Kapitola 1 KAMENY V STEPI

Selezněv viděl Girina podruhé, v bílém plášti se mu ted zdál jiný, neznámý a přísný. V dusné sklepní laboratoři špatně osvětlené nízko zavěšenými žárovkami sedělo u dlouhého stolu několik lidí, starých i mladých. Poslouchali Girina, jenž rázně chodil sem a tam podél stolu.

„Innokentij Selezněv přijel z východní Sibiře, aby našel vysvětlení nevysvětlitelných halucinací, které se u něho ukázaly po zranění na frontě a zvlášť zesílily po náhodné otravě houbami. Halucinace záleží v nejasných znepokojujících viděních. Tyto pocity se zostřují, má-li dojem, že na něho číhá smrtelné nebezpečí. Stíny zvířat známých pacientovi jenom z obrázků, jako slonů, nosorožců a velkých koč-kovitých šelem, se objevují a mizí hned po jednom, hned v celých houfech. Máme důvod se domnívat, že se jedná o velmi vzácný případ projevu podvědomé paměti, zděděné informace, podle dnešní kybernetické terminologie. Tato paměť je zakódována organismem k práci v oblasti podvědomí. Jenom ve zvláštních případech, a podle všeho jenom u člověka, se může prodrat do vědomí a může být dešifrována v představivosti.

Chcete se na něco zeptat?“ obrátil se Girin k staršímu muži, který se na něho díval pochybovačně zpod brýlí s tenkou obrubou.

„Chci vysvětlení. Vy se tedy přidržujete Freuda a rozdělujete vyšší nervovou činnost u člověka na vědomou a podvědomou?“ „Nepřidržuju se Freuda, ale objektivní skutečnosti příro-dy…

Někdy některé pocity z nastřádané paměti minulé zkušenosti pokolení vedou k vzniku halucinací, třebaže halucinace zpravidla vznikají při chorobném rozštěpení normální mozkové činnosti. Ale já mám na mysli jenom invertní, zvratné halucinace vzbuzené ve vědomí nějakými částicemi, které vyrazily z nepřehledné zásoby paměti. Ty nás vedou k závratné možnosti nahlédnout skrze člověka do nesčetného množství uplynulých věků jeho historie, vzbuzujíce v jeho vědomí zakódovanou zásobu paměti. Můžeme nejenom rozštěpit vědomí a podvědomí, ale také odkrýt podvědomou paměť, a když ji odrazíme do vědomí, tuto dešifrovat.

To je zatím jediná cesta, protože dešifrovat svůj kód může jenom mozek sám. Domnívám se, že halucinace Innokentije Jefimoviče jsou zvratné, a proto jsem mu navrhl, aby se podrobil neškodnému, třebaže ne snadnému pokusu, a on byl ochoten prokázat vědě službu.“

„Já jsem přitom taky pochopil, oč jde,“ poznamenal Se-lezněv, který velmi pozorně Girina poslouchal.

„Oč tedy jde. Normální člověk je ten, jehož, obrazně řečeno, ručička ukazatele duševního života se chvěje na nule, na nepostižitelné hranici mezi vědomím a podvědomím, navzájem na sebe působícími a splývajícími podél toho jemného — jak ostří břitvy jemného — duševního jádra dokonale zdravého,já. Tento stav je zajišťován velice složitou soustavou chemických pochodů navzájem na sebe působících hormonů, enzymů, ba i jednoduchých látek zcela protikladných a zároveň střídavě se kývajících na stejně tenkých osách. Jednou z hlavních chemických os duševního života je osa hormonů hypofýzy a nadledvinek neboli pituitoadrenální osa, která upravuje oběh fosforu v mozku a v organismu vůbec. Zadržet odchod fosforu močí a rozviklat tuto osu může například takový přípravek, jako je LSD-25. My ho soudruhovi Selezněvovi dáme a rozštěpíme tak jeho vědomí a podvědomí. Dále se uvidí, co použít k vzbuzení potlačeného vědomí, aby bylo co nejcitlivější pro signály podvědomí, které se oddělilo. Hodlám užít napřed bufoteninu. Možná že se bude muset zvýšit obsah serotoninu v mozku nebo zkusit kouření semene kochaby, jihoamerické rostliny. Kromě toho bude radno zvětšit intenzitu myšlení. A to je všecko.“

„Jak udělat myšlení intenzivnější?“ zeptal se Sergej.

