Mesto zaslibenych

Kapitola 4

Než si předvolal Icika, Andrej si všechno znovu nechal projít hlavou.

Za prvé si zakázal být vůči Icikovi nějak zaujatý. To, že Icik je cynik, všechno ví, všechno zná a v jednom kuse žvaní, to že je ochoten znevažovat — a taky znevažuje — všechno na světě, to, že chodí neupravený, při řeči prská a odporně se hihňá, žije s nějakou vdovou na hromádce a bůhví jak si vydělává na živobytí — to všechno v daném případě nesmí hrát žádnou roli.

Taky je třeba opustit naivní představu o tom, že Icik Kacman je obyčejný šiřitel poplašných zpráv o Červeném domě a dalších mystických jevech.

Červený dům je realita. Podivná, fantaskní, bůhví komu a čemu prospěšná…, ale realita! Když došel myšlenkami až sem, vyhledal Andrej příruční lékárničku, podíval se na sebe do maličkého zrcátka a natřel si bouli dezinfekcí. Takže: realita… Z tohoto hlediska je Kacman především svědek. Co dělal v Červeném domě? Jak často tam chodívá? Co o něm může vypovědět? Co to bylo za aktovku, kterou odtamtud vynesl? Nebo opravdu nebyla z Červeného domu? Opravdu ji měl ze staré radnice…?

Stop! Kacman se přece několikrát prořekl…, ne, on se neprořekl, on o těch svých výletech na sever prostě vyprávěl… Co tam ale dělal? Antiměsto prý je taky někde na severu! Je to jasné, Kacmana jsem zadržel právem, třebaže trochu nakvap. To se ale přece stává, že člověk do něčeho spadne ze zvědavosti. Strká nos, kam nemá, potom drápkem uvízne a ani nestačí mrknout — a už v tom lítá… Proč mi zaboha nechtěl tu aktovku dát? Je určitě odtamtud! A Červený dům je taky odtamtud! Tohle šéfa zjevně nenapadlo.

To je ale logické, protože mu chyběla fakta. A taky v tom Domě nebyl… Ano — šíření poplašných zpráv, to je hrozná věc, ale Červený dům je horší než jakákoliv poplašná zpráva. A to nejhorší na něm není to, že lidi v něm navždycky mizí… To nejhorší je, že někdy odtud vyjdou! Vyjdou, vrací se mezi nás a žijí tu s námi. Jako Kacman… Andrej cítil, že teď přišel na to hlavní, ale zatím ještě neměl odvahu analyzovat všechno až do konce. Věděl jen, že Andrej Voronin, který vstoupil do dveří s ozdobnou mosaznou klikou, byl někdo jiný, než Andrej Voronin, který zase vyšel ven. Něco se tam v něm zbortilo, nenávratně vyprchalo.

Stiskl zuby: Ale ne…, vážení pánové, v mým případě jste se zmýlili! Vy jste mě neměli pouštět ven! Já jsem z těch, kdo se jen tak nedá zlomit, zastrašit… a už vůbec ne koupit… Ušklíbl se, vzal si čistý list papíru a velkými písmeny si poznamenal: ČERVENÝ DŮM — KACMAN. ČERVENÝ DŮM — ANTIMĚSTO.

ANTIMĚSTO — KACMAN. Vida, jak to vychází… Bane, šéfe! Nemu síme hledat šiřitele poplašných zpráv o Červeném domě! Musíme hledat ty, kteří v Červeném domě byli a v pořádku se vrátili. Musíme je najít a izolovat od ostatních… nebo je dát přísně sledovat… A poznamenal si: NÁVŠTĚVNÍCI ČERVENÉHO DOMU — ANTIMĚSTO. Takže paní Husáková tak jako tak bude muset říct všechno, co ví o tom Františkovi.

Toho muzikanta ale můžou pustit… O ně ale stejně tak moc nejde… Neměl by Andrej zavolat šéfovi? Vyžádat si souhlas na změnu v postupu vyšetřování… Je ale moc brzo! Jenže jestli se mi povede dostat něco z Kacmana… Andrej zvedl telefon.

„Služba? Přiveďte Kacmana do čísla třicet šest.“

Něco z něj dostat prostě musím… Aktovka! Tady už se mi Icik nevykroutí.

Andrejovi na okamžik proletělo hlavou, že to zrovna není moc etické, aby právě on řešil Kacmanův případ. Tolikrát spolu přece popíjeli…!

Hned se však vzpamatoval.

Dveře se otevřely a předvedený Kacman — pusu od ucha k uchu, ruce v oblýskaných kapsách — se kolébavě vsunul do kanceláře.

„Sedněte si,“ pronesl neosobním tónem Andrej a pohybem hlavy ukázal k židličce.

„Děkuji vám!“ zahlaholil předvedený a ještě víc se zašklebil. „Koukám, že jste ještě nepřišel k sobě…“

Prevít jeden, všechno je mu šuma fuk, pomyslel si zlobně Andrej. A Icik se usadil, podrbal se na bradavičce na krku a se zájmem si začal prohlížet kancelář.

Andrej zkameněl. Kacman neměl aktovku.

„Kde je aktovka?“ zeptal se, jak nejklidněji uměl.

„Jaká aktovka?“ podivil se drze Kacman.

Andrej rychle zvedl sluchátko.

„Služba? Kde je aktovka zadrženého Kacmana?“

„Jaká aktovka?“ ozvalo se přihlouple. „Já se hned podívám… Kacman… Už to mám: Kacmanovi bylo odejmuto… kapesníky dva, starší prázdná peněženka…“

„Aktovka v tom seznamu není?“ vyštěkl Andrej.

„Není,“ ozval se skomírající hlas.

