Ostří břitvy

Kapitola 4 TYGROVO VÍTĚZSTVÍ

Ramamurtí odhodil přikrývku, jako by se byla chladná cela naplnila dusným vedrem. Znovu se vrátil ke vzpomínkám, nedovolily mu usnout. Tmavý okenní výřez už měl předjitřní jasnost obrysů…

Ten den byl v Khadžurahu parný. Slunce už dávno rozpalovalo kamenné plochy, odrážejíc se od světle žlutých zdí sloupové předsíně chrámu Kandarji Mahádévy. Dajárám sestoupil po úzkém vedlejším schodišti k nevelikému pavilónu stojícímu mezi chrámem Kandarji Mahádévy a chrámem Kálí. Sedm schodů vedlo k pavilónu s dvěma sloupy, otevřenému ze tří stran. V pavilóně stála zvláštní socha, obrovský lev s pravou tlapou nad ženou, která před ním seděla v dřepu a s úpěnlivou prosbou zoufale zvedala svou tvář a obě ruce k hlavě obludy, vznášející se nad ní. Lev, vytesaný podle středověkého obyčeje, prudce prohýbal přední část svého těla i šíji a péroval zadními tlapami připravenými ke skoku. Spodní čelist jeho široce otevřené tlamy byla uražená a místo ní zela veliká díra. Vypadalo to, jako by se lev něčemu nebo někomu vysmíval.

Obloha se potáhla našedlou mlhou a slunce pálilo nemilosrdně po hladkých kamenných dlaždicích a zalévalo světlem celý pavilón. Když Dajárám prošel chládkem chrámového ochozu, šel s přimhouřenýma očima, a proto hned neviděl v pavilóně ženu, která klečela před lvem. Byla strnulá jako socha, tvář měla obrácenou vzhůru a její černý cop, silný jako ruka, ležel jako polokruh na dlaždici u podstavce sochy. Jakmile zaslechla blížící se kroky, vyskočila a bezděčným pohybem si zakryla tvář koncem průhledného přehozu. Ramamurtí se k ní přiblížil a uklonil se, a neznámá se vzpřímila, opírajíc se o levou tlapu lva. Umělec uviděl především veliké oči, jejichž zářivá hloubka v něm vzbudila úžas. Studoval rysy její tváře, které v mžiku zachytil svým pohledem: úzké, zřetelné obočí, rovný, mírně zahnutý neveliký nos, jako luk prohnuté rty…, dokud nepostihl, že celá tvář má co nejpřesnější půvabné linie, tak určité a zřetelné, jakoby vysoustruhované z kovu nebo z tvrdého dřeva.

Vykrojení očí, linie víček, obrysy rtů, ovál obličeje, nikde se ruka matky přírody nezachvěla! A přece nebyla neznámá krasavicí v přesném a vznešeném smyslu toho slova, klasickou bohyní s hrubými rysy tváře, podobnou těm, jaké vybírají pro posvátné tance nebo pro hlavní úlohy v historických filmech. Byla docela jiná, a přitom tak krásná, že na vnímavého umělce působila jako elektrická rána. Dajárám se ještě nikdy nesetkal s tak výrazným, zářivým ženstvím.

Jako noc černé sárí, indický ženský oblek, obepínalo její postavu.

Když Ramamurtí zpozoroval slabý úsměv neznámé, našel slova pozdravu. Uklonila se nenucené a vesele, jak to dovedou pouze mahárání, od dětství cvičené v chování při přijímání hostů, nebo herečky. Podobala se také opravdu velice Pranotě Ghošové, podle Dajárámova mínění nejkrás- nější indické filmové herečce, byla jenom snědší a o hodně křehčí než Bengálka…

„Jmenuji se Amrita Vidádeví, říkají mi Tillottama.“

„Apsara z Mahábháraty,“ zvolal Ramamurtí. „Jedna z nejkrásnějších legend velikého eposu. A… dosvědčuju, že- její nové ztělesnění…“ Umělec se zarazil, prohlížeje si dívku.

„Není lepší než ta dřívější,“ dokončila za něho. „A to je smutné, já jsem vždycky chtěla být velká. Jako všechny slavné krasavice.“

„Kdo vám co namluvil o slavných krasavicích?“ zvolal skoro rozhorleně Dajárám. „Já jsem sochař, který studoval mnoho let starodávné kánony,“ ukázal na stěny chrámů, na nichž jako by strnuly žárem nádherné sochy. „Všude, kde jsou sochy v životní velikosti, od Mathury do Kónáráku, jsem viděl, že staří si nejvíce cenili výšky sto šedesát centimetrů, jako je asi právě vaše výška!“

„Opravdu?“

„Přísahám! A přísahám také, že to neříkám, abych vám lichotil. Vy to nepotřebujete, a vy to víte!“

„Ale to, co jste říkal, to slyším poprvé!“

Dajárám se na slunci, po chládku v chrámu, zpotil. Ale dívka přes černé sárí, přes snědost své pokožky a přes spoustu modročerných vlasů byla v sálajícím horku jako po ranní koupeli.

Jakýsi muž, vysoký, zamračený a s plnovousem, který kouřil ve stínu chrámové podezdívky, když zaslechl jejich hlasy, pospíchal k pavilónu, dívaje se pozorně na Tillottamu. Dívka mu dala sotva znatelné znamení rukou, a muž se vrátil na své dřívější místo.

„To je určitě mahárádžova dcera,“ pomyslil si Dajárám, „tohle bude její tělesný strážce…“

Tillottama se podívala znepokojeně na své hodinky, pak se rázně otočila:

„Pojdme, ale co nerychleji!“ Šla ke kraji chrámové podezdívky a řekla několik slov v urdštině svému průvodci. Ten něco zamumlal a šel pomalu v uctivé vzdálenosti za oběma mladými lidmi.

