Ostří břitvy

Kapitola 1 ANNA

Nohy klouzaly po roztálém sněhu a Girin kráčel jako voják — našlapoval na celé chodidlo a rozstřikoval žluté krůpěje. Dva měsíce uplynuly od jeho příjezdu do Moskvy, a teprve nyní může splnit přítelovu prosbu. Dva měsíce vyplněné rozpaky, nekonečnými otázkami a chozením „po instancích“. „Kdo vás předvolal a proč vás předvolal?“ tak ho vítali, ptajíce se ho se zjevnou nedůvěrou jako nějakého chytráka, který se snažil vedrat se do hlavního města z „venkova“. Girin hned nepostihl, že jeho demobilizace a předvolání byly tahem v jakési podivné hře, jejíž podstatu nechápal.

Nepochyboval, že na všechno přijde, znovu vytáhl z kapsy pomačkaný dopis, poslední prosbu přítele sochaře, který padl na frontě před šestnácti lety. Dlouho museli čekat, prosba i sám Girin, ale jako vojenský chirurg a velitel nemocnice si nemohl zvolit čas, a jeho dopisy zůstávaly bez odpovědi.

Tady je ta ulice, za stadiónem Dynamo! Girin se podíval znovu na plánek.

Veliký šedý Dům umělců na Maslovce vypadal nevlídně. V ateliérech přízemku se za velikými zaprášenými okny pohybovali lidé. Girin vešel do širokého hlavního vchodu a od schodiště zabočil napravo do chodby přecpané sádrovými odlitky soch, poprsí, hlav i úplně beztvarými kusy sádry, z nichž trčely dráty rezavé drátěné kostry. Girinovi nepříjemně připomínaly úlomky sádrových obvazů, jejichž hromady se vršily v koutě dvora jeho veliké nemocnice. V tmavé chodbě tápal a vytáhl z kapsy baterku. První, druhé, třetí dveře…, tady je to!

Ale na dveřích visel zámek. Girin musel zaklepat na protější dveře, za nimiž bylo slyšet rozhovor.

Malý muž v pracovním plášti umazaném od sádry se tázavě usmál.

„Řekněte mi, prosím vás, jak se dostanu do Proninova ateliéru?“ zeptal se Girin. Úsměv z tváře maličkého muže zmizel a jeho společník, neoholený muž s brýlemi a v černém obnošeném svrchníku, se zamračil.

„Pronin? Víte, ten přece…,“ zahuhňal muž v plášti.

„Vím všecko,“ přerušil ho Girin, „ale musím najít jeho ateliér.“

„Jeho ateliér je obsazen jiným sochařem…, mnou,“ odpověděl muž ve svrchníku.

„A dávno?“

„Desátý rok!“

„A co se stalo s Proninovými sochami, s jeho nedokončenými skicami?“

„Nedalo se nic dělat, vyhodili je na chodbu. Mysleli, že si je vezme někdo z příbuzných, ale příbuzné zřejmě nemá, nebo se o to nezajímají.“

„Vy jste také sochař, a mluvíte o tom tak klidně. To je přece barbarství!“

„Ale prosím vás! Co s tím? Kam to dát? Když jsem se vrátil, taky jsem našel svoje věci tam!“ Sochař ukázal na dvůr, na kterém se kupily trosky soch jako pomník nesplněných nadějí.

„Ostatně,“ pokračoval sochař, „u Pronina nebylo skoro nic, jenom desítka malých skic. Před válkou pracoval na jediné soše…“

„Ano, ano, a kde je ta socha?“ zneklidněl Girin.

„Tady.“

„Kde tady?“

„Kde by měla být? Tam, na konci chodby. Zachovala se, nezatopili s ní za blokády…“

„Nezatopili?“ Ani ovládající se Girin nemohl zatajit své pobouření.

„Máte tušení, co to byla blokáda?“ „Děkuju, všecko je mi jasné. Když dovolíte, podívám se na tu sochu. Mějte se dobře.“

Girin vykročil do chodby, zvedl baterku, a hned uviděl u stěny mezi okny za posledními dveřmi velikou dřevěnou sochu, o polovinu větší než člověk. Obklopena všemožným haraburdím ostře se odrážela živou tkání dřeva uprostřed bílé slepoty sádry. Dřevo popraskalo, hluboké tmavé trhliny brázdily ruku sochy a tvář zprava, rozťaly po celé délce levý bok a levou kyčli, pokryly drobnými podélnými čárami celou postavu. Girin namířil lampičku na tvář sochy. Je to ona, Anna! Hustý tmavý prach pokrýval hlavu a ramena sochy, jako znamení žalu, a její nezahalená nahota byla tak bezbranná zde, v chladném koutě chodby, že se Girinovi sevřelo srdce, jako v těch dávno uplynulých letech, kdy bezbrannost živé a mladé Anny vzbuzovala jeho ustavičný neklid.

Vybitá baterka rychle slábla, ale Girin si už zvykl na přítmí a zhasl. Pološero páchnoucí plísní zakrylo nehezkost okolí, trhliny i prach na soše. Tvář sochy byla v kmitající se hře stínů tváří té Anny, kterou spatřil poprvé před třiceti lety… Okamžik, a už stál v klenutém pokoji s oblouky vysokých oken, v pracovně svého učitele profesora Mednikova, v jedné z mnoha budov leningradské Vojenské lékařské akademie…

Devatenáctiletý posluchač prvního ročníku lékařství šel provést svůj první samostatný vědecký výzkum. Profesor, který věřil v jeho schopnosti, mu uložil, aby opatřil všechny vzorky pitné vody, v jejímž užívání viděl příčiny vzniku Kašin-Bekovy nemoci ve třech vesnicích v Povolží. Záhadná nemoc se projevovala jako atrofie nožních kloubů, zejména kolenních. Z kloubů mizela chrupavka. Hlavičky kostí zbavené chrupavkové vrstvy se při chůzi třely o sebe tak, že povrch kostí se vyhladil. Chůze byla hroznou mukou. Nemoc se vyskytovala pouze ve třech vesnicích jednoho okresu, v sousedních obcích nikdy nebyly ani příznaky této nemoci. Vesnice postižené Kašin-Bekovou nemocí byly známé také v Zabajkalsku, na řece Ur. Ale tam se k ní přidružil ještě růst volete, onemocnění štítné žlázy způsobené zřejmě nedostatkem jódu ve velmi čisté vodě horských říček okresu. Profesor Mednikov měl podezření, že i Kašin-Bekovu nemoc způsobil nedostatek některých chemických látek ve vodě nebo v půdě. Girin měl sebrat vzorky půdy z polí, dále vzorky vody ze studní a z říček okresu — jak z vesnic postižených nemocí, tak i ze zdravých sousedních vesnic, aby se prostým porovnáním zjistil nedostatek některých látek v místech s největším počtem nemocných, a tím aby se získal klíč k vysvětlení výskytu nemoci.

