ězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

VII.

Luke s Benem posadili Artoo Detoo dozadu do spíderu, zatímco Threepio vyhlížel další vojáky.

“Jestli má Solo tak rychlou loď, jak se vytahuje, měli bychom být z toho venku,” poznamenal starý muž s uspokojením.

“Ale dva tisíce – a dalších patnáct až se dostaneme na Alderaan!”

“Těch dalších patnáct mi starosti nedělá, zato ty první dva ano,” řekl Kenobi. “Asi budeš muset prodat spíder.” Luke bezděky pohladil spíder očima. Ale už ho tolik nevzrušoval jako dřív – jako spousta věcí, na kterých kdysi lpěl.

“To je ou kej,” ubezpečil Kenobiho. “Už ho asi nebudu potřebovat.”

Solo a Chewbacca se přemístili do jiné kóje a dívali se, jak císařští prohledávají bar. Dva z nich se na Corelliána podezíravě podívali. Chewbacca zaburácel a vojáci znatelně zrychlili krok. Solo se ironicky usmál a obrátil se ke kamarádovi.

“Tenhle kšeft nám může zachránit krk, Chewie. Sedmnáct tisíc!” Udiveně potřásal hlavou “Ti dva jsou nejspíš na dně. Rád bych věděl, proč po nich jdou. Ale jsem pro žádné otázky. Dost si za to zaplatili. Vypadneme, Falcon se sám dohromady nedá.”

“Pospícháš někam, Solo?” Corellian nerozeznal ten hlas. Připadalo mu, že vychází z elektronického translátoru. Přesto poznal, kdo k němu hovoří a kdo mu tiskne pistoli k boku. Stvoření vypadalo více méně jako člověk, mělo dvě nohy, ale jeho hlavu si vymyslel někdo v delíriu a obracel se z ní žaludek. Mělo to veliké hmyzí oči, vykulené v zelené tváři. Na vrcholu lebky mělo řadu krátkých trnů, zatímco nozdry a ústa byly včleněny do téměř prasečího rypáku.

“Po pravdě řečeno,” odpověděl Solo pomalu, “zrovna jsem se chystal za tvým šéfem. Můžeš Jabbovi říct, že už mám prachy, co mu dlužím.”

“To jsi říkal už včera – a minulej tejden – a předminulej taky. To stačí, Solo. Už se k Jabbovi nevrátím s nějakejma kecama.”

“Dneska ale vážně mám prachy,” protestoval Solo.

“Fajn. Tak mi je laskavě dej.” Solo pomalu usedl.

Jabbovi hoši měli nervózní prsty, zvlášť když je měli opřené o spoušť. Mimozemšťan si sedl na židli na druhé straně stolu. Ústí ošklivé pistolky ani na chvilku nepřestalo hledět na Solova prsa.

“Nemám je u sebe. Řekni Jabbovi…”

“Myslím, že na to je pozdě. Jabba by raději chtěl tvoji loď.”

“Jenom přes mou mrtvolu,” řekl Solo nevlídně. Na mimozemšťana to neudělalo dojem.

“Když na tom trváš… půjdeš se mnou ven, nebo to skončíme tady?”

“Nebudou rádi, když mne tady zabiješ,” namítl Solo. Z translátoru se ozvalo cosi, co asi byl mimozemšťanův smích.

“Ani si toho nevšimnou. Vstaň, Solo. Už se na to dlouho těším. Shodil jsem se před Jabbou tvejma pitomejma výmluvama.”

“Asi máš pravdu.” V hospodě se zablesklo, zahřmělo a když to všechno přešlo, z mimozemšťana zůstala jen lesklá skvrna na podlaze. Solo vytáhl zpod stolu ruku třímající kouřící zbraň. Číšníci se na něho pobaveně dívali a ti, kteří se ve věci vyznali, se smáli. Tvor udělal hroznou chybu, že dal Solovi šanci nechat ruce z dohledu.

“Mě musí vyřídit jinej frajer, než jsi ty. Jabba Hut je při najímání lidí moc velkej krkoun.” Solo s Chewbaccou odcházeli. Cestou Solo položil před barmana hrst mincí.

“Omlouvám se za ten binec. Vždycky jsem byl špatnej host.”