„Porušit rovnováhu, která vznikla v mozku mezi choline-sterázou a mezi acetylcholinem, které jsou rovněž navzájem v protikladu jako všechny ostatní soustavy. První látka podněcuje činnost mozku, zostřujíc myšlení, druhá ho tlumí. Je však zajímavé, že čím níže se spustíme na vývojovém žebříku živočichů, tím větší bude aktivita otupujícího acetylcholinu. Našel jsem způsob, jak neškodně vstřiknout cho-linesterázu do mozku skrze krevní lakuny…”

„Tomu moc nerozumím,“ řekl Selezněv, „ale zajímá mě, jaký bude výsledek. Začal jsem cítit, že hlavu nemám příliš pevnou, a obávám se, aby to nedopadlo zle, když všechno balancuje na ostří nože.“

„Všecko na světě tak balancuje, a přesto svět existuje milióny let.

A stane se toto — dám vám hned dávku LSD-25, a vy upadnete do euforie. Budete se cítit dobře a zbavíte se všech starostí, hněvu a strachu, všeho ošklivého v životě. Bude to štěstí, jaké někdy prožíváme v krásném snu. Bude vám krásně, ale ne dlouho, a potom vám bude zle, velmi zle! Euforie se promění ve smutek. Po smutku přijde těžce po-psatelný stav blízkosti kosmického bezedná, budete se bát, že se do něho zřítíte. Zřítíte se a budete úpěnlivě prosit o pomoc.“

Girin se obrátil k svým posluchačům a poznamenal: „Přízraky pekla a pekelných muk jsou u schizofreniků vždycky spojené se zoufalou hrůzou a nepochybně vyvolané tímto stadiem rozštěpení duševního života. Až tyto výrazné pocity vyblednou, zůstane pouze lhostejnost a netečnost ke všemu. Možná že se vám ještě bude zjevovat úzká cesta mezi propastmi, ale ty propasti vás už nebudou lekat. Ba i slunce se zakalí a vy se budete vzdalovat do prázdnoty prostoru, chladný a vzdálený celému světu. To je poslední stadium. Až projdete asi za čtyři hodiny všemi třemi stupni, dostanete se do normálního stavu. Rozmyslete si to, ještě můžete odříci. Znovu opakuji, že pokus je nepříjemný. Záleží jen a jen na vás, chcete-li ho podstoupit.“ „Ale ne, doktore! Nebál jsem se v životě ničeho, neleknu se ani těch propastí. Jen mi ty pilulky dejte.“

„Počkejte! Tak jednoduché to zas není.“ Girin otevřel silné dveře komory s encefalografem a zavedl Selezněva k hlubokému křeslu. „Tady vás zavřeme a izolujeme vás od celého světa. Dorozumívat se budeme telefonicky. Budete nám sdělovat své pocity a my to budeme zapisovat. Můžete si i sám dělat poznámky. Tady pod světle modrou noční lampou jsou sešit, tužka a hodiny. Pokuste se zaznamenávat čas, budete-li moci. Tak, a to je už opravdu všecko!“ Girin mu stiskl ruku a odešel.

Sergej potom uzavřel dveře komory dvěma masivními závorami.

Selezněv prošel všemi stavy, které Girin předpověděl.

Trvalo celý týden, než se podařilo vyhmátnout potřebnou sestavu látek, která by dovedla jako pitevním nožem otevřít závory a překážky podvědomé paměti v těch místech, kde a Selezněva náhodou zeslábla. Něco v dlouhém přenosu dědičných mechanismů od předka k potomkům se zachovalo v celé své původní výraznosti, jako se zachovaly v ústním podání události minulých tisíciletí v bájích a pověstech. Ovšem, u Selezněva to nebyl hlas, který plynně a srozumitelně mluvil z temna tisíciletí. Muselo se překonat mnoho obtíží, než tento pozorný lovec a znamenitý vyprávěč byl s to vyjádřit slovy úryvkovité barvy, pocity a na konec kousky zrakových představ, které se vynořily z hlubin jeho vlastního „já“.

Nesdělitelný pocit vznešenosti a nesmrtelnosti ovládl Selezněva, když řetěz paměti ho spojil s minulostí a s jejími hrdiny, jejichž dědici se stal právem vzpomínek, které se v něm zachovaly. Náchylný k filosofickým úvahám, pochopil veškerou moc Země. Zdálo se mu, že stojí na obrovském sloupu nesčetných proměn všeho živého, na sloupu, který míří k nebi, a ten ho vynáší stále výš, k nepředstavitelným dálkám časů a vesmíru.

