvaatřicet dílků. Víš, co znamená hudba a tanec pro každého Inda. V našem tanci je jenom mudry, pohybů rukama, okolo šesti set. Dovedli jsme obyčejný rytmus bubnových zvuků obohatit stem odstínů.

V sochařství a v architektuře jsme vypracovali tak jemné kánony, jako jsou obrazce utkané z měsíčních paprsků a jako jsou vypočítané všechny hry barev světla v pěně, která se houpá na vlnách v poledním čase. Bohatství, které jsme shromáždili, nás příliš tížilo. Utápíme se ve slovech, hlavně ve filosofii, zardoušeni definicemi toho, co představuje pouze řadu nekončících přechodů. Jemnost zpracování se mění v slabost a je překážkou na cestě k porozumění, hlavně dnes, kdy čas ubíhá rychle a život jedince se také rychle mění. Ale odpusť, zapovídal jsem se. Nedostatek času ti nedovolí, aby ses při rozjímání a ve fantazii povznesl k mistrům minulých dob. Ty tedy potřebuješ pomoc. Tu pomoc ti poskytne model, najdeš-li ho!“

Ramamurtí přiběhl ke gurovi:

„Já jsem ho našel, učiteli! Ale já…“

„Zamiloval sis ho? To by mohlo být štěstím, nemyslím tím všední radosti, ale společné hledání Anupamsundarty, to jest štěstí umělce… Já vím, že se ti stalo neštěstí,“ Vitar-kananda zarazil vztaženou rukou Dajárámu, který mu chtěl odpovědět, „ted už je pozdě, ale zítra, myslím, že mi povíš všechno. Budu přemýšlet, jak ti pomoci, kterým vozem bys měl jet, abych užil rčení našich dobrých hostitelů.“

„Děkuju ti, guru!“

Profesor zmizel za ohybem schodiště a Ramamurtí tápavě došel do své cely, v níž se udržel zápach starého oleje, po staletí se vsakující do kamenných stěn a do hliněné podlahy.

Za maličkým okýnkem bez rámu šuměl studený vítr. Da-járám věděl, že v levém koutě, na nízkém stolku, má obvyklou večeři, hrst mouky z czamby, upraženého ječmene, a v hadříku čajník se směsí zeleného čaje, mléka, oleje a soli. Zpočátku se mu zdál tento nápoj odporný, nyní si na něj tak zvykl, že si nedovedl představit, jak se mohl dříve bez něho obejít. Grim, velehorský ječmen, který se lišil od rovinného ječmene holými zrny, byl obzvlášť výživný a chutný.

Ramamurtí nevěděl, jakou vlastnost, vědou dosud neprozkoumanou, velehorský ječmen má. Například ječmen, který roste na návrších jihoamerických And, se nyní užívá zejména k výživě sportovců před nejtěžšími závody.

Umělec rozbalil hadřík a viděl, že pečlivý starý láma přidal k večeři hrst sušených meruněk, zdejší pochoutky a nejlacinější stravy v nejchudších kašmírských dědinkách. Umělci se nechtělo jíst. Nervově podrážděný se vrhl na postel, dřevěný rám s koženými pruhy nataženými napříč, a jak nejvíce mohl, se zachumlal do pláště. Egyptská tma cely dýchala chladem, vítr fičel dotěrně a lhostejně.

Dajárám se vracel k své rozmluvě s gurem, přebíral a promýšlel, co mu řekl moudrý stařec. Do bezedné umělcovy zrakové paměti se velmi silně vryly každá čárčička a barva, každý pohyb a tvar. A znenáhla vzpomínky, stále zřetelnější a souvislejší, míjely ve tmě před ním. Podoby a prožitky palčivější než jedovatá míza pryšce, trýznivější než žízeň na poušti, prudší než slunce na černých náhorních rovinách Dakšinu …

Dajárám dostal potřetí stipendium Akademie umění, končil třetí cestu po indických muzeích a chrámech, studoval nesmírné sochařské dědictví minulosti.

Tentokrát ho zajímala škola v Kalingy, která vznikla před více než tisíci lety ve východní Indii, v Uríse, a později rozšířila svůj vliv na celou zem. Ramamurtí navštívil chrám Súrji, Slunce, v Konáraku, který zůstal nedostavěný z třináctého století, největší pomník indického stavitelského umění a sochařství. Postavený na vysoké podezdívce, se sousoším dvanácti třímetrových kol vozu Slunce, obklopený obrovskými sochami slonů a koní, vypínal se tento chrám k oslňující žhavé obloze svým krychlovým masívem, korunovaným vysokou jehlancovitou střechou. Sochy lidí a obrazy přírody, věnované lásce, tvoří jeden celek s jeho zdmi a jsou jako vlité do obrysu budovy. V chrámech jižní Indie, v Madurai, v Tánčávúru, v Madrásu, jsou obrovské sloupy u brány pokryty tisíci soch. Je to podivuhodné spojení veliké práce se stejně velikým úmyslem působit právě tak uchvacujícím dojmem jako jeskynní chrámy v Élóře. Ale sochařství jihoindických chrámů zůstává za uríským, vznešenost kónárakského chrámu, obrazotvornost umělců a proslulé mistrovství provedení jsou harmonicky spojeny v jeden celek, třebaže chrám nebyl dokončen.

