ězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

III.

Pokud jde o ducha a shovívavost, naleštěný konferenční stůl na tom byl stejně jako mysl osmi císařských senátorů a důstojníků, usazených kolem něho. U vchodu do místnosti, spoře osvětlené ze stěn a z desky stolu stály na stráži císařští vojáci. Hovořil ten nejmladší z účastníků. Choval se jako člověk, který se vysoko a rychle vyšplhal pomocí metod, které nesnesou bližší zkoumání. Generál Tagge měl v sobě jakéhosi zvráceného génia, ale to byla jen část schopností, jež ho vynesli do současného významného postavení. Stejně účinná byla i jeho další temná nadání. Ačkoli měl bezvadně čistou uniformu a také jeho tělo bylo stejně čisté, jako kohokoli z ostatních v místnosti, nikdo ze zbývajících sedmi by se ho nechtěl dotknout. Obklopovala ho jakási slizkost, pocit spíš duševní než tělesný. Přesto si ho mnozí vážili. A báli se ho. “Jak vám říkám, tentokrát zašel příliš daleko,” naléhal generál vemlouvavě. “Lord ze Sithu na nás naléhá, abychom přiměli císaře ke spěchu. Jenže dokud bitevní stanice nebude plně funkční, jsme zranitelní.”

“Někteří z vás si pořád ještě neuvědomují, jak dobře vybavená a organizovaná je povstalecká Aliance. Měli skvělé lodě a jejich piloti jsou lepší než naši. A žene je něco mocnějšího než jsou pouhé motory: jejich zvrácený reakční fanatismus. Jsou nebezpečnější, než si mnozí z vás uvědomují.” Postarší důstojník, tváře poznamenané jizvami tak hlubokými, že je žádná operace nedokázala zcela odstranit, sebou nervózně zavrtěl na křesle. “Nebezpeční pro vaši hvězdnou flotilu, generále Taggu, ale ne pro tuto bitevní stanici.” Maličkýma očkama těkal z muže na muže, kolem celého stolu. “Někdy si myslím, že lord Vader ví, co dělá.”

“Povstání bude pokračovat jen do té doby, dokud ti zbabělci budou mít útočiště. Místo pro odpočinek jejich pilotů a opravu jejich strojů.” Tagge namítl. “Dovolte, abych vám odporoval, Romodi. Myslím si, že budování této stanice více souvisí s touhou guvernéra Tarkina po moci a slávě než s rozumnou vojenskou strategií. Zastánci povstalců v senátě budou pokračovat se svou podporou, dokud…”

Přerušil ho zvuk otevíraných posuvných dveří. Stráže srazili paty. Otočil hlavu, stejně jako ostatní. Do místnosti vstoupily dvě osoby tak rozdílné zjevem, jako byly jednotné svými cíly. Blíže Taggovi byl štíhlý muž s ostrými rysy ve tváři, vlasy připomínající barvou a tvarem starý smeták, s výrazem útočící pirani. Velký Moff Tarkin, guvernér četných teritorií Impéria, provázený rozložitým, ve zbroji oděným lordem Darthem Vaderem. Tagge, nezastrašený, ale přece jen podřízený, pomalu uhnul ze svého sedadla, takže Tarkin zaujal jeho místo v čele stolu. Vader se postavil poblíž.

Tyčil se ve své ohromující mohutnosti za guvernerovým křeslem. Minutu hleděl Tarkin upřeně na Tagga a pak se od něho odvrátil, jako by byl vzduch. Tagge zuřil, ale zůstal zticha. Tarkinův pohled klouzal podél stolu a úsměv tenký jako břitva zůstával přimražený k jeho rysům. “Císařský senát už nás nemusí zajímat, pánové. Právě jsem se dozvěděl, že Jeho Veličenstvo navždy toto těleso rozpustilo.” Shromážděním proběhla vlna úžasu. “Poslední pozůstatky bývalé republiky byly konečně smeteny,” pokračoval Tarkin.

“To přeci nejde,” vzkřikl Tagge. “Jak chce císař udržet kontrolu nad císařskou byrokracií?”

“Musíte pochopit, že senátorská reprezentace formálně nebyla zrušena,” vysvětlil Tarkin. “Byla pouze pozastavena,” teď se usmál trochu šířeji, “po dobu mimořádných opatření. Oblastní guvernéři mají nyní plnou kontrolu a volnou ruku při řízení svých teritoriích.

Znamená to, že konečně může být císařský vliv přímo přenesen do všech rozptýlených světů Impéria. Od této chvíle bude místní guvernéry ovládat strach. Strach z imperiální flotily, strach z této bitevní stanice.”

“A co bude s povstáním?” chtěl vědět Tagge.

“Jestliže se povstalcům podařilo získat přístup k technickým nákresům této stanice, existuje jakási možnost, že by mohli odhalit slabé místo, jehož by mohli v určité míře využít.” Tarkinův úsměv se proměnil v úšklebek. “Jenže my všichni samozřejmě víme, jak dobře střeženy a jak pečlivě chráněny jsou ony důležité údaje. Není možné, aby padly do rukou povstalců.”

