Mesto zaslibenych

Kapitola 2

Motocykl se s řevem hnal po Hlavní ulici, nadskakoval na dírách v asfaltu.

Andrej se celý skrčil, schovával obličej za štít přívěsného vozíku, ale i tak cítil, jak jím proniká studený vítr. Měl si vzít plášť… Čas od času vyběhl motocyklu vstříc z chodníku někdo ze cvoků, kteří teď bloumali po ulicích. Šklebili se, poskakovali, byli zjevně celí prokřehlí a cosi nesrozumitelného vykřikovali do rámusu motoru. Policista, který motorku řídil, musel vždycky přibrzdit, mezi zuby drtil nadávky a snažil se vyhnout nataženým pažím, které trčely z řetězce pruhovaných oděvů. A vzápětí přidával plyn tak, že se Andrej zvrátil až k opěradlu sajdkáru.

Kromě těchhle bláznů, jimž v tomto čase patřily ulice, nikdo venku nebyl.

Jenom jednou zahlédli hlídkový vůz. Jel pomalu a na střeše mu blikalo oranžové světlo… A potom ještě — na náměstí před radnicí jim přes cestu nečekaně přeběhl obrovský chlupatý pavián… Upaloval do tmy a v patách se za ním s hýkáním a divokým křikem hnali fousatí chlapi v pruhovaných pyžamech. Andrej se za nimi otočil. Uviděl, jak paviána chytli, povalili na zem, chopili se jeho předních i zadních tlap a začali ho rozhoupávat, přičemž zjevně něco zpívali. Vypadalo to všechno jako hrůzný pohřební obřad.

Tu a tam se objevila osamělá lucerna, a pak už míjeli jen temné kvartály, které vypadaly jako po vymření, nikde v nich nezablikalo ani světýlko.

Potom se vpředu objevila nejasná, žlutavá obří synagoga — a Andrej uviděl Dům!

Stál tam, jako by tam odevždy patřil, jako by snad už řadu desetiletí zaujímal tohle místo mezi synagogou počmáranou hákovými kříži a nechvalně proslulým biografem, který v minulém týdnu vyfasoval pokutu za promítání pornografických filmů. Dům si stál přesně na tom místě, kde ještě včera rostly nepříliš bujné městské stromy, pobublával neduživý vodotrysk v příšerně ošklivé a špinavé betonové číši a na houpačkách pištěly a vyváděly děti snad všech barev… Dům byl opravdu červený. Byl z neomítnutých cihel, měl tři poschodí a okna přízemí byla zakryta okenicemi. V prvním a druhém patře zářilo za několika okny žluté a růžové světlo. Střechu měl tajemný Dům z pozinkovaného plechu a vedle jediného komínu čněla vzhůru jakási podivná anténa s příčkami. Ke dveřím budovy skutečně vedly kamenné schody — Andrej napočítal čtyři. A na dveřích se leskla mosazná klika. Čím déle Andrej hleděl na budovu, tím zřetelněji mu v uších zaznívala jakási slavnostní, truchlivá melodie — a jemu okamžitě proletělo hlavou, co někteří ze svědků říkali: že snad v Domě hraje hudba… Posunul si štítek brigadýrky z čela, aby mu nepadal do očí, a podíval se po motocyklistovi. Podmračený pořízek se zimomřivě choulil a krk zatahoval za ohrnutý límec. Mezi zuby měl cigaretu a ospale z ní potahoval.

„Vidíš ho?“ zeptal se ho Andrej tiše.

Pořízek neobratně pootočil hlavu a povytáhl ji z ohrnutého límce.

„Cože?“

„Povídám — vidíš ten Dům?“ řekl podrážděně Andrej.

„Nejsem slepej,“ odpověděl nedůtklivě policista.

„A někdy dřív jsi ho tu už taky viděl?“

„Ne, tady ne. Jinde jo. A co má bejt? Ve Městě člověk vidí věcí!“

Ponurá hudba nabývala na síle, Andrej kvůli ní skoro tu odpověď neslyšel.

Muselo určitě jít o nějaký smuteční obřad, ale ne jen o jeden… Jako by tisíce lidí plakaly při loučení se svými blízkými a drahými — a ta vtíravá hudba jim nedovolovala utišit se, zapomenout… „Počkej tu na mě,“ řekl Andrej policistovi, ale odpovědi se nedočkal.

Vzápětí si uvědomil proč. Když ta slova vyřkl, stál už kupodivu na druhé straně ulice — přímo u dubových dveří s mosaznou klikou.

Rozhlédl se. Napravo se Hlavní ulice ztrácela v mlze, nalevo taky. Pro každý případ dal všemu kolem sbohem a položil ruku na ozdobnou, lesknoucí se kliku.

Hned za dveřmi byla nevelká, tichá, decentně ozářená vstupní hala. Veliký stojan, který připomínal rozložitou palmu, byl ověšen kabáty a plášti.

