Mesto zaslibenych

Kapitola 1

Andrej přemohl žaludeční křeč a s odporem polkl poslední lžíci řídké kaše. Zhnuseně od sebe odstrčil polní misku a natáhl se pro kalíšek. Čaj byl ještě horký. Andrej sevřel nádobku v obou dlaních a pomalu začal usrkávat.

Oči přitom upíral do syčícího plamínku benzinové lampy. Čaj byl neobvykle silný, určitě nebyl čerstvě uvařený, divně páchl a měl nepříjemnou pachuť — možná to bylo tou hnusnou vodou, kterou načerpali na osmistém dvacátém kilometru, nebo tam Quejada zase nasypal něco proti průjmu.

Taky ovšem bylo možné, že se kalíšky řádně nevymyly. Tenhle byl například nějak mastný a lepkavý… Dole za oknem cinkali vojáci svými ešusy. Vtipálek Tevosjan zřejmě dal něco k lepšímu, protože se všichni zachechtali a do toho vzápětí svým prušácky štěkavým hlasem zařval seržant Vogel: „Jdete na stráž, nebo k ženský do postele? Vy žabáku, kde máte boty? Troglodyte praštěnej, co to má znamenat?“ Nevrlý hlas na to řekl něco v tom smyslu, že „nohy jsou odřený nejen do masa, ale přímo až na kost“, na což Vogel zahulákal: „Zavřete tu svou klapačku, hovado! Okamžitě obout — a nastoupit! Fofrem!“

Andrej pod stolem s úlevou zahýbal prsty bosých nohou. Chodidla už si trochu na chladné podlaze odpočinula. Kdyby tu tak byl kýbl studené vody…!

Nohy by se tam hezky ponořily… Podíval se do kalíšku. Čaje tam byla ještě alespoň polovina — a Andrej k svému vlastnímu údivu poslal všechno sebeovládání k ďasu a na tři hlty obsah kalíšku rychle vypil.

V žaludku mu okamžitě zažbluňkalo. S obavami se do těch zvuků zaposlouchal, děsilo ho, co se teď v jeho útrobách asi tak může dít. Pak od sebe kalíšek odsunul, otřel si ústa hřbetem dlaně a zadíval se na trezor, ve kterém byly veškeré dokumenty. Měl by projít včerejší hlášení. Měl, ale nechce se mu… To se dá udělat i později. Teď by bylo lepší si lehnout, pořádně se natáhnout, přehodit přes sebe bundu a dobrých deset hodin spát… Za okny náhle zařval motor traktoru. Zadrnčely zbytky skel v oknech a vedle lampy spadl na stůl ze stropu kus omítky. Prázdný kalíšek nadskočil a drkotavě se posunul k okraji stolu. Andrej zaťal zuby, zvedl se, došel k oknu a vyhlédl ven.

Do tváře ho uhodil žár ulice, která ještě nestačila vychladnout, pach výfuků a nepříjemné výpary horkého oleje. V prašném světle reflektoru bylo vidět zarostlé chlapy sedící přímo na dlažbě. Lžícemi se pomalu prohrabovali v miskách a kotlících. Všichni byli bosí a skoro všichni svlečení do půl těla. Bílá zpocená těla se leskla, obličeje ale byly černé, zrovna tak jako ruce… Zdálo se, že všichni tady mají nějaké masky a rukavice. Andrej si najednou uvědomil, že nikoho z nich nepoznává. Jako by měl před sebou opičí tlupu… Do světelného kruhu vstoupil Vogel s ohromným čajníkem v ruce. Opice — jedna za druhou — s povykováním a postrkováním natahovaly k čajníku své kalíšky. Seržant je odstrkoval a cosi hulákal, ale v rachotu motoru ho vůbec nebylo slyšet.

Andrej se znovu vrátil ke stolu, prudce otevřel trezor a vytáhl z něj cestovní deník a hlášení. Na stůl znovu upadl kousek omítky. Andrej se podíval nad sebe. Strop tu byl hodně vysoko, v takových čtyřech pěti metrech.

Měl štukovou výzdobu — a ta už místy vzala zasvé. Někde byly dokonce pod omítkou vidět i laťky, vypadaly tak trochu jako šindele, a Andrej si při pohledu na ně bůhvíproč vzpomněl na povidlové pirožky, které kdysi doma tak rádi jídali… K pirožkům si každý mohl dát — kolik chtěl! — čaje…!

Světlounce třpytivého, lahodného, správně připraveného čaje… Naléval se do čisťounkých skleniček a býval i s citronem… A když člověk chtěl, zašel si do kuchyně pro studenou vodu… A nikdo mu ji neodměřoval… Andrej zatřásl hlavou, aby odehnal nevhodné, příliš idylické vzpomínky.

Pak znovu vstal a zamířil přes celou místnost ke knihovně. Skla ve dvířkách chyběla — a knížky taky. Z celé knihovny zbyly jen prázdné, zaprášené police. Andrej si toho všiml už prve, ale teď znovu knihovnu prohlédl a dokonce rukama zajel až do rohů polic. Nic nenašel.

Tahle místnost byla ale docela zachovalá. Zůstala tu dvě pěkná, pohodlná křesla a ještě jedno navíc — dost prosezené. Kdysi asi bývalo hezké — svědčily o tom zbytky kůže s raženým vzorem. Proti oknu stálo v řadě několik židlí a uprostřed místnosti byl konferenční stolek, na kterém se poněkud zvláštně vyjímala křišťálová vázička se zbytky čehosi černého v průhledných útrobách. Od stěn se odlupovaly tapety, místy už zdi byly úplně holé, podlaha se rozesychala a všelijak nadouvala… Přesto však tahle místnost působila přívětivým dojmem. Určitě v ní ještě celkem nedávno někdo pobýval. Celkem nedávno… možná tak před deseti lety.

Od dob, kdy překročili pětistý kilometr, Andrej ještě takhle zachovalý dům neviděl. Procházeli jen totálně vyhořelými kvartály, černou, zuhelnatělou pustinou… Byly to kilometry a kilometry ruin prorostlých plevelem, krajina zřícenin, mezi nimiž se tu a tam zvedaly dosud nerozpadlé několikapatrové krabice beze střech a krovů, království zpustlých ploch, na nichž se krčily sutiny někdejších staveb, z kterých se dalo dohlédnout ke Žluté stěně na východě i k Propasti na západní straně… A teď najednou zase přišli ke skoro neporušeným blokům domů, mezi nimiž byly ještě docela dobré dlážděné cesty a kde… možná… mohli být i lidé! Plukovník dal pro každý případ zesílit hlídky. Plukovník si vůbec vede dobře… Za poslední dny sice jako by zestárl, ale ostatní členové expedice taky… Je příjemné, že dneska už nebudou spát pod širým nebem! Tolik nocí si mohli o střeše nad hlavou nechat jen zdát… Ještě kdyby tak tady našli vodu!

