Ostří břitvy

Kapitola 2 AFRICKÉ POKLADY

V malé společenské místnosti na Aquile se sešlo všech deset lidí její posádky. Sandra a Lea připravily ohromný koláč. Láhve červeného vína opletené slámou pomáhaly zdolávat sváteční jídlo. Jachta se chystala opustiť přístav Praia a odplout tři tisíce mil na jih. Kapitán rozhodl, že nebude stavět v žádném přístavu, a naplnil palivem všechno, kam jenom mohl umístit sud nebo kanystr. Tím se také mohl lépe utajit cíl plavby a mohlo se využít „momentu překvapení“, řečeno vojensky.

Dva ventilátory nebyly s to vypudit tabákový kouř otevřenými dveřmi a kulatými okénky v boku jachty, ale kapitán bez přestání cucal velikou lulku. Svou hranatou tváří připomínal římského vojáka Gaia Julia Caesara.

„Dlouhodobá povětrnostní předpověd nám přeje,“ řekl, „cestu urazíme rychle. Pěkné počasí nám usnadňuje určovat zeměpisnou polohu, ale přesto budeme muset najít jediné určité malé místo na pětisetmílovém pobřeží, a najít je za plavby není lehké. Ale mám, jako vždycky, štěstí: náš poručík je výborný navigátor. Na něm v mnohém závisí úspěch.“

„Poručíku, já vám pro štěstí uvážu svou šálu pro tuto plavbu. Či dáte snad přednost Sandřiným bikinám?“ špičkovala Lea.

Poručík přišel do rozpaků a něco zamumlal. Ale kapitán vůbec nehodlal zakončit svou krátkou řeč žertem a zamračil se.

„Vy jste mladí a velice veselí lidé,“ začal, „a plavit se s vámi je docela příjemné. Příjemné, jenže nebezpečné!“

„Co tím chcete říct?“ přerušil ho s nádechem odporu Ivo Flaiano.

„To vám hned vysvětlím, signore Flaiano. Čím se liší děti od dospělých? Děti myslí, že svět je stvořen pro ně a že to tak bude pořád. Čím se liší mládí od starších a starých? Mladí už znají život, ale myslí si, že pro ně, pro každého, bude všechno jiné, že zákony životní hry se týkají někoho jiného, ale ne jich. A mnozí si, stejně jako děti, myslí, že všechno vždycky zůstane pořád takové, jak bylo. Vědí, že tomu tak nemůže být, ale ještě se s tím nesmířili. Neradi berou na vědomí, že život se nevyhnutelně mění, i když nenápadně.“

Lea šťouchla do Césara a zašeptala: „Oho, náš kapitán je jak se zdá, filosof!“

„Nevím, kam míříte, milý Aglauco,“ zasáhl do rozhovoru inženýr.

„Hned, hned! My starší lidé jsme vždycky připraveni na to, že každá radost se může kdykoli proměnit v žalost, a žalost v radost. Proto si bez výstrahy osudu nabrousíme nůž nebo si dáme do kapsy lék.“

„Ale co když se stane něco nepředvídaného, to jest něco, co nemůže být napřed promyšleno?“ namítl s důrazem Ivo.

„To se stává! Ale při něčem nepředvídaném bývá vždycky něco z toho, co jste předtím promyslel. A potom budete jednat s jistotou, jako zkušený člověk, tak jako by se vám to už stalo.“

„Navrhujete tedy, abychom včas promysleli možné nesnáz a pohromy, které se nám mohou naskytnout?“ zeptal se Fla-iano. „To je jistě moudré. Jak to ale udělat?“

„Jednoduše: Ať si každý rozmyslí, kde bude a co bude dělat, když ztroskotáme o podmořské útesy Caoca nebo když naše kamarády sebere hlídka nebo když budeme zadrženi válečnou lodí, prohledáni a odvedeni do Kapského Města nebo do Walvis Bay nebo když se poškodí motory nebo… ani nedovedu všechna ta,nebo tak naráz vypočítat.“

„A co potom? My si to promyslíme, a co z toho, když každý bude dělat, co ho napadne?“

„To jsem neřekl. Sejdeme se, pohovoříme, třebas několikrát, a přitom určíme, kde bude čí místo v kterém případě.“

Mládež kapitánův návrh svorně schválila, pouze inženýr pochybovačně poznamenal:

„Nechci popírat vaše životní zkušenosti. Ale pokud jde o případné ztroskotání, jsou lodě tak zdokonalené, že námořníkem může být každý kluk. Nic se nestane těm desítkám tisíc lodí, které plují v dalekých mořích jako my. Vždyť srážky v mlze, jako se stalo našemu parníku Andrea Doria, nebo bouře už vůbec lidi neohrožují.“ „Máte pravdu jenom v tom, že námořnictví není už tak fyzicky namáhavé, lodi jsou rychlejší a povětrnostní přepo-vědi velmi usnadnily práci. Ale bouře jsou dosud hrozbou, kterou nemůžeme podceňovat.“

„Například?“

„Nečetl jsem zprávy Lloydu už pět let, takže neznám poslední případy. Ale příklady vám řeknu: před několika lety,“ kapitán se odmlčel, nacpal si lulku, vypustil dva kotouče dýmu a pokračoval, „osobní parník, který jezdil mezi Anglií a mezi Austrálií, jeho jméno si nepamatuju, zmizel beze stopy ve vodách, do kterých míříme my. Lod byla vybavena všemi dnešními technickými přístroji, o nichž mluvíte, a přesto nebyla zachycena ani jedna výzva rádiem, nebyly nalezeny trosky, neobjevil se nikdo z cestujících nebo z lodního mužstva.“

„To je strašné!“ zachvěla se hrůzou Sandra. „Kdy to bylo?“

„V roce tisíc devět set pětapadesát.“

„Co se s tou lodí stalo?“ zeptala se Sandra.

„To neví nikdo. Námořní soud, který hádal ze vzduchu, rozhodl, že lod se zlomila vpůli při silném vlnobití a okamžitě se potopila.“

„Ale to je přece ojedinělý případ,“ poznamenal inženýr.

„Kéž by tomu tak bylo! Za rok v zimě zmizel anglický nákladní parník Severní hvězda, který měl sedm tisíc tun, v severním Atlantském oceánu. Sedmadvacátého prosince poslal své společnosti obvyklý radiogram, že je všechno v pořádku. A to bylo všecko. Pravda, kapitán parníku Královna Alžběta oznámil, že v prostoru, kde Severní hvězda zmizela, viděl vlny vysoké sedmdesát osmdesát stop.“

„To je asi pětadvacet metrů. Nikdy jsem neslyšel o takových vlnách v Atlantském oceánu,“ zvolal poručík.

„Všechno je možné!“ potvrdil klidně kapitán a rozšrou-bovával svou masivní lulku. „V tomtéž Atlantiku nemizí lodi tak zřídka, a to nemluvím o rybářských nebo pobřežních lodích, ale o velikých parnících a o motorových lodích. Za jedné silné vichřice zmizí daleko od břehů několik pořádných parníků. Ne, přátelé, moře, to je vážná věc.“

„Jak to, že vy námořníci se nebojíte?“ zeptala se prosto-myslně Lea. „Bát se, to nejde, to je lepší neplout,“ odpověděl kapitán, „ale také lehkomyslnost, neodpovědnost, není při naší práci lepší než bázlivost.“

Poručík si zapálil cigare.tu a díval se na modrý kouř, který se pomalu ztrácel v otevřených dveřích kajuty.

„Ale já se, nevím proč, potopených lodí bojím,“ řekla zamyšleně.

