Mesto zaslibenych

Kapitola 4

Když vypnuli slunce, všichni v Andrejově bytě už byli v ráži. V náhlé tmě se Andrej vysoukal za stolem ze židle, a než se dostal k vypínači, stačil párkrát zakopnout o hrnce, které někdo postavil přímo na podlahu.

„N-n-nelekejte se, milá slečno,“ brebentil mu za zády Fritz, „takhle je to tu vždycky…“

„Budiž světlo,“ pronesl Andrej a snažil se, aby mu opravdu bylo rozumět.

Pod stropem se rozsvítila zaprášená lampa. O pořádném osvětlení bytu se mluvit nedalo, spíš to připomínalo špinavé světlo u Wanga v průjezdu.

Andrej se rozhlédl po přítomných.

Všechno bylo zřejmě v pořádku. V čele stolu se pohupoval na vysoké stoličce Davydov. Před půlhodinkou se Andrej rozhodl, že „odteďka napořád“

je to pro něho prostě Jura… V pevně sevřených zubech teď Jura svíral tlustou, vlastnoručně ubalenou cigaretu, v pravačce držel broušenou sklenici se samohonkou a zhrublým ukazovákem levačky šermoval před nosem Icika Kacmana, který se usadil hned vedle něj. Icik už dávno sundal sako a taky už neměl kravatu… Brada se mu leskla mastnotou a na košili byly znát stopy po omáčce.

Napravo od Jury se tiše usadil Wang. Před ním ležel ten nejmenší talířek s malinkým kouskem pečeně a vedle něj ta nejzohýbanější vidlička. Skleničku se samohonkou si Wang vybral s rozbitým okrajem. Hlavu zatáhl mezi ramena, obrátil vzhůru blaženě se usmívající obličej, zavřel oči a vychutnával siestu.

Vždy bdělý a teď poněkud zrudlý Kensi s chutí polykal kyselé zelí a cosi vesele vykládal Ottovi, který statečně bojoval s opilostí a v okamžicích, kdy se mu dařilo vítězit, hlasitě vykřikoval: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

Selma Nagelová, Švédská šlapka, byla přece jen krásná ženská. Seděla v křesle, nohy měla přehozené přes polstrované opěradlo přímo proti hrudi chrabrého poddůstojníka Fritze. Bělostně zářily, až se z toho Fritzovi blýskalo v očích a na tvářích mu samým vzrušením naskákaly rudé skvrny.

Pořád se snažil připít si se Selmou na přátelství, cpal před ni svou plnou sklenici, ale ona ji svou skleničkou odstrkovala, hihňala se, komíhala nohama a čas od času odsunula z kolen jeho chlupatou pracku.

Jen Andrejova židle vedle Selmy teď byla prázdná a osiřele zela prázdnotou i židle připravená pro Donalda. Je to škoda, že nepřišel, pomyslel si Andrej. Ale co! Přece se z toho nezblázním! Byly i horší věci… Myšlenky se mu nějak pletly, ale celkově měl dobrý pocit uspokojeného sebevědomí, i když s lehkým nádechem nostalgie. Vrátil se na své místo a zařval: „Na zdraví!“

Nikdo si ho ani nevšiml, jen Otto pohodil hlavou jako kůň, kterého obtěžují ovádi, a zabrebtal: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

„Já jsem sem přišel, protože jsem tomu všemu uvěřil,“ pronášel hlasitě zvučným basem Jura a dál šermoval hihňajícímu se Icikovi ukazovákem před nosem, třebaže Icik se snažil jeho ruku odstrčit. „A uvěřil jsem proto, že jinou víru jsem neměl. Jenže Rus musí na něco věřit, chápeš to, kamaráde?

Když nebude věřit, nic mu kromě vodky nezůstane. Věřit se musí.