Těžce vyzbrojení vojáci pospíchali úzkou uličkou. Čas od času si posvítili na postavy v tmavých chalátech, které kšeftovaly s exotickým zbožím v malých výklencích. Ve vnitřních oblastech Mos Eisley byly ulice vysoké a úzké, podobné tunelům. Nikdo se neodváží na ně zlostně podívat, nikdo nenamítal, natož aby nadával. Obrněné postavy se pohybovaly s autoritou Impéria, osobní zbraně odjištěné a připravené k palbě. Všude v zaneřáděných průchodech se krčili lidé, mimozemšťané i mechanikalové, a uzavírali obchody pochybné legality. Ulicí dul horký vítr. Vojáci sevřeli řady. Pořádkem a disciplínou maskovali strach, který jim toto klaustrofobické prostředí nahánělo.

Jeden se zastavil a vzal za kliku. Dveře byly zavřené a zamčené. Odkudsi vyskočil pískem pokrytý chlapík a podnikl na vojáka bláznivý útok. Voják jen pokrčil rameny, srazil blázna k zemi a pospíchal uličkou za svými druhy. Jakmile byli pryč, dveře se pootevřely a kovová tvář vyhlédla ven. U nohy Threepio se krčila sudovitá postavička a snažila si vybojovat výhled.

“Měl jsem jít s panem Lukem a nezůstávat s tebou. Ale rozkaz je rozkaz. Nevím, kvůli čemu všechny ty nesnáze jsou, ale nejspíš jsi je zavinil ty.” Jakkoli to vypadá nemožně, Artoo Detoo se to podařilo: jeho pípnutí znělo posměšně.

“Dej si pozor na jazyk,” varoval ho vyšší stroj.

Na prstech jedné ruky by se daly spočítat staré spídery a další motorová vozidla schopná pohybu. Luka a Bena to ale nezajímalo. Dohadovali se tu s vytáhlým majitelem lehce insektoidních rysů. Byli tu prodávat, ne nakupovat. Nikdo z kolemjdoucích jim nevěnoval zvědavý pohled. V Mos Eisley se denně odehrávalo na půl tisícovky podobných kšeftíků, do kterých nebylo nic nikomu s výjimkou těch, kteří se jich přímo účastnili. Konečně už nezbývala síla na další prosby a hrozby. S výrazem člověka, který vypouští krev z vlastních žil, majitel obchodu vysázel Lukovi dohodnutý počet malých kovových předmětů. Luke a insektoid si vyměnili zdvořilé pozdravy a rozešli se, každý z nich přesvědčen, že si přišel na své.

“Říkal, že nemohl lepší cenu dát. XP osmatřicítky přišly na trh a po mém modelu už není poptávka,” vzdychl Luke.

“Netvař se otráveně,” chlácholil ho Kenobi. “Co máme, bude stačit. Zaplatíme i zbytek.” Z hlavní ulice zahnuli do uličky a kráčeli kolem malého robota, který se staral o hejno tvorů podobných zmenšeným mravenečníkům. Když zahýbali za roh, Luke se pohledem rozloučil se svým landspíderem – byla to poslední vazba s jeho někdejším životem. A pak už na ohlížení nezbýval čas. Když už byli za rohem, ze stínu se vynořilo cosi nevysokého a temného, co mohlo pod všemi kápěmi být i člověkem. Upřeně se za nimi dívalo, dokud nezmizeli za záhybem uličky.

Servisní vchod do malého miskovitého hvězdoletu byl obklíčen půltuctem lidí i mimozemšťanů, přičemž lidé vypadali groteskněji. Obrovská hora svalů a šlach završená hranatou hřívnatou lebkou s uspokojením přehlédla půlkruh ozbrojených zabiječů. Vystoupila ze středu půlměsíce a křikla směrem k lodi:

“Vylez ven, Solo! Obklíčili jsme tě.”

“Možná že jo, ale čumíte na druhou stranu,” ozval se klidný hlas. Jabba Hut povyskočil a už to samo o sobě poskytovalo podivuhodný pohled. Také jeho služebníci se otočili – a spatřili, že Han Solo s Chewbaccou stojí za nimi. “Čekal jsem na tebe, Jabbo, chápeš?”

“Myslel jsem si to,” připustil Jabba. Potěšilo ho, ale zároveň i znepokojilo, že ani Solo ani veliký Wookie nejsou zřejmě ozbrojeni.

“Nemám ve zvyku zdrhat,” řekl Solo.