Mohli by si tu i pořádně odpočinout. Icik ale říká, že tady se s vodou moc počítat nedá… Je to hrozné, ale v celé téhle společnosti se Andrej může spolehnout jen na Icika a na plukovníka… Někdo zaťukal na dveře, pro rámus traktoru to skoro ani nebylo slyšet.

Andrej se rychle vrátil ke stolu, natáhl si blůzu, otevřel cestovní deník a vykřikl: „Vstupte!“

Byl to jen Duggan — věrný plukovníkův stín. Starý sušinka, ale jako vždycky — celý jako vypulírovaný, hladce oholený, všechny knoflíky vzorně zapnuté… „Dovolíte, abych sklidil ze stolu, pane?“ pronesl hlasitě.

Andrej kývl. Kolik ho to jen musí stát energie, aby na sebe pořád v tomhle mumraji dbal! Vždyť to koneckonců není důstojník, dokonce ani seržant ne… jen obyčejný sluha. Pucflek… „Jak se vede plukovníkovi?“ zeptal se Andrej.

„Promiňte, neslyším vás dobře.“ Duggan ztuhl se špinavým nádobím v ruce a nastavil k Andrejovi vychrtlé ucho.

„Jak se cítí pan plukovník?“ zařval Andrej, ale právě v té chvíli hluk motoru pod oknem ztichl.

„Pije čaj,“ vykřikl taky ještě z plných plic Duggan, sám se svého hlasu v nastalém tichu lekl a okamžitě tlumeně dodal: „Omlouvám se, pane. Plukovník se cítí uspokojivě. Právě povečeřel a pije čaj.“

Andrej roztržitě pokýval hlavou a zalistoval v hlášení.

„Budete mít pro mne nějaké pokyny, pane?“

„Ne, díky.“

Když Duggan odešel, dal se Andrej konečně do čtení včerejších hlášení.

Sám včera nic nezapsal… Měl takovou běhavku, že sotva vydržel do konce večerního raportu — a pak až do půlnoci trávil čas tím, že v podřepu poposedával se staženými kalhotami na cestě k ležení, pořád se napjatě rozhlížel a naslouchal, kde se co ve tmě šustne. A přitom v jedné ruce držel pistoli, v druhé baterku… „Den dvacátý osmý,“ napsal krasopisně na novou stránku deníku a nadpis dvakrát podtrhl silnou čarou. Pak si vzal k ruce Quejadovo hlášení.

„Trasa: 28 km. Slunce: 63°51‘13“. Průměrná teplota: ve stínu + 23 °C, na slunci + 31 °C. Vítr: 2,5 m/sec. Vlhkost: 0,42. Gravitace: 0,998. Vrty na kilometrech: 979, 981, 986. Voda nenalezena. Spotřeba paliva…“ Andrej sáhl po Ellizauerově hlášení. Bylo celé ohmatané špinavými prsty, rukopis byl takřka nečitelný.

„Spotřeba paliva: 1,32 normy. Zůstatek na závěr 28. dne: 3 200 kg. Stav motorů: No l — uspokojivý, № 2 —

vymlácené čepy a válce se… »

Co se stalo s válci, Andrej nerozluštil, třebaže papír přisunul až k lampě.

„Záznam zdravotního stavu. Fyzický stav: Takřka všichni mají oděrky na nohou, průjmová onemocnění trvají. Permjak a Palotti — vyrážka na zádech se rozrůstá. Zvláštní události žádné. Dvakrát se objevila zvířata podobná vlkům, byla zahnána výstřely. Spotřeba zbrojního materiálu: 12 patron. Spotřeba vody: 40 1. Zůstatek na závěr 28. dne: l 100 kg. Spotřeba proviantu: 20 norem. Zůstatek na závěr 28. dne: 730 norem…“

Venku pronikavě zaječela Drmola a zaburácel chechtot prokouřených hrdel. Andrej zvedl hlavu a pozorně naslouchal. Čertví, říkal si, možná že je to dobře, že se k nám ta ženská přidala. Chlapi se aspoň trochu povyráží… Jenže poslední dobou se kvůli ní začínají rvát… Znovu někdo zaťukal na dveře.

„Vstupte!“ řekl Andrej rozmrzele.

Vstoupil seržant Vogel — hřmotný, červenolící… Velké černé skvrny od potu se mu rozpíjely v podpaží vojenské blůzy.

„Seržant Vogel žádá o rozhovor s panem poradcem,“ vyštěkl s lokty od těla a s dlaněmi přitisknutými ke stehnům.

„Mluvte, seržante!“

Seržant sekl očima k oknu.

„Žádám o důvěrný rozhovor.“ Skoro to zašeptal.

To jsou mi novoty! pomyslel si Andrej. Neměl z toho všeho zrovna příjemný pocit… „Pojďte dál a sedněte si.“

Seržant došel po špičkách až ke stolu, sedl si na samý krajíček křesla a naklonil se k Andrejovi.

„Lidi nechtějí jít dál,“ sdělil mu tiše.

Andrej pozorně zvedl hlavu. Tak už je to tady… No — to je úžasné!

Gratuluju, pane poradce!

„Co to znamená: Nechtějí? Kdo se jich na to ptá?“

„Mají toho dost, pane poradce, jsou utahaný,“ pronesl důvěrným tónem seržant. „Kuřivo končí — a ten průjem každýho zlikvidoval. Ale co je to hlavní — oni se bojí. Hrozně se bojí, pane poradce!“

Andrej se na něj mlčky díval. Teď bylo třeba něco udělat. Okamžitě.

Bez váhání. Jenže co…?

Vogel zatím šeptem pokračoval: „Jedenáct dnů už jsme nepotkali živáčka, všude je jen pustina… Pan poradce si jistě vzpomene, že nás někdo varoval: Třináct dní pustinou — a šmytec! Všichni zkápnou! Pane poradce, zbyly nám už jen dva dny…!“

Andrej si jazykem přejel rty. A pak řekl: „Seržante, že se nestydíte! Stará vojna — a věří babským tlachům. To jsem od vás nečekal.“

Vogel se ušklíbl a vysunul vpřed svou hranatou bradu: „To ne, pane poradce! Já se jen tak neleknu. Kdybych měl tam venku…,“

a namířil svůj obrovský ukazovák k oknu, „kdybych tam měl jen Němce, nebo třeba Japonce, neseděl bych tady a neříkal vám to. Jenže já tam mám všechno možný… Taliány, nějaký Armény…“

„Nechte toho, seržante!“ okřikl ho Andrej. „A styďte se! Neznáte předpisy?

Proč podle nich nepostupujete? Co je to za pořádek? Vstaňte!“

Vogel se ztěžka pozvedl a postavil se do pozoru.

Andrej chvíli počkal… „Sedněte si,“ řekl potom.

Vogel si zase tak ztěžka sedl. Několik okamžiků bylo ticho.