“Technické údaje, na které nepřímo narážíte,” zaburácel hněvivě Darth Vader, “budeme mít brzy zase v rukou. Jestliže…”

Tarkin přerušil Temného pána jediným gestem. Něčeho takového by se nikdo z přítomných kolem stolu neodvážil. “Na tom nezáleží. Jakýkoli útok vedený proti této stanici by byl pouhým sebevražedným gestem. Sebevražedným a zbytečným, ať už získali jakékoli informace. Po mnoha dlouhých letech utajeného budování,” prohlásil se zjevným uspokojením, “tato stanice se stane rozhodující silou v naší části vesmíru. Události v této oblasti už nebudou odviset od osudu, úmyslů nebo čehokoli jiného. Rozhodovat o nich bude tato stanice!” Klepetu podobná obrovitá kovová ruka učinila nepatrné gesto a jeden z naplněných pohárů, které stály na stole do ní poslušně vklouzl. Poněkud varovným tónem Temný pán navázal. “Nebuďte tak hrdý na technologický teror, který tu chystáte, Tarkine. Schopnost zničit město svět nebo celou soustavu ve srovnání se sílou neznamená nic.”

“Vaše síla,” ušklíbl se Tagge. “Nesnažte se nás zastrašit vašimi kouzelnickými triky, lorde Vadere. Vaše politováníhodná oddanost staré mytologii vám nepomohla zmocnit se ukradených pásků a nedala vám ani jasnozřivost dostatečnou k tomu, aby jste odhalil tajnou pevnost povstalců. Nemyslíte, že už tohle stačí, abychom se vysmáli…” Tagge najednou vypoulil oči, vztáhl ruce k hrdlu a začal nepřirozeně modrat.

“Myslím si,” poznamenal Vader mírně, “že takový nedostatek víry je ke škodě.”

“To stačí,” odsekl stísněně Tarkin. “Pusťte ho, Vadere. Nemá smysl, abychom se mezi sebou škorpili.”

Vader pokrčil rameny, jako by mu na tom nezáleželo. Tagge se zhroutil na židli, třel si hrdlo a nespouštěl z temného obra vyděšené oči.

“Lord Vader vám poskytne zprávu o umístění povstalecké pevnosti, jakmile tato stanice bude prověřena jakožto funkční,” prohlásil Tarkin. “Pak se k ní přemístíme, zcela ji zničíme a jediným prudkým úderem ukončíme to operetní povstání.”

“Jak si přeje císař,” dodal Vader, nikoli bez sarkasmu, “tak se i stane.”

Pokud z některých těchto mocných mužů sedících kolem stolu shledal, že je žádoucí namítat proti takovému nedostatku úcty, pohled na Tagga je odradil od sebemenší poznámky.

Temná cela, plná výparů žluklého oleje a vyjetých maziv, opravdová kovová kostnice. Threepio snášel tuto neblahou atmosféru tak dobře, jak to jen šlo. Musel ustavičně dělat všechno proto, aby ho každé neočekávané zahoupání nevrhlo na zeď nebo na jeho mechanické kamarády.

Artoo Detoo vypnul všechny své venkovní funkce, aby ušetřil energii, ale také aby se vyhnul neustálým nářkům svého vytáhlého přítele. Ležel nehybně vedle hromady náhradních součástek a zjevně se nezajímal ani o současný okamžik, ani o jejich osud. “Co pak to nikdy neskončí?” zakňoural Threepio, když další prudký zhup prudce otřásl obyvateli vězení. Už si vymyslel a zase zavrhl půl stovky strašlivých konců. Byl si jistý, že to, co se s nimi děje teď, je horší, než cokoliv si dovedete představit. Pak se bez varování stalo cosi ještě znepokojivějšího, než byl ten nejhorší otřes. Hukot motoru písečného transportéru ustal a vozidlo se zastavilo jako by to byla odpověď na otázku Threepio. Stroje, které si ještě uchovaly zbytek inteligence a mohly uvažovat, kde se nalézají a co se s nimi stalo, začaly nervózně bzučet. Threepio už aspoň věděl, kdo jsou jejich jímatelé a co asi zamýšlejí. Místní zajatci mu vysvětlili, co jsou zač tito Jawové, parahumánní mechaničtí kočovníci. Putují ve svých obrovitých domech pevnostech po těch nejvíce nehostinných krajích Tatoinu a pátrají po vzácných horninách – a také po strojích, které prodávají do otroctví. Nikdo je nikdy nespatřil bez ochranných plášťů a bez písečných masek, takže nikdo přesně neví, jak vypadají. Říká se o nich, že jsou neobyčejně oškliví. V tom směru nikdo nemusel Threepio přesvědčovat. Naklonil se nad svým stále ještě nehybným druhem a jal se třást jeho sudovitým trupem. Jednotka Artoo Detoo aktivovala epidermální senzory a kontrolky na přední části malého robota se začaly postupně rozsvěcet. “Vstávej, vstávej,” naléhal Threepio. “Někde jsme zastavili.” Podobně jako ti z robotů, kteří měli více představivosti, zkoumal kovové stěny. Čekal, že tu někde bude skrytý panel, který se odsune a dovnitř vnikne veliká mechanická ruka a bude po něm šátrat. “Už je to jasné, jsme ztraceni,” odříkával pochmurně, zatímco Artoo Detoo přecházel do stavu plné aktivizace. “Myslíš, že nás roztaví?” Na několik minut ztichl a pak dodal. “To čekání mě zničí.” Vzdálenější stěna se náhle odsunula a oslepující bílá záře tatoinského rána vpadla dovnitř. Threepio měl co dělat, aby seřídil své citlivé fotoreceptory dřív, než se vážně poškodí. Několik ohavně vyhlížejících jawů čile naskákalo do místnosti. Měli na sobě stále stejné ohavně špinavé hadry, jakých si Threepio všiml prve. Pomocí zbraní podivných tvarů vybízeli stroje k pohybu. Jak si Threepio všiml, a zatrnulo mu při tom, některé se pohnuly.

