Mesto zaslibenych

Kapitola 2

Andrej si baterkou svítil pod nohy. Rychle vyběhl ještě o jedno poschodí výš — mířil už ke čtvrtému… Sakra, copak to nestihne? Musel se na okamžik zastavit, aby překonal strašlivé nutkání. V jeho střevech se cosi harašivě přesunulo a na chvíli se mu ulevilo. Chlapi mizerní! pomyslel si, dokonce i schody zaneřádili, člověk si pomalu nemá kam stoupnout! Doběhl až nahoru a vrazil do prvních dveří. Se skřípěním se otevřely. Andrej nahlédl dovnitř a začichal. Zdálo se mu, že tu nic nepáchne… Posvítil si kolem sebe baterkou. Hned vedle dveří ležela na rozeschlé podlaze kostra.

Mezi špinavými cáry cenila své zuby lebka se zbytky rozježených vlasů.

Tak je to jasné… Chlapi se sem báli jít… Andrej se rozběhl dál chodbou a snažil se přitom vyhýbat výkalům. Dorazil k jídelně… A pak bylo něco, co asi bývala ložnice. Sakra, kde tady mají záchod?

Konečně ho objevil… Potom už mu bylo o něco líp, třebaže bolest ve střevech zcela neustoupila.

Celý zalitý chladným potem vyšel zase na chodbu a rozsvítil baterku.

Znovu narazil na Němého, který se tentokrát zády opíral o obrovskou lakovanou skříň — velké bílé dlaně si zasunul za široký opasek… „Hlídáš?“ zeptal se ho vlídně Andrej a hned dodal: „Jen hlídej, hlídej!

Jenom nevím, co bys asi tak dělal, kdyby mě tu teď někdo vzal po hlavě.“

Uvědomil si, že si zvykl mluvit na tohohle zvláštního člověka jako na psa, a připadal si najednou trapně. Poplácal tedy Němého přátelsky po odhaleném chladném rameni a zvolna vykročil na prohlídku dalších místností.

Brzy za sebou zaslechl i měkké kroky Němého… Byt, kterým procházeli, byl velice pěkný. Měl spoustu pokojů se starožitným nábytkem, ze stropů visely těžké lustry, na stěnách byla v krásných rámech spousta obrazů — teď už bohužel zčernalých… Kdysi nádherný nábytek však neskýtal pěkný pohled. Opěradla křesel byla ulámaná, židle měly zurážené nohy, ze skříní někdo odtrhal dveře… Snad tady tím nábytkem topili, napadlo Andreje. Ale při takovém vedru, které tu je…? To je divné… Když se nad tím člověk zamyslel — celý tenhle dům byl nějak divný.

Není divu, že vojáci mají strach… Některé byty tu našli otevřené — a v těch nebylo vůbec nic. Jen holé stěny. Jiné byty ale byly zvnitřku zamčené, některé dokonce zabarikádované nábytkem — a když se podařilo vniknout dovnitř, všude se naskýtal stejný obraz: ležely tam lidské kostry. Vlastně to nebyla zvláštnost jen tohohle domu… Stejně to vypadalo i v okolních budovách a dalo se předpokládat, že ne jen v těch nejbližších, už prozkoumaných… Bylo to všechno vlastně naprosto nepochopitelné a dokonce ani Icik Kacman nedokázal najít alespoň trochu rozumné vysvětlení pro to, s čím se tu setkali. Proč někteří obyvatelé těchto domů utekli a vzali si s sebou absolutně všechno včetně knih — a proč někteří zůstali, zabarikádovali se v bytech a pravděpodobně v nich potom hlady a žízní zemřeli? Možná že zmrzli! Někde byly ještě pozůstatky jakýchsi primitivních kamen, někde bylo zřejmé, že se oheň rozdělával přímo na podlaze nebo na plechových plátech, které byly nejspíš utrhané ze střech.

„Rozumíš tomu, co se tady stalo?“ zeptal se teď Andrej Němého.

Němý váhavě zavrtěl hlavou.

„Byl jsi tu už někdy dřív?“

Němý kývl.

„To tu ještě lidi žili?“

Znovu zavrtěl hlavou… Andrej se pokoušel odhadnout, co asi bylo namalováno na obraze, který se změnil v černavou plochu. Zdálo se, že to mohl být portrét. Snad nějaká žena… „Je tohle místo nebezpečné?“

Němý jako by zkameněl.

„Chápeš, na co se tě ptám?“

Kývnutí.

„Můžeš mi odpovědět?“

Němý zavrtěl hlavou.

„I za to dík…,“ řekl zamyšleně Andrej. „Co si z toho ale vybrat? No dobrá… Půjdeme.“

Vrátili se do prvního patra. Němý si zase na chodbě zalezl do kouta a Andrej šel do své místnosti. S Icikem tam čekal Korejec Pak. Živě se spolu bavili, ale když Andrej vstoupil, zmlkli a Korejec vykročil Andrejovi vstříc.

„Jen si sedněte,“ pobídl ho Andrej a sám se hned taky usadil.

Korejec uctivě počkal — a teprve až po Andrejovi zlehka dosedl na samý kraj židle a ruce složil na kolenou.

Jeho žlutavý obličej působil velice klidným dojmem, ospalá očka bylo sotva vidět ve škvírkách opuchlých víček. Andrejovi tenhle člověk připadal přinejmenším zajímavý. Byl vždycky upravený, příjemný, ke všem se choval přátelsky, ale nikdy nebyl dotěrný, nikdy toho moc nenamluvil. Přívětivost a úcta k druhému… To z něj vždy vyzařovalo. A při tom všem byl tak trochu zvláštní… Jako kdyby si od ostatních držel distanc. A byl to on, kdo na třístém čtyřicátém kilometru dokázat zastavit nesmyslnou palbu při di voké přestřelce v rozvalinách! Vynořil se ze sutin, pozvedl ruku s otevřenou dlaní a šel pomalu do deště střel… „Nevzburcoval jsem vás ze spaní?“ zeptal se Andrej.

„Ne, pane poradce, ještě jsem si nešel lehnout, když jste pro mě poslal.“

„Co váš žaludek? Trápí vás?“

„Ne víc než ostatní.“

„Ale jistě taky ne míň,“ přikývl Andrej. „A co vaše nohy?“

„S těma jsem na tom líp než ostatní.“

„To je dobře. A jak se cítíte celkově? Jste hodně unavený?“

„Děkuju, pane poradce, jsem úplně v pořádku.“

„To je dobře,“ poznamenal znovu Andrej. „Víte, proč vás chci obtěžovat?

Pane Paku, zítra bude pro všechny den odpočinku. Pozítří bude pro většinu odpočinek pokračovat, ale já se míním vydat s malou skupinkou na průzkum. Na takových padesát, možná i sedmdesát kilometrů dopředu… Musíme totiž najít vodu. Nebudeme si s sebou brát nic zbytečného, musíme rychle postupovat.“

„Rozumím, pane poradce. A prosím o dovolení, abych se k vám směl připojit.“

„Díky za vstřícnost, pane Paku, chtěl jsem vás o to požádat. Takže: odcházíme pozítří v šest ráno. Vodu a jídlo na cestu vám vydá seržant. Domluveno?