„To je divné!“ zvolala Lea. „Mne zas lodi na dně vždycky přitahovaly. To je přece zajímavé; zdá se, že je v nich ukryto nějaké tajemství nebo že v nich jistě je něco zajímavého!“

„Mně je mořská hloubka něčím nepříjemná, třebaže moře z celého srdce miluju…, ale jeho hladinu. A lodi, ano, v nich je tajemství, ale přitom také hrůza zkázy, přervané životy, ztracené naděje i ztracená úsilí…

Vloni mě vzali námořní letci na let vrtulníkem na ostrov Sfakteria. Letěli jsme docela nízko za jasného a klidného dne nad Navarinským zálivem. Moře je u západního Pelopo-nésu skoro vždycky průzračné, jako tady nebo u nás v jižní Itálii. A pojednou jsem uviděl v hloubce aspoň padesáti metrů mnoho potopených starých lodí. Úplně zřetelně ještě nyní, s tím nádechem neskutečnosti, který věcem dává i ta nejprůzračnější voda. Požádal jsem, abychom se zastavili, a tak jsme zůstali chvilku viset nad zálivem a dívali jsme se na ponuré přízraky bitvy, přízraky se zpřeráženými stožáry, přízraky, které ležely všelijak. Na boku, na vztyčeném kýlu, jeden přes druhý, vzhůru dnem… U jedné větší lodi zůstaly stožáry neporušené, jenom ráhna byla zpřerážená, a dolní zohýbaná ráhna dosud vzdorovala času i osudu. Díval jsem se a myslel jsem na ty, jejichž kosti leží tam, na palubách pro děla a v podpalubí, pod lesknoucími se slunečnými vlnami Jónského moře, obklopeného kamenitými, žárem tmavomodrými břehy řecké země, staré a věčně mladé a jako dříve plné života a snů…“

„Můj bože, vy jste básník, poručíku,“ usmál se Flaiano. „Láska k ženám a poezie se k sobě nehodí, nebudete mít v životě úspěch…“

„O jaké bitvě jste to mluvili?“ přerušila ho Lea.

„O navarinské, kdy spojené rusko-anglo-francouzské lod-stvo potopilo celé turecké lodstvo.“ „To se tedy stalo asi před dvěma sty lety, přesně si rok nepamatuju,“ řekla Sandra. „A jak to, že se ty lodi tak uchovaly?“

„Mezi oběma mysy Pyloského moře je v hloubce vždycky klid, a proto vlny lodě nezničily. A když nejsou vlny, dubové lodní trupy pod vodou podléhají zkáze velice pomalu.“

„Švédové právě vyzvedli svoji Vasu, lod o půldruhém tisíci tun, která se potopila v stockholmském přístavu před více než třemi sty lety,“ pravil kapitán.

„Proč ji vyzvedli?“ zeptal se nechápavě Ivo.

„Jenom tak, jako národní památku, starobylou vzácnost. Dub, z kterého byla lod postavená, úplně zčernal, ale výborně se uchoval. Lod kotví v plovoucím doku, ale pořád ji polévají vodou, jinak by se dřevo rozdrolilo. Musí vysychat velice pomalu a dlouho, potom je dub znovu tvrdý, ještě tvrdší, než byl, to je tajemství dávno známé nábytkářům.“

„A je ta lod zachovalá?“

„Velice, kromě poškození při vyzvedávání. I červená barva, kterou se natíraly paluby pro děla válečných lodí, byla místy nedotčená.“

„To je divné. Proč natírali vnitřek lodi červenou barvou?“

„Na tom není nic divného, když si uvědomíte, nač lod byla. Tehdejší dělové koule a kartáčové náboje působily děsná zranění. Krev v bitvě tekla proudem. A tak, aby se lidi tolik nelekali při pohledu na krev, maskovali ji červeným nátěrem bojových prostor.“

Sandra škubla nervózně rameny:

„Začali jsme bouřemi, přešli jsme na potopené lodi a ted jsme skončili krví. Vy ale umíte člověka povzbudit.“

„Sandra má pravdu,“ rozesmál se kapitán. „Já jsem začal tento rozhovor, a proto taky navrhuju, abychom ho skončili. Poplujeme, přátelé, beze strachu, budeme připraveni na všechno, ale doufat budeme v to nejlepší.“

Poslední kapitánova slova přehlušily výkřiky souhlasu a přání zapít tak pěkná slova vínem.

A za několik hodin vyplula Aquila na pětisetkilometrovou xjestu k břehům jižní Afriky a štiplavý slabý kouř výfuku Dieselových motorů se snášel na klidnou hladinu. Kapitán řídil svou nevelikou, ale rychlou lod podle všech pravidel dálkové plavby, plul ve velkém oblouku daleko na západ od afrických břehů, které ubíhaly ostře na východ. Neměl v úmyslu zajet do angolských přístavů, protože se chtěl vyhnout možným zápletkám v této zemi, otřásané vnitřním bojem.

Hodlal se na patnáctém stupni jižní šířky obrátit přímo na východ a připlout k africkým břehům přibližně na hranicích Angoly a jihozápadní Afriky, k ústí řeky Kunene, zásobit se vodou a se zbytky paliva dojet do Velrybího zálivu.

Oceán, tropicky líný a horký, zvedal pomalu veliké povlovné vlny a kolébal jachtu do ospalé mírné únavy. Všichni účastníci trávili větši část v lenivé dřímotě, nataženi na palubě pod plátěným přístřeškem, a vstávali, jenom aby si vzali z chladničky pivo nebo aby se navzájem polévali palubní vodou, která však neosvěžovala rozpařená těla. Starý kapitán a Sandra se spolčili k popíjení horkého mate, para-guayského čaje. Starý námořník vozil jeho zásobu pořád s sebou, protože měl tento způsob boje s vedrem a nekonečným pocením za nejlepší. A opravdu, dba „Paraguayci“ byli čilejší než ostatní, a když byli syti pozorování moře, hráli chvílemi mah-jong, velmi komplikované čínské domino. Vedro působilo nejvíce na Ivu. Nápad s výpravou se mu zdál nesmyslný a zároveň nebezpečný, společníci nezajímaví, navíc měl pocit, že si ostatní jeho, vlastníka jachty, dost neváží. Když Césara přešla netečnost, chtěl malovat Sandru, byl však příkře odmítnut nikoli jí, nýbrž Ivem. Poručíkovi, který byl stále Sandřiným rytířem, uštědřil také jednou tvrdou výtku, a pouze poručíkova vojenská ukázněnost zabránila vážné hádce. Sandra se začala Ivovi vyhýbat a lnula ke kapitánovi, který o ni pečoval s dobromyslnou vlídností.

Pátého dne plavby projeli rovníkem. Uběhlo ještě třicet vleklých hodin skličujícího dusna, jednotvárného hřmotu Dieselových motorů a otupující zahálky. Náhle, jakoby mávnutím kouzelným proutkem, moře ztratilo svůj oslepující kovový lesk a obloha svůj nedobrý nádech olověného oparu. Čistá a hluboká nebeská klenba rozprostřela nekonečnou dálku nad blankytným oceánem a od jihu zadul vítr, který sílil hodinu od hodiny. Ještě nenastal čas pro nepřetržité jihovýchodní větry od mysu Dobré naděje, ale i tento vítr byl dozníváním mocného koloběhu ovzduší u antarktické pevniny.

Po nehybném vedru se zdálo, že vítr přináší mrazivý chlad, třebaže teploměry neklesaly pod dvacet stupňů. Kabátce, svetry a kalhoty vystřídaly dřívější, na nejzazší hranici odlehčené oblečení.

Vlnobití sílilo. Jachta se zmítala, hned vyletěla nad zamlžený obzor, hned padala do temných hučících propadlin.