„Přineste mi ty papíry sem,“ zachraptěl Andrej a zavěsil. Pak vrhl kradmý pohled na Icika Kacmana. Měl na něj takový vztek, až mu z toho začalo hučet v uších. „Židovský vtípky, co?“ řekl s přemáháním. „Mizero!

Kam jsi tu aktovku dal?“

Kacman hbitě s citem zadeklamoval: „Uchopila jej za ručičku — kampak jsi dal tu aktovčičku?“ „Jak chceš,“ zafuněl vztekle Andrej, „tohle ti ale nepomůže, prevíte špionskej!“

Icikovou tváří jako by přeletěl údiv. Vzápětí už se ale zase protivně a posměšně šklebil: „No samozřejmě,“ vyprskl, „šéf skupiny Joint, Josif Kacman, je vám k dispozici. Nebijte mě, řeknu vám všechno sám. Kulomety jsem dal schovat v Berdičevu, místo výsadku bude vyznačeno ohni…“

Vešel vylekaný policista a v natažené paži nesl soupis odebraných Icikových věcí.

„Žádná aktovka tam není,“ drmolil. Položil list papíru před Andreje na kraj stolu a rychle poodstoupil. „Volal jsem do přijímací kanceláře — a tam taky nic…“

„Dobře, můžete jít!“ procedil Andrej mezi zuby.

Vzal blanket na vyplnění protokolu o výslechu a na Kacmana už se ani nepodíval: „Příjmení! Jméno! Jméno po otci!“

„Kacman Josif Michajlovič.“

„Rok narození.“

„Třicet šest.“

„Národnost?“

„Jo…,“ zahihňal se Icik.

Andrej zvedl hlavu: „Co to znamená — jo?“

„Poslouchej, Andreji,“ řekl Icik, „já nechápu, co se to s tebou dneska děje, ale vem na vědomí, že si na mně zničíš celou svou kariéru. Ze starýho kamarádství tě na to upozorňuju…“

„Odpovídejte na otázky!“ Andrejův hlas zněl nepřirozeně, jako by ho někdo přiškrtil. „Národnost?“

„Žid,“ odpověděl Icik otráveně.

„Občanství?“

„Es-es-es-er.“

„Vyznání?“

„Bez.“

„Stranická příslušnost?“

„Bez.“

„Vzdělání?“

„Vysoká škola. Pedagogická fakulta, Leningrad.“

„Byl jste někdy trestán?“

„Ne.“

„Kdy jste sem přišel? Podle zemského letopočtu.“ „V osmašedesátým.“

„Místo posledního pobytu před odchodem do Města?“

„Leningrad.“

„Z jakých důvodů jste se pro Experiment rozhodl?“

„Ze zvědavosti.“

„Současná profese?“

„Statistik správy komunálního hospodářství.“

„Jakými profesemi jste ve Městě prošel?“

„Dělník, městský archivář, úředník městských jatek, asanátor, kovář. To je snad všechno.“

„Stav?“

„Cizoložník,“ zašklebil se Icik.

Andrej odložil pero, zapálil si a chvíli hleděl na Kacmana modravým dýmem. Icik se šklebil jako vždycky. Byl rozcuchaný jako vždycky a jako vždycky byl drzý… Jenže Andrej ho moc dobře znal, a tak věděl, že je nervózní. Pravděpodobně k tomu měl důvod, třebaže aktovky se šikovně zbavil. Teď už zřejmě pochopil, že tohle všechno Andrej bere vážně, že legrace dávno skončila. Nervózně mhouřil oči a v koutcích úst, která se dosud usmívala, poškubávalo… „Tak podívejte se,“ řekl Andrej a dal si záležet na chladném tónu, „já vám radím, abyste se při výslechu choval slušné. Pokud si nechcete zhoršit své postavení.“

Icik se přestal usmívat: „Dobře. Pak ale žádám, aby mi bylo sděleno, z čeho jsem obviněn — a podle jakého paragrafu jsem byl zadržen. Kromě toho si žádám svého advokáta.

Od téhle chvíle neřeknu bez advokáta ani slovo.“ Andrejovi to přišlo k smíchu.

„Jste zadržen a základě paragrafu dvanáct trestního řádu. Týká se osob, které by svým pobytem na svobodě mohly představovat společenské nebezpečí.

Jste obviněn ze spolčení s nepřátelskými elementy, z ukrytí nebo ze záměrného zničení věcných důkazů a z porušení příkazu obecní samosprávy, která v rámci sanitárních opatření nedovoluje opouštět hranice Města. Tento příkaz jste porušil nejednou… A co se týká advokáta… Prokuratura vám může vyhovět po vypršení třídenní lhůty od okamžiku zadržení.

To vše podle paragrafu dvanáct… Kromě toho vás upozorňuji, že různé protesty, stížnosti či odvolání můžete podávat teprve poté, až uspokojivě zodpovíte otázky položené při předběžném vyšetřování. Opět podle paragrafu dvanáct… Rozumíte?“

Pozorně se na Icika díval a bylo mu jasné, že Kacman rozumí. Bylo také jasné, že Icik teď bude odpovídat na otázky a bude čekat na vypršení tří denní lhůty. Když se o této lhůtě Andrej zmínil, Icik si upřímně povzdechl.

To je dobré znamení, řekl si Andrej… „Teď, když jsem vám podal vysvětlení, budeme pokračovat.“ Andrej znovu vzal do ruky pero. „Stav?“

„Svobodný.“

„Bydliště?“

„Cože?“ Zdálo se, že Icik je duchem nepřítomen.