Jawové si těch nehybných nevšímali. Seskupili všechny, které byli ještě schopné se pohnout, a včetně Threepio a Artoo Detoo je vyhnali ven. Tam si oba roboti všimli, že je postavili do značně různorodé řady. Threepio si zastiňoval oči rukou. Zjistil, že jich stojí pět po boku obrovitého písečného transportéru. Ani ho nenapadlo, že by měl utéct.

Mechanikům je taková myšlenka úplně cizí. Čím je robot inteligentnější, tím nepřijatelnější a nemyslitelnější by to byl nápad. I kdyby se pokusil o útěk, zabudované senzory by odhalily kritickou logickou závadu a roztavily by mu v mozku všechny obvody. Místo toho si prohlížel malé kopule a vaporátory, které naznačovaly, že pod zemí je tu rozsáhlé lidské sídliště. Třebaže tento druh konstrukcí neznal, podle všech známek se dalo usuzovat, že osídlení tu je, i když skromné a osamělé. Pomalu ho opouštěly obavy, že ho rozeberou, nebo že bude otročit v nějakém vysokoteplotním dole. Podle toho mu stoupla nálada.

“Možná, že to na konec nedopadne tak špatně,” zašeptal nadějně. “Kdyby se nám podařilo tenhle dvounohý hmyz přesvědčit, aby nás tu nechali, mohli bychom vstoupit do služby k rozumným lidem, místo aby nás roztavili.”

Jedinou odpovědí Artoo Detoo bylo nezúčastněné pípnutí. Oba stroje zmlkly, protože jawové začali kolem nich pobíhat. Jeden nahnutý stroj se pokoušeli narovnat a jakousi tekutinou a prachem zakrývali vrypy a škrábance. Threepio měl co dělat, aby zakryl svůj odpor, když dva z nich se k němu přihrnuli a začali mu smétat písek z povrchu. K jeho mnohým humananalogovým vlastnostem patřila schopnost přirozeně reagovat na nepříjemné pachy. Mezi jawy byla hygiena očividně neznámá. Byl si ale jist, že by nebylo dobré dávat jim to najevo. Jawové si nevšímali oblaků drobného hmyzu, která je obklopovala. Na tyto drobné individualizované potvůrky zřejmě pohlíželi jako na jakési příslušenství, jako na další nohu nebo ruku.

Threepio je sledoval tak pozorně, že si ani nevšiml dvou postav, které se sem blížily. Přicházely od největší kopule.

Artoo Detoo musel do něho trochu drcnout, aby vzhlédl. První muž měl zasmušilý výraz jakéhosi vyčerpání. Po tolika letech zápasu s nepřátelským prostředím mu nápor písku trvale poznamenal obličej. Šedivějící vlasy měl ztuhlé do neuspořádaných kučer, jako by to byly sádrové ozdoby. Písek mu zdrsněl obličej, šaty, ruce i myšlenky.

Ale tělo – když už ne ducha – měl silné. Luke vypadal malý ve srovnání se zápasnickou postavou svého strýce. Kráčel s nakrčenými rameny v jeho stínu a nedával najevo ani tak vyčerpání, jako odpor. Nosil toho v hlavě hodně a nic se netýkalo farmaření. Spíše se upíral k budoucnosti a k závazku, jež učinil jeho nejlepší přítel, který před chvílí opustil hranice modrého nebe a vydal se za kariérou sice tvrdší, ale možná slibnější. Větší z obou mužů se zastavil před hloučkem a spustil podivný kvíkavý dialog s jawou, který mu velel. Jawové se uměli domluvit, když chtěli. Luke stál stranou a nezúčastněně poslouchal. Pak se lhostejně ubíral za svým strýcem. Ten si začal prohlížet pět strojů. Občas se zastavil, aby prohodil se synovcem pár slov.