A. tak se student Girin octl v parném létě roku 1933 na veliké ruské řece. Už udělal značný kus práce, když se musel jednoho pošmourného dne přepravit na vysoký pravý břeh Volhy. Převozníci dlouho čekali, až se sejde dost lidí. Girin, kterého pro jeho vojenský stejnokroj považovali za vojáka, žertoval s děvčaty a stačil si i vážně porozprávět s vedoucím převozníkem. Konečně pramice odrazila od břehu a začala se rozhýbávat. Pouze dva selské vozy se přepravovaly na pravý břeh a na plošině pramice bylo volno. Girin zůstal na její zádi vedle převozníka, který chvílemi dával povely svým pomocníkům. Tři mladé ženy se zádumčivě dívaly do nažloutlé volžské vody. Děvčata se shromáždila v hloučku na přídi pramice a vesele tlachala o nějakých bogorodských chlapcích. Pouze jedno děvče stálo samo a hledělo na řeku. V jeho držení těla bylo jakési napětí, a třebaže vzdálenost, která je dělila od jeho družek, nebyla větší než sáh, Girin cítil, že je to celá propast.

Teplý jihovýchodní větřík navál mračna hustěji, hladina Volhy začala být cínově matná, stříkl drobný déšť, který se podobal mlze. Pravý břeh se rozplynul v cloně deště, vzdálil se. Děvčata umlkla.

„No tak, zazpívejte něco!“ křikl starý převozník. Veslaři ze sebe vydali pár chraptivých tónů, ale brzy zmlkli.

„Předevčírem bylo posvícení,“ mrkl na Girina modrooký chasník v přepásané ruské košili,,to víš, hulákali jsme, až se hory zelenaly. Teď nemůžeme zpívat. Strýčku Michale,“ obrátil se k vedoucímu převozníkovi, „Ňuška Stoljarovová jede s námi. Ať nám zazpívá, převezeme ji zadarmo!“

„Já ji vozím beztoho vždycky zadarmo,“ odpověděl bradáč, „za tatínka, Ňušo!“ Na jeho zvolání se děvče, které stálo samo, otočilo. Girin spatřil pohled tmavých očí, chvění řas a několik vlnících se kadeří zlatě žlutých vlasů, které se draly zpod šátku. Dívčina tvář byla široká, s vysedlými lícními kostmi, nebylo možno říci, že je krásná, ale bylo v ní něco, co děvče odlišovalo od všech žen, které byly na pramici. Na její tváři se objevila podivná směsice neklidu, dobroty, lstivosti i smutku.

„Mám tedy zazpívat, strýčku Michale?“ zeptalo se děvče. Bradáč vlídně přikývl.

Podle toho, jak děvčata napjala pozornost a veslaři zvedli hlavy, Girin poznal, že Ňuša je známá zpěvačka. Děvče se obrátilo po proudu, chytilo se zábradlí pramice a bosou nohu dalo na příčník. Chvilka ticha, a silný hlas, čistý mezzo-soprán, se nesl nad zamlženou řekou.

„Noc tmavá, tmavoučká, v domě ticho…“ Od dětství známá slova staré písně o těžkém údělu ženy zazněla s tragickou silou a s citem. Girin, sám milovník hudby a zpěvák, zatajil dech. Tato teskná píseň se velice hodila k podmračnému deštivému večeru na široké řece, k ztichlému hloučku lidí na staré pramici pokryté senem, k hudebnímu doprovodu skřípajících vesel.

A Ňuščin hlas se nesl jako racek nad Volhou.

„Jsem vzorná žena, jak věrný pes oddaná svému muži!“ Tragická píseň stesku a vzdoru dozněla.

„Ta ale zpívá…,“ usmál se obdivně modrooký veslař. „Tak, Ňušo, ještě něco!“

„Nech děvče odpočinout,“ ujal se zpěvačky starý převozník, „teď ať zazpívají jiní.“ Jeho oči uličnicky zasvítily a upřely se na Girina. „Tady ten študent, budoucí doktor… (Girin viděl, jak zpěvačka sebou trhla a zvedla hlavu) nám možná ukáže, jak zpívají v hlavním městě.“

„Já nejsem z hlavního města, jsem z Leningradu,“ opravil Girin stařečka. „A do doktora mám ještě tak daleko jako do nebe.“

„To je jedno, to je ještě lepší…, je to slavné město,“ nepřišel převozník do rozpaků. „Tak už spusť, študente…“

Girin chvilku přemýšlel, co má svým náhodným spolucestujícím zazpívat. A v náhlé touze zazpívat něco vážného a melodického, co by se hodilo k náladě tohoto večera na řece, ale nebylo přitom naplněno takovým zoufalým smutkem jako Nuščina píseň, zazpíval Girin Schubertovo Zastaveníčko.

„Tiše lkají moje písně noční tmou…“

Girin zpíval, a zpozoroval, jak se dívčina tvář stala přísnější, jak se její pružná a ladná postava napřimovala, jako by se snažila zachytit melodii celým tělem.

Snad ještě nikdy nezpíval s takovým zápalem. Když dozpíval, bylo chvilku ticho.

„Co čumíte, hoďte sebou, bude se muset natáhnout vlečné lano!“ přerušil mlčení bas starého převozníka. Veslaři začali rychle a prudce veslovat a pramice odbočila z proudu do klidné zátoky pod červenými srázy příkrého břehu. Ještě několik minut, a lýkové provazy byly navlečeny na kůly zaražené do dna Volhy. Veslaři vytáhli můstek, aby mohly sjet vozy.

„Moc pěkně zpíváš, študente!“ zvolal na Girina modrooký mládenec jako na dávného známého. „Měli byste se dát s Ňuškou do páru! Přijď zas, my tě převezeme zadarmo, když zazpíváš.“

Girin se na převozníky usmál a strčil desetikopejku do mozolnaté ruky strýce Michala.

„Pospícháš, doktore?“ zahuhlal stařeček. „Jdeš, jak hádám, do Nikolskýho?“

„Do Nikolského. Nemáte tam někoho známého?“ zeptal se Girin.

„Co potřebuješ, kvartýr? Jdeš do sovětu?“

„Kvartýr, tak na dvě neděle, chtěl bych se dohodnout s dobrými lidmi.“

„Ňušo, počkej!“ zvolal stařeček na zpěvačku, která už vyskočila na břeh. „Nevzala bys toho študenta na byt? Chalupu máte dost velkou!“

Děvče náhle polil ruměnec:

„Ano, ráda… možná že soudruh doktor poradí něco mamince… Jenomže, jak sám víte, nemáme co hostovi dát.“

„Což o to,“ zasáhl do debaty Girin, „žádné lahůdky ne-potřebuju, a mléko a chleba mi seženete, ne? Jestli nebudu překážet…“

„Kdepak,“ zaradovalo se děvče upřímně, „a když se vám u nás nebude líbit, můžete přece vždycky jít jinam.“ „Tak jste se dohodli,“ řekl spokojeně starý, jako by chtěl rychle jednání ukončit. „A ty, doktore, jestli nepospícháš, poseď a zakuř si se mnou. Chci se tě ještě na něco zeptat, co se týče vědy.“

„Dobrá. A jak vás najdu, Ňušo?“

„Když přijdete po této cestě k vesnici, uvidíte krajní dům. Vesnice není veliká, jedna ulice, levá strana je dlouhá, pravá je kratší. Hned napravo je kopeček a na něm je pětistěnný dům s vyřezávaným zápražím, přes příkop.“

„Podívejte se, děvčata, Ňuška si našla drahouška!“ vykřikla pisklavě jedna spolucestující, vysoká, v tmavě červeném květovaném šátku, „domlouvá se! Počkej, Ňuško, urazovský chlapec tě zvalchuje! A ten študent dostane taky!“

Děvče se otočilo, jako by je někdo švihl, a šlo rychle do vršku. Klouzalo na rozměklém žlutém jílu, ani se neohlédlo.