„Kde bydlíte? Jaká je vaše adresa?“

„Druhá Levá devatenáct. Byt číslo sedm.“

„Co můžete říci ke svému obvinění?“

„No tak,“ spustil Icik, „pokud jde o ty nepřátelské elementy — to je naprostá hloupost. Poprvé slyším něco o tom, že tu existují nějaké nepřátelské elementy. To považuju za provokativní výmysl. Dál: věcné důkazy… Žádné věcné důkazy jsem neměl a taky jsem mít nemohl, protože jsem se ničeho nezákonného nedopouštěl. Takže jsem taky nic neukryl, ani nezničil. A pokud jde o příkaz obecní samosprávy… Byl jsem přece zaměstnán v městském archivu! A je jen ve veřejném zájmu, že pro archiv pracuju dál a mám přístup ke všem archivním materiálům — tedy i k těm, které se nacházejí za hranicemi Města. To je všechno.“

„Co jste dělal v Červeném domě?“

„To je má osobní záležitost. A vy nemáte právo zabývat se mými osobními záležitostmi. Nejdřív byste musel dokázat, že mají vztah k tomu, z čeho mne obviňujete. Paragraf čtrnáct trestního řádu…“

„Byl jste v Červeném domě několikrát?“

„Ano.“

„Můžete vyjmenovat ty, s kterými jste se tam setkal?“

Teď už se Icik zase šklebil: „Můžu, ale k ničemu vám to nebude.“

„Tak jmenujte!“

„Prosím… Z novější doby: Pétain, Quisling, Wang Ťiang-wej…“

Andrej ho zarazil: „Nejdřív prosím jména těch, kteří jsou obyvateli Města.“

„A k čemu to prokuratuře bude?“ vyjel nečekaně agresivně Icik.

„Nejsem povinen vám na vaši otázku odpovídat. Tady se ptám já. A vy odpovídejte!“

„Já nebudu odpovídat na hloupé otázky. Je vidět, že nic nechápete. Vy si myslíte, že když jsem tam někoho potkal, tak že tam ten dotyčný opravdu byl. A tak to právě není.“

„Nerozumím vám. Vysvětlete mi to.“ „Já tomu sám taky nerozumím,“ namítl Icik. „Je to něco jako sen. Zjitřená fantazie svědomí…“

„Tak dobře… Něco jako sen. Byl jste dneska v Červeném domě?“

„No-byl!“

„Kde stál Červený dům, když jste do něj vstoupil?“

„Dneska? No — dneska byl tam… u synagogy.“

„Viděl jste mě tam?“

Icik se ušklíbl: „Vás tam vidím pokaždý.“

„Takže dneska taky?“

„Taky.“

„Co jsem tam dělal?“

„Blbosti,“ řekl Icik spokojeně.

„Konkrétně?“

„Obcoval jste, pane Voronine. S několika ženskými najednou…, byl to skupinový sex a vy jste při něm vedl krásné řeči ke kastrátům. Hlásal jste jim vysoké mravní principy a tvrdil jste, že vy se touhletou činností nezabýváte pro svou osobní potěchu, nýbrž pro blaho celého lidstva.“

Andrej zaťal zuby. Po chvíli se zeptal: „A co jste dělal vy?“

„To vám právě neřeknu. A mám právo o tom nemluvit.“

„Lžete,“ poznamenal Andrej. „Neviděl jste mě tam. Co jste mi řekl, když jsme se uviděli v parku? Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě. Z toho jasně vyplývá, že jste mě tam neviděl. Proč lžete?“

„Já bych neřek, že lžu,“ namítl Icik. „Prostě mi bylo za vás hanba. Tak jsem se rozhod, že vám dám najevo, že jsem vás tam neviděl. Jenže teď je to něco jinýho. Teď musím mluvit pravdu.“

Andrej se v křesle pohodlně opřel a ruku si založil za opěradlo.

„Říkáte, že to všechno je něco jako sen. Tak jaký je potom rozdíl v tom, jestli jste mě ve snu viděl, nebo neviděl? Proč byste mi musel něco dávat najevo?“

„Ale no tak…,“ řekl Icik, „prostě mi bylo trapné říkat vám, že o vás někdy přemýšlím. Teď vidím, že mi to trapné být nemělo.“

Andrej pochybovačně pokrčil rameny: „Dobrá… A tu aktovku jste taky vynesl z Červeného domu? Tedy — z vlastního snu?“

Icik zkameněl.

„Jakou aktovku?“ zeptal se nervózně. „Na jakou aktovku se mě to pořád ptáte? Žádnou aktovku jsem u sebe neměl.“ „Nechte toho, Kacmane,“ poznamenal unaveně Andrej. „Aktovku jsem viděl já, aktovku viděl policista, který nás vezl, aktovku viděl i ten starý pán… pan Stupalski. U soudu to stejně budete muset vysvětlit! Tak to teď nekomplikujte!“

Icik těkal očima po zdi. Mlčel.

„Řekněme, že aktovka nepochází z Červeného domu,“ pokračoval Andrej.

„Řekněme, že jste ji získal někde za hranicemi Města. Jak jste k ní přišel? Kdo vám ji dal, Kacmane?“

Icik mlčel.

„Co v té aktovce bylo?“ Andrej vstal, ruce založil za záda a prošel se po kanceláři. „Nějaký člověk má aktovku. Toho člověka zadrží policie. Cestou na prokuraturu se ten člověk aktovky zbaví… Nenápadně. Proč asi? Zřejmě proto, že v aktovce byly nějaké dokumenty, které ho mohly kompromitovat… Sledujete mě, Kacmane? Ta aktovka měla svůj původ za městskými hranicemi. Jaké dokumenty — které mají svůj původ za městskými hranicemi — mohou zkompromitovat obyvatele Města? No — jaké? Odpovězte mi, Kacmane!“

Icik si urputně oštipoval bradavičku a díval se do stropu.