„Proč jste se obrátil na mě — a ne na plukovníka?“

„Omlouvám se, pane poradce… Já jsem se na plukovníka obrátil… Včera.“

„A co vám řekl?“

Vogel rozpačitě uhnul očima: „Pan plukovník nevzal mé hlášení na vědomí.“

Andrej se pousmál: „Tak to vidíte! Tak mi sakra řekněte, jakej jste to seržant, když si neumíte mezi vojáky udělat pořádek. Oni se bojí! Copak jsou to děti? Vás se mají bát…!“ vykřikl Andrej. „Vás! A ne nějakého třináctého dne!“

„Kdyby to byli Němci…,“ spustil zase umíněně Vogel.

„Co to má znamenat?“ přerušil ho s jedovatým úsměvem Andrej. „Já, velitel expedice, vás mám učit jako posledního usmrkance, co se má dělat, když podřízení odmítají poslušnost? Že se nestydíte, seržante! Když nevíte, co se dělá v případě vzpoury, přečtěte si předpisy! Pokud vím, tak se tam na takové případy pamatuje.“

Vogel se znovu ušklíbl a znovu vysunul vpřed bradu. Podle všeho se v předpisech na takové případy nepamatovalo… „Měl jsem o vás lepší mínění,“ odsekával Andrej. „Daleko lepší! Zapište si za uši, že nikoho nezajímá, jestli vaši vojáci chtějí jít dál, nebo ne.

Všem by nám teď bylo líp doma. O moc líp než v tomhletom pekle. Všichni mají žízeň, všichni jsou utahaní. Přesto ale všichni plní své povinnosti, seržante! Je to jasné?“ „Rozkaz, pane poradce,“ zabrumlal Vogel. „Dovolte mi odejít!“

„Odchod!“

Seržant oddupal po rozeschlé podlaze.

Andrej shodil blůzu a znovu přistoupil k oknu. Všichni se venku nějak zklidnili, alespoň se to tak zdálo. V kuželu světla se tyčila dlouhatánská Ellizauerova postava. Ellizauer se nakláněl dopředu a prohlížel si nějaký papír, který před ním držel pořízek Quejada. Vypadalo to na mapu. Z temnoty za nimi se vynořil nějaký voják, minul je a vešel do domu. Byl bosý, oblečený jen do půl těla, vlasy se mu ježily na všechny strany. Na řemenu vlekl samopal. Z míst, odkud se vynořil, kdosi hulákal: „Nosáči! No tak…! Tevosjane!“

„Co řveš?“ ozval se někdo z přívěsu, který se ve tmě dal jen tušit podle ohníčků cigaret kuřáků, kteří se v něm usadili.

„Posviťte sem! Natočte sem reflektor! Tady je tma jako v ranci.“

„No a co? Ty se potmě nevyděláš?“

„Je to tu všecko zaneřáděný. Člověk si nemá kam stoupnout.“

„Jsi na stráži, tak si nevymejšlej!“ ozval se další hlas z přívěsu. „Vydělej se tam, kde stojíš!“

„Prokrista, posviťte mi sem! To jste líný zvednout zadek nebo co?“

Dlouhán Ellizauer se vzpřímil a dvěma kroky se octl u traktoru. Sáhl po reflektoru a natočil ho do tmy. Andrej uviděl muže, který si přidržoval kalhoty a v podřepu se sunul kolem obrovské železné sochy, postavené z neznámých důvodů kdysi kýmsi na chodníku u křižovatky. Socha znázorňovala gigantického chlapa v jakési tóze. Neměl vůbec žádné vlasy a v obličeji vypadal nehezky — jako žabák. Ve světle reflektoru se socha černě leskla. Levou ruku teatrálně zvedala k obloze, pravačka s roztaženými prsty směřovala k zemi a teď přes ni na řemenu visel samopal.

„Výborně, díky!“ vykřikl spokojeně voják a konečně si dřepl. „Už můžete zhasnout.“

„Jen dělej, dělej!“ povzbuzovali ho chlapi z přívěsu. „Kdyby něco — budeme tě krejt!“

„Kluci, zhasněte to!“ zaprosil nebožák.

„Nechte to tak, pane inženýre,“ ozvalo se zase z přívěsu. „On si dělá legraci.

Podle předpisů přece nesmí…“

V tu chvíli však Ellizauer reflektor zase otočil nazpátek. Na přívěsu se někdo zachechtal a vzápětí si tam začali pohvizdovat nějakou pochodovou melodii.

Vždyť se chovají stejně jako jindy! pomyslel si Andrej. Dokonce se zdá, že dneska mají nějak lepší náladu… Ani včera, ani předevčírem jsem neslyšel, že by vtipkovali. Možná je to tím, že jsme dorazili k normálním, nerozbořeným domům… To by mohlo být ono! Předtím jsme táhli jen pustou krajinou, ale teď jsme mezi domy! Tady se člověk může v klidu vyspat, tady nás nebudou otravovat ti hnusní vlci — nebo co to je. Jenže Vogel není přece žádný panikář! Ne… Ten musel mít k obavám opravdu důvod!

Andrej si představil zítřejší ráno. Co když neposlechnou a nebudou chtít jít dál? Co když jako jeden muž zvednou samopaly a řeknou: „Nepůjdem!“

Možná že právě proto teď mají dobrou náladu! Dávno se už na všem dohodli, řekli si, že zítra se půjde nazpátek — vždyť „co nám může udělat, šéfík ubohoučkej?“ — a teď je jim všechno fuk, třeba ať se čerti žení, oni už si poroučet nedají, hop, nebo trop… A ten hajzlík Quejada se k nim přidal! Už několik dnů omílá, že dál jít nemá smysl. Při večerních raportech se dívá jako vrah… Bude mu možná, prevítovi, vhod, když se ke Geigerovi vrátím jako zmoklá slepice.

Andrej se zimomřivě otřásl. Neměla se lidem tak popouštět uzda! Toho zrzka Hnujku měli postavit ke zdi, neřáda jednoho, a všechny, co se k tomu připletli, pořádně zmáčknout! Dneska by zpívali jinou. To přece byla příležitost…!

Skupinové znásilnění. Přičemž šlo o nezletilou! O jednu z místních obyvatelek v ještě zalidněných místech… A ten Hnujka se drze šklebil, když jsem na ně křičel! Drze a spokojeně — a hnusně! Pak ale rázem všichni ztuhli, když jsem vytáhl pistoli… Ale ten plukovník! Liberál jeden, ten mi to překazil. Jako kdyby ani nebyl důstojník. Prý: „Proč hned zastřelit, pane poradce? Existují i jiné prostředky…“ Bane, plukovníku, na Hnujku a podobné typy — jak je vidět — jiné prostředky nezabírají. Vždyť právě od toho případu se všechno začalo bortit. Ta holka se k nám přidala a já si toho dokonce nejdřív ani nevšiml! Pak jsem to už nechal být — a to byla chyba. Chlapi se kvůli ní začali rvát. A znovu jsem propásl příležitost!