Když se zamiluješ do nějaký ženský, taky jí musíš věřit. A sám sobě musíš věřit. Bez víry, kamaráde, nedokážeš vůbec nic!“

„To je fakt!“ vykřikoval Icik. „Když Židovi vemeš víru v Boha a Rusovi víru v cara, může to moc špatně dopadnout.“

„Ale počkej! S Židama je to jiná záležitost!“

„Otto, jen se nesmí nic přehánět,“ řekl v té chvíli Kensi, který pořád ještě labužnicky polykal kyselé zelí. „Třeba žádná odborná příprava neexistuje a ani nemůže existovat. Vždyť si to uvědomte, jakápak odborná příprava a profesionalizace ve městě, kde každý mění každou chvíli zaměstnání?“

„Tak je to! No jo! Tak je to!“ souhlasil Otto a vzápětí se rozzářil. „To samý říkal i pan ministr.“

„Co že říkal?“ Kensi opatrně několikrát usrkl ze sklenice, jako by nepil samohonku, ale horký čaj.

„Pan ministr říkal, že to je pozoruhodná myšlenka a že mu mám připravit návrh, co s tím dál…“ Otto popotáhl a oči se mu zalily slzami: „Jenže já jsem místo toho šel za Elsou…“

„A když ten tank byl asi tak dva metry ode mě,“ hulákal Fritz a podařilo se mu přitom polít Selmě nohy samohonkou, „najednou mi před očima proletěl celej můj život. Vy tomu, slečno, nebudete věřit, na co všecko jsem si v tu chvíli vzpomněl! Jenže — jsem přece voják! A za führera…“

„Ale ten váš führer už dávno nežije! Je z něj prach a popel,“ namítala Selma. A smála se přitom, až slzela.

„Slečno,“ pronesl Fritz výhružně a vysunul dolní čelist, „v srdci každého skutečného Němce führer žije! A bude žít věčně! Vy jste přece, slečno, árijka, tak mě snad pochopíte: ten ruskej tank byl ode mě tři metry… a já… za führera…“

„Neotravuj už s tím svým führerem!“ vykřikl Andrej. „A vy ostatní… krucinál! Tak si snad připijeme, ne?“

„Tak jo,“ přidal se Jura. „Tak něco prones!“ „Na zde přítomné dámy!“ zaječel nečekaně Otto a odstrčil od sebe Kensiho.

„Buď teď zticha,“ okřikl ho Andrej. „A ty, Iciku, nepředváděj se pořád!

Jde o vážnou věc. Kensi, dávej taky pozor! Já myslím, že ještě je třeba říct, na co si nutně musíme připít… Tedy — my už jsme si na to připíjeli, ale jen tak vlastně bokem… Jenže my si teď musíme připít se vší vážností na náš Experiment! Na naši společnou dobrou věc — a zvlášť…“

„…na inspirátora všech našich vítězství soudruha Stalina!“ zavřeštěl Icik.

Andrej se zarazil.

„No tak, prosím tě,“ zabrumlal, „co mi skáčeš do řeči? Tak jo… i na Stalina, jistě… Krucinál, úplně jsi mě zblbnul… Chtěl jsem, abysme si připili na přátelství, ty idiote!“

„To je v pořádku, Andreji,“ řekl Jura. „A je to dobrej nápad. Musíme si připít na Experiment, i na přátelství. Tak, kamarádi, sklenice vzhůru…! Ať se nám všechno daří!“

„A já budu pít na Stalina,“ řekla umíněně Selma. „A na Mao Ce-tunga!

Hele, Mao, vnímáš mě?“ obrátila se k Wangovi. „Piju na tebe!“

Wang sebou trhl, omluvně se usmál a dotkl se rty své skleničky.

„Mao?“ naježil se Fritz. „Kdo to je?“

Andrej do sebe obrátil samohonku a rychle se ji snažil něčím zajíst.

Zdálo se mu, že všechny zvuky se od něj vzdalují. Jako by přicházely z vedlejší místnosti. Stalin… Asi tu nějaká souvislost bude… Že mě to už dřív nenapadlo… V tom všem je nějaký vyšší záměr. A je to řízeno z kosmu. Určitě to má nějakou souvislost, nějak je to propojeno… Tak například: kdybych měl rozhodnout, co je důležitější: Experiment, nebo Stalin?

Konkrétně já bych to měl rozhodnout. Já — jako občan… i jako voják… Jenže Kacman tvrdí, že Stalin už nežije… Nedá se mu ovšem věřit.

