Byla vysoká, ale nebudila hrůzu. Artoo Detoo prověřoval svoje zrakové obvody a vnitřně se zamračil. Reaktivoval všechna svá zařízení. Příšera ze všeho nejvíc připomínala starce. Byl oděn do obnošeného pláště či spíše kutny, jejíž volné záhyby skrývaly jakési váčky a podivné nástroje. Artoo Detoo bedlivě toto lidské zjevení prozkoumal, ale nezdálo se, že by z něho měl mít strach. Muž ho zřejmě nijak neohrožoval. Dokonce se zdálo, že je čímsi potěšen, uvědomil si Artoo Detoo. Bylo nemožné určit, kde končí látka oděvu příchozího a kde začíná jeho pleť.
Zestárlá tvář měla stejnou barvu jako pískem prostoupený plášť a vousy vypadaly jako pouhé prodloužení střapců, které měl na prsou. Do zjizvené tváře byly vtištěny stopy i po jiném klimatu než pouštním, mrazivém i extrémně vlhkém. Výbojný zobákovitý nos podobný skalisku vybíhal z klikatiny vrásek a jizev. Oči mu po stranách zářily jako azurové tekuté krystaly. Mužův úsměv pronikl prachem, pískem a vousy a jeho oči pokukovaly po zhroucené postavě, ležící vedle spíderu. Artoo Detoo poněkud změnil stanoviště, protože dospěl k závěru, že píseční lupiči se stali objetí jakéhosi zvukového klamu. Ochotně zapomněl na fakt, že zvuky slyšel i on sám. Zdálo se také, že cizinec nehodlá Lukovi ublížit. Artoo Detoo uvolnil ve snaze získat lepší výhled malý oblázek. Ani jeho vlastní elektronické senzory téměř ten zvuk nezaznamenaly, ale muž se otočil, jako by to byl výstřel. Zadíval se rovnou do výklenku, v němž se Artoo Deto schovával a stále se přívětivě usmíval.
“Ahoj, ty tam,” zvolal hlubokým, podmanivě příjemným hlasem. “Vylez ven, přítelíčku. Nemusíš se bát.” V jeho hlase bylo cosi příjemného a uklidňujícího. V každém případě byla společnost neznámého muže lepší než samota v této pustině.
Artoo Detoo se vykolébal do slunečního světla a směřoval k místu, kde ležel Luke. Sudovité robotovo tělo se naklonilo nad bezvládnou postavou. Vyrazilo ze sebe sérii znepokojených hvizdů. Starý muž přistoupil, naklonil se nad Lukem a sáhl mu nejdřív na čelo a potom na spánek. Mladík se v bezvědomí zavrtěl a cosi zamumlal, jako spáč, kterému se něco zdá.
“Neměj starosti,” řekl člověk Artoo Detoo. “Bude v pořádku.”
Jako na potvrzení jeho slov Luke zamrkal. Nevěřícně hleděl vzhůru a zašeptal: “Co se to stalo?”
“Jen klid, synu,” nabádal ho muž, který se posadil na paty. “Měl si těžký den.” Zase se chlapecky usmál. “Můžeš být rád, že ti hlava ještě drží na zbytku těla.”
Luke se podíval kolem, až jeho zrak spočinul na tváři, která se nad ním skláněla. Když ji poznal, udělalo to s ním zázrak. “Ben… to musí být on…” Pak si vybavil nedávné vzpomínky a vylekaně se kolem sebe rozhlédl. Po písečných lupičích nezbylo ani stopy.
Pomalu nadzvedl trup a posadil se. “Ben Kenobi .. to jsem rád, že tě vidím!”
Stařec povstal a prohlížel si dno kaňonu a zubatinu skal nad ním. Chodidlem prohrabával písek.
“Pustiny Jundlandu nejsou stvořeny pro procházky. Tuskenové se dovedou postarat o zbloudilé poutníky.” Znovu pohlédl na svého pacienta. “Řekni mi, mládenče, co tě přivedlo sem, tak daleko do nicoty?”
