Mesto zaslibenych

Kapitola 3

Nejdříve se svlékl. Donaha. Kombinézu i prádlo zmuchlal a nacpal do skříňky s nějakým starým haraburdím. Špína ke špíně… Pak se postavil doprostřed kuchyně, rozhlídl se a znovu se mu ze všeho udělalo špatně.

Všude bylo neumyté nádobí. V rohu se kupily talíře. Šedá pavučina plísně milosrdně skrývala nějaké odporné černé chuchvalce. Stůl byl plný upatlaných sklenic, láhví a plechovek. Z umyvadla trčely špinavé talířky a hrnky a ze židlí se linul puch otřesně vyhlížejících hrnců, kastrolů a pánví s čímsi připečeným. Mezi tím se povalovaly zanesené cedníky a bůhvíčím zaneřáděné misky.

Přistoupil k umyvadlu a otočil kohoutkem. Měl štěstí. Tekla úplně horká voda! Tak se tedy dal do práce.

Když všechno nádobí umyl, přišla na řadu podlaha. Uklízel s chutí, pociťoval dokonce jakési nadšení, jako by tím úklidem očišťoval i sám sebe.

Všech pět místnosti ale zvládnout nemohl. Rozhodl se, že dá do pořádku kuchyň, jídelnu a ložnici. Do dalších pokojů jen nahlédl — a znovu, jako už poněkolikáté, nějak nedokázal pochopit, že tohle je všechno jeho byt.

Nač vůbec potřebuje tolik místností — a ještě k tomu tak zbytečně velkých a poněkud páchnoucích zatuchlinou? Zavřel jejich dveře a pro jistotu před ně postavil židle.

Teď by měl zaběhnout do obchodu a něco koupit na večer. Přijde Davydov a určitě se objeví i někdo z Andrejových obvyklých návštěvníků… Nejdřív se ale potřeboval osprchovat. Voda už teď byla skoro studená, ale stejně se Andrej cítil příjemně. Pak v posteli vyměnil ložní prádlo. Dotek naškrobených povlaků v něm probudil touhu lehnout si — takhle nahý, vymydlený — do té čisté a voňavé krásy. Skočil do postele tak prudce, až zasténala péra a zaskřípělo staré leštěné dřevo.

Bylo mu nádherně! Voňavý chládek působil konejšivě. Vpravo, na dosah, objevil Andrej krabičku cigaret a zápalky, vlevo si mohl sáhnout na poličku pro některou ze svých oblíbených detektivek. Trošku ho zamrzelo, že při ruce nemá ještě popelník, a taky si všiml, že na poličce zapomněl utřít prach, ale vzápětí mu to přišlo jako zanedbatelné. Vybral si „Deset malých černoušků“ od Agáty Christie, zapálil si a dal se do čtení.

Když se probudil, bylo ještě světlo. Zaposlouchal se do ticha, které v bytě i celém domě vládlo. Jen voda, kapající z kohoutků, které snad nikdo nedokázal spravit, vyťukávala jakýsi podivný rytmus. Všechno bylo nějak zvláštní a milé — možná už jen proto, že tu bylo čisto. Pak někdo zabouchal na dveře. Andrej už si představoval Davydova. Mohutného, opáleného chlapa, z kterého táhne vůně sena a samohonky. V polospánku ho viděl, jak stojí na schodech, jednou rukou drží koně za uzdu a v druhé třímá pořádnou láhev kořalky. Pak znovu někdo zabouchal a Andrej se definitivně probudil.

„Už jdu!“ zařval, vyletěl z postele a začal hledat trenýrky. Našel jen pruhované kalhoty od pyžama. Nebyly jeho, nechal je tu bývalý nájemník, ale Andrej si je ve spěchu natáhl. Guma v pase byla vytahaná, musel si kalhoty přidržovat.

Proti očekávání však na chodbě před dveřmi od bytu nezaduněl Davydovův hlas, nezaržáli koně a v láhvi nezašplouchala kořalka. Andrej s tváří příjemně naladěnou otevřel, pak ale vyjekl a ustoupil stranou. Prokleté kalhoty od pyžama teď už držel oběma rukama. Před ním stála nová obyvatelka bytu číslo osmnáct Selma Nagelová.

„Neměl byste cigarety?“ zeptala se naprosto chladně.

„Ale ano… prosím, pojďte dál,“ brebtal Andrej a couval do bytu.

Selma vstoupila dovnitř, a když procházela kolem, Andrej ucítil prudký závan jakéhosi fantastického parfému. Šla dál, do jídelny. Andrej honem zabouchl hlavní dveře a zavolal: „Moment, prosím, hned jsem u vás!“ A vrhl se do ložnice. V duchu tiše sakroval, ale v podstatě mu zas tak příliš nevadilo, že se Selmě takhle předvedl. Za své bicepsy i tricepsy se stydět nemusel, za figuru taky ne, čistý byl… tak co? Skoro mu bylo líto, že se musí obléknout. Jenže — zůstat jen tak, to přece jenom nešlo. Horečně se začal přehrabovat ve svém prádle a v šatníku a nakonec se rozhodl pro sportovní úpletové oblečení. Na prsou i na zádech se mu skvěla na modrém, poněkud sepraném podkladě umně propletená písmena LU, která naznačovala, že nositel patřil ke studentům univerzity. A tak tedy Andrej předstoupil před krásnou slečnu Selmu: hruď vypjatou, pevný krok, celý jako strunka — a v natažené ruce krabičku cigaret… Krásná slečna Selma si lhostejně vzala cigaretu a cvakla zapalovačem.

Na Andreje se přitom ani nepodívala. Tvářila se naprosto otráveně. V denním světle už vlastně ani nevypadala tak pěkná… Obličej měla nevýrazný, spíš hrubších rysů, malý nos byl vzhůru ohrnutý, lícní kosti poněkud široké a velká ústa až příliš nalíčená. Ale ty její nohy, které dokázala šikovně vystavovat na odiv, ty byly překrásné. Nic dalšího se nedalo posoudit, protože Selmino oblečení se spíš podobalo pytli. Tlustý svetr měl límec, jako by patřil k potápěčskému skafandru… Usadila se do hlubokého křesla, přehodila jednu krásnou nohu přes druhou a bez zájmu kolem těkala očima. Cigaretu držela tak, že dlaní kryla žhavý konec — jako to dělávají vojáci. Andrej si bez rozpaků, ale přece jen ne příliš blízko, sedl na kraj stolu a taky si zapálil.