„To je ale nuda,“ protáhla Selma. „Pusťte muziku, radši si zatancuju!“

Andrej však nemínil jen tak přestat: „Experiment volí různý formy, jenže obsah je tu jen jeden! A konečnej výsledek je taky jen jeden jedinej! Nastolení diktatury proletariátu ve spojení s pracujícími farmáři…,“ rozjel se nečekaně.

„… a s pracující inteligencí,“ napověděl mu potutelně Icik.

„Co sem pleteš inteligenci? Ta mně může bejt ukradená… nějaká inteligence!“

„To je fakt,“ uznal Icik, „to sem vůbec všechno pleteme z jiný éry.“

„A inteligence je impotentní,“ vyrazil zlostně Andrej. „Lokajská mezivrstva… Slouží tomu, kdo je u moci.“ „Nedomrlá banda!“ vyštěkl Fritz. „Užvaněný cintalové, který jsou dobrý akorát na dezorganizaci a nekázeň.“

„No právě…,“ řekl Andrej, ale byl by radši, kdyby ho v téhle chvíli spíš podpořil Jura. I když to, že se přidal Fritz, taky nebylo marné: „Podívejte se tady na Fritze! Je to můj třídní nepřítel, ale jeho názory jsou s mými totožné!

Takže z toho vychází fakt, že z pohledu jakékoliv třídy je inteligence na hovno!“

„Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru,“ pronesl ocelovým hlášena Fritz.

„Tak to ne,“ namítl Andrej, „v tomhle se neshodneme! Kultura je přece vlastnictvím osvobozeného lidu. K tomu musíš přistupovat dialekticky.“

Vedle vyhrával gramofon, opilý Otto klopýtavě tančil s opilou Selmou, ale Andrejovi to bylo jedno. Teď přicházelo na řadu to nejlepší. To, kvůli čemu měl tahle setkání tolik rád: vášnivá debata. I když… k nepsaným zásadám i při nich měla patřit Kurátorova rada: Zbytečně se na minulý život nevyptávat.

„Pryč s kulturou!“ zavřeštěl Icik a přesedl si z jedné židle na druhou a vzápětí na další, aby se dostal až k Andrejovi. „S naším Experimentem nijak nesouvisí. Jakej je cíl Experimentu? To je ta pravá otázka. Tak mi na ni odpověz!“

„Podle mě je to jasný. Vytvořit modelovou komunistickou společnost!“

„Prosím tě! Na co Kurátoři potřebují modelovou komunistickou společnost?

Nejsi praštěnej?“

„A proč by nepotřebovali? Proč ne?“

„Já si totiž myslím,“ ozval se Jura, „že Kurátoři nejsou opravdický lidi.

Jsou zkrátka…, jak bych to… z úplně jinýho těsta a čertví odkud. Oni nás šoupli do akvária, do takový zvláštní zoologický zahrady… a teď čekají, co se z toho vyvine.“

„Na to jste přišel vy, Davydove?“ obrátil se k němu se zájmem Icik. Jura se podrbal na hlavě a vyhýbavě řekl: „Došli jsme k tomu…, když jsme se o tom bavili.“

Icik třískl pěstí do stolu: „Slyšeli jste to?“ zařval nadšeně. „To je zvláštní! Jak je to možný? Úplně různý lidi, ale přitom všichni ve svým uvažování konformní, mají stejný nápady: Kurátoři nejsou lidskýho původu! A Experiment řídí nějaká vyšší moc.“

„Já, například, jsem se na to Kurátora optal přímo,“ skočil mu do řeči Kensi. „Jste jinýho původu? Kurátor se sice přímé odpovědi vyhnul, ale nevyvracel mi to.“ „Já jsem zase slyšel, že jsou to lidi jinýho rozměru,“ poznamenal Andrej.

Nechtělo se mu mluvit o Kurátorovi. Připadalo mu, že to je, jako kdyby vykládal před cizími o někom z rodiny. „Ale možná že jsem to špatně pochopil… Třeba to byl jinotaj…“

„Mně se to nelíbí,“ prohlásil najednou Fritz. „Nejsem žádnej hmyz.

