ězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

VI.

“Podívej se tam, Luku,” ukázal Kenobi na jihozápad. Spíder dál uháněl po povrchu kamenité pouště. “Řekl bych, že vidím kouř.” Luke pohlédl udaným směrem.

“Nic nevidím.”

“Stejně se tam podíváme. Třeba se někomu něco stalo.” Luke otočil spíder.

Netrvalo dlouho a také on spatřil stoupající sloupy dýmu, které Kenobi kdoví jak zachytil. Spíder zvládl slabé stoupání a pak klesal po mírném svahu do širokého mělkého kaňonu. Byl plný pokroucených spálených objektů, které byly původu organického, jiné nikoli. Uprostřed té zkázy, podobný kovové velrybě vyvržené na břeh ležel rozbitý trup jawovského transportéru. Luke zastavil spíder. Kenobi za ním vyskočil do písku a společně začali zkoumat pozůstatky zkázy.

Luke si všiml několika mělkých prohlubní. Přidal do kroku, přešel k další z nich a po chvilce zkoumání zavolal Kenobiho.

“Vypadá to na písečné lupiče. Tady je několik stop po banthách.” Pak si Luke všiml záblesku kovu napůl pohřbeného do písku. “A tady je jedna z jejich dvousečných seker.” Zmateně zavrtěl hlavou. “Nikdy jsem ale neslyšel, že by se Jezdci odvážili na něco tak velkého.” Protáhl se, hledě na vysokou ohořelou siluetu písečného transportéru.

Kenobi prošel kolem něho. Zkoumal široké stopy v písku.

“To nebyli oni,” prohlásil zamyšlen, “ale někdo to nastražil tak, abychom my – nebo kdokoli jiný, kdo by sem přišel – mysleli, že to udělali.” Luke se k němu připojil.

“Nechápu.”

“Pořádně si ty stopy prohlédni,” radil mu starší muž. Ukázal na tu nejbližší a pak na několik dalších. “Není ti na nich nic divného?”

Luke zavrtěl hlavou.

“Ať tu byl kdokoli, nechal banthy klusat vedle sebe. Píseční lupiči vždycky jezdí za sebou, v jedné řadě, aby zmátli stopaře a skryli svou sílu.” Kenobi obrátil pozornost k písečnému transportéru a nechal Luka zkoumat stopy. Ukázal na místo, kde jediný výstřel vyrazil zámek, panty i rám vchodu.

“Všimni si, s jakou přesností se tu střílelo. Píseční lupiči to tak nedovedou. Po pravdě řečeno, na Tatoinu to nikdo neumí s takovou účinností.” Otočil se a hleděl na obzor. Možná, že za některým z blízkých kopců se skrývá tajemství – a hrozba.

“Jenom císařští vojáci dokáží zaútočit na písečný transportér s tak chladnou přesností.” Luke přistoupil k jedné z maličkých zhroucených mrtvol a nohou jí převrátil na záda.

Znechuceně se zašklebil při pohledu na to, co zbylo z toho ubohého stvoření. “Tihle jawové prodali strýci Owenovi a mně Artoo Detoo a Threepio. Poznávám je podle střihu jejich oděvu. Proč by ale císařští vojáci vraždili jawy a písečné lupiče? Museli přece zabít několik jezdců, aby se zmocnili jejich banth.” Usilovně přemýšlel. Uvědomil si, že v něm roste napětí. Hleděl na spíder, přes mrtvoly jawů, které se rychle rozkládaly.

“Takže… jestliže stopovali droidy až k jawům, jistě se dozvěděli, komu je jawové prodali. Takže to je zavedlo až…” Luke utíkal jako zběsilý ke spíderu.

“Luku, počkej… Počkej, Luku,” křičel Kenobi. “Je to moc nebezpečné! Nikdy nedokážeš…” Luke neslyšel nic než hukot ve vlastních uších, necítil nic než žár v srdci. Skočil do spíderu a takřka současně sešlápl pedál plynu až na podlahu. Nechal Kenobiho a oba roboty v oblaku písku a štěrku.

Stáli tam uprostřed rozkládajících se mrtvol, orámováni stále ještě dýmajícím vrakem písečného transportéru. Když se Luke přiblížil ke svému domovu, spatřil jiný kouř, než který stoupal ze stroje jawů. Jen na poslední chvíli si vzpomněl, že by měl vypnout motor, když odklopil kupoli a skákal ven. Temný dým neúprosně stoupal z děr v zemi. Tyto díry byly jeho domovem, jediným, který kdy poznal. Teď to mohly docela dobře být jícny sopek. Znovu a znovu se pokoušel proniknout do podzemního obytného komplexu. Znovu a znovu ho prudký žár zahnal kašlajícího a kuckajícího nazpět. Uvědomil si, že se potácí a z očí mu kanuly slzy, způsobené nejen kouřem.