Luke ukázal na Artoo Detoo. “Tady ten malý droid. Tvrdí, že hledá svého bývalého pána. Nejdřív jsem si myslel, že se zbláznil. Teď už si to nemyslím. U droida jsem ještě nikdy nepozoroval takovou oddanost, až bláznivou. Zdá se, že ho nic nedokáže zastavit. Dokonce se pokusil mě ošidit.” Lukův zrak zalétl vzhůru. “Tvrdí, že patří jakémusi Obi-Wan Kenobimu.” Luke se díval pozorně, ale na muži nebylo nic znát. “Je to nějaký tvůj příbuzný?
Strýc tvrdí, že tu skutečně taková osoba žila. Nebo je to jenom nějaký nedůležitý útržek zničeného záznamu, který zabloudil do jeho primární informační banky?” Pískem ošlehaná tvář procházela proměnami, jak se muž zahloubal do sebe.
Zdálo se, že Kenobi otázku zvažuje. Nepřítomně se probíral pocuchaným plnovousem.
“Obi-Wan Kenobi,” opakoval. “Obi-Wan… nuže tohle jméno jsem už dlouho neslyšel. Velmi dlouho. Podivuhodné…”
“Strýc tvrdí, že už je mrtev,” nadhodil Luke s nadějí v hlase.
“No, mrtev není,” opravil ho Kenobi čile. “Ještě ne, ještě ne.” Luke vzrušeně vstal. Všechny vzpomínky na Tuskenské jezdce byly ty tam.
“Ty ho tedy znáš!” Nepřirozeně mladiství úsměv zableskl na slepenině vrásčité kůži a vousů.
“Ovšem, že ho znám: Jsem to já. Myslím, že jsi to tušil, Luku. Ale přestali mi říkat Obi-Wan dřív, než ses narodil.”
Luke ukázal na Artoo Detoo. “Pak ti tedy ten droid podle všeho patří.”
“Tak tohle je divné,” připustil očividně zmatený Kenobi, pohlížeje na tichého robota. “Nepamatuji si, že bych nikdy vlastnil robota, tím spíše takovou moderní jednotku R2. Nanejvýš zajímavé, nanejvýš zajímavé.” Cosi z nenadání přitáhlo starcův pohled ke sráznému úbočí nedalekých skal. “Nejlíp uděláme, když nastartujeme tvůj spíder. Píseční lupiči se snadno polekají, ale brzy se jich vrátí dvakrát tolik. Jinak bychom mohli o spíder přijít, i když to nejsou jawové.” Kenobi si položil zvláštním způsobem dlaně na ústa, hluboce se nadýchl a vyrazil tak nadpozemský skřek, že se Luke vyděsil. “Po tomhle budou ti lumpové ještě nějakou dobu utíkat,” uzavřel stařec s uspokojením.
“Tohle je výkřik kraitského draka,” vydechl Luke s úžasem. “Jak to dokážeš?”
“Jednou tě to naučím, synu. Není to těžké. Musíš se k tomu správně postavit, mít dobře vycvičené hlasivky a dobrý dech. Kdybys byl císařský úředník, mohl bych tě to naučit hned, jenže nejsi.” Pohlédl znovu na hřeben skal. “A nemyslím si, že tady je na to vhodné místo.”
“O tom se nebudu přít,” třel si Luke zátylek. “Vypadněme od sud.” A v tuto chvíli Artoo Detoo dojemně zapípal. Luke nedokázal rozluštit elektronický vzkaz, ale najednou mu došlo, co za ním vězí.
“Threepio!” vykřikl ustaraně. Artoo Detoo už pospíchal co mohl pryč od spíderu. “Pojďme, Bene.” Malý robot je zavedl ke kraji široké jámy v písku. Tam se zastavil, smutně pobrukoval a ukazoval dolu. Luke se podíval v tom směru a pak se jal opatrně sestupovat po pozvolném sypkém svahu.
Kenobimu nedělal sestup žádné potíže. Threepio ležel v písku přesně na místě, kam se dokoulel a doválel. Kryt měl poškrábaný a pomačkaný, ruku měl ulomenou. Ležela nedaleko.