Jak zjistil Girin z porady s paleontology, asi čtyřicet tisíciletí oddělovalo tisící devítistý jedenašedesátý rok od úseku dějin člověka, který vyšlehl jako malý ohníček v Selez-něvově vědomí. Girin prohlásil, že tento úspěch je nepatrný. V budoucnosti se věda ponoří do větších hloubek paměti minulosti.

V horském pásmu byly jeskyně, obývané příbuznými kmeny — mohutní a veselí lidé, lovci divoké zvěře, kteří pohrdali rybáři žijícími u řek a pojídajícími želvy. Ti zase znali všechny rozmary vodního živlu a nebáli se plazů, krokodýlů a jedovatých hadů. A přitom se neodvažovali pustit se do mužného boje s vládci života na souši, se lvy, s tygry a s leo-pardy, strašnými šavlozubými kočkovitými šelmami, nejmladšími potomky dávného života, kteří ještě někdy připojovali své chraptivé vytí k ohlušujícímu ryčení lvů a k řevu tygrů.

Selezněv věděl, že jeho soukmenovci se nebáli otevřeného boje s obrovskými kočkovitými šelmami. Máš-li kopí, záleží ostatní už jenom na tobě, na tvé jíle, rozumu, rychlosti pohybu.

Člověk musí přijímat boj! I v skálách chráněných týlem, společně s věrnými přáteli, stejně neohroženými bojovníky, je s to ubránit své děti, ženy i v noci, kdy vládnou obrovití dravci. Jejich oči, které vidí ve tmě lépe než člověk, jim dávají ohromnou výhodu, když je to však v rodných skálách — žádné neštěstí! Ale na otevřené rovině, při výpravě za potravou, které je tak málo v horách, je zle i těm nejsilnějším lovcům, když je překvapí noc.

Každý keř, každá rokle, každý kopeček může být úkrytem, odkud se vzepne s řevem obrovská kočkovitá šelma. Ještě horší a strašnější je to, když znenadání, téměř bez hlesu a bez výstrahy je některý chodec rozdrcen těžkou černou masou těla, které na něj skočilo. Obratle chřupnou, výkřik hněvu a hrůzy odumře na rtech a zákeřný dravec zmizí v křoví, odnášeje našeho mrtvého kamaráda. Je zbytečné hledat ve tmě, i podle pachu čerstvé krve!

A nedá se nic dělat, musí se jít, lovit kořist, nést ji zpátky, musí se pít, voda na stepi je vzácná a napajedlo je nebezpečné… Člověk, který mnoho chodí a běhá, potřebuje mnoho vody…

Všechno to znal Selezněv pudově, celou svou bytostí, pozoruje úžasnou hojnost zvířat na nekonečné rovině. Toto moře býložravců slibovalo sytý život, hojnost morku pro děti, krve pro kojící matky, masa a tuku pro vypěstování silných a vy- trvalých svalů mužů-lovců. Ale zmocnit se kořisti i při takovém množství zvířat je možné jen tehdy, když se vzdálíme od ochrany skal daleko do stepi a budeme hříčkou náhody. Pro tisícihlavá stáda býložravců daň, kterou od nich bere dravá zvěř, je malá, ona pouze pomáhá, aby se stáda nerozmnožovala tak, aby až sežerou všechnu trávu a listí, nezahynula hladem.

Jinak je tomu s lidmi dávných dob. Je jich málo, každý je starostlivě ochraňován svými soukmenovci. Jak nesnadné je vypěstovat muže-bojovníka nebo silnou, schopnou ženu k zachování rodu! Nekonečně dlouho se pěstují lidská mláďata, než se stanou hodnotnými členy kmene. Proto každý člověk, který zahyne nebo je zmrzačený v boji s dravci, je veliká ztráta a smrt několika lovců nebo žen může celý kmen přivést k zániku.

Už dávno chytří vynálezci přišli na to, vykopat podél důležitých pěšin skrýše jako podzemní nory, v kterých by se mohli schovat zvěří pronásledovaný lovec nebo žena, která jde pro vodu. Ale tyto nory by mohly zachránit jednoho, nejvýše dva lidi. Co by měla dělat skupina lovců, a k tomu s těžkou kořistí? Kromě toho v norách nemohly být zásoby, zejména ne zásoby vody. Ne, pro pronikání člověka dál do stepi jsou nory málo vhodné!

Selezněv už to všechno věděl, když se spatřil v stepi, daleko od sutí rozpadlých skal a valounů. Obyčejně lovci, když táhli za kořistí, vždycky se snažili být v blízkosti záchranných kamenů, aby k nim v nebezpečí mohli doběhnout.

