Mesto zaslibenych

Kapitola 3

„Tak já půjdu, pane plukovníku,“ řekl Andrej a vstal.

Plukovník také povstal a okamžitě se opřel o hůlku. Dnes byl bledší než jindy, tváře jako by se mu protáhly… Vypadal velice staře. I jeho vojenské držení těla už jako by vzalo za své… „Šťastnou cestu, pane poradce,“ pronesl a jeho vybledlé oči hleděly na Andreje skoro provinile. „Čert aby to… Vždyť přece rekognoskace je fakticky moje záležitost…!“

Andrej sáhl na stůl pro samopal a přehodil si jeho řemen přes rameno.

„Tohle není rekognoskace,“ namítl. „A já se přiznám… Mám takový nepříjemný pocit, že vám to tady tak trochu všechno házím na krk — i když jen na pár hodin… Vždyť… vy jste přece nemocný, plukovníku!“

„Asi ano, představte si, že dneska…“ Plukovník se náhle odmlčel.

„Chcete se vrátit ještě za světla, že?“

„Vrátím se brzy. Je to opravdu jen takový výlet… Prostě jenom chci těm podělánkům tady dokázat, že před námi není nic tak strašného… Chodící sochy — to nám tak chybělo! Tak se na to podíváme…“ Najednou se zarazil: „Neberte to jako výtku vašim vojákům, plukovníku!“

„Ale jděte!“ Plukovník mávl vyzáblou rukou. „Máte naprostou pravdu.

Vojáci jsou vždycky zbabělí. Ještě jsem v životě neviděl statečné vojáky. A taky — proč by měli být stateční?“

„No…,“ usmál se Andrej, „kdyby se ukázalo, že tam vpředu má na nás nepřítel přichystané tanky…“

„Tanky! Ano, to by bylo něco jiného… Víte, ale já si moc dobře pamatuju takový zvláštní případ. Rota výsadkářů odmítla obsadit vesnici, ve které žil nějaký věhlasný šaman.“

Andrej se zasmál a podal plukovníkovi ruku: „Na shledanou.“

„Moment!“ zarazil ho plukovník. „Duggane!“

Duggan se vedle nich objevil, jako by vyrostl ze země. V ruce držel láhev opletenou stříbrnou síťkou. Na stole se nenadále octl stříbrný podnos — a na něm stříbrné stopky.

„Prosím, pane poradce!“

Připili si a stiskli si ruce.

„Na shledanou,“ řekl ještě jednou Andrej a vyšel ze dveří.

Sestoupil po páchnoucím schodišti ke vchodu a chladně pokynul Quejadovi, který se na podlaze pokoušel dát dohromady nějaký přístroj, nejspíš teodolit… Pak Andrej vyšel na ulici, která na něj dýchla žárem. Jeho kratinký stín padl na popraskávající zaprášené desky chodníku — a vzápětí se vedle objevil stín druhý… Ještě dřív než se obrátil, vzpomněl si Andrej na Němého. Nemýlil se… Němý tu stál ve své obvyklé póze: dlaně zasunuté za široký pás, který ho obepínal, bosé nohy rozkročené… U boku mu visel obrovitý tesák. Husté černé vlasy byly jako vždycky rozježené, snědá kůže se leskla jako naolejovaná.

„Nechceš si přece jenom vzít samopal?“ zeptal se ho Andrej.

Němý zavrtěl hlavou.

„Jak myslíš…“

Andrej se rozhlédl. Icik a Korejec Pak seděli ve stínu přívěsu a prohlíželi si plán města. Dva vojáci jim nakukovali přes ramena. Jeden z nich si všiml, že se na ně Andrej dívá, strčil do kamaráda, oba se bleskově obrátili a vzápětí zmizeli za vozem.

U pásového traktoru číslo dvě postávali šoféři a Ellizauer. Oblečení byli všelijak, ale na Ellizauerovi se nedal přehlédnout obrovský širák, který se na jeho maličké lebce obzvlášť krásně vyjímal. I tady okouněli dva vojáci, zřejmě jen tak klábosili a přitom mazácky uplivovali.

Andrej se rozhlédl po ulici. Tam dál nikde nebylo ani živáčka. Rozpálený vzduch se však chvěl nad dlažbou, jako když se slabounce čeří voda, což velice znesnadňovalo dobrý výhled. Asi tak ve vzdálenosti sta metrů se chvění měnilo v lehounký opar, ve kterém už nebylo vidět skoro nic.

„Iciku!“

Icik i Korejec se ohlédli a vstali. Korejec sebral ze země svůj vlastnoručně vyrobený malý samopal a dal si ho do podpaží.

„To už jdeme?“ podivil se dobrácky Icik.

Andrej kývl a vykročil.

Všichni se na něj dívali: Permjak, který mhouřil oči před sluncem; těžkopádný, trochu přihlouplý Ungern, který polekaně špulil svá věčně pootevřená ústa; Jackson, chlap jako gorila, zrovna pečlivě otírající ruce kouskem koudele; Ellizauer, který teď velice připomínal vyčouhlou, špinavou a poněkud rozvrásněnou houbu, zdravící Andreje dvěma prsty u okraje klobouku… — přičemž ve výrazu jeho obličeje se dalo číst cosi jako triumf a soucit dohromady; okounějící vojáci, kteří si přestali odplivovat, něco si tiše řekli a rychle odešli… Máte strach, prevíti, pomyslel si nenávistně Andrej. Teď si vás k sobě zavolat — tak se poděláte!

Prošli kolem hlídky, voják se postavil do pozoru… A pak vstoupili na dlažbu ulice. Jako první šel Andrej, samopal přes rameno. V patách za ním Němý s tornou, ve které byly čtyři konzervy, balíček sucharů a dvě polní láhve vody. V odstupu asi desíti kroků pleskala Icikova dost rozedraná bagančata. Icik měl na zádech prázdný batoh, v jedné ruce držel mapku a druhou nervózně šátral po všech kapsách, jako by se chtěl přesvědčit, zda na něco nezapomněl. Jako poslední zlehka kráčel Korejec s malým samopalem v podpaží. Jeho trochu kolébavá chůze připomínala vytrvalce, kteří jsou navyklí bez velkého vypětí zdolávat stovky kilometrů.

Dlažba ulice byla rozpálená. Slunce nemilosrdně pálilo do ramen a do zad. Od domovních zdí sálal žár, vánek se dneska ani nepohnul.

Vzadu za nimi se ozvalo zavytí týraného motoru, Andrej se ale neotočil.

Najednou měl pocit úžasné svobody. Na několik krásných hodin mizí z jeho obzoru páchnoucí vojáci i jejich primitivní nápady a úvahy, mizí i intrikán Quejada, kterého Andrej už prokoukl a jen těžko snášel, mizí všechny ty protivné starosti o cizí odřené nohy, o cizí problémy a rvačky, o to, že někomu se chce zvracet…, nepřiotrávil se něčím…? — a tamten zase má krvavý průjem…, jen aby to nebyla úplavice! Všichni mi můžete vlízt na záda, opakoval si teď spokojeně Andrej. Třeba sto let bych vás nemusel vidět! Kdybyste věděli, jak je mi bez vás dobře!

Vzápětí ho ale napadlo, že s tím Korejcem to přece jen není všechno tak úplně jasné. Na okamžik se ho zmocnily pochybnosti, zda pocit volnosti, který teď prožívá, nebude co nejdřív znovu vystřídán napětím a podezíráním, ale pak nad tím mávl rukou. Korejec má prostě svou mentalitu… Je to kliďas, pořád spokojený, na nic si nestěžuje… Možná by se dalo říct, že je to taková dálněvýchodní varianta Icika Kacmana… Najednou si Andrej vzpomněl, jak mu kdysi bratr říkal, že na Dálném východě národy — zvláště Japonci — mají vztah ke Korejcům asi tak jako v Evropě Rusové a Němci k Židům. Teď mu to připadlo legrační… A najednou si připomněl Wanga. Jakpak by si tady asi vedl Wang? Anebo Kensi… Před očima se mu rázem mihl i Donald…, ten by si tu možná věděl rady! A Jura? Škoda že se Andrejovi nepodařilo přemluvit ho, aby šel taky! S Jurou by to tu všechno bylo jinačí!