„Já jsem Andrej,“ řekl. Lhostejně se na něj podívala. Ani ty oči nebyly takové, jaké se mu zdály být v noci. Byly velké, ale vůbec ne černé. Jejich světlá modř se blížila průzračnosti.

„Andrej? Vy jste Polák?“

„Ne. Rus… A vy se jmenujete Selma Nagelová a jste ze Švédska.“

Kývla: „Jo, ze Švédska… Tak to teda vám dávali tuhle na stanici do těla?“

Andrej se vyděsil: „Na jaký stanici? Nikdo mi nikde do těla nedával!“

„Koukej, Andreji,“ řekla Selma najednou naprosto věcně, „pročpak mi tenhle aparátek nechce fungovat?“ Na koleně se jí nenadále objevila docela malá lesklá krabička. Málem jako od zápalek. „Na všech vlnách to jen praská a hvízdá… prostě k podělání.“

Andrej opatrně vzal krabičku do ruky a s údivem si uvědomil, že to je malé rádio.

„No tohle!“ vyjekl. „To je elektronkový?“

„Copak já vím?“ Rádio mu zase sebrala a vzápětí se z něj ozvalo chraptění, rachot a táhlé vytí. „Zkrátka — nefunguje. Co koukáš? Ještě jsi něco podobnýho neviděl?“

Zavrtěl hlavou a potom řekl: „Nebudeš ho tu stejně potřebovat. Je tu jen jedna stanice… Rozhlas po drátě.“

„Panebože,“ vydechla Selma, „co se tu vlastně dá dělat? Ani tu pitomou bedýnku tu nemáte.

„Jakou bedýnku?“

„Televizi… Té-vé!“

„Jo, tak ta tu bude, ale až za čas.“

„To je děsný!“

„Ale gramofony tu jsou,“ vyhrkl Andrej rozpačitě. Najednou mu to samotnému přišlo hloupé: nejsou tu normální rádia, televize, kino… „Jaký gramofony?“

„No… na kliku,“ odpověděl neochotně. „Copak nevíš, co se dělá s gramofonem?

Položíš na něj desku a hraješ.“

„Teda něco jako přehrávač,“ pronesla bez úsměvu. „Magnetofony tu nemáte?“

„A co takhle vysílačku, to bys nechtěla?“

„Ty jsi nějak zaostalej,“ prohlásila. „No jo… prostě Rus! Posloucháš si ten svůj gramofon, určitě piješ vodku — a co ještě děláš? Jezdíš na motorce?

Nebo ani motorku nemáš?“

Dopálilo ho to: „Nepřišel jsem sem proto, abych tu jezdil na motorce. Přišel jsem, abych pracoval. A moc by mě zajímalo, co tu vlastně chceš dělat ty?“

„Tak on přišel pracovat… Víš co, kápni božskou — proč ti na tý stanici dávali do těla?“

„Nikdo mi nikde do těla nedával! Kde jsi to vzala? A vůbec — u nás policie s lidma zachází slušně. Nikoho nemlátí jako tam u vás — ve Švédsku!“

Selma si pohvízdla.

„Ale, ale, tak se mi to snad jen zdálo,“ zašklebila se. Hodila nedopalek do popelníku, zapálila si další cigaretu a houpavým tanečním krokem se prošla po místnosti.

„Kdopak tu před tebou bydlel?“ zeptala se, když se zastavila před obrovským oválným portrétem jakési dámy s pinčlem na klíně. „V tom mým bytě dřív musel žít nějakej sexuální maniak. Všude samá pornografie, použitý prezervativy a ve skříni celá sbírka dámskejch podvazků. Buď to byl fetišista, nebo prostě úchylák.“

„To není pravda,“ řekl Andrej a cítil, jak se mu krev žene do hlavy. „Ty si v jednom kuse vymýšlíš.“

„Proč bych to dělala?“ podivila se. „Ty víš, kdo tam bydlel?“

„Primátor. Tedy… současný primátor… Chápeš to?“

„Jo, to je jasný,“ řekla lhostejně. „To chápu.“

„Co chápeš? Co vůbec chápeš?“ rozkřikl se zlostně. „Co tu vlastně můžeš chápat?“ Pak najednou zmlkl. Tohle neměl dělat… O těchhle věcech se nemá mluvit, s tím se má každý vyrovnat sám v sobě… „Asi mu táhlo tak na padesátku, co?“ pronesla znalecky Selma. „Stáří za dveřma a někomu to leze na mozek. Klimakterium!“ Usmála se a znovu se zadívala na portrét s pinčlem.

Chvíli oba dva mlčeli. Andrej sevřel rty a trpěl za primátora. To byl přece takový sympatický reprezentativní chlapík s prošedivělými skráněmi!

Uměl krásně řečnit na městských shromážděních. Mluvíval o sebekázni, o síle ducha, vytrvalosti a morálce. A když se s ním Andrej náhodou potkal na schodech, vždycky mu tenhle příjemný člověk stiskl ruku. Jeho dlaň byla teplá a suchá… a on se vždycky tolik omlouval za to, že v noci dost často ťuká na psacím stroji — a že to možná Andreje ruší… „Tak on mi to nevěří,“ řekla najednou Selma. Teď už se nedívala na obrázek na zdi, teď se navztekaně zaměřila na Andreje. „No tak si nevěř, když nechceš! Mně se akorát nechce to všechno po něm uklízet. Nemůžu si tu někoho najmout na úklid?“

„Najmout…,“ opakoval po ní nasupené Andrej. „Tůdle!“ vyštěkl. „Jen si hezky uklízej sama! Pro fajnovky tu není místo.“ Znovu mlčeli a jeden druhého měřil zlostnýma očima. Pak se Selma od Andreje odvrátila a zabrumlala: „Čert mě sem přines! Co si tu počnu?“

„Co by…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, který už svůj vztek překonal. Jeho povinností je přece těm druhým pomáhat! A těch nováčků on už tu zažil — a byli všelijací! „Uděláš to, co ostatní. Zajdeš si na úřad práce, vyplníš tam formulář a dáš ho do třídícího střediska… Tam na to mají stroj, někam tě zařadí. Co jsi dělala tam u vás?“

„Rozhoďnožku.“

„Cože?“

„To ti to mám vysvětlovat?“

Andrejovi se až zatmělo před očima. Určitě zase lže! Žvaní a žvaní, dělá ze mě idiota.