“Threepio!” zvolal Luke. Žádná odpověď. Zatřásl droidem, ale k aktivaci to nevedlo. Luke otevřel kryt panelu v robotových zádech a několikrát zapnul a vypnul vypínač. Ozval se hluboký hukot, přestal, znovu začal a přešel do normálního vrčení. Za pomoci zbývající ruky se Threepio převalil a posadil.
“Kdepak to jsem,” zabreptal, a snažil se vyjasnit fotoreceptory. Pak poznal Luka. “Ach, omlouvám se, pane. Musel jsem nějak špatně šlápnout.”
“Máš kliku, že tvoje hlavní obvody ještě fungují,” informoval ho Luke. Významně se podíval na vršek kopce. “Můžeš vstát? Musíme odsud vypadnout, než se lupiči vrátí.” Threepio se o to pokusil a servomotory na protest skřípěly.
“Nedomnívám se, že to dokážu. Musíte pokračovat beze mne, pane Luku. Nemělo by smysl, kdybyste měl kvůli mě riskovat. Jsem vyřízený.”
“Ne, nejsi,” přerušil ho Luke. Přestože ten stroj mu nepatřil dlouho, měl k němu vztah. Asi tím, že Threepio nebyl obyčejný zemědělský stroj, se kterým se nedalo pořádně mluvit, na jaké byl Luke zvyklí. “Co mají ty tvoje řeči znamenat?”
“Logiku,” sdělil mu Threepio.
“Prohru,” zavrtěl Luke hněvivě hlavou. S pomocí Luka a Bena Kenobiho se poškozenému robotovi podařilo vstát. Malý Artoo Detoo je se shora pozoroval. V polovině svahu se Kenobi zastavil a podezřívavě nasál do sebe vzduch.
“Rychle, synu. Vracejí se.”
Luke se snažil současně dávat pozor na okolní skály a na to, kam šlape. Ze všech sil se snažil vytáhnout Threepio z jámy.
Ben Kenobiho pečlivě zamaskovaný domek byl zařízen se spartánskou strohostí. Vypadal nepohodlně a většině lidí by asi nevyhovoval. Odpovídal podivnému vkusu majitele. Obývací prostory vyzařovaly smysl pro pohodlí, ovšem spíše rázu duchovního, než aby vycházeli vstříc potřebám pomíjející tělesnosti. Podařilo se jim kaňon vyklidit dřív, než Tuskenští jezdci stačili zaútočit. Podle pokynů Kenobiho Luke zanechal za sebou stopy tak matoucí, že by je nedokázal sledovat ani ten nejbystřejší jawa. Luke se na několik hodin odevzdal pohodlí Kenobiho příbytku. Zůstal v místnůstce vybavené jako malá, ale dobře zařízená dílna, a pracoval na robotově utržené ruce. Pojistné přerušovače obvodů se pod vlivem přetížení naštěstí rozpojily, takže elektronické nervy a ganglie zůstali v podstatě nepoškozené. Stačilo tedy mechanicky připojit paži k rameni a aktivovat přerušovače. Kdyby se paže přelomila uprostřed, musela by do továrny k opravě.
Zatímco Luke byl zaměstnán opravou, Kenobi soustředil pozornost na Artoo Detoo. Malý droid seděl klidně na podlaze, zatímco si stařec hrál s jeho kovovými vnitřnostmi. Konečně se muž napřímil, s úlevou si oddychl a zavřel panely na robotově půlkulovité hlavě.
“Teď tedy uvidíme, co jsi zač, přítelíčku, a odkud pocházíš.” Luke byl skoro hotov a Kenobiho slova ho stačila vylákat z dílny.
“Část zprávy jsem viděl,” spustil a… podivuhodný portrét znovu vyplnil prázdný prostor před malým robotem. Luka opět přemohla dívčina záhadná krása a zmlkl.