Napůl oslepený hleděl dolů do vnějšího vchodu do garáže. Ta hořela také. Třeba se jim ale podařilo uprchnout ve druhém spíderu…

“Teto Beru… Strýčku Owene!” Bylo těžké něco zahlédnout skrz oči dráždící clonu. V dýmu objevil dva dýmající předměty, dole v tunelu. Pro slzy a kouř je skoro neviděl. Vypadaly skoro jako… Zavzlykal a zuřivě si vytíral oči, které ho nechtěly poslouchat. Ne.

Pak se otočil, padl na zem a pohřbil tvář do písku, aby se už na nic nemusel dívat.

Ohromná třírozměrná obrazovka zaplňovala celou jednu stěnu rozsáhlé místnosti od stropu až po podlahu. Zobrazovala milión hvězdných systémů. Byla to sice jen malá část galaxie, ale i tak to byl úchvatný pohled. Dole stála mohutná postava Darth Vadera. Vedle něho byl guvernér Tarkin a z druhé strany admirál Motti a generál Tagge. V tomto úchvatném okamžiku všichni zapomněli na někdejší neshody.

“Poslední odpočet je zakončen,” informoval je Motti. “Všechny systémy jsou funkční.” Otočil se k nim. “Jaký bude první kurs, kterým se vydáme?” Zdálo se, že Vader neposlouchá. Tiše mumlal, napůl pro sebe:

“Projevuje překvapující sebevládu. Neuvěřitelně vzdoruje torturátoru.” Shlédl na Tarkina. “Bude to trvat nějaký čas, než z ní dostaneme nějakou informaci.”

“Vaše metody mi vždycky připadaly poněkud zvláštní, Vadere.”

“Jsou účinné,” namítl tiše Temný pán. “v zájmu urychlení procesu jsem otevřen vašim návrhům.” Tarkin vypadal zamyšleně. “Tvrdohlavost lze někdy překonat tím, že ohrozíme někoho jiného, než vyslýchanou osobu.”

“Co tím myslíte?”

“Jenom mne napadlo, že je na čase, abychom předvedli plnou sílu naší stanice. Můžeme to udělat dvojnásob užitečným způsobem.” Poručil naslouchajícímu Mottimu. “Řekněte programátorům, ať nasadí kurs do systému Alderaan.”

Kenobi se neostýchal přetáhnout si starý hadr přes nos a ústa, aby odfiltroval alespoň část odporného puchu, který vycházel z ohně spalujícího kosti. Artoo Detoo a Threepio nic takového nepotřebovali, třebaže byly vybaveni čichacími cenzory. Dokonce Threepio, který měl v sobě zabudované estetické obvody, mohl nasadit uměle selektivní režim, když toho bylo potřeba. Společnými silami oba droidi pomohli Kenobimu naházet poslední těla do šlehajících plamenů. Pak ustoupili a dívali se na hořící mrtvé. Ne snad, že by pouštní mrchožrouti nedokázali stejně účinně očistit vypálený písečný transportér od pozůstatků života. Kenobi však vyznával určité hodnoty, které by většina moderních lidí považovala za zastaralé. Nezanechal by nikoho požíračům kostí ani štěrkovým červům, ani toho nejposlednějšího smrdutého jawu. Kenobiho vyrušil z této pochmurné činnosti sílící hukot. Otočil se a díval se, jak se k nim blíží spíder, tentokrát rozumnou rychlostí, narozdíl od té, jakou odjížděl. Zpomalil a zůstal viset opodál.

Nebyla v něm žádná známka života. Ben se vydal k čekajícímu vozidlu. Oběma robotům pokynul, aby ho následovali. Poklop se otevřel. Na sedadle seděl nehnutě Luke. Pod Kenobiho zkoumavým pohledem se ani nepohnul. Už to napovědělo starému muži, co se přihodilo.

“Sdílím tvůj žal, Luku,” ozval se tiše po chvíli. “Nemůžeš nic dělat. Kdybys tam býval byl, zabili by tě také a droidi by byli v rukou císařských. Dokonce ani sama síla…”

“Kašlu na tvou sílu,” rozkřikl se Luke v návalu hněvu. Pak se otočil a pohlédl na Kenobiho. Na tváři měl vrásky, které náleželi staršímu muži. “Odvezu tě na kosmodrom v Mos Eisley. Chci letět s tebou – na Alderaan. Tady mi už nic nezůstalo.” Stočil oči přes poušť a snažil se zahlédnout cosi, co leželo za pískem a skalami a stěnami kaňonu.