“Zdrhat? Před čím zdrhat?” opáčil Jabba. Nepřítomnost zbraní Jabbu znepokojovalo víc, než si dokázal připustit. Musí v tom něco být a udělá tedy nejlíp, když se vyvaruje ukvapeností, dokud neodhalí, o co běží. “Hane, kamaráde, někdy jsem z tebe zklamaný. Jenom bych rád věděl, proč jsi mi nezaplatil… co jsi měl zaplatit už dávno. A proč jsi tak sejmul chudáka Greeda? Po tom všem, co jsme spolu prodělali.”

Solo se pousmál. “Nech toho? Jabbo. V tobě není ani tolik vřelosti, že by se ohřál sirotek bacil. Pokud jde o Greeda, poslal jsi ho, aby mě zabil.”

“Proč, Hane,” protestoval Jabba užasle, “proč bych to měl dělat? Jsi nejlepší pašerák, kterého znám. Máš moc velkou cenu na to, abych tě snímal. Greedo ti jenom tlumočil moje pochopitelné starosti, proč odkládáš placení. Nechtěl tě zabít.”

“Myslím, že chtěl. Příště za mnou neposílej svoje rabiáty. Když mi chceš něco říct, přijď za mnou sám.” Jabba potřásl hlavou, až se mu rozkýval podbradek – jako líný dozvuk jeho hrané lítosti.

“Hane, Hane – jen kdybys nebyl zničil ten náklad koření!! Pochop to… já prostě nemůžu dělat výjimky. Kam bych přišel, kdyby každý pilot, který pro mne pašuje, ničil zboží při prvním setkání s císařskou lodí? Takhle se nekšeftuje. Můžu bejt velkorysej a umím odpouštět, ale nesmí mě to položit.”

“Víš přece, že už jsem se s nimi setkal, Jabbo. Myslíš, že jsem koření zničil, protože jsem měl dost jeho smradu? Chtěl jsem ho přivézt zrovna tak, jako ty jsi ho chtěl dovézt. Jenže to nešlo.” Znovu ten sardonický úsměv. “Jak říkáš, mám moc velkou cenu, abys mě sejmul. Teď ale mám kšeft a můžu ti zaplatit, dokonce můžu přihodit něco navíc. Talíř na konto a zbytek za tři neděle.” Obrovitá postava zdá se přemýšlela a pak obrátila svoje další slova ne k Solovi, ale ke svým sluhům.

“Odložte blastery.” Pohled a žraločí úsměv se pak vrátil k ostražitému Corelliánci. “Hane, chlapče můj, dělám to jen proto, že jsi jednička a můžu tě ještě někdy potřebovat. Takže, z velkorysosti duše a dobrotivého srdce – a za příplatek, dejme tomu, dvaceti procent ti dám ještě trochu času.” V hlase mu praskala hrozba. “Je to ale naposled. Jestli mě ještě jednou podfoukneš, jestli se tvoje legrácky otřou o mou velkorysost, vypíšu na tvou hlavu cenu tak vysokou, že se neodvážíš ochomejtnout se v blízkosti jakéhokoli civilizovaného systému, protože na každým z nich si tvoje jméno a ksicht budou pamatovat lidi, schopný ti vyřezat pajšl z těla za desetinu toho, co jim slíbím.”

“Mám radost, že oba chováme v srdci shodné zájmy,” odpověděl Solo mile a spolu s Chewbaccou vykročil podél Hutových pistolníků. “Neměj starosti, Jabbo, zaplatím ti. Ne kvůli hrozbám. Prostě proto, že mě to těší.”

“Prohledávají ústřední kosmodrom,” oznámil kapitán. Aby s Darth Vaderem udržel krok, musel co chvilku popoběhnout. Temný pán byl pohroužen do myšlenek. Procházel jednou z hlavních chodeb bitevní stanice, následován několika pobočníky. “Začínají docházet zprávy,” pokračoval kapitán. “Je to otázka času, kdy se těch droidů zmocníme.”

“Když bude třeba, nasaďte víc lidí. Na protesty guvernéra nedbejte – ty droidy potřebuju. Děvče vzdoruje mozkové sondě jenom proto, že má naději, že se data dají použít proti nám.”

“Chápu lorde Vadere. Zatím tedy musíme mařit čas bláznivými pokusy guvernéra Tarkina zlomit ji.”

“Dok číslo devadesát čtyři je tady,” řekl Luke Kenobimu a robotům, kteří se k nim připojili. “A tady je Chewbacca. Vypadá, že ho něco rozčílilo.”