Hned při první rvačce jsem měl někoho postavit ke zdi a holku vyhnat. Jenže… Kam mohla jít? To už jsme byli mezi sutinami, nikde žádná voda, objevili se vlci… Dole se najednou ozval zuřivý řev a rachot, něco jako by se kácelo a někam se koulelo. Do kuželu světla vletěl pozpátku z domovních vrat nahý chlap. Opravdu vypadal jak opice… Plácl sebou na zadek, až se kolem něj zvedl oblak prachu. Ještě ani nestačil vstát — a už se k němu ze stejných vrat řítila druhá, stejně nahatá opice. Vrhla se na něj — a už se ti dva rvali, kouleli se po dlažbě, řvali, hekali a chroptěli a ze všech do sebe mlátili… Andrej se jednou rukou opřel o parapet a druhou naprosto zbytečně prudce hmátl k pasu. Zapomněl, že opasek s pouzdrem a pistolí zůstal v kresle. V tom okamžiku se však z temnoty dole vynořil seržant Vogel. Jak černé mračno přihnané uragánem zaclonil na chvíli rváče na zemi, pak jednoho chytil za vlasy a druhého za bradku, roztrhl je od sebe a vzápětí bylo slyšel, jak jim hlavy zaduněly, když seržant jedním rváčem o druhého třískl. Potom chlapy odhodil jako štěňata — každého na jinou stranu.

„Výborně, seržante!“ zaslechl Andrej nepříliš hlasité, zato však rázné plukovníkovo zvolání. „Na noc ty dva neřády přivázat k lůžkům a zítra mimo pořadí poslat do prvního sledu!“

„Rozkaz, pane plukovníku,“ řekl zadýchaně seržant. Pak se podíval na chlapa, který se vpravo od něj snažil vstát ze země, a nejistě dodal: „Dovoluju si ohlásit, pane plukovníku, že jeden z nich… nepatří k nám. Je to kartograf Roulier.“

Andrej zatřepal hlavou a ztěžka polkl, aby vůbec mohl vydat hlásku. A potom zasípal: „Kartograf Roulier na tři dny do prvního sledu! A s plnou polní! Kdyby se rvačka opakovala — oba dva na místě zastřelit!“ Cítil, jak ho v krku něco strašlivě pálí… „Propříště: Na místě zastřelit každého darebáka, který se bude rvát!“

Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy si zase sedl ke stolu… Současně si však uvědomil, že tohle všechno měl udělat už dávno. Teď už je možná pozdě! Tupě hleděl na své roztřesené prsty. Teď už je pozdě… Jenže já vám ještě ukážu! Já vás donutím poslouchat! Třeba i polovinu vás nechám postřílet… vlastnoručně polovinu postřílím, ale ti ostatní budou poslouchat jako hodiny. Už toho mám dost! Už ano! A Hnujka to vyfasuje jako první, jen co zase něco vyvede… Jako první…!

Zalovil za sebou u opěradla křesla a vytáhl opasek s pouzdrem. Prohlídl si pistoli. Hlaveň byla zanesená. Natáhl závěr. Šlo to ztuha — a to ještě jen napůl… Pak se závěr zasekl. Hrom aby do toho, všechno je tu samá špína… Venku už byl klid, bylo slyšet jen cvakání okovaných podrážek hlídky, která procházela ulicí. Pak se v tichu ozvalo čísi zakašlání, někdo se hlasitě vysmrkal a zafuněl… Andrej došel ke dveřím, otevřel je a vyhlédl do chodby.

„Duggan!“ zavelel nepříliš hlasitě.

V koutě se něco pohnulo. Andrej sebou trhl, ale hned se uklidnil: Seděl tam Němý. Vždycky takhle sedával — dokázal si velice zvláštním způsobem zkřížit nohy a dřepnout si na ně… Jeho oči se v šeru vlhce leskly.

„Duggan!“ vykřikl o něco hlasitěji Andrej.

„Už jdu, pane,“ ozvalo se z hloubi domu. Byly slyšet kroky.

„Proč tu sedíš?“ obrátil se Andrej k Němému. „Běž si lehnout!“

Němý k němu pootočil svou tvář, ale jinak se ani nepohnul.

Andrej se vrátil ke stolu, a když se objevil Duggan, řekl: „Dejte mi, prosím, do pořádku mou pistoli!“ „Rozkaz, pane,“ pronesl uctivě Duggan, pistoli si vzal a zamířil s ní ke dveřím. Tam rychle ustoupil stranou, protože dovnitř se hnal Icik.

„Hele, lampa!“ zaradoval se Icik a okamžitě se hrnul ke stolu. „Poslouchej, Andreji, nemáme tu víc takovejch lamp? Mám jen baterku a už mě hrozně bolí oči.“

Během posledních dnů Icik strašlivě zhubl. Všechno na něm jen viselo — a všechno taky bylo pořádně otrhané. Navíc páchl… Jako starý kozel.

Po pravdě řečeno — všichni tu teď páchli. Jenom plukovník ne.

Andrej mlčky přihlížel, jak si Icik bez ptaní přitáhl židli, usadil se ke stolu a přisunul k sobě blíž lampu. Potom začal zpod blůzy lovit své poklady a rozkládal je po stole. Byly to hrsti pomačkaných starých papírů… Icik poposedával — a jak bylo jeho zvykem, očima přeskakoval po všem, co měl před sebou, jako by všechno chtěl naráz přečíst. A mezi tím si stačil ještě oštipovat bradavičku. Skoro se teď k ní svými prsty ani nemohl dostat, byl na tvářích, krku — a snad i na uších — zarostlý hustými, bujně se kroutícími vousy.

„Co kdyby ses aspoň oholil?“ řekl konečně Andrej.

„Proč?“ zeptal se roztržitě Icik.

„Celý vedení se holí,“ namítl rozzlobeně Andrej. „Akorát ty jsi jako strašidlo.“

Icik zvedl hlavu a pohlédl na Andreje. Mezi vousy se objevily žluté, dávno nečištěné zuby.

„Jo? Jenže… Já už jsem takovej, že na sebe dost kašlu. Jen se koukni, jakou mám blůzu.“

Andrej ji přejel očima.

„Jen tak mimochodem — mohl by sis ji zašít. Když to neumíš, dej ji Dugganovi!“

„Já si myslím, že Duggan má i beze mě co dělat… A kohopak že se to chystáš střílet?“

„Koho bude nutný,“ odsekl Andrej.

„Ale ale…,“ zamručel Icik a začetl se znovu do svých papírů.