Vzpomněl si, jak ještě den před odjezdem si speciálně vyhradil několik hodin na cestu k Jurovi. Geiger ho naložil do svého bouráku s neprůstřelnými okny — a jeli. Popíjeli pak ve velké patrové chalupě, kde bylo všude uklizeno, čisto a voněla tam máta, doma pečený chleba a ze všeho dýchala útulná zabydlenost… Pili kořalku, přikusovali selátko v rosolu, nakládané okurčičky, jaké Andrej už hezky dlouho nejedl, obírali skopová žebírka, namáčeli maso do česnekového láku — a potom kyprá Holanďanka Marta, s kterou se Jura oženil a čekali už spolu třetí dítě — přinesla bublající samovar, který Jura kdysi vyměnil za fůru obilí a fůru brambor. Dlouho, beze spěchu popíjeli čaj a mlsali k němu fantastickou zavařeninu, celí se z toho hodování zpotili a otírali si čela čisťounkými, vyšívanými ručníky, funěli a Jura pořád mlel svou: „Bajo, chlapci, teď se dá dobře žít… Každej den mi sem přivedou pět darmošlapů z lágru — a já je vychovávám prací. Snažím se ze všech sil — a kdyby si náhodou něco začali, hned dostanou po hubě.

Žrádla ale u mě mají, co hrdlo ráčí. Co jím já, jedí i oni. Nejsem přece žádnej vykořisťovatel…“ A když se loučili, když už Andrej seděl v autě, Jura sevřel jeho ruku do těch svých tlap, které byly samý mozol, podíval se mu do očí a řekl: „Odpustíš mi to, Andreji, viď? Musel bych tu všechno nechat.

I ženu… A taky tyhlety — a to nejde, to nesmím…“ A ukázal svým obrovským prstem dozadu k zápraží, kde se nenápadně pošťuchovali dva blonďatí, skoro stejně velcí kluci… Andrej se konečně obrátil. Vozy už nebylo vidět. Za oparem rozpáleného vzduchu měkce, jako z vaty zaznívalo tlumené řachtání motoru. Icik šel teď vedle Korejce Paka, mával mu před nosem plánkem a vykřikoval něco o měřítku. Korejec mu přikyvoval, usmíval se, ale když se Icik chtěl zastavit, aby si plánek důkladně prohlídli, vzal ho za loket a jemně ho popostrčil dopředu. Opravdu je to asi solidní člověk, říkal si Andrej. Zřejmě se na něj dá i v obtížných podmínkách spolehnout. To je zajímavé, že se s Geigerem rozešli… Je tedy pravda, že každý jsou z jiného těsta… Korejec Pak studoval v Cambridgi a byl doktorem filozofie. Když se po studiích vrátil do Jižní Koreje, zapletl se do nějakých studentských rebelií proti režimu a Li Syn Man ho strčil do basy. Z ní ho v padesátém roce vysvobodila severokorejská armáda, psalo se o něm v novinách jako o vzorném synu korejského lidu, který nenávidí lisynmanovskou kliku a americké imperialisty. Potom se stal prorektorem — a za měsíc se znovu octl v base, v níž si bez soudu poseděl až do výsadku v Čemulpo, kdy se věznice dostala pod palbu První jízdní divize pronikající na severozápad. Vězni se octli na svobodě… V Soulu ale bylo boží dopuštění, kdekdo si s kdekým vyrovnával své účty — a Pakovi se zdálo, že tohle přežít by byl zázrak. A vtom se objevila možnost zúčastnit se Experimentu… Do Města přišel ještě před Andrejem a stačil za to dobu vystřídat dvacítku různých profesí. Brzy měl konflikt s primátorem a stal se členem ilegální organizace, která se rekrutovala především z řad inteligence. Podporovali tehdy Geigera. Jenže potom muselo mezi nimi a Geigerem k něčemu dojít, protože velká skupina členů téhle organizace ještě dva roky před Převratem tajně opustila Město a vydala se na sever.

Měli štěstí. Na třístém padesátém kilometru našli svého druhu poklad: obrovské zásoby všeho možného, co potřebovali ke svému životu, včetně moderního technického vybavení. Tohle místo bylo po všech stránkách přijatelné k osídlení: byla tam voda a úrodná půda poblíž Žluté stěny, dost budov bylo ještě obyvatelných… A tak tam zůstali. Nic nevěděli o tom, co se zatím ve Městě stalo. Když se objevila expedice s pásovými traktory a ozbrojeným doprovodem, mysleli si, že je někdo přišel zlikvidovat. A tak na nic nečekali a zaútočili… Naštěstí v té divoké přestřelce zahynul jen jeden člověk. Korejec totiž mezi členy expedice uviděl svého dávného přítele Icika — a pochopil, že nutně musí jít o nedorozumění.

S nasazením vlastního života zabránil dalšímu krveprolévání… A potom zašel za Andrejem a řekl mu, že by se rád k jejich skupině přidal, protože jako člověk zvídavý měl už dávno cestu na sever v plánu, ale nebylo v jeho silách ji uskutečnit… Andrej mu sice moc nevěřil, ale vzal ho s sebou. Říkal si, že jim Korejec může být prospěšný, protože o těchhle končinách víc ví — a ukázalo se, že se nemýlil. Korejec se opravdu snažil a k Andrejovi se vždycky choval uctivě a přátelsky. V přátelském kontaktu byl pořád i s Icikem — a přesto se o úplné otevřenosti z jeho strany nedalo mluvit. Ani Andrej, ani Icik nikdy nezjistili, odkud všechny své vědomosti získal. Kde přišel ke všem těm legendám i faktickým informacím o cestě, která je čekala? Co ho skutečně vedlo k tomu, že se k expedici přidal? Co si doopravdy myslel o Geigerovi, o Městě, o Experimentu…? Vždycky se vyhýbal rozhovorům na takováto témata… Andrej od sebe rázně odehnal neustále se vracející myšlenky. Zůstal stát a počkal, až ho všichni dojdou: „Tak už máte jasnou představu, o co se budete zajímat především?“

„Především…“ Icik před ním rozložil svůj plánek. „Podívej se,“ ukázal svým špinavým nehtem, „tadyhle teď jsme. Takže… ještě šest bloků domů — a musí tam být náměstí. Tadyhle je nějaká velká budova, nejspíš radnice.

Tam bysme se měli dostat! Možná to není daleko, nevím — neznáme měřítko plánku, zatím můžeme jen odhadovat. Třeba je to všechno, co by kamenem dohodil… Podívej, tady je napsáno: ‚Panteon‘. Zbožňuju panteony…“

„Dobrá…“ Andrej si upravil řemen samopalu a zamyslel se: „Můžeme tam zajít, samozřejmě… A vodu dneska nebudeme hledat?“

„K vodě je ještě daleko,“ prohodil tiše Korejec Pak.