Vskutku, veliký Wookie na ně mával přes hlavy davu a cosi na ně křičel. Přidali do kroku a nikdo z nich si nevšiml malé, do temného chalátu zahalené postavy, která je následovala do transportní jednotky.

Osůbka zapadla do průchodu a z váčku ukrytého v bohatých záhybech pláště vytáhla malý vysílač. Vypadal příliš nově a moderně na to, aby mohl být ve vlastnictví takového zmetka, ale ten do něho hovořil velmi sebevědomě.

Luke si všiml, že dok číslo devadesát čtyři se v ničem nelišil od jiných, mnohdy velkolepě pojmenovaných doků v Mos Eisley. Sestával z nákladní rampy a ohromné jámy, vyhloubené do kamenité půdy. Ta sloužila jako ochrana před radiací jednoduchých antigravitačních motorů, které při startu umožňovaly kosmické lodi odpoutat se od gravitačního pole planety. Matematika kosmického pohonu byla jednoduchá pro Lukovo chápání. Antigrav fungoval jenom v případech, že gravitační pole, jemuž měl vzdorovat, bylo dosti silné – jako například na planetě. Zato nadsvětelné cesty se mohly podnikat jenom tam, kde loď žádné gravitaci nepodléhala. Proto každá mimosystémová loď musela mít dvojí pohon.

Jáma v doku devadesát čtyři byla stejně opotřebovaná a napůl rozpadlá jako všechno v Mos Eisley. Její svážné strany byly popraskané a hrbolaté, místo aby byly vyhlazené, jak tomu bývá zvykem na lepších světech. Luke si ale pomyslel, že se báječně hodí k lodi, ke které je Chewbacca vedl.

Omlácený elipsoid mohl jen se sebezapřením být nazýván kosmickou lodí. Zdálo se, že ho někdo uplácal dohromady z vyhozených a nepoužitelných úlomků starých trupů a dílů kosmických plavidel. Je div, uvažoval Luke, že ten krám vůbec drží pohromadě. Když si tu věc představil v kosmu, málem upadl do hysterického smíchu věc ale byla příliš vážná. Vskutku bylo smutné pomyšlení, že v něčem takovém mají cestovat na Alderaan…

“Co je to za krám,” zabručel, když už konečně nedokázal skrývat svoje pocity. Kráčeli po rampě do otevřeného vchodu. “S tímhle se do hyperprostoru nedostaneme!” Kenobi nic neřekl, jenom ukázal na vchod, kde už někdo stál. Buď měl Solo mimořádně dobrý sluch, a nebo byl zvyklí, jaké pocity jeho Millenium Falcon v zájemcích o cestování vyvolává.

“Nevypadá jako nic moc,” připustil, “ale je to špička. Osobně jsem ji vylepšil. Kromě pilotování rád ladím mechaniku. Dokáže jít na chlup pět faktorů nad rychlost světla.” Luke se škrábal na hlavě a představoval si, jak asi by stroj mohl takový příslib splnit. Buď byl Corellian největší lhář na této straně od galaktického centra, a nebo ve stroji vězelo víc, než bylo patrno na první pohled. Luke si pak připomněl Benovo ponaučení, že se nemá nikdy důvěřovat povrchnímu dojmu a rozhodl se, že si ušetří konečný úsudek o lodi a jejím pilotovi, až je uvidí v akci.

Chewbacca se poflakoval někde za nimi u vchodu do doku. Najednou přiběhl po rampě k Solovi, hřívu rozevlátou, a něco k němu vzrušeně bručel. Pilot na něho klidně hleděl, občas přikývl a pak štěkl krátkou odpověď. Wookie pak běžel dál do lodi a zastavil se jen na okamžik, aby pobídl ostatní ke spěchu.

“Vypadá to, že sebou musíme hodit,” vysvětlil Solo záhadně, “takže si pospěšte na palubu, odlétáme.” Luke mu chtěl položit několik otázek, ale Kenobi se už ubíral po rampě vzhůru. Droidi šli za ním. Když byli uvnitř, Luke s úžasem pozoroval Chewbaccu, jak si usilovně probojovává přístup do pilotního křesla, které bylo sice upravené, ale i tak úpělo pod jeho obrovitou hmotou. Wookie zapnul několik drobných vypínačů, označených snad až zbytečně velkými čísly. Jeho veliké tlapy se pohybovaly po kontrolní desce s překvapivou ladností. Někde v nitru lodi se ozval hukot. Motory se zažehly. Luke a Ben se připoutali do volných křesel v ústřední chodbě.

