Ostří břitvy

Kapitola 3 ČLÁNKY ŘETĚZU

Andrejev se vrátil domů brzy a pochmurně si pobrukoval smutnou píseň. Z toho Jekatěrina Alexejevna hned poznala, že profesor dostal „šťuchanec osudu“, jak říkal velkým nepříjemnostem. Ihned se pustila do vyzkoušeného způsobu ženského ošetřování: usmažila mu jeho zamilované kyjevské kotlety, vyndala ostře vonící sýr a moldavský koňak. Profesor se napil, posadil se na pohovku, zapálil si a začal pobrukovat.

„Tak už mluv, co se stalo, Leonide?“ zeptala se jeho žena.

„Ale nic zvláštního. Šel jsem napříč dvorem, kde se teď vedle našeho ústavu staví. Dívám se a stojí tam třítunka, právě taková, na které jsem se kdysi probíjel mongolskou pouští. Třítunka stojí zanedbaná, kabina zatlučená překližkou, chladič vražený do plotu. Dosloužila.“

„A co má být?“

„Vždyť je to nabíledni, zanedlouho zrovna tak já vrazím nos do plotu…”

Jekatěrina Alexejevna pozorně pohlédla na svého muže, přimhouřila oči a posadila se vedle něho.

„Tak ven s tím, Leonide!“

A Andrejev vyprávěl manželce, že právě před chvílí byl na bezpečnosti. Na jeho jméno přišla silná kniha ze západního Německa. Uvedená zpáteční adresa je mu naprosto neznámá. V trošku odlepené desce našel tajnou šifru, adresu, kde se má přihlásit, a dopis, v němž mu oznamují, že „podle naší úmluvy odevzdá vám náš zástupce patnáct tisíc dolarů jako odměnu za informaci, kterou jste nám slíbil.“

Vyšetřující soudce prohlédl knihu, „deliktní“ dokumenty a řekl:

„Uklidněte se a svěřte se mé zkušenosti. Ti, kdo mohou platit takové peníze za informaci, ti dovedou lépe schovávat kódy. Z toho vyplývá, že jde zcela jistě o provokaci. Nebyl jste to právě vy, který se na nás obrátil ve věci nedávné návštěvy ankarského archeologa Deragaziho?“ „Ano. Je to ale mizera! To bude určitě on!“

„Zřejmě je to teprve začátek. Může vám být posláno ještě něco horšího. Postaráme se samozřejmé o vaši ochranu, ale může se stát, že přehlédnete něco, co vypadá docela neškodně.“

„A co myslíte, může být horšího?“

„Například nějaká kniha nebo dopis s jedem nebo s nákazou, rukopis sešitý takovým způsobem, že se při jeho listování najisto píchnete. Mohou to být také vzorky kamenů nebo krystalů obsahující silný radioaktivní náboj nebo jed, vypařující se na vzduchu. Všelicos si dovedou vymyslet, to mi můžete věřit. A proto buďte velice opatrný. Nedůvěřujte ani tomu, co vám pošlou vaši staří kolegové — vždyť použít jejich adres není žádný kumšt.“

„Rozumím a srdečně děkuju … Ale — existuje ještě jeden člověk, a ten by měl být také varován…”

„Máte na mysli patrně doktora Girina. Ne varovat ho, ale namlátit by se mu mělo! Svým nerozvážným pokusem Dera-gaziho vyplašil a tak nás připravil o možnost jej odhalit.“

„A třebas by vám ten Deragazi tu možnost vůbec nedal.“

„To je docela možné. Ale čeho dosáhl Girin? Naprosto ničeho! Ta filosofická deklarace, kterou získal od archeologa, nemá přece vůbec žádnou cenu. Ani jako svědectví ne. Každý si může dovolit myslit jak chce. A z čeho to pramení? Z nevíry v naše metody!“

„Ale jak to vlastně je s Girinem?“

„Nemějte starost! Ten váš sebejistý doktor prohlásil, že se ničeho nebojí, právě proto prý nařídil Deragazimu, aby na všechno zapomněl! Vždyť je to k smíchu, myslit, že ho uposlechne!“

Na rozloučenou vyšetřující soudce Andrejevovi připomněl, že od něho anebo od Iverněva netrpělivě čekají na jejich úsudek o tom, co by mohlo zajímat bandu Deragaziho v materiálech Iverněva staršího.

Když to všechno své ženě vypověděl, vrátil se k tomu, čím začal:

„Jen si pomysli, jaká je to ohavnost! Patnáct tisíc! Je to ale lotr! Vymyslil si tak velkou částku, aby to vypadalo pravděpodobněji. Ví, že bych se koupit nenechal. Ale chce mi prostě dělat nepříjemnosti. Teď teprve chápu, co pociťovali lidé nevinně pomlouvaní.“

Profesor si odfrkl právě tak, jak to dělávala Rita, a mávnutím ruky se pomalu uklidňoval. Stopka koňaku a cigareta ho přivedly do lepší nálady. Několik málo minut si Andrejev nahlas prozpěvoval a pak se rozhodl:

„Všecko zase jednou obrátím vzhůru nohama! Pojedu do Leningradu k nejmilejší Jevgeniji Iverněvové. Ať mi ukáže archív Maxmiliána Fjodoroviče. Snad bude moje bezhlavost menší než Mstislavova.“