Andrej se podíval na hodinky. Měl už jen deset minut času. S povzdechem se sehnul pod stůl a vylovil odtud boty. Z nich vytáhl poněkud zatvrdlé ponožky, nenápadně k nim přičichl — a potom pravou nohu pootočil ke světlu. Patu měl celou odřenou. Krev z ní sice netekla, ale bolelo to pořádně… Zaťal zuby a nepoddajnou ponožku si natáhl. Pak zahýbal chodidlem… S trpitelskou grimasou sáhl po botě… Když se konečně obul, opásal se řemenem s prázdným pouzdrem a urovnal si blůzu.

„Na!“ broukl Icik a strčil k němu přes stůl hromádku popsaných papírů.

„Co to je?“ zeptal se bez většího zájmu Andrej. „Papír.“

„Aha…“ Andrej papíry sebral a schoval si je do kapsy. „Díky.“

Icik už ale zase četl. Oči mu po papírech jen lítaly.

Andrej si vzpomněl na to, jak se mu nechtělo Icika s sebou na tuhle expedici brát. Byl schopen se oblíkat jako strašák, naschvál provokoval svým židovstvím, protivně se hihňal a každému hned na první pohled muselo být jasné, že nedokáže snášet fyzické útrapy… Andrej si říkal, že s Icikem budou jen problémy — a pokud jde o využití jeho specializace jako archiváře, je možné o tom při takové náročné výpravě dost pochybovat. Jenže teď bylo všechno jinak… I když něco na těch obavách samozřejmě bylo… Icik si například hned jako první odřel nohy. A hned obě… Při večerních raportech se choval přímo nesnesitelně. Nevhodně vtipkoval a ke každému se obracel se samozřejmou familiárností. Když byli na cestě třetí den, propadl se jako idiot do nějakého sklepa a dalo dost práce ho vytáhnout. Pátého dne se ztratil a zdržel tak celou výpravu o několik hodin. Při přestřelce, ke které došlo na třístém čtyřicátém kilometru, se choval jako malý kluk a málem přišel o život.

Vojáci se mu pošklebovali a Quejada se s ním v jednom kuse hádal. Pak se ještě ukázalo, že Ellizauer trpí neskrývanou židofobií a Andrej si s ním musel důrazně promluvit. To všechno bylo… Pak se to ale vyvinulo tak, že se Icik kupodivu stal nejpopulárnější osobou expedice… hned vedle plukovníka. V jistém smyslu ale plukovníka zcela určitě svou popularitou předčil.

Za prvé: Uměl najít vodu. Geologové neustále hledali jako mravenečkové.

Snažili se, celí upachtění vrtali do skal, chodili na průzkum, když ostatní odpočívali… A Icik prostě jen seděl na vlečňáku pod legračním slunečníkem, který si sám zhotovil a přehraboval se ve starých papírech, kterých už měl několik beden. Už čtyřikrát přesně určil, kde jsou podzemní nádrže s vodou. Je sice pravda, že jedna z cisteren už byla vyschlá a v druhé voda páchla zatuchlinou, ale podvakrát expedice získala vynikající pitnou vodu — a to díky jen a jen Icikovi!

Za druhé: Našel sklad oleje. Po tomhle objevu se i Ellizauerův vztah k němu změnil a Ellizauer pak vykládal vedoucímu mechanikovi, že prostě nesnáší židáčkovství, ale proti Židům jako takovým nic nemá. „Vem si například takového Kacmana…!“

Za další: Icik všem dodával papír. Zásoby toho toaletního už dávno došly, zlikvidoval je první nápor průjmů… A tak se uprostřed pustiny, kde člověk v případě nouze nenajde ani lopuchový list, ba dokonce ani hrst trávy, stal z Icika nejoblíbenější muž pod sluncem. Neuběhly tedy ještě ani dva týdny a Andrej musel, ač nerad, konstatovat, že Icika tu mají lidi rádi. Trošku na něho i žárlil… Všichni ho mají rádi! Dokonce i vojáci, což zní poněkud neuvěřitelně.

V hodinách odpočinku se kolem něj shlukovali a s otevřenými pusami poslouchali jeho žvanění. Ze své vlastní iniciativy, snad dokonce s potěšením, přepravovali všelijaké ty jeho trezory s dokumenty. Svěřovali se mu se vším možným a vytahovali se před ním jak malí kluci před zbožňovaným panem učitelem. Seržanta Vogela nenáviděli, plukovníka se báli, s civilními členy expedice provokovali rvačky — a Icikovu blízkost vyhledávali.

Dodával jim dobrou náladu, bývalo slyšet, jak se smějí. Nesmáli se ale Icikovi! Smáli se spolu s ním! „Já vám něco povím, Kacmane,“ řekl mu jednou plukovník. „Nikdy jsem nechápal, proč v některých armádách mají komisaře. Já ho nikdy neměl… Vás bych si ale vzal.“

Icik se probral celou hromadou papírů a sáhl za blůzu pro další hrst.

„Je tam něco zajímavýho?“ zeptal s Andrej. Vlastně ho ani moc nezajímalo, co v těch papírech je, ale chtěl dát Icikovi najevo, že jeho práci uznává, chtěl potěšit tohohle nemotorného, na vzhled nepříjemného, ale přesto vlastně blízkého člověka.

Icik nestačil odpovědět, jen zavrtěl hlavou — a rozletěly se dveře, do kterých vcházel plukovník Saint-James.

„Můžu vstoupit, pane poradce?“

„Prosím, plukovníku,“ odpověděl rychle Andrej a vstal. „Dobrý večer.“

Icik taky vstal a přisunul k plukovníkovi křeslo.

„Děkuji vám, komisaři,“ prohodil plukovník a pomalu — jakoby nadvakrát — usedl. Vypadal jako jindy: upravený, svěží, vonící kolínskou a dobrým tabákem… Jenom tváře se mu za poslední dny nějak propadly a oči taky. A ještě něco na něm bylo nového: už nenosíval v ruce oblíbený jezdecký bičík, ale černou hůlku, o kterou se při delším stání opíral.

„Ještě k té odporné rvačce pod okny…,“ řekl teď Andrejovi, „omlouvám se vám, pane poradce, za svého vojáka…“

„Doufejme, že víc takových rvaček už nebude,“ poznamenal zamračeně Andrej. „Už je nebudu trpět.“

Plukovník roztržitě přikývl a pak prohodil: „Vojáci se vždycky rvou. V britské armádě se na rvačky pohlíží trochu jinak. Má se za to, že se tím zvyšuje bojový duch, podporuje se zdravá agresivita… atakdál. Ale pokud jde o naši současnou situaci, máte samozřejmě pravdu. V našich těžkých podmínkách je to nepřípustné.“ Trochu se v křesle zaklonil, aby lépe mohl najít v kapse dýmku. Pak ji vytáhl a začal ji nacpávat. „Ten potenciální nepřítel ale pořád nikde na obzoru není, pane poradce,“ prohodil s úsměvem. „Tím se poněkud komplikuje situace pro náš nebohý generální štáb. Když mám být upřímný, ani pánům politikům se to nebude zamlouvat.“

„Ale naopak!“ vyjekl Icik. „Teď teprve se rozjedou na plný obrátky!