Ten ale nedával pozor, třebaže věděl, že by se tu mohl přiučit. “Luku, no tak Luku!” zvolal jakýsi hlas. Luke se odvrátil od rozhovoru, který spočíval v tom, že vůdce jawů vychvaloval nesmírné přednosti těch pěti strojů, Zatím co strýc pochybovačně oponoval, a kráčel k okraji nejbližšího zapuštěného dvorku. Pohlédl dolů. Tlustá žena s výrazem zatoulaného vrabčáka ošetřovala okrasné rostliny.

Vzhlédla k němu. “Nezapomeň říct Owenovi, ať žádného translátora nekupuje, když nebude umět bocčtinu.” Luke se podíval přes rameno na tu smutnou sbírku vyšeptalých strojů. “Vypadá to, že nemáme moc na výběr,” křikl dolů, “ale stejně mu to připomenu.” Přikývla a Luke se vrátil za strýcem. Owen Lars se zřejmě už rozhodl a vybral si malého zemědělského robota. Tvarem připomínal Artoo Detoo, až na to, že jeho početné pomocné paže byly vybaveny pro různé účely.

Na povel vystoupil z řady a kulhal za Owenem a mimořádně vlídným jawou. Když došli na konec řady, farmář přimhouřil oči a pohlédl na vytáhlého humanoida Threepio, sice pokrytého pískem, ale pořád ještě s lesklým bronzovým povrchem. “Předpokládám, že funguješ,” zabručel na robota. “Vyznáš se ve zvycích a v protokolu?”

“Jestli se vyznám v protokolu?” řekl ozvěnou Threepio, zatím co si ho farmář prohlížel od hlavy až k patě. Threepio se rozhodl, že jawu uvede do rozpaků, až se ukáže, co všechno umí. “Jestli já se vyznám v protokolu. Zdali! Vždyť je to moje hlavní funkce! Taky dovedu…”

“Protokolárního droida nepotřebuju,” přerušil ho farmář.

“Nezlobím se za to na vás, pane,” souhlasil Threepio. “Nemohu víc souhlasit. K čemu by byl takový zbytečný luxus v takovém prostředí? Pro člověka s vašimi zájmy by protokolní android znamenal vyhozené peníze. Ne, pane – mé pravé jméno zní univerzálnost. Jmenuji se U – Threepio. To písmeno U znamená univerzální. Jsem vám k službám. Jsem naprogramován na třicet sekundárních funkcí, které vyžadují jenom…”

“Potřebuji droida, který ví něco o binárních jazycích nezávisle programovatelných vaporátorů vlhka,” přerušil ho farmář, který dal najevo naprostý nezájem jak o Threepio, tak o jeho nespočetné sekundární funkce.

“Vaporátory! Oba můžeme mluvit o štěstí,” opáčil Threepio. Mým prvním poprodejním úkolem bylo programování binárně ovládaných filtrů. Jak konstrukcí, tak paměťovými funkcemi jsou velmi podobné vašim vaporátorům. Mohl byste téměř říct, že…”

“Umíš bocčtinu?”

“Samozřejmě pane,” odpověděl Threepio, spokojený, že může konečně pronést naprosto pravdivou odpověď. “Pro mě to je jako druhý jazyk. Umím plynule mluvit bocčtinu jako…” Zdálo se, že farmář je rozhodnutý nedovolit mu dokončit ani jednu větu.

“Sklapni.” Owen Lars se podíval dolu na jawu. “Toho si vezmu taky.”

“Sklapávám, pane,” odpověděl Threepio rychle. Seč mohl se snažil skrýt radost z toho, že ho vybrali.

“Odveď je do garáže, Luku,” poručil strýc. “Chci abys je oba do večeře vyčistil.”

Luke se podíval s úkosem na strýce. “Jenže já se chystal do stanice v Tosche, abych přinesl pár nových konvertorů energie…”

“Nelži mi, Luku,” varoval ho strýc stroze. “Mě je jedno, že maříš čas se svými ničemnými kamarády, ale jen když jsi skončil s vyšíváním. Teď na to skoč – a nezapomeň do večeře.”

Sklíčený Luke teď hudroval jen na adresu robotů. Bylo to rozhodně užitečnější než hádka se strýcem. “Tak pojďte vy dva,” zamířili ke garáži a Owen se s jawou začal handrkovat o cenu. Ostatní jawové vedli tři zbývající roboty zpátky do písečného transportéru, když v tom něco srdceryvně zapípalo. Luke se otočil a spatřil jednotku Artoo Detoo, jak opustila formaci a běží k němu. Jawa ho okamžitě zastavil pomocí kontrolního zařízení, které aktivovalo kotouč připevněný k robotovu přednímu panelu.