Ale ještě něco: Co si myslíte — najdeme vodu?“

„Myslím že ano,“ odpověděl Korejec. „Něco jsem o těchhle místech slyšel vyprávět… Někde tu voda musí být. Dokonce prý jí tu bývalo dost, teď to asi bude slabší, ale pro naše potřeby to určitě bude stačit.“

„Voda už mohla vyschnout.“

Korejec zavrtěl hlavou: „Možné to je, ale je to nepravděpodobné. Nikdy jsem neslyšel o nějakém zdejším zdroji vody, že by úplně vyschl. Někdy prostě vyvěrá silněji, někdy je slabší. Ale aby se úplně ztratil? To ne…“

„V dokumentech jsem nic kloudnýho nenašel,“ ozval se Icik. „Voda do města přitékala akvaduktem — a ten je teď suchej…“

Korejec mlčel.

„A co jste ještě slyšel o těchhle místech?“

„Různé víceméně strašidelné historky. Něco z toho je jasný výmysl. Něco ale…,“ nedopověděl a pokrčil rameny.

„Například?“ vybídl ho povzbudivě Andrej.

„Já myslím, že už jste to všechno slyšel, pane poradce. Například se říká, že někde nedaleko odsud stojí takzvané Město Kovohlavců. Kdo to ale je — ti Kovohlavci, to jsem se nikdy nedozvěděl. Taky se mluví o Krvavém vodopádu, ale ten má být od nás ještě dost daleko. Pravděpodobně jde o nějaký potok, který rozpouští červené minerály. Každopádně tam musí být dost vody… Spousta legend je například o mluvících zvířatech, ale tomu se věřit moc nedá. A takových věcí, které už jsou za hranicí věrohodnosti, je víc — a nemá zřejmě smysl se jimi zabývat. I když: Experiment je Experiment, že?“

„Vás už ty naše věčné otázky asi unavují, pane Paku,“ usmál se Andrej.

„Dokážu si představit, jak je vám protivné všem opakovat všechno aspoň už podvacáté. Musíte nám to prominout, ale vy jako jediný z nás máte informace…“

Korejec znovu pokrčil rameny: „Bohužel — hodnota mých informací není moc velká. Řada věcí se nepotvrzuje.

A naopak: setkávám se s lecčím, o čem jsem nikdy neslyšel. A pokud jde o vaše otázky… Nezdá se vám, pane poradce, že řadoví členové expedice znají až příliš mnoho různých strašidelných historek? Já osobně odpovídám na otázky pouze lidem z vedení výpravy. A považuji za nesprávné, že například vojáci, ale i ostatní řadoví členové výpravy, si ty historky vyprávějí. Neprospívá to morálce.“

„Já s vámi naprosto souhlasím,“ řekl Andrej a dál upřeně Paka pozoroval.

„Každopádně bych byl radši, kdyby se spíš vykládaly legendy o krajích oplývajících mlékem a strdím.“

„Samozřejmě. Proto taky — když na mě vojáci dorážejí s různými otázkami — snažím se nepříjemným tématům vyhnout a co nejčastěji připomínám legendu o Křišťálovém paláci… Pravda ovšem je, že poslední dobou je to přestalo zajímat. Mají strach a chtějí domů.“

„Vy taky?“ zeptal se starostlivě Andrej.

„Já žádný domov nemám,“ odpověděl Korejec klidně. Jeho nehybná tvář nevyjadřovala žádné emoce, oči hleděly nepřítomně… „A-a-ano,“ zabrumlal Andrej a nervózně zabubnoval prsty na stole.

„Ještě jednou vám děkuju, pane Paku… A běžte si odpočinout! Dobrou noc!“

Očima pak doprovodil záda v modré haleně až ke dveřím — a když zase s Icikem osaměli, prohodil: „Přece jen by mě zajímalo, proč se k nám přidal.“

„Jak to — proč?“ užasl Icik. „Oni sami si takovýhle průzkum dovolit nemůžou — tak bylo výhodný přidat se k nám.“

„A k čemu jim to je?“

„Milej zlatej,“ uchechtl se Icik, „ne každýmu se království tvýho Geigera zamlouvá jako tobě! Dřív se jim nechtělo poslouchat pana primátora, čemuž se možná nedivíš, ale teď jim nevyhovuje ani pan prezident. Chtějí žít podle svýho. Chápeš to?“ „Chápu. Já si ale myslím, že jim v tom nikdo nemíní bránit.“

„Že ty si to myslíš…! Jenže ty nejsi prezident.“

Andrej otevřel malý trezor, vytáhl plochou láhev s lihem a odšrouboval z ní víčko.

„Copak předpokládáš,“ pokračoval Icik, „že si Geiger nechá někde za zády organizovanou, dobře ozbrojenou kolonii, kterou expedice objevila a dokonce se s ní i střetla? Dvě stovky ke všemu odhodlaných chlapů… všehovšudy nějaké tři stovky kilometrů od Skleněnýho domu? Samozřejmě je zlikviduje. Takže oni vědí, že musí zmizet dál na sever. Jenže — kam?“

Andrej si nakapal líh na dlaň a pak si promnul ruce. S odporem zabrumlal: „Ta špína všude je hnusná. Ani si neumíš představit…“

„No jo — špína,“ skočil mu roztržitě do řeči Icik. „Špíny holt tu není jako šafránu… Ale… Mohl bys mi říct, proč tak pořád sonduješ kolem toho Korejce Paka? Uhranul ti snad? Já ho přece znám už dávno! Je to férovej, vzdělanej chlap. Tak co ho pořád vyslýcháš? To se dá vysvětlit snad jen tou tvou bytostnou nenávistí vůči inteligenci! Ty tvoje nekonečný jezovitský otázky…! Když už chceš vědět, kdo tu straší lidi různejma povídačkama, zeptej se svejch informátorů. Tenhle člověk s tím nemá nic společnýho.“

„Nemám žádný informátory,“ podotkl chladně Andrej. Chvíli oba mlčeli.

Potom Andrej — sám překvapen svým nápadem — řekl: „Chceš mluvit na rovinu?“

„Jistě,“ souhlasil okamžitě Icik.

„Tak se podívej: Poslední dobou mám pocit, že někdo z nějakých důvodů chce, aby expedice nepokračovala v cestě. Aby vůbec nepokračovala… Rozumíš? Nejde jen o to, aby udělala čelem vzad a zamířila domů… Kdepak!

Nás chce někdo zlikvidovat. Chce, aby expedice zmizela beze stopy.

Rozumíš?“

„Ale jdi!“ prohodil Icik. Prsty mu rychle projížděly popraskávající bradkou, jak se snažily najít zachumlanou bradavičku.

„Je to tak! A já chci přijít na to, kdo má na naší likvidaci zájem. Čím dál tím víc mi to vychází tak, že by se to mohlo hodit tomu tvýmu panu Pakovi.

Teď mě nepřerušuj! Nech mě to dopovědět! Když beze stopy zmizíme, Geiger se nic nedoví. Ani o té jejich kolonii… A moc si to rozmyslí, než pošle novou výpravu! Takže nebude nutné opouštět místo, na které už si navykli! Nebudou muset utíkat dál na sever… Takhle mi to všechno vychází, když o tom přemýšlím. Rozumíš?“

„Ty ses zbláznil,“ užasl Icik. „Kdes to vzal? Pokud jde o ten fakt, že všichni chtějí domů — to teda máš správnej pocit. Chtějí… Ale kde jsi vzal, že nás chce někdo zlikvidovat?“ „Já nevím,“ přiznal Andrej. „Říkám ti: Mám takovej pocit. A pokud jde o Paka, myslím, že je správný, aby šel pozítří s námi. Nenechám ho tady…“

„Proč do toho pořád mícháš Paka? Mysli trošku! Když nás zlikviduje — co si pak počne? Půjde stovky kilometrů pěšky nazpátek? Absolutní pustinou?“

„Copak já vím?“ ohradil se Andrej. „Třeba umí řídit pásák.“

„Ještě jsi zapomněl na tu ženskou, na Drmolu!“ upozornil ho Icik. „Ta v tom taky může mít prsty! Mohlo by se to tu vyvíjet jako v pohádce o caru Dodonovi.“

„No ano… Drmola,“ kývl zamyšleně Andrej. „To s ní… to je taky taková zvláštní věc… A ještě ten Němý! Kdo to je? Kde se tu vzal? Proč se mi pořád drží v patách jako pes? I na záchod za mnou leze… Jen tak mimochodem — víš o tom, že už tu někdy byl?“

„No, to jsi teda objevil Ameriku,“ odfrkl si pohrdavě Icik. „To už jsem pochopil dávno. Ti, co mají vyřezaný jazyky, přišli jasně ze severu.“

„Možná že se jim to stalo někde tady,“ šeptl Andrej.