„Že vám není hanba, děvčata!“ rozzlobil se Girin.

„Proč hanba? Je to přece poběhlice, nic jiného. Tak co…“

„Táhněte, potvory!“ zvolal drsně starý převozník. „Dovedou člověka jenom ostouzet.“

„My víme proč!“ zakřičela děvčata sborem a se smíchem odcházela.

Starý se rozzlobeně mračil a nasypal si na dlaň z Girinovy krabičky machorku.

„Proč jsou na ni takové?“ zeptal se Girin. „Myslím, že je to docela hodné děvče.“

„To je tak, měla zatracený osud, myslím — jako Ňuška, takový tak hned nenajdeš. Já znám celou jejich rodinu.“

„Co se jí stalo? Taky jsem si všiml, že s ní není něco v pořádku.“

„Takové by si jenom slepý nevšiml. Budeš u nich a možná, že jim něčím pomůžeš, nějakou doktorskou radou. Jsem rád, že jsem tě k nim poslal na kvartýr…“

„Ale…“

„No no, necukej se, hned ti všecko vyložím. Víš, Ňuščin otec pracoval jako mistr na zdejší lodi, byl truhlář, přiženil se do chalupy její matky. Bojoval ve vojně s Němcema, a taky v občanský válce, vrátil se, pravda, ne jako straník, ale jako uvědomělej, a to se rozumí, byl hlava všeho novýho. Vesnice je to stará, bohatá, kulaci v ní jsou silní, a chalupníků, co kulakům nadržujou, je taky hodně, a Pavel, jako Ňuščin otec, se jim nelíbil. Sotva se začalo mluvit o kolektivizaci, začala kulacká patálie…“ Starý převozník se zachmuřil a zabafal z ukroucené cigarety.

„Povstání?“ zeptal se Girin.

„Ne, jenom tak, banditská střelba, zákeřnická. V noci střílejí do oken a na sovětské ouřady čekají za křovím… A tak se vypořádali také s Pavlem. Večer, když seděl s ženou a s Ňuškou u večeře, vtrhli do chalupy dva s revolverem, a s hroznýma nadávkama Pavla zastřelili. Pavlova žena, jako Ňuščina matka, se svalila jako mrtvá, a Ňuška, tenkrát docela malá holčička, se na ně vrhla jak dravec. No a jeden ten bandita ji tak třískl, že přišla k sobě až zadlouho.“

„Copak nikdo neslyšel, že se střílí?“

„Jejich dům, jak uvidíš, je na kraji vesnice. A i kdyby někdo střílení slyšel, lidi se báli.“

„A co bylo dál?“

„Ňuščina matka od té doby nevstala, nemluví, jenom tak bučí. Ruce i nohy má docela bez vlády. A Ňuška je u ní jak přivázaná, nemůže se přece od ní hnout. Pěkná domácnost, hospodářství, všecko je pryč. Co takové děvče zmůže? Mlátí sebou jak ryba o led, nádenicí, pere prádlo, protlouká se s malou zelinářskou zahrádkou.“

„A co kolchoz?“

„Tak se podívej,“ a převozník hrubě zanadával, „celou věc hned na začátku obrátili tak, jako by Pavla klepli ožralí při pranici. To je u nás dycky tak, když se něco semele, musí se obejít zákon, svede se to na ožralství. Ale já bych je, ty ochlasty, pořádně skřípl…,“ odplivl si stařeček. „Zkrátka, nebyla hned žádná podpora ani výpomoc, ledaže by někdo z hodných lidí dal kousek ze svého. Přitom je Ňuska hrdá, nevezme od každýho… a tak se děvčeti život nevyvedl a není vysvobození!“

„A proč jí říkají poběhlice?“

„Posud to sám, jestli se v tom vyznáš. Děvče je na vzhled moc pěkný, taková postava našince dycky přitahuje. Čím je kůžička pěknější, tím jsou lovci mazanější! Ti, co se nejlepší vyznají v ženských, začínají se za ní honit. A zelený mládí, horká krev, děvčeti se, to se ví, zatočila za horké noci hlava, a podlehla. A teď všichni, co se před ní kroutili jak hadí a div se před ní neplazili, se proměnili ve zvěř a vystrkují svůj rypák. A hlavně ženské, nedej pánbůh, ji tak ostouzejí, ženou ji rovnou do hrobu, bez nejmenšího slitování! Žere je závist nebo co, že je pěkná a kurážná. Tomu nerozumím, proč jsou tak nemilosrdné, jsou přece taky mladé a o nic lepší. Ten mládenec, co Ňušku dostal, je pěkný jak sokol, ale jinak je to had. Nejenomže se nechce ženit, ale vůbec se jí nezastane. Ve vesnici se dokonce povídá, že o Ňušku hrál s kamarádem a prohrál, ale tomu já přece jen nevěřím! A ženské, ty jsou zkrátka bez sebe. A ubohé děvče žije jak v pekle pro svoje důvěřivé srdce, pro svoji dobrotu a pro svoji krásu. Fuj!

Stařeček se rozladil a už se vyhýbal dalším otázkám, které se mu pokoušel klást Girin. Student mu odsypal trochu machorky, dal si na rameno svůj kufr a pustil se šikmo na vysoký břeh.

Ze stínu srázů vyšel Girin do polí, kde se matné světlo západu prodralo skrze silnou clonu mraků a oživilo narudlým odstínem dlouhé loužičky v kolejích i mokré, čerstvě vykoupané listí malých doubků křivých jako keříky. Veliký bílý kostel s hraněnou, nedávno natřenou kupolí se usadil na vrcholu chlumu, podél jehož úpatí se roztáhla vesnice. Veliké chalupy s vysokými zastřešenými zápražími, několik plechových střech a zděné sýpky svědčily o šetrném životě nikolských hospodářů a veliký modře nalíčený krám na kamenném podsklepí se pyšně vypínal nedaleko kostelního náměstí nad celkový ráz domů. Girin hned uviděl dům Ňuši — jak tady Anně říkali. Popsala ho přesně. Dávno nenatřený, šedý, jako většina starých dřevěných stavení. Vyřezávané obroubení rámů, zápraží s pevnými dveřmi, které se neotvíraly přímo do předsíně, nýbrž do dlouhé kryté pavlače podél dvora, nebožtík Annin otec stavěl dobře a pěkně. Ale ačkoli od jeho smrti neuplynulo ještě mnoho let, střecha už povolila, vrata se naklonila a plot naříká na nedovednou opravu spatně připasovanými náhodnými kousky prken a tyčí. Girin si oškrábal zablácené boty, zaklepal, a hned uslyšel cupitání bosých nohou. Podle toho, jak zazářila smutná Annina tvář, Poznal, že byl vítaným hostem. „Taktak, že jsem se stačila dát do pořádku,“ řekla Anna a otevřela dveře do dost veliké světnice s velkou dřevěnou postelí v blízkém koutě, s čistým nenatřeným stolem a s lavicemi.