Luke se zvědavě díval na rebelujícího robota. Threepio chtěl něco říct, pak zvážil všechny okolnosti a nechal toho. Zůstal raději zticha a díval se přímo před sebe. O minutu později poblíž něco ostře cinklo. Luke se podíval dolu a shledal, že hlavový díl zemědělského droida upadl. Odtud pocházel cinkavý zvuk. O vteřinu později stroj začal chrlit na všechny strany součástky, které padaly do písku. Luke se naklonil k pokaženému stroji a díval se dovnitř.

“Strýčku Owene! Servomotorová centrála naší kultivační jednotky odešla. Podívej…” Vztáhl ruku, pokusil se stroj opravit, ale rychle ucukl, protože v něm začalo silně jiskřit. V čerstvém pouštním vzduchu byl cítit pach spálené izolace a zkorodovaných obvodů, nepříjemný pach mechanizované smrti. Owen Lars se podíval dolu na nervózního jawu.

“Cos nám to chtěl prodat za šmejd?” Jawa odpověděl hlasitě a znepokojeně a pro každý případ opatrně od velikého člověka odstoupil. Znepokojovalo ho, že muž stojí mezi ním a útulným bezpečím transportéru. Mezi tím se Artoo Detoo podařilo uniknout ze skupiny strojů odváděných do pohyblivé pevnosti. Ukázalo se, že to jde snadno, pozornost jawů poutala hádka (jejich) vůdce s Lukovým strýcem. Vysoký droid jemně zaťukal Lukovi na rameno a spiklenecky mu zašeptal do ucha:

“Pokud do toho mohu mluvit, mladý pane, tato jednotka Artoo Detoo by byla skvělá koupě. Perfektní stav. Ani nevím, jestli tyhle stroje vůbec mají představu o tom, v jak dokonalém stavu jsou. Nenechte se zmýlit pískem a prachem.”

Luke byl zvyklý rozhodovat se rychle, ať už dobře nebo špatně. “Strýčku Owene,” zakřičel. Strýc se přestal dohadovat, aniž by jawu spustil s očí, jen se na Luka rychle podíval. Ten ukazoval na Artoo Detoo. “Proč se dohadovat? Co kdybychom vyměnili tady toho…” ukázal na vyhořelého droida, “za tamtoho?”

Starší muž pohlédl na jednotku Artoo Detoo zrakem profesionála a pak vzal v úvahu jawy. Jsou to v zásadě zbabělci, ale není třeba tyhle malé pouštní mrchožrouty tlačit do kouta. Mohli by svým transportérem rozmačkat nějakou usedlost i za cenu rizika, že vyvolají v lidském společenství touhu po smrtelné pomstě.

Owen si uvědomil, že když bude naléhat, dostane se do situace, ve které ani jedna strana nevyhraje. Rozhodl se proto, že hádku ukončí dřív, než povede ke špatnému závěru.

Hlavní jawa váhavě souhlasil s výměnou a oběma stranám se v duchu ulevilo, že nedojde k žádným násilnostem. Owen zaplatil a jawa se ukláněl a kňučel chamtivou netrpělivostí.

Luke zatím odvedl oba roboty do průchodu ve vyschlé zemi. O několik vteřin později sestupovali dolu po rampě. O její čistotu se starali elektrostatické odpuzovače. “Nikdy na to nezapomeň,” šeptal Threepio malému Artoo Detoo, nakláněje se k němu. “Proč já nasazuji kvůli tobě krk, když s tebou mám jen potíže – to přesahuje moje chápací schopnosti.”

Průchod ústil do samotné garáže, která byla plná nářadí a součástí zemědělských strojů. Některé vypadaly značně omšele, mnohdy až na rozpadnutí. Ale bylo tu příjemné světlo a domácká atmosféra, která slibovala klid. A ten oba stroje už dlouho nezažily. Poblíž středu garáže byla veliká vana. Vůně, která z ní vycházela, silně zasáhla hlavní čichací cenzory Threepio. Luke si povšiml robotovi reakce a usmál se. “Ano, to je čistící lázeň,” řekl. Pozorně se díval na vysokého bronzového robota. “Podle toho, jak vypadáte, měli byste se oba do ní ponořit tak na týden. Jenže to si nemůžeme dovolit. Musím vás dát do pořádku ještě odpoledne.” Pak Luke obrátil pozornost k Artoo Detoo.

Přistoupil k němu a otevřel mu panel, skrývající početné kontrolky. “Pokud jde o tebe,” pokračoval a překvapeně hvízdl, “vůbec nechápu, že ještě šlapeš. Není divu. Jawové nedají nikomu ani zlomek ergu, když to není nutné. Je čas na nabití.” Ukázal k velkému silovému generátoru. Artoo Detoo se podíval, kam Luke ukazuje, jednou pípnul a pak se vydal k hranatému přístroji. Našel si správný kabel, otevřel panel a vrazil si tříkolíkovou zástrčku do obličeje. Threepio přistoupil k veliké cisterně, naplněné téměř po okraj voňavým čistícím olejem. S pozoruhodně lidským povzdechem se do ní pomalu ponořil.