„Asi to tak bude,“ přidal se k němu okamžitě Icik, „s tou vodou je to tady vůbec těžký, ale koukni se,“ strčil Pakovi před oči plánek, „tady je napsáno: ‚Vodárna‘. Rozumíš tomu tak, že to je tahle zakreslená budova?“

„Já nevím,“ pokrčil Korejec rameny. „Ale jestli v těchhle domech byla voda, tak tohle opravdu může vodárna být.“

„A-a-a-ha,“ zamručel Icik. „Jenže to je asi moc daleko. Měřítko plánku neznáme, a tak by to mohlo být třeba třicet kilometrů. A to za jeden den nezvládneme. Poslouchej, Andreji, proč tu vodu potřebuješ zrovna dneska? Zítra ji stejně jdeme hledat, na tom jsme se přece domluvili! Tedy, lépe řečeno: jedeme hledat…“

„Tak dobře,“ kývl Andrej, „až zítra.“

Srovnali se teď do jedné řady. Chvíli šli mlčky a Icik pořád otáčel hlavu zprava doleva a zase nazpátek, jako by větřil na všechny strany. Nic zvláštního ho však nezaujalo. Míjeli dvou a třípatrové domy, některé z nich byly docela hezké. Skla oken byla ale vytlučená, místy nahrazená pokroucenou překližkou. Na balkonech se povalovaly zpřeházené truhlíky na květiny a některé domy byly úplně zarostlé zaprášeným břečťanem. Pak došli k nějakému velkému obchodu. Výkladní skříně zůstaly kupodivu celé, byly ale tak špinavé, že se dovnitř nedalo nahlédnout. Dveře obchodu byly vyražené… Icik se tam rozběhl — a hned byl zase zpátky: „Všecko vyrabovaný,“ sdělil ostatním stručně.

Šli teď kolem velké budovy, která vypadala na nějaké společenské středisko.

Možná to bývalo divadlo, nebo kino, nebo koncertní dům… Pak byl zase obchod, tentokrát s rozbitými výlohami… a pak ještě obchod na druhé straně ulice… Icik se najednou zastavil, začichal a zvedl špinavý ukazovák: „No…,“ zamručel, „tady někde…“

Andrej se rychle rozhlédl: „Co?“

„Papír,“ upřesnil Icik.

Na nikoho ani nepohlédl a vykročil k budově na pravé straně ulice. Dům vypadal jako všechny ostatní, nic zvláštního na něm nebylo, jen snad vchod… byl o něco ozdobnější — a když se člověk pozorněji podíval, zjistil, že průčelí budovy má určité prvky gotiky… Icik zmizel za vraty. Nestačili k nim ještě ani dojít, když se znovu objevila Icikova hlava a ozval se nadšený výkřik: „Pojďte sem! Honem! Paku, tady je knihovna!“

Andrej jen užasle zavrtěl hlavou: Ten Icik je ale pašák!

„Knihovna!?“ vyjekl Pak a skoro se rozběhl. „To snad není pravda!“

Chodba domu se ve srovnání s rozpálenou ulicí zdála chladná a temná.

Vysoká gotická okna, která směřovala někam do dvora, byla vyzdobená barevnými ornamenty. Podlaha byla krásně vydlaždičkovaná… Napravo i nalevo se zvedalo schodiště z bílého kamene. Icik se hned po jeho levém křídle rozběhl vzhůru, Korejec ho bleskově dohonil. Brali teď bok po boku schody snad po třech… až se Andrejovi ztratili z očí.

„My se tam nepoženeme, co?“ obrátil se Andrej k Němému a ten zjevně souhlasil.

Andrej se porozhlédl po nějakém vhodném místě a nakonec se usadil na příjemně chladný bílý schod. Samopal sundal z ramene a položil ho vedle sebe. Němý už seděl ve své oblíbené póze u stěny a obrovitými dlaněmi si svíral kolena. Do ticha shora zaznívalo nesrozumitelné dohadování.

Už mě to nebaví, uvědomil si Andrej. Mám už dost všech těch mrtvých domů, toho rozpáleného ticha, i všech těch záhad. Chtělo by to setkat se s živými lidmi, nějaký čas s nimi pobýt, popovídat si… Třeba by nás i něčím pohostili! To je jedno — čím! Hlavně aby to nebyla ta hnusná ovesná kaše.

Třeba by nám nalili vychlazené víno… Anebo pivo… Zakručelo mu v břiše.

Polekaně sebou trhl a chvíli čekal. Nic se nedělo… Dneska ještě ani jednou nemusel, měl by to zaťukat na dřevo… A ta odřená pata už se taky hojí… Nahoře něco těžkého upadlo a pak se cosi začalo sypat. A vzápětí bylo slyšet Icikův křik: „Kam to sakra lezeš?!“ Potom se oba muži rozesmáli a znovu se o něčem začali dohadovat.

Jen se tam v tom pohrabte, pomyslel si Andrej. Co nenajdete vy, nenajde nikdo. Z těch ostatních chlapů nic nekouká. Z celé té naší expediční parády nejspíš zůstane jen moje hlášení a Icikovy bedny s archivním materiálem… Natáhl nohy, opřel se o lokty a zády se napůl položil na schodiště. Němý najednou kýchl a ozvěna ten zvuk ještě znásobila. Andrej zvrátil hlavu a začal si prohlížet vysoký, klenutý strop. Hezky tu stavěli, řekl si. Líp než my. A vůbec tu asi žili dobře… A stejně vymřeli! Tohle se Fritzovi nebude zamlouvat, on by dal určitě přednost potenciálnímu nepříteli. Jenže tady to vypadá tak, že tu lidi v poklidu žili, stavěli pěkné domy, uctívali nějakého toho svého Geigera… Milovaného a Prostého… A výsledek? Prázdnota.

Vylidnění. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Pravda, je tu pár koster, ale je jich nějak málo, když si člověk uvědomí, že tohle bývalo město… Tak je to, pane prezidente! Člověk míní — a pánbůh… sem pošle nějakou turbulenci — a šmytec.

Také kýchl a popotáhl. Je tu nějak moc chladno… A toho Quejadu bych měl hnát před soud, až se vrátíme… Obvyklé myšlenky ho vrátily ke stokrát připravované situaci: zmáčkne Quejadu, ten darebák ani nepípne! Andrej totiž předloží Geigerovi taková fakta, že nebude pochyb o tom, jakou roli Quejada hrál…! Teď však na tyhle úvahy nebyl čas. A byly i zbytečné!

Teď bylo třeba uvažovat o tom, co bude zítra… A taky by ještě neškodilo promyslet si důkladně dnešek. Přece jen — kam se poděla ta socha? To snad přišel nějaký štětinatý stegosaurus, sebral ji a odnesl? A jak je to vůbec možné? Ta socha mohla vážit tak padesát tun…! Takže když si taková obluda zamane, sebere pásák a taky si ho v podpaží odnese…? Asi by bylo nejlepší odtud zmizet! A stejně — kdyby nebylo plukovníka, ani bychom sem nikdy nedošli… Myšlenky se samy od sebe stočily k plukovníkovi, ale najednou si Andrej uvědomil, že se bezděky zaposlouchává do nějakého zvuku… Něco jako by se z dálky nejasně ozývalo… Nebyly to hlasy — ty byly slyšet stejně jako před chvíli shora… Ne, tenhle zvuk přicházel zvenčí, pronikal sem pootevřenými vysokými vraty. A teď se už rozdrnčela i barevná skla oken a Andrej zřetelně cítil, jak se pod ním rozechvělo schodiště!

Jako kdyby tu nedaleko vedly koleje a po nich teď projížděla těžkotonážní dlouhá vlaková souprava. Němý zeširoka otevřel oči a obrátil se tak, aby mohl dobře naslouchat.

Andrej zvolna skrčil nohy a vstal, v ruce řemen samopalu… Němý také vstal. Pohlédl rychle na Andreje a dál pozorně naslouchal.

Andrej zvedl samopal k boku a tiše přeběhl k vratům. Opatrně vyhlédl.

Horký vzduch plný prachu ho uhodil do obličeje. Ulice byla ve slunci celá žlutá a stejně jako prve naprosto pustá. Jenom to ticho, v němž si prve člověk připadal jako ve vatě, se vytratilo. Nějaké vzdálené obrovité kladivo s děsivou pravidelností tlouklo do dlažby… a ty zvuky se blížily…! Těžké, drtivé údery, pod nimiž se dlažba drobila… V protějším domě se s třeskem vysypalo sklo výkladní skříně. Andrej sebou vylekaně trhl, ale okamžitě se vzpamatoval. Stiskl rty a připravil se ke střelbě. To mi sám čert napískal, abych sem lezl, mihlo se mu hlavou.