„Tady u nás je ticho,“ řeklo děvče, jako by se omlouvalo.

„To je dobře, aspoň se mi bude dobře pracovat!“ zvolal Girin.

„Pojďte se mnou, ukážu vám, kde co je,“ vybídla ho Anna nesměle a potichu jako dříve. Vešli do zadní světnice, kde Girina čekalo veliké, až po okraj naplněné hliněné umývadlo.

„Ted sem,“ otevřela zabouchnuté dveře do prostranné kuchyně s ruskou pecí, „tady je maminka, a já vlevo, v zápecní světničce.“

Girin ihned ucítil těžký zápach místnosti, v které je nemocný, jenž dlouho nevstal. Vešel do kuchyně a pozdravil ještě nikoli starou nesmírně bledou a hubenou ženu přitisknutou nehybně k spoustě polštářů na posteli přikryté pokrývkou z pestrých zbytků. Ženiny pozorné moudré oči, právě takové, jako má Anna, se dívaly na Girina upřeně a vážně, potom zjihly…

Když se zařídil v Annině domě, věnoval se výzkumu, plnil lahvičky s neprodyšným uzávěrem vodou a půdou a pečlivě je balil do malých poštovních bedniček.

Zbýval mu také čas na pomalé osamělé procházky podél vysokého volžského břehu a na nějakou tu mužskou pomoc Anně v domě. Nakloněná vrata se napřímila, schody zadního zápraží se bělaly čerstvým dřevem nových prken a zatékající střecha nad kuchyní a nad seníkem mohla teď vydržet podzimní deště.

Jednou v noci probudil Girina šramot. V polospánku si pomyslel, jestli se nepřitížilo nemocné, pootevřel dveře své světnice do předsíně a zbystřil sluch.

Zapraskaly dveře, dva mužské hlasy tiše zabručely nějaké hrozby. Opět mlčelivý zápas, a Girin uslyšel Annin zalykající se rozhořčený šepot:

„Jdi pryč, bestie… Maminka to uslyší, aspoň ji netrap!“

„Co je tvoje maminka: pařez s očima!“ zahučel posměvačně jeden z příchozích a druhý se rozesmál tlumeným smíchem. „Bude dělat drahoty…“ Využíváš toho, že maminka je nemocná, ach ty sprosťáku!

Ach!“

Dveře do Anniny světničky se otevřely a zase se zabouchly. Girin stál v rozpacích, vzplanula v něm zuřivá touha pustit se do ničemů, a zároveň se bál míchat se do vztahů, které neznal. Když však začal uvažovat o těžké Annině tragédii, zdála se mu jeho zdrželivost hanebná. Ležel, ale nespal, a litoval, že ačkoliv je velký a silný, je přece jenom nezkušený.

Usnul až k ránu, a probudil se, když slunce už vystoupilo nad vysoké keře mýtiny, která se táhla skoro až k jeho oknům. Anna mu přinesla obvyklou snídani: studené mléko, vajíčka a chléb. Měla šátek uvázaný hluboko do čela a chodila se sklopenýma očima, zastřenýma řasami. Podle krátkého pohledu, který na něho vrhla úkradkem, a podle zardělých tváří Girin poznal, že děvčeti je jasné, že ví o tom, co se v noci přihodilo. Ne, Anna nevypadala ani dost málo jako šťastná milenka, a Girin se rozhodl, že něco podnikne.

Po celý den, když obcházel další pole, studny a prameny, přemýšlel, jak vysvobodit Annu z jejího žalostného postavení. Klíč k řešení byl v matčině nemoci: Anna se nemohla s ochrnutou rozejít. Vzít s sebou Annu s nemocnou matkou do Leningradu, na to jako student nestačil. Buď se Annina matka musí dostat do dobré nemocnice, nebo… jí vyléčí. Vzpomněl si na zkušenost profesora Astvacaturova, který se kdysi stal slavným po celém Leningradě. Tento proslulý neuropatolog, náčelník první kliniky Vojenské lékařské akademie, pokřtěné studenty na Dantovo peklo, protože v ní shromažďoval nemocné zmrzačené nervovými chorobami, přijal odněkud z venkova ženu zachvácenou hysterickým ochrnutím po nenadálé smrti dítěte. Týmž ochrnutím jako Annina matka, to jest — slyšela i viděla, nemohla však mluvit a pohybovat se. Astvacaturov byl pro onu ženu poslední nadějí, všechno úsilí lékařů, kteří ji dosud léčili, bylo marné.

Astvacaturov týden přemýšlel, úmyslně k nemocné nešel, až se rozhodl pro neobvyklý postup.

Po mnoha dnech napjatého čekání nemocné oznámili, že dnes k ní přijde Astvacaturov. Ochrnutá žena, kterou posadili ve zvláštním nemocničním pokoji do křesla, přímo proti dveřím, byla čekáním takřka bez sebe. Profesorovi asistenti jí sdělili, aby čekala a dívala se na tyto dveře, co nevidět do nich vejde „sám Astvacaturov“, a rozumí se, že ji jistě vyléčí… Uplynulo čtvrt hodiny, půl hodiny, čekání bylo čím dále tím napjatější a vyčerpávající. Konečně se dveře hlučně rozletěly, a Astvacaturov, vysoké postavy, který vypadal ještě větší ve svém bílém plášti, v bílé čepičce na černých prošedivělých kadeřích, s krásným výrazným „orlím“ obličejem, s ohromnýma planoucíma očima vrazil do pokoje, rychle přistoupil k nemocné a hromovým hlasem zařval: „Vstaňte!“

Nemocná vstala, udělala krok, upadla…, ale ochrnutí zmizelo. Tak udělal leningradský profesor opravdový zázrak.

A což udělat něco podobného s Anninou matkou? Hysterická nebo duševní ochrnutí mohou být vyléčena silným nervovým otřesem. Ale jak přimět ženu, která žije už několik let v zoufalé beznaději a je kromě toho pravděpodobně deptána tragédií své dcery, kterou si nemohla neuvědomit, jak ji přimět, aby uvěřila v mladého studenta, třebaže přijel z takového „vědeckého“ města? Ne, Astvacaturovův způsob se nehodí, ale co může on, Girin, jiného vymyslet?

