Mesto zaslibenych

Kapitola 2

Když se usadili u stolu, Geiger řekl Icikovi: „Posluž si, ty můj židáčku! Posluž si, kluku šikovná!“

„Nejsem žádnej tvůj židáček,“ poznamenal Icik a nabral si do talířku salát.

„Už jsem ti to stokrát řekl, že — když už, tak jsem svůj vlastní. A tvůj židáček je tamhle ten…“ A vidličkou ukázal na Andreje.

„Tomatová šťáva by tu nebyla?“ přešel Andrej jeho poznámku a rozhlédl se.

„Chceš?“ zeptal se Geiger. „Parkere! Tomatovou šťávu pro pana poradce!“

Ve dveřích jídelny se objevil urostlý, zdravím kypící mladík, pobočník pana prezidenta. Decentně cvakl ostruhami, přistoupil ke stolu a s lehkou úklonou postavil před Andreje orosenou karafu s tomatovou šťávou.

„Díky, Parkere,“ řekl Andrej. „Já už si naleju sám…“

Geiger jen mrkl — a Parker zmizel.

„To je teda drezura!“ mlaskl Icik plnou pusou.

„Jen nech bejt,“ poznamenal Andrej, „to patří k věci.“

„Mandžuro dává při obědě vodku,“ ozval se znovu Icik.

„To mi ani neříkej,“ napomenul ho Geiger.

„Pročpak?“ užasl Icik.

„Jestli totiž Mandžuro v pracovního době chlastá, musím ho potrestat.“

„Každýho nemůžeš zastřelit,“ podotkl Icik.

„Trest smrti byl zrušen,“ odpověděl Geiger, „ale fakt je, že teď nevím, jestli to už vešlo v platnost. Čačua mi to poví…“

„Co se stalo s tím, kterej tu byl před Čačuou?“ Icik nasadil nevinnou tvář.

„No… ten měl smůlu. Nešťastnou náhodou se připletl k nějaký přestřelce.“

„Jen tak mimochodem,“ poznamenal Andrej, „to byl dobrej pracovník!

Čačua je taky dobrej, ale tamten…! To byl fenomenální chlap!“

„Jo, tenkrát se děly všelijaký věci,“ přikývl zamyšleně Geiger. „Teprve se začínalo…“

„Konec dobrý, všechno dobré,“ podotkl Andrej.

„Jakej konec? Nic přece ještě neskončilo,“ namítl Icik. „Copak si myslíte, že takhle to zůstane?“

„Přestřelky každopádně skončily,“ zavrčel Andrej.

„Jenže opravdový střílení fakticky ještě nezačalo,“ nepřestával Icik.

„Poslouchej, Fritzi, byly na tebe atentáty?“

Geiger se zamračil: „Co to je za pitomý nápady? Samozřejmě že ne!“

„Tak budou,“ slíbil Icik.

„Děkuji,“ řekl chladně Geiger.

„To víš, že budou,“ pokračoval Icik. „A taky přijde vlna narkomanie. A lidi se budou bouřit jen tak… z dobrýho bydla. Hippies už tu jsou, tak je ani nemusím připomínat. Budou demonstrativní sebevraždy, lidi se sami budou upalovat, vyhazovat do vzduchu… Konečně, to už tu taky je…“

Geiger s Andrejem se na sebe podívali.

„No tak prosím,“ prohodil rozmrzele Andrej, „už to ví.“

„To by mě zajímalo… odkud?“ vyjel Geiger a přimhouřenýma očima se zadíval na Icika.

„Co vím?“ zeptal se okamžitě Icik. Položil vidličku. „Moment…! Takže to byla demonstrativní sebevražda? Já jsem si říkal — co to je za pitomost?

Prej nějaký opilci nesli dynamit! A ono je to takhle! Tedy — abych se přiznal, myslel jsem si, že to byl pokus o atentát… Tak teď už je mi to jasný.

A — kdo to byl?“

„Nějaký Danny Lee,“ řekl po chvilce mlčení Geiger. „Andrej ho znal.“

„Lee…,“ zamyslel se Icik a roztržitě si začal prsty utírat klopu pobryndanou od majonézy. „Danny Lee… Moment! Takovej vychrtlej? Novinář?“

„Taky jsi ho znal,“ kývl Andrej. „Jen si vzpomeň, byl u mě v redakci…“

„Jo, jo, jo!“ vykřikl Icik. „Jasně! Už si vzpomínám!“

„Jen o tom, prosím tě, mlč! Drž jazyk za zuby!“ řekl Geiger.

Icikovi jako vždycky za podobných okolností ztuhl úsměv na tváři. Začal si oštipovat bradavičku na krku a brumlal: „Tak to byl on… Už tomu rozumím. Jasně… Přivázal si to přímo na sebe a šel před Skleněnej dům… Určitě poslal do všech novin dopis, blázen jeden… No jo, tak to bude… Co s tím teď uděláš?“ obrátil se ke Geigerovi.

„Už jsem udělal.“

„No jo, já vím,“ mávl rukou Icik. „Všechno se utajilo, vydala se oficiální lež a Rumera jste na to pustili ze řetězu… Jenže o tom já nemluvím. Mě zajímá, co si o tom všem myslíš?“ A zadíval se na Geigera. „Že to je výjimka?“

„Nnn-e,“ protáhl Geiger. „To si tedy nemyslím.“

„Zaplaťpánbu!“ zaradoval se Icik.

„A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se ho Andrej.

Icik se k němu bleskurychle obrátil: „A ty?“

„Já si myslím, že v každé normální společnosti nutně existují i maniaci.

Danny byl maniak, to je fakt. Měl dost svéráznou filozofii, v tom byl prostě vyšinutej. A ve Městě je takovejch jistě víc.“ „Co například hlásal?“ dychtivě se zeptal Icik.

„Že pociťuje prázdnotu života. Že jsme nedošli ke správnýmu cíli. Tvrdil, že veškerá naše snaha o vyšší kvalitu života — celá ta naše práce — že je nesmyslná a nic neřeší. Namlel toho spoustu, ale řešení neměl žádný. Byl to maniak a hysterik…“

„A co tedy vlastně chtěl?“ otázal se Geiger.