Icik se po něm podíval: „Víš co? Napijeme se!“

„Nemám to čím rozředit.“

„Tak já ti přivedu Drmolu, chceš?“

„Jdi do háje!“ Andrej vstal a bolestivě se zašklebil. V botě se mu připomněla odřená noha. „Já se radši půjdu podívat, jestli je všechno v pořádku.“

Ruka mu sjela k prázdnému pouzdru na opasku. „Máš pistoli?“

„Někde bude… Proč?“

„Jen tak,“ prohodil Andrej a vyšel ven.

Na chodbě vytáhl z kapsy baterku. Z kouta mu vykročil vstříc Němý.

Vpravo za pootevřenými dveřmi byly slyšet tiché hlasy. Andrej na chvíli zůstal stát… „V Káhiře, Duggane, v Káhiře!“ opakoval důrazně plukovník. „Vidím, že jste to zapomněl! Jednadvacátý pluk Yorkshirských střelců! A velel mu starý Bill, pátý baronet Stratford.“

„Omlouvám se, pane plukovníku,“ namítal uctivě Duggan, „ale můžeme se podívat do deníků pana plukovníka…“

„To není nutné, Duggane! Postarejte se teď o tu pistoli! Ještě mi dlužíte večerní předčítání.“

Andrej došel k odpočívadlu u schodiště a málem vrazil do Ellizauera, který se tu krčil u zábradlí a pokuřoval.

„Poslední cigaretka před usnutím?“

„Přesně tak, pane poradce. Už si jdu lehnout. „Jen jděte, jděte,“ prohodil Andrej, když ho míjel. „Znáte to: Kdo víc spí, méně hřeší.“

Ellizauer se povinně zasmál. Čahoun jeden…, pomyslel si dopáleně Andrej. Jen ať si zkusí ten traktor neopravit! Potáhne náklad místo něj!

Řadoví členové expedice byli ubytováni v přízemí — což jim ovšem nebránilo v tom, aby svou potřebu chodili vykonávat zásadně o něco výš… Teď tu bylo ticho, pravděpodobně už všichni, nebo skoro všichni, spali.

Dveře do jednotlivých místností byly pozotvírané, zřejmě se tu snažili udělat průvan. Chodbou se neslo chrápání, nesrozumitelné brumlání a kuřácké pokašlávání.

Andrej nejdřív nahlédl do bytu na levé straně chodby. Tam spali vojáci.

Z malého pokojíku bez oken se linulo světlo. Seržant Vogel pouze v trenýrkách a s brigadýrkou posunutou do týla seděl u stolu a soustředěně vyplňoval nějaký výkaz. V ložnici vojáků byl klid. Seržant měl své dveře dokořán, nikdo nemohl dovnitř ani ven nepozorovaně projít. Když Vogel zaslechl Andrejovy kroky, zvedl hlavu a dlaní si před lampou zastínil oči.

„To jsem já, seržante,“ řekl tiše Andrej a vstoupil.

Seržant mu okamžitě přistrčil židli. Andrej si sedl a rozhlédl se. Takže u vojáků je klid… Všechny tři kanystry s vodou na příděl jsou už tady, krabice s konzervami na snídani taky… I karton cigaret. Seržantova perfektně vyčištěná pistole leží na stole… Vzduch je tu ale takový, že by se dal krájet.

„Co bude zítra k snídani, seržante?“

„Jako obvykle, pane poradce,“ odpověděl udiveně Vogel.

„Tak vymyslete něco neobvyklého. Třeba rýžovou kaši… slazenou. Zůstalo nám nějaké konzervované ovoce?“

„Můžeme dát sušený švestky…“

„To by šlo. A každému dejte dvojitou porci vody. A… každému půl tabulky čokolády… Zbyla vám ještě nějaká?“

„Trošku zbylo,“ odpověděl neochotně seržant.

„No tak ji rozdejte… A co cigarety? Tohle je poslední karton?“

„Poslední.“

„To se nedá nic dělat. Zítra jim ještě dejte normální příděl — a od pozítří ho snižujte. A ještě něco: plukovník bude od zítřejšího rána dostávat pokaždé dvojitý příděl vody…“

„Poslušně hlásím…,“ spustil seržant, ale Andrej ho okamžitě přerušil: „Já vím, co chcete říct! Plukovníkovi sdělíte, že jsem tak rozhodl já.“

„Rozkaz!.. Anastasis!“ zarval náhle seržant, „kampak?“ Andrej se ohlédl. Chodbičkou se od společné ložnice potácela nějaká postava a přidržovala se stěny. Ospalý chlap — taky jen v trenýrkách, s botami bez ponožek… „Omlouvám se, pane seržante…,“ zamumlal a bylo jasné, že vůbec nic nechápe. Pak připažil, jako by se stavěl do pozoru. „Dovolte mi odejít na toaletu!“

„Potřebujete papír?“

Voják chvíli jako by přemýšlel: „Ani ne… Já mám!“ A poslušně ukázal zmuchlaný papír, který svíral v hrsti. Příděl z archivů od Icika, uvědomil si Andrej. „Dovolte mi odejít.“

„Jdi! Omlouvám se za ně, pane poradce, ale oni fakt běhají celý noce… A někdy se i vydělají přímo pod sebe. Dřív na to zabíral hypermangan, ale teď už nic. Přejete si, pane poradce, zkontrolovat stráže?“

„Ne,“ řekl Andrej a vstal.

„Mám vás doprovodit?“

„Ne. Zůstaňte tady.“

Andrej se znovu octl na chodbě. Bylo tu stejné dusno jako uvnitř, ale vzduch tu byl přece jen dýchatelnější. Vedle Andreje se neslyšně vynořil Němý. Tichem se shora rozléhaly kroky a funění vojína Anastasise. Určitě na tu toaletu nedojde a vydělá se na podlahu, pomyslel si zhnuseně Andrej.

„Tak co…,“ řekl tiše a obrátil se k Němému, „podíváme se, jak se zabydleli civilové?“

Přešel na druhou stranu chodby k druhému bytu. Pach potu a špíny byl úplně stejný jako v předchozích místnostech, ale chyběl tu vojenský pořádek.

Tlumené světlo lampy z chodby dopadalo do předsíně bytu jen spoře, ale přece jen bylo vidět, že se tu válejí na jedné hromadě nejrůznější přístroje ve vacích z plachtoviny, zbraně, špinavé torny, z kterých vylézá všechno možné, a u zdi je kupa opadaných misek a kalíšků. Andrej vstoupil do nejbližšího pokoje a okamžitě zakopl o čísi botu.