K noci foukal vítr dál s toutéž rozčilující úpornou vytrvalostí a dosáhl téměř síly vichřice. Na jachtu se začaly valit obrovské vlny. Kapitán sestoupil do strojovny, přivítán neklidnými pohledy obou mužů u Dieselových motorů, a nařídil, aby se jelo s jedním motorem a druhý aby byl stále v pohotovosti.

Kapitán se rozhlédl. Lodní stroj vlil do něho jako vždycky síly pro nastávající zápas s mořem. Dlouhá šedá tělesa Dieselových motorů, dokonale krytá chrániči, nijak neprozra-zovala zběsilé dostihy pístů a obrátek zalomených hřídelů. Prozrazovalo je pouze přidušené dunění pod nohama, otřesy celé jachty… a k tomu namodralý čadící kouř, který se vznášel nad spletí rour á elektrického vedení. Stoly s číselníky otáčkoměrů a olejových přístrojů na měření napětí plynu a s teploměry byly osvětleny mléčnými žárovkami, jejichž nažloutlé světlo vypadalo podomácku klidné proti zuřivému skučení větru ve větrácích a proti drtivému hučení vln za slabými stěnami jachty.

Kapitán si povzdechl, vystoupil po vedlejších schodech do uličky mezi kajutami a kráčel nehlučně po vysokém koberci mezi stěnami z leštěného mahagonu ozdobeného citronov-níkovým dřevem. Stříbřité světlo bohatých stropů zdůrazňovalo nádheru ozdoby, vhodné možná pro obrovský osobní parník, ale zde, na malé jachtě, která zoufale bojovala s oceánem, se tato nádhera zdála starému námořníkovi vyzývavou a opovážlivou.

Sandra a Lea stály u dveří své kajuty zdánlivě klidně. Ale oči obou žen říkaly kapitánovi o jejich strachu. Všichni muži, kromě Flaiana, byli podle řádu platného při bouřce na svých místech, ve strojovně, v podpalubí, na zádi.

„Můžeme jít s vámi, kapitáne?“ poprosila plaše Sandra. „Pojdme na můstek!“ souhlasil. „Jenom se mě držte, a to tak pevně, jak jste se ještě nikdy v životě nedržely!“

Kapitán je vyvedl na střechu kajutové nástavby, na jejíž přední části byl můstek z lehkých kovových trubek. Slabé kmitání červeného a zeleného světla palubních svítilen křepčilo po stěnách černé vody, které vyvstaly okolo lodi. Dlouhé ocasy pěny poletovaly nad svítilnami, a nad nimi plálo matné světlo stožáru do bezútěšné oblohy, jako by úpěnlivě prosilo o pomoc, a když nepřicházela, padalo dolů, sláblo a vzdávalo se boje. Paluba se děsivě ztrácela pod nohama a klesala pod velikánskou mořskou vlnou.

Na gumové rohožce můstku stál poručík a křečovitě se držel zábradlí.

Kapitán objal pevně obě dívky, přitáhl je k zábradlí a oddechl si.

„Přikryjte mě, kapitáne!“ křikl poručík. Oba námořníci se k sobě naklonili a poručíkovi se podařilo zapálit si cigaretu pod šosem nepromokavého pláště. Potom se oba naklonili nad ochranným krytem lodního kompasu. Sandra a Lea uviděly v slabém světle jejich mokré tváře, jejich oči, když si vyměňovali krátké neslyšné poznámky.

Poručík něco zvolal, ale nebylo mu rozumět. Kapitán posunul rukojeť strojního telegrafu a přiskočil k Lee. Sandra ucítila poručíkovu ruku, která ji stiskla jako železný kruh a přitlačila k zábradlí. A v téže chvíli, ztuhlá vědomím blízké záhuby, spatřila vlnu, která se zvedla nad jachtu tak vysoko, že se zdálo, že její vrchol je stejně vysoko jako světlo stožáru. Těžký náraz odhodil jachtu dozadu. Na můstku se utvořil proud vířící vody, shora se řítil celý vodopád. Oslepená a ohlušená Sandra taktak že stačila vdechnout silný proud dusícího větru, vtom však nový náraz přimáčkl jachtu, která klesla, a vodopád dopadl znovu na hlavy všech. Sandra se zoufale chytala mokrých a studených kovových trubek a čekala neodvratnou smrt. Ale motor se rozběhl znova a Aquila se dala do tance na vlnách s dřívější lehkostí.

„To vám stačí,“ řekl kapitán a táhl Leu a Sandru ke dveřím kormidelny. Tam panoval klid, bylo cítit tabák a motor. U kormidla stál obrovský námořník Kalábrijec.

Lea a Sandra klesly vysílením na lavici potaženou kůží a kapitán shodil nepromokavý plášť a zapálil si lulku. Dveře se otevřely a do kormidelny vpadl Ivo Flaiano a nadával.

„Čekal jsem vás, pane.“ Kapitán vypustil kotouč vonného dýmu. „Máme jet pořád tímtéž směrem? Neměli bychom zahnout k africkým břehům?“

„Kam?“

„Pojedeme do Luandy. Paliva nebudeme mít tak jak tak dost, jestli se budeme probíjet bouří. A přitom riskujeme, že jachtu poškodíme.“

„K sakru, kde se vzala taková vichřice? Jak jste mi mohl říct, že do podzimních bouří budeme zas doma? Ted spálíme drahé palivo, a neví se, jestli v Angole nějaké dostaneme.“

„A copak je toto nějaká smršť, pane? To je obyčejná bouře. Vítr fouká pořád stejně, bez poryvů, jenom hodně zesílil. Co dělat, na moři se může vždycky stát něco, co člověk nečeká. Ani povětrnostní stanice ji nepředpověděly.“

„Aby je vzal hrom, ty vaše povětrnostní stanice! Celá jachta praská, v kajutové chodbě je voda. Zahněte kam chcete, třebas do Jižní Ameriky!“

Kapitán šel do kouta kormidelny, kde byla na stolku upevněna mapa, a chvilku nad ní něco čaroval, potom otevřel budku hovorové trubky a promluvil se strojovnou. Ta brzy odpověděla zesíleným chvěním jachty: spustili na plné obrátky druhý motor.

„Ten tah není bez rizika,“ řekl potichu Flaianovi, „vlnobití je příliš velké. Já musím být nahoře a ke kormidlu nastoupí poručík. Kdyby se se mnou něco stalo, jmenuji velitelem jachty poručíka Andreje Montuoviho!“

„Proč poručíka?“ vybuchl Flaiano. „Já bych nechtěl…“

„Proto, že jsem tak rozhodl já,“ odpověděl rozhodně kapitán. „V nebezpečí je na lodi jenom jeden pán, a tím jsem já. Kdyby mě nebylo, bude pánem poručík Montuovi, a podle námořních zákonů může postavit před soud i majitele jachty, když se neppdrobí. Rozumíte?“

Filmový herec zlostně zavrčel.

Kapitán vystoupil na můstek a z můstku sestoupil poručík. Rychle vtahuje kouř z cigarety, převzal od kalábrijského námořníka kormidlo a za deset minut se vpravil do chodu jachty. „Připraven u kormidla?“ ozval se kapitánův hlas v hovorové trubce.

„Připraven, kapitáne!“ odpověděl jasně poručík, a jeho silné tělo nehybně ztuhlo.

Jachtou otřásaly oba motory, které pracovaly naplno. Poručík otočil opatrně kormidlo znovu, a na pravý bok Aquily se obořily jedna za druhou tři ohromné vlny. Jachta se prudce naklonila a padala pod náraz čtvrté vlny. Silné zrcadlové sklo ve stěně kormidelny bylo vymáčknuté, jako by bylo z papíru, zpěněná voda se začala hrnout do kormidelny zároveň se skučícim náporem větru.