Prošlapaný koberec nedával tušit, jaký měl kdysi vzorek, ale přímo proti vchodu se tyčilo široké mramorové schodiště s krásným červeným běhounem, připevněným nablýskanými kovovými lištami. Andrej ještě stačil zaznamenat, že na zdech visí nějaké obrazy, že cosi ještě musí být za dubovou zástěnou vpravo od vchodu a že k němu někdo uctivě přistoupil, vzal jeho aktovku a šeptl: „Nahoru, prosím.“ To všechno ale Andrej spíš jen tušil, protože v rozhledu mu překážel štítek brigadýrky. Pořád mu sjížděl až k očím, a tak Andrej viděl pořádně jen to, co měl přímo pod nohama. Když už byl na schodišti, napadlo ho, že tu prokletou brigadýrku měl taky nechat oprýmkovanému chlápkovi u vchodu, ale teď už bylo pozdě. Andrej nějak rázem jako by věděl, že tady se všechno musí udělat v pravou chvíli, pak že už to nejde. Vrátit se a změnit něco, co už se stalo, nebylo možné… S úlevou zaznamenal, že už vystoupil na vrchol schodiště. Udělal poslední krok a brigadýrku sundal z hlavy.

Jakmile vstoupil do dveří, všichni přítomní povstali, ale on se po nich nerozhlížel. Viděl jen svého partnera, který tu na něj čekal. Byl to starší, nepříliš vysoký muž v obleku, který připomínal vojenskou uniformu. Boty z chromové kůže se mu leskly… Andrejovi někoho strašlivě připomínal, ale přitom věděl, že toho muže osobně nezná.

Všichni ostatní stáli nehnutě podél stěn. Ty byly z bílého mramoru a zdobil je purpur a zlato… a visely tam jakési prapory zářivých barev… Ne!

Nebyly různobarevné! I na nich byl jen purpur a zlato a od nesmírně vysokého stropu byly spuštěny rudozlaté pruhy, které se kovově leskly jako podivná polární záře… A ti lidé stáli u zdí s vysokými, oblými výklenky, kde na podstavcích bylo v šeru vidět jakési busty: mramorové, sádrové, bronzové, zlaté, malachitové i z nerezavějící oceli… Z výklenků ledově táhlo a lidem kolem nich byla zjevně zima, nenápadně si mnuli ruce a zuby jim skoro cvakaly — ale oni se snažili stát vzpříma, oči upírali před sebe… Jenom ten starší muž v polovojenském saku, onen Andrejův partner a protihráč, pomalu, neslyšně přecházel vylidněným středem sálu — velkou, prošedivělou hlavu mírně skloněnou, ruce za zády. Andrej si stačil všimnout, že levačkou svírá zápěstí pravé ruky… Ten muž se po celou tu dobu procházel — i když ostatní při Andrejově příchodu vstali, i když už utichlo, jako by vsáknuto do purpuru a zlata, sotva slyšitelné úlevné oddechnutí přítomných — partner se pořád procházel, ale najednou, uprostřed kroku se zastavil a velice pozorně, bez úsměvu, se podíval na Andreje. A tu Andrej viděl, že vlasy na té masivní lebce jsou nejen prošedivělé, ale i dost řídké, že čelo toho muže je nízké — a knír, který vypadá tak mohutně, že je taky prořídlý, ale perfektně zastřižený… a lhostejná tvář s hrbolatou, jakoby rozrytou pletí, je zažloutlá.

Žádné představování, žádný uvítací ceremoniál… Usedli za inkrustovaný stolek, Andrej dostal černé figurky a ten druhý bílé… Ačkoliv ty figurky nebyly úplně bílé, spíš žlutavé… Pak ten muž natáhl paži. Jeho drobná ruka byla hladká, nerostl na ní ani chloupek… Dvěma prsty vzal pěšce a udělal první tah. Andrej mu vykročil svým pěšcem vstříc — a tu si všiml, že ta figurka je tichý, vždy spolehlivý Wang, který měl vždycky jen jediné přání: aby mu všichni dopřáli klid. Tak tady mu teď klid bude na nějakou dobu dopřán. Pravda, klid relativní, protože se octl uprostřed bitevního pole a boje kolem něj nutně vzplanou. Nebude to tu mít lehké, ale právě na tomhle místě ho Andrej může střežit, chránit ho velice dlouho — a když na to přijde, možná i nekonečně dlouho.

Dva pěšáci se teď octli přímo proti sobě, skoro na dotek. Kdyby chtěli, mohli si na sebe sáhnout, mohli spolu prohodit pár nezávazných slov, mohli být na sebe i bez řečí pyšní, protože oni, obyčejní pěšáci, se stali centrem všeho, právě kolem nich se teď všechno rozehraje. Navzájem si ale nic udělat nemohli, byli zcela bezmocní — jejich pozice jim žádný útok neumožňovala, každý stál ve svém vlastním světě: drobný, skoro beztvarý Wang, který podle svého zvyku vtahoval hlavu až někam mezi ramena, a proti němu hranatý chlap s křivýma nohama kavaleristů, s plstěným pláštěm přes ramena, papachou na hlavě a s divoce rozježeným knírem v obličeji s vystouplými lícními kostmi a nemilosrdnýma, lehce sešikmenýma očima.