Dívčiny jemné prsty se rychle zakmitaly, dva dolů, tři křížem… Sochař nechápal smysl tohoto posuňku. Tillottama se rozesmála, sklonila hlavu a zasvítila očima:

„Ó můj učený příteli, zdá se, že jsou věci, které ani vy neznáte. To není přece nic jiného než znamení zamilovaných podle našeho dávného kánonu lásky Kamasútry! Ukazovala jsem vám, že třebaže to nebude lehké, budu tady, v šikhare, zítra, až slunce bude na jihozápadě. Ale já za to nemohu, dříve neznali přesný čas, my dva však žijeme v dvacátém století, a proto dodávám: v pět hodin. Souhlasíte?“

Ramamurtí nadšeně souhlasil, a když vyšel na balkón ochozu, pozorně sledoval pružnou postavu v černém sárí, která rychle seběhla po vedlejším schodišti a zmizela za keři zároveň se svým nepřívětivým průvodcem.

Zvědavost a touha poznat blíže Amritu-Tillottamu nedávaly Dajárámovi pokoj, nemohl se dočkat zítřka. A Amrita-Tillottama byla zas v témž prostém černém sárí, a laciné „lidové“ náramky z kousíčku zrcadla planuly oslnivě na slunci, dodávajíce jejím hladkým bronzovým rukám téměř krásu bohyně ozdobené hvězdami. Pospíchala, dokonce bě-íela a trochu se zadýchávala, ale tentokrát se za ní neplou-žil její nepříjemný osobní strážce.

Dajárám se po očku díval na Amritu. Jeho dech se přerušoval bezmála bolestným dojmem, který působila Tillottamina krása. Ale Tillottama byla jiná než včera. Její veselost, ba bujnost, projevující sa v slovech a pohybech, zmizela.

Ramamurtí cítil, že rozhovor nesměřuje tam, kam by si přál, a začal znovu vyprávět o chrámech a o jejich záhadách.

Mluvil o podivných postavách gandharvů, nebeských hudebníků, vytesaných vysoko na stěně Kailásova chrámu v Élóře, za letu zachycených tak přesně, že se zdá, jako by opravdu letěli. A ještě o jedné soše na západním průčelí Muktesvarova chrámu u posvátného rybníka Bhubanéšvaru v Uríse, kde bylo podle pověsti sedm tisíc chrámů, a dnes je jich sotva sto. Amazonka, která osedlala koně se sloním chobotem a s lvími tlapami a napřahuje kyj na vojáka.

O podivných tvářích žen na freskách v drávidských chrámech Badami u slavné vesnice Aiholi, kdysi sídla dynastie Čalukja, tvářích kulatých, s dlouhýma světle modrýma očima, s velice dlouhými šíjemi. Takové šíje se podle staroindic-kých kánonů považovaly za příznak nevěry a nestálosti povahy, a světle modré oči za ošklivé, „kočičí“.

„Vyprávěl jsem vám o těch několika záhadách, které jsem sám viděl,“ zakončil Ramamurtí, „ale kolik je ještě takových.“

„Mohla bych vás poslouchat donekonečna. Byla bych ráda, kdybyste mi ale řekl také něco o sdbě.“

Dajárám vyprávěl stručně o svém otci, který zahynul ve válce, byl důstojníkem angloindické armády, o matce učitelce, která vychovala jeho a jeho dvě sestry.

„Vy jste z Rádžastánu?“

„Ano, to není těžké uhodnout. A vy… vy jste z jižní Indie. Z Maisúru?“

„Ne, neuhodl jste. Z Travankuru-Kočínu! Jsem Najarka.“

„U Šivy! Odtud je tedy to vaše sebevědomí! A já jsem myslel, že jste dcera mahárádžova!“

„Vy víte všecko! A přitom nevíte nic.“

„Vím,“ vzepřel se Dajárám. „Dokonce i to, že vás, Najary, považovali za čtvrtou kastu, ale vy jste kšatrijové, třebaže nenosíte posvátnou šňůru.“

„Vzdávám se,“ řekla Tillottama. „Ne, nevzdávám se, o Najarech se mluví už v Mahábháratě. Víte kde?“

Umělec zvedl obě ruce nad hlavu v žertovné prosbě o smilování.

„V historii prince Sahadavy, který se na jihu setkal s panovníkem Sinečernym. V jeho zemi byly zvlášť krásné ženy a měly nevídanou mravní volnost,“ řekla vážně Tillottama.

„Že jsou i dnes velice krásné, o tom není nejmenší pochyby,“ řekl Dajárám malajalsky, jazykem jihu Malabarského pobřeží.

Tillottama dokonce ucouvla.

„Za války jsme bydleli u muže mojí starší sestry v Trivan-dramu,“ vysvětloval umělec rovněž malajalsky.

„A já jsem se narodila v Núgarkóilu, ale rodiče se už dávno odstěhovali do Madrásu. Tam jsem chodila do taneční školy, ale maminka těžce onemocněla a teta si mě vzala k sobě do Bengálska…, ale to už je nezajímavé!“ „Netroufám si naléhat, ale zajímá mě všecko, co se vás týká.

„To je dlouhá a smutná historie.“

„Tak mi řekněte aspoň, kde bydlíte teď?“

„V Láhauru.“

„Jak to, v Láhauru? Copak jste Pákistánka?“ zvolal umělec.

„Ted ano!“

„A tam máte muže? Jak to, že jste zde…sama?“

„Nejsem vdaná a nejsem zde sama,“ odpověděla ostře Tillottama a podívala se na hodinky pohledem, který více než cokoli lekal umělce.

„Dobře, vidím, že jsem vás svými otázkami unavil. Půjčte mi svou ruku, tak vidíte, znamení kotva-hák k řízení slona, znak královského původu. Nepochybuju, že na levém chodidle máte kroužek, který znamená, že jste se narodila, abyste byla královnou,“ žertoval Ramamurtí, který se snažil rozptýlit nastalé odcizení.

„Nenarodila jsem se, abych byla královnou, ale abych byla otrokyní,“ nenadálé pohnutí zaznělo v jejích slovech a ona ihned změnila tón, „jako všechny indické ženy. Ale já už musím jít, už se stmívá. Děkuju vám ještě jednou, můj učený příteli.“ Dívka se opět uklonila jako herečka.