Jestli totiž nebudou mít faktickýho nepřítele, budou si ho muset vymyslet.

A jak ukazuje celosvětová zkušenost — nejstrašnější nepřítel je nepřítel vymyšlenej. Já vás ujišťuju, že se budou dít věci! Počet lidí v armádě se bude muset zdvojnásobit…“

„Ale?“ usmíval se dál plukovník. „To by mě zajímalo, kdo bude vymýšlet.

Nebudete to vy, milý komisaři?“

„Vy!“ pronesl vítězně Icik. „Vy především.“ Pak začal ukazovat na prstech: „Za prvé budete muset při generálním štábu vytvořit oddělení politické propagandy…“

Někdo zaťukal, a než se Andrej stačil ozvat, vstoupili Quejada a Ellizauer.

Quejada se mračil a Ellizauer hleděl kamsi ke stropu a neurčitě se usmíval.

„Prosím, pánové, posaďte se,“ pobídl je chladně Andrej. Pak zabubnoval prsty na stole a řekl: „Kacmane, začínáme!“

Icik tedy už nedokončil svou předpověď týkající se plukovníka — a hbitě se otočil k Andrejovi. Plukovník se v křesle narovnal a ruku položil na rukojeť hůlky.

„Pane Quejado, máte slovo,“ řekl Andrej.

Šéf vědecké části expedice seděl přímo před Andrejem a měl kolena hodně daleko od sebe, což umožňovalo nepříliš vábný pohled na propocené kalhoty v rozkroku. Ellizauer si jako vždycky sedl přímo za něj a celý se schoulil, aby mezi ostatními tak nečněl.

„V geologii není nic nového,“ soukal ze sebe Quejada. „Všude je jíl a písek. Stopy po vodě veškeré žádné. Býval tu vodovod, ale voda v něm už dávno žádná netekla. Možná právě kvůli vodě odtud všichni odešli, to nevím… Tady jsou údaje o slunci, větru a dalším…“ Vytáhl z náprsní kapsy kousek papíru a hodil ho před Andreje. „Víc toho zatím nemám.“

Andrejovi se to jeho „zatím“ sice nelíbilo, ale přikývl a zadíval se na Ellizauera: „A co doprava?“

Ellizauer se napřímil a přes Quejadovu hlavu řekl: „Za dnešek jsme prošli třicet osm kilometrů. Motor druhého pásového traktoru potřebuje generálku. Je mi líto, pane poradce, ale nic jiného se nedá dělat.“

„Ale…,“ zaváhal Andrej, „jak dlouho taková generálka může trvat?“

„Dva tři dny,“ odpověděl Ellizauer. „Některé součástky se dají vyměnit, některé opravíme. Možná to budou čtyři dny. Možná pět.“ „Možná deset,“ podotkl Andrej. „Dáte mi své hlášení?“

„Možná deset,“ připustil Ellizauer a znovu se tak neurčitě usmál. Ani se nenamáhal vstát — jen se natáhl a podal Andrejovi přes Quejadu svou písemnou zprávu.

„Děláte si legraci?“ pronesl ledově, ale naprosto klidně Andrej.

„To jako… z čeho, pane poradce?“ vylekal se Ellizauer. Nebo se aspoň vylekaně zatvářil.

„Tři dny, nebo deset dnů, pane inženýre?“

„Je mi líto, pane poradce, ale…“ zabrumlal Ellizauer, „já se neodvážím přesně to odhadnout. Nemáme tu přece autodílnu… A potom — ten můj Permjak není v pořádku! Má nějakou vyrážku a celý den zvracel. A je to můj hlavní mechanik!“

„A co vy?“

„Já… udělám, co bude v mých silách. Jenže tady jde o to, že v našich současných podmínkách…“

Ještě chvíli o překot vysvětloval, jak je to složité s řidiči i s vybavením, které na cestu dostali, že tu nemají pořádnou vrtačku a ten speciální zvedák, na který on, Ellizauer, předem upozorňoval, že taky nedostali — a vezměte si třeba jen takový problém, co teď mají s písty a s čepy… Mlel a mlel — a stále tišeji a stále méně srozumitelně, až zmlkl. Andrej mu po celou tu dobu upřeně hleděl do očí a bylo mu naprosto jasné, že tenhle zbabělý dlouhán lže, jako když tiskne, a sám se už do svých lží zamotává… A že teď snad ani neví, co by ještě povídal, chápe, že ostatní jeho lež prohlídli, rád by se ze všeho nějak vyvlíkl, ale neví jak, takže bude muset na své lži trvat, i kdyby třeba trakaře padaly… Pak se Andrej podíval do Ellizauerova písemného hlášení. Přeletěl očima nedbale načmárané řádky, ale nic z toho, co tam bylo, nevnímal. Domluvili se, neřádi, uvědomoval si v rozčilení. I tihleti se na mě domluvili…!

Co teď? Škoda že tu nemám pistoli… Zmáčknout Ellizauera, seřvat ho, aby dostal strach? Ne… Tou hlavní osobou je tu určitě Quejada. A ten chce, aby všechno zůstalo jenom na mně. Všechny starosti, problémy…, všechno bych měl odskákat jenom já! A já mu věřil, hnusákovi odpornýmu!

Andrej by nejraději zařval z plných plic a praštil vší silou do stolu… Mlčení přítomných už bylo nesnesitelné. Icik sebou najednou zamlel na židli a vychrlil: „A o co vlastně jde? Koneckonců — nemáme kam spěchat! No tak se na pár dní zastavíme…! Tady v těch domech můžou být archivy, knihovny… Není tady voda, to je pravda, ale nějaká skupinka ji může jít hledat…“

Quejada ho přerušil: „To je pitomost,“ vyjel ostře. „Pánové, přestaňme plácat nesmysly!

Kápněme si božskou! Tahle expedice ztroskotala. Vodu jsme nenašli, ropu taky ne. A ani jsme nic při takovéhle organizaci geologického průzkumu najít nemohli. Ženeme se dopředu jako blázni, lidi jsme úplně utahali, motory se poroučejí. Disciplína je v háji, táhneme s sebou dokonce i děvku a bůhví koho ještě… Nikdo už dávno na nějaký úspěch expedice nevěří, na všechno se kašle. Lidi už prostě nechtějí jít dál, nechápou, proč by měli… A co jim na to můžeme říct? Co se týká kosmografie — naše předpoklady nevyšly. Čekali jsme polární zimu a dostali jsme se do rozpálené pouště.