A Dajárám přesto spěchal do Vindhja-Bradéšu, do Khadžu-raha, kde se uríský sloh projevil o tři století dříve než v Konáraku v zvlášť čistých, půvabných, vytříbeně krásných sochách a stavbách.

Každá sochařská práce, vytesaná jako vysoký reliéf, byla vynikající umělecké dílo, byly to postavy nábožných legend, postavy války, bájeslovné bytosti…

Dajárám obcházel pomalu chrám vedle chrámu, dělal si poznámky, sestavoval si rozvrh svých příštích náčrtků. Slunce už zapadlo na zaprášené rovině, když přišel k Višnavatho- vu chrámu, který později sehrál tak velikou úlohu v jeho osudu.

Postaven roku 1002 našeho letopočtu, vynikal tento chrám zvlášť jemnou architekturou a poutal pozornost nejkrásnějšími sousošími. Jeho věž, zakončená nádobou na „amritu“, nesmrtelný nápoj indických bohů, se zvedala, jak hlásal stručný průvodce, do výšky devětatřiceti metrů. Jakoby rozřezaná na žebrovité podélné pásy, ztrácela se náhle v žhavém blankytném nebi.

Jako protiváha hranatého opracování povrchu budovy se schody Višvanathova chrámu kroutily jak nejvíce mohly v pečlivě promyšlených postojích. Umělci pokračovali v klasické linii Indie, chápající ženu jako hrdinku, která se však nesnaží vyrovnat se mužům v jejich statečnosti a v jejich vlastnostech. Sochy zdůrazňovaly ženské rysy. Hrdá důstojnost a shovívavá něžnost, plamenná vášeň a nebojácná vytrvalost, to všechno se harmonicky spojovalo v sochách, které měly ukázat lidu ideál indických žen.

Deset století stály tyto slunečné sochy před zraky četných pokolení, a ještě nekonečná léta budou udivovat ty, kdo ještě přijdou, vzrušujíce a povznášejíce člověka svou skvělou krásou!

Mezi nesčíslnými sochami byla jedna, od které se nemohl utrhnout. Denní světlo, beztak skrovné v tmavé svatyni, rychle uhasínalo. Ramamurtí se konečně odhodlal odejít. Na rozloučenou osvětlil kapesní svítilničkou sochu z pravé strany, a znovu strnul. Oslnivá krasavice na něho hleděla přes rameno jako živá, vábivě a sebevědomě, a světlo svítilničky v jeho ruce, chvějící se rozčilením, přidalo hrou stínů jejímu nádhernému tělu zvláštní život. Sochař stál, přemýšlel o legendárních apsarách, nebeských vílách s jasnou krví, které byly milenkami smrtelných mužů jako znamení nejvyššího vyznamenání za jejich statečnost. Kamenné ztělesnění takové apsary bylo před ním a stálo už tisíc let v pološeru chrámu. Už neměl co hledat, to nejlepší, co vytvořilo staré umění jeho země, bylo zde, na dosah ruky.

A Dajárámova duše se naplnila pokorným strachem, že se rouhal mistrům, kteří už velmi dávno dovedli udělat sochy tak dokonalé. Ale pocit hanby a stísněnosti brzy zmizel.

Ramamurtí sepjal ruce, poklonil se soše apsary a zašeptal: „Věčná krása.“ Podivný zvuk, podobný hlubokému vzdechu, se ozval z tmavé uličky mezi dvojitými stěnami svatyně. Sochař se ohlédl, ale tma tam byla už neproniknutelná. Zdálo se mu, jako by mírný pohyb vzduchu, patrně závan západního větříku, vnikl do středu mandapamu, sloupové předsíně. Ramamurtí šel k východu, sestoupil po schodišti a zamířil ke Khadžurahu. Dal přednost bydlení ve vesnici před bydlením v hotelu, s jeho ustavičným střídáním turistů. Ponořen do svých úvah, navštěvoval chrámy raději brzy ráno nebo pozdě večer, kdy v nich nebyli ani turisté, ani věřící.

Pro místní obyvatelstvo bylo množství obrovských chrámů, které měly sloužit hlavnímu městu bývalého knížectví Dža-hoti, příliš veliké.

Dajárám se letmo podíval na hlavní vchod hotelu, zakrytý nízkými stromy. Uviděl několik automobilů a znovu se zaradoval ze svého rozhodnutí bydlet ve vesnici. Byl dobrý chodec, šest kilometrů pro něj nic nebylo.