Před dokem se ze záhybu temné látky vysunul dlouhý kožnatý čenich a hlubině kápě zářily po jeho stranách pozorné oči. Tvor otočil hlavu právě včas, aby spatřil přibíhat osm císařských vojáků. Jistě ne náhodou běželi rovnou k této záhadné postavě. Ta něco zašeptala prvnímu z nich a ukázala na dok. Byla to jistě provokativní informace. Vojáci odjistili zbraně, namířili je před sebe a hromadně vpadli do doku.

Záblesk pohybujícího se kovu upozornil Sola na nevítaný příchod nevítaných hostů. Solo si pomyslel, že si jistě nepřišli přátelsky popovídat. Dřív než stačil otevřít ústa, aby protestoval proti takovému vpádu, bylo jeho podezření potvrzeno. Několik vojáků zakleklo a spustilo na něho palbu. Solo zapadl do vnitř a zakřičel:

“Chewie – rychle, ochranný štít! Vypadni odsud!”

Odpovědělo mu souhlasné zahřímání. Solo vytáhl svou pistoli a z poměrně bezpečného úkrytu vchodových dveří se mu podařilo opětovat palbu. Ohrožení vojáci zjistili, že jejich oběť není ani bezmocná, natož zasažená, a utíkali se schovat. Hluboký hukot nabýval na síle, měnil se v ohlušující jekot.

Solo vztáhl ruku po spouštěcím tlačítku. Vzápětí se zavřel poklop. Země se začala otřásat a ustupující vojáci se stahovali ke vchodu doku. Srazili se tam s druhým oddílem, který právě přibíhal, přivolán rychle se šířícím nouzovým signálem. Jeden z vojáků divoce gestikuloval, ve snaze vysvětlit průběh událostí v doku vyššímu důstojníkovi, který se právě dostavil.

Když horlivý voják skončil, důstojník vytáhl příruční komunikátor a křikl do něho:

“Volám můstek… pokoušejí se uniknout! Pošlete za jejich lodí všechno, co máte!”

Po celé Mos Eisley se rozezvučely sirény. Zvuk se rozbíhal od doku číslo devadesát čtyři v soustředěných kruzích. Na signál vojáci vybíhali z průchodů a stačili zahlédnout malou loď, jak se ladně vznáší k bleděmodré obloze nad Mos Eisley. Dřív, než kteréhokoli z nich napadlo použít zbraně, zmenšila se do velikosti špendlíkové hlavičky.

Luke a Ben si odepínali bezpečnostní pásy. Solo kolem nich kráčel do kokpitu klidným, uvolněným krokem zkušeného astronauta. V kabině spíš dopadl než dosedl do pilotního sedadla a okamžitě začal číst údaje přístrojů a displejů. Chewbacca na sousedním sedadle mručel a chrčel jako špatně seřízený motor spíderu. Wookie přestal sledovat přístroje jen na chvilku, ukázal mohutným prstem na obrazovku ostražného systému. Solo na ni krátce mrkl a pak se podrážděně vrátil ke svému panelu.

“Já vím, já vím… vypadá to na dva, možná tři křižníky. Naši cestující se zřejmě někomu nelíbí. Zkus je nějak zaměstnat a já zatím dokončím program pro supersvětelný skok. Nastav deflektory na maximální krytí.” Po těchto instrukcích přestal s velkým Wookiem konverzovat. Ruce mu rejdily po vstupním terminálu počítače.

Solo se ani neotočil, když se za jeho zády objevila drobná válcovitá postavička. Artoo Detoo zapípal několik poznámek a pak se stáhl. Zádové spínače zaznamenávaly obraz citronově žlutého oka Tatoinu, které se za nimi rychle zmenšovalo. Rychlost ale nestačila, aby zmizely i tři body, označující přítomnost císařských válečných lodí. Solo sice nevěnoval pozornost Artoo Detoo, ale když se objevili jeho lidští cestující, otočil se.

“Dva další přilétají z různých úhlů,” řekl jim, zkoumaje lhostejně přístroje. “Chtějí nás zablokovat a zabránit nám tím ve skoku. Pět lodí… co jste provedli, že je o vás takový zájem?”

“Nemůžeme jim uletět?” otázal se Luke sarkasticky, nevšímaje si pilotovy otázky. “Říkal jsi, že tenhle krám je rychlý.”