„Dovolíte mi, abych se považoval za vašeho přítele?“

„Ráda. Ale musím stejně brzo odjet…“

„Sejdeme se ještě?“

„Dobře! Ale zítra ne. Možná za dva dni, možná za tři. Ne-tvařte se nešťastně, já opravdu dřív nemohu. Dobře, tak v pět hodin za dva dni u lva. A kdybych nepřišla, potom.. potom najdete lístek ve lví tlamě. Umíte i číst malajalsky?“

Než se Ramamurtí vzpamatoval, už byl v prázdném chrámu sám. Z druhé schůzky s Amritou-Tillottamou v něm zůstal nejasný pocit smutku, který se tak lišil od radosti z prvního setkání. Proč z ní vyzařuje takový zvláštní smutek?

Ramamurtí šel domů a snažil se vzpomenout si na všechno, co věděl o Naj arech.

Tito obyvatelé Malabarského pobřeží, jedna z nejkrásnějších a nejvzdělanějších indických národností, si zachovali starý matriarchální způsob veřejného života. Přežitky ma- triarchátu jsou kromě toho známé pouze u malých indických kmenů, takzvaných obyvatel hor, a v jiných zemích světa ještě u Tuaregů na Sahaře.

Ale nikde na světě se rovnost žen a mužů neprojevuje v tak úplné a čisté podobě jako u Najarů, na vesnicích i ve vznešených rodinách.

Manželství u Najarů není obyčej, který vrhá ženu k nohám muže s povinností sloužit mu do smrti. Provdaná žena neopouští svůj dům a muž neopouští svůj. Děti žijí s matkami a jejich ženskými příbuznými, se strýci a tetami, kteří jsou hospodářskou základnou rodin.

Nejstarší muž je hlavou celé rodiny, ale nemá právo nakládat s jměním bez souhlasu ostatních členů rodiny. Pro najarského muže se nesluší, aby do svého domu přivedl svou ženu a své děti na delší dobu než na několik dní. Ženy nesmějí přijímat od svých mužů dary. Podle mínění Najarů přijímají dary pouze milostnice. Proto jsou Najarové jediní lidé na světě, u nichž vztahy pohlaví nejsou spojeny se vztahy hospodářskými. Rozvod je u nich velmi snadný, a možná právě proto jsou rozvody velmi vzácné.

Postavení žen u Najarů má jistě řadu předností před patriarchálními základy života ve všech jiných krajích Indie. Najarská žena není nikdy snížena do postavení svých sester v Pákistánu. To vždycky udivovalo všecky cestovatele po Malabaru, kteří poprvé viděli, že trapné a — zdálo by se — nevyhnutné spojení pohlavního života a hospodářských podmínek vůbec není nutné a že je to tak lepší.

Proč ve všech jiných krajích Indie láska a úcta k ženě, které prošly tisíciletími historie indického národa, šly stále bok po boku s ponížením, s nedůvěrou a s tisícem obezřetností způsobených nevírou v ženu, obavou, že bez těchto opatření najisto padne a dojde úhony?

Tillottama-Amrita se příštího dne neukázala, třebaže se umělec potuloval po všech chrámech, neschopný soustředit se na práci. Lezl odvážně po římsách chrámu Kandarji Ma-hádévy a ve výšce deseti metrů studoval pás soch. Jeho samota byla rušena hlukem automobilů, křikem lidí a rámusem motorů. Kameramani, kteří natahovali černé hady elektrického vedení a rozestavovali ohromné světlomety.

„Netroufám si naléhat, ale zajímá mě všecko, co se vás týká.“

,To je dlouhá a smutná historie.“

„Tak mi řekněte aspoň, kde bydlíte ted?“

„V Láhauru.“

„Jak to, v Láhauru? Copak jste Pákistánka?“ zvolal umělec.

„Ted ano!“

„A tam máte muže? Jak to, že jste zde… sama?“

„Nejsem vdaná a nejsem zde sama,“ odpověděla ostře Tillottama a podívala se na hodinky pohledem, který více než cokoli lekal umělce.

„Dobře, vidím, že jsem vás svými otázkami unavil. Půjčte mi svou ruku, tak vidíte, znamení kotva-hák k řízení slona, znak královského původu. Nepochybuj u, že na levém chodidle máte kroužek, který znamená, že jste se narodila, abyste byla královnou,“ žertoval Ramamurtí, který se snažil rozptýlit nastalé odcizení.

„Nenarodila jsem se, abych byla královnou, ale abych byla otrokyní,“ nenadálé pohnutí zaznělo v jejích slovech a ona ihned změnila tón, „jako všechny indické ženy. Ale já už musím jít, už se stmívá. Děkuju vám ještě jednou, můj učený příteli.“ Dívka se opět uklonila jako herečka.

„Dovolíte mi, abych se považoval za vašeho přítele?“

„Ráda. Ale musím stejně brzo odjet…“

„Sejdeme se ještě?“

„Dobře! Ale zítra ne. Možná za dva dni, možná za tři. Ne-tvařte se nešťastně, já opravdu dřív nemohu. Dobře, tak v pět hodin za dva dni u lva. A kdybych nepřišla, potom.. potom najdete lístek ve lví tlamě. Umíte i číst malajalsky?“

Než se Ramamurtí vzpamatoval, už byl v prázdném chrámu sám. Z druhé schůzky s Amritou-Tillottamou v něm zůstal nejasný pocit smutku, který se tak lišil od radosti z prvního setkání. Proč z ní vyzařuje takový zvláštní smutek?

Ramamurtí šel domů a snažil se vzpomenout si na všechno, co věděl o Naj arech.

Tito obyvatelé Malabarského pobřeží, jedna z nejkrásnějších a nejvzdělanějších indických národností, si zachovali starý matriarchální způsob veřejného života. Přežitky ma- triarchátu jsou kromě toho známé pouze u malých indických kmenů, takzvaných obyvatel hor, a v jiných zemích světa ještě u Tuaregů na Sahaře.