“Chci se učit, abych se stal rytířem řádu Jedi jako můj otec. Chci…” Ustal, protože slova se mu vzpříčila v hrdle jako roubík. Kenobi vklouzl do kokpitu. Položil mladíkovi jemně ruku na rameno a pak se posunul dopředu, aby udělal oběma robotům místo.

“Udělám co mohu, abys dosáhl svého přání, Luku. Nyní se vydejme do Mos Eisley.” Luke kývl a zavřel poklop. Spíder se vydal k východu. Za sebou zanechal stále ještě dýmající písečný transportér, pohřební hranici jawů, a jediný způsob života, jaký Luke kdy poznal.

Luke a Ben zanechali spíder na okraji pískovcového skaliska a hleděli dolu na drobné pravidelné vyvýšeniny, vystupující z pláně zalité sluncem, ležící pod nimi. Neladný slepenec mizerného betonu, kamení a plastových staveb se rozpínal od ústřední stanice pro distribuci vody a energie jako paprsky kola. město bylo ovšem větší než vypadalo, protože jeho valná část ležela pod povrchem.

Obraz města doplňovaly okrouhlé prohlubně odpalovacích ramp, z této dálky připomínající krátery po bombách.

Zvedl se ostrý vítr. Luke si nasadil ochranné brýle, zatím co mu na nohy útočil písek.

“Jsme tady,” šeptal Kenobi a ukazoval na neokázalou směsici budov. “Kosmodrom Mos Eisley, ideální místo pro nás, abychom se ztratili, než najdeme cestu k jiným planetám. Nikdy na Tatoinu nenajdeme takovou ohavnou sbírku zkrachovaných existencí a zločineckých typů jako tady. Musíme být velice opatrní, Luku, protože Imperium už o nás ví. Mezi obyvateli Mos Eisley se dobře ztratíme.” Luke se tvářil odhodlaně.

“Jsem připraven k čemukoli, Obiwane.” Rád bych věděl, zda si uvědomuješ, co všechno to může znamenat, pomyslel si Kenobi.

Jenom ale kývl a vydal se zpátky ke spíderu. Na rozdíl od Anchorheadu bylo v Mos Eisley i v horkém dni dost lidí. Od samého začátku město vyrůstalo jako obchodní centrum. Proto i ty nejstarší budovy byly navrženy tak, aby poskytovaly ochranu před paprsky podvojného slunce. Z vnějšku vypadaly primitivně a mnohé z nich takové i byly. Stěny a klenby ze starých kamenů však často maskovaly celoplastový plášť stěn, ve kterých cirkulovala chladící kapalina. Luke vjel spíderem do předměstí, když se odkudsi vynořilo několik leskle oděných postav a začalo kolem stroje dělat stále těsnější kruh.

V okamžiku paniky ho napadlo šlápnout na plyn a vyrazit mezi ostatní vozidla a chodce. Překvapivě silné sevření ruky ho zadrželo a zároveň uklidnilo. Ohlédl se a spatřil, jak ho usmívající se Kenobi varuje. Taktedy pokračovali rychlostí ve městě obvyklou. Luke doufal, že císařští vojáci se zabývají něčím jiným. Nebylo tomu ale tak. Jeden z vojáků zvedl ruku v pancéřové rukavici. Lukovi nezbývalo než odpovědět. Zatímco brzdil, stále více si uvědomoval, jak velkou pozornost kolem jdoucích budí a co horšího – zdálo se, že pozornost se ani tak netýká jeho nebo Kenobiho, jako dvou nehybných robotů, sedících vzadu ve spíderu.

“Jak dlouho vám ti dva droidi patří?” štěkl na něho voják, který předtím zvedl ruku. Jak se zdálo, pohrdal jakýmikoli zdvořilostmi. Luke se na něho chvilku bezvýrazně díval a pak ze sebe vypravil:

“Asi tak tři, čtyři roky.”

“Jestli se vám líbí, jsou na prodej a uděláme vám cenu,” zapojil se Kenobi do řeči. Vypadal teď jako pouštní tulák, který si rád přivydělá pár kreditů na hloupých císařských. Voják ho neuznal vhodného na odpověď. Plně se věnoval zkoumání vnitřku spíderu.

“Jedete z jihu?” zeptal se. “Ne… ne,” odpověděl Luke rychle. “Žijeme na západě, blízko sídliště Bestin.”