Andrej si povzdechl: „To byly jen utopie. Blouznění o velké, světlé budoucnosti… Něco, o čem například snili narodnici.“

„Kdo?“

„Ale to bylo kdysi u nás takový hnutí… Aby se všichni lidi pozvedli na úroveň vzdělanců… tak nějak… Jak si to ale přesně představoval on, to nevím.“

„A proto se musel zabíjet?“ zeptal se pochybovačně Geiger.

„Vždyť to povídám! Maniak!“

„A tvůj názor?“ obrátil se Geiger k Icikovi.

Icik bez váhání odpověděl: „Když si řekneme, že maniak je ten, kdo usiluje o řešení neřešitelnýho, tak to tedy maniak byl. Jenže ty,“ ukázal prstem na Geigera, „ty to nepochopíš.

Ty patříš k lidem, který se pouští jen do řešitelných problémů.“

„Připusťme,“ podotkl Andrej, „že Danny byl přesvědčen o tom, že se ten problém vyřešit dá.“

Icik jen mávl rukou: „Ani jeden z vás dvou to nechápe! Považujete se za technokraty, za elitu.

A slovo demokrat je pro vás něco jako nadávka. A koukáte se na všechno ze svýho hlediska. Široké masy… — to je něco, čím v podstatě opovrhujete a jste na to dokonce hrdi. Jenže ve skutečnosti — vy sami jste v područí těch opovrhovaných mas! Ať uděláte cokoliv, děláte to pro ně.

Všechno, čím si lámete hlavu, je pro ně! Váš život je jim zasvěcen, ať chcete nebo ne. Kdyby jich nebylo, ztratíte smysl života… Jste vlastně politováníhodní otroci… A právě proto se z vás nikdy nestanou žádní maniaci… Vždyť přece všechno, co ty široké masy potřebují, se dá poměrně snadno zařídit. A proto taky vaše úkoly jsou snadno řešitelné. Nikdy tedy nemůžete pochopit ty, kteří se rozhodnou pro demonstrativní sebevraždu.“

„Jak to, že ne?“ rozčilil se Andrej. „A co chceš, abychom chápali? Samozřejmě že děláme to, co si žádá většina lidí! Právě té většině dáváme — nebo se aspoň snažíme dát — všechno, pochopitelně kromě modrého z nebe… To ale ta většina po nás ani nechce! Jenže vždycky se najde nějakých pár lidí, kteří zrovna to modré z nebe budou chtít. A proč ho budou chtít? Právě proto, že se nikomu přinést nedá. No — a tak se rodí sociální maniaci. To je tak těžké pochopit? Nebo ty si taky doopravdy myslíš, že se ten veškerý takříkajíc lid může pozvednout na úroveň elity?“

„Nejde o to, co si myslím já,“ zašklebil se Icik. „Já se nepovažuju za toho, kdo je služebníkem lidu a tudíž je v područí většiny. Nikdy jsem pro lid nic neudělal a necítím vůči němu žádnou povinnost.

„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho Geiger, „všem je nám jasný, že jsi prostě svůj, jak pořád říkáš. Teď jde ale o ty sebevraždy. Ty tedy předpokládáš, že sebevraždy prostě budou, ať děláme jakoukoliv politiku?“

„Budou právě proto, že děláte zcela specifickou politiku!“ odpověděl Icik. „A bude jich přibývat, protože zbavujete lidi starostí o chléb vezdejší — a místo těch starostí jim nic dalšího nenabízíte. A lidi to přivádí na podivné myšlenky. Pociťují prázdnotu života. A proto budou sebevraždy, narkomanie, sexuální revoluce a úplně nesmyslné rebelie…“

„Co to meleš?“ upřímně se vyděsil Andrej. „Jen si uvědom, co to meleš, ty experimentátore praštěnej! Život se má lidem něčím ostrým okořenit nebo co? Máme si vymýšlet něco, co by společnost brzdilo? Uměle vytvářet něco, co není? Chápeš vůbec, co to povídáš?“

„To přece není moje starost,“ pokračoval Icik a zmrzačenou rukou sáhl přes stůl pro misku s omáčkou, „to je tvůj problém. Fakt je ovšem to, že lidem místo jejich někdejších starostí o chléb vezdejší nic jiného dát neumíte.

Ta vaše Velká stavba je pitomina. Experiment s experimentátory… Co to je? Hloupost, a proto vám na to lidi většinou kašlou… Na mě se nevztekejte, já vám to neříkám pro svý potěšení, prostě to takhle je… Ale tak končí každá utopie! Můžete ze sebe udělat buď velkodušné technokratydobrodince, nebo nadšené tribuny lidu, kteří ovšem musí neustále přikrmovat ideály, bez nichž — aspoň podle názoru těch nahoře — lid nemůže žít.

To jsou jen dvě strany jedné mince. Rub a líc. A potom můžou následovat buď vzpoury z přežrání, nebo z hladu. Vy jste si vybrali ty z přežrání — vaše věc, tak se nerozčilujte na mě!“

„Nelej tu omáčku na ubrus!“ řekl dopáleně Geiger.

„Pardon.“ Icik vzal do ruky ubrousek a nešikovně loužičku rozetřel po ubruse. „Z matematického hlediska je to dost přehledné: Nespokojenců je řekněme jedno procento. Ve Městě je milion obyvatel, takže nespokojených je deset tisíc… A i kdyby jich byla jen desetina procenta! Dělá to tisícovku nespokojených. A taková tisícovka umí pod okny udělat pořádnej kravál! A pak je tu ještě jedna věc: Nikdo nebývá spokojený úplně se vším… Každýmu vždycky ještě něco — třeba maličkost — chybí. Tak například se mu ve Městě líbí vlastně všecko, ale nemá auto! Proč? Když byl ještě na Zemi, tak ho měl a zvyknul si na něj. A tady ho nemá, a co víc — asi ho ani mít nebude… Umíte si představit, kolik takových lidí ve Městě je?“

Icik však najednou zmlkl a začal pořádat makaróny, které si s chutí poléval omáčkou.

„Máte to tu dobrý,“ prohodil pak s uznáním. „Na to já se nevzmůžu, abych se doma takhle nadlábnul. To jen tady u vás…“

Andrej ho pozoroval, jak se láduje. Pak si povzdechl a nalil si tomatovou šťávu. Vypil celou skleničku a zapálil si. Proč to Icikovi všechno pořád vychází tak apokalypticky? Sedm tučných a sedm hubených let? Nebo snad sedm smrtelných ran…? Samozřejmě, ulice je ulice — může se vzbouřit raz dva. Ale proto tu přece máme Rumera! Ovšem vzpoura z přežranosti — to tu ještě nebylo, to zní paradoxně. Andrej si nevzpomínal, že tam…, na Zemi…, by něco takového bylo. O ničem podobném ani nečetl… Vzpoura je přece vzpoura… Experiment je Experiment…, vybavilo se mu. A rychle se vrátil do reality.