“Ne abyste tu zlobili,” varoval je Luke a zamířil k malému dvousedadlovému spíderu. Malý, ale výkonný suborbitální kosmický letoun odpočíval v druhé části garáže. “Mám tady svojí práci.”

Lukova energie byla bohužel příliš rozptýlena posledním setkáním s Biggsem, takže po několika hodinách mnoho ze svého vyšívání za sebou neměl. Vzpomínal na přítelův odchod a jemně při tom hladil poškozenou zadní ploutev hoperu – ploutev poškodil, když v prudkých výkrutech a otočkách pronásledoval vysněnou stíhačku “téčko” úzkým kaňonem. Tam ho vyčnívající převis zasáhl stejně účinně jako energetický paprsek. Něco se v něm začalo najednou vařit. S neobvyklou prudkostí odhodil motorový francouzák na ponk.

“Vždyť je to nespravedlnost!” prohlásil, sám nevěděl ke komu. Hlas mu smutně poklesl. “Biggs má pravdu odsud se nikdy nedostanu. Chystá povstání proti Impériu a já tu trčím na zavšivené farmě.”

“Promiňte prosím, pane.” Luke se udiveně otočil, ale nebyl tam nikdo, jenom ten vysoký android Threepio. Vypadal úplně jinak, než když ho Luke spatřil poprvé. Čistící oleje z něho smyly veškerou špínu a prach, takže jeho bronzově zbarvená slitina zářila ve svitu nástropních lamp. “Mohu s něčím vypomoci?” ptal se robot úslužně. Luke si stroj prohlížel a hněv z něho volně odpadal. Nemělo smysl na robota křičet.

“Pochybuji,” odpověděl, “leda že bys uměl ovlivnit čas a urychlit sklizeň. Nebo mě teleportovat z téhle hromady písku strejdovi Owenovi rovnou pod nosem.”

Ani ti nejdokonalejší roboti nedovedou rozpoznat ironii, takže Threepio vážně uvažoval o odpovědi, než řekl: “To nemohu posloužit, pane. Jsem pouhý droid třetího stupně a nejsem příliš obeznámený v takových věcech, jako je transatomická fyzika.” Když pak si připomněl události několika posledních dní, najednou dodal: “Po pravdě řečeno, mladý pane, nejsem si ani docela jistý, na které planetě se nacházíme.” Zatímco hovořil, rozhlížel se s novým zájmem kolem sebe.

Luke se sardonicky uchechtl a zaujal výsměšnou pózu. “Jestli tenhle vesmír má nějaký střed, tak jseš na tom nejvzdálenějším světě od něho.”

“Ano, pane Luku.”

Mladík podrážděně zavrtěl hlavou. “Nech toho pánování, jsem prostě Luke. A tenhle svět se jmenuje Tatoine.”

Threepio jemně pokývl. “Děkuji, p… Luku.

Jmenuji se See Threepio, humandroid, specializovaný na otázky vztahu.” Kovovým palcem ukázal za sebe k nabíječce. “To je můj společník Artoo Detoo.”

“Těší mě, Threepio,” řekl Luke vlídně. “Ahoj, Artoo Detoo.” Prošel garáží a podíval se na ukazatele na předním panelu stroje. Uspokojeně zabručel. Odstraňoval propojovací kabely, když spatřil cosi, co ho přimělo k tomu, aby se zamračil a naklonil se blíže.

“Co se děje, Luku?” zajímal se Threepio. Luke se obrátil k nedalekému stojanu na nářadí a sundal z něho malý univerzální nástroj.

“Ještě nevím, Threepio.” Vrátil se k nabíječce, nahnul se nad Artoo Detoo a začal seškrabovat chromovanou škrabkou skvrny na vrcholu malého droida. Občas musel rychle uskočit, protože jemný nástroj vymršťoval do výšky drobné úlomky koroze. Threepio se zájmem přihlížel, jak Luke pracuje.

“Je tu spousta divných karbonických pozůstatků. Takové jsem ještě nikdy neviděl. Jak to vypadá, vy dva jste zažili pár hodně zvláštních akcí.”

“Zajisté, pane,” připustil Threepio. Zapomněl Lukovi tykat. Luke ale byl příliš zaměstnaný, aby ho opravil. “Nikdy se až divím, že jsem v tak dobrém stavu.” Pak dodal, jako by pod tlakem Lukovy poznámky: “Když pomyslím na povstání a všechno kolem…”

Mluvil sice opatrně, ale stejně asi něco prozradil, uvědomil si Threepio, protože Lukovi zasvítilo v očích téměř jako jawovi. “Vy něco víte o povstání proti Impériu?” zeptal se.

“Jak se to vezme,” poznamenal Threepio zdráhavě. “Kvůli povstání jsme se ocitli ve vašich službách. Pochopte, jsme uprchlíci.” Neřekl ale, odkud uprchli. Nezdálo se ale, že se na to Luke chce zeptat.