“Ano, myslím, že to máme,” zabručil Kenobi přemýšlivě. Obraz blikal, zřejmě protože záznam byl pořízený narychlo. Jak si ale Luke s obdivem všiml, teď byl mnohem ostřejší a zřetelnější než předtím. Jedno bylo jasné: Kenobi se vyznal i v jiných věcech, než v umění přežít v pouštních podmínkách.
“Generále Obi-Wan Kenobi,” ozval se jemný hlas, “Hlásím se jménem rodiny světů Alderaanu a Aliance pro obnovu republiky. Ruším vaši samotu ve jménu mého otce Baila Organy, vicekrále a prvního předsedy systému Alderaan.” Kenobi přijal ta slova s klidem, avšak Luke vytřeštil oči, div že mu nevypadly z hlavy. Hlas pokračoval. “Před mnoha lety jste sloužil, pane generále, bývalé republice na válečném poli.
Nyní vás prosí můj otec, aby jste nám pomohl v hodinách zoufalství. Potřebujeme vás, aby jste se s ním spojil na Alderaanu. Musíte se k němu připojit. Omlouvám se, že vám nemohu tlumočit otcovo přání. Pokusila jsem se k vám dostat, ale nepodařilo se to. Proto se musím uchýlit k tomuto náhradnímu způsobu komunikace.
V mozku tohoto droida jsou umístěny informace životně důležité pro Alianci. Můj otec je umí aktivovat. Prosím vás, osobně dohlédněte na to, aby se tato jednotka dostala v bezpečí na Alderaan.”
Odmlčela se a když znovu začala, hovořila rychleji a přestala dbát na zdvořilosti. “Musíte nám pomoci, Obi-Wan Kenobi. Jste moje poslední naděje. Císařští agenti mne zatknou. Nic se ode mne nedozví. Všechno důležité je v paměťových obvodech tohoto droida. Nesmíte nás zklamat, Obi-Wan Kenobi. Nesmíte zklamat mne.” Obláček třírozměrného šumu zničil jemnou podobiznu a pak vše zmizelo.
Artoo Detoo s očekáváním hleděl na Kenobiho. Luke měl mysl matnou jako je rybník zalitý naftou. Ve zmatku se obracel myslí i zrakem ke klidné postavě, která seděla vedle něho.
Starý muž. Bláznivý čaroděj. Pouštní tulák, podivín, kterého strýc a všichni ostatní znali, co Lukova paměť sahá. Kenobi nedával ani v nejmenším najevo, že by se ho šeptem vyslovená, neklidem poznamenaná zpráva neznámé ženy nějak dotkla.
Opřel se o kamennou stěnu a zamyšlen si hladil fousy. Pomalu nasával kouř z vodní dýmky. Luke si vybavil tu jednoduchou, ale krásnou podobiznu. “Je tak … tak…” Na farmě se nenaučil používat slov vhodných k této situaci. Najednou si na něco vzpomněl a nevěřícně se na starce podíval.
“Generále Kenobi, bojoval jste ve válce? Ale… to je tak dávno.”
“Nu, je to dávno,” připustil Kenobi, tak lhostejně, jako by se bavil o porci dušeného shangu. “Vážně je to už řádka let. Byl jsem tenkrát rytířem řádu Jedi. Zrovna tak, jako…” pohlédl na mladíka, “jako tvůj otec.”
“Rytíř řádu Jedi,” opakoval Luke. Vypadal zmateně. “Můj otec ale ve válce nebyl. Nebyl rytířem, dělal navigátora na nákladní lodi.”
Kenobi zaobalil náustek dýmky do úsměvu. “Tohle ti vyprávěl strýc.” Zamyslel se nad čímsi jiným. “Owen Lars nikdy nesouhlasil s ideály, názory a životní filosofií tvého otce. Věřil, že tvůj otec měl zůstat na Tatoinu a neměl se plést do…” znovu to zdánlivě lhostejné pokrčení ramen. “Prostě myslel si, že tu měl zůstat a věnovat se farmaření.”