Podíval se na Geigera. Fritz se rozvalil v křesle a prstem si staral v zubech.

A Andreje v tu chvíli ohromila obyčejná — a ve své jednoduchosti strašlivá myšlenka: Vždyť je to všehovšudy jen poddůstojník wehrmachtu, obhroublý voják, nevzdělanec, který za svůj život nepřečetl ani deset knížek… A on teď o všem rozhoduje! Ale i já, pomyslel si vzápětí Andrej, i já musím rozhodovat… „V naší situaci,“ řekl Icikovi, „nemá slušný člověk na vybranou. Lidi měli hlad, vraždili se, žili ve strachu, trpěli… Děti, ženy, staří… To přece byla naše povinnost: vytvořit dobré existenční podmínky!“

„Správně, správně,“ kývl Icik, „já to chápu. Vedl vás soucit, milosrdenství, atd., atp. Jenže o to nejde. Litovat ženy a děti, které pláčou hladem, to svede každej, to není tak těžký. Chápete přece, jak trpí. Jste ale taky schopni pochopit zdravýho, sytýho chlapa, kterej má sílu a chuť jako bejk? Danny Lee toho asi schopen byl. A vy? Nevyšili byste mu náhodou radši rovnou pár ran karabáčem?“

Odmlčel se, protože do jídelny vstoupil urostlý mladý muž Parker v doprovodu dvou pohledných slečen s bílými zástěrkami. Sklidili ze stolu a na řadu přišla káva se šlehačkou. Icik si šlehačku okamžitě rozmazal kolem pusy. Několikrát se olízl jako kocour a pak zamyšleně řekl: „Víte, co si myslím? Jakmile společnost vyřeší nějaký svůj problém, okamžitě se vynoří problém nový… stejně složitý jako ten dřívější, nebo spíš ještě složitější…“ Najednou celý ožil: „Takže to může vést k zajímavým koncům. Představte si, že ty problémy se pořád budou zvětšovat — až nakonec nebude v lidských silách je vyřešit. A pak se takzvaný vývoj zastaví.“ „To je hloupost,“ podotkl Andrej. „Lidstvo si nikdy nedává takové úkoly, které není schopno řešit.“

„Já ale nemluvím o úkolech, které si lidstvo dává,“ namítl Icik. „Já mluvím o problémech, které před lidstvem vyvstávají. Samy vyvstávají! Hlad si přece lidstvo před sebe nestavělo jako úkol k vyřešení! Hlad prostě najednou byl!“

„Tak toho necháme, ne?“ řekl Geiger. „Už jsme toho nažvanili dost.

Skoro to vypadá, že nemáme co na práci, a tak tu jen klábosíme.“

„Proč — co na práci?!“ užasl Icik. „Já například mám zrovna teď polední přestávku.“

„Když máš teď přestávku, tak ji drž,“ řekl na to Geiger. „Já jsem si s tebou sice chtěl promluvit o tvé expedici, ale můžeme to samozřejmě nechat na jindy.“

Icikova ruka s hrníčkem kávy ztuhla ve vzduchu.

„Počkej,“ pronesl náhle zcela vážně, „proč bysme to odkládali? To už jsme udělali mockrát!“

„Tak proč se tu zabejváme hloupostma?“ poznamenal Geiger. „Už mě z toho brní uši.“

„Co to je za expedici?“ zeptal se Andrej. „Někam do starých archivů?“

„Velká expedice na sever!“ pronesl slavnostně Icik, ale Geiger ho rozhodným gestem své velké bílé dlaně zarazil: „Zatím mluvíme jen předběžně! Musím ale říct, že už jsem expedici schválil a finanční prostředky jsou vyčleněny… Pokud jde o přepravu, všechno bude připraveno tak během tří čtyř měsíců. Teď je třeba celkově stanovit cíl expedice a její program.“

„Expedice bude komplexní?“ zeptal se Andrej.

„Ano. Icik tam získá staré archivy — a ty odtamtud budeš mít výsledky pozorování slunce a všeho dalšího, co budeš potřebovat.“

„Výborně,“ zaradoval se Andrej. „Konečně jsem se dočkal!“

„Bude tu ale ještě jeden úkol,“ poznamenal Geiger. „Hloubkový průzkum… Expedice musí proniknout co nejdál na sever. Nejdál, jak to jen půjde… a jak vystačí pohonné hmoty a voda. Na takovou akci je nutné členy expedice vybírat podle speciálního klíče a s největší pečlivostí. Budete brát pouze dobrovolníky — lépe řečeno: ty nejlepší z dobrovolníků. Je docela možná, že nebudete jenom hledat papíry v archivech nebo koukat do dalekohledu, ale že taky budete muset střílet, čelit útokům, unikat z obklíčení… atakdále. Proto s vámi půjdou vojáci. Kdo to bude — a kolik jich bude, to ještě upřesníme…“

„Radši co nejmíň,“ podmračil se Andrej. „Já ty tvoje vojáčky znám!

Kdo s nimi má vyjít?“ Roztrpčeně od sebe odsunul sklínku. „A stejně to nechápu! Nechápu, proč tam musí být i vojáci. Nechápu, proč by se tam mělo střílet… Přece je tam liduprázdno! Rozvaliny a nic jinýho… kdo by tam měl střílet?“

Icik se zasmál: „Kamaráde, tam je možný všechno.“

„Co to znamená — všechno? Třeba se tam čerti žení…, neměl by se s sebou vzít tedy i kněz?“

„A třeba mě taky necháte domluvit až do konce?“ zeptal se Geiger.

„Jen mluv,“ řekl navztekaně Andrej.

Takhle je to vždycky, pomyslel si. Užuž se zdá, že se konečně splnilo dávné přání, ale nakonec to dopadne tak, že by bylo lepší, kdyby se nesplnilo.