Minuly dva dny, a Girin znovu vyskočil, když v noci zaslechl zlodějský šramot u venkovních dveří. Někdo se vytrvale snažil odsunout dřevěnou zástrčku. Girin vyběhl do předsíně ve chvíli, kdy se dveře dokořán otevřely, a nezřetelný stín se objevil na prahu u vchodu do Anniny světnice.

„Stůj, nebo střelím!“ řekl Girin tiše a klidně, ale vzteky zaťal zuby.

„No no, copak!“ zabručela postava a opatrně napnula krk dopředu.

„Táhni, nebo tě zabiju! Tak slyšíš?!“ vyštěkl Girin a zvedl ohnutou stříkačku, svou jedinou zbraň, kterou svíral v ruce. Záhadná postava vzala do zaječích.

Anna vyšla ze své světnice s hořící sirkou a spatřila Girina. Ještě se třásl rozčilením a pevně zavíral venkovní dveře. Za dvě tři vteřiny světla vyčetl takovou vděčnost v jejím polekaném a obdivném pohledu, že se opravdu cítil být hrdinou.

„Děkuju vám,“ řekla hlasitě. Girin něco zamumlal.,Musíme se podívat na maminku,“ pokračovalo děvče a kývnutím vybídlo Girina, aby šel za ním. Vešli do kuchyně, osvětlené lampičkou, u nemocné se svítilo celou noc, a hned se setkali s široce otevřenýma očima ochrnuté. Docela jistě věděla všechno. Když uviděla ty, kdo k ní teď přišli, nenávist v jejím pohledu vystřídala vděčnost. Anna začala natřásat polštáře a při tom matce něco šeptala. Náhlá domněnka, ještě nezřetelná, taktak se rýsující, ho napadla, když viděl oči Anniny matky. Ta domněnka nezmizela, ale nabývala určitější podoby, když ležel na posteli a díval se oknem na hvězdy.

Annina matka nemohla věřit v své uzdravení, nemohla věřit v Girinovu moc. Ale jiné dost silné mohutné duševní pohnutí by možná mohlo způsobit potřebný otřes.

Opět se vydařil jeden všední den. Girin šel po vysokém volžském břehu do vzdálené vesnice, poslední, kterou měl prozkoumat na pravém břehu. Vítr šelestil dozrávajícím ovsem. Girin nebyl ještě ani půl versty od Nikolského, když se na cestě před ním vynořily z křoví dvě mužské postavy. Girinovi zabušilo srdce: přicházel okamžik pomsty za jeho noční hrdinství. Pevně odhodlán neustoupit děj se co děj, blížil se pomalu k těm, kteří na něho čekali, strčil ruku do pravé kapsy a zastavil se. Podle světlých kudrn poznal Annina svůdce, opravdu hezkého muže s nepříjemně drzým pohledem světle modrých očí. Druhý, menší a zavalitější, s pronikavýma medvědíma očkama, nevynikal ničím kromě obleku.

Oba mladíci zaváhali a povídali si rychle něco, co Girin dobře neslyšel. Bez přestání hleděli na Girinovu pravou ruku, zastrčenou v kapse, a Girin se hned dovtípil, že jeho protivníci jsou přesvědčeni, že má zbraň. A opravdu, Girinův vojenský stejnokroj a jeho podivné zaměstnání ho dělaly podle všeho záhadným. Student a jakoby voják-lékař, a chodí po vesnicích, hledá studny a prameny… Girin rázně vykročil a udělal rukou posuněk, jako by něco smetal z cesty. Mladíci neochotně ustoupili na okraj a Girin prošel okolo a koutkem oka pozoroval své odpůrce.

„Ty, studente, či rudoarmejče, nebo co jsi zač!“ zvolal na něho kudrnatý krasavec. Girin se zastavil.

„Ty, poslechni,“ pokračoval mladík s předstíranou míru-milovností i s vyhrůžkou,,do našich věcí se nepleť, a s tou holkou, to ti povídám, si nic nezačínej… Máš tu svou práci, jsi tu na chvilku, tak ji dodělej, a plav! A když ne…“

„A když ne?“ Girin se mu podíval přímo do tváře, cítil už známý bojovný vztek, který se objevuje u dobrého člověka, jakmile narazí na zlou sílu.

„Skončíme to po našem,“ vycenil zuby druhý. „Může se ti stát, že už letos nebudeš moci běhat za cizíma holkama!“

„To je naše poslední slovo,“ přerušil ho kudrnáč, „a když neposlechneš, naříkej sám na sebe. Nás je tady moc, začínají tmavé noci, nebude ti nic platný ani ten tvůj revolver.“

Girin šel pomalu po cestě a přemýšlel o tomto setkání. I kdyby měl revolver, mohli by si na něho tak jako tak někde počíhat, čímkoli ho omráčit, a i kdyby ho nezabili, zřídit tak, že by musel dát sbohem všem plánům na Anninu záchranu i na svůj brzký návrat ke studiu. Ted cítil, že pomoc Anně se nedá dlouho odkládat.

Girin se v zamyšlení vzdálil už na dvě versty od Nikolského, vtom však se obrátil a rázně se pustil zpátky. Dost těžko našel vedoucího několika málo nikolských komsomolců, zamračeného, ustaraného mládence, pilně podšívajícího staré sedélko. Mládenec ho vyslechl nelibě, ukroutil si cigaretu, zabafal a odplivl si.

„Strkáš nos do věci, po které ti nic není,“ procedil komsomolec, „či ses do Ňušky zamiloval? Nech toho, to ti říkám jako kamarád. Je sama vinna, tahala se s kulakem už v devětadvacátým, a teď s těma největšíma banditama, patří jí to… A ty můžeš přijít zbytečně o palici.“

Nádech zvláštní hořkosti zazněl v mládencově odpovědi, a Girin, který byl v posledních dnech nějak velmi citlivý, náhle pochopil. Vnitřním zrakem našel správný směr rozmluvy, přisedl blíž ke komsomolci a potichu mu začal vykládat, co si o oklamaném děvčeti myslí.

,A jestlis ji měl rád,“ řekl znenadání, „nemáš ohrnovat nos jak nějaký svatoušek, ale máš opravdu pomoci. Je nutné ji odtud dostat, a ne ji tu nechat těm lumpům napospas. Oni ji ponižovali, a ty ses na to jen díval.“

„Pomalu, pomalu, ne tak zhurta!“ rozzlobil se mládenec. „Žádné pomalu! Když o tom budeš přemýšlet, tak to pochopíš, ale mysli hezky rychle. Odsuzovat dovede každý, ale pomoci…

„Vždyť já nejsem proti tomu… Jenom jak jí já, nebo my dva můžeme pomoct? Máme tě hlídat nebo co? Komsomolci jsme tu tři, a přitom se nám taky pořád vyhrožuje.“

„O hlídání jsem s tebou nemluvil. Musíme sehrát komedii, potřebujeme dva revolvery a spolehlivého člověka, který je starší než my dva…“ A Girin nabídl komsomolci svou výbornou machorku a vysvětlil mu, k čemu ty divné přípravy. Mládenec nedůvěřivě poslouchal, pak se začal usmívat.