Flaiano s nářkem skočil k poručíkovi a odstrkoval ho od kormidla:

„Dost, jedte zpátky, utopíme se!“

Poručík, poraněný střepinami, odstrčil vlastníka jachty ramenem.

Lod opisovala veliký kruh a vplouvala do polovičního větru. Skučení větru v kormidelně utichalo, ale každá veliká vlna nakláněla Aquilu stále víc a víc, a její výkyvy překročily červenou čáru sklonoměru.

„Rychleji! Ještě čtyři kompasové dílce! Ještě rychleji!“ rozléhaly se úsečné povely z můstku jachty, jejíž pravá strana se potápěla…

A znenadání přišla zázračná změna. Aquila se narovnala. Vlny ji přestaly svírat a potápět. Pravidelně ji nadhazovaly a pěnivé víry přestaly rejdit po palubě… V kormidelně zavanul známý dusivý kouř motorů.

„Vzali jsme správný kurs!“ ozval se kapitánův povel. „Tak ho držte!“

Když kapitán vešel do kormidelny, Sandra obvazovala poručíka. Filmový herec nenápadně zmizel, zastyděl se za svou hysterii, Aquila se vyrovnala, už nebojovala s vlnami a rychle se blížila k břehům Afriky.

Ještě celý den a celou noc se proháněla po oceánu zavilá, neústupná bouře, a na sklonku příštího dne se vlny znovu silně a odměřeně houpaly a obloha byla kouřově šedá a žhavá. Lod, která se vynořila na obzoru, plula napříč směru Aquily a nečekaně ji pozdravila její mateřskou vlajkou. Když k sobě připluly, italský velitel cisternové lodi se zeptal, nepotřebuje-li jachta pomoc. Kapitána napadlo, aby požádal o pohonné látky. Jakmile se na cisterně dověděli, že jachta patří filmovému herci Flaianovi, nalili do její nádrže osm tun znamenitého solarového oleje zdarma. Námořníci cisternové lodi poprosili Iva, aby byl jejich hostem, pokud se přečerpává. Ivo se vrátil velice spokojený tím, jak ho přijali, znovu duševně okřál a byl pozorný ke svým společníkům, třebaže oceán sálal žárem a hodiny plavby ubíhaly pomalu a jednotvárně.

Lea, Sandra a Césare, k nimž se někdy připojil také poručík, si sedávali, když nastávala noc, na palubě a vedli nekonečné debaty pod sametově černým tropickým nebem. Jednou se přeli, div ne do svítání, o osudu žen, o rodině a o manželství, dokud debatou unavený Césare neřekl mrzutě:

„Nechtě toho! Já už jsem ze všech těch úvah zhloupl. Jste jak nějaký literární klub! Debatní vášeň se rozšířila na celém světě jako ve středověku. Slova, slova, starost o budoucnost. Ve jménu budoucnosti a příštích pokolení zesilujeme záření, znečisťujeme vody, ničíme lesy a půdu, závodíme ve vojenské síle a v nesmyslné početnosti lidí, jako bychom byli stádo, otravujeme duševní život a morálku lží a pomluvami. Tři sloupy našeho dnešního veřejného života jsou závist, žva-nění o všem možném a kupování spousty věcí. Rád bych věděl, co na to na všechno řeknou naši potomci!“

Pobřeží černého světadílu se táhlo jako rovná světle modrá čára po celé délce východního obzoru. Záliv hlavního angol-ského města Luandy byl neskutečně krásný. Lazurová voda zálivu objímala nádherným polokruhem pahorkovité břehy, zastavěné domy s červenými taškovými střechami, které všem tak připomínaly města jejich rodného Středomoří. Luanda, se svými dvěma sty tisíci obyvateli různých plemen, kteří se sešli doslova ze všech zemí světa, si dosud uchovala navenek vzhled přepychového hlavního města se skvělými hotely a s množstvím automobilů.

Ale hrozná bouře protikoloniálního boje, která zachvátila celou Afriku, se nevyhnula ani Angole, přestože je dost řídce obydlená. Angola se za starých časů jmenovala Černá matka otroctví. A nyní bojovaly ve všech jejích krajích povstalecké oddíly, vyháněly přistěhovalé bílé osadníky ze své země. Ti, zničení a roztrpčení, se shromažďovali v Luandě a čekali na rázná opatření, ale slabost koloniální soustavy byla stále patrnější i pro nadšené optimisty.

Angola, dříve rajská země, protože v ní bylo hojně zvěře, byla vypleněna Evropany. Nemilosrdné vybíjení slonů vystřídalo právě tak ničemné vyhlazování zeber, které bílí řezníci hubili, aby dostali pár grošů za jejich kůži. Zvlášť strašnou škodu světu zvířat způsobilo, když se po druhé světové válce vyrojily terénní automobily, džípy, na kterých se lovci proháněli po savanách. Na těchto vysokotravnatých lesostepích jsou dnes roztroušeny už jenom sluncem vybílené zvířecí lebky a kosti…

Přístav Luanda, dříve do posledního místečka přeplněný lodmi, ted hodně osiřel. Krásná jachta slavného filmového herce, pocuchaná bouří, vzbudila všeobecnou pozornost. Její námořníci ji začali opravovat a Ivo Flaiano s dvěma společnicemi byl hned pozván k vlivným osobám města. Hostitelé se nezastřeně vyhýbali rozhovorům o angolských poměrech a mluvili převážně o sportu a lovu. Hosté se dověděli, že nedávno, před šesti lety, tu byl zabit největší slon na světě, pět metrů vysoký, vážící pět tun. Vycpaný slon je vystaven ve Washingtone. Dosud je zde hodně hrochů dlouhých čtyři metry. Sandra a Lea zahořely touhou podívat se aspoň na chvilku do angolské divočiny.

Vysoký důstojník, okouzlený Sandrou, jim slíbil let do nitra země vojenským vrtulníkem, a slib splnil. Ivo, Césare, Sandra a Lea byli cestujícími vrčícího letadla, které se odlepilo od zaprášeného letiště, vzneslo se nad krásné město a pomalu, jako by se mu nechtělo, pustilo se na jihozápad. Zamířilo k divokým a málo obydleným místům v údolí řeky Kunene, kde byl podle posledních zpráv ještě klid. Po třech hodinách se vrtulník snesl a letěl docela nízko nad savanou, tady sušší a kamenitější než v jiných krajích. Zvolna míjely dole, přímo pod nohama, ostrůvky zploštělých stromů a hustého křoví, nízko se větrem skláněla vysoká, suchá, sluncem pozlacená tráva, kterou dosud nevystřídal svěží podzimní porost.

Místo bylo vybráno odborně. Dole se probíhala neveliká stáda antilop, buvoli, tři žirafy se procházely opodál, potřásajíce dlouhými krky. Vrtulník přistál na široké rovině, a čtyři Evropané, kteří se poprvé octli v divokých krajích Afriky, pocítili ten podivuhodný příval sil a zaostření smyslů, jež působí podnebí suchých oblastí Afriky mladým a zdravým lidem. Sandra se později přiznala, že vzduch se jí zdál nabitý elektřinou. V podivné svěžesti horkého větru, v zápachu žáru stepi spálené sluncem a v rychlém běhu krásných zvířat pocítila žhavou radost ze života a ze svobody, dávno zapomenutou v civilizovaném městském životě. A přitom to byl docela cizí svět, nepochopitelný, pro který se hodili pouze otužilí lidé se zdravým srdcem a silným tělem.