Luke neříkal nic. Jenom tuhnul, jak starý muž odhaloval zapomenuté úlomky rodinných příběhů, které Luke znal jen prostřednictvím strýcova skresleného vyprávění.
“Owen se vždycky bál, že otcova dobrodružná povaha tě může ovlivnit a dostat tě ven z Anchorheadu.” Pomalu zatřásl hlavou, jako na znamení politování. “Obávám se, že ve tvém otci nebylo moc farmářské povahy.”
Luke se odvrátil. Odstraňoval poslední částečky písku z hojící se ruky Threepio.
“Škoda, že jsem ho nepoznal,” zašeptal konečně.
“Byl to nejlepší pilot, jakého jsem kdy potkal,” pokračoval Kenobi. “Skvělý bojovník. Síla… měl silný instinkt.” Na zlomek vteřiny vypadal Kenobi opravdu staře. “Byl to taky dobrý kamarád.” Chlapecká hravost se mu náhle vrátila do pronikavých očí a spolu s ní i přirozený humor. “Slyšel jsem, že jsi taky dobrý pilot. Pilotování a schopnost navigace se nedědí, ale dědičná je spousta drobností, které dohromady dělají dobrého pilota. Možná, že tohle si zdědil. Jenže i kachna se musí učit plavat.”
“Co je to kachna?” divil se Luke.
“Na tom nezáleží. Víš, v mnoha ohledech se otci podobáš.” Luka znervózňoval Kenobiho upřený zrak. “Od té doby, co jsem tě viděl naposled, jsi hodně vyrostl.” Luke na to nedokázal odpovědět. Kenobi se pohroužil do hlubin přemýšlení. Luke tiše čekal. Po nějaké době se starý muž napřímil. Zřejmě se k něčemu rozhodl.
“Teď mne napadá,” řekl špatně hranou lhostejností, “že tu něco pro tebe mám.” Vstal a přistoupil k rozměrné staromódní truhle. Otevřel ji a začal se v ní hrabat. Vytáhl z ní spoustu divných věcí, pohazoval je kolem a zase je ukládal dovnitř. O většině Luke nevěděl, k čemu slouží. Kenobi zřejmě pátral po čemsi důležitém. Nechtěl se tedy ptát, k čemu slouží ty ostatní divné věci.
“Otec si přál,” řekl Kenobi, “abych ti dal tohle – až dorosteš chtěl předat dřív, ale tvůj strýc by to nedovolil. Myslel by si, že by tě to mohlo přivést na bláznivé myšlenky a skončil bys spolu s Obi-Wanem na nějaké dobrodružné výpravě.
A víš, Luku, a právě v tom si tvůj strýc nemohl s otcem rozumět. Lars nikdy neplete obchod s ideály, kdežto tvůj otec o takových věcech vůbec nepřemýšlel. Rozhodování v tomto ohledu zakládal stejně jako pilotování – na instinktu.”
Luke přikývl. Konečně odstranil poslední zrnko pístku a prohlížel zbývající součástky v otevřeném prostoru na hrudi Threepio. Objevil pojistku, uvolnil její příchytky, vytáhl ji a znovu ji vrátil na místo. Threepio se na to díval, zřejmě s mimořádnou pozorností. Dlouho Luke hleděl do jeho plastových a metalických fotoreceptorů. Potom robota uzavřel.
Threepio na to nic neřekl. Za jeho zády se ozvalo jakési zabručení. Luke se obrátil a spatřil, jak k němu Kenobi potěšeně kráčí. Podal Lukovi malý, podivně vyhlížející předmět. Mladík si ho se zájmem prohlížel. Byla to v podstatě krátká tlustá rukověť, opatřená několika vypínači. Nahoře byla okrouhlá kovová destička, velká asi jako dlaň. Do rukojeti i do destičky bylo zasazeno několik součástek, podobných drahokamům. Jedna vypadala jako energetická baterie, nejmenší, jakou kdy Luke viděl. Druhá strana destičky byla zrcadlově lesklá.