Na šachovnici tedy znovu vznikla rovnováha a Andrej věděl, že tenhle stav by měl udržet co nejdéle, protože jeho protihráč je muž geniální obezřetnosti, který vždycky bere v úvahu, že to nejcennější na světě je člověk.

Wangovi proto nemůže v nejbližších chvílích nic hrozit. Andrej se ohlédl a uviděl Wanga v životní velikosti stát u stěny. Pousmál se na něj, ale okamžitě sklouzl očima vedle a setkal se s pozorným a posmutnělým pohledem Donalda Coopera.

Protihráč přemýšlel, zvolna poklepával náústkem dlouhé papirosy na desce stolku a Andrej znovu rychle sjel očima po těch, kteří postávali u zdi.

Teď se ale nedíval na ty své, zajímali ho protivníkovi lidé. Skoro nikoho tam neznal. Byla tam řada mužů překvapivě inteligentního typu, vypadali dost staromódně ve svých civilních šatech, měli vousy, cvikry, kravaty vyšlé z módy, vesty… Další byli zjevně vojáci, ale v neobvyklých uniformách s neznámými distinkcemi, prýmky, ozdobnými šňůrkami a řády na prsou… Kde je všechny sebral? pomyslel si s údivem Andrej a znovu se pozorně zadíval na bílého pěšce, s kterým protivník udělal na šachovnici první tah. Andrej si uvědomil, že ho dobře zná. Tohle byl muž kdysi opředený legendami, později si však o něm dospělí šeptali, že nesplnil očekávání, která do něj byla vložena — a tak odešel ze scény… Asi teď už věděl, co ho čeká, ale nezdálo se, že by ho to nějak mrzelo. Stál — křivýma nohama pevně rozkročený — nakrucoval si svůj obrovitý knír a podmračeně pozoroval všechno kolem. Táhla z něj vodka a koňský pot.

Protihráč pozvedl ruku nad šachovnici a přesunul dalšího pěšce. Andrej zavřel oči. Tohohle se nenadal. Jak to, že tak najednou…? Kdo to je? Souměrný bledý obličej, hezký, inteligentní, ale současně odpuzující jakousi nadutostí, cvikr, krásná zvlněná bradka, husté prameny černých vlasů nad bílým čelem… Andrej ho nikdy dřív neviděl, netušil, kdo to je, ale podle všeho muselo jít o váženou osobu, protože úsečně velitelským tónem cosi řekl muži v papaše — a ten si jenom hryzl knír, lícní svaly se mu nadouvaly a zúžené oči uhýbaly stranou. Vypadal jako šelma před sebejistým krotitelem.

Andreje jejich vzájemné vztahy nezajímaly — šlo o Wangův osud. O osud nevýznamného, vždy a vše trpělivě snášejícího Wanga, který teď už úplně stáhl hlavu mezi ramena a přichystal se ve vší pokoře na nejhorší.

Bylo možné jen trojí řešení: buď Wang padne, nebo sám udeří…, nebo to Andrej nechá prostě tak — a životy obou pěšáků zůstanou trčet v nejistotě.

Vznešeně se tomu říkává odmítnutý dámský gambit… Andrej to znal, věděl, že v učebnicích se to někdy radí, že to patří k základním znalostem taktiky při téhle hře, ale připadalo mu neúnosné nechat Wanga, aby se možná ještě celé hodiny trápil a čekal s životem na vlásku, aby ho zaléval chladný předsmrtný pot, aby mu bylo pořád hůř a hůř, až do té chvíle, kdy hrůzné napětí přeroste všechny meze, obrovský, krví bobtnající nádor praskne — a po Wangovi nezůstane ani stopa.

To nesnesu, pomyslel si Andrej. A koneckonců — vůbec neznám toho člověka se skřipcem, co mi je po něm, proč bych ho měl brát na milost, když můj geniální protihráč uvažoval všehovšudy jen pár minut, než se rozhodl předhodit ho jako možnou oběť… Andrej vzal bílého pěšáka a postavil místo něj svého, černého — a v tu chvíli zahlédl, jak šelma v papaše snad poprvé v životě pohlédla svému krotiteli zpříma do očí a vycenila v jedovatém úšklebku tesáky, zažloutlé od kouření.

A skoro současně se odněkud objevil snědý chlápek… nevypadal jako Rus, nevypadal jako Evropan…, proběhl kolem přihlížejících až k muži se cvikrem, rozmáchl se něčím železným — a cvikr se jen blýskl, jak odletěl stranou. Bledý muž s tváří velkého tribuna a nikdy nenastoleného diktátora skoro neslyšně vzdechl, nohy se mu podlomily a jeho nevelká, krásně rostlá postava se skoulela po starobylém, místy rozpukaném schodišti, rozpáleném tropickým sluncem. Na jasně červenou lepkavou krev se nabaloval bílý prach… V Andrejovi se zastavil dech. Pak s obtížemi polkl a znovu se podíval na šachovnici.