“Bestin?” zavrčel voják. Obešel spíder, aby si ho prohlédl z předu. Luke se přinutil, aby se díval rovnou před sebe. Konečně obrněná postava skončila prohlídku. Přesunula se přímo k Lukovi a štěkla:

“Ukažte mi legitimaci!” Ten chlap určitě vycítil můj strach a nervozitu, pomyslel si Luke. Ještě před chvilkou byl odhodlaný vydržet všechno, ale jeho odhodlání se rozplývalo pod upřeným pohledem profesionálního vojáka. Bylo mu jasné, co se stane, když ukáže svoji identifikační kartu se jménem bydliště a jmény nejbližších příbuzných. Něco mu bzučelo v hlavě. Bylo mu na omdlení.

Kenobi se naklonil do předu a řekl vlídně vojákovi:

“Žádnou kartu nepotřebujete.” Hlas starého muže zněl nějak zvláštně. Policista se na něho nepřítomně podíval a odpověděl, jako by šlo o samozřejmou věc:“Ne, žádnou identifikaci nepotřebuju.” Reagoval opačně, než Kenobi; mluvil normálně, ale tvářil se divně.

“Žádné droidy nehledáte,” řekl mu Kenobi laskavě.

“Nehledáme žádné droidy.”

“Můžete jet po svém.”

“Můžete jet posvém,” řekl muž s kovovou maskou Lukovi.

Na Lukovi byla vidět úleva. Mohla ho prozradit stejně dobře, jako předtím nervozita. Voják si toho ale nevšímal.

“Jeďte,” zašeptal Kenobi.

“Jeďte,” vybídl policista Luka. Luke přemýšlel, zda mu má zasalutovat, pokynout nebo poděkovat a vyřešil problém sešlápnutím plynu. Spíder vyrazil z kruhu vojáků. Těsně předtím, než zahnul za roh, Luke se odvážil pohlédnout dozadu. Zdálo se, že policista, který s ním mluvil, se teď o něčem dohaduje se svými druhy. Jistý si tím ale Luke nebyl. Pohlédl na svého průvodce a chtěl mu něco říci. Kenobi ale jenom pomalu zavrtěl hlavou a usmál se. Luke tedy ovládl zvědavost a soustředil se na řízení spíderu v čím dál užších uličkách.

Kenobi zřejmě měl nějaký úmysl ohledně cíle cesty. Luke si prohlížel zbídačené stavby a podivná individua, která míjeli. Vjížděli do nejstarší části Mos Eisley a zde zřejmě se neřestem dařilo nejvíc. Kenobi ukázal prstem a Luke zaparkoval spíder před budovou, která vypadala jako jeden z bloků zdejšího nejstaršího kosmodromu. Dneska z ní byla hospoda. Uvnitř byla pestrá společnost. Však také před hospodou parkovala pestrá směsice vozidel – některé typy Luke znal, o jiných jenom slyšel.

Podle tvaru budovy Luke usuzoval, že větší část hospody leží pod úrovní povrchu. Jakmile zaparkovali, odkud si se vynořil jawa a začal ohmatávat chamtivýma rukama kovové boky spíderu. Luke se vyklonil ven a houkl na podčlověka cosi nevlídného. Ten se dal na úprk.

“Já tyhle jawy prostě nesnáším,” zavrčel Threepio se zřejmým odporem. “Ohavná stvoření.” Luke měl ještě plnou hlavu toho, jak unikli jen o vlas, tak že slova Threepio nijak nekomentoval.

“Stejně nechápu, jak jsme těm vojákům mohli uniknout. Už jsem myslel, že je po nás.”

“V duchu je obsažena síla, Luku. Někdy ti pomůže ovládnout ostatní. Je to mocný spojenec. Ale jakmile se jí naučíš používat, pochopíš, že je v ní i nebezpečí.” Luke sice plně nepochopil, ale přikývl. Ukázal na odpuzující, ale zřejmě populární hospodu.

“Vážně si myslíš, že tu najdeme pilota schopného nás dopravit na Alderaan?” Kenobi vystoupil ze spíderu.

“Do té hospody chodí většina dobrých nezávislých pilotů, i když by si mohli dovolit něco lepšího. Mohou si tu nerušeně popovídat. Už by ses měl začít učit, že schopnosti někdy neodpovídají zevnějšku.” Luke si uvědomil, jak ošumělý oděv starý muž nosí, a zastyděl se. “Stejně ale dávej pozor. Bývá to tam ostré.”