Vzlétli znovu, letěli nad vesnicí kmene Kuvale, v které byli pouze ženy a starci. Sběhli se na náves a dívali se na letící vrtulník, který taktak že se nedotýkal svými koly kuželovi-tých vršků chýší. Všímavá Sandra rozeznala dokonce destičky s různobarevnými skleněnými perlami, připevněné na záda nahých robátek přivázaných na hřbety matek. „To je proto, aby se jím nezkřivila páteř,“ vysvětlili jí zkušení společníci. A vskutku, chůze černošských obyvatel vesnice byla přímo vznešená.

Vrtulník se přiblížil k cíli cesty, k řece Kunene, a přistál na písčité nížině u jejího břehu. Odtud se muselo jít několik kilometrů, aby člověk uviděl obrovské hrochy a krokodýly.

Nejsilnějším dojmem z celého letu bylo pro Italy setkání na břehu řeky Kunene. Maličký průvod skoro nahých děvčat kmene Ngumbi nesl na hlavách nádoby z obrovských tykví a ubíral se pro vodu; šel proti Evropanům, kteří se vraceli k vrtulníku. Sandra a Lea se oddělily od svého průvodce a vlekly se v pekelném slunci, rozpařené, v šatech skrznaskrz propocených, v řídkém rákosu a v třímetrových tenkých větvičkách pichlavých křovín. Děvče, které šlo v čele průvodu, narazilo na obě Italky, zastavilo se, pozdravilo je úsměvem, který ukázal řadu překrásných zubů s prostředními řezáky spilovanými do trojúhelníku. Ngumbijská děvčata se jistě líbila každému. Pravidelný ovál obličeje, velké oči, rovné nosy, třebaže, z evropského hlediska, s příliš širokým chří-pím. Modravě černé krátké vlasy měly ozdobené světle modrými skleněnými perlami, které lemovaly čistá široká čela.

Silné šíje některých děvčat ovíjely šňůry jasně žlutých skleněných perel, které ostře vynikaly na tmavohnědé kůži s šeříkovým nádechem.

Nejpěknější byla hbitá a ztepilá těla Afričanek, jejich hladká, rovná ramena, ruce jako vysoustruhované, kulatá, nízko posazená ňadra. Sandra, která se na několika místech poškrábala a potrhala si blůzu o pichlavé větvičky, téměř s úžasem viděla, jak se v křoví míhaly tmavé nahé postavy a vůbec si nepoškodily nápadně hladkou kůži. První děvče bylo až u Sandry, a Sandra se dívala se zatajeným dechem na tvrdou větvičku s dlouhými velice ostrými trny, které se dotýkaly dívčiných ňader. Když děvče zpozorovalo Sandřin pohled a pochopilo jej, obrátilo se svižně celým tělem, a trny, aniž mu ublížily, mu sklouzly po kůži, která byla, jak bylo vidět, tak pružná, že si to Evropan ani neuměl představit. Sandra tiše vzdychla a podávala Afričance ruku, ale vtom klení, praskot větviček a těžké kroky zvěstovaly, že přichází muž. Děvčata chviličku nepohnutě postála, potom se všechna jako na povel rázem otočila nalevo a zmizela v křovinách. Césare, Ivo a jeden z pilotů znehybněli a dívali se za nim.

„Panno Marie!“ zvolal malíř. „V tom slunci, v té žluti trav vypadají jako sošky vyřezané z černého dřeva!“

„To jsou ony, opravdové poklady Afriky!“ řekla Lea a odhazovala dozadu vlasy, které se jí přilepily na čelo. „Vzpomínáš si, Césare, na moji teorii? Copak to není její pOtVr-zeni?

Malíř přikývl a pilot dodal s dobromyslným úsměvem svou špatnou franštinou, že ti Ngumbiové nic zvláštního nejsou, že je to zkrátka zdravé plemeno, které se trochu zabývá chovem dobytka.

„Ano, ta první,“ povzdychl si Flaiano, „ta by měla úspěch! Má vitals jako americké krasavice, myslím, že 94–63—89, při výšce 166…“

„Copak se celé tvoje pojetí krásy soustředuje na ta hloupá čísla?“ zeptala se Sandra.

„Víš přece, že umím ocenit taky mnoho jiného,“ ušklíbl se drze Flaiano.

Sandra se jen kousla do rtů.

Neveliká oprava Aquily už skončila, když se Ivo, Sandra, Lea a Césare vrátili. Její námořníci se skamarádili s přístavními mistry, a ti čtyři, kteří se vrátili ze savany, našli celou tuto společnost v malebných postojích pod plátěným přístřeškem na palubě, jak nacvičuje za doprovodu dvou kytar smutnou portugalskou píseň Fado, Touha po domově.

Ivo hned po návratu na lod odešel do své kajuty, odkud vyšel až kvečeru, hodně opilý. Pitky se zúčastnili oba kalá-brijští námořníci, Flaianovi tělesní strážci a věrní přátelé „dieselisté“. Lea a Sandra zmizely v kajutě a kapitán s malířem a poručíkem se pustili v kormidelně do hry v mah-jong. Césare proti zvyku své generace nemiloval alkohol, a třebaže je to divné, kapitán i poručík s ním byli zajedno. Kapitán tvrdil, že pořádní lidé pijí málokdy, ale jaksepatří a jenom po nějakém zvláštním duševním otřesu a že ťukání sklenkami při ledajaké hlouposti nevede k ničemu dobrému.

Naštěstí se nic zlého nestalo, třebaže Ivo vyhledával různice hned s poručíkem a hned zase s malířem.

Třetího dne se vzpamatoval, a když uviděl účty za přístavní poplatky, které mu poslali, nařídil, aby se ihned vyplulo na moře.

Šest set mil bylo do Foz de Kunene, malé osady a strážní hlídky v ústí řeky Kunene, a odtud začínalo zakázané území jihozápadní Afriky. Kapitán a poručík se rozhodli, že poplují trochu dál od břehů Luandy a že budou ždímat z motorů všechno, co mohou dát, a že až bude třeba, ostře zabočí k břehu. Proto i když zvědové v Angole oznámili pobřežním hlídkám, že Aquila vyplula, nebudou ji čekat tak brzy. Otřásajíc celým trupem, hnala se jachta k příšernému Pobřeží koster. Kapitán i poručík vypočítávali a zpřesňovali stále její polohu a prověřovali ji všemi možnými způsoby, protože na přesnosti připlutí záviselo všechno, i osobní bezpečnost lovců štěstí.

Z Foz de Kunene do Tygřího zálivu a potom ke Skalnatému mysu bylo celkem sto osmaosmdesát mil. Na jih od Skalnatého mysu až do Palgrave se táhl v délce sto mil přímočarý jednotvárný břeh. Především zde, na jih od mysu Frio, byl na mapě vyznačen bezejmenný zálivek, spíše jen výmol.

Očekávání toho, co přijde, zneklidňovalo celou posádku Aquily, ale každý reagoval na blížící se zkoušku jinak. Faiano chodil ustavičně po horní palubě, po střeše kajut, chvílemi si prozpěvoval, chvílemi se mračil. Césare a Lea připravovali potápěčské obleky, protože bylo stále jasnější, že jejich boss není ve formě a že úkol potápěčů průzkumníků budou muset plnit oni dva. Sandra se snažila vařit mužům co nejlépe, a když neměla co dělat, usadila se do rohu kožené pohovky v kormidelně a povídala si s kapitánem anebo s poručíkem.

Po celé délce kormidelnického stolu byla rozložena mapa hrozného pobřeží, na které byla vyznačená zelená stopa, čára plavby Aquily, nápadně se prodlužující s každou směnou jachetní hlídky.

Sandra se roztomile dívala na záhadné místo označené červenou čárkou. K rovné čáře břehu sahaly tmavomodré skvrny mořských hloubek. Na jižním konci mapy zřetelně vynikal tupě zaokrouhlený mys.