Tam už stáli dva pěšáci vedle sebe a střed ovládal protihráč — génius strategie. A kromě toho z protivníkových pozic zírala přímo na Wanga nevyhnutelná záhuba… Tady se nedalo dlouho rozmýšlet, tady už nešlo jen o Wanga. Stačilo jediné opomenutí a bílý střelec vyrazí do volného operačního prostoru… Dávno už o tom přece sní…! Vysoký urostlý krasavec, vyšperkovaný souhvězdími řádů, odznaky, distinkcemi a prýmky, hrdý krasavec s ledovýma očima a chlapecky sešpulenými rty, pýcha mladé armády, pýcha mladé země, nezanedbatelný soupeř stejně vynikajících, řády ověšených, prýmky a disktincemi ozdobených sebevědomých znalců západní vojenské vědy. Co je mu po nějakém Wangovi? Desítky takových Wangů vlastnoručně odrovnal, tisícům takových Wangů — špinavým, zavšiveným, hladovým, ale slepě mu věřícím — stačilo jeho jedno jediné slovo, aby se zuřivými kletbami na rtech, vzpřímeně a bez krytí, vyrazili proti tankům a kulometům. A ti z nich, kteří zázrakem přežili a dočkali se normálního života, zase by byli ochotni všechno opustit a jít, kdyby jim řekl… Ne, tomuhle člověku Andrej nemohl Wanga dát. Nesměl ho ani pustit do centra šachovnice. Rychle hmátl po pěšci, který byl při ruce, ani se nepodíval, kdo to je. Myslel jen na jediné: podržet Wanga, poskytnout mu ochranu, byť zezadu… Ukázat velkému tankistovi, že Wang sice je v jeho moci, ale že dál než k Wangovi se tenhle sebevědomý fešák nedostane. A ten to pochopil. Oči, které mu ještě před několika okamžiky jiskřily, rozespale zmizely pod těžkými víčky, jako by mu všechno bylo jedno — a Andrej si náhle jakoby jakýmsi děsivým vnuknutím uvědomil, že těmi, kdo tu o všem rozhodují, nejsou přece ani pěšáci, ani střelci, ba dokonce ani věže či dámy… V tom okamžiku se drobná protihráčova ruka vznesla nad šachovnici a Andrej, který rázem pochopil, co se teď stane, chraptivě vykřikl: „Výměna!“ Vzpomněl si, že to pravidla téhle hry dovolují, ale i tak se mu ve spěchu roztřásly prsty. Wang si vyměnil místo s pěšákem, který mu kryl záda. Výsledek manévru byl uspokojující. Wanga tím Andrej vyměnil za Valku Sojfertise, někdejšího spolužáka, s nímž seděl šest let v jedné lavici, ale který už dávno umřel… V devětačtyřicátém nepřežil operaci žaludečního vředu.

Obočí geniálního protihráče se zvolna nadzvedlo a hnědé oči se v posměšném údivu přimhouřily. Samozřejmě… připadalo mu to směšné a nepochopitelné! Z hlediska taktiky — a především celkové strategie — to bylo naprosto nesmyslné. Pomalu sunul svou drobnou ruku nad šachovnicí a pak se zastavil nad střelcem. Ještě několik sekund vyčkával, ale potom prsty pevně sevřel nalakovanou hlavičku figurky. Střelec vyrazil vpřed, zlehka cvakl o černého pěšce a postavil se na jeho místo. Geniální stratég pak pomalým pohybem vynesl vyřazeného černého pěšáka mimo šachovnici a několik mlčenlivých a soustředěných mužů v bílých pláštích obstoupilo nemocniční vozík, na kterém ležel Valka Sojfertis. Naposledy se před Andrejovýma očima mihl spolužákův ztrápený obličej a vozík vyjel z operačního sálu… Andrej pohlédl na velkého tankistu a zahlédl v jeho šedých, průzračných očích stejný údiv a mučivou otázku, jaká teď trápila i jeho — Andreje.

Krasavec v uniformě upřeně hleděl na geniálního stratéga a zjevně nic nechápal.

Jeho myšlenky se vždycky pohybovaly v kategoriích obrovských technických i lidských potenciálů, ve své naivitě a bezprostřednosti si navykl na jediné: o všem rozhodují jeho obrněné armády, nezadržitelně pronikající cizími zeměmi. Obrněnce pak musí doprovázet početné svazy mnohamotorových létajících pevností s kvanty bomb a výsadkářů na palubách.