„A přišla sis na slušný prachy?“ zeptal se sarkasticky.

„Ale ty chytrej,“ řekla skoro vlídně, „to jsem přece nedělala kvůli penězům!

Bavilo mě to. Jinak by se člověk unudil.“

„To přece…,“ spustil Andrej rozhořčeně a pak se zeptal: „Co tomu říkali rodiče? Jsi přece ještě mladá, měla bys studovat. Učit se…“

„A pročpak?“

„Jakto… pročpak? Někam bys to dotáhla. Byla by z tebe třeba inženýrka nebo učitelka, dělala bys něco pro společnost…“

„Panebože, panebože,“ zachraptěla tiše Selma, jako podťatá se sesula do křesla a sevřela hlavu do dlaní. Andreje to vylekalo, ale současně byl na svůj proslov hrdý. Měl pocit velké odpovědnosti.

„Ale no tak,“ pronesl konejšivě a opatrně se k ní sklonil. „Co bylo, bylo… Je to pryč. Už se tím netrap! Možná to všechno bylo k něčemu dobrý.

Tady se z toho dostaneš! Mám tu spoustu přátel… a všechno jsou to… výborný lidi!“ V té chvíli si však — ač nerad — vzpomněl na Icika… „My tě nenecháme na holičkách. Když si lidi pomáhají, všechno jde líp. A práce je tady habaděj! Jsou tu zmatky, to víš, hodně nejrůznějších problémů. Děláme chyby a každý ruky je tu zapotřebí. Ani si neumíš představit, kolik se sem natáhlo všelijakejch šmejdů. Člověk se pochopitelně nemá vyptávat, ale někdy na to přece jen přijde řeč: Proč se tady někdo octnul a co se tu dá od něj čekat…“

Chtěl Selmu zcela přátelsky, povzbudivě poplácat po rameni, ta však přišla s nečekanou otázkou: „Takže tu všichni nejsou takoví?“

„Jaký?“

„Jako ty. Idioti.“

„Nech si to!“ Andrej seskočil ze stolu a začal chodit dokola po místnosti. Je to jasně buržoustka! Šlapka… co se od ní dá čekat? Jen se na ni koukněte! Musel si však přiznat, že její přímočarost mu imponuje. Tváří v tvář, čelem k nebezpečí, tak se má bojovat! To není jako s Icikem, u něho člověk neví, kam vlastně patří. Had jeden — všude se protáhne!

Selma mu vesele vyprskla za zády: „Co tu tak lítáš? Já přece nemůžu za to, že jsi takovej pitomeček. Tak holt promiň…“

Andrej na to nijak nezabral a rezolutně máchl rukou: „Víš co, Selmo? Ty jsi hrozně zanedbaná. A nebude jednoduchý tě z toho dostat. Hlavně si ale nemysli, že jsem se naštval konkrétně na tebe!

Mám vztek na ty, který tě do toho dostali. Na tebe ne. Přišla jsi sem, tak k nám teď patříš. Budeš tu pracovat. A když budeš pracovat, budeme kamarádi… A tady je nutný dobře pracovat! Víš, tady je to tak trošku jako na vojně: Neumíš — naučíme tě to. Nechceš — donutíme tě!“ Sám se svým proslovem nadchl. Najednou si vzpomněl na Ljošu Baldajeva. To býval předseda Komsomolu u nich na fakultě. Jak ten uměl řečnit…!

Andrej si všiml, že Selma konečně zvedla hlavu z dlaní a s trochu bázlivou zvědavostí se na něho zadívala. Dobromyslně se usmál: „To víš, že tě donutíme! Co sis myslela? To se tu třeba někdy objeví taková poletucha, která se zajímá akorát o to, co mají v obchodech, nebo kam si vyrazit za zábavou. Prostě — miláček k pohledání! Jenže práce, jak známo, polidštila i opici.“

„A to tady pořád bloumají opice po městě?“ zeptala se najednou Selma.

„Ne,“ zamračil se Andrej. „Teprve ode dneška. Na počest tvýho příjezdu.“

„Budete je polidšťovat?“ zasmála se škodolibě.

Donutil se k úsměvu: „Kdopak ví… Možná že jo. Experiment je Experiment…“ Najednou si uvědomil, že zdánlivá nesmyslnost, kterou Selma naschvál řekla, nemusí být tak úplná nesmyslnost. Večer by to měl s přáteli probrat… A současně ho napadlo i něco jiného: „Co budeš dělat večer?“

„Nevím. Uvidím… Co se tu tak u vás po večerech dělá?“

Někdo zabouchal na dveře. Andrej se podíval na hodinky. Bylo už sedm, touhle dobou se s přáteli začínali scházet.

„Dneska večer jsi můj host,“ řekl rezolutně. Pochopil, že s tímhle stvořením se musí jednat jedině rezolutně… „Neslibuju ti nějakou extra zábavu, ale aspoň se seznámíš se zajímavými lidmi. Co ty na to?“ Pokrčila rameny a začala si upravovat vlasy. Andrej šel otevřít. Ten, kdo se dobýval do dveří, už se nespokojil jen s boucháním. Kopal do nich. Byl to Icik Kacman… „Ty tu máš ženskou, že neotvíráš?“ zeptal se hned na prahu. „Kdy si sem konečně dáš zvonek?“

Icik, jako vždycky, když šel k někomu na návštěvu, byl pečlivě učesaný a škrobený límeček i manžety košile mu sněhobíle zářily. Vyžehlená uzounká kravata přesně seděla v linii: nos-pupek. Celá ta Icikova paráda ale Andreje nenadchla. Byl by tu teď raději viděl Donalda nebo Kensiho.

„Pojď dál, žvanile,“ prohodil. „Copak se to děje, že jsi tu dneska první?“

„Napadlo mě, že tu máš ženskou a že se na ni musím kouknout,“ hihňal se Icik a mnul si ruce.

Vešli do jídelny a Icik vytřeštil oči. A pak se sametovým hlasem představil: „Kacman… Asanátor.“

„Nagelová,“ odpověděla líně Selma a podala mu ruku. „Šlapka.“

Icik až zařičel nadšením a galantně Selminu ruku políbil.