Ne, ne, to ať se třeba vedení staví na hlavu, ale tuhle expedici pánům oficírům do chřtánu nenacpu. Šéfem expedice bude Quejada. Bude velet nejen vědecké složce, ale celé skupině! A když ne, žádná kosmografie se konat nebude! Ať si ti vaši šikovatelé velí jenom Icikovi! Expedice je vědecká záležitost, a to znamená, že v čele bude vědec… V té chvíli si Andrej vzpomněl, že mu kdosi říkal o Quejadovi něco negativního. Ta vzpomínka ho tak navztekala, že mu unikla následující Geigerova slova.

„Cože?“ vyhrkl tedy provinile.

„Ptám se tě, jak daleko od Města asi tak může být konec světa.“

„Spíš: začátek,“ opravil ho Icik.

Andrej zlostně pokrčil rameny: „Čteš vůbec moje materiály, co ti posílám?“ obrátil se na Geigera.

„Čtu. Ty tam tvrdíš, že při cestě na sever zaznamenáme pohyb slunce směrem k horizontu. Bude se k němu sklánět. To znamená, že někde daleko na severu uvidíme, jak zapadá až za horizont a ztrácí se z očí. Tak teď se tě ptám: Jak daleko je k tomuhle místu. Můžeš mi to říct?“

„Nečteš to pořádně,“ řekl Andrej. „Kdybys to četl, věděl bys, že tahle expedice má vyjasnit, kde ten začátek světa je…“

„Ale to jsem pochopil,“ namítl trpělivě Geiger. „Já se tě ptám: Kde — přibližně… chápeš? přibližně! Je to spíš tisíc kilometrů, nebo sto tisíc?

Nebo dokonce milion…? Ta expedice musí mít stanovený svůj cíl, svůj úkol, chápeš to? Jestli jde o milion kilometrů, tak se tu o nějakém cíli nedá mluvit. Ale jestli…“

„Jasně, jasně, chápu,“ vyjel Andrej. „To jsi mohl říct rovnou. Já ti to vysvětlím.

Problém je v tom, že neznáme zakřivení povrchu a nevíme, jak daleko od nás je slunce. Kdybych měl možnost mnoha měření podél celého Města… ne podél toho současného, ale podél historických hranic…, mohlo by mi to pomoci. Měření na malém prostoru jsou na nic. K výpočtu potře buju údaje z několika stovek kilometrů, zatím mám ale k dispozici jen měření z padesáti kilometrů. Proto nemůžu dojít ani k přibližným výsledkům.“

„Řekni minimum — a maximum,“ naléhal Geiger.

„Maximum — nekonečno,“ odpověděl Andrej. „To v případě, jestli je tenhle svět plochý. A minimum… řádově tisíce kilometrů.“

„Vy vědátoři jste k ničemu,“ řekl otráveně Geiger. „Kolik už jsem do vás nacpal peněz — a výsledek…?“

„Ale nech toho,“ skočil mu do řeči Andrej. „Dva roky ti vykládám, jak je ta expedice důležitá. Chceš vědět, v jakým světě žijeme? Tak na to dej prachy, zajisti dopravu, lidi… Jinak se nic nedovíme. Aby výpočty byly k něčemu dobrý, musím mít materiály aspoň z pěti set kilometrů. Jde o různá měření — třeba i gravitace, ale taky čistoty ovzduší, změn výšky… na Zemi by se řeklo: nadmořské…“

„No dobře,“ nenechal ho domluvit Geiger, „teď toho necháme. To jsou detaily. Jen chci, aby vám bylo jasno, že jedním z úkolů expedice je najít začátek světa. Je vám to teda jasný?“

„Je nám to jasný,“ odpověděl Andrej. „Ale proč ho chceš najít, to tedy nechápu.“

„Chci vědět, co tam je. Něco tam být musí. A možná na tom hodně záleží.

Může to mít na leccos vliv.“

„Například?“

„Například na Antiměsto.“

Andrej skoro vybuchl: „Antiměsto! Prosím tě, ty pořád ještě věříš, že někde existuje?“

Geiger vstal, založil si ruce za záda a prošel se po jídelně.

„Věřím, nevěřím… Já to potřebuju vědět! Existuje, nebo ne?“

„Tedy já osobně,“ podotkl Andrej, „jsem už dávno došel k tomu, že Antiměsto je výmysl starého vedení.“

„Jo, něco jako Červenej dům,“ zasmál se tiše Icik.

Andrej se nasupil: „Červenej dům s tím nemá nic společnýho. Ale pokud jde o Antiměsto…, i ty jsi, Fritzi, říkal, že starý vedení připravovalo vojenskou diktaturu, a tak potřebovalo nějakou hrozbu zvenčí… A z toho vzniklo Antiměsto.

Jako strašák…“

Geiger se teď před Andrejem zastavil: „A proč zrovna ty jsi proti cestě až na úplnej konec!? Copak tě nezajímá, jak to tam vypadá? Nechceš vědět, co tam je? To tedy mám poradce, jen co je pravda!“

„Ale tam není nic!“ řekl zaraženě Andrej. „Jenom mráz, věčná noc, ledová pustina. Něco jako odvrácená tvář Měsíce…“ „Já mám k dispozici jiné informace,“ řekl Geiger. „Podle nich Antiměsto existuje. Žádná ledová pustina tam není — a jestli náhodou ano, pak se dá přejít. Je tam město podobné našemu, jenom nevíme, co se tam děje, a neznáme záměry těch, co tam žijí. Slyšel jsem, že tam ve srovnání s námi všechno probíhá opačně. Když my se máme dobře, oni špatně…“ Najednou se odmlčel a znovu se začal procházet po jídelně.

„Panebože,“ vyjekl Andrej, „co to je za nesmysl?“ Podíval se na Icika a užasl. Icik, rozvalený na židli — s jednou rukou za opěradlem a s kravatou úplně nakřivo — zářil a vítězně se šklebil. „Aha,“ dodal Andrej, „odtud tedy vítr vane, ale můžeš mi, Iciku, říct, kdes to sebral? Z jakých věrohodných pramenů?“

„Pořád ze stejnejch, srdíčko moje,“ zahihňal se Icik. „Historie — to je velká věda! A víš, v čem je naše Město… samozřejmě kromě jinejch věcí… obzvlášť dobrý? Z nějakejch důvodů má zachovalý archivy. Nebyla tu válka, nikdo nás neokupoval, takže — co je jednou psáno, je zkrátka dáno!“

„Ale ty tvoje archivy…,“ přerušil ho zlostně Andrej.