Tohle byla ložnice řidičů. Na podlaze si rozložili celtovou plachtu a teď už všichni spali — nazí, zpocení… Ani je zřejmě nenapadlo ustlat prostěradla… Po pravdě řečeno, ta byla stejně daleko špinavější než plachta… Jeden z řidičů se najednou nadzvedl a se zavřenýma očima se zuřivě začal škrábat na zádech. K tomu si brumlal: „Jde se na lov, rozumíš? Ne na špacír!

Jde se na lov! Voda je žlutá, rozumíš? Pod sněhem je žlutá!“ Pak zmlkl a svalil se na bok.

Andrej se ujistil, že jsou tu všichni čtyři šoféři, a vykročil dál. Tady se zabydlela „inteligence“. Ustlali si na rozkládacích lůžkách šedivá prostěradla — a spali stejně neklidně jako ti ve vedlejší místnosti. Chrápali, sténali, skřípěli zuby… Zabrali si pokoje po dvou. V jednom byli dva kartografové, v druhém dva geologové. Andrej najednou ucítil nějakou neznámou nasládlou vůni a okamžitě si vzpomněl, že dneska někdo mluvil o hašiši. Prý ho geologové kouří… A už předevčírem sebral seržant Vogel vojínu Tevosjanovi cigaretu z trávy, seřval ho a pohrozil mu, že ho nechá zdechnout někde v prvním sledu. Plukovník se nad tím vším spíš pousmál, ale Andrejovi se to nelíbilo.

Ostatní místnosti rozlehlého bytu byly prázdné, jenom v kuchyni spala Drmola. Byla celá zachumlaná do nějakých hadrů, asi jí dali tenhle večer chlapi zabrat… Zpod špinavých cárů trčely hubené nohy — samá modřina a podivné flekance. Ta nám tu taky chyběla! říkal si Andrej. Aby ji čert vzal, děvku jednu špinavou! Kdo to vlastně je? Pořád jenom něco drmolí, ale jakou řečí — to nikdo neví. Nikdo jí nerozumí. A jak je vůbec možné, že se tady objevil nesrozumitelný jazyk? Jak k tomu mohlo dojít? Když ji Icik poprvé uslyšel, úplně ztratil dech: Co si to drmolí? A z toho to její jméno vzniklo: Drmola! Icik ji tak pojmenoval… A docela případně.

Andrej se vrátil k ložnici šoférů. Opatrně posvítil a ukázal Němému směrem k Permjakovi. Němý se tiše protáhl mezi spícími, sklonil se nad Permjakem a oběma rukama se ho dotkl někde u uší. Vzápětí poodstoupil.

Permjak se posadil, jednou rukou se opřel o podlahu, druhou si otíral vlhké rty.

Andrej počkal, až si ho Permjak povšimne, a hlavou mu naznačil, že na něj počká na chodbě. Permjak rychle a tiše vstal. Pak spolu zamířili do prázdného pokoje na konci bytu. Němý za nimi zavřel dveře a opřel se o ně zády. Andrej se rozhlížel, kam by se mohli usadit, ale nebyl tu ani jediný kousek nábytku. A tak si Andrej sedl přímo na zem… Permjak si dřepl proti němu. Ve špatném světle Permjakův pihovatý obličej vypadal ušmudlaně, spečené vlasy mu padaly do čela, na kterém se černala neumělá písmenka tetování: Votrok Chruščova.

„Chceš se napít?“ zeptal se tiše Andrej.

Permjak kývl a nejistě se usmál. Určitě měl žízeň.

Andrej vylovil ze zadní kapsy kalhot plochou polní láhev, v níž na dně šplíchala voda, a podal ji Permjakovi. Díval se na něho, jak pije: maličkými doušky a zhluboka přitom vdechuje a vydechuje nosem. Ježatý ohryzek mu divoce skáče… Permjak se okamžitě celý zpotil.

„Je teplá,“ zasípal Permjak a vrátil Andrejovi prázdnou láhev. „Kdyby tak byla studená… Rovnou z kohoutku… Jo, to by bylo!“

„Co je s tím traktorem?“ zeptal se Andrej a schoval láhev do kapsy.

Permjak si široce rozevřenou dlaní setřel pot z čela.

„Je na hovno… celej traktor! Je to zmetek! A je vůbec zázrak, že vydržel až doteďka. „Dá se opravit?“

„To jo, dá. Takový dva tři dny — a bude v pucu. Ale zase jen načas. Na takovejch dvě stě kilometrů. A pak se zase podělá. Je na hovno — celej traktor!“

„Hm,“ kývl Andrej. „A nevšiml sis náhodou, jestli se ten Korejec Pak nemotá nějak často kolem vojáků?“

Permjak otráveně máchl rukou, jako by tuhle otázku považoval za zbytečnou.

Potom se naklonil až k Andrejovi a zašeptal mu do ucha: „Při obědě se vojáci domluvili, že nepudou dál.“

„To už vím,“ procedil Andrej mezi zuby. „Ty mi ale řekni, kdo je tam hlavní kápo!“

„Nějak se v tom nemůžu vyznat, šéfe,“ zašeptal Permjak. „Nejvíc žvaní Tevosjan, ale toho nikdo nikdy nebral vážně. A potom… poslední dobou je ráno vždycky tuhej.“

„Cože?“

„Je tuhej… Asi jak kouří to svinstvo… Takže ho tuplem neberou vážně.

A kdo tam má hlavní slovo, to fakt nevím.“

„A co Hnujka?“

„Čertví… Mohlo by to bejt… Lidi na něj dají. A šoféři by taky byli pro… Teda: aby se nešlo dál. Pan Ellizauer se neráčí přímo vymáčknout.

Jen se hihňá jako blbeček a hraje to na všechny strany. Je jasný, že se bojí.

Ale já sám nic nezmůžu… Já tak akorát občas utrousím, že vojákům se nedá věřit, protože oni nás šoféry stejně nenáviděj. Z jednoduchýho důvodu: my jedeme, oni mašírujou pěšky. Příděly mají vojenský — a my je máme stejný jako páni vědátoři… Za to nás mít v lásce nemůžou. Dřív to ještě jakžtakž klapalo, ale teď už ne. A teď jde hlavně o to, že pozítří bude třináctej den…“

„A co lidi z vědecký skupiny?“ přerušil ho Andrej.

„Čertví… Strašně klejou a jsou sprostý. Na čí straně ale stojí, to fakt nevím.

Každej boží den se s vojákama štěkají kvůli Drmole… A víte co říkal pan Quejada? Že s plukovníkem je to špatný. Že zkápne.“

„Komu to říkal?“

„Já myslím, že každýmu. Slyšel jsem, jak těm svejm geologům povídal, aby radši pořád s sebou nosili zbraň. Protože — kdyby se něco stalo… Nemáte cigaretku?“

„Ne. A co seržant?“

„Do něj člověk nevidí. Nepouští si nikoho k tělu. A je tvrdej jako skála.

Toho zabijou jako prvního. Strašně ho nenáviděj.“

„Poslouchej… Ještě k tomu Korejci: Agituje mezi vojákama, nebo ne?“ „Nic takovýho jsem neviděl. On se drží stranou… Jestli chcete, dám si speciálně na něj bacha, ale řekl bych, že je to zbytečný.“

„Tak abys věděl,“ řekl Andrej, „od zítřka bude několikadenní odpočinek.

Všichni si můžou vydechnout, práce bude jedině s tím traktorem… Vojáci se budou flákat a budou žvanit. Takže pro tebe bude snadný zjistit, kdo tam má hlavní slovo. Nějak už si vymysli, jak to z nich dostat…“ Vstal a Permjak taky. „Dneska prý jsi zvracel…“

„Jo. Nějak mě to sebralo, ale teď už je mi líp.“

„Potřebuješ něco?“

„Ani ne. Jedině cigarety.“

„Dobrá… Až spravíte traktor, bude prémie. Můžeš jít.“

Permjak bleskově zmizel za dveřmi, Němý mu uhnul z cesty. Andrej přistoupil k oknu. Opřel se o parapet a rozhodl se aspoň pět minut počkat.