„To je už blízko Kapského Města?“ zeptala se.

„Kdepak!“ usmál se poručík. „To je jenom mys Cross, osmdesát mil na jih od Palgrave. Odtud je ještě osmdesát mil do Velrybího, zálivu, to je městečko a přístav, středisko kraje, jediné obydlené místo tady. Stojí na pilířích.“

„Proč?“

„Zátopy. Zdejší suchá řečiště se dešti náhle plní a mění se v prudké potoky, které se řítí do moře.“

„A jak daleko je z Velrybího zálivu do Kapského Města?“

„Jak je vidět, nemůžete se dočkat, až tam přijedeme,“ zažertoval kapitán.

„Ano, nemohu,“ doznala vážně Sandra.

„Když je tomu tak,“ poručík vytáhl podrobnou mapu a roztáhl ji, „vidíte?“

„Ach, je to daleko?“

„Asi sedm až osm set mil. Jestli chcete, řeknu vám to hned přesně.“

„Nač? Vidím taky, že jsou to tři dny plavby. A kde je to úplně zakázané území, kde jsou ty diamanty?“

„Podívejte se. Z Velrybího zálivu do mysu Conception je asi padesát mil a to území se táhne až k ústí řeky Oranje.“

„Kolik je to mil?“

„Z mysu Conception do Liideritzu,“ poručíkův nehet uka- zoval ta místa na mapě, „je sto šedesát mil a odtud k řece Oranje asi taky tak.“

„Tedy asi šest set kilometrů, které by mohly zásobit diamanty celý svět! A nikdo se o to nestará!“

Oceán barvy matné litiny byl úplně klidný, když růžově žluté světlo začalo stoupat jako rozevřený vějíř nad vzdáleným černým pobřežím. Kapitán stál na můstku a pozoroval poručíka, který se vykláněl nad příd a snažil se rozpoznat, jsou-li někde mělčina nebo podmořský útes nevyznačený na mapě. Stále výš svítil růžový vějíř za dalekými horami, stále blíž připlouvala Aquila k pobřeží.

Písčina na břehu ve tmě šedla, široký bílý pruh příboje zřetelně vynikl na rozhraní oceánu a pevniny. Všichni, kromě dozorčího mechanika, byli na palubě. Ivo stál vedle kapitána a u očí držel veliký námořní dalekohled. Césare a Lea byli v koupacích pláštích u přichystaných potápěčských obleků. Jak také Césare předvídal, Ivo prohlásil, že na předběžný průzkum nepůjde.

Vzdálený hluboký hukot zpěněných pobřežních vln, který každým okamžikem sílil, se proměnil ve veliký rachot a nakonec v ohlušující burácení. Nelze popřít, že příroda střežila poklady jižní Afriky spolehlivě.

Sandra se mračila a kousala se do rtů, vždycky velice střídmá v kouření, ted kouřila cigaretu za cigaretou.

„Kormidlo doprava, osm dílců!“ Kapitánův povel způsobil, že se všichni zachvěli. Jachta se otočila tak, že plula rovnoběžně s břehem na jih. Kapitán si vzal jiný dalekohled. Vynořilo se oslňující slunce. Příboj zpíval svou jednotvárnou pravidelnou píseň, plnou hrozby. Uplynula asi hodina. Flaia-no pokrčil několikrát okázale rameny a pohazoval dalekohledem na náprsním řemínku.

Zazněl strojní telegraf. Ivo chytil křečovitě kapitána za rameno a bystrozraká Lea přiskočila k okraji paluby s výkřikem: „Podívejte se!“

Telegraf zazněl znovu, motory ztichly. Kapitán a poručík se na sebe podívali a kapitán nechal jachtu pomalu unášet proudem k břehu. Starý námořník se chtěl přiblížit co nejvíce k nebezpečnému pásmu příboje. Už se docela jasně objevovalo suché řečiště rozdělené tmavým pahorkem a vlevo byl kopec bílé hlíny netknutý, jako před patnácti lety. Všichni, kdo byli na palubě, pátrali po stopách policejní hlídky. Ale písčité přesypy a svahy s řídkým porostem ubohých rostlin za bílou pěnou rachotícího příboje byly pusté jako při stvoření světa.

„Kotvu!“ zazněl dlouho očekávaný povel. Řetěz zařinčel, jachta sebou škubla a všichni se nárazem zapotáceli.

Kapitán sestoupil z můstku a přidal se ke skupině, která obklopovala Césara a Leu.

Césare se naklonil přes zábradlí a pozoroval příboj. Hory vody se zvedaly z oceánu, který útočil na břeh, rostly a řítily se dopředu, lomcujíce mořem i pevninou. Příboj napíral na břeh jako obyčejně trochu šikmo, pod velmi ostrým úhlem, ale byl napříč přerušovaný a měl dvojí rytmus. Příbojová vlna se začala znenáhla na vnějším okraji příbojového pásma vzdouvat, potom se její pohyb zpomalil a měnil se v tlačenici prudkých vln. Blíž k břehu od tohoto pásma se jako prudké škubnutí zvedal druhý proud vln a s děsící ne-nadálostí vzlétl do veliké výšky a vymršťoval vodotrysky krůpějí a pěny. Stejně rychle jeho vlny se lámaly, padaly na břeh a přidávaly svůj rachot k burácení vln vnějšího pásma.

Nikdo nespouštěl oči z potápěčů, kteří znepokojeně, zamračeně, ale bez známky strachu pozorovali příboj. Přišel Ivo, uhýbaje pohledem, a Sandra se od svého bossa odvrátila se zdůrazněným pohrdáním.

„Nebylo by dobré obléct si skafandry?“ zeptal se jemně kapitán. „Zdá se, že výběžek břehu, o který se příboj rozbíjí, má dva stupně…, kdyby se něco stalo, aspoň se člověk míň odře o kameny!“

Malíř zavrtěl odmítavě hlavou:

„Musíme myslet nejenom na moře, ale taky na břeh. Hlavní je, aby se člověk mohl volně pohybovat, rychle chodit. Dva stupně, to je pravda. Zdá se, že první stupeň, který je dál od břehu, je ve větší hloubce, asi patnáct dvacet metrů, ale druhý…“

„Je v hloubce tři čtyři metry, sotva víc,“ řekla Lea, „ale mně se zdá, že je tam ještě třetí stupeň, tam, kde vlny narážejí, a ten je v hloubce asi dva metry, tak to je…“

„Já poplavu první, prohlédnu si aspoň ten druhý stupínek,“ navrhl Césare a šel k potápěčskému obleku. Několik rukou se k němu natáhlo, aby mu pomohlo se obléci a upevnit řemeny. Lea ho posuňkem zastavila:

„První poplavu já, a ty dávej pozor. Jestli se se mnou něco stane, pomůžeš mi, protože víš, jak na to, já to nedovedu. Nekruť hlavou, přemýšlej, to bude rozumnější!“

Césare se díval ještě chvíli na příboj a souhlasil.

Lea si nasadila černou přílbu a na ni si navlékla masku. Césare jí pečlivě utáhl lehký potápěčský oblek a připravil se také. Lea šla k lanovému žebříku, spuštěnému na levém okraji paluby, otočila se a zvedla ruku na pozdrav těm, kdo zůstávali na jachtě. Sandra stála jako přikovaná, dokonce zapomněla přítelkyni před jejím potopením políbit. Ale možná, že obvyklá ženská něha se k této odvaze mladé ženy nehodila. Sandra připadala sama sobě vůči ní nicotná. Ano, Lea je pravá kamarádka mužova, je to dnešní žena, která s ním statečně sdílí nebezpečné podniky, a pouze v síle se mu nevyrovná.