„Jen se nepokoušejte vykrucovat, Kacmane,“ upozornil ho Andrej. „Nepokoušejte se mi vykládat nějakou báchorku! Já do vás vidím. Co bylo v té aktovce? Seznamy? Adresy? Instrukce?“

Icik se najednou dlaní pleskl přes koleno a zařval: „Poslouchej, ty idiote! Co to tu meleš? Kdo ti to všechno nabulíkoval?

Jaký seznamy, jaký adresy? Seš snad detektiv Očko nebo co? Znáš mě už hezky dlouho, víš, že se přehrabuju ve starejch ruinách, že mě zajímá historie Města. Co tě to draplo, že mi tady vnucuješ nějakou špionáž? Kdo tu co může vyšpiónit, to mi teda řekni! Proč? A pro koho?“

„Co bylo v aktovce?“ vyštěkl, jak nejvíc mohl, Andrej. „Přestaňte se vykrucovat a odpovězte: Co bylo v aktovce?“

A to už Icikovi praskly nervy. Vytřeštil oči podlité krví a zavřeštěl: „Jdi do hajzlu i s nějakou tou svou aktovkou! Nic ti neřeknu! Jsi pitomec, idiot, blbej polda!“

Ječel, prskal, klel, nadával a zuřivě přitom máchal rukama. A Andrej šel, vytáhl list čistého papíru a nahoru na něj napsal: „Výpověď vyšetřovaného J. Kacmana ohledně aktovky, která byla u něho viděna a později beze stop zmizela.“ Pak počkal, až Icik přestane vyvádět, a jak nejlaskavěji uměl, řekl: „Podívej se, Iciku, tohle ber jako přátelskou radu: Jsi v tom až po uši. Je mi jasné, že jsi se do celé té historie zapletl z lehkomyslnosti, kvůli té své hloupé zvědavosti. Abys věděl, už půl roku jsi sledován… A tak ti radím: Tadyhle si sedni a všechno podle pravdy sepiš. Moc ti toho slíbit nemůžu, ale všecko, co je v mých silách, pro tebe udělám. Sedni si ke stolu a piš! Já se vrátím za půl hodiny.“

Snažil se o vyčerpaného Icika ani nezavadit pohledem. Byl si sám sobě odporný za své pokrytectví, ale tvrdošíjně si opakoval, že v tomhle případě zcela jistě účel světí prostředky. Zamkl zásuvky stolu a odešel.

Na chodbě si zavolal pomocníka stráže a postavil ho ke dveřím.

Pak se vydal do bufetu. Cítil se mizerně, v ústech mu vyschlo, měl pocit, že spolykal něco hnusného. Věděl, že ten výslech je celý nějaký nešťastný, dosavadní výsledky jsou nepřesvědčivé… Záležitost s Červeným domem Andrej úplně prošvihl, to si musí přiznat, neměl to sem vůbec plést!

Aktovku — jediný předmět doličný! — nechal ostudně zmizet… Za to by ho měli z prokuratury rovnou vyhodit! Fritzovi by se tohle nestalo! Fritzovi by hned došlo, kde je jádro pudla… To má Andrej z té své prokleté sentimentálnosti!

Jenže — to je těžká věc! S Icikem dřív společně popíjeli, společně klábosili, jsou přece jen z jedné země…! A taková to teď byla příležitost — všechny najednou odhalit a sebrat! Šéf je taky dobrej! Prý — někdo po Městě roznáší řeči, vykládá báchorky…! Tady existuje celá organizovaná síť — a já mám hledat, kde je toho počátek…!

Andrej došel k pultu, dal si vodku a s nechutí ji do sebe obrátil. Krucinál, kam tu aktovku mohl dát? Snad ji prostě cestou nezahodil? Asi ano… Sníst ji nemohl. Neměl by Andrej někoho poslat, aby se po té aktovce podíval?

Jenže to už je pozdě. Ulicemi tou dobou bloumali blázni, poskakovali paviáni, domovníci už začínali uklízet… Ne, tady je prostě chyba v systému práce! Proč taková důležitá informace, jako je existence Antiměsta, má být utajena dokonce i před pracovníky prokuratury? O tom by se přece mělo denně psát v novinách, všude by měly viset výstražné plakáty… O takové věci je zapotřebí informovat veřejnost! A Kacman by se už dávno prozradil… Když se to ale vezme z druhé strany — člověk musí uvažovat: Jestliže existuje takový grandiózní projekt jako Experiment, jestliže jsou do něj začleněni lidi z různých společenských vrstev, tříd a politických přesvědčení…, pak nutně musí dojít k určité diferenciaci, musí vznikat rozpory… A ty budou narůstat! Takže tyhle antagonistické vztahy — dá se to tak přece říct! — povedou ke konfliktu… A dřív nebo později se objeví odpůrci Experimentu… třídní odpůrci!.. A ti budou na svou stranu získávat různé deklasované živly, morálně nepevné, mravně rozložené… takové, jako je Kacman. A všelijaké kosmopolity… Takový je přirozený proces! Troufnu si předpovídat, jak se to bude vyvíjet, řekl si Andrej, protože v tomhle způ sobu uvažování se cítil jako ryba ve vodě, ale vtom se mu na rameno položila čísi drobná dlaň.

Za Andrejem stál redaktor černé kroniky „Městských novin“ Kensi Ubukata.

„Nad čímpak dumáš, vyšetřovateli? Rozmotáváš zamotaný případ?

Rozděl se o své poznatky s veřejností! Veřejnost miluje zamotané případy.