Ve světle reflektoru se rýsovaly temné obrysy přívěsů a traktoru a blýskala se rozbitá okna protějšího domu. Někde vpravo ve tmě cvakaly okované boty neviditelného strážného. Chodil sem a tam po ulici a pohvizdoval si nějakou tklivou melodii.

Uvidíme, říkal si Andrej, nějak se z toho dostaneme! Musím přijít na to, kdo má mezi lidmi hlavní slovo! Najednou si představil, že před ním stojí řada vojáků beze zbraní a on, velitel téhle expedice, jde od jednoho vojáka ke druhému, dívá se jim do nehybných, zarostlých tváří, ve spuštěné ruce svírá pistoli… a pak zůstává stát před tou hnusnou zrzavou Hnujkovou tlamou… a potom vystřelí… jednou, dvakrát… Žádné vyšetřování, žádný soud! Takhle musí skončit každý zbabělec, každý hajzl, který si dovolí… On ten Korejec opravdu asi v ničem nejede! napadlo ho. To by bylo dobře… A co teď bude dál? Zítra se ještě asi nic nestane. Ještě tři dny se nic nestane… A za tři dny se dá všelicos vymyslet. Možná najdou vodu! A i kdyby bylo třeba jít ještě stovku kilometrů, všichni se tam hned poženou.

Je ovšem fakt, že tu není dobrá atmosféra. A navíc — jsme tu jeden den — a už to tu všude páchne jak na latríně… Jenže: Čas pracuje pro šéfy, proti vzbouřencům. Vždycky to tak bylo a všude to tak bylo… Jasně! Dneska se domluvili, že zítra nejdou dál. Ráno s touhle myšlenkou vstanou — a ejhle: on je vyhlášený několikadenní odpočinek! Takže jít se nikam nemusí, buntovat se taky nikdo nemusí… A dokonce je lepší snídaně: kaše a sušený švestky, dvojitá porce čaje a čokoláda! To zíráš, Hnujko! Já si tě stejně vyhmátnu, jen počkej! Sakra… Už se mi chce spát a mám žízeň… No, co se dá dělat, pít není co, pane poradce, na pití zapomeňte, ale spát se musí.

Zítra musím být brzy na nohou. Jo, Fritzi, tady by ti ten tvůj temperament asi nestačil… Ostatně — já jsem teď možná taky spíš šéf na baterky… „Půjdeme,“ řekl Němému. Icik pořád ještě seděl u stolu a listoval v těch svých papírech. Měl teď nový zlozvyk: hryzal si vousy. Z rozježeného plnovousu jich nabral plnou hrst a strčil si je mezi zuby… Vypadalo to hrozně.

Andrej si na skládací lůžko položil prostěradlo. Lepilo se mu k dlaním, špinavě se lesklo jako navoskované.

Icik zvedl hlavu: „Tak poslouchej! Vládl tady nějaký Milovaný a Prostý. To píšou s velkými písmeny! Žilo se tu dobře, všeho byl dostatek. Pak se začalo měnit klima, nějak moc se ochladilo. Potom se ještě něco stalo — a všichni přišli o život. Našel jsem jeden deník. Nějaký chlap se zabarikádoval v bytě a zmrznul. Tedy… On vlastně nezmrznul, ale zima ho zabila, protože on se z ní zbláznil a oběsil se… A všechno začalo tím, že se venku objevila nějaká turbulence vzduchu.“

„Co se objevilo?“ užasl Andrej a přestal se lopotit se zouváním.

„Turbulence vzduchu! Když se nějakej člověk do tý turbulence dostal, zmizel. Někdy ještě stačil vykřiknout, někdy ani to ne… Prostě se ve vzduchu rozplynul — a šmytec.“

„To je nějakej nesmysl,“ zabručel Andrej.

„Kdo vyšel z domu, tak v tý turbulenci zahynul. Kdo ale dostal strach, nebo si řekl, že to přečká uvnitř, ten to opravdu přežil. Nějakou dobu to šlo.

Domlouvali se mezi sebou telefonicky, ale dlouho to vydržet nemohli.

Venku byl mráz, topení přestalo fungovat, dříví žádný neměli, jen nábytek, nebylo co jíst… Tak začali pomaličku vymírat.“

„A kampak se poděla ta turbulence?“

„To jsem se nikde nedočetl. Povídám ti, že ten, co si psal deník, zcvokatěl.

Poslechni si poslední zápis!“ Icik rychle zalistoval v papírech: „Už nemůžu dál. A taky proč? Nadešel můj čas. Dnes ráno procházel naší ulicí Milovaný a Prostý. Nahlédl do mého okna a usmál se. Nadešel můj čas.“

Icik dočetl. „A tím zápis končí. Musím ti říct, že tenhle člověk bydlel ve čtvrtým patře. Chudák… Přivázal si oprátku na lustr… Jen tak mimochodem, ta oprátka tam pořád ještě visí.“

„No, vypadá to tak, že přišel o rozum,“ prohodil Andrej a natáhl se na lůžko. „Určitě z hladu. A o vodě tam nikde nic není?“

„Zatím jsem nic nenašel. Myslím, že se zítra vydáme podél akvaduktu — až k jeho začátku. Ty už jdeš spát?“

„Jo. A tobě to taky radím. Zhasni a vypadni.“

„Ještě jsem si chtěl něco přečíst,“ namítl zklamaně Icik. „Ta tvoje lampa je výborná…“

„A kam jsi dal svou? Je úplně stejná.“

„Rozbila se mi. V přívěsu jsem na ni omylem postavil bednu.“ „Ty jsi přece idiot! No tak dobrá — vem si lampu a zmiz!“

Icik rychle shrnul listy papíru, odsunul židli a pak si vzpomněl: „Jo…! Tadyhle ti Duggan přinesl tvou pistoli. A vyřizoval nějakej vzkaz od plukovníka, jenže já jsem zapomněl, co to bylo.“

„Dobrá… Podej mi tu pistoli!“

Andrej ji schoval pod polštář a obrátil se k Icikovi zády.

„Já ti ještě přečtu jeden dopis,“ nepřestával Icik. „Člověče, oni tu měli něco jako polygamii!“

„Vypadni,“ řekl nevzrušeně Andrej.

Icik se zahihňal. Andrej zavřel oči. Ještě chvíli poslouchal, jak si Icik skládá všechno, co chce odnést. Šustily papíry, povrzávala podlaha — a nakonec zaskřípěly dveře. Když potom Andrej oči zase otevřel, všude byla naprostá tma.