Ale nikde na světě se rovnost žen a mužů neprojevuje v tak úplné a čisté podobě jako u Najarů, na vesnicích i ve vznešených rodinách.

Manželství u Najarů není obyčej, který vrhá ženu k nohám muže s povinností sloužit mu do smrti. Provdaná žena neopouští svůj dům a muž neopouští svůj. Děti žijí s matkami a jejich ženskými příbuznými, se strýci a tetami, kteří jsou hospodářskou základnou rodin.

Nejstarší muž je hlavou celé rodiny, ale nemá právo nakládat s jměním bez souhlasu ostatních členů rodiny. Pro najarského muže se nesluší, aby do svého domu přivedl svou ženu a své děti na delší dobu než na několik dní. Ženy nesmějí přijímat od svých mužů dary. Podle mínění Najarů přijímají dary pouze milostnice. Proto jsou Najarové jediní lidé na světě, u nichž vztahy pohlaví nejsou spojeny se vztahy hospodářskými. Rozvod je u nich velmi snadný, a možná právě proto jsou rozvody velmi vzácné.

Postavení žen u Najarů má jistě řadu předností před patriarchálními základy života ve všech jiných krajích Indie. Najarská žena není nikdy snížena do postavení svých sester v Pákistánu. To vždycky udivovalo všecky cestovatele po Malabaru, kteří poprvé viděli, že trapné a — zdálo by se — nevyhnutné spojení pohlavního života a hospodářských podmínek vůbec není nutné a že je to tak lepší.

Proč ve všech jiných krajích Indie láska a úcta k ženě, které prošly tisíciletími historie indického národa, šly stále bok po boku s ponížením, s nedůvěrou a s tisícem obezřetností způsobených nevírou v ženu, obavou, že bez těchto opatření najisto padne a dojde úhony?

Tillottama-Amrita se příštího dne neukázala, třebaže se umělec potuloval po všech chrámech, neschopný soustředit se na práci. Lezl odvážně po římsách chrámu Kandarji Ma-hádévy a ve výšce deseti metrů studoval pás soch. Jeho samota byla rušena hlukem automobilů, křikem lidí a rámusem motorů. Kameramani, kteří natahovali černé hady elektrického vedení a rozestavovali ohromné světlomety.

rychle se měnících a prudce tuhnoucích postojů, které si umělec v chabém světle nemohl ani vrýt do paměti.

Některé postoje mu živě připomínaly tančící apsary na freskách v Táňčavúru, vytvořených v téže době jako sochy v Khadžurahu. Ruce, rovné v ramenech a ohnuté v loktech, byly roztažené do stran a zvolna se kolébaly dolů a nahoru. Obraty těla ve vosím pase působily střídavě pohyby rukou a dělaly dojem třepetání křídel mořského ptáka. Ale v Tillottamině tanci nebyl povinný podřep s ohnutými koleny, který v Bháratnátě znamená tíhu pozemského života.

Tillottama se přibližovala a vzdalovala, prudce se napři-movala a krok za krokem dělala všechno nepřítomněji a nedostižněji. Bez jakýchkoli příkras, bez herectví nebo obvyklých tanečních pohybů byla prostá, pravdivá a upřímná, sama se sebou i s pánem světa Džagannáthem.

Sochař, který se nesměl ani pohnout, díval se bez dechu na Tillottamu. Její tělo bylo krásnější, než si představoval. Ani nejmenší rozpaky, výčitky svědomí nebyly v jeho duši, pouze čisté vnímání krásy a lehké ohromení z toho, jak neuvěřitelné je to, co se před ním odehrává. Pravděpodobně je to sen, jakmile se probudí, všechno zmizí. Někde v jeho paměti se vynořilo vědomí, že o tom slyšel.. Bohové! Tillottama přece tančila tak, jak byl tento tanec vylíčen v knize známého indického estetika Adžita Mukerdžího, která vyšla před šesti lety. Ano, tak je to!

Dajárám byl přesvědčený, že Tillottama Mukerdžího studovala a tančila přesně podle jeho výkladu. Ale proč?

Tanečnice přestala tančit a rozhlédla se. Ramamurtí se ještě ani nevzpamatoval, a lehký vánek jejích rtů už zhasl světla. V okamžiku všecko zmizelo v neproniknutelné tmě. Dajárám ustoupil za výstupek zdi, vtiskl se do výklenku. Sotva slyšitelně se ozvaly lehké kroky. Nesměl se pohnout, stál dlouho ve tmě a potom šel do portiku a opatrně se rozhlížel. Vysoko a vítězně se vyhoupl měsíc, sochy na stěnách vystoupily ještě silněji z výklenků, ale umělec se jim už nemohl obdivovat. Viděl tajemství živé krásy, stokrát více strhující než všechny sochy v Khadžurahu, zúčastnil se obřadu minulosti. Jak to, že teprve teď poznal, že sami bohové mu posílají model k vytvoření Anumpamsundarty Paramrati? Pouze ona, Amrita-Tillottama, ho může inspirovat k velikému dílu.

Do Khadžuraha přišel už za denního světla, ale ani v zatemněném pokoji nemohl dlouho usnout. Tillottama byla jako obživlá apsara neodbytně v jeho mysli, právě tak naplněné plamenem života, jako jím byla naplněna ve tmě Višvanathovy svatyně. Cigareta ho neuklidnila. Vyskočil a začal se oblékat. Už jsou dvě hodiny! A co jestli na lístku, který bude dnes ve lví tlamě, určí Tillottama časnější hodinu? Aniž dbal na to, že vedro vrcholilo, když trochu pojedl, spěchal pryč.