Nejvíc Luka zajímala baterie. Podle toho, jak vypadala, Luke usuzoval, že zařízení vyžadovalo ohromné množství energie. Přestože zařízení patřilo údajně jeho otci, vypadalo jako nově vyrobené. Kenobi je zřejmě pečlivě uschovával. Jenom podle několika škrábanců na držadle se dalo soudit, že ho někdo používal.
“Pane!” Tento povědomý hlas Luke už hodnou chvíli neslyšel.
“Co je?” Ozval se Luke, vyrušený ze svého zkoumání.
“Pokud mne nebudete potřebovat,” prohlásil Threepio, “myslím, že bych se měl na chvilku vypnout. To pomůže obnově mých vnitřních nervů. Také bych potřeboval spustit několik sebečistících programů.”
“Ovšem, dělej jak myslíš,” řekl Luke nepřítomně a znovu se věnoval fascinujícímu zkoumání té prapodivné věci. Threepio za jeho zády ztichl a záře v jeho očích vyhasla. Luke si všiml, že Kenobi se na něho se zájmem dívá.
“Co je to?” zeptal se ho, když selhalo všechno jeho úsilí přijít na to sám.
“Laserový meč tvého otce,” řekl mu Kenobi. “Kdysi se jich hodně užívalo. V některých oblastech galaxie je užívají dodnes.” Luke zkoumal ovladače a pak se zkusmo dotkl jasně barevného tlačítka poblíž zrcadlové desky. Z kotouče najednou vytryskl bleděmodrý paprsek, tlustý asi jako palec. Byl hustý k neprůhlednosti, metr dlouhý, a na konci temně jasný jako na začátku. Bylo divné, že Luke z něho necítil žádné teplo.
Byl na tolik opatrný, aby se ho nedotýkal. Věděl, co laserový meč dokáže, třebaže žádný nikdy neviděl. Mohl jím vyříznout díru do kamenné stěny Kenobiho obydlí – a také do lidského těla.
“Byla to předepsaná zbraň pro rytíře řádu Jedi,” vysvětlil Kenobi. “Ne tak neohrabaná a nepřesná jako paprskomet. Kdo jí chtěl používat, potřeboval k mistrovskému ovládnutí něco víc, než zrak. Elegantní zbraň. A také symbol. Paprskomet nebo fuzkater umí používat každý. Ale kdo uměl dobře zacházet s laserovým mečem, musel mít v sobě něco navíc.” Za řeči přecházel po místnosti.
“Rytíři řádu Jedi byli po tisíc generací nejmocnější a nejuctívanější silou v galaxii. Bývalé republice sloužili jako strážci a ochránci míru a spravedlnosti.” Protože se Luke nezeptal, co se s ním stalo potom, Kenobi vzhlédl.
Všiml si, že mladík se dívá do prázdna a zaznamenal buď vůbec nic, nebo jen málo z toho, co mu říkal. Někdo by se zlobil, že mladý muž nedává pozor. Ne tak Kenobi. Citlivější než kdokoli jiný, trpělivě čekal, až ticho bude i Lukovi příliš těžké.
“Jak zemřel můj otec?” zeptal se Luke. Kenobi zaváhal a Luke vycítil, že se mu nechce o této věci mluvit. Na rozdíl od strýce Owena se ale Kenobi nedovedl uchýlit k pohodlné lži.
“Zradili ho a zavraždili,” prohlásil Kenobi vážně. “Udělal to mladý Jedi, který se jmenoval Darth Vader.” Nedíval se na Luka. “Mladík, kterého jsem vycvičil. Jeden z mých nejlepších žáků. Jedna z mých největších proher.” Kenobi se zastavil.
“Vader dal svůj výcvik a svoji sílu do služeb zla, do služeb pozdějším zrádným císařům. Po té, co řád Jedi rozehnali a vybili, zůstalo jen málo lidí, schopných odporu proti Vaderovi. Skoro všichni jsou mrtvi.” Na Kenobiho tváři se rozhostil neproniknutelný výraz.