Nyní Selezněv pochopil, proč skály a útesy přitahují lidi až dodnes, po desetitisících let, proč se zdají útulné, něco připomínají, proč slouží jako pravzor architektonických staveb.

Selezněv uviděl střídající se, zpolovice neskutečné, jako na filmovém plátně v kinu, obrazy různých míst v stepi, valící se na něho mnohem rychleji, než kdyby šel nebo utíkal.

Nikdy nebude moci Selezněv zapomenout na jedno ze svých nejjasnějších vidění.

Byl v kruhovité kamenné ohradě — postavené na kopci nedaleko řeky — společně se skupinou lovců a mladých žen, které ještě neměly děti a které se také zabývaly lovem s mu- ži a připravovaly do zásoby maso. Nastala noc, bezměsíčná, s nespočetnými ohníčky hvězd, které planuly nahoře jako oči neznámých vzdálených dravců.

A na zemi se také rozhořely oči dravců toulajících se kolem lidské pevnosti, vdechujíce vůni živého lidského masa. Ale kamenný pruh byl nepřístupný, a nejen to, skrýval smrtelné nebezpečí. Lidé, pod ochranou balvanů nezranitelní, odráželi kopími každý útok. Kyje a sekery dokončovaly dílo, v chladných jeskyních přibývala nejedná měkká kůže veliké kočko vité šelmy, tak příjemná dospělým i dětem.

Vtuto noc podivný „šestý smysl“ upozornil lidi na blížícíse nebezpečí. Jaké nebezpečí to je, nemohl nikdo vědět.Přesto se všichni shromáždili okolo úzkých průchodů. Nebylomuže nebo ženy, kteří by se odhodlali spát a kteří by neupí-rali zrak do tmy noci, odkud se blížilo neznámé nebezpečí.

Šelmy, které se potulovaly okolo, něco zvětřily a schovaly se. Čas plynul. Jasné hvězdy pořád svítily a noční ticho nebylo rušeno ani lehkým větrem.

Náhle nejmladší lovec vtáhl do sebe silně vzduch, znamení, že zvětřil blízkost nebezpečí. Přitiskl ucho k vysokému balvanu a ostatní učinili totéž. Kámen přenesl vzdálené otřásání půdy, zrychlené a rytmické, jako pochod. Byl to také opravdu pochod ohromného sloního stáda. Blížilo se, míříc ke kopci, na němž byl prstenec balvanů. Je-li stádo opravdu veliké, pak se ani na stepních prostorách neuhýbá ze své cesty a všechno na světě smetá.

Ohně byly ztlumeny, aby nevzbudily zvědavost velikánů. Pomalu narůstal těžký dusot, sloni se na otevřené stepi nepohybovali tak nehlučně jak v lese. Kromě toho se stádo valilo dopředu pravděpodobně klusem nebo velmi rychlým krokem, stěhujíc se někam na odlehlá místa. Běda těm, kdo se včas nestačili odklidit stádu z cesty.

Vhluku blížícího se stáda bylo slyšet zvláštní rytmus. Zdálo se, že hluboko pod zemí tluče několik obrovských bubnů.

Po zádech lovců přeběhl mráz.

Veliké hvězdy blikající nad vysokou trávou těsně nad obzorem se zatemnily. Tam se rýsovaly černé, rychle se pohybující skály, předvoj stáda, skládající se z nejmohutnějších samců razících cestu ostatním. Podobné skvělé exempláře uzavíraly kdesi v dálce stádo, roztažené na několik tisíc kroků.

Neobyčejná výška zvířat, která se přiblížila, zaujala Selez-něvovu pozornost. Vládcové stepí patřili k zvláštnímu druhu vymřelých slonů, kterému učenci, potomci jeskynních lovců, ohromeni majestátným vzhledem zvířat, dali jméno archidi-skodon.

Selezněv věděl, že dnešní afričtí sloni, loksodoni, mají delší nohy a kratší choboty než lesní indičtí sloni, kteří se živí trávou. Archidiskodoni byli ještě vyšší než afrikáni. Jejich hlavy, se silnými kly a se sráznými čely, se houpaly ve výšce šesti metrů. Pravda, to šli samí mohutní vůdcové, avšak také lavina za nimi se tyčila ve tmě jako strmá černá stěna a připomínala spíše řady středověkých obléhacích věží než živých tvorů.

Archidiskodoni se hnali přímo na kamenný prstenec. Štěpní pevnosti neměly ještě nikdy co dělat s podobným houfem. Náčelník jeskynních lovců, obr se silně prošedivělou hustou hřívou vlasů a se stejně prošedivělým plnovousem, se jen krátce mračil při rozmýšlení. Zbývalo mu také pouze několik vteřin.