Kladivo se blížilo, Andrej ale nechápal odkud, z které strany. Údery byly stále dunivější a silnější, zdálo se, že zvěstují cosi neodvratného, zkázonosného.

Kroky osudu, proletělo Andrejovi hlavou. Nejistě se ohlédl na Němého.

Nevěřil svým očím. Němý se teď lhostejně opíral zády o zeď a soustředěně si tím svým strašlivým tesákem dělal manikúru na malíčku levé ruky!

Tvářil se naprosto netečně, dokonce to vypadalo, že se nudí.

„Co…,“ zachraptěl Andrej, „co to děláš?“

Němý na něj pohlédl, vlídně kývl a dál se věnoval svému malíčku.

Bum, bum, bum… dunělo to už úplně blízko, země pod nohama se chvěla. A najednou se rozhostilo ticho. Andrej znovu vyhlédl ven. Na nejbližší křižovatce zahlédl obrovitou temnou postavu. Její hlava čněla ve výši druhého poschodí vedlejšího domu. Socha…! Starobyle vyhlížející kovová socha. Stejně odporného vzhledu jako ta předchozí: s žabí hlavou. Tahle ale stála v jiné póze: zdálo se, že natahuje krk, aby dobře viděla. Jednu ruku měla založenou za zády, druhou zvedala vzhůru, jako by hrozila. Obrovský ukazováček směřoval k obloze… Andrej hrůzou ztuhl jako v děsivém snu. Díval se na tu přízračnou nestvůru a byl si moc dobře vědom toho, že tohle žádný sen není. Byla to socha… Možná jako kterákoliv jiná socha, jenže nehezká, kovová, pokrytá špinavými skvrnami… a stála na naprosto nevhodném místě! V rozpáleném vzduchu, který stoupal od dlažby, byly obrysy sochy nepevné, roztřesené — stejně jako obrysy vzdálenějších domů.

Někdo Andreje vzal za rameno. Ohlédl se. Němý se usmíval a mimikou dával najevo, že není třeba se bát. Bum, bum, bum, zadunělo to znovu a Němý dál držel Andrejovo rameno, svíral je, hnětl laskavými prsty… Andrej se mu vytrhl a znovu vyhlédl ven. Socha už tam nebyla. A znovu nastalo ticho.

Andrej od sebe Němého odstrčil. Cítil, že se mu nohy podlamují, ale přesto dokázal vyběhnout po schodech nahoru, odkud pořád ještě zaznívalo Icikovo a Pakovo dohadování.

„Nechte toho!“ vykřikl, když se vřítil do velkého sálu knihovny. „Jdeme pryč!“

Hlas mu selhával, zdálo se, že ti dva ho v obrovském sále obestavěném regály s knihami vůbec nemůžou slyšet. A kromě toho — kdyby ho i nakrásně slyšeli, nevěnovali by mu zřejmě pozornost, protože teď měli jiné starosti. Jeden z regálů byl povalený, knihy z něj se sesypaly na hromadu — a v té hromadě se Icik i Korejec spokojeně hrabali… Andrej si to k nim namířil přímo přes knihy na podlaze. Chytil je oba za límce a nadzvedl je.

„Jdeme odtud,“ řekl. „Nechte toho! Jdeme!“ Icik se po něm podíval nepřítomnýma očima, škubl sebou, vytrhl se mu, rázem vystřízlivěl a okamžitě sjel pozorným pohledem Andreje od hlavy až k patě: „Co ti je?“ zeptal se.

„Stalo se něco?“

„Nic se nestalo,“ odpověděl vztekle Andrej. „Už se tu ale dál nepřehrabujte!

To stačí. Kam jste to chtěli? Do panteonu? No tak tam půjdeme…!“

Korejec Pak, kterého Andrej pořád ještě držel za límec, opatrně pokrčil rameny a odkašlal si. Andrej ho pustil.

„Víš, co jsme tu našli?“ spustil Icik, ale hned toho nechal: „Poslouchej — co se stalo?“

Andrej už se vzpamatoval. To, co viděl tam dole na ulici, se mu teď — v tomhle obrovském nevětraném sálu ve společnosti nadšeného Icika a uctivě se tvářícího Paka — zdálo nesmyslné a nemožné.

„Nemůžeme v každým domě ztrácet tolik času,“ řekl zamračeně. „Musíme se za světla vrátit. Pojďte!“

„Knihovna není každej dům!“ ozval se okamžitě Icik. „Je to první knihovna za celou tu dobu! Poslouchej, ty vypadáš hrozně… Tak řekneš nám, co se stalo?“

Andrej se k tomu ale bůhvíproč pořád nemohl odhodlat. „Jdem,“ zavrčel, obrátil se a namířil si to přímo přes rozházené knihy k východu. Icik ho dohonil a zavěsil se do něj. Němý jim mezi dveřmi ustoupil z cesty.

Andrej nevěděl, jak začít. Všechna slova mu připadala jako hloupá. Potom si ale vzpomněl na ten deník… „Včera jsi mi četl z jednoho deníku,“ spustil konečně. To už sestupovali po schodišti k vratům. „Víš… Toho, co se oběsil…“

„No a?“

„No a je to tady…“

Icik se zastavil: „Turbulence vzduchu?“

„Copak vy jste vážně nic neslyšeli?“ vyhrkl zoufale Andrej.

Icik zavrtěl hlavou a Korejec tiše poznamenal: „Asi jsme se moc do těch knih zabrali… A taky jsme se nemohli dohodnout…“

„Jste maniaci,“ řekl Andrej a nervózně se nadechl. Potom se podíval na Němého a nakonec přece jen ze sebe vypravil: „Socha… Přišla a zase odešla. Oni se prostě courají po městě jako živí…!“

Andrej zmlkl a Icik se netrpělivě zeptal: „A co dál?“

„Jak — a co dál? To je všechno!“

Napjatý výraz v Icikově obličeji se změnil ve zklamání: „No a co?“ prohodil. „No tak chodí… V noci se taky jedna procházela… No a co?“

Andrej otevřel ústa a po chvíli je zase bezradně zavřel.

„Kovohlavci,“ ozval se Korejec. „Zdá se, že ta legenda vznikla tady…“

„Jsou neškodný,“ mávl rukou Icik. „Jenom hrozí, ale nic neudělají.“

„Jak to víš?“ hlesl Andrej.

„Dočetl jsem se o tom. A co je psáno…“

Andrej chvíli nebyl schopen nic říci, jen přeskakoval očima z Icika na Paka a zase nazpátek. Icik se na něj soucitně díval, dětsky špulil pusu a chlácholivě ho popleskával po ruce. No ano, zase jednou došlo na Icikova slova…!

Korejec zřejmě považoval celou situaci za vyjasněnou a kradmo se ohlížel po dveřích do knihovny.

„N-n-n-o,“ vymáčkl ze sebe konečně Andrej, „to je úžasný! To znamená, že jste těm různým povídačkám od samýho začátku věřili?“

„Koukni, uklidni se,“ řekl Icik a přidržel si ho za rukáv. „Podle toho, čemu říkáš povídačky. Tomu, co najdu v archivech, tomu já například věřím… A proč ne? Experiment je přece jenom Experiment… Kvůli těm všem intrikám a průjmům jsme na něj pozapomněli, jenže on ve skutečnosti… Ksakru, oč tu koneckonců jde? Chodí tu sochy — no tak ať chodí! Jenže my jsme našli knihovnu! Chápeš to? A víš, co je na tom nejzajímavější?