“Pozor na jazyk, chlapečku, nebo poletíš domů. Je jich na můj vkus moc. Ale jakmile skočíme do hyperprostoru, budeme mít od nich pokoj.” Zasvěceně se usmál. “V supersvětelných rychlostech nikdo nedokáže žádnou loď přesně sledovat. A navíc znám pár triků, jak oklamat i ty největší všetečky. Škoda ale, že jsem nevěděl, že vy dva jste tak populární mládenci.”

“Proč?” zeptal se Luke vyzývavě. “Nevzal bys nás?”

“To ne,” nenechal se Corellián vyvést z míry. “Ale zvedl bych vám cenu.” Luke už měl štiplavou odpověď na jazyku. Ztratil ale řeč a musel zvednout ruce, protože černý prostor vesmíru v průzoru se změnil v jasně červený záblesk, podobný povrchu slunce. Kenobi, Solo a dokonce i Chewbacca to udělali také, protože exploze nastala tak blízko, že fototropické stínění nestačilo záři zachytit.

“Začíná to být zajímavé,” zabručel Solo.

“Za jak dlouho můžeme přejít do skoku?” zeptal se Kenobi klidně. Každou chvilku mohli přijít o život, ale podle všeho mu to bylo jedno.

“Pořád ještě jsme v dosahu gravitace Tatoinu,” zněla klidná odpověď. “Bude to trvat ještě několik minut, než ji navigační počítač dokáže kompenzovat a nastaví přesný skok. Mohl bych přemostit jeho rozhodnutí, ale hyperdrajv by se mohl složit. Takže bych měl v rukou hromadu šrotu a vás čtyři na víc.”

“Čtyři minuty,” vyhrkl Luke, pohlížeje na obrazovky. “Při tom, jak rychle se blíží…”

“Cestování hyperprostorem je něco jiného než práškování polí, kamaráde. Už jsi někdy zkusil vypočítat hyperprostorový skok?” Luke musel zavrtět hlavou. “Není to žádná sranda. To bys koukal, co by se stalo, kdybych to zkopal a proletěli jsme hvězdou nebo nějakou jinou spřátelenou kosmickou věcičkou jako je černá díra. Tím by jsme rychle cestování skončili.” Chewbacca dělal co mohl, aby unikl, ale přesto v blízkosti třaskaly nové výbuchy. Červené varovné světlo na Solově konzoli se dovolávalo pozornosti.

“Co je to?” Zajímal se Luke nervózně.

“Ztrácíme deflekční štít,” informoval ho Solo s výrazem člověka, kterému mají právě vytrhnout zub. “Měl by ses zase připoutat. Jsme už skoro přichystaný ke skoku. Mohlo by se stát, že na to šlápnu v nevhodnou chvíli.” Vzadu v hlavním nákladním prostoru se Threepio už připoutal k sedadlu ocelovými pažemi silnějšími než jakýkoli antiakcelerační pás.

Artoo Detoo klouzal v před a zase v zad. Zmítaly jím otřesy vyvolané stále silnějšími výboji energie, dorážejícími na deflektory lodi.

“Byla ta cesta vskutku nezbytná?” brumlal robot zoufale. “Zapomněl jsem na to, jak nenávidím cestování kosmem.” Zmlkl, když přišli Luk s Benem a začali se poutat do křesel. Luke si úplně nesmyslně vzpomněl na pejska, kterého kdysi vlastnil, když najednou cosi nesmírně mocného udeřilo do lodi silou padlého anděla.

Admirál Motti vstoupil do ztichlé konferenční místnosti. Na tváři se mu odrážely pruhy zářivkového osvětlení stěn. Stočil pohled do míst, kde guvernér Tarkin stál před vypouklou obrazovkou a mírně se uklonil. Přesto že bylo jasné, že svět podobný drobnému zelenému drahokamu vplul na obrazovku, oznámil formálně:

“Vstoupili jsme do systému Alderaanu. Čekáme na vaše rozkazy.” Nad dveřmi se objevil signál a Tarkin pokynul se strojenou zdvořilostí admirálovi:

“Ještě počkejte, Motti.” Dveře se odsunuly. Vešla Leia Organa provázena dvěma strážci a následovaná Darth Vaderem.

“Já jsem…” začal Tarkin.

“Vím, kdo jste,” odsekla Leia. “Guvernér Tarkin. Mohla jsem čekat, že vás najdu Vaderovi za zadkem. Mohla jsem vás poznat podle zápachu, hned jak mě přivedli na palubu.”