Povíš mi něco?“

„Nazdar, Kensi,“ řekl unaveně Andrej. „Dáš si vodku?“

„Dám, když mi k ní přidáš nějakou tu informaci pro mou kroniku.“

„Nic kromě vodky nedostaneš.“

„Tak jo. Beru vodku i bez informace.“

Dali si každý skleničku a zajedli to oschlou kyselou okurkou.

„Jdu zrovna od vašeho šéfa,“ prohodil Kensi a vyplivl stopku od okurky.

„Ten to teda umí! Semele všechno možný. Začne u astronomie a skončí u záchodovejch mís v celách — a k tomu, co člověka zajímá, neřekne ani slovo.“

„A copak tě zajímá?“ zeptal se Andrej lhostejně, vlastně jen proto, aby něco řekl.

„Teď mě moc zajímají různá ta zmizení… Během posledních čtrnácti dnů ve Městě beze stopy zmizelo jedenáct lidí. Třeba o tom něco víš, ne?“

Andrej pokrčil rameny.

„Vím, že zmizeli. Vím, že se nenašli.“

„A čí je to případ?“

„To těžko bude jeden samostatný případ… Radši se na to zeptej šéfa.“

Kensi zavrtěl hlavou: „Poslední dobou nějak moc často mě páni vyšetřovatelé posílají… tu za šéfem, tu za Geigerem… Nějak moc tajemství nám rozbujelo v naší malé demokratické obci! Prosím tě — nezměnili jste se náhodou nenápadně na tajnou policii?“ Pak se podíval na dno prázdné skleničky a posteskl si: „Co je člověku platné, že má mezi vyšetřovateli kamarády, když se stejně nemůže nic dovědět?“

„Všechno má své meze, to snad chápeš.“

Kensi chvíli mlčel, ale pak prohodil: „Mimochodem… zavřeli Wanga. Já jsem mu říkal, ať neblázní, ale on měl svou hlavu.“

„To už je v pořádku. Zařídil jsem to.“

„Jak — zařídil?“

Andrej s jistým potěšením vylíčil, jak operativně zakročil. Všechno dal do pořádku, spravedlnosti bylo učiněno zadost… Docela dobře se mu teď vykládalo o tomhle jediném úspěchu, kterého během celého nešťastného dne dosáhl.

„Hm,“ zabručel Kensi, když si to vyslechl, „to je zajímavé.“ A halasně zachoval: „Když přijíždím do cizí země, nikdy se neptám, zda tam mají dobré či špatné zákony. Vždycky mě jenom zajímá, zda se tam zákony dodržují.“

„Co tím chceš říct?“ zavrčel podmračeně Andrej.

„Chci tím říct, že zákon o právu na změnu profese… aspoň pokud vím… nemá žádné výjimky.“

„To znamená, že si myslíš…, že Wang měl jít za trest do bažin?“

„Když je to podle zákona — tak jo.“

„Ale to je přece nesmysl!“ rozčilil se Andrej. „K čemu je Experimentu dobré mít špatného ředitele kombinátu místo výborného domovníka?“

„Zákon o právu na změnu profese…“

„Tenhle zákon,“ přerušil ho Andrej, „je myšlen ve prospěch Experimentu — a ne, aby mu škodil. Zákon ovšem nemůže brát v úvahu všechny okolnosti. A proto my, kteří uvádíme tenhle zákon do praxe, musíme taky trošku sami uvažovat.“

„Já si tedy plnění zákona představuju trošku jinak,“ řekl ledovým hlasem Kensi. „A v žádném případě podobné problémy nemáš řešit ty, ale soud.“

„Soud by ho poslal do bažin,“ odsekl Andrej. „A on má ženu a dítě.“

„Dura lex, sed lex,“ odvětil na to Kensi.

„Tohle vymysleli byrokrati.“

„To, že zákon je tvrdý, ale je to zákon,“ namítl vážně Kensi, „to vymysleli lidé, kteří se snažili o jednotná pravidla spolužití v různorodém lidském společenství.“

„To je právě ono: v různorodém!“ přerušil ho Andrej. „Jednotný zákon pro všechny neexistuje a existovat nemůže! Copak se řídí stejným zákonem vykořisťovaný a vykořisťovatel? Kdyby například Wang zastával místo ředitele a nechtěl to místo opustit…“

„To není tvoje starost — vykládat zákon,“ namítl chladně Kensi. „Od toho je tady soud.“

„Jenže soud nezná a nemůže znát Wanga tak, jako ho znám já!“

Kensi se ušklíbl a zavrtěl hlavou: „To tedy máme v prokuratuře znalce, jen co je pravda!“

„Nech toho,“ zavrčel Andrej. „Ještě chybí, abys napsal článeček: Nemehlo, které si říká vyšetřovatel, pustilo na svobodu zločinného domovníka.“ „Já bych to napsal, ale je mi líto Wanga. Ty jsi pitomec, tebe mi líto není.“

„Ale mně je taky právě Wanga líto!“

„Jenže ty jsi vyšetřovatel,“ namítl Kensi. „Já ne… Mě zákony nesvazují jako tebe.“

„Víš co,“ řekl Andrej, „dej mi už prokristapána pokoj! I tak je mi ze všeho nanic.“

Kensi se na něho podíval a usmál se: „Jasně. Máš to napsaný na čele. Dělali jste šťáru?“

„Ne,“ zabrumlal Andrej. „Prostě jsem zakopl…“ Pak se podíval na hodinky.