„Jen nepovídej! Fritz to taky dobře ví: Kdo tu našel uhlí? Tři sta tisíc tun uhlí v podzemním skladu! Našli to snad ti tvoji geologové? Ne, prosím!

Kacman to našel. A přitom ani nemusel vstát od svýho stolu. Uvědom si to!“

„Teď se nebavíme o archivech,“ pronesl důrazně Geiger a znovu si sedl, „to je jiná záležitost. Já chci vědět tohle: Za prvé. Co je v našem týlu? Dá se tam žít? Co užitečného se tam dá získat? Za druhé. Kdo tam žije? Chci vědět, kdo žije odtud…,“ zaťukal prstem na stůl, „až po konec světa… nebo po začátek, říkejte si tomu, jak chcete, ale prostě až po to místo, kam se dá dojít. Co je to za lidi? A jsou to vůbec lidi? Proč tam jsou? Jak se tam dostali? Jak se živí…? A za třetí. Zjistit všechno, co se dá, o Antiměstě. To je politický úkol! A to je taky ten pravý důvod, proč expedici povoluju.

Andreji, tohle ti musí být jasné! Povedeš expedici a všechno, co jsem teď řekl, zjistíš, a tady, v téhle místnosti mi po návratu dáš výsledky!“

„Cože?“

„Ty osobně… Tady!“

„Ty mě tam chceš poslat?“

„Samozřejmě! Jak sis to představoval?“

„No promiň…“ Andrej úplně ztratil hlavu. „K čemu to bude dobrý? Vůbec s tím nepočítám! Všechno míním zajišťovat odtud. Mám tady práce až nad hlavu, na koho to mám teď hodit? Já tam ani nechci jít!“

„Jak tomu mám rozumět — že nechceš? Tak proč jsi mi blbnul hlavu?

Koho tam mám asi tak poslat?“ „Proboha, to je přece jedno! Já jsem myslel na Quejadu, ten má zkušenosti.

Nebo tam pošli Butze…!“

Geiger se podíval tak, že Andrej zmlkl.

„Víš co?“ prohodil Geiger polohlasně, „nebudem se teď radši bavit ani o Quejadovi, ani o Butzovi…“

Andrej vůbec nevěděl, co říci. Chvíli bylo nepříjemné ticho. Potom si Geiger nalil vychladlou kávu a zase tak tiše pronesl: „V našem Městě věřím dvěma, možná třem lidem. Z nich jedině ty můžeš být šéfem expedice. Já totiž vím, že když tě požádám, abys šel až do samého konce, tak půjdeš… Nevrátíš se odněkud z poloviny cesty a nikomu dalšímu to taky nedovolíš. A když mi potom přijdeš oznámit výsledek, budu mu moci věřit. Kdyby mě o výsledku informoval Icik, taky bych mu věřil, jenže Icik nemůže ničemu šéfovat a politika je mu fuk… Pochopil jsi to? Tak se rozhodni. Buď tu expedici povedeš ty, nebo vůbec žádná nebude.“

A zase bylo ticho. Icik rozpačitě prohodil: „Ó-la-la! Pánové, nemám na chvíli vypadnout?“

„Jen seď,“ řekl Geiger, aniž se na něj podíval. „A klidně se cpi moučníkem!“

Andrej horečně přemýšlel: Všechno bych měl opustit! Selmu, svůj byt, spokojený život… To mi čert napískal! Taky Amálii tu nechám… Někam se plahočit! Ve vedru. V blátě. Žrádlo bude tak na blití… Asi jsem zestárnul, protože před pár lety by mě taková věc uvedla v nadšení. Teď ale nechci!

Prostě nechci… Icika mít pořád na očích! Neodbytně… A budou tam vojáci. Kasárenský manýry… A nejspíš se půjde pěšky! Možná tisíc kilometrů — a pěšky! S rancem na zádech… a to ten ranec rozhodně nebude prázdnej! Prokristapána… A ještě k tomu zbraň. Třeba se tam doopravdy bude muset střílet… Sakra, copak to mám zapotřebí — někde se motat mezi kulkama? Bude to tím podělaným navrch…! Nejlepší by bylo vzít si s sebou Juru, nějakejm vojákům se nedá věřit. Jo, tak to určitě bude: Vedro, mozoly a smrad. A na konci mráz, nejspíš hnusnej a děsivej… Aspoň že cestou budeme mít slunce v zádech! Quejadu musím taky vzít, bez Quejady prostě nepůjdu a hotovo, je mi jedno, že mu některý lidi nevěří, já v něm budu ale mít jako v odborníkovi jasnou oporu… A celou tu dobu budu bez ženský! To mi poleze na mozek, zvyknul jsem si! Za tohle ale budu taky něco chtít. Teď hezky u mě v kanceláři rozšíříš systemizovaný místa. Hlavně v oddělení sociální psychologie… a taky v geodézii. A Varejkisovi skřípneš prsty. Vůbec… všechny ty svý ideologický opatření si můžeš u mě strčit za klobouk. U mě jde o vědu! Všude jinde — prosím! Ale u mě…?

Prokrista, vždyť tam nebude voda! Město se bůhvíproč pořád stěhuje víc k jihu — a na severu voda vysychá. To ji snad potáhneme s sebou? Tisíc kilometrů?

„A vodu snad potáhnu na zádech?“ zeptal se rozčileně.

Geiger užasle zvedl obočí: „Jakou vodu?“

Andrej se vzpamatoval: „Tak dobře,“ prohodil, „já teda půjdu. Vojenský doprovod si ale vyberu sám, když už na něm trváš. Ty bys mi tam nasadil pěkný blbce… A mám podmínku!“ Zvedl ukazováček a nesmlouvavě řekl: „Budu velet celý expedici.

Tedy: všem!“

„Jistěže,“ uklidnil ho Geiger. Seděl teď pohodlně v křesle a usmíval se.