„Mimochodem,“ řekl pak a obrátil se nejdřív k Andrejovi a potom zpátky k Selmě, „už jste o tom slyšeli? Rada okresních zmocněnců řeší plán dalšího postupu.“ Icik vztyčil ukazováček a důležitě zvýšil hlas: „Úprava mimořádného stavu, který ve Městě vznikl díky přítomnosti enormního množství paviánů, opic ze skupiny úzkonosých… To je, co?“ vyjekl. „Navrhuje se: Všechny paviány zaregistrovat a navlíknout jim kovové obojky se známkou, na které bude jejich jméno. Pak se opice přidělí jednotlivým osobám, které za ně budou odpovědny!“ Vyprskl smíchy, vesele se rozhýkal a pravou pěstí se přitom bouchal do levé dlaně. „Grandiózní! Všechny aktivity se okamžitě přerušují! Ve všech fabrikách se teď budou na plný pecky vyrábět obojky a známky. Primátor si osobně bere pod svůj patronát tři dospělé samce a vyzývá obyvatelstvo, aby následovalo jeho příkladu.

Andreji, vemeš si paviánku? Selmě se to nebude líbit, ale Experiment to vyžaduje! Jak známo — Experiment je Experiment! Doufám, Selmo, že o tom nepochybujete…, že Experiment je opravdu experiment, nikoliv exkrement, exponent, nebo snad sediment…, ale právě jen Experiment!?“

Andrej se pokusil jeho nadšené vykřikování zastavit: „Dej už pokoj s tím svým žvaněním!“

Z toho měl totiž strach: Na nováčka může mít tohle destruktivní, nevázané plácání velice negativní vliv. Jo, ono to vypadá báječně — chodit si po návštěvách, vtipkovat a dělat si ze všeho blázny. Je to rozhodně snadnější než zatnout zuby a makat… Icik zmlkl a rychle se prošel po místnosti: „Možná že žvaním,“ řekl pak. „Možná. Jenže ty, Andreji, jako vždycky… vůbec nechápeš psychologii našeho vedení. V čem tkví, podle tvýho, význam vedení?“

„Pochopitelně ve vedení. V řízení všeho. Rozhodně ne ve žvanění. Vedení musí koordinovat činnost občanů a důslednou organizací.“

„Moment! Koordinovat. Ale s jakým cílem? Co je cílem takové koordinace?“

Andrej pokrčil rameny: „Jde přece o elementární záležitosti! O všeobecné blaho, o pořádek, o vytvoření optimálních podmínek pro vývoj společnosti.“

„Óóó,“ Icik znovu zvedl ukazováček, pootevřel ústa a vykulil oči.

„Óóó,“ zopakoval a významně se odmlčel. Selma na něj hleděla s nadšením.

„Pořádek!“ pronesl konečně Icik a ještě víc vykulil oči. „Tak si to představ: Zodpovídáš za pořádek ve městě — a najednou se ti tady objeví záplava paviánů. Vyhnat je nemůžeš, na to jsi krátkej. Zařídit jim centrální stravování taky nemůžeš… ani by ti na to nestačily zásoby potravin. Paviáni žebrají na ulicích… a už tím narušují pořádek Města. Copak tu můžeme mít žebráky? A taky nadělají, kde můžou, a nic po sobě neuklidí. Kdo to má tedy po nich uklízet? Takže — jaký se nabízí řešení situace?“

„Rozhodně ne navlíkat jim obojky,“ namítl Andrej.

„Správně,“ pochválil ho Icik. „První řešení, který se nabízí, je rozhodně jiný: Tvářit se, že o nich nevíme. Prostě tu nejsou… Jenže to bohužel taky nejde. Je jich příliš mnoho a naše vedení je pořád ještě nemožně demokratické.

A tak někdo dostane vynikající nápad, geniální ve své prostotě: uzákonit přítomnost opic. Chaos a nepořádek budou tak zahrnuty do sféry, která podléhá pravomoci našeho dobrého primátora. Namísto žebrajících a poskakujících tlup budeme mít co činit s milými domácími zvířátky.

Všichni přece máme rádi zvířata: královna Viktorie je měla ráda, Darwin taky, dokonce i Berija prý měl některá zvířata rád — a to ani nemluvím o Hitlerovi…“

„Náš král Gustav má taky rád zvířata,“ pospíšila si Selma. „Má kočky.“

„Výborně!“ vykřikl Icik a znovu se uhodil pěstí do dlaně. „Král Gustav má doma kočky, Andrej Voronin bude mít paviána. A jestli má zvířátka opravdu rád, možná si veme paviány dva.“

Andrej si odfrkl a vydal se do kuchyně, aby se podíval, co tu má k jídlu.

A zatímco otevíral jednu skříňku za druhou a opatrně čichal k pytlíkům se zbytky bůhvíčeho, zazníval k němu neutichající Icikův hlas a zvonivý Selmin smích. To vše doprovázelo Icikovo obvyklé radostné pochrochtávání a hýkání. K jídlu tu nebylo skoro nic. Pytlík brambor už byl prorostlý klíčky, stará konzerva s rybami působila už od pohledu podezřele a bochník chleba připomínal beton. Andrej se tedy přesunul k zásuvce a začal počítat hotovost.

Vycházelo mu to tak akorát do příštího braní, ovšem za předpokladu, že bude šetřit, rozhodně si nebude zvát hosty a naopak sám často bude někoho navštěvovat. Tyhle večery u mě — to je zkáza, uvědomil si. S tím se musí skoncovat. Šmytec… Copak jsem nějaká kantýna? Vyžírají mě… jsou jako ty opice!

A znovu někdo zabouchal. Andrej nasadil ironický úsměv a šel otevřít.

Otevřenými dveřmi do jídelny zahlédl, že Selma sedí na stole, dlaně si dala pod zadek a nalíčená pusa se jí rozevírá od ucha k uchu. Děvka je to…, pomyslel si znovu. Icik se před ní předvádí, máchá rukama jako pavián a už vůbec nevypadá jako ze škatulky. Kravatu má na půl žerdi, vlasy rozježené a i ty manžety už si stačil zašpinit.

U dveří bytu Andrej zjistil, že k němu dorazil bývalý poddůstojník wehrmachtu Fritz Geiger se svým nohsledem — vojínem téhož wehrmachtu — Ottou Friesem.

Andrej se ani nesnažil vypadat přívětivě.