„Dáme si ještě jednou?“

„Děkuju, to už stačilo,“ odpověděl Kensi a zvedl se. „Nemůžu chlastat s každým vyšetřovatelem. Piju jenom s tím, kdo mi poskytne nějakou informaci.“

„Tak jdi do háje,“ prohodil Andrej. „Koukej — tamhle přišel Čačua. Jdi a zeptej se ho na Padající Hvězdy… Má v tom případě ó-ó-óbrovský úspěchy, zrovna dneska o tom mluvil. Jenom ber v úvahu, že je to hrozně skromnej člověk. Bude ti říkat, že vlastně nic neví, ale ty se nesmíš dát odradit. Nalej do něho pár vodek a budeš mít materiálek jedna báseň!“

Kensi odstrčil prázdné židle a vykročil k Čačuovi, který se smutně skláněl nad nevábnou kotletou. Andrej se pomstychtivě zašklebil a zvolna se vydal k východu. Docela rád by zůstal a byl svědkem toho, jak bude Čačua řvát, jenže na to už neměl čas… No, nedá se nic dělat, pane Kacmane, musíme se podívat, jak jste na tom… A nedej pánbu, pane Kacmane, abyste se znovu pokoušel o nějaký fígl! To tedy ne, s tím si na mě nepřijdete!

V kanceláři číslo třicet šest byla rozsvícena všechna světla. Icik Kacman stál opřený o trezor a zvědavě listoval nějakou složkou. Jako obvykle si oštipoval bradavičku a bůhvíproč se šklebil.

„Krucinál!“ vyjekl Andrej, „kdo ti to dovolil? Co tě to vůbec napadlo?“

Icik k němu pozvedl nepřítomné oči, doširoka se usmál a řekl: „To jsem nikdy netušil, že se toho tolik může navyvádět kolem Červenýho domu!“

Andrej mu vyrval spisy z rukou, s rachotem zacvakl zásuvku trezoru, uchopil Icika za rameno a dotlačil ho k židličce.

„Posaďte se, Kacmane,“ řekl a ze všech sil se snažil o klid. Před očima mu samým vztekem všechno plulo jako na vodě. „Napsal jste to?“

„Poslouchej,“ odpověděl Icik, „vy jste tu ale všichni fakt idioti! Sto padesát kreténů je vás tady pohromadě, a pořád vám nedochází, že…“ Andrej už se na něho nedíval. Jeho pohled totiž sklouzl na list papíru nadepsaný „Výpověď předvedeného Kacmana…“ Žádná výpověď tam nebyla. Skvěla se tam kresba mužského orgánu v životní velikosti.

„Ty mizero,“ řekl Andrej a hlas se mu zlámal. „Ty dobytku!“

Prudce sáhl po telefonním sluchátku a třesoucími se prsty vytočil číslo.

„Fritzi? To jsem já… Voronin.“ Volnou rukou si rozepjal límeček.

„Moc bych tě tu potřeboval. Přijď ke mně… teď hned, prosím tě.“

„O co jde?“ Fritzův hlas nezněl příliš nadšeně. „Chystám se domů.“

„Moc tě prosím.“ Andrej zvýšil hlas: „Přijď ke mně!“

Položil sluchátko a podíval se na Icika. Současně si ale uvědomil, že se na něj nemůže dívat — a tak se zahleděl někam skrze něj… Icik se jako dřív hihňal na své židličce a mnul si ruce, vedl jakousi výsměšnou samomluvu o Červeném domě, o svědomí a přitroublých svědcích a Andrej si řekl, že tohle všechno nebude poslouchat. Už se přece rozhodl — a toto rozhodnutí jej naplňovalo strachem a jakousi ďábelskou radostí současně.

Všechno se v něm samým vzrušením rozechvělo. Čekal — a nemohl se toho okamžiku dočkat — až se otevřou dveře místnosti a dovnitř vstoupí zamračený Fritz. A potom se tenhle Icikův rozšklebený obličej totálně změní… A jestliže náhodou Fritz bude mít za svými zády Rumera… Stačilo přece jen Rumera zahlédnout… a už člověku běhal po zádech mráz… Stačilo na vteřinku uvidět tu chlupatou hubu s rozpláclým nosem! Andrej se až otřásl… Vždyť ještě mohl všeho nechat! Ještě by mohl říci: Už je to v pořádku, Fritzi, nezlob se, že jsem tě otravoval… A tu se dveře otevřely a vešel podmračený, naštvaný Fritz Geiger.

„O co jde?“ zeptal se — a vtom uviděl Icika. „Ahoj,“ řekl a usmál se.

„Co vás to chytlo uprostřed noci? Brzo bude ráno, měli bysme jít spát.“

„Poslouchej, Fritzi,“ spustil vesele Icik, „vysvětli tady tomu pitomci…, jsi tu přece velkej šéf…“

„Mlčte, vyšetřovaný!“ zařval Andrej a praštil pěstí do stolu.

Icik zmlkl a Fritz se okamžitě vzpamatoval. Rázem se podíval na Icika jinýma očima.

„Tenhle dobytek se vysmívá vyšetřování,“ procedil Andrej mezi zuby a ze všech sil se snažil potlačit třas celého těla. „Tenhle hajzl se vykrucuje.

Fritzi, vem si ho — ať konečně začne odpovídat na otázky!“

Fritzovy průzračné nordické oči se doširoka otevřely.

„A jaképak jsou ty otázky?“ zeptal se napůl ještě v legraci.

„To není důležité,“ řekl Andrej. „Dej mu papír, on už to napíše sám.

Hlavně ať řekne, co bylo v aktovce.“

„Jasně,“ prohodil Fritz a otočil se k Icikovi. Icik se díval nechápavě. Nějak tomu všemu ještě nemohl uvěřit. Zvolna si mnul ruce a nejistě se usmíval.