“Uprchlíci! Takže já jsem opravdu viděl kosmickou bitvu!” vyrazil ze sebe vzrušeně. “Řekni mi, kde jste byli a v kolika bojích. Jak pokračuje povstání? Bere ho Impérium vážně? Viděl jsi hodně zničených lodí?”

“Trochu pomaleji, prosím, pane,” žadonil Threepio. “Špatně si vykládáte náš status. Jsme jen nevinní neutrálové. Naše účast na povstání byla značně okrajové povahy. Pokud jde o bitvy, byli jsme v několika, jak si myslím. Je těžko to odhadnout, pokud nejste v kontaktu se skutečnou bojovou technikou.” Pokrčil rameny.

“Kromě toho, není o čem vyprávět. Uvědomte si, pane, že nejsem o mnoho víc než kosmetizovaný počítač a že neumím dobře vyprávět příhody a s nimi spojené historie a už vůbec nejsem schopen je přikrašlovat. Jsem značně neliterární stroj.”

Luke se zklamaně odvrátil a začal znovu čistit Artoo Detoo. Další seškrabování objevilo cosi tak podivného že si to vyžádalo jeho plnou pozornost. Mezi dvěma holými vodiči vězel malý úlomek kovu. Měl by způsobit zkrat. Luke odložil jemnou škrabku a vybral si větší nástroj.

“Dobrá, přítelíčku,” bručel, “tady se ti něco pořádně zaseklo.”

Tlačil a páčil a stačil při tom věnovat část pozornosti Threepio. “Byli jste na bojové lodi nebo…” Kov povolil s hlasitým “Křach” a Luke udělal kotrmelec nazad.

Když se vrátil na nohy, chtěl vyběhnout v před – a zarazil se, bez dechu. Předek jednotky Artoo Detoo začal zářit.

Objevil se třírozměrný obraz ani ne tři čtvrti metru vysoký, ale dokonale prokreslený. V krychli se vytvořil portrét tak úžasný, že po několika minutách Luke shledal že se dusí – protože zapomněl dýchat. Přestože byl ostrý, obraz nepravidelně blikal a komíhal se, jako by záznam byl jen narychlo pořízený a instalovaný. Luke zíral na ty divné barvy promítnuté do všední atmosféry garáže a už se chtěl zeptat, ale na to už nedošlo. Rty té postavy se pohnuly a dívka promluvila – nebo se spíš zdálo, že promluvila. Luke věděl, že zářivý obraz je generovaný kdesi uvnitř podsaditého trupu Artoo Detoo.

“Obi-Wan Kenobi,” ozval se chraptivý hlas, “pomoz mi! Jsi má poslední naděje.” Výboj statické elektřiny na chvilku rozbil obraz. Pak se znovu uspořádal a hlas ještě jednou opakoval: “Obi-Wan Kenobi, jsi má poslední naděje.” Hologram pokračoval, ale ozývaly se jen skřípavé zvuky. Luke dlouho seděl bez sebemenšího hnutí.

Přemýšlel o tom co vlastně vidí. Pak zamrkal a zeptal se jednotky Artoo Detoo: “Co to má znamenat Artoo Detoo?”

Podsaditý droid uhnul stranou, hranatý obraz se pohnul s ním. Pak zapípal. Znělo to jako nesmělá odpověď. Zdálo se, že Threepio je stejně zmatený, jako Luke.

“Co je to?” zeptal se ostře a ukázal na hovořící portrét a pak na Luka. “Byl jsi tázán. Kdo a co je to a jaký to má původ – a proč to všechno je?”

Jednotka Artoo Detoo vyrobila překvapené pípnutí, jako kdyby pro všechno na světě si teprve teď všimla hologramu. Pak následoval pípavý proud informací. Threepio do sebe vstřebal údaje, chtěl se zamračit, ale nešlo to, takže se musel omezit na to, že svůj vlastní zmatek vyjádřil tónem hlasu. “Trvá na tom, že to nic neznamená, pane. Pouhá porucha – staré údaje. Záznam měl už dávno smazaný, ale nebyl k němu přístup. Trvá na tom, že si toho nemáte všímat.” Bylo to, jako kdyby někdo řekl Lukovi, aby si nevšímal skrýše Durindfirů, kdyby na ní narazil na poušti.

“Kdo je to?” Zeptal se, hledě upřeně na hologram. “Je krásná.”

“Skutečně nevím, kdo to je,” prohlásil Threepio upřímně. “Myslím, že mohla s námi cestovat na naší poslední cestě. Poněkud si vzpomínám, že to byla jakási důležitá osobnost. Může to souviset s faktem, že náš kapitán byl diplomatický atašé v…”

Luke ho přerušil a vychutnával způsob, jakým její rty znovu a znovu tvořily úryvek jediné věty. “Zbylo ze záznamu ještě něco? Není úplný.”

Luke vstal a přistoupil k jednotce Artoo Detoo. Robot ustoupil a zahvízdal tak vystrašeně, že Luke zaváhal a neodvážil se mu sáhnout na vnější ovládání.