Na jeho tiché znamení ustoupili všichni lovci do středu a sedli si na bobek za druhou řadu kamenů, nahromaděnou mezi hlavními balvany. Sedli si a proměnili se v nehybné sochy, tak jak to umějí dělat všechna divoká zvířata očekávající rozhodující chvíli.

Sloni vystoupili na kopec, zvětřili lidi, a jako by se byli proměnili v nehlučné černé stíny. Vysokánští archidiskodoni zastínili půl oblohy. Polovice kamenného prstence byla pojednou tmavou, mlčící stěnou bez jakýchkoli průsvitů. To znamenalo, že proti každému úzkému průchodu mezi balvany stál slon. Tito obři byli tak vysocí, že jejich hlavy byly nad úrovní kamenné ohrady, ale svěšené choboty vtahující hlučně vzduch nemohly k lidem dosáhnout.

Selezněv se nepřetržitě díval do malých oček slona tyčícího se nad ním. Archidiskodoni znehybněli právě tak jako lovci, kteří ani vzdechem neprozrazovali své vzrušení.

Selezněvovi se zdálo, že v očích slona neviděl zlobu nebo údiv, ale pouze zvědavost, a dokonce trochu humoru. Archi- diskodon, který stál vlevo, maličko ustoupil, naklonil hlavu a přitlačil se čelem i kly na svislý balvan vnější ohrady. Ihned ho napodobili tři další sloni a opřeli se celou tíhou svých těl jako hora na jiné kameny. Selezněv nevěděl, jak hluboko byly zasazeny hlavní balvany, protože kamenný kruh postavila předchozí pokolení skalních obyvatelů. Nyní záleželo všechno na množství dříve vynaložené práce. Povo-lí-li jen jeden jediný balvan úsilí slonů, sloni rozbijí přehradu, a potom se sotva někdo zachrání. Obr vlevo zatroubil, znovu se skrčil do obrovského černého klubka a doléhal na balvan. Všichni, kdo byli před ohradou, mu odpověděli.

Dupot stáda ztichl, Selezněv viděl v obrazotvornosti, jak se shlukly před kopcem stovky slonů zadržené překážkou.

Předkové znali slony a předvídali, že by s nimi mohli mít co dělat. A tak nelitovali námahy a spustili základy balvanů do hlubokých jam a pečlivě udusali zem. Jediný ze slou-povitých balvanů se ani nepohnul. Okamžiky ubíhaly a Se-lezněvovo srdce se počalo naplňovat pyšnou radostí. Nebyl dosud jistý, jestli si archidiskodoni neusmyslí spojit své síly a nenaprou se na některý balvan tři nebo čtyři najednou. Ale vůdcům stáda buď chyběla fantazie, nebo si mysleli, že věc nestojí za to, pochopili, že nejlépe bude, když překážku obejdou; v každém případě velikáni odešli a ještě několik okamžiků postáli, jako by uvažovali. Vtom rozřízl ticho vysoký zvuk zatroubení, znamení dané týmž slonem, s kterým se pohledem dorozumíval Selezněv. Ihned přední houf, v kterém bylo asi dvě desítky samců, se rozdělil a obcházel kamenný kruh zprava i zleva. Rozdělilo se také celé stádo, které se dalo do pohybu, obtékajíc lidskou pevnost, jak obtéká řeka skálu, která jí neustoupila. Chvílemi se jeden dva sloni jako černé zdi objevovali před průchody. Natahujíce choboty sáli vzduch. Ještě jednou zazněly chraptivé zvuky. To přicházel oddíl samců-ochránců uzavírající průvod. Opodál, už za zády lovců, se jim ozvali vedoucí sloni. Zřejmě ar-chidiskodonové oznamovali jeden druhému, že v kamenném kruhu není nebezpečí, a zadní voj rychle prošel pravou stranou. Opatrní lovci vyčkávali, až utichne těžký krok. Teprve potom propukli ve vítězný jásot, který se nesl daleko do stepi a stoupal k hvězdnému nebi.

Podivné zážitky, sestavení souvislých obrazů z úryvkovi-cých vidění, hned neodbytně opakujících jedny a tytéž nepatrné podrobnosti, hned rychle se míhající jako celý roj obrazů ztrácejících se za nemožností je správně pochopit, to všechno Selezněva vyčerpalo, a jeho silná nervová soustava začala povolovat.