Lea, která se stala středem napjaté pozornosti, zrozpačitěla, a aby to zakryla, udělala několik tanečních kroků, poklonila se a začala sestupovat po žebříku.

„Leo,“ zvolal na ni malíř, „dej pozor, miláčku, nedělej žádné kumšty!“

Lea se usmála a natáhla si masku přes obličej. Ještě okamžik, a vklouzla do tmavé vody a zmizela v hloubce. Césare se prudce naklonil přes zábradlí a z tohoto jediného pohybu Sandra poznala, jak se o Leu bojí.

Nikdo na jachtě neřekl ani slovo. Příboj rachotil, vzdychal a burácel jako dříve, zářilo oslňující slunce. Vlny se stejnoměrně zvedaly a vzdalovaly se od jachty. Přestože moře hučelo, rozléhalo se řinčení kotevního řetězu, který se třel o průvlaěnici. Minuty ubíhaly, čekání bylo stále napjatější.

„Ach jé! Tamhle je to čertovo děvče!“ zařval pojednou inženýr, až se Sandra zachvěla. V šumící pěně se mihla černá postavička a zase zmizela. Ale Lea už byla za příbojem, na mělčině. Césare se pustil zábradlí a začal si mnout zdřevěnělé, křečovitě stažené prsty. Kapitán vyklepal vychladlou lulku a Flaiano požádal o potápěčský oblek:

„Poplaveme spolu.“ Césare neodtrhával oči od pásma za zpěněnou pobřežní vlnou. Tam už šla s námahou, po pás ve vodě, Lea. Ted vkročila na suchý písek, vypadala z dálky jako skřítek z pohádky. Nesvlekla si potápěčský oblek a začala dávat Césarovi rukama znamení. Ted udělala vodorovnou čáru: příchod k příboji. Potom následoval svislý pohyb potopení, pak se otočila, šla rovnoběžně s břehem, prudce vyskočila, a znovu potopení. Potom opsala rukou rychle několik kruhů, tím naznačovala, jak to s ní točilo, ale naštěstí už nad stupněm,“ protože následovala pouze jedna vodorovná čára.

„Nesvléká skafandr, čeká, připravená jít na pomoc,“ zašeptal starý kapitán Sandře, která mu nervózně tiskla ruku.

Flaiano už měl na sobě potápěčský oblek, a Césare se vrhl do vody a ani se neohlédl. Chvilka ticha, a Césare uvázl nad tmavou propastí ztrácející se v neznámé hlubině, voda se tam zdála tmavá, možná že oproti zářícímu pásmu příboje.

Viditelný proud táhl Césara k břehu. Césare se rozhlédl, když mu hloubkoměr na ruce ukázal čtrnáct metrů. Ivo plaval prudkými tempy za ním na hladině, a bylo ho v rozptýleném nazelenalém světle dobře vidět. Césare na něho kývl a plavali vedle sebe. Pojednou ucítil, že ho strhuje nějaká prudká síla. Začal se rychle ztrácet v hloubce. Plavat rovnoběžně s příbojem, jak ukazovala Lea, se mu nedařilo, voda ho zatvrzele tlačila k svislé černé stěně, která se nejasně rýsovala před ním. Bránit se tomu bylo marné, a Césare se poslušně dal unášet přímo na skály prvního stupně, doufaje v odražený proud. Tak se také stalo. Prudký náraz ho odhodil zpátky a obrátil ho hlavou dolů. Začal zoufale pracovat rukama i nohama a vyletěl vzhůru a zároveň s vodní spoustou se šťastně překulil přes stupeň. Ted bylo húř. Pohled na nakloněné dno, po kterém se valily veliké kameny, ho naplnil hrůzou. Voda se zvedala a při tom ho tiskla k sklonu, a on si uvědomil, co ho čeká, kdyby se dostal do hlubokého koryta druhého stupně. Nárazy kamenů o sebe byly jako krupobití a silně se odrážely v ušních.bubíncích. Ohlédl se na Ivu, taktak že pod jeho maskou poznal jeho vyděšenou tvář, a ukázal mu rukou: Nahoru! Nahoru! Voda je oba přestala táhnout, plavali podél břehu, znenáhla se k němu přibližovali a opatrně vyplouvali na povrch. Nastal rozho- dující okamžik posledního skoku. Césare se zastavil a chvíli se snažil nehýbat se ve vodě, která se neklidně převracela.

Světlo, tupý, chvějivý hukot, vzlet do výšky čtyř metrů, a Césare dělal kotrmelce v burácející vodě. Omráčeného ho to odnášelo nepřekonatelnou silou zpět. Vynořil se a očekával svůj neodvratný konec, jakmile ho zpáteční vlna strhne s břehu. Ale pravidelný rytmus příboje mu přišel na pomoc. Druhá vlna ho vrhla k břehu a znovu ho odtáhla zpátky. Síla vody byla pokaždé slabší a slabší, Césare se posunoval k písčité pláži a brzy poznal, že už je mimo nebezpečí. Nyní šlo o prosté plavání v příboji, které často zažil.

Pevná maličká postavička mu spěchala naproti a proti slunci se odrážela jako stínový obrázek. Po kolena ve vodní pěně, pomalu přešlapuje nejistýma nohama, přiblížil se k ní, svlékaje při chůzi masku i přílbu, do které se nabral písek. Za nimi bylo slyšet Flaianův povzdech úlevy:

„Santa Maria, to byl ale nebezpečný podnik! Kdybych to byl věděl, nikdy bych do toho nešel! Nechcete hlt koňaku?“ A Flaiano odepjal od opasku neprodyšně uzavřenou láhev.

„Koňak neodmítnu,“ řekl Césare, „já jsem si vzal jenom vodu a lopatu.“

Když si trochu odpočinuli, šli po pláži, která naříkala pod nárazy vln. Vědomí, že vtrhli do zakázaného území, že na sta mil kolem dokola je pouze mrtvá suchá poušť, že zde skoro nikdy nejsou lidé, kromě policejní hlídky, to všechno zesilovalo dojem opuštěnosti, odloučenosti od celého světa, od jachty, která zůstala za přehradou příboje. Hluk zpěněných pobřežních vln se vzdálil a byl přitlumený, ale sku-čení silného větru, který neutichal, bylo skličující. Tento vítr, nazvaný domorodci huu-uup-ua, tajemně a bezútěšně vzdychal nad kopečky písečných přesypů a odlétal do pouště.

Tvrdá hlína na okraji vyschlého řečiště rázem usnadnila cestu. Dobrodruzi vystoupili na nízký kopec bez rostlinstva, se skvrnami smolně černých čmouh. Ano, všechno je tak, jak je to nakresleno na plánku, a tady, u vrcholku tohoto kopce, má být na severní straně zahrabán hadr s diamanty.

Na hladkém, jakoby čistým cementem politém povrchu kopce však nebyla ani jáma, ani vyvýšenina. Pouze husté brázdičky dešťových stružek se rozbíhaly jako poledníky na zeměkouli.

„Já půjdu hledat za kopec,“ řekla Lea. „Než jsme vypluli, přečetla jsem všecky knihy, které jsem mohla dostat, o tom, jak se hledají a nalézají diamanty.“

„Půjdu s tebou,“ ozval se Césare, „jenomže máme jenom jednu lopatu.“ A Césare se podíval na Ivu.

Ten odšrouboval svůj dlouhý potápěčský nůž.

„Tak vy hledejte tam a já tady.“

Lea se pustila do práce, jako by po celý život nedělala nic jiného, než hledala diamanty. Udělala nožem v písku dlouhé pruhy. Když je nakreslila, vyznačila v nich jámy.