Jsem, kdo jsem… Ále,“ máchl rukou, „copak bych sem někdy lez, kdybych nebyl v zajetí?“

„Ale proč to všechno je?“ spustil zase Icik. „Proč? Já taky někdy pociťuju něco jako vnitřní protest a nechápu, oč tu vlastně jde. Možná že jejich cíl se v konečných důsledcích podobá našemu.“

„A co jsem ti před chvílí já říkal?“ zaradoval se Andrej.

„Jenže já to chápu jinak,“ odbyl ho rázně Icik. „Tady to není tak přímočarý, jak to vidíš ty. Pokoušejí se pochopit lidstvo, rozumíš? Pochopit! A pro nás to je přece taky prvořadý problém: pochopit, co je lidstvo vlastně zač. Co jsme zač… A když bude mít to jejich snažení úspěch, možná tím pomůžou i nám.“

„Kdepak, přátelé,“ vmísil se do hovoru Kensi a zakroutil přitom hlavou.

„Jen si nic nenamlouvejte! Připravují kolonizaci Země a na nás studují psychologii budoucích otroků.“

„To snad ne, Kensi,“ řekl káravě Andrej. „Proč takový hrozný představy?

Já si myslím, že to není fér, připisovat jim takový záměry.“

„Já o tom ve skutečnosti vlastně ani takhle neuvažuju,“ podotkl Kensi, „jen mám někdy takový zvláštní pocit… Všichni ti paviáni, předtím proměna vody… pořád jako v blázinci. Jednoho krásného dne se probudíme a zjistíme, že nastalo zmatení jazyků. Připadá mi, že nás systematicky připravují pro nějaký úděsný svět, ve kterém budeme odsouzeni žít na věky věkův. A tak jsem si vzpomněl na Okinawu… To jsem byl ještě malý kluk, byla válka — a v naší škole měly okinawské děti zakázáno mluvit svým dialektem. Smělo se jenom japonsky. A když někoho přistihli, pověsili mu na krk nápis: Neumím správně mluvit… A on s tím nápisem musel chodit…“

„Jo, já tomu rozumím,“ řekl Icik a s nepřítomným úsměvem si mechanicky přejížděl prstem po bradavičce na krku.

„Ale já to tak nechápu!“ prohlásil Andrej. „To všechno je nesprávnej výklad. Pokřivenej! Experiment je Experiment. To je logický, že lecčemu nerozumíme. My tomu taky ani nemáme rozumět! To je přece základní podmínka! Když budeme všechno vědět, tak k čemu by tu potom byli ti paviáni, proč by se muselo měnit zaměstnání…? Když totiž budeme vědět, oč jde, tak nás to bude v našem jednání ovlivňovat. Experiment musí být čistý… Jinak ztroskotá. O tom jsem přesvědčen. A co ty, Fritzi?“ Fritz zakroutil blonďatou hlavou.

„Já nevím. Mě to nezajímá. Nezajímá mě, co chtějí ‚oni‘. Mě zajímá to, co chci já. A já chci do tohohle bordelu zavést pořádek. A vůbec — někdo už to řekl, ale já si teď nevzpomenu, kdo to byl, že úkolem Experimentu je vybrat ty nejenergičtější, nejschopnější, nejpevnější… Aby jenom nemleli hubou, pitomě nefilozofovali, aby nebyli jako bláto, ale aby dokázali jít za svým cílem. Takový lidi si oni vyberou. Takový, jako jsem já, nebo třeba ty, Andreji, a pustí nás zpátky na Zem. Protože když jsme obstáli tady, obstojíme i tam.“

„To je docela možný,“ přikývl vážně Andrej. „Nevylučuju to.“

„Ale Donald si myslí,“ řekl sotva slyšitelně Wang, „že Experiment už dávno ztroskotal.“

Všichni se na něj podívali. Seděl ve stejné pozici jako dřív: hlavu zasutou až někam mezi ramena, obličej zvrácený ke stropu, oči zavřené… „Donald říkal, že Kurátoři jsou ze současné situace bezradní. Všechno už vyzkoušeli, a teď nevědí kudy kam. Tohle prý je už totální krach. Jenom setrvačností to běží nějak dál.“