„Ty jsi ale hlavička!“ plácl Girina na rameno. „Kdo by to řekl, tak přece vás v těch školách neživí nadarmo. Tak dobrá. Jde se na to.“ Pustili se na druhý konec vesnice, kde bydlel bývalý rudoarmejec, člen strany, bledý a hubený Gavrilov, který se dosud úplně nezotavil po těžké nemoci. Byl naštěstí doma a zaradoval se, když na návštěvníkovi viděl vojenský stejnokroj.

Gavrilov poslouchal Girina, napřed se mračil, pokoušel se mu odporovat, dlouho mlčel a přemýšlel. Nakonec přimhouřil bystré oči a obrátil se na Girina s otázkou:

„Plán vypadá dobře. Ale co když se ta stará začne najednou poroučet?“

„A hrome!“ vykřikl Fjodor. „Potom nás všecky zavřou. Na to jsme nemysleli!“

„Zavřou jenom mě,“ odporoval rázně Girin, „dám vám potvrzení, že jste v tom nevinně. Mám ho napsat hned?“

„Nechme toho, to se uvidí. Napřed práce. Odpovědnost potom.“

„Tak vám děkuju co nejuctivěji,“ oddechl si úlevou Girin. Jestli se to povede, nebo ne, to se ukáže, ale za pomoc a za přátelství mockrát děkuju.“

Girin šel pomalu k domovu a promýšlel svou nastávající rozmluvu s Annou. Bylo nutné, aby se snažila vzpomenout si na podobu těch, kdo zabili jejího otce, a aby souhlasila s tím, být účinkující osobou ve scéně, kterou Girin chystal.

jakmile Anna pochopila, co Girin zamýšlel, zmocnilo se jí strašné rozčilení. Odvěkým dívčím pohybem se chytila za spánky, zatajila dech, poslouchala studenta a dlouho se snažila rozpomenout se na tváře otcových vrahů. Nemohla je přesně popsat. Ti tři lotři k nim vtrhli s naraženými čepicemi a oblečení do obnošeného vojenského stejnokroje při špatném světle lampy. To se však nyní dobře hodilo, mohli se aspoň obejít bez maskování, pro které neměli nic kromě koudele, barvy a lepidla. Girin rozhodl, že jedním z „banditů“ bude sám a druhým Gavrilov. Křičet bude muset Gavri-lov, protože nemocná už svého nájemníka znala. Nebylo možné dávat v sázku nic, ani maličkost. Girin udělal před večerem nové petlice na dveře i na okna, petlice, jaké by nestrhli ani koně. Nenadálý vpád Anniných „miláčků“ by mohl věc zmařit. Když bylo všechno připraveno, zmocnily se Gi-rina ukrutné obavy. V noci skoro nespal a ve dne nemohl najít klid, dokud se nevypravil za Gavrilovem a Fjodorem. Komsomolec byl ochoten půjčit svůj revolver, ale pouze s podmínkou, že bude smět být nablízku. Bývalého rudoar-mejce uviděl Girin náramně rozzuřeného. Fjodorovi také hořely uši, jako by mu byl někdo vynadal.

„Podívej se,“ obrátil se Gavrilov na Girina a ukazoval mu půl desítky pokažených revolverových nábojů, „to jsem chtěl ty patrony vyndat. Který čert to vymyslel, je to hromsky zaseknutý, nevytáhneš to ani za nic!“

„Zkrať nábojnici pilníkem na polovic,“ radil mu Girin.

„A jak budu potom střílet? Z bubínku vyletí jen oheň!“

„To nevadí. Bude to vypadat ještě strašnější. Jenom ho drž dál od očí…”

„Správně! Dobře to říkáš…, tak ty patrony, který jsou pokažený, dáme jako první. Stačí dvě?“

„Myslím, že musí být tři… Pamatuj si: Napřed střílíš ty do vzduchu, když vejdeme, potom já po Anně, a pak ty namíříš na matku!“

„To je ohromný! Tak dobrá, ujednáno — vykonáno. Jdeme.“

Už se stmívalo, když Anna začala dávat na stůl u matčiny postele, úmyslně opožděně. Jedly vždycky společně, Anna přistrčila stůl k lůžku, posadila nemocnou a krmila ji, potom jedla sama a matka ji pozorovala neklidně, laskavě a bedlivě. Dnes děvče před matkou stěží skrývalo rozechvění. Když nemocnou nakrmila, sedla si a přemístila lampu na druhý konec stolu. To bylo znamení. Dveře se rozletěly. Do kuchyně vrazili dva bandité v rozepnutých vojenských blůzách, s hluboko naraženými čepicemi a s napřaženými revolvery, a chrlili sprosté nadávky. Anna s výkřikem vyskočila a převrhla židli. Šlehl výstřel. Annina matka otevřela dokořán ústa a s očima vylézajícíma z důlku upřela zrak na Gavrilova, který hrozně vztekle zaječel:

„Aha, už tě máme! Tehdy jsme Pavlovu čubku nedorazili, ale ted na tebe došlo! Stěpko,“ řekl Girinovi, „ty zastřel tu její zrůdu a já se vypořádám s ní!“ pištěl Gavrilov a mířil na kořen nosu nemocné. Ta však, bílá jako křída, se na něho nedívala, ale sledovala dceru, která uskočila k oknu. Třeskl druhý výstřel a Anna padla pod oknem. Gavrilov a Girin zlostně zařvali. Bývalý voják už namířil na nemocnou, když se stalo to, oč usiloval Girin. Annina matka, která zapomněla na všechno na světě kromě na své zastřelené dítě, vydala pojednou ze sebe nejasný výkřik a drala se z postele.

„Dce-e-uš-ko!“ zaznělo její kvílení, které si Girin navždy vryl do paměti.

Nemocná se zhroutila na podlahu, uhodila se do hlavy a bylo vidět, že vyvinula úžasné úsilí: chytila se lavice a pokoušela se vstát. Girin i Gavrilov se k ní rozběhli a uchopili ji pod pažemi. Ztratila vědomí. Girin ji položil na postel, poslouchal její tep, „oživlá“ Anna běžela do předsíně pro vodu a srazila se se zvědavým a vyděšeným Fjodorem. Komsomolec vpadl neohrabaně do chalupy, a především popadl svůj revolver, který Girin hodil na stůl.

„No jak? Co je? Podařilo se to? Nebo jste ji doopravdy zabili?“ naléhal na Girina, který pouze kroutil hlavou a snažil se přivést nemocnou k vědomí. Nakonec studená voda, masírování a čpavek provedly své, a Annina matka otevřela oči. Zaleskl se v nich údiv hraničící s šílenstvím, když uviděla, že se nad ní sklání její dcera živa a zdráva.