Když vstupovali do hospody, Luke nervózně pokukoval kolem. Bylo tu víc šero, než mu vyhovovalo. Denní hosté možná neměli rádi denní světlo nebo si nepřáli, aby je bylo dobře vidět. Luka nenapadlo, že temný vnitřek v kombinaci s ostře osvíceným vchodem každému umožňoval, aby si dobře prohlédl všechny vstupující. Když vešli, Luka udivilo, jaké bytosti tu sedí u baru. Byla tu jednooká a tisícioká stvoření, bytosti s tykadly, bytosti porostlé srstí a zase jiné jejiž kůže se krabatila a měnila hustotu podle okamžité nálady. Nejblíže u baru se kymácel vysoký insektoid. Luke ho nejdřív zahlédl jen jako varovný stín. Divně se vyjímal vedle dvou největších žen, jaké kdy Luke spatřil.

Ocitli se ve zcela normálním a přesto podivném společenství lidí, kteří se bez zábran družili s mimozemskými přáteli. Tykadla, klepeta i ruce se svíraly kolem nádob nejrůznějších tvarů a velikostí. Hovor zurčel jako neustálá směsice pozemských i mimozemských jazyků. Kenobi se k Lukovi naklonil a ukázal na konec baru. Byl tam hlouček drsně vyhlížejících mužů. Popíjeli, smáli se a vyměňovali si jakési velmi pochybné historky.

“Corelliani. Nejspíš piráti.”

“Myslel jsem, že hledáme nezávislého kapitána obchodní lodi, který má loď k pronajmutí,” zašeptal Luke.

“Vždyť ano, malý Luku, vždyť ano,” souhlasil Kenobi. “V té skupině najdeme určitě jednoho nebo dva takové. V jazyce Corelliánů jenom nikdy není jasné, jak je to s vlastnickými právy na zboží. Počkej tady.” Luke kývl a díval se, jak si Kenobi razí cestu davem.

Corelliáni se dívali podezřívavě, ale jakmile promluvil, uklidnili se. Někdo popadl Luka za ramena a otočil ho k sobě.

“Hej!” Luke se ohlédl a snažil se znovu nabýt rovnováhy. Před ním stál obrovitý, nevlídně vyhlížející chlap. Podle oděvu ho Luke odhadoval na číšníka, neli na hospodského.

“Tenhle šmejd neobsluhujeme,” zahřímal ten chlap.

“Cože?” divil se Luke. Ještě se nevzpamatoval ze šoku, že se ocitl ve směsici několika tuctů různých ras. Bylo to tu věru jiné než v kavárně za elektrárnou Anchorheadu.

“Tvoje droidy,” vysvětloval barman, ukazuje tlustým palcem. Luke se podíval udaným směrem a spatřil Artoo Detoo a Threepio, jak klidně stojí opodál. “Ať počkaj venku. Tyhle neobsluhujeme. Tady neni nic pro mechanikáče. Vedu zboží jen pro organáky.”

Lukovi se nelíbilo, že by měl vykopnout Artoo Detoo a Threepio ven, ale nevěděl, jak jinak problém vyřešit. Nezdálo se, že by barman patřil k typům, kteří jsou schopní vyjít vstříc rozumným argumentům. Luke se podíval po Kenobim. Ten byl pohroužen do hovoru s jedním s Corelliánů.

Debata však přitáhla pozornost několika mimořádně odpudivých typů, kteří se náhodou houfovali na doslech. Všichni se dívali na Luka a na droidy krajně nepřátelsky.

“Ano, ovšem,” řekl Luke. Uvědomoval si, že není ani vhodná doba, ani místo k boji za robotí práva. “Omlouvám se.” Podíval se na Threepio.

“Bude líp, když počkáte venku u spíderu. Nemá smysl dělat mrzutosti.”

“Z plna srdce s vámi souhlasím, pane,” řekl Threepio. Jeho zrak klouzal z Luka na barmana a zachytil i nevlídné pohledy u baru. “Ostatně necítím v daný okamžik potřebu nějakého maziva.” V zápětí spěchal k východu, následován Artoo Detoo. Co se týkalo barmana, věc byla tímto vyřízena, nicméně Luke i nadále zůstával středem nevítané pozornosti. Najednou si uvědomil svoji samotu a měl dojem, že každou chvíli se na něho upírá čísi oko, že bytosti lidské i všelijaké jiné na něho za jeho zády zahlížejí a vyměňují si poznámky. Snažil se udržet si výraz klidné sebedůvěry. Obrátil zrak k Benovi a užasl, s kým to teď stařec hovoří. Corellián odešel. Místo něho si Kenobi povídal s vysokánským Antropoidem, který se na něho zubatě usmíval. Luke už o Wookiech slyšel, ale nikdy žádného neviděl, a tím míň ho napadlo, že se s nějakým setká.