Dělal všechno pro to, aby tahle jeho představa mohla být v jakoukoliv vhodnou chvíli úspěšně realizována… No ano, někdy si dovoloval pochybovat o tom, že geniální stratég je stoprocentně geniální a že dokáže s naprostou jistotou odhadnout nejen vhodnost chvíle pro konkrétní akci obrněných armád, ale i určit správný směr úderu…, ale přesto teď nemohl pochopit — a zřejmě ani až do konce nepochopil — jak je možné obětovat právě jeho — vojevůdce tak úspěšného, neúnavného a jedinečného? Jak je možné najednou obětovat všechno to, co bylo vytvořeno s takovou námahou a úsilím… Andrej ho rychle odstranil ze šachovnice, nechtěl se na něj dívat. Na jeho místo postavil Wanga. Několik mužů v modrých brigadýrkách se prosmýklo mezi přihlížejícími, nevybíravým způsobem odvleklo stranou velitele tankových armád — a odebralo mu zbraň. Pak ho tloukli přímo do obličeje a vzápětí ho odtáhli do úzké kobky. Geniální stratég se zvrátil na opěradlo židle a přimhouřil oči. Ruce si složil na břicho a zvolna točil palci… Vypadal spokojeně. Dal střelce za pěšáka — a byl spokojený! A tu si Andrej uvědomil, že z hlediska velikého stratéga celá tahle situace vypadá úplně jinak: šikovně a bleskově se zbavil střelce, který mu překážel, a nádavkem ještě získal pěšce! Taková je pravda… Veliký stratég byl totiž něco víc než jen stratég. Normální stratég přece obvykle nepřekračuje rámec své strategie! Jenže veliký stratég žádný rámec neuznává. Strategie je jenom zanedbatelnou součástí jeho hry. Stejně nahodilou, jako je pro Andreje mimoděčný tah na šachovnici. Veliký stratég se stal velikým především proto, že přišel na to (nebo to možná chápal už od narození), že nevyhrává ten, kdo umí hrát podle všech pravidel. Vyhrává ten, kdo ve vhodnou chvíli dokáže všechna pravidla hry hodit za hlavu a nastolí svá vlastní pravidla. Taková, která protivník nezná. A když se to bude hodit — hodí za hlavu i je… Kdo může říct, že vlastní figurky jsou méně nebezpečné než ty protivníkovy? Vždyť to je nesmysl: můžou být daleko nebezpečnější! A kdopak může tvrdit, že krále je třeba chránit, nedovolit, aby ho druhý šachoval? Vždyť to je nesmysl! Neexistuje na světě takový král, kterého by v případě nutnosti nebylo možné zaměnit nějakým koněm, nebo dokonce pěšákem. A kdopak na to přišel, že pěšák, který se probojoval až do poslední linie, na druhou stranu šachovnice, se stane automaticky něčím vyšším? Zase nesmysl… Někdy je daleko prospěšnější nechat ho, ať je dál pěšák — ať si tam postojí jako na kraji propasti… pro ponaučení ostatním pěšákům.

Ani nevěděl, kdy si znovu nasadil brigadýrku. Teď mu zase štítek sjížděl do očí a bránil v rozhledu. Uvědomil si, že uctivé ticho, které až dosud panovalo mezi diváky, bylo vytěsněno nějakými zvláštními zvuky. Zaslechl cinkání nádobí, spousta lidí se začala nevázaně bavit, někde vzadu ladil své nástroje orchestr… A pak Andrej ucítil vůni jídla. „Žorrrži!“ zaječel na celé kolo jakýsi ráčkující hlas. „Já mám hrrrozný hlad! Řekni, ať mi přinesou currracao a ananas!“

„Promiňte, prosím,“ ozvalo se uctivě za Andrejem a kdosi se před něj vmáčkl ke stolku. Andrejovi se mihly se před očima černé šosy a bílá ruka s plným podnosem se mu přenesla přes hlavu. A potom jiná bílá ruka postavila vedle Andreje sklenici šampaňského.

Geniální stratég už se zase věnoval své papirose. Přestal ji konečně mnout, zřejmě už se mu zdála dostatečně připravená k zapálení. Škrtl a modravý dým mu vyrazil chlupatými nozdrami a zapadl do mohutného, i když poněkud prořídlého kníru.

Jenže hra mezitím pokračovala. Andrej se ze všech sil bránil. Manévroval, jak uměl — a zatím se mu dařilo ztrácet jen ty figurky, o kterých věděl, že dávno nežijí. Už odnesli i Donalda s prostřeleným srdcem a vedle sklenice šampaňského někdo položil jeho pistoli se vzkazem, který sebevrah zanechal: „Kdo přicházíš — neraduj se. Kdo odcházíš — nežel. Pistoli dejte Voroninovi. Může se mu hodit.“