Girin se rozhodl, že pokusy přeruší. Domníval se, že Selez-něv, až si uvědomí své eidetické halucinace, navždy se jich zbaví. Vědec jen nerad zavíral tajemné okno, které se zázračně pootevřelo do minulosti, ale obava o Selezněvovo zdraví mu nedovolila, aby v pokusech pokračoval.

Selezněv naléhavě prosil Girina, aby pokračoval, chtěl ještě jednou prožít ta úžasná dobrodružství dávných dob.

Doktor zůstal neústupný.

Ale Selezněvovi se přece jen podařilo navštívit znovu marnivý svět minulosti.

Sergejovým nedopatřením se ztratil zápis o zkoušce nového přípravku s 8-azaguaninem, podle Girinova předpokladu biochemicky povzbuzujícího pamětní uzliny dědičné informace. Právě po tomto pokusu se stala úryvkovitá Selezněvo-va vidění souvislým pásmem. Girin zuřil. Selezněv poprvé viděl, jak jeho vlídné, všímavé oči dostaly tvrdý, cizí výraz. Girin nesnášel lajdáckou práci.

Sergej se zaklínal, že zápis štípli nepřátelé, s takovou pře-svědčeností, že Girin nakonec zavrtěl hlavou:

„Jak vás to vychovali? Není na světě ještě ani čtvrt století, a všude se mu vynořují nepřátelé.“

Přestože měl velikou úctu k svému učiteli, Sergej nebyl s to potlačit ironii:

,A vy myslíte, že je nemáte? A co závist? Ta je všude. A bude ještě hodně dlouho. Nezávidí vám někdo výsledky?“

Girin se s ním přel a nakonec mávl rukou.

„No co, začneme škaredou práci. Odvážíme se tedy ještě jednou potýrat soudruha Selezněva.“

Když se Selezněv znovu usazoval do známého křesla, byl rozčilený více než jindy. Snad proto, že to měla být jeho poslední cesta do světa jedinečných jevů, které doktor Girin vyvolal jako na fotografii.

Na tuto poslední schůzku s minulostí přišli do laboratoře Selezněvovi přátelé, geologové Andrejev a Turiščev. Lovcova dcera Irina šla s Ritou do rytmiky.

Andrejev se zajímal o pokusy od samého začátku.

Přátelé museli jít domů, aniž se dočkali konce pokusu. Přípravek tentokrát působil zvlášť dlouho. Lovcova vidění nepřestávala několik hodin. Girin to vysvětloval kumulativním účinkem přípravků nahromaděných v organismu, což bylo dalším poplašným signálem pro zastavení pokusů.

Teprve okolo dvou hodin v noci končila Věra těsnopisný zápis prvních Selezněvových dojmů. Aby ho uklidnil, dal Girin Sibiřanovi dávku chlorpromazinu, sám ho zavezl taxíkem k Andrej evovi, zásobil ho uspávacím práškem a unavený se odebral domů. Selezněv slíbil, že přijede nazítří na podrobný pohovor.

Girina přepadl smutek. Dnes se navždy loučil s první reálnou možností výzkumu paměti pokolení. Může uplynout celý jeho život, a on už se nikdy nesetká s tak šťastnou náhodou. Ale i když se setká, pokus se nemusí podařit, a podaří-li se, může se vlastník eidetické paměti projevit jako člověk málo inteligentní a nebude umět sdělovat svá vidění tak přesně a jasně, jak to udělal Selezněv. Ano, nejspíše okno, které se na okamžik otevřelo do minulosti, už se jemu, Girinovi, neotevře! Ale co, uveřejní aspoň výsledky pokusu, přiláká pozornost jiných badatelů. Projevy paměti pokolení se budou pečlivě studovat… Kolektivy badatelů a množství případů nepřehlédnutých pro neznalost, ale spolehlivě uchopených pozornými učenci otevřou cestu a udělají člověku přístupným zrcadlo minulých časů ukryté v jeho vlastním organismu.

„Copak to není nejlepší odměna tomu, kdo hledá? Ne, není nejlepší,“ odpovídal si Girin sám sobě. „Nejlepší by bylo pět deset Selezněvůi Ale co, vždyť jsem měl štěstí, nemusel jsem potkat ani toho jednoho.“

Girin se uměl utěšit. Také tentokrát nakonec usnul klidně s vědomím dobře vykonané práce.

Ale Selezněv nemohl spát, přes všechny léky. Poslední lovcova vidění se mu zdála velmi zřetelná. Poprvé nikoli šelmy, ale lidé byli viditelní zřetelně a blízko, a ne nějak nevýrazní a nejasní, jakoby letmo zahlédnutí kolemjdoucí.