„No tak co, ty můj židáčku, půjdeme?“ pronesl vlídně Fritz, jako by se nikdy ani mračit nedovedl… „Zvedej kostru, milánku!“

Icik se k ničemu neměl — a tak ho Fritz chytil za límec, nadzvedl ho a hodil ke dveřím. Icik ztratil rovnováhu a zachytil se až za veřej. Jeho obličej byl rázem celý popelavý. Icik už teď chápal, oč jde… „Kluci,“ řekl a hlas se mu lámal, „kluci, počkejte…!“

„Kdyby něco, jsme ve sklepě,“ pronesl sametovým hlasem Fritz, usmál se na Andreje a Icika vystrčil na chodbu.

A to bylo všechno.

Andrej cítil, jak jím proniká nesnesitelný mráz. Prošel se po kanceláři a pozhasínal zbytečná světla. To je všechno… Sedl si ke stolu, chvíli tak seděl a hlavu si svíral dlaněmi. Byl celý zpocený, zdálo se mu, že omdlí. V uších mu šumělo a on tím šuměním pořád slyšel tichý a současně hlasitý, smutný, zlý i lámající se Icikův hlas: „Kluci, počkejte… Kluci, počkejte…“

A do toho zněla nějaká slavnostní hudba, rámus a šelest tanečních kroků, cinkání nádobí a mazlivé ráčkování: currracao a ananas… Odtrhl ruce od obličeje a bezmyšlenkovitě upřel oči na nemravnou kresbičku, kterou tu zanechal Icik. Potom ten list papíru vzal a začal ho trhat na dlouhé, uzounlinké proužky. Všechno nakonec hodil do odpadkového koše a znovu si schoval hlavu do dlaní. To je všechno… Teď musí čekat. Obrnit se trpělivostí a čekat… Pak se teprve ukáže… Nepříjemný pocit zmizí a Andrej si bude moci vydechnout… „Ano, Andreji, někdy člověk něco takového udělat musí…,“ uslyšel náhle známý, klidný hlas.

Na židličce, odkud se ještě před několika minutami nejistě šklebil Icik, seděl teď s nohou přes nohu unavený, posmutnělý Kurátor. Dlouhými bílými prsty svíral koleno, zlehka pokyvoval hlavou, koutky úst měl trpce stažené… „Ve jménu Experimentu?“ zeptal se Andrej selhávajícím hlasem.

„To také,“ odpověděl Kurátor, „ale především… sám kvůli sobě. Vyhnout se překážkám člověk nemůže. Ty je třeba překonat. A lidi, kteří to dokáží, my potřebujeme… Tedy — ne jen tak ledajaké… Vybíráme si lidi určitého typu!“

„Jakého?“

„To právě přesně nelze definovat,“ řekl Kurátor s politováním. „Přesně se dá říci jenom to, jaké lidi nepotřebujeme.“

„Takové, jako je Kacman?“

V Kurátorových očích si Andrej mohl přečíst souhlas. „Takové, jako je Rumer?“

Kurátor se usmál: „Takoví, jako je Rumer… to ani nejsou lidé. To jsou živé zbraně. Je možné je ale využít i pro blaho takových, jako je Wang nebo Jura… Rozumíte, Andreji?“

„Ano. A jsem stejného názoru. Jiná cesta přece neexistuje, že?“

„Neexistuje. Vyhnout se překážkám není možné.“

„A co Červený dům?“

„I ten je nutný. Kdyby neexistoval, všichni by se — aniž si toho sami všimnou — mohli pomalu změnit v Rumery. Copak jste si ještě neuvědomil, že Červený dům je nutná věc? Copak vy sám… Jste snad teď úplně stejný, jako jste byl včera?“

„Kacman řekl, že Červený dům je zjitřená fantazie svědomí.“

„Kacman je chytrá hlava. Doufám, že proti tomu nic nemáte.“

„Je chytrá hlava. A právě proto je nebezpečný.“

A znovu Andrej uviděl v Kurátorových očích souhlas.

„Přece jen…,“ prohodil smutně Andrej, „kdyby člověk mohl vědět, k čemu Experiment směřuje! Takhle se můžu snadno zmýlit. Všechno se to teď nějak divně zapletlo… A jsme v tom namočeni všichni. Já, Geiger, Kensi… Někdy se mi zdá, že chápu, co nás spojuje. Zaslíbili jsme se přece stejné myšlence…, ale někdy jako bychom byli ve slepé uličce. Vždyť Geiger je bývalý fašista… a dokonce i teď… někdy… To ho pak nemůžu ani cítit, ale jako by se to netýkalo konkrétně jeho — Fritze Geigera… Jde prostě o typ člověka. A nebo takový Kensi! Pacifista… nebo co vlastně je… já ani nevím…“

„Experiment je Experiment,“ řekl Kurátor. „Nikdo po vás nežádá, abyste věděl. Máte jiné povinnosti.“

„Jaké?“

„Všechny přece taky nejsou známé…“

„Ale děláme to všechno ve jménu blaha většiny?“ zeptal se Andrej nešťastně.

„Samozřejmě. Ve jménu dosud zneuznávané, snad i nevzdělané, odstrkované, ničím se neprovinivši většiny…“

„A té je třeba pomoci,“ přidal se okamžitě Andrej. „Ukázat jí správný směr, povznést ji, udělat ji pánem celé země… Ano, tomu rozumím. A ve jménu toho je někdy třeba učinit všelicos…“ Pak se ale odmlčel, protože si nějak nemohl v hlavě srovnat další myšlenky. Nakonec nerozhodně prohodil: „A pak je tu ještě Antiměsto… To je taky nebezpečné, že?“

„Velice,“ odpověděl Kurátor. „V tom případě,“ vzchopil se Andrej, „třebaže si u Kacmana pořád nejsem jist… v tom případě jsem každopádně postupoval správně! Nemáme právo riskovat.“

„Samozřejmě.“ Kurátor se teď usmíval. Byl s Andrejem spokojen a Andrej to cítil. „Nemýlí se jenom ten, kdo nic nedělá. Chyby nejsou nebezpečné — nebezpečná je pasivita, lžimorálka a dodržování nějakých už překonaných morálních imperativů. Kam nás může lpění na nich dovést? Jedině k překonanému uspořádání světa.“

„Ano!“ řekl vzrušeně Andrej. „Tohle naprosto přesně chápu. To je ta zásada, na které musíme trvat. Co je to jednotlivec? Jednotka společnosti!