„A helemese!“

Fritz to okamžitě vzal jako útok na německého poddůstojníka a zatvářil se upjatě. Otto se neurážel, většinou na něm stejně ani nebylo vidět, zda nějaké urážky vnímá. Teď cvakl podpatky a nasadil vyčkávavý úsměv.

„Co je to za způsoby?“ zeptal se chladně Fritz. „Máme snad zase odejít?“

„Přinesl jsi něco k žrádlu?“ vyjel na něho Andrej.

Fritz zamlel dolní čelistí, jako by o něčem přemítal.

„K žrádlu? Jak bych ti to…“ A tázavě se podíval na Ottu. Ten se stydlivě usmál a vytáhl z kapsy rajtek plochou láhev. Pak ji podal Andrejovi, jako by předkládal propustku: etiketou navrch.

„Jo, to se hodí,“ řekl už vlídněji Andrej a láhev si vzal. „Jenže musíte vzít na vědomí, že k jídlu tu není absolutně nic. Nemáte aspoň prachy?“

„A nepustíš nás aspoň dál?“ nedal se Fritz. Bylo na něm vidět, jak špicuje uši. Až sem totiž z jídelny doléhal ženský smích.

Andrej je pustil jenom do předsíně: „Prachy! A vysázet na prkno…“

„Dokonce i tady se musí platit reparace, Otto,“ obrátil se Fritz ke svému kamarádovi a pak zalovil v peněžence. „Tady máš,“ podal Andrejovi několik bankovek a dodal: „Dej Ottovi nějakou tašku a řekni mu, co má koupit.

On tam doběhne.“ „To má ještě čas,“ poznamenal Andrej a uvedl je do jídelny. Zatímco zvučně cvakaly vojenské podpatky, skláněly se ulízané hlavy a pronášely se komplimenty, Andrej odvlekl stranou Icika a bez dlouhého vysvětlování ho prošacoval. Icik to ani moc nebral na vědomí, jen se snažil od sebe Andreje odstrčit a rychle se zase vrátit k anekdotě, kterou Selmě nestačil dopovědět.

Andrej mu sebral všechno, na co přišel, a pak zmizel v kuchyni, aby si peníze spočítal. Celkem to vypadalo slušně. Andrej šel tedy znovu obhlídnout situaci.

Selma jako dřív seděla na stole a komíhala nohama. Vůbec se netvářila tak, jako prve s Andrejem, byla teď opravdu veselá. Fritz jí právě zapaloval a Icik, zalykající se smíchem, začínal vyprávět novou anekdotu. Otto — celý zrudlý rozpaky a snahou dobře zapůsobit — stál uprostřed jídelny v pozoru.

Andrej ho chytil za rukáv a odtáhl do kuchyně.

„Nebudeš jim tam chybět, neboj se,“ hučel do něj. Otto nic nenamítal, dokonce se zdálo, že mu ten odchod vyhovuje. Jakmile si uvědomil, co se od něj očekává, hned začal jednat. Vyžádal si od Andreje košík na zeleninu a ze všeho nejdřív ho vyčistil a špínu z něj vyklepal do kbelíku na odpadky.

Andrej si musel přiznat, že tohle by ho nenapadlo. Rychle a šikovně pak Otto vystlal dno košíku starými novinami, nějakým zázrakem okamžitě objevil nákupní tašku, kterou Andrej někam zasel už asi tak před měsícem, pak poznamenal, že „možná by se hodila tomatová šťáva“, a přibral do tašky kompotovou sklenici, kterou předtím ovšem pečlivě vypláchl, a potom přidal ještě několikerý staré noviny — „co když jim dojde balicí papír“.

Andrej celou tu dobu jen přendával peníze z kapsy do kapsy, netrpělivě přešlapoval a pořád opakoval: „Už toho nech… To je dobrý… Tak pojď!“

„Ty půjdeš taky?“ podivil se Otto, když dokončil přípravy. Uctivě se přitom na Andreje díval.

„No jistě… proč?“

„Můžu tam zaběhnout sám.“

„Sám… Proč sám? Ve dvou to bude rychlejší. Ty půjdeš pro nákup, já se postavím do fronty u kasy.“

„To je fakt,“ uznal Otto. „Jo, tak to bude dobrý.“

Vyšli z bytu zadním vchodem na zadní schodiště. Vyděsili tam nějakého paviána. Vyletěl chudák oknem ven, mysleli si, že se musel přizabít, jenže když se podívali, viděli ho, jak se spokojeně houpe na požárním žebříku a cení zuby. „Měl bych mu dát nějaký zbytky,“ poznamenal zamyšleně Andrej.

„Mám jich tam v kuchyni plno.“

„Zaběhnu pro ně,“ nabídl se okamžitě Otto.

„Dej si pohov,“ procedil mezi zuby Andrej. Na schodišti to pěkně páchlo.

Tady to sice páchlo vždycky, ale teď ten smrad byl přece jen jinačí.

Brzy odhalili jeho zdroj — a nejeden.

„Wangovi přibude prácička,“ poznamenal Andrej. „To bych teda nejásal, kdyby se zrovna teď měl ze mě stát domovník. Co ty teďka děláš?“

„Já jsem náměstek ministra,“ řekl zvadle Otto. „Už třetí den.“

„Jakýho ministra?“

„No… toho… Odborné přípravy…“

„Je to těžký?“

„Vůbec ničemu tam nerozumím,“ postěžoval si Otto. „Samý papíry, formuláře, zápisy z jednání, účty, rozpočty… Nikdo tam ničemu nerozumí.

Všichni jen lítají z místa na místo a vyptávají se těch druhých… Počkej!

Kam jdeš?“ zarazil se najednou.

„Do obchodu.“

„Ale my musíme k Hofstadterovi! Je lacinější — a přece jen je to Němec…“

Zašli tedy k Hofstadterovi. Měl na rohu Hlavní a Perské ulice krámek — něco mezi zelinářstvím a koloniálem. Andrej už tu několikrát byl, ale vždycky odcházel s nepořízenou. Hofstadter neměl velký sortiment a sám si rozhodoval, kdo u něj bude nakupovat, a kdo ne.