Výběr členů expedice byl proveden špatně. Kdo se namanul, ten byl zařazen… O lékařském zabezpečení se nedá ani mluvit. Takže výsledek všeho ani jiný být nemohl: úpadek morálky, zhroucení disciplíny, odpírání poslušnosti… dneska sice ještě opatrné, ale zítra už z něj bude vzpoura. To je všechno.“

Quejada domluvil, vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Tak co tedy navrhujete, pane Quejado?“ vypravil ze sebe Andrej sevřeným hlasem. Nenávistně hleděl na svého nepřítele a oknírovaný odulý obličej před ním plul v jakýchsi podivných pavučinách. Andrej měl hroznou chuť Quejadu udeřit. Praštit ho lampou přímo do těch knírů… „Myslím, že to je jasný,“ odpověděl znechuceně Quejada. „Musíme udělat čelem vzad a táhnout nazpátek. Okamžitě. Dokud ještě dejcháme.“

Jen klid, říkal si v duchu Andrej. Teď je nejdůležitější zachovat klid! A moc nemluvit… A v žádném případě se nehádat. Klidně poslouchat a mlčet.

Tak rád bych mu ale jednu vrazil…!

„To je fakt,“ ozval se Ellizauer. „Jak dlouho ještě máme pokračovat? Mí chlapi se mě ptají: Co to má znamenat, pane inženýre? Říkalo se, že půjdeme, dokud nezačne zapadat slunce. Jenže ono se nějak spíš zvedá…!

Tak se řeklo, že toho necháme, až bude v zenitu. Tam ale nebývá nikdy.

Jednou poskočí níž, jednou výš…“

Jenom se nehádat, opakoval si tvrdošíjně Andrej. Jen ať si mluví! Chvílemi je to dokonce zajímavé, co si dokážou navymýšlet. Plukovník mě nezradí — a armáda je vždycky rozhodující… Armáda! Že oni toho seržanta Vogela předem zpracovali? Prevíti!

„No… a co vy na to?“ zeptal se Ellizauera Icik.

„Na co?“

„Říkáte, že se vás ptají. Tak co jim odpovídáte?“

Ellizauer pokrčil rameny a zabrumlal: „Co jim můžu odpovídat? To bych taky rád věděl, co jim mám říkat…“

„To znamená, že jim neříkáte nic?“ „Co asi tak můžu…?“ brumlal dál Ellizauer. „Jedině to, že vedení tomu rozumí líp.“

„To je odpověď!“ vyjekl s vykulenýma očima Icik. „Takový odpovědi spolehlivě zlikvidujou morálku celý armády — nejen pár nebožáčků šoférů!

To je nejlepší: Chlapi, já bych šel třeba hned teď nazpátek, ale ten dobytek velitel mi to nedovolí… Sakra, je vám vůbec jasný, proč jsme se na tu cestu vydali? A dobrovolně! Nikdo nikoho nenutil.“

„Poslouchejte, Kacmane,“ skočil mu do řeči Quejada, „mluvte k věci!“

Icik se na něj ani nepodíval, dál upíral oči na Ellizauera: „Věděl jste, že to nebude snadná záležitost? Věděl. Věděl jste, že se nechystáme na procházku růžovým sadem? Věděl. Věděl jste, že pro Město je tahle expedice důležitá? Věděl… A jste přece vzdělaný člověk, jste inženýr!

Takže jste musel rozumět rozkazu: Jít tak dlouho, dokud budou stačit zásoby vody a pohonných hmot… Moc dobře jste tomu rozuměl, pane Ellizauere!“

„Ale vždyť já to nepopírám,“ řekl polekaně Ellizauer. „Já se jenom snažím vysvětlit, že to moje vysvětlení…, že prostě některé věci vysvětlit neumím, takže nevím, jak odpovídat, když se mě ptají.“

„Nechte těch vytáček,“ okřikl ho Icik. „Je to jasný: Bojíte se jít dál, takže další cestu sabotujete. Morálně jste rozložil své podřízené a teď si sem ještě jdete stěžovat. Vždyť vy na tom osobně nejste ani tak zle! Nejdete po svých — celou cestu se vezete!“

Jen do toho, Iciku, kluku zlatá, říkal si spokojeně Andrej. Dej mu to sežrat, hajzlovi… Už teď je z toho celej podělanej, za chvilku se omluví, že si musí odskočit… „Vůbec tu vaši paniku nechápu,“ pokračoval rezolutně Icik. „Geologové nemají úspěch? No a co? A bez kosmografie se taky nezblázníme… Vždyť je přece jasná věc, že naším nejdůležitějším úkolem je shromažďování informací o dosud neznámém teritoriu! A já už dneska můžu prohlásit, že expedice získala hodně nových poznatků a může jich získat ještě daleko víc. Rozbil se nám pásák? Copak to je nějaký problém? Tak ať ho někdo spraví — to je jedno, jestli si s tím bude hrát dva dny, nebo třeba deset… Ti nejunavenější a nemocní zůstanou tady — a my s druhým traktorem pojedeme klidně dál. Až najdeme vodu, počkáme u ní a ta první parta nás dojde.

Vždyť je to jednoduchý, žádnej problém v tom nevidím!“

„Samozřejmě, Kacmane, je to jednoduchý,“ zasyčel vztekle Quejada.

„A co takhle kulku do zad — to byste nechtěl? A nebo přímo do ksichtu?

Vy prostě žijete jen těmi svými archivy a všechno ostatní je vám fuk. Vojáci už dál nepůjdou. Vím to, slyšel jsem je, když se domlouvali.“ Ellizauer za Quejadovými zády se náhle vztyčil a s nejasným brumláním se chytil za břicho. Pak se rozběhl ven. Krysa utíká, pomyslel si škodolibě Andrej. Zbabělec hnusnej….

Quejada zřejmě Ellizauerův úprk nezaznamenal a pokračoval: „Ze svých lidí se můžu spolehnout snad tak na jednoho geologa. Z vojáků a šoférů se nedá věřit nikomu. Samozřejmě že jednoho nebo dva můžete zastřelit, na chvíli to lidi možná odradí, ale nejsem si tím jist. Spíš o tom pochybuju… A navíc si myslím, že na něco takového nemáte morální právo.

Nechtějí jít dál, protože si říkají, že byli podvedeni. Nic kloudného tahle vyčerpávající cesta zatím nepřinesla a oni už nevěří, že ještě snad přinést může. Ta úžasná legenda, kterou si geniálně vymyslel pan Kacman, ta už nezabírá. Nějaký Křišťálový palác už nikoho nedojímá. Teď se, Kacmane, vykládají legendy úplně jiné!“

„To je pitomina,“ zajíkl se samým rozhořčením Icik. „Já jsem si nic nevymýšlel!“

Quejada pobaveně mávl rukou: „No dobrá, dobrá, teď už je to stejně jedno. Teď už je všem jasné, že žádný palác na nás nikde nečeká, takže se o tom nemusíme dohadovat… Pánové, vy přece dobře víte, že nejméně tři čtvrtiny účastníků expedice se dobrovolně přihlásily jen proto, že z toho něco budou mít. Jenom proto! A co tedy z toho prozatím mají? Krvavé průjmy a zavšivenou holku na noční pobavení. Ale to není nejpodstatnější… Oni jsou zklamaní, ale navíc ještě mají strach! Za to ovšem můžeme poděkovat panu Kacmanovi. A taky panu Pakovi, kterého jsme tak dobromyslně přijali mezi sebe. Tihle dva pánové se postarali o to, aby se všichni účastníci expedice dověděli, co nás ještě čeká. A lidi se teď bojí třináctého dne. Mají strach z mluvících vlků.