Ty lidi, co tu žili, byli naši současníci! Z dvacátýho století. Chápeš, co ti říkám?“

„Jo, chápu,“ procedil mezi zuby Andrej. „Pusť ten můj rukáv!“

Uvědomil si, že tihle dva ho teď nejspíš mají za troubu. Ano, jenže tihle hoši ještě na vlastní oči neviděli za bílého dne sochy doopravdy chodit! Ten Korejec možná, ale Icik jistě ne! Uvidíme, jakou bude zpívat, až to uvidí… Je ovšem pravda, že Němý to bral taky nějak na lehkou váhu… „Je zbytečný mě přemlouvat,“ řekl rázně Andrej. „Teď na tu knihovnu čas nemáme. Až pojedeme kolem s pásákama, můžete si s sebou nabrat knih třeba celej přívěs. Teď ale jdeme! Slíbil jsem, že do tmy budeme zpátky.“

„Tak jo,“ souhlasil smířlivě Icik. „Tak teda jdeme…“

Andrej rychle jako první seběhl po schodišti k vratům.

Jak já k tomu přijdu, říkal si, když vyšel z domu a byl rád, že mu teď nikdo nemůže vidět do tváře. To všechno ten Fritz…, uvědomil si vztekle.

Vyhlásil, že už žádnej Experiment neexistuje — a já mu na to naletěl. Ne že bych tomu úplně věřil, ale přijal jsem prostě… řekněme… novou ideologii.

Z loajality a taky z disciplinovanosti, která je u mé funkce nutná… Já vím, všechny tyhlety údajně nové ideologie jsou tu kvůli masám, vlastně kvůli blbečkům… Tak jsme si holt čtyři roky spokojeně žili, po nějakým Experimentu ani nevzdechli, měli jsme svých starostí dost: dělali jsme kariéru, říkal si ironicky. Sháněli jsme koberce a doplňovali si sbírečky… Na křižovatce se zastavil a sekl očima do boční ulice. Socha tam stála… Hrozila půlmetrovým černým prstem a její ošklivý žabí obličej se odporně šklebil: Já tomu čubčímu plemenu ukážu!

„To je ona?“ zeptal se ledabyle Icik.

Andrej kývl a šel dál.

Takže legenda o Kovohlavcích není jen legenda… A co Křišťálový palác?

Jak je to s ním ve skutečnosti? A jak je to s Antiměstem…?

Potom už té chůze všichni měli dost. Sluneční žár je otupoval, jas oslepoval — a oni pořád jen kladli nohy na své vlastní maličké stíny, pot jim maloval po čele a po spáncích slané mapy… Dokonce i Icik už přestal žvanit o tom, že se mu zhroutily jakési hypotézy, a neúnavný Korejec mírně kulhal, protože se mu utrhla podešev. Němý chvílemi otevíral svá černá ústa, plazil děsivý zbytek jazyka a zrychleně dýchal jako pes. Nic zvláštního nikde neviděli, jen jednou sebou Andrej strašlivě trhl a na chvíli se mu až udělalo zle… Docela náhodně zvedl oči k vyšším poschodím a v jednom otevřeném okně třetího patra uviděl velký zelenavý obličej, který na něj třeštil nevidoucí oči. Byl to hrozný pohled: Třetí poschodí — a skvrnitě zelená tlama přes celé okno… Pak se octli na náměstí.

Bylo úplně jiné než ta, která už na své cestě viděli. Připomínalo vykácený les. Místo pařezů tu ze země čněly nějaké podstavce různých tvarů: kulaté, čtverhranné, šestihranné, některé vypadaly jak hvězdice, jiné jak abstraktní ježci, některé připomínaly střílny, mnohé byly jak podivná předpotopní zvířata. Byly z kamene i z kovu…, ale z různého materiálu: mramorové, pískovcové, z nerezavějící oceli, dokonce i ze zlata… Všechny ty podstavce však měly jedno společné: byly prázdné. Jenom asi tak ve vzdálenosti padesáti metrů se tyčila obrovská lidská noha, která podpírala hlavu okřídleného lva. Noha těsně nad kolenem končila, ale její nahé lýtko mělo krásně propracované obdivuhodné svalstvo.

Náměstí bylo velice rozlehlé, na protější stranu se v chvějícím se horkém oparu nedalo ani dohlédnout. Vpravo, v těsné blízkosti Žluté stěny, byla vidět jakási dlouhá nízká stavba se sloupovím. I její obrysy však rozpálený vzduch třaslavě rozmazával… „To jsou věci…,“ mimoděk vyhrkl Andrej a Icik nechápavě zabrumlal: „Někdo byl v bronzu, někdo v mramoru, někdo třeba s dýmkou, někdo bez ní…, kam se ale všichni poděli?“

Nikdo mu neodpověděl. Všichni se jen užasle dívali…, dokonce i Němý. Potom promluvil Korejec: „Asi musíme jít… tamhle…“

„Tak to je ten váš panteon?“ zeptal se Andrej, aby vůbec něco řekl. A Icik rozhořčeně prohlásil: „Já tomu nerozumím! Proč courají po městě? A proč jsme je dřív nikde prakticky neviděli? Vždyť jich tady musí být tisíce!“

„Město Tisíce soch,“ řekl Korejec.

Icik se k němu obrátil: „Taková legenda existuje?“

„Ne, to mě teď tak napadlo.“

„No jo, ale…,“ vyhrkl Andrej, který si právě v téhle chvíli něco uvědomil: „Tudy přece naše traktory neprojedou a volný průchod si tady neuděláme.

I když si řekneme, že pár těchhle zátarasů vyhodíme do povětří, nevystačí nám třaskavina…!“

„Myslím, že se to musí dát obejít. Z druhé strany… Někde nad Propastí bude cesta,“ ozval se Korejec.

„Pojďte dál,“ pobídl je netrpělivě Icik.

Vzali to přímo k panteonu. Proplítali se mezi podstavci po dlažbě, která tu byla rozbitá, místy úplně rozdrcená na drobné kamínky. Před nimi se vzduchem vznášel bílý prach, ve slunci jasně třpytivý. Chvílemi se zastavovali, skláněli se, anebo si naopak stoupali na špičky, aby si na podstavcích mohli přečíst nápisy, ale to, co četli, bylo podivné, nerozuměli tomu, byli z toho bezradní: „Na desátý den po úsměvu byli po tvém požehnání spaseni maličcí.

Vzplálo slunce a pohasla záře lásky, ale…“ Dokonce tu měli přesné určení, kdy se to stalo! „Na desátý den po úsměvu…“ Icik se tomu zasmál, zahýkal a pobaveně se třískl pěstí do dlaně, Korejec s úsměvem zavrtěl hlavou a Andrej si připadal trapně. Cítil, že tohle veselí je nepřirozené, že sem vůbec nepatří, nedokázal však své myšlenky nějak soustředit, rozutíkávaly se mu — a tak jen netrpělivě opakoval: „To už stačí, nechte toho! Jdeme dál. No tak, sakra…! Nemůžeme takhle ztrácet čas.“

Měl vztek, když se díval, jak se ti dva baví. Idioti, říkal si, to si našli to pravé místo a čas pro zábavu! Jenže oni se nenechali rušit — pořád se zastavovali, špinavými prsty jezdili po vytesaných nápisech, šklebili se, rozjařeně vykřikovali — a tak Andrej mávl rukou a šel sám. Oddechl si, když se tomu jejich povykování vzdálil natolik, že nerozeznal jednotlivá slova.

Bude to tak lepší, uvědomil si najednou. Půjdu tam sám, bez jejich nedůstojného doprovodu… Koneckonců, vždyť je nikdo ani nezval! Něco se o nich sice říkalo, ale… co to bylo? Nesouviselo to nějak s parádní uniformou?

Byla předepsaná, nebo si ji naopak neměli brát? Má to ale teď vůbec nějaký význam? V nejhorším případě budou muset počkat dole… Ten Korejec si dá říct, ale Icik se určitě pohrne dopředu a nedejpánbu… bude chtít taky mluvit! Ne, ne, bez nich je to jistější, viď, Němý…? Ty se drž za mnou, hezky takhle zprava a dávej dobrý pozor! Tady musí vzít člověk rozum do hrsti! Nezapomeň, že jsme teď na území opravdových protivníků, to není na úrovni Quejady nebo Hnujky! Víš co, vem mi ten můj samopal, musím mít volné ruce — a taky není vhodné lízt se samopalem za řečnický pult… Nejsem nějaký Geiger, chválabohu… Moment! Kde jsou mé poznámky k přednášce? To je tedy hrůza — jak to bez nich zvládnu?