Andreje to vyvedlo z míry a rozpačitě si prohraboval vlasy. Tak takhle je to tedy s Donaldem! Proto není ve své kůži… Všichni mlčeli. Jura si pomalu balil další cigaretu. Icikovi ztuhl na tváři úsměv a jeho prst nervózně rejdil po bradavičce. Kensi se znovu dal do pořádání kyselého zelí a Fritz upřeně hleděl na Wanga, přičemž bez hlesu pohyboval dolní čelistí. Tak takhle začíná rozklad, mihlo se Andrejovi hlavou.

Takhle, v takovýchhle debatách. Z nepochopení se rodí nevíra… A ztráta víry — to je konec. Tohle je hrozně nebezpečná věc! Kurátor to přece jasně řekl: Nejdůležitější je věřit! Naprosto a bezvýhradně! Je třeba vycházet z toho, že nevědění je nejdůležitější podmínkou Experimentu. A taky tou nejtěžší. Tady lidi většinou nejsou po ideové stránce připraveni, chybí jim skutečné uvědomění a přesvědčení, že světlá budoucnost je jistá!

Že dnes je nám třeba těžko a zle, zítra možná taky, ale pozítří určitě uvidíme hvězdnaté nebe nad hlavou a i na naší ulici bude svátek… „Já jsem jen obyčejnej, nevzdělanej člověk,“ řekl najednou Jura, když pečlivě olízl a slepil svou cigaretu. „Mám čtyři třídy obecný školy, jestli vás to zajímá… A už jsem vlastně říkal, že… jednoduše vzato… jsem odtamtud prostě zdrhnul. Zrovna jako ty,“ ukázal cigaretou na Fritze. „Pro tebe to byla cesta ze zajetí, pro mě z vesnice. Když nepočítám válečný roky, tak jsem celej život prožil jen na vesnici a nic jinýho jsem nepoznal.

Byl jsem tam jak uvázanej. Ale tady ne! Co si někdo vymejšlí kolem Experimentu, je mi upřímně fuk. To není má starost a taky mě to nezajímá. Jsem tady svobodnej člověk — a dokud mi na tu svobodu nikdo nesáhne, nesáh nu na nikoho taky ani já. Kdyby ale někoho napadlo, že bude chtít ten náš farmářskej život nějak upravovat, tak to vám teda slibuju, že vám v tom vašem Městě nezůstane kámen na kameni. To byste teda čuměli, protože my nejsme jako nějaký paviáni! My si na krky obojky navlíknout nenecháme, to teda ne! To jen aby bylo jasno, rozumíš?“ řekl a upřeně se zadíval na Fritze.

Icik se rozpačitě zahihňal a zase bylo nepříjemné ticho. Andreje Jurův proslov poněkud překvapil, ale pak si řekl, že Davydov měl pravděpodobně opravdu těžký život. A když si připadal na vsi jako uvázaný, určitě k tomu měl své důvody… Jenže ptát se ho na to a ještě k tomu před lidmi, to by nebylo vhodné… Proto Andrej jenom poznamenal: „Na všechny ty naše otázky je asi zatím moc brzo. Experiment přece netrvá tak dlouho, práce je tu spousta, nesmíme se jí bát a musíme věřit, že dílo se podaří.“

„Odkud víš, že Experiment netrvá dlouho?“ přerušil ho výsměšně Icik.

„Trvá už nejmíň sto let. Tedy… on určitě trvá daleko delší dobu, ale sto let nabeton.“

„A odkud to víš ty?“

„Byl jsi už někdy dál na severu?“ zeptal se Icik.

Andrej zrozpačitěl. Vůbec netušil, že tady existuje něco jako sever.