“Rozkošná až do poslední chvíle,” poznamenal Tarkin tónem, který naznačoval naprostý nedostatek pocitu rozkoše. “Nemáte ponětí, jak těžké pro mne bylo podepsat rozkaz k vaší likvidaci.” Úšklebkem vyjádřil ironický smutek. “Všechno by ovšem mohlo být jiné, kdyby jste při výslechu spolupracovala. Lord Vader mne informoval o vašem odporu proti našim tradičním metodám výslechu…”

“Máte na mysli mučení,” opáčila a hlas se jí zachvěl.

“Nebudeme se přít o slovíčka,” usmál se Tarkin.

“Překvapuje mě, že jste měl kuráž podepsat ten rozsudek osobně.” Tarkin znechuceně zafuněl.

“Jsem muž zasvěcený povinnostem a ponechal jsem si jen málo radostí. K těm patří malé pozvání pro vás. Před popravou se zúčastníte obřadu. Ten bude potvrzením, že naše bojová stanice je ve funkčním stavu a současně zahájí novou éru císařské technické převahy. Tato stanice je poslední článek v nově ukovaném řetězu, jímž Říše spoutá milion systémů Impéria jednou pro vždy. Vaše směšná Aliance nás přestane zajímat. Po dnešní ukázce se už nikdo neodváží postavit císařské moci, ani senát.” Organa se na něj s pohrdáním podívala.

“Impérium se nedá udržet pohromadě silou. Síla nikdy nic nespojila na dlouho. Čím víc budete tisknout pěst, tím víc systémů vám unikne mezi prsty. Guvernére, jste blázen. Blázni často zaplatí za svoje bludy smrtí.” Na Tarkinově tváři, pergamenem potažené lebce, se objevil úsměv smrti.

“Bude zajímavé zjistit, jaký způsob odchodu si pro vás lord Vader vymyslel. Bude to jistě něco odpovídajícího vaší – i jeho – úrovni. Ale než nás opustíte, předvedeme vám moc této stanice, jednou a rozhodující ukázkou. Přesto že jste neprojevila ochotu poskytnout nám informace o umístění povstalecké pevnosti, usoudil jsem, že vhodným objektem naší ukázky bude vaše rodná planeta Alderaan.”

“Ne! To nesmíte! Alderaan je mírumilovný svět. Nemá žádnou armádu. Nesmíte…” Tarkinovi zářily oči.

“Zvolila by jste jiný cíl? Například vojenský cíl? Jsme k tomu přístupni – stačí, aby jste jmenovala systém.” Pokrčil rameny. “Už mám těch her dost. Takže naposledy: kde je povstalecká základna?”

“Dantooine,” zašeptala. Dívala se na obrazovku. Všechny známky vzdoru z ní opadly. “Je na Dantooinu.”

Tarkinovi unikl povzdech úlevy a pak se obrátil k postavě, která stála vedle něho. “No vida, lorde Vadere. Dovede být rozumná. Je pouze třeba správně formulovat otázky a dostane se k odpovědi.” Obrátil pozornost k ostatním důstojníkům. “Po ukončení ukázky se urychleně přesuneme k Dantooinu. Můžete pokračovat v akci, pánové.” Trvalo to několik vteřin, než k ní pronikla Tarkinova lhostejně pronesená slova.

“Cože?” vydechla Organa konečně.

“Dantooine,” vysvětloval Tarkin, zkoumaje své nehty, “je příliš vzdálen střediskům imperiálního obyvatelstva, aby mohl sloužit jako odstrašující příklad. Jistě pochopíte, že k němu potřebujeme objekt umístěný blízko středu, aby se zpráva o naší moci rychle rozšířila po celém Impériu. Ale nemějte obavy. Vaše povstalecké přátele na Dantooinu vyřídíme co nejdříve.”

“Vy jste ale řekl…” začala Organa protestovat.

“Pouze poslední vyřčená slova mají význam,” prohlásil Tarkin ostře. “Budeme pokračovat v destrukci Alderaanu podle plánu. Pak budete mít to potěšení sledovat spolu s námi, jak zlikvidujeme středisko toho nesmyslného povstání na Dantooinu.” Pokynul dvěma vojákům, kteří jí stáli po boku. “Odveďte ji na vyhlídkovou palubu.”

Usmál se.

“Postarejte se jí o nerušený výhled.”