V krámku nikdo nebyl. V regálech stály v zákrytu jako vojáci sklenice s nakládanou zeleninou. Andrej vstoupil jako první, Hofstadter k němu od pokladny obrátil svůj bledý, odulý obličej a okamžitě řekl: „Zavíráme!“

Vtom však dorazil Otto, který se zdržel mezi dveřmi, protože se tam zaklínil košíkem — a Hofstadterův odulý obličej rázem roztál v úsměvu. Už nemínil zavírat… Otto s ním zmizel někde vzadu a za chvíli odtud bylo slyšel jen skřípot posunovaných beden, pak se sypaly brambory, cinkaly nějaké nádoby a někdo k tomu něco polohlasně povídal… Andrej se z dlouhé chvíle rozhlížel po krámku. Soukromý podnik pana Hofstadtera působil žalostným dojmem. Váhy určitě nebyly úředně cejchované a s hygienou to tu bylo všelijaké. Tihleti hokynáři by měli tady brzo dohokynařit, pomyslel si Andrej. Už teď vlastně melou z posledního.

Vždyť tenhle obchod není schopen zákazníkovi vyhovět! Hofstadter maskuje tu mizérii nakládanou zeleninou, kterou všude vystavil… Měl by se sem na něj zajít podívat Kensi. Hofstadter si tady zařídil černý trh, nacionalista prašivej! „Jen pro Němce…“

Otto vyhlédl z přístěnku a zašeptal: „Peníze! Rychle!“ Andrej mu bleskově vsunul do ruky hrst bankovek. Otto si stejně bleskově naslinil prsty, pár papírků si odpočítal, ostatní vrátil Andrejovi a zase zmizel. A za chvilku byl zpátky. V rukách svíral nabitou tašku a plný košík. Za ním se zableskl jako měsíček na nebi bledý Hofstadterův obličej. Otto byl celý zpocený, ale pořád se usmíval a Hofstadter vlídně opakoval: „Jen zase přijďte, chlapci, rád vás uvidím, vždyť jsme krajani… A panu Geigerovi vyřiďte mé pozdravení. Příští týden mám slíbené vepřové, řekněte panu Geigerovi, že mu tak tři kilíčka nechám.“

„Můžete se spolehnout,“ loučil se Otto, „určitě to vyřídíme. A buďte tak laskav, nezapomeňte pozdravovat slečnu Elsu… od nás, ale hlavně od pana Geigera.“

Oba se častovali poklonami až ke dveřím z krámku. Tam si Andrej vzal od Otty těžkou tašku. Byla nacpaná mrkví, ředkvemi a malými cibulkami, v záplavě celeru, petržele, pórku a kopru nepatrně vykukoval uzávěr nějaké šikovně schované láhve.

Když zahnuli za roh, postavil Otto košík na zem, vytáhl obrovský kostkatý kapesník a celý zchvácený si otíral obličej.

„Počkej,“ vyhekl, „musím si odpočinout!“

Andrej si zapálil a nabídl i Ottovi.

„Kde jste dostali tak krásnou mrkev?“ zeptala se jich v tu chvíli nějaká žena.

„Ale… už došla,“ vyhrkl okamžitě Otto. „Byli jsme poslední, za námi už zavírali.“ Andrejovi pak tiše řekl: „Je to ale neřád — ten Hofstadter! Ani vydechnout mě nenechal. Co jsem si jen musel navymejšlet! Kdyby to věděl Fritz, utrhne mi palici. Já už si ani nepamatuju, co všechno jsem tam nažvanil…“

Andrej se na něj díval naprosto nechápavě, a tak ho Otto musel uvést do situace: Pan Hofstadter byl původně zelinář v Erfurtu. Celý svůj život měl velké sny a nikdy se mu nedařilo je naplňovat. Ve dvaatřicátém ho na mizinu přivedl nějaký Žid, který si proti jeho krámku otevřel obrovský obchod se zeleninou. V tu chvíli si Hofstadter uvědomil, že je opravdový Němec a vstoupil do SA. Vypadalo to, že udělá kariéru. Ve čtyřiatřicátém už mydlil toho Žida po hlavě a zrovna měl převzít jeho obchod, když se stal ten malér s Röhmem. Hitler svého soukmenovce nechal odkráglovat a odnesli to i další… Taky Hofstadter ze všeho vyletěl. Tou dobou už byl ženatý a měl krásnou blonďatou dcerku Elsu. Několik let se protloukal, jak se dalo, pak musel narukovat a chystal se vítězně projít Evropou, jenže u Dunkerque měl smůlu, málem ho zabily vlastní bombardéry. Měl střepinu v plicích, takže místo Paříže na něj čekal špitál v Drážďanech, kde vydržel až do čtyřiačtyřicátého. Už ho měli skoro pustit domů, když přišel ten strašný nálet spojeneckého letectva a během jediné noci bylo po Drážďanech. Pro žitou hrůzou Hofstadterovi vypadaly všechny vlasy — a jak sám říká, vlezlo mu to všechno na mozek. Takže když se zase vrátil do svého rodného Erfurtu, zalezl ve svém domě do sklepa a proseděl tam celou tu dobu, kdy ještě mohl zmizet na Západ. Když se konečně odvážil vylézt na světlo boží, bylo už pozdě, všechno bylo rozhodnuto. Zelinářství mu sice nechali, ale o nějakém obchodním rozmachu nemohla být ani řeč. V šestačtyřicátém mu zemřela žena — a on, v nějakém zatemnění mysli, jak říká, podlehl Kurátorovým řečem. Prý si neuvědomoval, do čeho to vlastně jde. A když se vzpamatoval, byl už tady… Ale přece jen si tu trošku polepšil. Dodneška se ovšem domnívá, že tohle je nějaký speciální koncentrák ve Střední Asii pro Němce z NDR. V hlavě se mu to už nikdy nesrovnalo. Zbožňuje „opravdové Němce“, je přesvědčen, že je na nich něco zvláštního, strašlivě se bojí Číňanů, Arabů a všech černochů a vůbec nechápe, jak se sem tihle lidé mohli dostat… A nejvíc si váží a ctí pana Fritze Geigera. Jde totiž o to, že při jedné ze svých prvních návštěv Hofstadterova krámku Fritz vojácky galantně vysekl pár poklon blonďaté Else, která už taky málem přišla o rozum z rozplývajících se nadějí na nějaký výhodný sňatek. Od těch dob ten potrhlý plešatý hokynář zoufale sní o tom, že velkolepý árijec Fritz — opora führera a postrach Židů — konečně vyvede rodinu Hofstadterových z bouřných vod do tiché zátoky.