Nestačilo, že jsme se už setkali s vlky, co vypadají spíš jako žraloci, teď se zřejmě ještě můžeme těšit na mluvící vlky! Lidi mají strach i z nějakých Kovohlavců… A když se vezme v úvahu, co už jsme na vlastní oči viděli… Všichni ti němí s vyřezanými jazyky, opuštěné lágry, které byly nejspíš koncentráky, šílení kreténi, kteří se v jednom kuse modlí — a jiní kreténi, kteří jsou moc dobře ozbrojeni a za každým rohem číhají, aby nás odpráskli — to se nedá zapomenout. A k tomu připočtěte to, co jsme viděli dneska tady v těch domech: kostry v zabarikádovaných bytech! To všechno dohromady vás musí naplňovat nadšením, že? A jestliže se ještě včera někdo z vojáků bál ze všeho na světě nejvíc seržanta Vogela, dneska je mu Vogel úplně lhostejný. Dneska myslí na daleko děsivější strašáky!“

Quejada se konečně zadýchal a zmlkl. Pak si otřel odulý obličej, úplně zalitý potem.

A tu plukovník nadzvedl jedno obočí a ironicky pronesl: „Já mám takový dojem, že vy taky máte pořádný strach, pane Quejado.

Nebo se mýlím?“

Quejada po něm sekl zarudlýma očima.

„O mě se nestarejte, plukovníku,“ zavrčel. „Jestli se něčeho bojím…, tak to je kulka mezi lopatky. Z ničehož nic kulka… A to prosím od těch, s kterými soucítím.“

„Takhle tedy…,“ prohodil plukovník. „To je těžká věc… Já můžu uvažovat o současném stavu téhle expedice, ale nemůžu veliteli expedice poroučet, jak má postupovat. Mým úkolem je plnit rozkazy. Považuju za nutné vám ale říci, že veškeré úvahy o odpírání poslušnosti a o vzpouře jsou pro mě něco jako mlácení prázdné slámy. Nestarejte se o mé vojáky, pane Quejado! Jestli chcete, předejte pod mé velení i ty z vašich geologů, kterým nevěříte. Já se jich s radostí ujmu… Teď bych ale rád obrátil vaši pozornost, pane poradce…,“ řekl naprosto stejně klidným tónem a otočil se k Andrejovi, „na fakt, že dnes se tu nějak moc mluví o vojácích, přičemž své úvahy pronášejí ti, kteří k vojákům žádný oficiální vztah nemají.“

„O vojácích mluví ti,“ vpadl mu rozhořčeně do řeči Quejada, „co s nimi tráví dny i noci, jedí společně s nimi, spí vedle nich…“

Najednou nastalo ticho. Kožené křeslo zaskřípělo, jak se v něm plukovník napřímil. Mlčel… Tichounce se otevřely dveře a do místnosti proklouzl Ellizauer. S nevinným úsměvem se v předklonu zasunul na své místo.

Andrej upíral oči na plukovníka: No tak! Podej si Quejadu! Vraž mu jednu! Přes tu hubu nestydatou, vraž mu ji…!

Konečně plukovník otevřel ústa: „Pane poradce, žádám vás, abyste obrátil svou pozornost i na to, že mezi členy vedení se dnes nezdravě projevila shovívavost vůči — sice leckdy pochopitelným, nicméně nevhodným a neomluvitelným — náladám, vyskytujícím se mezi mými podřízenými. Jako velící důstojník vám oznamuji, že v případě konkrétních projevů této shovívavosti budu postupovat vůči těm, kdo tak učiní, podle předpisů týkajících se polních podmínek. Pokud jde o to ostatní, ujišťuji vás, pane poradce, že armáda je připravena plnit veškeré vaše rozkazy.“

Andrej si tiše oddechl a spokojeně se podíval na Quejadu. Ten se pokoušel o úsměv a od nedopalku staré cigarety si zapaloval novou. Ellizauer se skrčil tak, že ho skoro nebylo vidět.

„A jakpak se v polních podmínkách postupuje vůči takovým nositelům konkrétních projevů shovívavosti?“ zajímal se Icik, zjevně také spokojený plukovníkovou reakcí.

„Jsou oběšeni,“ odpověděl suše plukovník. A znovu bylo ticho. Tak to bychom měli, říkal si Andrej. Doufejme, pane Quejado, že je vám teď všechno jasné! Nebo se snad budete chtít ještě na něco zeptat? Ne…, vidím, že už se ptát nechcete… To víte: armáda!

Armáda má poslední slovo! Jenže já stejně úplně nechápu, kde se v plukovníkovi vzala taková jistota. Nebo je to jen maska? Já v téhle chvíli taky asi vypadám sebejistě. Nebo bych tak aspoň vypadat měl… Je to má povinnost tak vypadat!

Zachmuřeně se na plukovníka podíval.

Saint-James seděl v křesle bez hnutí — napřímený, vyhaslou dýmku ve stisknutých zubech. Byl velice bledý. Třeba je to vzteky, pomyslel si Andrej, doufejme, že je to jen vzteky… Sakra, honem něco…, Andrej cítil, že se ho zmocňuje panika, a bleskově se rozhodl. Vyhlásí odpočinek. Dají si pořádnou pauzu… A Kacman musí najít vodu! Hodně vody — pro plukovníka… Třeba jen pro něj, ale musí ji sehnat! A ještě dneska v noci plukovník dostane dvojnásobný příděl vody!

Ellizauer se v předklonu nadzvedl a přes tlustého Quejadu žalostně zakňučel: „Promiňte… Já už zase musím.“

„Seďte!“ řekl Andrej. „Hned skončíme.“ Zvrátil se v křesle dozadu a dlaněmi sevřel opěradla. „Rozkaz na zítřejší den. Odpočinek! Zastávka bude několikadenní. Ellizauere, vy se budete snažit dát do pořádku rozbitý traktor! Dávám vám na to tři dny, tak si s tím laskavě poraďte… Quejado, vy se zítra budete celý den věnovat nemocným. Pozítří se mnou půjdete na hloubkový průzkum. Kacmane, vy taky půjdete… Vodu, Kacmane…!“ zabubnoval prsty po desce stolu, „musíte najít vodu! Pane plukovníku, vy budete zítra celý den odpočívat. To je rozkaz! Pozítří převezmete velení tábora. Všechno, pánové! Můžete jít.“