Slunce vystoupilo vysoko a nemilosrdně pálilo. Vedro poněkud zmírňoval vítr, který v tuto podzimní dobu už nepřinášel horký dech pouště Kalahari. Přesto však se pot řinul po osmahlé pokožce, když se Lea konečně dohrabala do vrstvy hnědé písčité hlíny. Césare jí několikrát navrhoval, že jí pomůže, ale ona teprve ted mu dala lopatu, aby hrabal na druhém konci. Lea rozrýpávala hnědou hlínu nožem a důkladně prohlížela všechny kamínky. Vzdychla si a šla k Césarovi. Ten ležel na břiše a horlivě rýpal nožem kamenitou horninu. Lea ho pozorovala a byla spokojená s důkladností, s kterou prohlížel každý kamínek, vzala lopatu a hloubila třetí jámu.

Césare začal čtvrtou. Pracovali mlčky, skoro neodpočívali, a nezpozorovali Flaiana, který přišel od kopce. Byl celý zpocený a ztěžka dýchal. Sedl si vedle Césara, zapálil si cigaretu, kterou rozemnul třesoucími se prsty.

„Jak se vede?“ zeptal se ho Césare a drtil horninu.

„Přehrabal jsem všecko, všecičko, pracoval jsem jako kůň, a nikde nic.“

„Nemělo by se hledat na úpatí?“ navrhla Lea, která k nim přišla.

„Prohledal jsem taky úpatí.“

„Proč jste tak pospíchal?“

„Mně se pořád zdálo, že po nás pase policie. Že se užuž ozve hrozný výkřik:,Stůj, darebáku! Na mě, na Ivu Flaiana!“

„Jste možná příliš nervózní…,“ začala Lea, ale Césarovo zvolání ji přimělo, aby skočila k jeho jámě. Césare zdvihl v prstech sevřených do špetky svítící kámen.

Lea spustila vítězoslavný pokřik. Diamant byl dost veliký, čistší než voda, snad trochu namodralý.

„Budeme hrabat na této straně, „rozhodla, „budeme hrabat, dokud nepadneme. Ted vím, jak takový diamant vypadá, „zakončila a vytřepávala z pytlíku své dřívější nálezy.

„To je škoda, že je nás tak málo a že máme jenom jednu lopatu, „zamračil se Flaiano. „Co kdybychom si přibrali ještě dva?“

„To je skvělý nápad!“ přitakal Césare. „Ale jenom ne ty vaše kalábrijské námořníky. Nechci vidět, co by dělali, až uvidí diamanty.“

„Nemějte strach,“ přerušil ho Flaiano. „Jsou to úplně spolehliví mládenci.“

Lea odmítla vrátit se na jachtu. Zmocnila se jí diamantová horečka, poprvé v životě se účastnila uchvacující honby za štěstím. Césare a Ivo se vydali zpět sami. Jak malíř předpokládal, probíjet se proti příboji bylo mnohem snazší.

Diamant, který našel Césare, způsobil na jachtě radostné nadšení. Ale kapitán se vážně rozzlobil, že nenašli poklady zakopané na kopci.

Ivo zmizel ve své kajutě a za chvilku přivedl na palubu jednoho z kalábrijských námořníků, který byl ochotný plavat na břeh. Druhým dobrovolníkem byl k překvapení Césara a Sandry poručík Andrea.

Poručíkovu nezkušenost vyvažovala jeho odvaha. Brzy pět lidí s lopatami, se zásobou vody a jídla hloubilo s nadšením za kopcem. Ale výsledky nesplnily naděje posádky Aquily: Kvečeru se jí podařilo najít pouze tři diamanty, mnohem menší, než byl ten první. Unaveni si sedli na kopec, aby pojedli, zakouřili si a promysleli, co dělat dál.

„Budeme muset plavat na jachtu,“ řekl Flaiano, lenivě se protahuje, „v noci je chladno, a do rána bychom tu zmrzli.“

„To je pravda, ale co kdybychom rozdělali oheň,“ navrhl skleslý Césare.

„Ani nápad! Ani nápad!“ zakřičel zděšeně Ivo.

Poručík, který potichu rýpal bílou hlínu, pojednou navrhl:

„Vraťte se vy tři hlavní plavci. Vy mnohem snadněji pře- konáte příboj. A my s Pietrem zůstaneme tady přes noc a budeme hrabat až do diamantonosné vrstvy. Ráno přinesete vodu a pustíte se do hlíny. A my se vyspíme, odpočineme si, a večer budeme všecko opakovat!“

„To je ohromný návrh! Sláva poručíkovi Montuovimu!“ Lea vyskočila a políbila ho na tvář. Také Flaiano musel přiznat, že tento návrh je rozumný.

„Dobrá, nebudeme ztrácet čas.“ Césare vstal a ukázal na slunce, které stálo nízko nad oceánem. Pochmurný olověný písek břehu pouště v jeho paprscích zrůžověl. Vál vítr, kterému všichni už dávno při plavbě tropickým oceánem odvykli.

„Honem na jachtu, Leo, zuřivá amazonko!“ řekl Flaiano. „Sandra vám ted jinak neříká! Ona je přece odbornice na antiku, ta vaše Sandra.“

Večer, když Sandra ležela s přítelkyní na palubě, vyprávěla jí o svém úmyslu napsat knihu o amazonkách.

„Tomuto cíli zasvětím zbytek svého života.“

Když Lea uslyšela z úst čtyřiadvacetileté krasavice o „zbytku života“, bezděčně se rozesmála, a tím se Sandry trochu dotkla.

„Jste ještě úplná holčička, Leo,“ a Sandra stáhla své výrazné obočí, „vy ještě neznáte pocit, že život je nesmyslný. Ale já ano. Naše dětství je velmi dlouhé, skoro dvacet let, a stejně dlouhé bude také nudné stáří, tím delší, že my ženy ted žijeme déle než muži. Když na to pomyslím, dělá se mi špatne.“

„Zatím si nemůžete na nic stěžovat.“ Lea přelétla Sandru pohledem.

„Zatím, mi život přinesl mnohem více neštěstí než štěstí,“ poznamenala smutně Sandra.

„Pokud jde o dětství, máte pravdu,“ pospíšila si říci Lea, „ve skutečnosti se dosud v těch letech velice podobáme živočichům. Nevím, jaké kdo má vzpomínky z dětství, ale nejvýraznější vzpomínky mi zůstaly na dobré jídlo.“

„Mně taky. A krom toho čistě hmotný pocit světa, vůně, hmat. Například jsem si velice dobře, nevím proč, zapamatovala, jak mě vozili do mořského vodoléčebného ústavu. Vzpomínám si na pocit chladných a mokrých dlaždic z různobarevného umělého kamene pod bosýma nohama, na vůni jehličí a moře v teplé vaně. A ještě tisíce podobných jiskřiček vzpomínek na pocity!“

„Tak to je, Sandro! Já jsem vnímala svět zrovna tak. A všechno se ve mně změnilo až po prvním velikém zklamání, po prvních ztrátách. Já jsem pociťovala život nikoli jako pro mě rozestřený pestrý koberec, ale jako zmatek odporujících si citů a také…“

„Jako nastávající zkoušku?“

„Ano. Ne, ne docela tak, ale tak nějak.“

„Děvčata, nechtě filosofování,“ ozval se ze tmy Césarův hlas. „Zítra brzy vstáváme a za svítání odplujeme, bude to rozhodující den. Máme štěstí, že se počasí drží, za bouře bychom ten příboj nepřekonali.“

Lea vstala a řekla odměřeně a dost nazlobeně:

„Pojdme spát, ta mužská žárlivost mě ničí.“