„Fritzovi to je fuk,“ povzdychával Otto a už pokolikáté si přehazoval těžký košík z ruky do ruky. „Zajde k Hofstadterovi tak jednou dvakrát do měsíce, když už nemáme co do huby. Poplácá tu hloupou husu po zadku a zase jde… Jenže já tam musím každej tejden, někdy i dvakrát do tejdne… On je sice Hofstadter pomatenej, ale v kšeftu se vyzná! To bys koukal, jaký má kontakty s farmáři! Zboží má vždycky prvotřídní — a není to tam u něj drahý. Teď už jsem pochopil, co se ode mě žádá: Mám zajistit Fritzovu věčnou lásku k Else. A taky se postarat o totální likvidaci mezinárodního židovstva. A ještě — zorganizovat vítězný pochod vojsk třetí říše až sem, k tomu jeho krámku… To všechno mám zařídit. On je tím úplně posedlej, ale já sám už z toho taky blbnu. Přece jen je mi hanba. Starýho cvoka jsem ještě víc zecvokatěl… Teď se mě vyptával, co to s těmi opicemi má znamenat.

Tak jsem jen tak plácnul: To je výsadek. Invaze… Árijská lest… A představ si, že mě obejmul a začal mě oblizovat!“

„A co Elsa?“ zajímal se Andrej. „Ta přece není cvok!“

Otto zrudl a ošil se.

„Elsa…,“ odkašlal si, „taky mi dává zabrat… To víš, jí je to jedno: Fritz, Otto, Ivan, Abram… Je jí třicet a Hofstadter k ní pouští jenom Fritze a mě.“

„Vy jste ale dobytek! Ty i Fritz…,“ řekl s odporem Andrej. „Jak z toho ale ven?“ namítl Otto smutně. „Já opravdu nemám potuchy, jak se z toho vyvlíkneme. Jsem zkrátka bezcharakterní slaboch.“

Zmlkli a až k domu Otto jen hekal a přehazoval si košík z ruky do ruky.

Nahoru jít s Andrejem nemínil: „Odnes to tam a postav na plotnu velkej hrnec s vodou. Mně dej peníze, já ještě zaběhnu do normálního obchodu, snad tam seženu aspoň nějaký konzervy.“ Pak rozpačitě přešlápl a uhnul očima: „Hele… Fritzovi nic neříkej.

Vyrazil by ze mě duši. Vždyť víš, jakej je… Radši aby všechno bylo pod pokličkou. Konečně — tak to chce většina…“

Dole u schodiště se rozešli.

Andrej táhl nahoru tašku i košík — a košík byl opravdu hrozně těžký, jako by do něj Hofstadter naskládal kusy železa.

To je těžká věc, říkal si Andrej rozhořčeně. Jakýpak Experiment, když se tu dějí takovéhle věci!? Jak se dá s nějakým Ottou a Fritzem vůbec experimentovat?

Jsou to prevíti. Že jim není hanba! Vždyť taky… odkud sem přišli? Z wehrmachtu. Z hitlerjugend. Mizerové… Ale s Fritzem si hezky promluvím! Tohle se nesmí nechat jen tak. Člověk se řítí do morální propasti… A přitom je možné ho zachránit. Musí být zachráněn! Koneckonců… jednou mi vlastně právě on zachránil život. Už moc nescházelo a byl se mnou konec. Všichni se na mě vykašlali, jenom on ne… Bane, Fritz je opravdovej člověk! Za takovýho je třeba bojovat… Nohy mu ujely po opičích výkalech. Pořádně zaklel, naštěstí však neupadl.

Teď už si ale dával pozor, kam šlape.

Sotva vstoupil do bytu, bylo mu jasné, že se tu všechno změnilo.

V jídelně burácel gramofon, cinkaly sklenice — a tančilo se. A nad tím vším duněl bas farmáře Davydova: „Kamaráde, s celou tou ekonomií a sociologií mi můžeš bejt ukradenej!

Něco jinýho je volnost! Za tu stojí se prát.“

Na plynovém sporáku vřela ve velkém hrnci voda, na kuchyňském stole ležel nabroušený nůž a z trouby to omamně vonělo pečínkou. V rohu se na zemi navzájem podpíraly dva nadité plátěné pytle. Přes ně byl přehozen promaštěný a propálený vatovaný kabát, farmářův bič a část postroje. Byl tu i kulomet. Hezky složený, připravený i se zásobníkem k akci. Pod stolem se leskl demižonek, ještě trochu olepený kukuřičnými listy a slámou.

Andrej odložil tašku i košík: „Voda se vám tu vaří, vy flákači!“ zahulákal.

Davydovův bas zmlkl a ve dveřích jídelny se objevila rozpálená Selma se zářícíma očima. Za jejími zády se okamžitě vyšponoval Fritz. Zrovna spolu zřejmě tancovali a podařeného árijce ani nenapadlo sundat své pracky ze Selmina pasu. „Pozdravuje tě Hofstadter,“ prohodil Andrej. „Else dělá starost, že se tam neobjevuješ. Robátku už bude málem měsíc…“

„To jsou blbý vtipy,“ řekl na to znechuceně Fritz, nicméně Selmu pustil.

„Fakt! Voda se vaří!“ užasla Selma. „Co s ní teď uděláme?“

„Vem si nůž,“ poradil jí Andrej, „a začni loupat brambory. Fritzi, ty máš přece rád bramborovej salát, ne? Tak se do toho taky dej — a já se ujmu své role hostitele.“

Andrej zamířil do jídelny, ale ještě ve dveřích ho chytil Icik, zářící nadšením: „Poslouchej,“ šeptal a přitom se jako vždycky hihňal a prskal na všechny strany, „kde jsi sebral takovýho zajímavýho týpka? Víš, co tam na těch svejch farmách mají? Opravdovskej Divokej západ! Žijou si tam jako kovbojové na prérii!“

„Kdyby si žili jako kozáci, vyšlo by to nastejno,“ odsekl Andrej.

„To je ono!“ zakřičel Icik a zanotoval: „Když povstali židovský kozáci, Birobidžan byl vzhůru nohama. — A toho, kdo nám šáhne na Berdičev, sežereme i s chlupama!“

„Nech toho,“ vyjel na něj Andrej, „nemám tyhle odrhovačky rád. Fritzi, máš na svůj povel Selmu a Icika, tak sebou mrskněte a neváhejte! Kdo zaváhá — nežere. A moc tu nehulákejte. Otto šel pro konzervy, tak ať ho slyšíte, až zabouchá!“

Teď měl Andrej konečně pocit, že všechno potřebné je zařízeno. Už jen zbývalo pořádně se přivítat s Davydovem. Ten zrovna stál uprostřed jídelny.