„Dce-ruš-ko, A-nuš-ko…,“ řekla nemocná dutě a nejasně, zajíkajíc se, a s námahou zvedla hubenou ruku, vlastně kostru ruky potaženou kůží. Anna klesla na její postel a propukla v nezadržitelné stkaní. Girin ustoupil a ohlédl se. Gavrilov, celý propocený, si utíral obličej rukávem a dával do pořádku svůj obnošený, ale pečlivě udržovaný stejnokroj, který úmyslně zcuchal, aby v něm vypadal jako bandita.

„To jsem se polekal, když Marja … tentononc. Myslel jsem si, je nadobro po ní, a co bude ted? To je, kamaráde, nebezpečný podnik! A jak se ti povedlo mě do toho zatáhnou? Podfoukls mě,“ vrčel nakvašeně Gavrilov, ale díval se na studenta málem zamilovaně.

„Já jsem se vyděsil víc než vy všichni,“ přiznal se Girin. „Vymyslel jsem to všechno já. A přece teď vidím, že jsme ji mohli tím opravdu zabít. V duchu jsem pořád viděl Astva-caturova, toho profesora, o kterém jsem vám vykládal. Věřil jsem v něj tak jak ta jeho nemocná…“

„No dobrá, vidím, že to dobře dopadlo. Půjdu,“ řekl Gavrilov a dodal: „Sbohem, Marjo! Ted! se pěkně rychle uzdrav!“ Odešel s Fjodorem, který jen kroutil hlavou.

V Girinově těle se ještě chvěla každá žilka, hrdlo měl sevřené, když slyšel zatím těžko srozumitelná slova Anniny matky, v nichž byl jakýsi cizí přízvuk … Vydatné slzy kanuly nepřetržitě po tvářích obou žen, které se k sobě pevně přitulily v této hodině zázračného vysvobození. Girin se pomalu obrátil a udělal krok ke dveřím. Anna vyskočila a vrhla se k nohám rozpačitého studenta.

„Co to děláte … mějte rozum, co to je za hloupost, no tak!“ zamumlal Girin, zajíkaje se, zvedl Annu a zmizel ve svém pokoji, kde ještě slyšel vzlykot: „Budu vděčná do nejdelší smrti… nikdy nezapomenu… navěky…”

Nejistota, strašné napětí a smrtelný strach posledních dnů unavily Girina tak, že nějak úplně změkl a otupěl. Sedl si na lůžko, bezmyšlenkovitě si ukroutil cigaretu, nevysvlekl se a nezul si boty, zkoušel promyslit další léčení Anniny matky a … procitl za pozdního slunečního rána. Udiveně se rozhlížel, protahoval své zdřevěnělé tělo a vstal s velikou úlevou. Cosi velmi obtížného a hrozného zůstalo za ním, zvítězil.

Za dveřmi se ozvaly opatrné kroky bosých nohou, zřejmě Anna, nikoliv poprvé, přišla a naslouchala, bála se Girina probudit.

„Anno!“ zvolal na ni, a děvče vletělo do světnice jako vítr, na chvilku zůstalo, oslněno sluncem, jako zkamenělé, vykřiklo: „Můj drahý!“ a vrhlo se Girinovi okolo krku. Girin ji bezděčně objal, ona ho vroucně políbila na rty, zastyděla se a utekla.

Girin nešel hned do druhé polovice domu navštívit Anninu matku. Člověku, kterému je devatenáct let a je přitom svým založením ostýchavý, je zatěžko poslouchat nadšené díky, které hraničí s uctíváním. Ještě těžší je, když tato slova říkají s dojemnou a trapnou námahou ústa, která po pěti letech beznadějného mlčení řeči odvykla. Dověděl se o značném rozruchu mezi sousedy, způsobeném noční střelbou, křikem a nadávkami. Nikdo nic nevěděl, Gavrilov s Fjodorem mlčeli. Ať tak či onak, tajemné události v Annině domě se odrazily také na nočních návštěvách, klid rekonvalescentky nebyl ničím rušen.

Girin se vydal do Korkina, vzdálené vesnice, kterou dosud neprozkoumal, vrátil se za čtyři dny a viděl, že Annina matka může už trochu chodit po chalupě, a dokonce vyjít na zápraží. Tato novinka ohromila všechny nikolské obyvatele a některý Girinův pomocník se asi přece jenom podřekl. I lidé, kteří se až dosud dívali na studenta jako na nulu, ho začali zdravit. Ale Girin musel odjet.

Anna jako by se mu v posledních dnech, dokud Marja nepozvala jednou večer ji a jeho na rodinnou poradu, vyhýbala. Kuchyně, dokonale vyvětraná, s dokořán otevřenými okny, byla jako vyměněná… Girin s překvapením viděl, že Annina matka, kterou považoval za stařenku, není vůbec stará a že si uchovala mnohé z dřívější své krásy, kterou zdědila její dcera. Ožívala každým dnem a každým dnem byla rozhodnější v určení svého dalšího osudu.

„Nemohu tady zůstat ani o den déle, než musím, „pravila., Tady, kde zabili Pavla, kde jsme s dcerou trpěly skoro pět roků, ne, tady se žít nedá. Všude jinde, jenom ne tady. „

Anna se dívala na Girina pátravě. A Girin jí připomněl svou radu, aby šla studovat, aby odjela do Leningradu a dala se zapsat na dělnickou fakultu. Matka se nyní může pokusit najít práci a Girin slíbil, že jim v Leningradě opatří laciný pokojík. Dům byl ještě pěkný, a peníze, které za něj utrží, budou pro první dobu stačit.

Anna vesele zakroužila po kuchyni a Marja pomalu jako předtím, teď však už docela srozumitelně prohlásila: „Dobře, pozvi zítra Objedkova, dávno na tebe naléhal, abychom mu dům prodali. Udělám s ním sama smlouvu, a to co možná rychle. Jde o to, dceruško, abychom tu nezůstaly samy, bez Ivana. Víš přece proč! Musíme jet pohromadě. Zatím budeme bydlet v Bogorodském … Kdybys měl v Leningradě příbuzné, potom bych tě možná poprosila, že bychom jely zároveň s tebou. Ale takhle počkáme v Bogorodském, tam nás nechají na pokoji.