Potom Andrejův otec s bratrem snesli po zledovatělém schodišti tělo jejich babičky Jevgenije Romanovny, zašité do starého prostěradla, a položili ji k ostatním mrtvým venku… Pak pochovali otce ve společném hrobě na Piskarevce. Bylo tam tolik mrtvých, že je museli doslova pěchovat, aby se ztuhlá těla do místa posledního odpočinku vešla. Foukal ledový vítr a zamračený šofér se snažil před ním ukrýt za límcem svůj dávno neholeny obličej, když silničním válcem přejížděl dopředu i dozadu… A veliký stratég si bez váhání, vesele a s jistou škodolibostí vyřizoval účty s vlastními i cizími figurkami — a všichni ti jeho pěstění muži s bradkami a řády na prsou se stříleli do spánků, skákali z oken, umírali po hrozném mučení — a někteří se snaživě drali vpřed, předháněli ty ostatní, chtěli se z řady pěšáků dostat mezi ty vyšší figurky, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Andrej se zoufale snažil pochopit, jakou hru to vlastně hraje. Čeho má dosáhnout, jaká pravidla má dodržovat? Proč vůbec začal hrát? A ze všeho nejvíc ho trápila ta nejdůležitější otázka: Proč zrovna on se stal soupeřem velikého stratéga? On… věrný voják jeho armády, připravený kdykoliv za něj zemřít, kdykoli i zabíjet, bude-li to třeba! Životní cíl tohoto velkého muže byl přece i Andrejovým životním cílem, pravá cesta byla pro Andreje jenom ta, kterou ukázal On! Běh celého vesmíru byl přece v souladu se záměry velkého stratéga…!

Andrej žíznivě vypil šampaňské, ale připadalo mu jako bez chuti. A pak to přišlo jako omračující poznání: Samozřejmě! On přece není protihráč tohoto velkého muže! Není soupeř! Samozřejmě! Je jeho spojenec, věrný pomocník… To je princip téhle hry! Tady proti sobě nesedí soupeři, ale skuteční partneři. Hraje se na jednu branku, nikdo neprohrává, všichni vyhrávají… pochopitelně kromě těch, kteří se vítězství nedožijí.

Někdo se dotkl jeho nohy a pod stolkem se ozvalo: „Buďte tak hodný a dejte si nožičku o kousek dál!“ Andrej se podíval dolů. Blýskala se tam temná kaluž a kolem ní lezl po čtyřech holohlavý trpaslík s velkým hadrem, který byl samá temná skvrna. Andrejovi se udělalo nevolno a rychle se znovu zadíval na šachovnici. Už obětoval všechny mrtvé, teď měl k dispozici pouze živé. Veliký stratég ho z druhé strany stolku se zájmem pozoroval.

Andrejovi se dokonce zdálo, že pochvalně přikyvuje, nepatrný úsměv odhaloval jeho drobné, řídké zuby. A tu Andrej pocítil, že už dál nemůže.

Je to velká hra. Nejdůležitější ze všech her, protože v ní jde o nejvyšší cíle, jaké si jen před sebou může lidstvo vytyčit… Ale Andrej už v ní dál hrát nemůže.

„Musím ven,“ zachraptěl. „Na okamžik.“

Řekl to šeptem, sám svá slova sotva zaslechl, ale všichni kolem se na něj rázem podívali. Už zase bylo všude ticho, štítek brigadýrky bůhvíproč přestal Andrejovi padat do očí — a on se mohl dobře rozhlédnout. Viděl teď všechny své živé a mohl jim pohlédnout do očí.

Zamračeně se na něj díval obrovitý Jura Davydov. Jeho prsty si pohrávaly s kroucenou cigaretou, vybledlou košili měl rozepjatou… Opile se usmívala Selma. Rozvalila se v křesle tak, že byly vidět její růžové krajkové kalhotky. S pochopením na něho hleděl Kensi a vedle něj postával — jako vždy s nepřítomným pohledem a jako vždy rozcuchaný a neoholený — Voloďka Dmitrijev. Na vysoké staré židli, z níž před okamžikem odešel na svou poslední tajemnou služební cestu Seva Barabanov, teď posedával a pohrdavě krčil svůj aristokraticky hrbatý nos Bořka Čisťakov, jako by se chtěl zeptat: „Co tu tak fňukáš?“ Byli tu všichni… všichni blízcí, i ti nejdražší — a všichni se na něj dívali. Každý jinak, ale přitom bylo v jejich očích něco společného, jako by k němu všichni pociťovali totéž. Ale co…?

Soucit? Důvěru? Lítost? Ne, to nebylo ono, nepřišel tomu na kloub, protože najednou mezi všemi těmi známými uviděl někoho, koho neznal. Byl to… nejspíš nějaký Asiat…, měl žlutavý obličej a šikmé oči, ale nebyl to Wang, tenhle vypadal velice elegantně a zdálo se, že za jeho zády se ještě někdo schovává… Někdo maličký, špinavý, otrhaný… Nějaké dítě.