„No… na severu!“ vyjel Icik. „Předpokládejme, že tam, kde je Žlutá stěna, je východ. Pak tedy blata… jsou na jihu a Město je od nich logicky na sever. Ty jsi dál jak na skládce odpadků nebyl, viď? Jenže i za ní — dál na sever — je pořád ještě Město. Obrovský čtvrti… Bývaly tam i paláce,“

zašklebil se, „ale taky chatrče. Teď tam pochopitelně nikdo nežije, protože tam není voda, ale dřív tam lidi žili. A to ‚dřív‘ bylo podle mě hezky dávno.

V opuštěných domech jsem našel takový dokumenty, až jsem valil oči. Víš, kdo to byl Veliarius Druhý? Ten tam totiž vládnul! A tenkrát, když tam vládnul, tak tady,“ a Icik zaťukal prstem na stůl, „tady byly bažiny a žili tu nevolníci nebo otroci, nebo co to vlastně bylo… A bylo to víc jak před sto lety.“

Jura kroutil hlavou a něco si brumlal. A Fritz se zeptal: „A co je ještě dál na sever?“

„Dál jsem nebyl,“ řekl Icik. „Ale znám některý lidi, který byli hodně daleko.

Asi tak sto kilometrů, možná i sto padesát… A vím o některejch, který se odtamtud nevrátili.“

„A co tam teda je?“

„Město.“ Icik se na chvíli odmlčel. „Fakt je, že se o tom vykládají všelijaký nesmysly. Proto říkám jenom to, co jsem na vlastní oči viděl. Takže… nejmíň sto let, Andreji! Chápeš to, kamarádíčku? Sto let! A po tolika letech se každej může na jakejkoliv experiment vykašlat.“

„Moment, prosím tě, počkej…,“ zabrebtal Andrej, poněkud vyvedený z míry. Pak se ale vzpamatoval: „Jenže nikdo se na nic nevykašlal! Pořád sem přece přicházejí nováčci, to znamená, že s Experimentem se počítá dál, nikdo nic nevzdal! Je to prostě jen hrozně těžký úkol…“ A najednou ho něco napadlo. Úplně pookřál: „Copak ty víš, jak se tu počítá čas? Možná že náš rok je pro ně vteřina.“

„To samozřejmě nevím,“ pokrčil Icik rameny. „Já se ti jen snažím vysvětlit, v jakým světě teď žiješ. Nic víc.“

„Tak už dost,“ vmísil se rázně do debaty Jura. „Už jsme toho namleli…!

Hele, ty… No — jak se jmenuješ? Otto! Nech už tu slečnu a přines nám… Nebo radši ne,“ mávl rukou. „Rozbiješ mi demižonek. Radši pro něj dojdu sám.“

Slezl ze své vysoké židličky, sebral ze stolu prázdný džbán a zamířil do kuchyně. Selma se znovu svalila do křesla a nohy jako dřív přehodila přes opěradlo. Koketně přitom rýpla Andreje do ramene: „Ještě dlouho budete takhle žvanit? To jste si teda našli zajímavý téma: Experiment a ještě jednou Experiment… Dej mi cigaretu!“

Zapálil jí. Nečekaně skončená debata v něm zanechala nepříjemný pocit.

Něco se nakouslo, ale pak nedořešilo. Určitě jde o nějaké nedorozumění, chtěl tomu přijít na kloub, ale ostatní mu nedali možnost… Nedošli k žádnému společnému závěru. Kensi je nějak skleslý — a to se mu často nestává. Moc sami o sobě přemýšlíme, to je to celé! Tady nejde jen o Experiment.