Nějaká turbulence… No, to se ještě uvidí! To nemůžeme ovlivnit. Má smysl přemýšlet jen o tom, co ovlivnit můžeme. Kdysi v Leningradu žádná turbulence nebyla, ale mráz ano… hrozný, třeskutý… A ti, co v něm umírali, křičeli u zledovatělých vrat. Hlas jim slábl, trvalo to celé hodiny, než ztichli docela… Jednou už Andrej usínal a slyšel něčí křik — a potom se tím beznadějným sténáním ještě dlouho probouzel… Nemohl říci, že mu to tenkrát připadalo děsivé, jen se mu z toho dělalo zle. Potom ráno, celý zachumlaný do všeho možného, sestupoval s matkou po schodech pokrytých zledovatělými výkaly a uviděl toho, co v noci křičel… Andrej se tenkrát držel matky za ruku — v druhé vlekla malé sáňky s přivázaným vědrem na vodu — a ten člověk ležel v přízemí vedle výtahové šachty… Andrej si představoval, jak tam asi v noci upadl a už nemohl vstát, ani lézt už nemohl — a nikdo k němu nevyšel ven. Žádná turbulence vzduchu tam nebyla a přežili jsme jen díky tomu, že matka měla ve zvyku neobstarávat zásoby dříví na zimu až v létě, vždycky je kupovala hned na jaře… To dříví nás zachránilo. A taky kočky. Dvanáct dospělých koček a koťátko, které bylo tak hladové, že se malému Andrejovi vrhlo na prsty, když je chtěl pohladit — a začalo je hryzat… Vy hajzlové, vzpomněl si najednou vztekle Andrej na vojáky, kteří teď spali v tomhle domě, to byste teprve koukali, co to je, když jde o život! Tam v tom městě to bylo daleko horší než tady! Tam bych se byl určitě zbláznil…, kdybych byl dospělý. Nepřeskočilo mi, protože jsem byl dítě. Děti spíš rovnou umíraly… A mimochodem — tamto město se nevzdalo, pomyslel si ještě. Ti, co tam zůstali, pomaličku vymírali. Zmrzlé je ukládali do kůlen, ale život běžel dál… Podivný, hrozný, ale přece jen život. Živí se starali o živé: pokoušeli se je vyvézt z obklíčení. A spousta jich umírala. Někdo nenápadně, někdo se snažil o hrdinské činy, někdo do poslední chvíle pracoval v továr ně… A byli i takoví, kteří na tom všem vydělávali: za kousek chleba si odnášeli domů zlato, perly, drahokamy — a nakonec třeba taky umřeli, protože je za šmelinu popravili, odvedli je dolů k Něvě, zastřelili je — a popravčí četa, sama hlady vychrtlá, odcházela potom mlčky od břehu, jeden na druhého se raději ani nepodíval, hlavy měli sklopené… A pak se našli i netvoři, kteří loupili a vraždili se sekyrou v ruce na ulici, jedli lidské maso a pokoušeli se s ním i obchodovat… A ti taky umírali. V onom městě nebylo nic obvyklejšího než smrt. Přesto však — lidé, co ještě měli sílu, dbali na to, aby byl dodržován nějaký řád. A proto město přežilo.

A co tamti nahoře…? Litovali nás? napadlo Andreje. Nebo na nás vůbec nepomysleli? Prostě plnili rozkaz — a v tom rozkazu se mluvilo o městě, a ne o nás. Lépe řečeno — o nás taky, ale někde až úplně na samém konci… Na Finském nádraží stály pod mrazivou světlou oblohou dlouhatánské někdejší výletní vlaky. V našem vagónu byly jenom malé děti, dali nás dohromady, už si to moc nepamatuju. Vybavuje se mi jenom sluníčko v oknech a pára, která nám šla od úst. A potom ještě dětský hlásek… Pořád dokola opakoval: „Jdi do hajzlu! Upaluj!“ Byl takový pisklavý, bezmocně navztekaný. A pořád dokola: „Jdi do hajzlu! Upaluj…“

Moment, o tom přece nechci… Ne, mně jde o ten rozkaz a o soucit, o to mi jde! Já například ty naše vojáky teď lituju. Rozumím jim a soucítím s nimi. Jsou to přece dobrovolníci — a mezi nimi vždycky bývají dobrodruzi, kteří se těší, že si možná i zastřílejí, lidi s toulavýma botama, zvídaví tvorové, kteří rádi lezou do různých rozvalin a hledají nejen poklady, ale i nejroztodivnější suvenýry, aby se jimi pak mohli chlubit… A co místo toho tady mají? Průjem, puchýře a strach z něčeho, co ani neumějí pojmenovat. A to je pak ke vzpouře jen krůček!

Jenže co já? Copak to mám snadnější? A copak já jsem si šel takovou dálku pro průjem? Taky se mi nechce jít dál. Taky si myslím, že nás tam nic dobrého nečeká! Copak já jsem ksakru neměl taky nějakou svou vlastní pěknou představu? Nějaký ten Křišťálový palác za obzorem…? A možná že bych se teď cítil nejlíp, kdybych mohl zavelet: Čelem vzad! Vždyť mi ta hnusná špína leze krkem a jsem vším vlastně zklamaný… A abych se přiznal: Bojím se! I když nevím čeho… Nějaké prapodivné turbulence, nebo lidí, co prý mají železné hlavy…? Všechno se ve mně zhroutilo, když jsem uviděl ty ubožáky s vyřezanými jazyky. Dalo se to chápat jako varování: Nelez dál, pitomče! Vrať se…! A co ti vlci? Jednou jsem šel úplně poslední, protože jsem viděl, že ti ostatní se bojí vzadu jít… A bylo mi všelijak!

Jen jsem koukal, kde co na mě vyletí z prachu a rafne mě… Jo, milánkové, hajzlíci jedni, nejste sami, komu je tady z toho úzko. I já jsem jako vy z žízně celý vyschlý a uvnitř rozpraskaný… No tak dobře… Proč tedy jít dál? Zítra zavelíš — a všichni poletí nazpátek, jako by měli křídla. Doma hodíš Geigerovi pod nohy všechna ta vysoká zmocnění, která ti dal, a řekneš mu: Koukni, kamaráde, jestli máš tak velkou chuť objevovat tajemný neznámo, jestli tě ve Městě pálí dobrý bydlo, jdi si třeba ke všem čertům sám… Ale ne, nemusím to dramatizovat!

Buď jak buď — prošli jsme osm set kilometrů, nakreslili jsme mapy, archivního materiálu máme deset beden… copak to je všechno málo? Prostě už tam dál nic není! Proč se tam ještě máme táhnout? Nejsme tu na Zemi!

Nejsme na planetě, která má tvar koule! Žádné Antiměsto pochopitelně neexistuje, to už je teď jistá věc. Nikdo o něm ani neslyšel… Nebude přece problém náš návrat zdůvodnit! To je ale právě ono: Budu hledat zdůvodnění…!

Jak tedy zní otázka? Dohoda byla jasná: Jít až do konce, pokud to půjde.

A nejen dohoda… I rozkaz tak zněl. Bylo to tak? Bylo… Takže — co?

Můžeš jít dál? Můžeš. Jídlo pořád ještě je, pohonné hmoty taky. Zbraně jsou v pořádku… Lidi se pochopitelně unavili, ale nemáš tu raněné, nikdo nezahynul. A s únavou to taky nebude tak žhavé, když si to ještě večer rozdávají s Drmolou. Bane, kamaráde, tohle ti nevychází! Fritz ti řekne, že jsi velitel na hovno… Že se v tobě zmýlil! A bůhví co mu bude vykládat Quejada…, nebo i Permjak a jistě i Ellizauer… A bůhví co pak Fritz udělá!

Tuhle myšlenku chtěl od sebe Andrej odehnat, ale už to nešlo. Najednou si totiž s úžasem uvědomil, že se mu v jeho funkci pana poradce přece jenom líbí a že by o ni opravdu nerad přišel. Rázem by všechno bylo jinak…!

Tak ať! začal si honem říkat. Ať si je všechno jinak! Copak bez té funkce nemůžu žít? Prosím… Jen ať se pan Quejada bezevšeho posadí na mé místo! Já si to s ním klidně vyměním. Copak se zboří svět? Ach bože… svět! Ne, nezboří se! Andrej přece není dítě, aby si mohl myslet, že je nepostradatelný.