Obvyklé prudké vedro se řinulo po černých výstupcích a po žlutých dlaždicích chrámu Kandarji Mahádévy. V chrámu nebylo živé duše. Filmaři ukončili svou práci. Jejich výstroj byla naložena do uzavřeného nákladního automobilu, který stál nedaleko, spojena s přenosnou elektrárnou. Da-járám se bezděčně ohlédl, vešel do pavilónu a strčil ruku do důlku na místě uražené lví čelisti.

Lístek v malajalštině mu oznamoval, že se dnes nesejdou.

„Zítra v deset hodin večer na malém balkóně Višvanathova chrámu, pod stromy. Musím vám něco říci!“

„Miláčku!“ Dajárám nazval Tillottamu v duchu poprvé. „A kolik ti toho chci říci já!“

Balkón za svatostánkem na protějším konci chrámu, kam bylo možno se dostat pouze úzkou chodbou ze svatyně, byl nejosamělejším místem. Vysoké kamenné zábradlí ho obklopovalo ze tří stran, shora se na něj skláněly větve nízkých stromů. A odsud by mohl seskočit na výstupek chrámové podezdívky a odtud na zem, a zmizet v křoví. Tillottama jistě chtěla, aby jejich schůzka zůstala nezpozorována. Lepší místo nelze najít!

Ze zármutku, že dnes Tillottamu neuvidí, zbylo pouze mírné roztrpčení, ale i to zmizelo, jakmile si uvědomil, že schůzka byla odložena možná proto, že Tillottama bude dnes opakovat svůj podivný tanec. Do jedné hodiny v noci bylo ještě velice daleko. Ramamurtí už se chtěl dát do práce, ale oči odpíraly, pro vedro a pro dvě probdělé noci, vidět s nezbytnou ostrostí. Rozhodl se, že půjde do Višnavathova chrámu a zůstane v něm do noci a do Khadžuraha se ne- vrátí. Už dříve objevil vnitřní schodiště, které vedlo ze svatostánku k základu předního ze čtyř hlavních výstupků hluboko rozeklané věže. Tam byl skrytý balkón, vznášející se nad vrcholem jehlancovité střechy sloupové předsíně. Dajárám rychle vnikl na tajné místo a s úlevou si oddychl. Slabý větřík, který dole nekolébal větvemi keřů, zde foukal silněji. Desky s kresbami pod paždí, pouzdro s tužkami pod hlavou, unavený Dajárám se s rozkoší natáhl na malé prostoře orámované nízkou kamennou obrubou a tvrdě usnul.

Probudil se, když už hvězdy svítily. Vítr ze severních hor taktak proudil a naplňoval těžký vzduch vůní horských travin.

Horká tropická noc zněla a zvala rozmanitými hlasy daleko za stěnami chrámu. Kořenné vůně, dráždící a vzrušující, proplouvaly v nepatrně znatelných vzdušných proudech, mísily se, ztrácely se a znovu se vracely. Ve vzduchu poletovali netopýři, rejdil noční hmyz. Dajárám vyskočil a podíval se na hodinky. Teprve devět hodin, měsíc ještě nevyšel.

Kdesi se ozvalo výstražné znamení automobilu, paprsky světlometů chvějící se po stranách běžely po cestě na úpatí hor.

Pronikavě vykřikl noční pták.

Pojednou zachytil Dajárám jemný nářek strun viny, staro-indické loutny, nářek vycházející odkudsi zdola, jakoby z hloubky sloupové přesíně. Umělec napjal sluch. K vine se připojily sarangí, smyčcové nástroje indických tanečnic, a drobný jasný rytmus bubnů. Dajárám přistoupil k okraji výstupku a opatrně se naklonil dolů … Když nic neviděl, sestoupil do svatostánku. Tichou hudbu bylo lépe slyšet, nepochybně zněla uvnitř chrámu.

Druhý večer divů! Tušil, že to má něco společného s Tillot-tamou. Rychle se vytratil do vnitřního ochozu a spatřil světlo. Žluté a chvějivé, bylo jasnější než včera. Teď však lampičky nehořely v tajné místnosti svatyně, ale ve vysoké síni mezi svatyní a mezi sloupovou předsíní, kde končily vnitřní zdi ochozů.

Umělec se přikradl blíž a schoval se v neproniknutelné tmě za výstupkem polosloupu. Prostor uprostřed síně byl osvětlen několika lampičkami rozestavenými souměrně na vysokých bronzových podstavcích. Uprostřed tohoto matně osvětleného čtverce tančila Tillottama, nahá jako včera, ale s ozdobami. Úzký pás z pěti řad zlatých perel jí obepínal kyčle, pás měla stažený šňůrou z velikých zářících kamenů. Stejnými, nepochybně umělými skvosty se třpytily dva náhrdelníky na jejím krku, trojité náramky na zápěstích a prstence rolniček na kotnících. Vlasy učesané v tradičním slohu devádásí byly ozdobeny perlovými šňůrami, znaky měsíce a slunce, a růžicemi na spáncích. Umělec se rychle rozhlížel, hledaje hudbu schovanou někde v tmavé uličce levého ochozu, ale neviděl nic.

„Magnetofon,“ usoudil.

Sotva se Dajárám vzpamatoval z Tillottaminy krásy, pochopil ráz tance, jiný než včera. Některé pohyby se mu zdály známé. Například rychlý podřep na pravou nohu s levou nohou nataženou dozadu a s nádherným prohnutím zad. Ruce široce rozepjaté po stranách dozadu otočeného těla, to je adavadžethi…, a posléze také prsty co nejvíce roztažené a ohnuté na opačnou stranu, to je alapadma. Teď složila ruce nad hlavu dlaněmi vzhůru, to je andžali, jeden z nejkrásnějších postojů …

„Di-di-thaj, di-di-thaj,“ začal prozpěvovat něčí vysoký hlas ze tmy za sloupy,,thaj-tath, thaj-hi…”

Bubny sypaly neklidně své duté a hlučné údery, které se nepěkně odrážely od stěn a od sloupů. Zvuky sarangí se podobaly výkřikům a viny zněly jako dlouhé chvějící se sténání, které se ztrácelo za prudkého přerušování. Bubny zrychlovaly své údery a bily v prudkém tempu, předhánějíce se navzájem hned o čtvrt, hned o polovici taktu. Dajárám hleděl okouzlený na bronzové tělo, které odpovídalo každým svalem na složitý rytmus. Podivný tanec nepřipomínal nic, co sochař znal. Snad to byla improvizace, v níž se mísily Indie a Západ.