Před ním — i nad ním — se už tyčilo sloupoví panteonu. Schody vzhůru byly rozbité, zely mezi nimi štěrbiny a zbytky zrezivělého kování vypadaly jak vyceněné zuby. Zpředu to ledově dýchlo Andrejovi do tváře. Byla tam tma, obrovská pozlacená křídla dveří byla dokořán — a z nich se vznášel pach tlení a čehosi vyzývavého. Stačilo jen vejít… Andrej vystupoval schod po schodu a dával si velký pozor, aby snad nedejpánbu nezakopl a před očima všech neupadl. Pořád ještě prohledával své kapsy, ale papír s poznámkami tam nebyl… Pak si vzpomněl — nechal ho v trezoru… Nebo ne… Dal si ho do nového obleku… Vždyť si přece chtěl vzít ten nový oblek!

Potom si ale řekl, že takhle to bude působivější… Sakra, ale jak budu mluvit bez poznámek? říkal si, když vstupoval do temného vestibulu. Co jsem si to vlastně připravil? Musel teď dávat dobrý pozor na cestu, protože černý mramor podlahy byl velice kluzký… Především jsem chtěl mluvit o vznešenosti, o lidském majestátu…, vzpomínal si s námahou a uvědomoval si přitom, že mu chlad zalézá až pod košili. Taky mě mohli upozornit, že tu bude zima, říkal si. Venku je vedro… A kromě toho mohli něco udělat s tou kluzkou podlahou. V nejhorším ji třeba posypat pískem… Takhle sebou člověk může prásknout, ani se nenaděje… Kam ale má jít teď? Vpravo? Vlevo? Aha, pardon, už je to jasné… Tudy… Tak za prvé: o lidském majestátu, o vznešenosti člověka…, opakoval si — a to už se octl v jakési temné chodbě. No, tady to je lepší: dali sem koberec!

Že je to napadlo…! Na osvětlení ale stejně nemysleli. Stačilo by pár svítilen… Jenže to je vždycky tak: Buď se svítí na plný pecky, nebo si člověk sotva vidí pod nohy… Jako teď. Takže: vznešenost… Jestliže máme hovořit o vznešenosti, o majestátu člověka, musíme si připomenout velká jména historie. Tak třeba Archimédes… Ano, tím začneme!

Syrakusy, heuréka! a lázně… tehdejší — pochopitelně… A dál: Attila, dóže benátský… ne! promiňte, to byl Othello… ten doze…, Attila byl vůdce Hunů. To sem ale taky patří! Psaly se o něm verše. Ale proč hledat tak daleko? Petr…! Petr Veliký, samozřejmě! První! Tomu Druhému, ani Třetímu se neříkalo: Veliký. Možná hlavně proto, že nebyli První.

Všimněte si, že Veliký a První se často chápou jako synonyma… Ale pozor: Třeba taková Kateřina Druhá…! A byla Veliká! To je tedy opravdu zvláštní, je to určitá výjimka, ale takových výjimek, které potvrzují pravidlo, najdeme ještě víc… Založil si ruce za záda a dlaně pevně stiskl. Bradu přitáhl k hrudi, sevřel rty a několikrát se prošel sem a tam, přičemž se vždycky elegantně vyhnul židli, která pro něj byla u čela stolu přichystaná. Potom židli odsunul nohou, roztáhl prsty a opřel se o stůl… Přísným pohledem přejel po přítomných.

Dlouhý stůl před ním byl prázdný, jeho oplechovaná deska se táhla do dálky jak silnice. Konce stolu nedohlédl, jen si uvědomoval, že někde vzadu nejasně poblikávají mihotavé plamínky svíček. Trochu ho ta nedbalost pořadatelů zamrzela — má přece právo vidět, kdo to tam za druhým koncem stolu sedí. To je daleko důležitější než vidět na tyhlety… No dobrá, přichystali to takhle, nedá se nic dělat… Letmým pohledem přelétl řady po obou stranách stolu. Obracely se k němu pozorné tváře — kamenné, železné, měděné, bronzové, zlaté, jaspi sové i sádrové… a možná ještě nějaké jiné, třeba i stříbrné a nefritové, kdoví… Jejich slepé oči působily nepříjemným dojmem — koneckonců všechno na těch hřmotných obludách bylo nepříjemné. Jejich kolena trčela dobrý metr nebo dva nad deskou stolu… Aspoň že ty sochy nemluvily a nehýbaly se! Kdyby se začaly hýbat, bylo by to hrozné!

Andrej vychutnával poslední okamžiky svého promyšleného entrée. Potom spustil: „Ano, jsou výjimky! Jaké je ale pravidlo? V čem tkví jeho substanciální podstata? Obávám se, že tu budu muset mluvit o věcech, o kterých jste si nezvykli slýchat a které vašemu sluchu nebudou lahodit. Vznešenost a lidský majestát! Velikost člověka… Opěvuje se, mnohé se o tom už napsalo… Čím by byl člověk, kdyby nebylo lidského majestátu? Lidstvo by bylo tlupou nahých opic, vedle kterých by i takový vojín Hnujka zářil jako reprezentant vrcholné civilizace. V tom mi jistě dáte za pravdu… Jenomže každému jednotlivému člověku není dána schopnost vlastní míry věcí. Umí se jen nakrmit a rozmnožovat se. Každá jiná činnost již vzpomenutého Hnujky nemůže být jím samým zhodnocena ani jako špatná či dobrá, ani jako prospěšná či zbytečná, či dokonce škodlivá… A právě proto se každý takový Hnujka dříve nebo později musí dostat před vojenský soud — a ten rozhodne, jak s ním bude naloženo. To znamená, že absence vnitřního soudu v jednotlivcích musí být doplněna existencí zákonů a také soudů vnějších, společenských — třeba i těch vojenských… Jenže, pánové…, taková společnost, která se skládá z jednotlivců jako je Hnujka nebo třeba Drmola, prostě nedokáže soudu vnějšímu věnovat náležitou pozornost, není to v jejích silách…, a to ať už jde o soudy vojenské, či o různé poroty, o tajné inkviziční soudy, o lynč, Themidin soud, či soud čestný… A tak si příroda musela poradit s nalezením vhodné formy ovládnutí chaosu, v němž mezi primitivními jedinci má vrch pohlavní pud a polykací reflex — jde prostě o to, aby část funkcí vnějších soudů byla přesunuta na soud vnitřní. A o tom tedy je řeč, mluvíme-li o lidském majestátu, velikosti a vznešenosti. A jsme u kategorie vznešená. Pánové, je třeba si povšimnout, že v beztvaré tlupě jedinců jako je Hnujka nebo Drmola se čas od času objevují takoví, pro něž smysl života neustrnul na ukájení různých pudů. Řekněme to tak, že takový člověk potřebuje něco navíc! Chápejte — jemu nestačí nacpat si břicho a užívat si nějakých těch slastí… On prostě chce ještě něco taky vytvořit, něco nového, co tu před ním ještě nebylo. Například začne uvažovat o stupnici hodnot…, nebo namaluje na zeď nějakého kozorožce… nebo si vymyslí legendu o Afroditě… Proč mu zrovna tohle vlezlo do hlavy, to ani on sám neví. Takový Hnujka pochopitelně kašle na nějakou Afroditu, která se zrodila z mořské pěny, nebo na nějaké zvíře nakreslené v jeskyni. V tomhle ohledu samozřejmě existuje řada hypotéz… Například, že takový kozorožec byl pro člověka spojen s představou spousty masa… A co se týká Afrodity… tedy ženské!.. tam je možností! Když mám být ale upřímný, tak pokud jde o onu třetí — neživočišnou — potřebu člověka…, tam jsme my, materialističtí vědci, poněkud v rozpacích. To je ale jiný problém… Teď nás musí především zajímat, že z davu se prostě vydělí osobnost, která se neuspokojí ovesnou kaší a špinavou Drmolou v posteli. Takové osobnosti nestačí jednoduchá realita smyslů! Taková osobnost si začíná věci idealizovat! Abstrahuje, neřád! V myšlenkách takového člověka se ovesná kaše mění v tučného kozorožce s česnekovým nálevem a špinavá Drmola v krásnou bytost, která je čisťounká, protože právě vystoupila z moře. Z vody… Božíčku, takový člověk je ale přece k nezaplacení! Takový člověk by se měl postavit na piedestal a lidi jako Hnujka a Drmola by se k němu měli honit karabáčem, aby hajzlové jedni pochopili, co jsou sami zač.