Nohy v bytelných botách rozkročené, ruce za vojenským opaskem… Táhlo z něj už na dálku. Jeho ruměný obličej zářil, veselé oči jako by už příliš nevnímaly okolní svět. Andrej pohled takových očí znal. Takhle se dívali nebojácní vyznavači života. S chutí tvrdě dřeli, s chutí pili a absolutně ničeho na světě se nelekali.

„Tak mě máš tady!“ zavolal na něj Davydov. „Přišel jsem, jak jsem slíbil.

Viděl jsi ten demižon? Ten je pro tebe. A taky dva pytle brambor. Nabízeli mi za ně… no, to je jedno… řek jsem si, kašlu na to, radši je dám dobrýmu člověku. Vždyť k čemu tady ve Městě přijdeš? Všude jen ty zděný bedny, ani dejchat se tu pořádně nedá. To je nějakej život? Už jsem tady tomu Japonci, rozumíš, Kensimu, už jsem mu to povídal: Kluci, vykašlete se na to tady! Tady už to znáte! Tak se sbalte i se svejma ženskejma a harantama — a mazejte k nám!“

Kensi měl už po službě, ale pořád byl ještě v uniformě, i když s nepředpisově rozepnutou blůzou. Teď neobratně jednou rukou rozestavoval po stole nádobí a skleničky. Levačku měl ovázanou. Usmál se na Davydova a zdvořile přikývl: „Asi k tomu dojde. Příště na nás totiž zaútočí krakatice — a to k vám rádi pomažeme všichni.“

„A co byste čekali na nějaký krtice? Kašlete na to! Zítra ráno odjíždím z Města bez nákladu. Do prázdnýho vozu se klidně vejdou tři rodiny. A ty dokonce žádnou rodinu nemáš…,“ obrátil se k Andrejovi.

„Bůh mě toho uchránil,“ zasmál se Andrej.

„A ta slečna tady… Ta k tobě nepatří?“

„Ta je nová. Přijela dneska v noci.“

„Tím líp. Holka je to příjemná, vypadá slušně. Tak ji vem s sebou a jedem!

U nás se dá dejchat. A máme mlíka, co hrdlo ráčí… Že ty jsi tady aspoň rok nepil čerstvý mlíko?! To by mě zajímalo, proč tady v obchodech není nikde čerstvý mlíko! Já sám mám tři krávy. Odvádím státu, sám ho taky piju, dávám ho prasatům — a ještě ho musím vylejvat. Představ si to: zabydlíš se a hned po ránu, sotva vytáhneš paty z domu, ženuška ti nadojí čerstvý mlíčko…“ Spiklenecky zamrkal, zasmál se a plácl Andreje po zádech.

Pak se prošel po jídelně, až pod ním prkna zapraštěla. Potom zastavil gramofon. „A co vzduch? Už tu nemáte co dejchat, je to tu jako ve zvěřinci… Kensi, co se tam s tím pořád babráš? Zavolej sem tu holku, ať připraví talíře a skleničky!“

„Loupe brambory,“ řekl s úsměvem Andrej a sám šel Kensimu pomáhat.

Ten Davydov je opravdu svéráz! Takový bezprostřední… Andrejovi připadalo, že se s ním zná už nejmíň rok. A je to fakt: Co kdyby se teď Andrej někam na ta blata vydal? Vůbec nejde o mléko, ale žít se tam dá určitě zdravěji. Stačí se podívat: Davydov je zdravý jako buk!

„Někdo bouchá na dveře,“ poznamenal Davydov. „Mám otevřít, nebo tam půjdeš sám?“

„Už jdu,“ vykřikl Andrej. Na chodbě stál Wang. Teď už bez vatované bundy, zato v modré keprové košili až ke kolenům. Hlavu mu obepínal pruh látky.

„Přivezli popelnice,“ řekl a radostně se usmál.

„Vykašli se na ně,“ odpověděl mu stejně radostným tónem Andrej. „Nikam nám neutečou. A jak to, že jsi přišel sám? Kde máš Mei Ling?“

„Doma. Je moc unavená. Spí. Trošku nám totiž stůně syn.“

„Tak pojď dál, přece tu takhle nebudeš pořád stát! Pojď, seznámím tě s jedním dobrým člověkem.“

„My už se známe,“ prohodil Wang, když stanul ve dveřích do jídelny.

„A hele — Váňa!“ vykřikl radostně Davydov. „Ty jsi tu taky? No jo,“

řekl a obrátil se ke Kensimu, „já to věděl, že Andrej je príma kluk! Samí dobrý lidi se u něho scházejí! Tak zrovna třeba ty, ten židáček… no, jak se jmenuje…? Teď se teprve pořádně rozparádíme! Musím se podívat, s čím si to pořád v kuchyni hrajou. Co tam můžou mít vlastně na práci?“

Wang hbitě odsunul Kensiho od stolu a sám začal velice zručně připravovat příbory. Kensi se jednou rukou a zuby pokoušel přitáhnout obvaz.

Andrej mu přispěchal na pomoc.

„Kde je pořád ten Donald?“ bručel nespokojeně.

„Zavřel se doma,“ odpověděl Wang. „A nepřeje si, aby ho někdo rušil.“

„Leze na něj poslední dobou nějakej splín. No…, ať dělá, co umí… Poslouchej, Kensi, co to vlastně máš s tou rukou?“

Kensi se zašklebil: „Rafnul mě pavián. Prevít jeden… Až na kost mi to prokousnul.“

„Vážně?“ užasl Andrej. „A já si myslel, že jsou v podstatě neškodný!“

„Jo, to víš! Neškodný… A co bys asi tak dělal ty, kdyby tě někdo chytil a rval na tebe obojek?“

„Jakej obojek?“

„Rozkaz číslo pět set sedm. Všechny paviány zaregistrovat a opatřit obojky s číslem. Zítra je budeme rozdělovat mezi obyvatelstvo. Asi tak dvacet jsme jich zvládli — a ostatní jsme zahnali do vedlejšího revíru, ať si tam s nima poradí. Co na mě koukáš s otevřenou pusou? Radši sem přines skleničky, je jich tu málo!“