Vstal, prudce s rachotem odstrčil židli, očima přeskočil k velikému stratégovi, omluvným gestem mu naznačil, že odchází a rychle zamířil ven ze sálu. Musel se protáhnout kolem několika zad a břich, několik lidí musel doslova odstrčit a pak zaslechl, jak někdo — snad aby ho uklidnil — říká: „Ale co, pravidla to připouštějí, jen ať si to promyslí! Jenom se musí zastavit hodiny!“

Naprosto vyčerpaný a zalitý potem se konečně dostal ke schodišti. Sedl si přímo na běhoun nedaleko plápolajícího ohně v krbu. Jeho brigadýrka znovu o sobě dala vědět, štítek mu sjel k očím, ale on se ani nepokusil posunout ho a podívat se, co to tu je za krb — a co je to za lidi, kteří před ním sedí. Celým svým mokrým, jakoby zmláceným tělem pociťoval příjemné, suché teplo a oči upíral na své boty, na kterých už začínaly osychat lepkavé skvrny. Ve vlídném popraskávání ohně k němu doléhal čísi sametový hlas, který zvolna, jako by se sám sebou opájel, vyprávěl: „Představte si… Takový krásný chlap! Ramenatý, urostlý… Válečný hrdina! Nositel tří nejvyšších Řádů. Takových tedy nebylo moc…! Odjakživa byl vynikající. Už na škole, ale potom taky… V jednom byl ale zvláštní.

On třeba přišel na večírek — řekněme k synovi nějakého generála nebo maršála, ale sotva se začalo tančit, vytratil se. Čepici frajersky na stranu — a byl v čudu. Nejdřív si všichni mysleli, že má nějakou velkou tajnou lásku.

Pak ho ale různí známí občas potkali na docela obyčejných tancovačkách, třeba v Parku Gorkého, nebo v různých klubech, ale vždycky s jinou ženskou!

Mně se to taky jednou povedlo. A nestačil jsem koukat… To tedy byl typ, ta baba! Takový vyslovený strašidlo: nohy jako sirky, švy punčoch se jí na nich točily všelijak šejdrem, zmalovaná, že se to ani nedá popsat… Tenkrát přece ještě nebyla k mání dnešní kosmetika a holky byly ochotný napatlat si na obočí třeba i krém na boty… Prostě — ta jeho partnerka k němu jasně nepasovala, každý byl jako z jiného světa. Ale on jako by to neviděl. Něžně ji držel za ručičku a mluvil do ní — no, jak to bejvá… A ona vedle něj přímo tála, samým štěstím nevěděla, jak se má tvářit. Jednou jsme si ho v partě kluků podali: Tak to vyklop! Co to máš za zvrácený chutě?

Co tě na těch nemožnejch ženskejch tak láká, když po tobě vzdychají jiný — a ještě jaký…! A to vám k tomu musím říct: Naše univerzita měla pedagogickou fakultu. To byla taková privilegovaná záležitost… prostě jen pro dcerušky z lepších rodin… Takže výběr! A on nic! Nejdřív nechtěl s pravdou ven, ale pak to vzdal a řekl nám takovou zvláštní věc: Já, přátelé, přece svou cenu znám! Vypadám docela k světu, mám všelijaký řády… A jsem — aspoň si to myslím — se vším všudy pořádnej chlap. Kolik ženskejch už mi nadbíhalo…! Jenže já jsem si něco uvědomil… Že totiž ženské u nás moc štěstí neužily. Celou válku je nic dobrého nepotkalo, pořád byly jen o hladu — a přitom musely všude dřít místo chlapů… Moc krásy a něhy přitom pochopitelně nenabraly. Už dokonce ani nevěděly, jak se to dělá, aby ženská vypadala krásná a žádoucí. A tak jsem si řekl, že aspoň některým udělám radost. Takovou, aby měly celý život na co vzpomínat. A tak se třeba seznámím s nějakou… řekněme že je to dělnice z fabriky, nebo nějaká uštvaná, nešťastná učitelka, která i bez války by jen těžko nějakýho partnera hledala — a teď, když tolik chlapů padlo, už skoro vůbec nemá naději, a s takovou ženskou se dvakrát třikrát sejdu. Pak zmizím, ale rozloučím se s ní. Samozřejmě že lžu. Třeba že jedu na dlouhodobou služební cestu, nebo něco podobného… A jí zůstane hezká vzpomínka. Alespoň něco hezkého v jejím životě. Možná že z hlediska vysoké morálky to není tak úplně v pořádku, ale já mám pocit, že tím aspoň maličko splácím ten náš mužský dluh… Když nám tohle řekl, úplně nám to vzalo dech. Pak jsme to pochopitelně začali rozebírat ze všech stran, ale fakt je, že to na nás zapůsobilo. On se potom ale brzy někam ztratil. To tehdy ovšem byla dost častá věc: Člověk dostal rozkaz — a v armádě se nikdo neptá kam a proč… Víckrát už jsem ho neviděl.“

Ani já ne, řekl si Andrej. Přišly jen dva dopisy. Jeden mámě a jeden mně. Máma dostala oznámení: „Váš syn Sergej Michajlovič Voronin padl na poli cti a slávy při plnění vojenských povinností.“ Stalo se to v Koreji.