Svět bude existovat dál — i bez Andreje, i bez Geigera.

Každý má na svém místě pracovat podle svých schopností…? Prosím, nic proti tomu. Já jsem připraven tuhletu svou povinnost plnit. Na svém místě… právě na něm… Jenomže, pane poradce, ono jde o to, že vaše místo je na výsluní. Tam, kde jsou ti, kteří vládnou. Tak je to, pane poradce! A proč ale může bývalý poddůstojník poražené armády mít právo vládnout milionovému Městu — a já, člověk s vysokoškolským vzděláním, vědecký pracovník, který už se málem stal kandidátem věd, bych neměl mít právo řídit jedno jediné oddělení vědy? Proč bych já měl být na tom hůř než on?

Vždyť je to nesmysl…! Mám právo — nemám právo… Právo na vládu má ten, kdo umí vládnout. A ještě přesněji: Právo na vládu má ten, kdo vládne. Když si umíš podřídit ty druhé, máš právo vládnout. Když to neumíš, tak máš smůlu… Jak já si vás podám, neřádi! pronesl Andrej v duchu k spícím vojákům.

Budete poslouchat! A ne proto, že se sám snažím ze všech sil a do roztrhání těla někam dojít, ale proto, že vám to prostě rozkážu! A rozkážu vám to, mizerové, žoldáci všiví, ne proto, že se cítím být povinován celému Městu a nebo dokonce přímo Geigerovi, udělám to proto, že mám nad vámi moc!

Ten, kdo vám vládne, jsem já — a tohle vám, darebákům, pořád musím připomínat… A sám sobě taky. A konečně — i Geiger si toho musí být vědom. Kdybyste si to neuvědomovali vy, sežerete mě. Kdyby o mně zapochyboval Geiger, vyhodí mě — a bude mít pravdu. A pokud jde o mě… Dřív to mívali různí ti monarchové jednodušší. Oni i poddaní věřili tomu, že vládu jim svěřil do jejich rukou Bůh. To přinášelo úžasný pořádek. Jenže našinec v Boha nevěří. Takže to posvěcení tu chybí — a člověk aby se postaral sám… Tady se nesmí moc váhat, protože tu platí: Kdo zaváhá, ten to odskáče. Kdepak, já tu žádného samozvance tolerovat nebudu! Velitel jsem já. Nikdo jiný… Já! A vojáci musí být na mé straně.

Proč už nespím? uvědomil si najednou nespokojeně. Obrátil se na druhou stranu a ruku podle svého zvyku zasunul pod polštář. Prsty se dotkl pistole.

Jak to ale míníte, pane poradce, doopravdu udělat? zavířilo mu hlavou.

Budete muset střílet! Nejen v představách, ale doopravdy! Jak to bude?

„Vojín Hnujka — krok vpřed…“ To nebude jen plané žvanění, kdy si sám sobě něco dokazujete! Prostě budete muset vzít pistoli — a střelit do živého člověka. A on bude možná neozbrojený, možná ani nebude tušit, co se s ním vzápětí stane, možná bude nevinný… to už je jedno, hlavní přece je, že bude živý! Kam budete střílet? Do břicha? Tam jsou měkké tkáně, střeva… Hrozné, co? Ne! To nedokážete! Nikdy jste to ještě v životě neudělal a nejste ani schopen to udělat! Na třístém čtyřicátém kilometrů jste sice střílel, to je pravda, ale tam stříleli všichni. Vyděšení, zaslepení strachem.

A žádného protivníka tam nebylo vidět. A co víc — ten neviditelný protivník sám taky střílel…!

To je všechno hezké, řekl si Andrej. Humanita, možná i nezvyk… Ale co když odepřou poslušnost? Vydám rozkaz a oni mi řeknou: Jdi si sám, třeba ke všem čertům, když se tak snažíš, když ti nestačí, co jsi a co máš.

To je nápad! uvědomil si náhle. Kdo nechce jít, ať se vrátí! Dostane nějakou tu vodu, část potravin — a ať si opraví ten rozbitý traktor! Běžte si, běžte, my se bez vás obejdem. To by přece bylo vynikající — zbavit se podělanců. Hned se však Andrejovi vybavil plukovník. Jak by se asi při tomhle tvářil? Plukovník by s tím nesouhlasil. Ten je jiného ražení. Toho ani nenapadne, že by se rozkaz mohl nesplnit. A v žádném případě si z podobných problémů nebude dělat hlavu… Je to oficír-aristokrat… Má to v životě vlastně jednoduché: Jeho otec byl plukovník, dědeček taky, pradědeček zrovna tak… Rázně si poradili s nejedním impériem… A kolik lidí přitom zařvalo…! Když půjde do tuhého, bude střílet. On, plukovník, bude střílet — ne Andrej! Koneckonců — jsou to plukovníkovi vojáci! Nebudu se mu do toho plést… Sakra! Už mi z toho všeho jde hlava kolem. Asi to moc komplikuju. Dál půjdou všichni a basta! Já plním rozkaz, tak ho račte plnit taky! Nikdo mě nepochválí, když rozkaz nesplním — a vám to taky neprojde! A hotovo. Šmytec. Dál o tom přemýšlet nebudu. To je lepší myslet na ženský, než si tu rozebírat nějakou filozofii moci…!

Znovu se obrátil na druhou stranu a shrnul přitom prostěradlo. Ze všech sil se snažil vybavit si obraz Selmy: ve fialovém župánku přináší k posteli kávu, naklání se… Popustil uzdu dalším představám — a najednou se nečekaně octl ve své kanceláři, kde na něj v obrovském křesle čekala Amálie.

Krátkou sukničku měla vykasanou… A tu si uvědomil, že si tyhle představy neměl dovolovat.

Odhodil zmuchlané prostěradlo a sedl si naschvál naprosto nepohodlně na samý kraj lůžka. Cítil, jak se mu hrana lůžka zařezává do hýždí, a třeštil oči k obdélníku okna, které se teď slabounce lesklo v odrazu světla reflektoru z ulice. Pak se podíval na hodinky. Už uplynula půlnoc… A co kdybych teď vstal a zašel dolů — do přízemí? napadlo ho. Drmola spí v kuchyni… Když dřív na něco podobného pomyslel, dělalo se mu z takové představy zle. Teď ale ne. Vzpomněl si na její odhalené špinavé nohy — a najednou si uvědomil, že by bylo docela zajímavé uvidět Drmolu nahou.

Jaká asi je…? Koneckonců — je to ženská… „Panebože!“ Skoro to zakřičel… Vzápětí vrzly dveře a na prahu stanul Němý. O něco temnější stín v temnotě. Jen bělma očí se leskla… „Co chceš?“ zeptal se nešťastně Andrej. „Jdi spát!“

Němý zmizel. Andrej zívl a svalil se zpátky na lůžko.

Probudil se leknutím. Byl celý zalitý potem.

„Stůj! Kdo tam?“ řval venku voják, který držel hlídku. A jako by v tom pronikavém výkřiku zazněl i zoufalý strach… Možná i volání o pomoc.