Ostře voněly vykuřovací tyčinky. A k nim se přidala vůně zvláštních voňavek. Dajárám si je zapamatoval už od prvního setkání s Tillottamou, jenže nyní byla jejích vůně mnohem silnější.

Dajárám se začal mimovolně kolébat do taktu, nespouštěje z tanečnice oči. Dívka se prudce zastavila. Na jejích rtech hrál sebevědomý, vyzývavý úsměv. Nabarvené bradavky pevných vysokých ňader se zdály černé a zesilovaly dojem nedobré síly vyzařující z tanečnice. Obrátila silně podmalované oči k místu, kde byl Dajárám, a jeho srdce se zastavilo, jako by ho mohla vidět. Odvrátil oči, přejel si jazykem suché rty a ani se nepohnul.

„Stačí! Jedeme!“ zahřměl v urdštině hlas, který se rozlehl po všech zákoutích chrámu. Sochař leknutím couvl a udeřil se hlavou o římsu tak, že se mu zatmělo v očích.

Světlomety vzplanuly oslňujícím namodralým světlem. A hlas shora hřměl dál, rozléhal se v chrámu, který se naplnil hlukem mnoha hlasů.

„Připravte se, jedeme! Pozor! Ticho!

Dajárám vyskočil z výklenku a bez rozmýšlení vběhl do tmy ochozu, místo aby se schoval v svatyni.

„Začínáme!“ zařval neviditelný muž a přerušil svůj povel, když se Ramamurtí zapletl do elektrického vedení nataženého napříč ochozu, upadl a táhl za sebou třínožky se světlomety.

„Co se to tam děje, dobytkové! Posviťte do ochozu!“

„Nějaký chuligán vlezl do chrámu, pane!“

„Chyťte ho, pacholka, a zmažte ho!“ zařval zesilovač. „Ahmede, a ty taky, Alibehu!“

Dajárám vyskočil, uhnul muži v šedém turbanu, který se k němu vrhl, a uskočil do tmy. Nyní se mu to, že znal všechna chrámová zákoutí, velmi hodilo, a za malou chvilku se schoval na témž vysokém balkóně, kde před půlhodinou spal.

Hluk za stěnou byl zřetelnější. Nyní šlehaly do tmy z ochozů i z balkónů snopky silného světla. Bubny se odrážely v kuželovitém stropě svatostánku, a Ramamurtí v duchu jasně viděl, jak ted tam dole Tillottama, celá zalitá paprsky světlometů, předvádí svůj tanec. Předvádí, to je správné slovo! V tom je tedy její tajemství: je filmová herečka!

A její včerejší oduševnělý tanec beze svědků byla pouze příprava ducha k roli devádásí! Ó bohové! Ale co vlastně čekal: Že dívka je služebnicí neznámých bohů a kněžkou dávných obřadů? Jak to mohlo vzniknout? Pouze v jeho divoké fantazii. Přišla, opozdila se o půl hodiny, jak je to v Indii dovoleno. Ale pocit času měla jistě evropský, protože se začala omlouvat:

„Stalo se něco nepředvídaného, a proto jsem se opozdila.“

„Vím. To nepředvídané jsem byl já. Zapletl jsem se do elektrického vedení a málem jsem převrhl vaše osvětlovací tělesa,“ přiznal se mrzutě sochař, který opustil svou původní myšlenku zatajit, že byl v chrámě.

Tillottama se narovnala, chvilku mlčela a potom se sotva slyšitelně zeptala:

„Vy jste všechno viděl?“

„Ano!“

Uplynula chvíle, než Tillottama řekla:

„Nechci zapírat, kdo jsem. Chtěla jsem prostě, abyste věděl, co je třeba, než — než se lépe poznáme…”

Přejela si rukou tvář a šeptala:

„Dajáráme!“ Jeho jméno, které vyslovila tak, že ho bylo sotva slyšet, jako by jí dodalo odvahu. Pokračovala rychle a odhodlaně: „Nevím, jaké o mně máte mínění. Neznáte mě ti a…“

„Znám vás! Znal jsem vás už tenkrát, když jste klečela před sochou ženy u lva! Když jste poslouchala moje úvahy o dávných umělcích. A nejvíce, když jste se snažila poznat podstatu života skrze posvátný tanec arátí, sama, pozdě v noci, včera.“

Tillottama potlačila výkřik úžasu a ustoupila až k zábradlí balkónu.

Ramamurtí udělal krok k nehybně strnulé Tillottamě.

„Včera…“ A umělec vychrlil ze sebe proud nesouvislých slov, pokoušeje se vyjádřit celou hloubku svých zážitků, kdy spatřil živou podobu svých mnohaletých snů o Anupamsu-dartě. O přílivu hrdinské síly, výzvě k velikému činu, o snaze kleknout si a úpěnlivě prosit, aby mu stála modelem, nedotknutelnou nebeskou apsarou.

Dajárám, také ve skutečnosti zasažený neobyčejnou silou citů, padl na kolena a pozvedl zrak k velikým Tillottaminým očím, které se ještě více zvětšily na její zbledlé tváři. A tu mu odpověděla:

„Stalo se někdy, aby umělcův model nebyl jeho milen- kou? Stalo se to? Že ano? A nebyla to spíš výjimka? Odpovězte mi!“

Dajárám mlčel.