Každý tu prostě sleduje jen to svoje, zajímá ho jen vlastní situace — a přitom je tak důležité, aby všichni táhli za jeden provaz… Jura donesl plný džbán a Andrej si řekl, že své chmurné myšlenky pustí z hlavy. Nalili si, pak něco pojedli a Icik začal vykládat vtipy. Za chvíli už všichni vybuchovali smíchy. Pak se se svou anekdotou vytasil i Jura. Byla samozřejmě nemravná, ale všem se hrozně líbila, dokonce i Wang se rozesmál a Selma se smíchy přímo zalykala. „No to je teda…,“ vyrážela a otírala si dlaněmi uslzené oči. Pak Andrej bouchl pěstí do stolu a spustil svou oblíbenou: „Kdo rád pije, tomu nalívejte, kdo nepije, tomu nedávejte, my se napijeme, Boha pochválíme, připijeme vám i sobě, ať nás těší boží svět, i ty, co nás naučili kořaličku popíjet.“ Ostatní se k němu přidávali, pobrukovali s ním a potom Fritz s nepříčetně vytřeštěnýma očima zahulákal za vydatné Ottovy pomoci jakousi neznámou, ráznou bojovou píseň o starém prohnilém světě, který se před námi třese strachy. Andrej se mu procítěně snažil přizvukovat a Icik se hihňal a mnul si ruce. Jura náhle lačně vykulil své světlé oči na Selmina obnažená stehna a zaburácel medvědím hlasem: „Dědinou se touláte, hrajete a zpíváte, tomu mému srdéčku usnout nedáte…“

Sklidil za to aplaus, a tak tedy přidal: „Na slovíčka nedejte u švarného děvčete, slibuje a nedává, hlavu poplete…“

Selma sundala nohy z opěradla, odstrčila od sebe Fritze a uraženě pronesla: „Je teda nic neslibuju, všichni mi můžete…“

„Ale to se jen tak zpívá,“ namítl zaraženě Jura, „to se myslí jen tak. To není na tebe!“

Rychle si připili, aby zahladili trapný okamžik, a Andrej vzápětí ucítil, že se mu zatočila hlava. Jen matně si uvědomoval, že někam vleče gramofon a že ho asi brzy upustí. Pak opravdu gramofon spadl na podlahu, ale kupodivu se mu nic nestalo, naopak, začal hrát nějak hlasitěji. Pak Andrej tančil se Selmou a cítil, že jeho partnerka má teplé a měkké boky a nečekaně pevná a velká ňadra. Bylo to milé překvapení: objevit krásné tvary pod plandavým, protivně pichlavým svetrem. A tak tančili, on ji držel za boky, ona mu položila své dlaně na tváře a říkala, že je moc prima kluk a že se jí strašně líbí. Aby se jí revanšoval, prohlásil, že ji miluje a pořád na ni vlastně čekal — a teď už ji od sebe nikam nepustí… Jura bouchal svou obrovskou pěstí do stolu a hulákal: „Zima je jak v márnici, slapem si to silnicí…“

Pak se obrátil k usínajícímu Wangovi, pevně ho objal a podle ruského obyčeje třikrát políbil. Potom se Andrej zčistajasna octl sám uprostřed místnosti, Selma seděla u stolu, dělala z chleba kuličky a házela je po Wangovi, kterému neustále říkala Mao. Andreje tedy napadlo, že by si mohli zazpívat „Moskva-Peking“ a hned taky procítěně spustil. Dopadlo to tak, že s Ici kem stáli proti sobě, třeštili na sebe oči a stále tišším a tišším hlasem výhružně opakovali slova písničky: „Slyší náš hlas…, slyší náš hlas…,“ přičemž varovně zvedali ukazováky. Potom se oba najednou vmáčkli do jednoho křesla. Přímo před nimi seděl na stole Kensi, komíhal nohama a Andrej do něj hučel, že jakákoliv práce tady přináší uspokojení a on, Andrej, ji ochotně bude vykonávat. Teď například dělá asanátora a cítí se přitom výborně.

„Já jsem… asssa…,“ vyslovoval jen s námahou, „asssanátor! Odvážím od…odpad….ky.“

Icik mu přitom brebentil do ucha nějaké posměšky a prskal. Mlel něco v tom smyslu, že Andrej stejně neprožívá nic jiného než zvrácený, sebeukájející pocit ponížení kvůli tomu, že musí dělat tak odpornou práci. „Jo… odpad… to jo…! Takový chytrý, vzdělaný, předurčený velkým věcem — a on trpělivě, důstojně a příkladně nese svůj těžký kříž… Odpad…“

Potom byl Andrej najednou se Selmou a ona ho utěšovala. Byla milá a celá taková měkoučká, vůbec ničemu se nebránila — a pak se náhle dostavilo milosrdné okno. Když zase Andrej začal chápat, co se kolem něj děje, Selma už v jeho posteli spala. Otcovsky starostlivě jí narovnal sukni, přikryl ji a pak se pokusil i on sám se trochu upravit. Rty měl suché a trochu oteklé… Snažil se pevným krokem vejít do jídelny, zakopl však o natažené nohy spícího Otty, který na židli zaujal úžasně nepohodlnou pozici nešťastníka právě střeleného do týlu.