„Ty si vybereš úplně všechny členy expedice… s jednou výjimkou. Icika ti prostě přiděluju… To ostatní je tvá záležitost. Najdi si šikovný mechaniky, doktora…“

„Jak to bude s přepravou expedice?“

„To zajistíme, neboj se. Budeš mít takový vybavení, o jakým se ti ani nezdálo. To víš, že na zádech nic sami nepotáhnete. Leda tak zbraně… Ale tím se nerozptyluj, to jsou maličkosti. Tím se budeme dopodrobna zabývat, až si najdeš velitele skupin. A to vám chci oběma ještě říct: Všechno to musí zůstat v tajnosti, to mi slibte! Pochopitelně, že něco se prozradit bude muset — takže oficiálně budeme třeba říkat, že hledáte ropu. A že půjdete až k dvoustému čtyřicátému kilometru. Politický cíl expedice budete znát jen vy dva. Je to jasný?“

„Jasný,“ ustaraně kývl Andrej.

„Iciku,“ obrátil se Geiger ke stolu, kde se Icik opravdu tím moučníkem pořád ještě cpal, „zvlášť tebe se to týká! Vzal jsi to na vědomí?“

„Jo,“ zamumlal Icik plnou pusou.

„A proč ty tajnosti?“ zeptal se najednou Andrej. „Co je na tom tak hroznýho, že se ten hlavní úkol musí tajit?“

„Ty to nechápeš?“ ušklíbl se Geiger.

„Ne. Copak je na tom něco…, co by nás jako systém mohlo ohrozit?“

„Nás ne, ale tebe! Tebe to může ohrozit! Copak nechápeš, že stejně jako se bojíme my jich, bojí se i oni nás?“

„Kdo? Ti z toho tvýho Antiměsta?“

„Přirozeně! Když jsme se rozhodli poslat k nim svou rozvědku, nemůžeme taky vyloučit, že oni to třeba udělali už dávno. Takže v našem Městě může být spousta jejich špionů. Jen se moc neusmívej, ty chytráku! To není legrace. Spadneš do pasti — a nás tady pak všechny zlikvidujou.“

„Dobře, přesvědčil jsi mě. Už nic neříkám.“

Geiger se na něj pochybovačně podíval, ale potom prohodil: „Tak jo…“ A vzápětí dodal: „Takže úkoly a cíle jsou vám jasné. Pokud jde o udržení všeho v tajnosti — taky. To by tedy bylo všechno… Dneska podepíšu rozkaz o tvém jmenování velitelem operace, která se bude jmenovat… řekněme…“

„Mlha a mrak,“ napověděl Icik a nevinně vykulil oči.

„Cože?“ zarazil se Geiger. „To je moc slov. Řekněme: Sonda. Operace ‚Sonda‘. To zní dobře, ne?“ Geiger vylovil z náprsní kapsy notýsek a zapsal si to. „No — a ty, Andreji, ty se už do toho můžeš dát. Tím myslím vědeckou přípravu. Upřesni si úkoly, vyhlídni si lidi, vyjasni si, co budeš potřebovat, jakou výstroj a výzbroj… Postarám se, aby tvoje požadavky dostaly zelenou. Kdo je tvůj zástupce?“

„V kanceláři? Butz.“

Geiger se zamračil, ale pak řekl: „No dobrá, tak ať to za tebe veme Butz. Hoď mu všechno na krk a sám se plně věnuj už jen operaci ‚Sonda‘… A tomu svýmu Butzovi doporuč, aby míň žvanil,“ zavrčel.

„Co jsem to…,“ vzpomněl si Andrej, „jo — chci se právě o tom s tebou dohodnout…“

„Teď jdi do háje,“ odsekl Geiger, „teď se na tohle téma, o kterým chceš začít, bavit nebudeme! A já moc dobře vím, o čem chceš mluvit! Jenže si uvědom, že ryba hnije od hlavy, vážený pane poradce! Moc jsi v kanceláři popustil uzdu, je to tam samej…“

„Jakobín!“ napověděl zase Icik.

„A ty drž hubu!“ zařval na něj Geiger. „Aby vás už čert vzal, žvanilové pitomí! Úplně jsem ztratil nit… Co jsem to říkal?“

„Že si nepřeješ mluvit na to téma,“ řekl zase Icik.

Geiger se na něj nechápavě podíval a Andrej klidným tónem pronesl: „Moc tě prosím, Fritzi, abys mé spolupracovníky chránil před nesmyslnými ideologickými opatřeními. Osobně jsem si lidi vybíral, věřím jim — a jestli opravdu chceš, aby se ve Městě dělala věda na úrovni, nech tyhle lidi na pokoji.“

„Dobrá, dobrá, teď o tom nebudeme mluvit,“ zavrčel Geiger.

„Bane, musíme o tom mluvit,“ řekl docela klidně Andrej a sám sobě se za ten tón obdivoval. „Vždyť víš, že jsem na tvé straně. Pochop ale, že někteří lidé prostě musí remcat. Je to v jejich povaze. Kdyby neremcali, tak s nimi není něco v pořádku. Jen je nech! Aby to v kanceláři bylo ideologicky v pořádku, na to dohlídnu sám. Můžeš být klidný. A řekni, prosím, našemu drahému Rumerovi, aby si ten svůj hnusnej frňák…“

„Bez ultimáta to nejde?“ optal se odměřeně Geiger. „Jde,“ odpověděl mírným hlasem Andrej. „Všechno jde. Bez ultimáta, bez vědy, bez expedice.“

Geiger se na něho upřeně zadíval. Vztekle funěl, nozdry se mu chvěly.

„Nechci se teď na to téma bavit!“

A Andrej pochopil, že pro dnešek to opravdu stačí. Tím spíš, že o některých věcech je lépe mluvit jen mezi čtyřma očima.

„Když nechceš, tak ne…,“ pronesl smířlivě. „Prostě jsem si na to vzpomněl.

To víš, byl u mě dneska Varejkis… Ale musím se tě zeptat na něco jinýho: Kolik nákladu vlastně s sebou můžeme vzít? Aspoň přibližně…“

Geiger ještě několikrát prudce vydechl, pakl sekl očima po Icikovi a nakonec se zase pohodlně usadil.

„Tak pět šest tun, možná i víc. Obrať se na Mandžura… Ale pozor! Třebaže je to čtvrtý nejdůležitější člověk ve Městě, o skutečném poslání expedice nic neví. Odpovídá ale za dopravu. Od něj se taky dovíš veškeré podrobnosti.“

Andrej přikývl: „Dobře. A víš, koho si chci vzít z vojáků? Plukovníka.“

Geiger sebou trhl: „Plukovníka! No — ty jsi dobrej! A koho tu budu mít já? Ten mi drží pohromadě celej generální štáb!“

„No právě! On vlastně provede hloubkovou rekognoskaci! Osobně udělá sondáž inkriminovaného místa… A vztahy mezi námi jsou výborné… Jen tak mimochodem, hoši!“ zasmál se Andrej, „dneska chci uspořádat takovej menší večírek. Maso po burgundsku… Co vy na to?“

Geiger se zatvářil ustaraně: „Dneska? Kamaráde, já nevím, to ti ještě přesně neřeknu… Fakt, nevím.