Tak co, šmejdi, umíte to, co tenhleten? Co — ty jeden zrzku prašivá a všivá — umíš nakreslit kotletu, ale tak, aby na ni člověk hned dostal chuť? Umíš aspoň vykládat nějaký vtip? Neumíš… Jak se teda můžeš, ty srabe, s tím na piedestalu srovnávat? Jdi dělat na pole! Chytej ryby a sbírej škeble…!“

Andrej poodstoupil od čela stolu, promnul si dlaně a znovu se spokojeně vrátil. Jde mu to výborně! Je to vynikající — i bez poznámek! A všechna ta monstra se zatajeným dechem poslouchala… Ani jedno se nepohnulo. Je to dobré…, opravdu! Kdepak, já nejsem nějaký Kacman, pomyslel si Andrej, já sice neumím tolik žvanit jako on, ale když je třeba něco vysvětlit… Fakt ovšem je, že někde tam vzadu, na konci stolu, kam není vidět, někdo pořád mluvil! To by mohlo vypadat na Kacmana. Třeba už sem taky dorazil… No — však ještě uvidíme!

„Takže… kategorie vznešená…,“ pokračoval, „má svůj základ v tvůrčí činnosti. Neboť velký je pouze ten, kdo tvoří, kdo je tvůrcem něčeho nového, nebývalého. Pak ovšem, pánové, vzniká otázka: Kdopak ty tvůrce bude držet nohama na zemi? Kdo jim vždycky včas řekne: Kampak to lezete, blázni? Kdopak nad nimi stane jako… nebojme se to tak nazvat… jako jejich duchovní vůdce? Bude to ten, kdo sice onu kotletu, o které jsem mluvil, nakreslit neumí, o Afroditě nic neví, ale sbírat škeble prostě nemíní… Protože má jiný dar: Je to také svého druhu tvůrce, ale tvůrceorganizátor.

Statky vezdejší dokáže mezi lidmi rozdělovat, a když je třeba, umí srotit dav… A tak se dostáváme k roli Boha a ďábla. A řekněme hned, že je to problém velice složitý, problém, který historie lidstva dost zamotala… Vezměte si jenom ten fakt, že i ten největší neznaboh vám řekne: Bůh je dobrý, ďábel zlý. Jenže — kde to vzal? Vždyť je to s prominutím úplná pitomost! Vždyť my o těch dvou vůbec nic nevíme! Že Bůh skoncoval s chaosem a udělal tu pořádek, zatímco ďábel naopak od samého začátku v jednou kuse tuhle boží práci kazí a snaží se svět uvrhnout zpátky do původního chaosu? Říká se to tak, že? Jenže z druhé strany nás historie učí, že člověk jako takový směřuje svou činností právě k chaosu! Usiluje o to, aby si všechno mohl dělat po svém. Vykřikuje, že musí být svobodný, že právě to je přirozené! Nebudeme dlouho hledat příklady — vemte si třeba zase toho Hnujku… Doufám, že už jste pochopili, k čemu vás chci dovést! Ptám se vás: O co se snažili ti nejhroznější tyrani v historii lidstva? Právě o to, aby chaos, který je člověku vlastní, účinně potlačili, aby ho změnili v řád!

Aby Hnujka a jemu podobní věděli, kde je jejich místo, aby se prostě museli zařadit a nedělali neplechy! Cílem bylo lidi dát dohromady, srotit je, vnutit jim jednotící myšlenku! A jen tak mimochodem — velice často se to těm tyranům a diktátorům dařilo. Samozřejmě — ne nadlouho. A za cenu potoků prolité krve… No — a teď se vás ptám: Kdo je tedy ten dobrý? Ten, kdo usiluje o chaos… a tedy vlastně o svobodu každého člověka, tudíž i o rovnost a bratrství…, anebo ten, kdo Hnujku a jemu podobné donutí k pořádku, a tudíž sníží nebezpečí sociální entropie na minimum?! Kdo? To je ta otázka, pánové!“

Výborně jsem to naformuloval, pochválil se v duchu Andrej. Jasně, ostře — a působivě… Ale kdopak to tam na konci stolu zase něco mele?

Hulvát jeden, neumí se chovat a vyrušuje… Najednou si Andrej s nepříjemným zamrazením uvědomil, že v řadách soch podél stolu se některé hlavy odvrátily a on teď vidí jejich zátylky.

Zamrkal a podíval se pozorněji: ne, nemýlil se! Jeden, dva… celkem jich bylo šest. Úporně si odkašlal a zaťukal kotníky sevřené pěsti do oplechované desky stolu. Nepomohlo to. No počkejte! řekl si dopáleně. Já vám teď ukážu… Jak jen se to řekne latinsky…?

„Quos ego!“ zařval. „Vy si myslíte, že jste něco extra? Že vy jste velikáni — a my upachtění mravenečkové? Že vy jste z kamene nebo z bůhvíčeho — a my se co nejdřív v prach obrátíme? Že vy jste věční — a my se světem jen tak mihneme? Tůdle…! Kdopak si vás pamatuje? Kdo o vás co ví? Lidstvo si vás postavilo na piedestály… a co z toho? Tak třeba ten Archimédes!

No ano, někdo takový žil a běhal nahatý mezi lidmi, ani se nestyděl!

Při patřičné úrovni civilizace by s ním prostě zametli, aby dal pokoj.

To by teprve mohl křičet: Heuréka! A nebo Petr Veliký… Dobře: car, imperátor celé Rusi… To známe. A jaképak měl příjmení? Pomníků má všude spousty a kdekdo o něm psal… jen se ale zkuste zeptat nějakého studenta při zkoušce, jaké měl Petr příjmení? Možná že jeden z desíti vám bude umět odpovědět… Veliký? Houby… A s vámi se všemi je to zrovna tak.

Buď o vás vůbec nikdo nic neví, nebo jen s námahou dá dohromady jmé no…, ale příjmení? A nebo zase naopak: Carducciova cena! A kdepak má ten dotyčný pán křestní jméno? A kdo to vůbec byl? Spisovatel, nebo snad obchodník s vlnou? A kdo to taky potřebuje vědět? Vždyť kdyby si vás chtěl člověk všechny zapamatovat, už se mu ani nevejde do hlavy, kolik stojí flaška vodky.“

Teď už viděl zátylků deset. Bylo to urážející. A vzadu někdo ještě úporněji a důrazněji cosi nesrozumitelně vykřikoval. Určitě to byl Kacman…!

„Podvod je to!“ rozkřikl se Andrej, jak mohl nejhlasitěji. „Celá ta vaše velikost je podvod! Takovej Hnujka se na vás určitě koukne a řekne: To teda byli lidi! Já už teď taky budu lepší — nechám chlastu a kouřit už nebudu, nebudu se válet s Drmolou, pudu do knihovny — a bude ze mě časem taky takovej velikán… Zlatý voči! Takhle se to totiž jen zbožně předpokládá.