Na stole stál poslední demižon, hosté seděli kolem něj, podpírali si rozcuchané hlavy a svorně polohlasně pěli: „…a v té ste-epi zlé přítel umíral…“

Z Fritzových vybledlých árijských očí se koulely obrovské slzy. Andrej už se chtěl ke zpěvu přidat, když se ozvalo rázné bouchání na dveře.

Šel otevřít. Nějaká žena ve spodničce a v botech natažených naboso se zeptala, jestli tu náhodou není domovník. Andrej šel Wanga zavolat, ale musel mu chvíli vysvětlovat, co se vlastně děje — kde vůbec teď Wang je — a že ho někdo hledá. Wang ho vyslechl, uctivě mu poděkoval a šouravým krokem se pomalu vzdálil. Ostatní zatím dozpívali písničku o stepi a Jura připíjel na to, „aby nám to doma prošlo“, jenomže v té chvíli Fritz usnul a tudíž si připít nemohl. „Šmytec,“ prohlásil Jura. „Tohle bude poslední.“

Než ale poslední přípitek stihli, Icik najednou nějak moc zvážněl a zanotoval něco nového. Andrej smyslu té písně moc nerozuměl, Jura zřejmě ano… Opakovala se tam slova „Ave, Maria“… a text druhé sloky už Andrej vůbec nechápal: „Tak prorok mazal k republice Komi a tahle cesta zlámala mu vaz. Bachař pak dostal extra dovolenku jel za pár šupů courat na Kavkaz.“

Když Icik dozpíval, v jídelně zavládlo ticho. Potom Jura zvedl svou obrovitou pěst a ze všech sil třískl do stolu, pak velice dlouho a velice květnatě klel a potom do sebe bez jakýchkoliv přípitků obrátil plnou sklenici.

Kensi — z důvodů, které teď zřejmě chápal jen on sám — neobyčejně nepříjemným, pisklavě přiškrceným hlasem spustil nějakou pochodovou píseň, ve které se zpívalo, že když se všichni japonští vojáci vymočí u Velké čínské zdi, nad pouští Gobi se rozzáří duha, že císařova armáda dnes bude v Londýně, zítra v Moskvě, ráno si dá v Chicagu čaj — a že synové kmene Jamato se usadili podél břehů Gangy a loví krokodýly… Pak toho Kensi nechal a nějakou chvíli si pokoušel zapálit cigaretu, přičemž pořád jen lámal zápalky. A pak začal vypravovat. Vzpomněl si na nějakou dívenku, s kterou se přátelil na Okinawě. Bylo jí čtrnáct a bydlela v protějším domě.

Jednou ji znásilnili opilí vojáci, a když to její otec ohlásil na policii, poldové si pro něj přišli, odvedli ho i s dcerou a víckrát je Kensi neviděl… Všichni mlčeli, když do jídelny nahlédl Wang a kývl na Kensiho, aby vyšel ven.

„No jo, to jsou věci,“ pronesl chmurně Jura. „Když se na to člověk koukne, tak vidí, že je to stejný na Západě, v Rusku, mezi žlutejma, prostě všude. Všude vládne nespravedlnost. Bane, kamarádi, já jsem tam o nic pěknýho nepřišel. Mně je líp tady.“

V té chvíli se vrátil pobledlý Kensi. Vypadal ustaraně a okamžitě začal hledat svůj služební opasek. Uniformu už měl předpisově zapjatou na všechny knoflíky.

„Něco se stalo?“ zeptal se Andrej.

„Ano… Stalo se…,“ odsekával slovo za slovem Kensi a pečlivě si urovnával pouzdro na pistoli. „Donald Cooper se zastřelil. Asi tak před hodinou.“