Ale třeba zaskočím aspoň na moment.“

Andrej si povzdechl: „No… Jak ti to vyjde… Ale hlavně za sebe neposílej Rumera, jako naposledy.

Pochop, že k sobě nezvu prezidenta, ale Fritze Geigera. Oficiální zástupci úřadu mě nezajímají.“

„Uvidíme, uvidíme,“ zadrmolil Geiger. „Dáte si ještě kávu? Máme čas… Parkere!“

Hezoun Parker se okamžitě objevil mezi dveřmi, s mírně skloněnou hlavou, na níž mezi vlasy zářila perfektní pěšinka, vyslechl pokyn týkající se kávy a delikátním tónem pronesl: „Pana prezidenta volá pan poradce Rumer. Čeká u telefonu.“

„My o vlku…,“ zabrumlal Geiger a vstal. „Promiňte, chlapci, hned jsem zpátky.“ Vyšel ze dveří a vzápětí se v místnosti objevily obě slečny s bílými zástěrkami.

Velice hbitě a v naprosté tichosti podaly novou kávu a zmizely současně s Parkerem.

„A co ty? Přijdeš?“ zeptal se Andrej Icika.

„S radostí,“ odpověděl Icik a hlasitě usrkl kávu. „Kdo tam ještě bude?“

„Plukovník, Dollfussovi, možná Čačua…, kdo tě vlastně nejvíc zajímá?“

„Po pravdě řečeno, Dollfusska mě ani moc nezajímá.“

„Ale to se neboj — nasadíme na ni Čačuu.“

Icik přikývl a potom najednou řekl: „Už jsme se hezky dlouho nesešli, viď?“

„No jo, kamaráde, pořád je moc práce.

„Ale nelži! Jakoupak ty máš práci? Sedíš a glancuješ si svou sbírku. Jen si dávej bacha, ať se přitom náhodou nezastřelíš! A… abych nezapomněl, mám pro tebe pistolku! Originál Smith and Wesson. Přímo z prérie.“

„Vážně?“

„Akorát že je to rezatý…“

„Hlavně se to nepokoušej vyčistit,“ vyjekl Andrej a radostí až nadskočil.

„Přines to, jak to je, nebo to celý pokazíš! To není žádná pistolka, abys věděl, to je revolver. Kde jsi ho našel?“

„Tam, co byl, tam jsem ho našel,“ řekl Icik. „Jen počkej, v expedici jich najdem tolik, že je ani domů nepobereš.“

Andrej postavil na stůl svůj hrníček s kávou. Na tuhle možnost si ještě ani nevzpomněl, ale teď ho ta myšlenka přímo nadchla. Dodala mu elán a on si už představoval unikátní sbírku koltů, browningů, naganů, sauerů, walterů… Bude tam i parabelum — a ze starších dob soubojové pistole, obrovské lodní zahákovací pistole s bajonetem, všelijaké vynikající ručně zhotovené zbraně z Divokého západu, všechny ty nepopsatelně nádherné věcičky, o nichž se mu ani nezdálo, dokud si neprohlédl katalog soukromé sbírky milionáře Brunnera, který někdo nějakým zázrakem přivezl do Města.

Ozdobná pouzdra, speciální truhlíky na střelivo, to všechno tam bylo… Když bude mít štěstí, najde i „českou zbrojovku“… a třeba tam bude i astra devět set, nebo dokonce mauser nula osm…! To by ovšem byla klika, to je vzácnost!

„Protitankový miny nesbíráš?“ vpadl do Andrejových úvah Icik.

„Ne,“ odpověděl se širokým úsměvem Andrej. „Jen osobní střelné zbraně.“

„Vím o jedny bazuce. Dávají ji lacino, jen za dvě stě tugriků.“

„Pokud jde o bazuky, kamaráde, obrať se přímo na Rumera,“ řekl Andrej. „Dík za radu. S Rumerem už jsem jednou měl tu čest,“ odpověděl Icik a úsměv mu ztuhl na tváři.

Sakra! Andrej si se zpožděním uvědomil, že o Rumerovi bylo lepší mlčet, ale v tom okamžiku se vrátil Geiger. Vypadal spokojeně.

„No tak! Nalejte prezidentovi kafe! Co si to tu vykládáte?“

„Bavíme se o literatuře a umění,“ odpověděl okamžitě Icik.

„O literatuře?“ Geiger usrkl kávu. „To se podívejme! A copak si o ní povídáte?“

„Ale vždyť on plácá,“ prohodil Andrej. „Bavíme se o mý sbírce, ne o literatuře!“

„Tebe začala zajímat literatura?“ zeptal se Icik Geigera a překvapeně se na něj zadíval. „A takovej jsi bejval praktickej prezident…!“

„A právě proto, že jsem praktickej prezident, začal jsem se zajímat o literaturu,“

odpověděl Geiger. „Počítejte se mnou!“ Zvedl ruku a vztyčoval jeden prst za druhým: „Ve Městě vycházejí dva literární časopisy, čtyři literární přílohy novin, desítky sešitových vydání všelijakých detektivek, komiksů a dalších pitomin… No a to je asi všechno. A potom ještě asi tak patnáct knižních titulů do roka. A všechno je to takový… zkrátka nic moc.

Mluvil jsem o tom s odborníky. Ani před Převratem, ani po něm ve Městě nevyšlo žádné významnější literární dílo. Jen slabší průměr, nebo přímo slátaniny… V čem to je?“

Andrej s Icikem se na sebe podívali. To je tedy pravda, že Geiger umí vždycky vyrukovat s něčím, co člověku vezme dech!