“V mnohém ohledu byli příliš dobří, příliš spoléhali na své vlastnosti. Vkládali příliš velkou důvěru ve stálost republiky a nedokázali uvěřit, že tělo může být zdravé, avšak hlava může být stále chorobnější a slabší. Tak se nechali ovládnout lidmi, jako byli císařové.
Kéž bych byl v čas rozpoznal, oč Vaderovi jde. Někdy jsem měl pocit, že se připravuje k čemusi ohavnému. Takový je osud těch, kteří zvládnou sílu a nechají se pohltit její temnou stranou.” Lukova tvář se rozpadla zmatkem.
“Síla? To je podruhé co se o síle zmiňuješ.”
Kenobi přikývl.
“Někdy zapomínám, před kým žvaním. Řekněme, že síla je cosi, co musí rytíř Jedi ovládat. Vědci ji nikdy nedovedli doopravdy vysvětlit. Jenom teoretizovali, že je to energetické pole, generované živými bytostmi. Přírodní lidé tušili její existenci, ale po celá tisíciletí zůstala neznámá. Jen někteří jedinci dovedli sílu ovládnout. Byli označováni za šarlatány, podvodníky, mystiky – i ještě něco horšího. Ještě méně lidí z ní dokázalo vydobýt nějaký užitek. A protože jejich možnosti kontroly byly primitivní, byla pro ně až příliš mocná. Jejich vrstevníci je nechápali a dopadalo to špatně.” Kenobi učinil široké, všeobjímající gesto. “Síla obklopuje všechny a každého z nás. Někteří lidé věří, že ovlivňuje jenom naše osobní akce a nic jiného. Znalosti síly a umění jak ji ovládat dodávali rytířům řádu Jedi jejich zvláštní moc.” Kenobi sklonil paže a hleděl na Luka tak, že mladík sebou začal neklidně vrtět.
Když znovu promluvil, bylo to tónem tak ostrým a mladistvím, že Luke sebou bezděky trhnul. “Musíš se také vydat cestou síly, Luku – pokuď máš se mnou jít na Alderaan.”
“Alderaan!” Luke vyskočil ze sedačky. Vypadal užasle. “Já nejdu na Alderaan. Ani nevím kde Alderaan je.” Vaporátory, droidi, žně – na jednou se mu to všechno zdálo tak blízké! To, co mu připadalo jenom jako divný nábytek a zvláštní přístroje, mu teď přišlo nepřátelské. Divoce se kolem sebe rozhlédl.
Snažil se vyhnout zraku Ben Kenobiho… starého Bena… blázna Bena… generála Obi-Wan…
“Musím se vrátit domů,” zašeptal. “Je už pozdě. Už teď mám malér.” Na něco si vzpomněl a ukázal na nehybné těleso Artoo Detoo. “Toho droida si můžeš nechat. Zřejmě tě chce. Něco strýcovi namluvím – alespoň doufám,” dodal nešťastně.
“Potřebuju, abys mi pomohl, Luku,” vysvětloval Kenobi, jako obvykle na půl smutně, napůl panovačně. “Na takové věci jsem už moc starý. Nemohu si věřit, že to všechno správně zvládnu. Je to příliš důležitý úkol.” Pokývl směrem k Artoo Detoo. “Slyšel jsi i viděl tu zprávu.”
“Ale … do takových věcí se nemohu zaplést,” protestoval Luke. “Máme hodně práce; musíme dokončit žně, i kdyby se strýček Owen nechal zlomit a najal si další lidi. Nebo alespoň jednoho člověka ale s tím nic neudělám. Teď ne. Navíc je to odsud daleko. Tohle všechno se mě netýká.”
“Zdá se mi, že slyším mluvit tvého strýce,” poznamenal Kenobi lhostejně.
“Strýček Owen! Jak mu to všechno vysvětlím!”
Starý muž potlačil úsměv. Byl si dobře vědom, že Luke nemůže uniknout svému osudu. Byl mu určen pět minut před tím, než se dověděl o tom, jak zemřel jeho otec. Byl zaznamenán v běhu věcí už v okamžiku, kdy spatřil prosící obraz princezny Organy, tak nedokonale promítnutý malým droidem. Kenobi v duchu pokrčil rameny. Jeho osud byl nejspíš zpečetěn ještě dřív, než se chlapec narodil. Ne snad, že by Kenobi věřil v předurčenost, ale věřil v dědičnost – a v sílu.