A vzápětí Andrej zaslechl podivné zvuky: Jako by někdo zvolna, rytmicky bušil obrovitým perlíkem do kamene a drtil ho… „Stůj, nebo střelím!“ zakřičel přeskakujícím hlasem voják. A opravdu hned střílet začal… Andrej ani nevěděl, jak se dostal k oknu. Ve tmě na pravé straně šlehaly oranžové plamínky výstřelů. V ulici o kousek dál se v nejasném odrazu světla černalo cosi velkého. Nehýbalo se to. Obrysy byly tak nejasné, že se vůbec nedalo poznat, co to je, sršely z toho však snopy zelenavých jisker. Andrej nechápal, co se to děje. Hlídka zřejmě vystřílela celý zásobník a na okamžik nastalo ticho. Pak v temnotě zazněl nelidský výkřik — jako by zoufale zaržál kůň… A potom zaduněly o dlažbu okované boty a strážný vyběhl ze tmy do kruhu světla před Andrejovo okno. Zastavil se, začal se divoce otáčet na všechny strany, v napřažené ruce držel samopal — a pořád tak děsivě křičel. Pak se vrhl k traktoru, přikrčil se za něj, pokoušel se pod něj vlézt a současně se zoufale snažil uvolnit od opasku druhý zásobník… A tu se znovu ozvaly ony podivné údery. Bum, bum, bušil obrovitý perlík do kamene… Andrej hmátl po pistoli a jenom v blůze a trenýrkách, s botami narychlo nazutými a nezašněrovanými, vyběhl na ulici. Tam už byla spousta lidí a seržant Vogel hulákal: „Tevosjan! Hnujka! Vpravo! K palbě připravit! Anastasis! Na traktor, za kabinu! K palbě připravit! Fofrem! Hejbejte se, mrchy! Vasilenko! Vlevo!

Zalehnout! K palbě… Řek jsem vlevo, pitomče! Palotti! Kam se ženeš, makaróne praštěnej!?“ Chytil vyjeveného Itala, který se právě někam rozběhl, za límec a nakopl ho směrem k traktoru. „Za kabinu, dobytku! Anastasis!

Otočit reflektor do ulice!“

Kolem Andreje vznikla tlačenice, měl co dělat, aby se udržel na nohou.

Nechápal, co se to děje, a vší silou v sobě potlačoval nesnesitelnou touhu zaječet z plných plic… Přitiskl se ke zdi domu. Pistoli držel před sebou a zoufale se rozhlížel. Proč jsou všichni tady? Vždyť útok může přijít zezadu!

Nebo ze střechy… Nebo z jiného domu… „Řidiči!“ křičel seržant. „Řidiči, na traktory! Kterej bastard to tam střílí?

Palbu ukončit!“

Najednou si Andrej uvědomil, že situace není zas tak špatná: Vojáci poslouchají!

Zaujali pozice podle rozkazu a všichni ostatní se zklidnili. Reflektor konečně ozářil ulici.

„Tamhle je!“ zvolal někdo nepříliš hlasitě.

Krátce zaštěkaly a okamžitě zase zmlkly samopaly. Andrej stačil zahlédnout jen cosi neurčitého. Bylo to obrovské, skoro větší než okolní domy a trčely z toho na všechny strany nějaké ostny. Nestvůra bleskově zmizela za kvartály domů na vzdálené křižovatce. Dunivé údery pak pomalu utichaly, doznívaly, až nakonec ustaly. Všude zase bylo ticho.

„Co se stalo, seržante?“ ozval se klidný plukovníkův hlas z okna nad Andrejem.

Plukovník — jako vždy pečlivě upravený — se zlehka vykláněl přes parapet.

„Hlídka vyhlásila poplach, pane plukovníku,“ odpověděl seržant Vogel.

„Vojín Terman.“ „Vojín Terman — ke mně!“ zavelel plukovník.

Vojáci se po sobě podívali.

„Vojín Terman!“ zařval seržant. „K plukovníkovi!“

Vojín Terman se spěšně pokoušel vylézt ze svého úkrytu pod traktorem.

Za něco se tam zřejmě zachytil, musel chudák trhnout ze všech sil, aby se mu podařilo vstát. Pak konečně přeskakujícím hlasem zavřeštěl: „Vojín Terman přišel na váš rozkaz!“

„Vy vypadáte!“ řekl pohrdavě plukovník. „Zapněte se!“

V tu chvíli se rozžehlo slunce. Bylo to tak nečekané, že všichni údivem hlasitě vydechli. Andrej přimhouřil oči, někteří si je zakrývali dlaní.

„Proč jste vyhlásil poplach, vojíne?“ zeptal se plukovník.

„Cizí osoba…,“ vyhrkl s hrůzou Terman. „On nereagoval na mé výzvy!

A šel přímo na mě! Zem se pod ním třásla. Podle předpisu jsem ho dvakrát vyzval… a pak jsem začal střílet.“

„To je v pořádku,“ kývl plukovník.

Teď, když svítilo slunce, nic nevypadalo už tak hrozně jako ještě před pár minutami. Prostranství před domem bylo jako v každém jiném normálním ležení zaplněno vozy, barely s pohonnými hmotami, stály tu zaprášené pásové traktory… A v těchto kulisách, kterým už členové expedice přivykli, teď postávali, leželi, nebo v podřepu vyčkávali ozbrojení, jen zpola oblečení, rozcuchaní chlapi a rozpačitě se po sobě dívali. Vypadali dost směšně. Andrej si uvědomil, že nemá kalhoty a tkaničky bot se mu plandají po zemi. Nebylo mu to příjemné, a tak se chtěl nenápadně vrátit do domu.

U hlavního vchodu se však tísnili řidiči, kartografové a geologové.

„Poslušně hlásím,“ vykřikl v tu chvíli vojín Terman, který už se zřejmě přece jen trochu vzpamatoval, „že to nebyl člověk, pane plukovníku!“

„A co to bylo?“

Terman rozpačité pokrčil rameny.

„Spíš to vypadalo na slona,“ pronesl autoritativně seržant Vogel. „Nebo na nějakou předpotopní obludu.“

„Podobalo se to stegosaurovi,“ ozval se nečekaně Tevosjan.

Plukovník na něj pohlédl a několik okamžiků si ho se zájmem prohlížel.

„Seržante,“ řekl potom, „pročpak vaši lidé otvírají bez dovolení ústa?“

V davu se někdo škodolibě zahihňal.

„Užvaněnci!“ zašeptal naštvaně seržant a hlasitě se zeptal: „Potrestat, pane plukovníku?“

„Předpokládám…,“ spustil plukovník, ale vzápětí zmlkl.

„Á-á-á,“ zavřeštěl totiž někdo a podobalo se to táhlému vytí… Andrej nemohl očima toho nešťastníka najít. Dav se polekaně zavlnil, všichni se ve strachu začali rozhlížet na všechny strany — a pak Andrej konečně uviděl Anastasise. Byl to on, kdo tak hrozivě vyl. Stál za kabinou traktoru a někam ukazoval. Byl úplně zelený hrůzou a zdálo se, že ze sebe nemůže vypravit jediné slovo, jen ten neartikulovaný zvuk… Andrej se celý napjal, jako by měl vyrazit vpřed, ale když se podíval, kam Anastasis ukazuje, nic zvláštního neviděl. Ulice byla prázdná, vzadu, na jejím konci už se v horkém vzduchu začal vytvářet lehký opar… Pak si seržant Vogel hlučně odkašlal a narazil si brigadýrku hluboko do čela — a kdosi tiše, sprostě zaklel. Andrej pořád ještě nechápal, oč jde, ale potom někdo těsně za ním zachraptěl: „Bože, smiluj se!“ a Andrej pochopil… Cítil, že mu vlasy na hlavě vstávají hrůzou a nohy se mu chtějí podlomit.

Socha už na rohu nestála. Obrovský kovový člověk s žabí hlavou a teatrálně rozhozenýma rukama zmizel. Na křižovatce zůstaly jen zasychající výkaly, které tu včera po sobě nechali vojáci.