Tak se také rozhodli. Připravit a dát dohromady majetek Stoljarovových byla maličkost. Anna vstávala v posledních dvou dnech před svítáním, ztrácela se kamsi a vracela se až pozdě ráno. Girin nemohl v sobě utlumit ošklivé podezření a začal se děvčete bezděčně trochu stranit, až ho sama vybídla, aby šel s ní. Na otázku kam, se jenom záhadně usmála, stiskla mu ruku svou rukou, horkou a tvrdou, a zašeptala:,To uvidíte.“

Girin zneklidněl, upřímná láska hleděla z jejích veselých očí. Zítřek měl být posledním dnem jejich pobytu v Nikol-ském, posledním před konečným východiskem z dřívější beznaděje a zoufalství …

Anna probudila Girina, když se nebe ještě nezačalo jasnit. Bylo časně i pro žence. V chalupách se rozhořívaly ohně a hospodyně byly v jednom kole. Anna a Girin nepotkali ani človíčka, nikým nepozorováni vyšli za humna, zamířili po lešnovské cestě na sever. Nedaleko začínal les pěkně urostlých borovic, které už dlouho nevěděly, co je to kácení. Girin se zastavil, aby se Anny na něco zeptal, ale děvče, zamyšlené a spěchající, si položilo prst na ústa. Cesta se stočila od polí a přešla v pěšinku. Lesní tráva a keříčky byly vydatně smočeny rosou. Anna si podkasala vysoko sukni a rychle kráčela mokrýma bosýma nohama a obnošené Girinovy vysoké boty začaly čvachtat. Kolena v poněkud chladné bohaté rose zvlhla. Girin šel za pospíchající a mlčící Annou, plný očekávání čehosi pěkného. Úzký srpek měsíce visel nad přiblíživším se lesem, ale dával méně světla než veliké hvězdy a než viditelný záblesk svítání, které se rodilo vpravo za lesem.

Noční tma sa pomalu rozptylovala, za lesem vzplanuly červánky. Nevlídná šedá mlha naplnila les a jeho větvemi už prosvítalo východní nebe. „Tady je to, vidíš?“

„Co je tady?“

„Posvátná louka. Já sem už po několikáté běhám, než se rozední, omýt se v rose.“

„Jak to děláš?“

„Naučila mě to jedna stařenka. Svlečeš se do nahá a utíkáš, jak nejrychleji dovedeš, přes tu louku, potom zpátky, potom nalevo, napravo, kam tě oči vedou. Ze začátku nemůžeš ani vydechnout, srdce se ti na chvilku zastaví, stoupne ti do krku, ta rosa je studená, je jí moc, z tebe jenom leje. Ale potom se rozehřeješ, tělo ti hoří jak plamen, všecka únava se ztrácí… Oblečeš se a jdeš domů, a v duši máš klid a jsi skrznaskrz čistý, jako kdybys býval v nebi! Toto místo není obyčejné, ale posvátné, staří lidé říkají, že tady před tisícem let stály modly, a že od těch dob je tato louka jako kruh. A trávu tady nežnou, říkají, že dobytek z ní onemocní: v těch rostlinách je veliká síla…”

„A ty se nebojíš, že onemocníš? Přece se při tom můžeš nachladit.“

„Ne, budu zdravější.

A děvče vzhlédlo upřeně na Girina. Už se rozednilo, ale hluboké stíny stále ještě dělaly Anninu tvář záhadnou, a ona celá, tak jak se vypjala na pozadí ranní záře, se Girinovi zdála vznešená.

„A není lepší vykoupat se v řece?“ zeptal se Girin, který se pokoušel odpoutat se od stále mocněji ho ovládajícího pocitu, že nyní musí s Annou promluvit otevřeně.

„Tady člověka opouští všechna špína, je, jako by se znovu narodil,“ odpověděla tiše Anna, „a já musím být čistá, čistá…” Děvče zmlklo, přikročilo až ke Girinovi a dívalo se mu široce otevřenýma očima do tváře.

Ptáci v probuzeném lese jásavě zpívali, šikmé sluneční paprsky roztínaly zářící vzduch mezi červenými kmeny borovic, a hrbolky bílého mechu vynikaly mezi záplavou naježených šišek. V dálce zazněla ještě nesmělá a malátná první píseň ženců. Anna si prohlížela Girina tak dlouho, že pocítil stísněnost. Neuměl a nechtěl se přetvařovat, ale protože se bál, že Annu urazí, pokusil se zakrýt žertem své city, lépe řečeno zakrýt, že je nemá. „Sedněme si,“ pravila úsečně a ukazovala na suchý mechový hrbolek. „Řekni mi, jsem pro tebe tak stará, nebo zkaže…“

„Co to povídáš, Anno,“ rozhořčil se upřímně Girin, „já … ty se mi líbíš, ale …“

„Dobře, nemusíš dál mluvit. Ty jsi hodně mladý, a já, já jsem poběhlice,“ řekla pevně a trpce Anna. Girin neodpovídal, chvílemi po děvčeti pokukoval a proklínal se za to, že jí nedovede vysvětlit, že miluje jinou …“

Melodie dávné písně byla přetržena jiným, pronikavým zvukem, který Girina přenesl o třicet let.

Vytí houkačky se rozléhalo po bulváru. Vůz záchranné stanice se hnal směrem k Běloruskému nádraží, aby byl zachráněn něčí život. A nebyli už ani student Girin, ani parné volž-ské léto, ani živá, zpěvná a smutná Anna. Zkušený lékař a vědec vstal pomalu z lavičky a zamířil k zastávce trolejbusu. Jeho neobyčejná paměť nezapomněla na nic z toho, co se sběhlo na Volze skoro před třiceti lety. Tenkrát mu dívka, když ho doprovázela na parník, řekla, že chce být stejně vzdělaná jako on. Svůj slib splnila. Začala studovat v Leningradě, potom se přestěhovala do Moskvy, stala se dobrou, třebaže ne proslulou zpěvačkou lidových písní.

Anna byla nadšená malířstvím a sochařstvím, seznámila se s Girinovým přítelem Proninem. Stali se přáteli, a potom mužem a ženou. Girin, zaneprázdněný svými výzkumy, býval v posledních letech před válkou zřídkakdy v Moskvě, ztratil Annu z očí, a jednoho dne se dověděl, že Anna padla na frontě jako dobrovolnice. A až na samém konci války dostal dopis od Pronina, který ležel v nemocnici s těžkým zraněním. Sochař věděl, že umírá, a prosil Girina, aby se na památku jeho dávného přátelství pokusil najít a uchovat jeho poslední dílo, nedokončenou sochu Anny. Zamkl sochu v ateliéru, než odjel na frontu několik dní po odjezdu své ženy. Přítel zemřel a Girin považoval za svou povinnost splnit jeho poslední přán.

Byť seberychleji minulo Girinovo první léto samostatných výzkumů v roce 1933, všechno, co se tehdy zběhlo, určilo na celý život jeho vědeckou dráhu a jeho zájmy, jeho další činnost.

Vyléčení Anniny matky ho přesvědčilo navždy, že duševní život má pro organismus člověka, i zdravého, i nemocného, mnohem větší význam, než mysleli jeho učitelé. Z toho se rodilo přesvědčení, že lidský organismus je tak složitý biologický stroj, že dřívější lékařská anatomie a fyziologie vlastně jen taktak naznačovaly hrubé obrysy této neuvěřitelně složité stavby těla.

Setkání s Annou vzbudilo v Girinovi neobyčejný zájem o krásu lidského těla, bylo mu podnětem k vědeckému studiu zákonů krásy. A rozhodl se studovat i to, jak se v lidském organismu odráží vliv vrozených pudů a společenských předsudků. Ze všeho toho nabyla určité podoby představa o nezbytné potřebě psychofyziologie jako důležité vědy především pro člověka, myslícího tvora.