Pod růžovou akvarelovou oblohou Koreje, kde si velký stratég poprvé vyzkoušel své síly v boji s americkým imperialismem. Hrál tam svou hru… A Serjoža tam zůstal i s celou svou sbírkou vojenských řádů a vyznamenání… Nechci! řekl si teď Andrej, nechci už dál hrát. Možná že to tak musí být, že bez hry to prostě v životě nejde. Možná. Nejspíš to tak bude… Jenže já nemůžu. Nedokážu to a nechci se to učit. No — co se dá dělat, pomyslel si hořce, jsem prostě špatný voják. Nebo by se dalo říct, že jsem prostě jen voják… Obyčejný voják, který nemá vlastní úsudek, a proto musí slepě poslouchat. Nejsem žádný partner nebo spojenec velikého stratéga! Jsem maličký šroubeček v jeho obrovitém stroji a moje místo není u hracího stolku při téhle podivné hře. Moje místo je vedle Wanga, Jury, Selmy… Jsem nevýznamný astronom, který toho zatím moc nedokázal — a kdybych se teď mohl zabývat výzkumem mezihvězdné hmoty — už to by mělo pro mě ohromný význam… A najednou si uvědomil, že už není astronom, že teď je vyšetřovatel a že dosáhl velkého úspěchu, který teď může docela dobře dát na papír: Vyšetřovatel Voronin po speciální přípravě s použitím zvláštního metodického postupu zaměřil místo, na kterém se tajemný Červený dům v danou chvíli nacházel, pronikl do něj, odhalil jeho děsivá tajemství a vytvořil všechny předpoklady pro to, aby tento negativní jev naší společnosti mohl být odstraněn… Vzepřel se rukama o schod a posunul se níž. Jestli se teď vrátím k šachovnici, už se odtud nedostanu, řekl si. Dům mě spolkne. Je to jasné — už spoustu lidí spolkl, to je svědecky doloženo. Jenže nejde jen o to! Důležité je, abych se teď vrátil do své kanceláře a celou tuhle věc dořešil. Je to moje povinnost. A já ji musím splnit. Všechno ostatní… jsou přeludy… Popolezl ještě o dva schody dolů. Přeludy musí stranou, je třeba se vrátit ke skutečnosti. Tohle všechno tady… to se neděje jen tak, nějakou náhodou!

Tady je všechno promyšlené. Tohle je ten pravý, obludný „Iluzion“, vytvořený provokatéry, kteří chtějí narušit víru v konečné vítězství, rozložit morálku a zbavit lidi pocitu odpovědnosti. A taky není náhoda, že z jedné strany Červeného domu stojí ten hrozný biograf „Nový Iluzion“! Nový…!

Na pornografii přece není nic nového, ale on je „nový“! Jasně… A copak stojí z druhé strany? Synagoga!

Bleskově sjel po schodech až dolů a doběhl ke dveřím, na kterých byl nápis „Východ“. A ve chvíli, kdy bral za kliku, kdy vkládal do otevření veškerou svou sílu, protože musel překonat odpor silného vrzajícího péra, náhle pochopil, co společného měli v očích všichni ti, kteří se na něj tam nahoře upřeně dívali. Byla to výčitka. Věděli, že se nevrátí. Jeho to zatím ještě ani nenapadlo, ale oni už to přesně věděli… Vyřítil se na ulici a s rozkoší zhluboka nabral do plic studený, provlhlý vzduch. Srdce se mu zachvělo radostí, když se rozhlédl a uviděl, že všechno je tu jako prve: kolem mlha — a naproti, velice blízko, motocykl se sajdkárem a s policistou, který za řídítky, s límcem ohrnutým až nad uši, zjevně usnul. Chrápe, tlusťoch jeden, pomyslel si Andrej.

A náhle se v něm ozval jakýsi vnitřní hlas. Velice hlasitě pronesl jediné slovo: „Čas!“ A Andrejovi se podlomila kolena, samým zoufalstvím mu bylo do pláče, protože teprve teď si vzpomněl na nejdůležitější, nejhroznější pravidlo hry. Pravidlo stanovené právě kvůli takovým lemplům a fajnovkám, jako je on… Kdo odejde ze hry, vzdal. A kdo hru vzdal, ztratil všechny své figury.

Vykřikl: „To ne!“ a znovu sáhl po mosazné klice. Bylo ale pozdě. Dům se vzdaloval. Pomalu se odsouval do neproniknutelné tmy vzadu za synagogou a biografem. Všechno v něm rachotilo a skřípělo, skla oken se třásla, trámy sténaly. Ze střechy se utrhla taška a rozbila se o schod.

Andrej se však stačil pověsit na kliku a ze všech sil s ní lomcoval. Zdálo se, že s dřevěnými dveřmi srostla. Dům ustupoval stále rychleji, Andrej už musel utíkat, visel na něm jako na odjíždějícím vlaku, trhal klikou, rval ji dolů, ale najednou o něco zakopl, upadl, jeho křečovitě sevřené prsty sjely po zdobené mosazi — a on se o něco udeřil přímo do hlavy. Bylo to velice bolestivé. Zajiskřilo se mu před očima, měl pocit, že mu praskla lebka.

Stačil ještě zahlédnout, že Dům postupně zhasíná všechna svá okna a mizí za synagogou. Pak ale znovu vyhlédla poslední dvě osvětlená okna, jako by se Dům chtěl naposledy na Andreje podívat, ale i ta zhasla — a všude byla jen tma.