Byli úplně jiní, než jak mu líčila jeho vzdálené předky jeho obrazotvornost a knihy.

Už z dřívějších vidění si Selezněv odnesl pocit nadbytku síly a podnikavosti. A přece se mu zdálo překvapujícím bohatství vhodných zařízení ulehčujících život v jeskyních: kožešinové koberce, zástěny a přepážky z tyček, ze zvířecích kůží nebo z rohožek upletených z trávy; útulné kouty pro děti, pečlivě udržovaná čistota, záliba v koupání, znalost zkracovat vlasy a plnovousy. Zřejmě touha po kráse, projevující se v ozdobách na náčiní a na zbraních, v obrazech pokrývajících všechny aspoň trochu příhodné plochy stěn a skal, ale také v oděvu, vybraném podle barvy kožešiny a pokožky, v náhrdelnících ze skořápek ze pštrosích vajec, ze zubů, z měkkých krystalů slídy, ze sádry nebo z vápence. Starší ženy nosily krátké tuniky z tmavé hladké kožešiny, statné mladé matky se pyšnily v sukních z různobarevných pruhů kožešin, děvčata rovná jako kopí dávala přednost pestrosti leopardí kůže. V horké dny šustily ženy sukněmi z dlouhé trávy, které dovedly zhotovovat z různobarevných svazečků. Mužové měli rádi dlouhosrstou kožešinu rysa, vlka, medvěda, která jim dávala bojovného a mohutného vzezření, a děti běhaly nahé i za velmi chladného počasí.

Selezněv se divil malému počtu starců a pochopil příčinu, když uviděl, jak vytrvale se vrhali na lovu do boje, dávajíce přednost smrti v boji před smrtí sešlostí věkem. Kmen musel chránit staré ženy a staré muže, aby mohli dlouho a důkladně vychovávat děti.

Selezněv vyšel z jeskyně a zastavil se na skalnatém výběžku, mhouřil oči před zářící prostorou stepi, ztrácející se daleko za obzorem. Výběžek se příkře svažoval dolů, mírně přečnívaje nad rozvalem kamení u úpatí. Táhnul se podél hřebene, až kam oko dohlédlo.

Když obešel dva nebo tři výstupky, lovec zůstal stát jako zkamenělý. Na povlovném svahu zaříznutém jako půlměsíc do srázu zavanul v rozvířeném vzduchu zcela neznámý pach nepřipomínající dravce ani býložravce.

Pod těžkým a bezstarostným krokem zavrzaly drobné kamínky. Za trojbokou skálou se objevil nevídaný tvor, ani člověk, ani šelma, nýbrž obrovská opice podobná člověku pří- mým držením hlavy a širokými neohnutými rameny. Velikán roztáhl prsty, silné jako kopiste, opřel se jimi o kámen a napřímil se. Byl vysoký jako pořádný slon, více než dvakrát tak vysoký jako Selezněv. Úžas přikoval lovce k zemi. Světle šedá krátká srst pokrývala mohutné tělo s hrudí širší než u nosorožce. Paže byly velmi silné, nikoli dlouhé. Nebylo vidět nohy, ale nemohly by vydržet váhu zvířete, kdyby byly stejně dlouhé jako u člověka. Zvíře se kolébalo ze strany na stranu jako slon a vdechovalo vzduch s hlukem, který se podobal sténání.

Selezněv hleděl upřeně na obludu. Nebál se. Dobře známá cesta mu bezpečně zajišťovala útěk. Tak obrovská opice nemůže utíkat stejně rychle jako člověk.

Lovec si klidně prohlížel zvíře, později určené paleontology jako zástupce skupiny obrovských antropoidních opic, gigantopiteků neboli megantropů. Ted jsou známé ponejvíce v jižní Číně podle nepatrných úlomků kostí, ohromné spodní čelisti a stoliček osmkrát větších než zuby gorily. Malé oči, utopené pod silným čelem, zkoumaly člověka ostražitě, ale bez známek zuřivosti. Těžká hlava, kolébající se nad Selez-něvem, vypadala jako nahrubo otesaný žulový balvan, tak masivní byly výčnělky kostí pod svraštělou našedlou kůží nezarostla tlamy.

Svaly, silné jako žulové kvádry, odhodí buvola, gigantopi-tekovy ruce, jako klády, zlomí jedním rázem hřbet každému nepříteli, kromě snad archidiskodonovi.