Wookie měl sice legrační, téměř opičí obličej, ale rozhodně nevypadal zvlášť mile. Jeho zlověstné vzezření zmírňovaly jen jiskrné modré oči. Trup měl pokrytý hustou tvrdou srstí. Ještě méně přitažlivou pokrývku tvořil pár chromovaných bandalírů, obtížených jakýmisi vražednými střelami. Luke ten typ neznal. Kromě toho Wookie na sobě nic neměl. Lukovi bylo jasné, že nikdo se nebude posmívat, jak je to stvoření oblečené.

Všiml si, že ostatní návštěvníci baru uhýbali a obcházeli obrovskou postavu, aby se jí příliš nepřiblížili. Všichni kromě Bena – ten s Wookiem zřejmě hovořil v jeho vlastním jazyce, dohadoval se s ním a žertoval plynule jako domorodec. V průběhu hovoru starý muž několikrát ukázal směrem k Lukovi. Jednou se antropoid podíval přímo na Luka a vyrazil ze sebe příšerný smích.

Dotčen rolí, kterou očividně hrál v jejich rozhovoru, Luke se obrátil a předstíral, že si jich nevšímá. Možná, že tu obludu odhadoval špatně, ale měl právo pochybovat, že do kostí pronikající smích znamenal kamarádský přístup.

Naprosto nemohl pochopit, co Ben od příšery chce a proč ztrácí čas žvaněním, místo aby si všímal Corelliánů, kteří zatím zmizeli. Tak tedy seděl a usrkával svůj nápoj ve vznešeném mlčení. Očima klouzal po davu v naději, že se střetne s pohledem, v němž nebude nepřátelství.

Najednou do něho někdo ze zadu strčil tak hrubě, že div neupadl. Vztekle se otočil, ale hněv se změnil v úžas. Ocitl se v tváří v tvář veliké hranaté potvoře s fasetovýma očima, původu neurčitého.

“Negola dewaghi wooldugger?” Bublalo zjevení vyzývavě. Luke nikdy nic takového neviděl. Neznal ani toho tvora, ani jeho jazyk. Blábolení mohlo znamenat výzvu ke rvačce, pozvání na skleničku nebo nabídku k sňatku.

Nicméně přes všechny svoje neznalosti Luke odhadl podle toho, jak se postava potácí a kýve na svých kráčivých výrůstcích, že přebrala to, co považovala za příjemné toxikum. Luke nevěděl, co má dělat, takže se pokusil vrátit se ke svému pití a snažil se příšery si nevšímat. Když to udělal, další tvor – kříženec kapybary a malého paviána – sem vpadl a postavil se (nebo si dřepl) vedle kymácivého mnohoočky. Přišel také člověk, malý, zavile vyhlížející, který přátelsky objímal nějakého funícího hlodavce.

“Nelíbíš se mu,” oznámil mužík Lukovi překvapivě hlubokým hlasem.

“To mě mrzí,” připustil Luke a ze srdce si přál být úplně jinde.

“Mě se taky nelíbíš,” pokračoval mužík s úsměvem.

“Řekl jsem, že mě to mrzí.” Ať už to způsobil rozhovor, který vedl s potvorou podobnou hlodavci a nebo to zavinil chlast, majitel rozsáhlé sady očních bulv se zřejmě začal rozčilovat. Naklonil se k Lukovi, málem na něho padl a spustil proud nerozluštitelného brebentění. Luke cítil, že se na něho všichni dívají a byl čím dál nervóznější.

“Tak pozor,” zašklebil se muž výsměšně. Měl taky přebráno. “Ty nás urážíš? Dávej si bacha. Jdou po nás.” Ukázal na svého opilého druha. “Na mě je rozsudek smrti ve dvanácti systémech.”

“Dám si tedy pozor,” zašeptal Luke. Muž se široce usmál.

“Přijdeš o kejhák.” V tom okamžiku hlodavec hlasitě zavrčel. Byl to signál i varování, protože všechno lidské i jakékoli jiné okamžitě odskočilo od baru a vyklidilo prostor kolem Luka a jeho protivníků.

Luke se pokusil o úsměv, aby zachránil situaci. Brzy toho nechal, protože si všiml, že všichni tři si chystají zbraně. Nejenom, že by se jim všem třem nemohl postavit, ale neměl ani představu, co jejich zbraně dokáží.