“Pamatuj, Luku, že utrpení jednoho člověka znamená utrpení všech. Nespravedlnost nesouvisí se vzdálenostmi. Zlo musí být zastavené včas, jinak zasáhne všechny lidi, ať už se mu postavili nebo o něm nevěděli.”
“Řekl bych, že tě můžu odvést do Anchorheadu,” řekl Luke nervózně. Odtud můžeš odjet do Mos Eisly, nebo kam budeš chtít.”
“Velmi správně,” souhlasil Kenobi. “Pro začátek to stačí. Pak musíš udělat to, co budeš cítit, že je správné.” Teď už zcela zmatený Luke se odvrátil.
“Fajn. Jenže teď se zrovna cítím mizerně.”
Žalář byl zlověstně temný. Téměř tu nesvítilo světlo. Černé kovové stěny a vysoký strop byly jen sotva vidět. Cela byla tak uzpůsobena, aby ve vězni vyvolávala co nejvíce pocitu bezmoci. V tom fungovala výborně. Tak dobře, že zajatá dívka napjatě sledovala, odkud se blíží hluk. Kovové dveře se začaly sunout stranou. Byly tak silné, jako její tělo. Jako by se báli, uvažovala hořce, že méně tlustými dveřmi by se probourala holýma rukama. Dívka se podívala ven a spatřila několik císařských strážných těsně přede dveřmi. Leia Organa na ně vyzývavě pohlédla a opřela se o protější stěnu. Její odhodlaný výraz se zhroutil, jakmile obrovitá černá hmota vplula do místnosti, tak plavně, jako by byla zavěšena na lanech. Vaderova přítomnost zkrušila jejího ducha, jako by slon rozšlápl vaječnou skořápku. Bídáka doprovázela lidská zrůda, ze které šel jen o málo menší strach, třeba že její postava byla vedle Temného pána nepatrná. Darth Vader mávnul na někoho venku. Něco, co bzučelo jako veliká včela, se přiblížilo a vklouzlo dovnitř. Leia zadržela dech, když spatřila temnou kovovou kouli. Visela na nezávislých repulsorech, trsy kovových ramen trčely ze stran. Ruce byly vybaveny množstvím jemných nástrojů. Leia s děsem pozorovala přístroj. Donesly se jí pověsti o takových strojích, ale v pravdě nevěřila, že by císařští technici mohli skutečně vyrobit něco tak odporného. Do mechanické bezduché paměti stroje byly zaznamenány všechny krutosti, všechny akty zla známé lidstvu – jakož i několika mimozemským rasám. Vader a Tarkin tiše stáli. Dávali jí dost času, aby si prohlédla létající děs. Guvernér si dokonce říkal, že samotná přítomnost přístroje by jí mohla tak vyděsit, že jim vydá potřebné informace. Ba ne, dospěl k závěru. Bude třeba sáhnout ke krajně nepříjemným prostředkům. Ovšem z každého takového zážitku pocházejí další znalosti a inspirace a senátor si sliboval, že bude co nejpozornějším divákem.
Jakmile vypršel čas, přistoupil ke stroji.
“Nuže, senátorko Organo, princezno Organo, promluvíme si o tom, kde leží povstalecká základna.” Stroj se k ní přiblížil. Hukot zesílil. Jeho kulový tvar už zakrýval Vadera, guvernéra, zbytek cely… světlo… tlumené zvuky pronikaly stěnami cely a tlustými dveřmi a šířily se chodbou. Klid a mír chodby táhnoucí se kolem uzavřené místnosti ale narušily jen nepatrně. Stráže, které stály hned u dveří, si navíc našly dostatek důvodů, proč se vzdálit tak, aby ani ty nejslabší dozvuky nedolehly k jejich sluchu.