„Stejně ti ale nějak nerozumím,“ řekl Icik. „Proč tě to najednou začalo zajímat? Hledáš snad spisovatele, kterej by napsal tvůj životopis?“

„Tak teď vážně…,“ odpověděl shovívavě Geiger. „Ve Městě je milion obyvatel. Víc než tisícovka z toho se považuje za literáty. A žádný talent mezi nimi…? Já to samozřejmě nečtu…“

„Žádnej talent,“ kývl Icik. „Informovali tě správně. Žádnej Tolstoj, žádnej Dostojevskij…“

„To je fakt! Proč to tak je?“ podivil se Andrej.

„Vynikající spisovatele tu nemáme,“ ujal se znovu slova Geiger, „malíře taky ne, skladatele taky ne… a tyhlety… sochaře… taky ne!“

„Ani architekty,“ přidal se Andrej, „ani filmaře…“

„Nic takovýho nemáme,“ souhlasil Geiger. „Milion obyvatel! Nejdřív mě to překvapilo, a pak — abych pravdu řekl — zneklidnilo.“

„Proč?“ zeptal se užasle Icik.

Geiger se kupodivu zatvářil nejistě: „Neumím to vysvětlit. Já osobně nevím, k čemu je to všechno dobrý, ale podle všeho to v každý spořádaný společnosti být má. A když to u nás není, pravděpodobně tady není něco v pořádku… Říkám si, že do Převratu to mělo svý opodstatnění. Život byl těžkej, byl tu nepořádek a nikdo neměl na nějaký umění náladu. Teď ale všichni žijou v pohodě!“

„Počkej,“ zamyslel se Andrej, „to s tím nesouvisí. Pokud vím, ti nejlepší umělci světa tvořili v dost mizerných podmínkách. Tady vůbec nejde o přímou souvislost. Génius může být žebrák, šílenec, opilec…, ale taky může žít v pohodě, může být bohatý… jako třeba Turgeněv… V tom to nebude.“

„Ale… jestli třeba máš v úmyslu…,“ řekl Icik Geigerovi, „výrazně zlepšit takříkajíc životní úroveň našich literátů…“

„Ano! To by například šlo!“ Geiger usrkl kávu, přejel jazykem rty a vyčkávavě se přimhouřenýma očima na Icika zadíval.

„Tak z toho nic nebude,“ pronesl Icik s jakýmsi uspokojením. „S tím vůbec nepočítej!“

„Počkejte,“ ozval se zase Andrej, „co když je to tím, že talentovaní umělci — prostě tvůrčí osobnosti — do našeho Města nikdy nepřijdou?

Neláká je to sem!“

„Nebo jim to nikdo nikdy nenabídne,“ podotkl Icik.

„Ale jděte,“ řekl Geiger. „Padesát procent obyvatel jsou mladí lidé. Na Zemi ještě ani ničím nebyli. Copak se dalo určit, jestli jde o tvůrčí osobnosti?“

„Možná že dalo,“ prohodil Icik.

„Dobře, připusťme to,“ kývl Geiger. „Ve Městě ale žije několik desítek tisíc lidí, kteří už se narodili a vyrostli právě tady…! A taky nic! Nebo je talent výhradně dědičná záležitost?“

„Opravdu je to divný,“ povzdychl si Andrej. „Inženýry tu máme kvalitní, vědci taky nejsou nejhorší… ne že by to zrovna byli Mendělejevové, ale světovou úroveň některý z nich mají… Třeba zrovna Butz… Talentů v tomhle směru je tu spousta: vynálezci, šikovní řemeslníci — i ti, co dělají umělecká řemesla…“

„No — to mi právě nejde na rozum,“ řekl Geiger.

„Víš co, Fritzi?“ obrátil se k němu Icik, „nech to bejt! Řekněme, že se najednou objeví talentovaní spisovatelé, věrnou si tě do prádla a ve svejch geniálních dílech tě znectí, až ti z toho bude všelijak. Smlsnou si na tobě i na tvejch poradcích — a co z toho bude? Jen nepříjemnosti. Nejdřív je budeš chtít přetáhnout na svou stranu, pak jim budeš domlouvat, potom hrozit a nakonec je budeš muset strkat za mříže.“

„A proč by si měli brát do prádla zrovna mě?“ ohradil se Geiger. „Co když o mně budou naopak psát hezky?“ „Ale nebudou! To je totéž, co ti tu vykládal Andrej o vědcích. Velcí spisovatelé taky pořád remcají. To je u nich normální, protože oni jsou něco jako bolavý svědomí celý společnosti. Ta společnost o tom možná ani neví, ale ono to tak je… A protože symbolem společnosti jsi tady teď ty, přijdeš první na řadu…“ Icik se najednou zasmál: „Napadá mě, jak si asi podají Rumera.“

Geiger pokrčil rameny: „Samozřejmě — jestliže má Rumer své chyby, opravdový spisovatel je povinen o nich napsat. Proto je spisovatel, aby pomáhal léčit neduhy společnosti…“

„Nevím o tom, že by spisovatelé pomáhali léčit,“ namítl Icik. „Bolavý svědomí prostě bolí.“

„Dobrá, o to stejně nejde,“ řekl Geiger. „Odpověz mi na mou otázku: Považuješ ten současný stav za normální?“

„A co považuješ za normál? Třeba to, jak to je na Zemi?“

„Nekličkuj!“ rozzlobil se Andrej. „Otázka je myslím jasná: Může existovat společnost bez tvůrčích talentů? Chápu to správně, Fritzi?“

„Já to ještě upřesním,“ řekl Geiger. „Je to normální, když se v milionu lidí — ať je to kdekoliv — během několika desítek let nenajde ani jeden tvůrčí talent?“

Icik mlčel a roztržitě si oštipoval bradavičku na krku. Ozval se Andrej: „Když si uvědomíme, jak to bylo s počty talentů v době antiky, tak je to tady u nás absolutně nenormální.“

„Ale proč to tady tak je?“ zeptal se znovu Geiger.

„Experiment je Experiment,“ poznamenal Icik. „Kdybych tu antiku třeba měl srovnat s nějakými kočovníky, tak mi to taky vyjde jinak.“

„Co tím chceš říct?“ naježil se Geiger.

„Nic zvláštního,“ podivil se Icik. „Jenom… že každý přirovnání kulhá a…“

Chtěl ještě cosi říci, ale mezi dveřmi se objevil urostlý Parker — a Geiger se okamžitě podíval na hodinky.

„Končíme,“ prohodil a vstal. „Čas letí,“ povzdechl a začal si zapínat knoflíky vojenského saka. „Do práce, pánové!“