“Nemá smysl se prát kvůli maličkosti,” ozval se klidný hlas. Luke se užasle ohlédl. Nepostřehl, že se Kenobi postavil vedle něho.

“Pojďte, zvu vás na něco…” Místo odpovědi se ohromná příšera ohavně zachvěla a vymrštila mohutnou paži. Zasáhla nepřipraveného Luka do spánku, takže v otočkách přeletěl místnost a porazil při tom několik stolů a rozbil velkou nádobu s jakousi odporně páchnoucí tekutinou. Dav ještě více ustoupil. Ozvalo se několik poznámek a varovných výkřiků, protože opilá obluda vytáhla z pouzdra nebezpečně vyhlížející pistoli.

Zamávala s ní směrem na Kenobiho. To přivedlo doposud netečného barmana k životu. Přispěchal belhavě kolem baru, horlivě mával rukama, ale dával pozor, aby byl z dosahu.

“Žádný blastery! Žádný blastery v mý hospodě!” Zubatá potvora na něho výhrůžně zavrčela, kdežto ozbrojený mnohoočko mu uštědřil jen varovné štěknutí. Starý muž využil zlomku vteřiny, kdy se ocitl mimo dosah zbraně a zájmu jejího majitele. Dotkl se válce zavěšeného po boku. V šeru hospody zazářilo oslnivé jasné modré světlo a mužík zaječel.

Nepřestal ječet. Zablesklo se. Po záblesku muž shledal, že leží podél baru a naříká a kňourá při pohledu na pahýl po useknuté ruce. Od chvíle, kdy začal ječet, až po okamžik, kdy záblesk ustal, hlodavec, rozseknutý na čisté dvě poloviny přímo v ose těla se rozpadl na opačné strany. Obrovská mnohooká bytost ohromeně zírala na starého muže, který stál nehnutě před ní, se zářícím laserovým mečem pozvednutý v podivném nápřahu nad hlavou. Jeho chromovaná pistole jedinkrát vystřelila a udělala díru do podlahy. Pak tělo rozseknuté stejně čistě jako trup hlodavce se rozpadlo a jeho dvě poloviny dopadly na opačné strany na chladnou kamennou podlahu. Teprve pak si Kenobi oddechl, teprve potom se jeho tělo uvolnilo.

Sklonil laserový meč, opatrně ho napřáhl vpřed v náznaku pozdravu a pak zbraň vypnul a opět ji připevnil k boku. Tento poslední pohyb znamenal konec naprostému tichu, které vládlo v místnosti. Zazněly hovory, postavy se pohnuly na svých židlích, džbány a nálevky a další picí zařízení duněla o desky stolů. Barman s několika pomocníky odtáhl znetvořené mrtvoly z místnosti a zmrzačený muž se bezeslova ztratil v davu a odnášel si useknutou ruku třímající zbraň s pocitem, že měl štěstí. Všechno se v hospodě vrátilo k původnímu stavu, s jediným malým rozdílem.

Kolem Kenobiho se u baru vytvořil uctivý prostor. Luke skoro neslyšel obnovenou konverzaci. Rychlost boje a netušené schopnosti starého muže ho ohromily. Teprve když se trochu vzpamatoval, přistoupil ke Kenobimu a zaslechl útržky hovorů kolem sebe. Většinou byly obdivné a týkaly se čistoty a účelnosti boje.

“Poranil tě, Luke,” poznamenal Kenobi s účastí. Luka bolelo místo, kam ho velký tvor udeřil.

“Já…” začal, ale Ben ho přerušil. Jako by se nic nebylo stalo, ukázal na obrovského chlupatého hromotluka, který si k nim razil cestu davem.

“To je Chewbacca,” vysvětlil, když se k nim antropoid připojil. “Je to první důstojník na lodi, která by nám mohla vyhovovat. Teď nás zavede ke kapitánovi a zároveň i majiteli.”

“Pojďte,” zavrčel Wookie, tak nějak to alespoň Lukovi připadalo. V každém případě tvorovo gesto bylo jednoznačné. Vypravili se do hlubin hospody, Wookie kráčel vepředu a rozrážel dav jako kamenitá bouře si razí cestu dunami.

Threepio se nervózně procházel před barem nedaleko spíderu. Artoo Detoo se očividně o nic nestaral a zapředl elektronický hovor s červenou jednotkou R2, která patřila jednomu z číšníků v hospodě.