„Tak vidíte! Dokonce i apsary sestupovaly z nebe a vzdávaly se mudrcům a hrdinům a pokoušely askety. To mělo hluboký důvod, mně se zdá, že pocit krásy je velice pevně svázán s pocitem lásky a vášně…”

„To je pravda, aspoň většinou, ale já přísahám …

Tillottama položila konečky svých prstů na Daj aramovy rty:

„Netvrdte nemožné! A prosím vás, vstaňte! Nejsem bohyně, ani apsara, ani mahárádžova dcera, jak jste si myslel. Jsem jenom tanečnice, která hraje ve špatných západních filmech o Indii. Poslechněte si můj příběh.“

Tillottama se pouze mlhavě pamatovala na městečko na kamenitém výběžku předhoří Kardamonových hor, potom na řady palem na břehu moře, na rákosové houští podél lagun, když ji vezli po klidné vodě na veliké lodi s přístřeškem. Vyrostla v matčině domě, když jí bylo pět let, odvezla ji matka do Madrásu, kde žil starší strýc, věčně zaměstnaný přísný muž. Dva roky prožila maličká Amrita v internátní taneční škole někde na okraji severní části velikého města a naučila se tamilský.

… Amritě bylo sedm let, když její matka těžce onemocněla. Něco se přihodilo v strýcově domě, ale co, to děvčátko nechápalo. Přijela za ním příbuzná (matka ji nazývala sestrou, nevypadala však jak Najarka), docela mladá žena, která žila se svým mužem někde v Bengálsku. Chtěli si vzít maličkou Amritu na jeden nebo na dva roky k sobě. Osud všechno tvrdě rozbil. Děvčátko vlastně nevědělo, co se stalo, a teprve později pochopilo, že obě, matčina „sestra“ i ona, se ocitly v době, kdy vrcholily úžasné nepokoje, vraždění, loupeže a náboženský fanatismus, které zachvátily Indii při srážce mezi muslimy a hinduisty v roce 1947.

Amrita se dosud pamatuje na hořící nádraží, na křik vražděných cestujících hinduistů a na hrozný nářek muslimů, na bezhlavý útěk pod rouškou noci, na úmornou cestu následujícího dne s nesnesitelným zápachem rozkládajících se mrtvol, s lidmi, které potkávali a kteří se hnali jako zvěř, aby se pomstili vrahům svých příbuzných.

„Jak máme krátkou paměť,“ řekla hořce. „Stal se strašný zločin. Nemohl vzniknout z ničeho. Kdo ho zavinil? Je zvláštní, že to dodnes nikdo úplně nevyšetřil.“

„Vy jste byla taky postižena?“ A sochař se něžně dotkl dívčiny ruky, ležící na kamenném výstupku. Tillottama se zachvěla, jako by se horká jarní noc naplnila studeným zimním větrem.

„Ne,byla, ale,jsem. Ani nevíte jak. Poslouchejte.“

A vypravovala dál.

Matčina „sestra“ Šakila, také velmi mladá, byla z té hrůzy úplně bez sebe. Amrita si pamatuje, že je posadili do vlaku ženoucího se zběsile na západ, na docela opačnou stranu, než jely předtím. Znovu byla dlouhá zastávka a ony znovu prchaly, až našly útulek v bohatém domě, kde prožily několik dní. Potom dům vydrancovala banda a jako kořisti se zmocnila nejhezčích žen. Šakila se společně s Amritou ocitly nakonec v Pákistánu, zároveň se sty jiných mladých a krásných žen uloupených a prodaných bandity do veřejných domů.

„Dodnes se vyjednává mezi Indií a mezi Pákistánem o vydání těchto dívek.“

„Já vím, že do Indie vrátili asi čtyřicet žen…”

„Bylo jich tedy víc?“

„Mnohem víc! Ale mnohé mlčí, proč by se vracely, jak by žily?“

„A co Šakila?“

„Ta se otrávila. Mne dali na vychování k bývalé devádásí. Byla z těch, kterým říkali Lakšmi Kali-Jógi, a jméno Ven-katešvara měla vypálené na stehně. Nebyla to špatná žena a mnoho věděla. Učila mě tancům, umění svádět, umění krášlit se. Dovedla zpaměti celé strany Mahábháraty. No a to se ví, učila mě všemu, co sama načerpala z Kamasutry, z Ratirahasi a z Anangarangi…”

„Z nejdůležitějších starých knih o umění milovat. A co bylo potom?“ pobízel umělec netrpělivě vyprávění.

„Potom jsem byla starší a učila mě jiná žena, muslimka odněkud ze severní Afriky. Taky tancům, ale i jiným věcem.“

„A potom?“

„Vrátila jsem se k dřívější paní.“

„Do toho … domu?“

„Ano, ale po vzdělání, které jsem dostala, jsem měla velikou cenu. Neuběhly ani dva měsíce, a paní mě prodala jednomu boháčovi. Zaplatil jí hodně!“

„Kolik vám bylo let?“

„Sedmnáct. Byla jsem podle jihoindických představ úplně dospělá. V Láhauru mysleli, že jsem starší.“

„Jak jste se dostala k filmu?“

„Můj pán byl už starý a považoval za výhodnější, abych tancovala v nočním klubu. Uviděl mě filmový režisér Hamrud a přivedl producenta. Ten rozhodl, že se velice hodím pro.zvláštní filmy, zaplatil ještě větší částku, než za mě dali té paní, a ted jsem tady. Hvězda.zvláštních filmů, bezejmenná a nesvobodná, opravdu otrokyně…”

„Zvláštních, to znamená, promiňte, pornografických?“

„Ano, tak to je!“

„Ó bohové, ó bohové! Jak je to možné?! V naší době!“ Da-járám byl úplně zoufalý. „Ale proč jste… můžete přece utéct, vrátit se ke svým?“

„Po tom, když jsem byla patnáct let bůhvíkde? Vlastně ne, je to horší, jsem bez dokladů, bez příbuzných. Sedmiletá holčička neznala nic než svoje jméno … Kam utéct? A jak? Filmová společnost, která mě koupila, není o nic lepší než gangsterská tlupa. Všude má svoje lidi, všude jsou úplatky, v patách za mnou chodí průvodci, jednoho z nich jste viděl. To je tady, a ve velkém městě mě nepustí samotnou vůbec nikam.“

„Ale vy přece umíte řeči, i anglicky. Ne?“

„Producent, hlava firmy, je Američan portugalského původu. Ten mi našel učitele … Chce ze mě udělat hlavní hvězdu.“

„Takových filmů? A co vy?“

„Budu dělat cokoli, jenom abych nemusela tam, kde zemřela Šakila! Mají prostředky, jak mě pevně držet.“

„Jaké?“ „Lepší nemluvit!“

Měsíc, který vyšel, ozářil její zdviženou hlavu a oči plné slz.