A zatím — když se na vás Hnujka koukne, tak si řekne něco úplně jinýho.

A když u vás nebude stát nějaká stráž nebo kolem nebude plot, klidně se vedle vás vydělá, počmárá vás a spokojeně půjde chrápat s tou svou Drmolou. Tak je to s tou vaší výchovnou funkcí! To je ta věčná památka…!

Na co ksakru takový Hnujka potřebuje něčí věčnou památku? Proč si na vás vůbec někdy má vzpomenout, můžete mi to vysvětlit? I když… každý jsme si zažili období, kdy jsme si vzpomenout museli, aby nebyl průšvih. A hezky jsme u tabule odříkávali: Alexandr Makedonský se narodil tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy. Vojevůdce…, jeho bájný oř Bucefal… Vždycky to tak bylo a bude, že se člověk musí některé věci ve škole navrčet: Narodil se tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy, představitel špičky oligarchie.

Vykořisťovatel. I když zrovna tohle…, kdo to potřebuje vědět? Člověk udělal zkoušku a pustil to z hlavy. Alexandr Makedonský byl významný vojevůdce — no a co…?

Najednou pochopil, že dál mluvit nemá cenu. Nikdo ho neposlouchal.

Teď už bylo vidět jenom zátylky… Litinové, kamenné, železné, nefritové…, vyholené, zarostlé, kudrnaté, s cůpky, oprýskané i vydrolené — a některé úplně zakryté přílbicemi, klobouky a různými čapkami… Netrefil jsem se jim do noty, řekl si hořce. Pravda se jim nezamlouvá. Exegi monumentum… Copak jsem řekl tak hrozného? Nelhal jsem, nepodlízal…, co na srdci, to na jazyku. Já vůbec nejsem proti velkým osobnostem. Nesnáším ale, když z nich někdo dělá idoly! Člověk má ctít dílo — a ne uctívat sochy! A možná i s tou úctou k dílu to není nutné. Každý přece dělá to, co může… Jeden revoluci, druhý třeba píšťalky… Já mám tak sílu leda na ty píšťalky… A copak to znamená, že jsem nula?

Někdo na druhém konci stolu si ale pořád mlel své a Andrej už teď rozeznával i jednotlivá slova: „…nevídané a neobvyklé… z katastrofické situace… jenom vy!.. to si zasluhuje věčný vděk a věčnou slávu…“ Tak to je přesně to, co nesnáším, pomyslel si Andrej. Absolutně nesnáším, když se takhle někdo ohání věčností. Bratrství na věčné časy! Navěky spolu. Věčná sláva… Kde na to kdo přišel? Kde je co věčné?

„Těch lží už bylo dost!“ rozkřikl se přes stůl. „Člověk musí mít svědomí!“

Nikdo si ho nevšímal. Obrátil se tedy ke všem zády a šel pryč. Cítil, jak jím až do kostí proniká chladný průvan, jak ho zebe ten páchnoucí dech sklepení, rzi a měděnky… Vždyť to přece vůbec nebyl Icik, kdo to tam pořád vyrušoval, uvědomil si sklesle. Tohle nejsou Icikova slova, tohle on vůbec neříká… Zbytečně jsem mu křivdil… A zbytečně jsem sem chodil. Proč mě sem vůbec čerti nesli? Zřejmě se mi zdálo, že jsem něco pochopil… Ale — vždyť je mi už přes třicet, to už člověk musí mít vlastní názor! Jenže — to je přece pitomost: Vykládat pomníkům, že je nikdo nepotřebuje. To je stejné jako říkat lidem, že je nikdo nepotřebuje… Možná to leckdy i je pravda, jenže co z toho?

Něco se se mnou v posledních letech stalo, říkal si. Něco jako by se vytratilo… ano! Před takovými pěti lety jsem přesně věděl, z jakých důvodů to a to dělám… A teď to nevím. Vím, že Hnujka by se měl odprásknout. A nevím přesně proč. Tedy… vím, že pak bych to měl s disciplínou v expedici jednodušší, ale proč by to mělo být jednodušší — nechápu. Řešilo by to sice situaci… Ale zřejmě jenom tu mou. Kolikpak let už řeším jenom tu svou situaci? Jenže — má to svou logiku: Nikdo jiný za mě žít můj život nebude, musím se postarat sám. Je to ale smutné, na člověka z toho padá stesk a síly mu odcházejí… A jinak to nejde. To je to, co jsem pochopil.

Člověk nic nezmůže. Dokáže jen jediné: žít, jak to jen jde. Andrej z té beznadějně prosté pravdy až zaskřípal zuby… Vyšel z temnoty pod sloupoví a zamhouřil oči. Před ním leželo rozpálené žluté náměstí prošpikované prázdnými podstavci. Žár jako z pece se do něj opřel… Žár, žízeň a únava… To byl ten současný svět, v kterém musel žít a taky jednat.

Icik spal s hlavou na otevřené knize, kterou si položil na kamenné desky do stínu. Kalhoty měl vzadu roztržené, bagančata byla neuvěřitelně sešlapaná.

Potem páchl na sto honů.

Němý tu taky čekal… Seděl na zkřížených nohou, oči měl zavřené, zády se opíral o jeden ze sloupů — a na kolenou měl Andrejův samopal.

„Vztyk!“ řekl unaveně Andrej.

Němý otevřel oči a vstal. Icik pozvedl hlavu a pohlédl na Andreje zpod oteklých víček.

„Kde je ten Korejec?“ zeptal se Andrej a rozhlédl se. Icik se posadil, zajel prsty do rozčepýřené kštice a začal se zuřivě drbat.

„S-s-sakra!“ brumlal. „Já bych žral, až bych brečel. Nedáme si?“

„Za chvíli,“ odpověděl Andrej a znovu se rozhlídl. „Kde je ten Pak?“

Icik zeširoka zívl: „Še-do-ki-o-ny. Hergot, já mám hroznej hlad…!“

„Kam že šel?“

„Do knihovny.“ Icik vstal, sebral knížku a strčil ji do batohu. „Domluvili jsme se, že tam něco vybere… Kolik je hodin? Mně se hodinky zastavily…“

Andrej pohlédl na své: „Tři. Jdeme…“

„Nezakousnem si něco?“ pokoušel se smlouvat Icik.

„Můžeme cestou…,“ odsekl Andrej. Měl takový divný pocit… Něco se mu nezdálo. Něco bylo v nepořádku… Vzal si od Němého samopal a s obličejem zkřiveným nevolí vykročil na rozpálené schody.

„To je teda vymoženost…,“ brumlal za ním Icik, „žrát za pochodu! Já na něj jako trouba čekám, nevemu si sám, a on teďka tohle…“ Pak se obrátil k Němému: „Dej sem tu tornu!“

Andrej se bez ohlédnutí začal rychle proplítat mezi podstavci. Taky měl hlad, v žaludku mu už začínalo kručet, ale cosi ho postrkovalo vpřed a neustále zrychlovalo jeho kroky. Urovnal si řemen samopalu a znovu se podíval na hodinky. Pořád bylo za minutu tři… Jako prve. Zvedl zápěstí k uchu.

Hodinky stály.

„Hele, pane poradce!“ zavolal za ním Icik. „Ber!“

Andrej se zastavil a vzal si od Icika dva suchary, mezi kterými se leskly tučné kousky vepřového z konzervy. Icik už hlasitě chroustal, mlaskal a pořád si svůj vlastnoručně vyrobený sendvič ze všech stran prohlížel — odkud je tak nejlepší se do něj zahryznout… „Kdy ten Pak odešel?“ zeptal se Andrej.

,Ale vlastně hned,“ zamumlal Icik s plnou pusou. „Koukli jsme se do panteonu, nic nás tam nezaujalo — a tak šel.“

„Zbytečně…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, protože pochopil, co ho znepokojilo.

„Co — zbytečně?“

Andrej neodpověděl.