Sama o sobě ale nula… Takže nám teď nejde o jednotlivce, ale o blaho společnosti! A ve jménu toho blaha jsme povinni zdolat nejednu překážku, někdy dokonce i porušit dávné psané i nepsané zákony. Musí pro nás existovat jediný zákon: blaho společnosti.“

Kurátor vstal.

„Rostete, Andreji,“ pronesl takřka slavnostně. „Pomalu, ale rostete.“

Mávl rukou na pozdrav, neslyšně přešel kancelář a zmizel za dveřmi.

Andrej ještě chvíli bezmyšlenkovitě seděl a pokuřoval. Spokojeně sledoval modravý dým cigarety, který stoupal k žluté lampě u stropu. Pak si uvědomil, že se usmívá. Už nebyl unavený, nechtělo se mu spát, naopak cítil potřebu hned teď něco udělat, dát se do práce — a zlobilo ho pomyšlení, že přece jen bude muset jít na několik hodin domů, aby se prospal a mohl být v zaměstnání zase svěží.

Prudce si přitáhl telefon, zvedl sluchátko, ale současně mu blesklo hlavou, že do sklepa se nedá volat. Vstal tedy, zamkl trezor, zkontroloval, zda jsou dobře zamčené zásuvky stolu, a vyšel na chodbu.

Chodba byla prázdná, jen za stolkem podřimoval policista.

„Spíte ve službě,“ prohodil káravě Andrej, když ho míjel.

V budově vládlo ticho, jímž se teď rozléhaly Andrejovy kroky. Takhle to tu vždycky vypadalo nedlouho před zapnutím slunce. Ospalá uklizečka pomalu vláčela mokrý hadr po betonové podlaze. Okna ve všech chodbách byla dokořán, pach stovek zpocených těl pomalu vyprchával a vytrácel se do noční tmy. Dovnitř se dral chladný předjitřní vzduch.

Andrejovy podpatky zarachotily po kluzkém železném schodišti, které vedlo do sklepa. Ledabylým posunkem usadil zpátky na židli bdělou stráž, která se už už stavěla do pozoru, a otevřel doširoka nízká železná dvířka.

Fritz Geiger — bez služební blůzy — jen v košili s vykasanými rukávy si pohvizdoval nějakou pochodovou písničku a nad rezatým umyvadlem si poléval chlupaté a kostnaté ruce kolínskou. Nikdo jiný tu nebyl. „Jo, to jsi ty,“ řekl Andrejovi na uvítanou. „To je dobře. Zrovna jsem se chystal, že zajdu k tobě nahoru… Dej mi cigaretu, mně došly.“

Andrej mu podal krabičku, Fritz si jednu cigaretu vytáhl, promnul ji v prstech a usmál se.

„Tak co?“ zeptal se nedočkavě Andrej.

„Jak… co?“ Fritz si zapálil a s potěšením z cigarety zatáhl. „Šlápnul jsi vedle. To je to tvý: co! Icik není žádnej špion. Ani náhodou.“

„Jak to?“ vypáčil ze sebe Andrej. „A co ta aktovka?“

Fritz se zasmál, cigaretu si přesunul do koutku úst a nalil si na dlaň novou porci kolínské.

„Ten náš židáček je neuvěřitelnej děvkař,“ řekl potom shovívavě. „V tý aktovce měl milostný dopisy. Šel zrovna od jedny tý svý ženský… pohádali se a on jí sebral všechny milostný dopisy, který jí psal. Je to nějaká vdova a on z ní má děsnej vítr. Takže se pochopitelně těch dopisů zbavil, jak nejrychleji to šlo. Říká, že aktovku prostě cestou zahodil. Škoda…“ Fritz už teď mluvil vysloveně káravě: „Pane vyšetřovateli Voronine, tu aktovčičku jste měl Icikovi okamžitě zabavit! To by byl kompromitující materiálek! A my bysme toho našeho židáčka drželi pěkně takhle…“ A Fritz výmluvným gestem naznačil, jak by Icika Kacmana držel hezky pod krkem. Andrej si všiml, že Fritz má odřené kotníky prstů… „Ale… protokol nám podepsal, takže výsledeček přece jenom nějakej máme.“

Andrej si přisunul židli a ztěžka na ni dosedl. Nohy se pod ním podlamovaly.

Rozhlédl se.

„Víš ty co?“ pokračoval Fritz, shrnoval si dlouhé rukávy košile a zapínal si knoflíčky manžet. „Koukám, že máš na čele bouli. Tak si zajdi k doktorovi a dej si tu bouli zaprotokolovat. Rumerovi už jsem rozbil nos a poslal jsem ho na ošetřovnu. To… pro každý případ: vyšetřovaný Kacman při výslechu napadl vyšetřovatele Voronina a Rumera a způsobil jim zranění… Takže jste byli nuceni se bránit… atakdál. Chápeš?“

„Chápu,“ zabrebtal Andrej a mimovolně si přejel prsty po bouli na čele.

Pak se znovu rozhlédl. „Ale… kde je Icik?“ vymáčkl ze sebe.

„Když on ten Rumer je taková gorila k neudržení,“ odpověděl zlostně Fritz a zapnul si blůzu. „Zlámal mu ruku… Musel jsem Icika poslat do nemocnice.“