Ramamurtí uchopil její ruce:

„Tamo, já jsem ochotný udělat všechno. Pojďte se mnou. Nejsem boháč, nemám vlivné příbuzné. Všechno, co mohu udělat, je, že vás mohu odvézt pryč, získáte znovu domov a budete znovu člověkem. Utečme co nejrychleji!“

Dívka několikrát zhluboka vzdychla, snažíc se potlačit mrazení, které ji přepadlo, a zavrtěla hlavou:

„Teď ne, Dajáráme! Musíme zvolit vhodný čas, jinak budete ve velikém nebezpečí, a mě odvezou a už se nikdy nesejdeme.“

„A kdy tedy?“

„Za dva dny tady ukončíme natáčení. Potom musíme jet k mahárádžovi Révovi, jeho knížectví je nedaleko. Může to být pozítřku v noci, jestli se vám podaří opatřit dobrý automobil. Musíme zmizet tak, aby nám nepřišli hned na stopu a abychom se mohli ztratit uvnitř Indie.“

„Tedy příští noc po této, v jednu hodinu, tady.

„Ne, lépe ve zříceninách kaple za hotelem. Tam je hned vedle silnice.“

„Ujednáno! Kdyby se něco změnilo, nechtě vzkaz v poštovní schránce ve lví tlamě.“

„Bojím se na to myslet! Ale teď už musím jít!“

Dajárám přeskočil zábradlí balkónu a opatrně uchopil Til-lottamu, která skočila za ním. Na okamžik se její pevné horké tělo v tenkém sárí přivinulo k němu a v Daj aramovi se zatajil dech. Dívka poodstoupila a úzkostlivě se rozhlédla:

„Ne, nechoďte se mnou!“

„Jenom ke zdi, skrz to křoví!“

Umělec ji dovedl k východu, na silnici k hotelu. Tillottama se obrátila, složila ruce na pozdrav a Dajárám uviděl opět její velké oči, snažící se nahlédnout do tajných hlubin jeho duše. Nyní v jejím zraku jasněji než okolí zasvítila naděje. Kdo by ji mohl oklamat? On jistě ne!

Ramamurtí pospíchal domů, spočítal všechny své peníze a nutné výdaje, uklidnil se a usnul tak tvrdě, že vstal o hodi- nu později než obvykle. Neztráceje čas snídaní, šel k autobusové stanici, aby se dostal do nejbližšího městečka. Šel rychle, zamyšlený a nevšiml si, že v cestě mu stojí pěkně urostlý mladík ve vysokém turbanu a s široce rozpřaženýma rukama.

Ramamurtí do něho vrazil a byl by snad upadl, kdyby ho mladík nesevřel do náruče.

„Anarendro! Kde se tady bereš?“ zvolal radostně, když poznal přítele, s nímž společně studoval a společně prožil část svých cest po Indii.

„Jsem tady na učitelovu výzvu. Mám mu pomáhat, přihlásil jsem se ke spolupráci na jednom historickém filmu. A co ty tady hledáš? Pořád ještě Anupamsundartu?

„Už jsem ji našel,“ řekl vážně Dajárám, ale přítel to považoval za žert a pohladil ho povzbudivě po rameni:

„Ukážeš mi Khadžuraho? Přijel jsem teprve před hodinou!

„Rád, ale až večer. Teď pospíchám na autobus.“

„Proč? Můžeme si vyžádat učitelův vůz, sám tě odvezu.“

„Tebe mi seslali bohové! Řekni, mohl bys to udělat ne dnes, ale pozítří časně ráno? Tím bys mi pomohl.“

„Ovšemže mohu! Ale proč ten slavnostní tón? Co je to s tebou, nejsi nervózní?“

„To se dovíš později.“

Zabočili k chrámům.

Anarendra Kinkar byl umělec dekoratér, ale svému oboru věnoval pouze polovici času, oddávaje se usilovným cvičením hathy-jógy, to jest důkladné tělesné sebevýchově, která vyžaduje neobyčejně pevnou povahu a střídmý život a kterou někdy z neznalosti zaměňují s uměním východních kejklířů. Dajárámův přítel dovedl dělat pro normálního člověka nemyslitelné postoje, dovedl zpomalit tlukot srdce, vydržet pod vodou mnohem déle než kterýkoli jiný člověk.

„Budou vás filmovat jako jogíny?“ zeptal se ho Dajárám.

„Ano, v roli fakírů. Jiný význam naší tělesné kultury na Západě nechápou.“

„A jistě s povrchní mystikou?“

„Jistě. Budeme dělat.zázraky na pozadí chrámu, tygrů, krásných tanečnic, zkrátka celé naší pověstné exotiky!“ Dajárám se otřásl:

„A jak mohl učitel s takovým znesvěcením souhlasit?“

„Myslí, že má smysl ukázat Západu i tuto tvář našeho života. Doba přivedla naše kultury do těsného styku, a k sjednocení je třeba porozumění a společný cíl. A film má dvě velmi důležité síly. Názornost snímku a milióny diváků. To jsou jeho slova.“

„To je moudrý člověk, ten tvůj guru. Chtěl jsem se s ním už dávno seznámit. Řekni mi, to on se podvolil ukázat se vzácným hostům z Ruska? Lehl si prý pod prkna, po nichž pak přejel nákladní automobil s lidmi!“

„Ano, to udělal ze stejných pohnutek. Budu rád, když přijdeš.