“Co tam tak dlouho dělají? Chtějí snad najmout loď – ne celou flotilu.” Threepio najednou zmlkl a gestem utišil i Artoo Detoo. na scéně se objevili dva císařští vojáci. Vyšel jim vstříc ošuntělý chlap, který se vynořil takřka ve stejnou chvíli z hospody.

“Tohle se mi nelíbí,” zamručel vysoký droid.

Luke sebral cestou do zadní místnosti hospody komusi pití z číšníkova tácu. Napil se s rozverným výrazem člověka, který ví, že ho chrání vyšší moc. Tak bezpečný sice nebyl, ale ve společnosti Kenobiho a Wookieho nabyl důvěry, že v hospodě se vůči němu nikdo neodváží ničeho horšího, než zlého pohledu.

Vzadu v boxu si přisedli k ostře vyhlížejícímu mladému muži. Byl o pět let starší než Luke, možná o deset – těžko říct. Choval se s přirozeností, která prozrazovala naprostou sebedůvěru – anebo nezodpovědnost. Když se k němu blížili, setřásl s klína humanoidní holku, která se tam natřásala. Pošeptal jí něco, co vyvolalo na její tváři šťastný, i když nečlověčí úsměv. Wookie Chewbacca mu něco zabručel. Odpověděl přikývnutím a vlídně k příchozím vzhlédl.

“S tou šavlí dovedete parádně zacházet, starý pane. V téhle části Impéria člověk už často neuvidí takový triky s mečem.” Nalil do sebe pořádnou dávku toho, co měl ve džbánku. “Jsem Han Solo, kapitán lodi Millenium Falcon.” Okamžitě přešel k obchodnickému tónu. “Chewie říká, že se potřebujete dostat na Alderaan?”

“Přesně tak, synu. Musí to ale být rychlá loď,” řekl mu Kenobi. Při slově “syn” Solo ani nemrkl.

“Rychlá loď? Tím chcete říct, že jste o Millenium Falcon nikdy neslyšel?” Zdálo se, že se Kenobi baví.

“To jsem měl?”

“Tahle loď se dostane na Kessel za míň než dvanáct standardních jednotek,” řekl mu Solo podrážděně. “Ujel jsem císařským hvězdoletům a corelliánským křižníkům. Myslím, že pro vás je dost rychlá, starý pane.” Hněv z něho rychle opadl. “Co vezete?”

“Jenom cestující. Já, tady ten hoch, dva droidi – a žádné otázky.”

“Žádné otázky.” Solo se díval do džbánu a pak vzhlédl. “Místní problémy?”

“Dejme tomu, že bychom se měli vyhnout opletačkám s císařskými,” řekl Kenobi jako by nic.

“V dnešní době to není jen tak. Budete muset trochu přitlačit.” V duchu počítal. “Celkem to dělá… asi deset tisíc. Platí se dopředu.” Pak dodal s úsměvem: “A žádné otázky.” Luke na pilota jen zíral.

“Deset tisíc! Za to se dá loď skoro koupit!” Solo pokrčil rameny.

“Možná jo, možná ne. Ostatně, umíš lítat?”

“To bych řek, že jo,” odsekl Luke a vstal. “Nejsem tak špatný pilot. Nebudu…” Znovu ta pevná ruka na jeho paži.

“Tolik u sebe nemáme,” vysvětlil Kenobi. “Mohli bychom vám ale zaplatit dva tisíce hned a dalších patnáct, až se dostaneme na Alderaan.” Solo se nedůvěřivě naklonil dopředu.

“Patnáct– Vy máte vážně tolik prachů po ruce?”

“Slibuju vám to – jménem vlády Alderaanu. V nejhorším dostanete docela slušnou gáži – dva tisíce.” Poslední slova Solo zřejmě neslyšel.

“Sedmnáct tisíc… Ou kej, beru. Máte loď. A pokud jde o opletačky s císařskými, měli byste odsud vypadnout, nebo vám ani Millenium Falcon nepomůže.” Kývnul ke v chodu do hospody a rychle dodal: “Dok devadesát čtyři v jednu ráno.”

Do hospody vstoupili čtyři císařští vojáci. Zraky jim rychle přeskakovaly od stolu ke stolu. V davu to občas zahučelo, ale stačilo, aby se oči těžce ozbrojených mužů podívaly tím směrem, veškeré řeči ustaly. Velící důstojník přistoupil k baru a položil barmanovi několik stručných otázek. Obr chvilku váhal a pak ukázal do míst vzadu v místnosti. Pak trochu vytřeštil oči. Důstojníkův zrak byl neproniknutelný. V kóji, na kterou ukazoval, už nikdo neseděl.