Selezněv se musel obdivovat obrovské síle, kterou vládla strašlivá opice. Beze zbraně a bez velikého rozumu mohlo několik gigantopiteků přemoci kteréhokoli dravce. Každý mohl zlomit vaz šavlozubého tygra. Lovec pochvalně mrkl na vzdáleného spolubratra, který se napřímil v celé své výši, a který se proto ještě víc podobal člověku. Lovec začal na velikána mluvit, přesvědčoval ho o svém přátelství a chválil ho pro jeho majestátnost. Obrovská opice sklonila hlavu, opřela se břichem o balvan a upřeně se dívala na Selezněva, jako by se snažila pochopit jeho slova. Náhle oči nestvůry zrudly. Selezněv zmlkl. Velikán pronikavě zařval, obnažil tupé špičáky, potom se pomalu spustil na všechny čtyři. S rychlým trhnutím se obrovský antropoid vrhl na Selezněva. Selezněv se nepolekal, uskočil stranou a dal se na útěk po kamenitém svahu, přidržuje se okraje keřů. Mrzelo ho, že mu zvíře nerozumělo. Člověk a obrovský antropoid by mohli žít, pomáhajíce si navzájem bystrým rozumem a úžasnou silou. Ale spojenectví síly a rozumu bylo zřejmě nemožné, temné pudy přivedly zvíře do zuřivosti. Jakmile velikánská opice pochopila, že nemůže člověka dohnat, zastavila se a vydala vysoký, za uši tahající vřískot. Selezněv se usmál a změnil útěk v rychlou chůzi, jásaje nad snadným vítězstvím nad horou svalů. Jásot byl rozhodně předčasný, obrovský peň vržený dovednou rukou jen zasvištěl nad lovcovou hlavou. Za chvilečku Selezněv běžel cestou necestou a gi-gantopitek po něm házel kameny a kusy stromů a při každé ráně zlostně zařval. Konečně se dostal na bezpečnou vzdálenost. Teprve potom se ohlédl. Gigantopitek znovu stál opřený o kořen vyvráceného kmene.

Obrys antropoida ztratil na zřetelnosti a celý horský obraz krajiny za ním zmizel. Místo něho vystoupila ze tmy namodralá světlá místa na hlazeném povrchu lékařských nástrojů.

Zmizela také námaha těla udržujícího rovnováhu na kamenném rozsypu neznámých hor, a jeho tělo znovu ucítilo tvrdost kovového křesla, v němž seděl. Selezněv zavřel znovu oči, čekaje pokračování toho, co prožil, ale všechno ne\ návratně skončilo. Lovec chvíli přicházel k sobě, potom rozsvítil žárovku v hlubokém stínítku a začal rychle zapisovat. Teprve potom zazvonil a silné dveře se ihned otevřely …

Nazítří přišel Selezněv naposledy do laboratoře, kde tolik prožil, a vyprávěl o gigantopitekovi svému malému, ale neobyčejně pozornému posluchačstvu. Věra horlivě psala, vyplňujíc hromádku lístků, a vyměňovala magnetofonové pásky.

„To je něco!“ neovládl se Sergej, porušiv ticho, které nastalo po Selezněvově vyprávění. „Hrozně rád bych uviděl čtyřmetrovou opici!“

„Dal bych nevím co za to, abych se tam mohl ještě vrátit,“ řekl lovec a díval se upřeně na Girina. „Zdraví vem čert. Jenom považte, ze všech lidí jsem zatím jediný, kdo se vrací do pravěku. Máme vůbec právo přerušovat pokusy?“

Doktorův pohled Selezněvovi řekl, že z toho nebude nic. „Určitě nejste jediný,“ odpověděl mu Girin. „Takových, jako jste vy, je na světě jistě hodně, ale nejsou dosud nalezeni. A jste-li jediný, potom vás musíme tím víc šetřit, asi jako kosmonauta. A nemyslete si, že tuto vlastnost máte navždyc-ky. Pozoroval jste, že vidění byla kratší a že bylo nesnadnější je vyvolávat?“

„To máte pravdu. Nic naplat, musím jít domů. Sbohem, laboratoři.“

Po jeho odchodu nastalo nezvyklé ticho, hezkou chvíli nikdo nepromluvil. Sergej zkontroloval, zda je vypojen ence-falograf, Věra uklízela magnetofon a zápisy.

„Jsem zvědav, co tomu řeknou paleontologové. Je to všechno moc fantastické. A pak, jediný pokus ve vědě neznamená vůbec nic, může z toho nakonec být blamáž. Počkejte rok, dva, deset let,“ odmítal Girin blahopřání a děkoval hostům za pozornost, kterou jeho práci věnovali.

Загрузка...