Threepio byl pohoršen. “Jak se to chováš Artoo Detoo!” Pokáral konečně svého společníka. “Dostaneš nás zase do nesnází.”

Představoval si, že budou zabaleni a odesláni k jawům, protože odmítají spolupracovat. Z té představy se okamžitě roztřásl. “Nezapomeň – je to náš pán,” ukázal Threepio na Luka. “Můžeš mu důvěřovat. Cítím, že to s námi myslí dobře.”

Zdálo se, že je Artoo Detoo nejistý, že váhá. Pak zahvízdal a následovalo dlouhé pohvizdování směrem k příteli.

“Takže co?” zeptal se Luke netrpělivě. Threepio odpověděl až po delší pomlce.

“Říká, že jeho pánem je Obi-Wan Kenobi, obyvatel tohoto světa. Dokonce této oblasti. Úryvek, který jsme slyšeli, je součástí soukromého vzkazu, určeného této osobě.” Threepio pomalu zavrtěl hlavou. “Zcela upřímně, pane, nevím, o čem mluví. Náš poslední pán byl kapitán Colton. O předchozím pánovi Artoo Detoo nikdy nemluvil. A určitě jsem o žádném Obi-Wan Kenobim nikdy neslyšel. Ale když to vezmete kolem a kolem,” uzavřel omluvně, “obávám se, že jeho logické obvody jsou poněkud narušené. V poslední době se bezesporu chová výstředně.” A zatím co Luke uvažoval o posledním vývoji situace, Threepio využil příležitosti a vrhl na Artoo Detoo zuřivě varovný pohled.

“Obi-Wan Kenobi,” opakoval Luke zamyšleně. Jeho výraz se náhle rozjasnil.

“Poslyšte… co když by se to týkalo starého Bena Kenobiho?”

“Prosím o prominutí,” vyhrkl Threepio, zcela ohromený, “vy skutečně víte něco o takové osobě?”

“Moc ne,” připustil poněkud omluvným hlasem. “Opravdu neznám nikoho, kdo jse jmenuje Obi-Wan Kenobi – ale starý Ben tu žije někde na okraji Západního písečného moře. Je to zdejší figurka, poustevník. Strejda Owen a pár dalších farmářů říkají, že je to čaroděj. Občas k nám přijde a nabízí nějaké věci na výměnu.

Fakt je, že jsem s ním skoro nikdy nemluvil. Strejda ho obvykle zapudí.” Odmlčel se a znovu se zahleděl na malého robota. “Nikdy jsem ale neslyšel, že by starému Benovi nikdy patřil nějaký robot. Určitě se mi nic takového nedoneslo.” Hologram neodolatelně přitahoval Lukův zrak.

“Rád bych věděl, kdo to je. Musí to být někdo důležitý – tím spíše, jestli jsi mi říkal pravdu, Threepio. Vypadá a mluví jako někdo, kdo má potíže. Možná, že ta zpráva je důležitá. Měli bychom ji slyšet celou.” Opět vztáhl ruku po vnějších ovladačích Artoo Detoo a malý robot znovu ucukl a vyděšeně vypískl. “Říká, že má v sobě bezpečnostní separační pojistku, která může uvolnit jeho sebemotivační složky,” překládal Threepio. “Radí vám, aby jste ji odstranil a pak by mohl opakovat celou zprávu,” dokončil Threepio nejistě.

Protože Luke civěl dál na portrét, Threepio dodal už hlasitěji: “Pane!” Luke sebou trhnul.

“Cože…? Ano, ovšem.” Uvažoval o návrhu. Přistoupil k Artoo Detoo a prohlížel si panel. Tentokrát robot neuhnul.

“Myslím, že je mi to jasné. No, řekl bych, že jsi moc malý na to, abys mi utekl, když ti ji seberu. Rád bych věděl, kvůli čemu někdo posílá vzkazy starému Benovi.” Luke si vybral správný nástroj, dotkl se obnaženého obvodu a vytáhl bezpečnostní pojistku. První zřetelný výsledek jeho akce vzpočíval v tom, že portrét zmizel. Luke ustoupil.

“No tak.” Nastala nepříjemná chvilka, během níž hologram nedal nijak najevo, že se hodlá vrátit. “Kam se ztratila?” poznamenal Luke konečně. “Ať se vrátí. Přehraj celý vzkaz, Artoo Detoo.”

Robot ze sebe vydal nevinně znějící pípnutí. Zdálo se, že Threepio je zaskočený a nervózní, když překládal.

“Řekl – jaký vzkaz?” Threepio hněvivě obrátil pozornost ke svému společníkovi. “Jaký vzkaz? Ty výš dobře, jaký vzkaz! Ten, ze kterého jsi nám přehrál kousek. Ten, který schováváš uvnitř svých propálených zrezivělých vnitřností, ty jedna tvrdohlavá hromado šrotu!” Artoo Detoo usedl a něco si pro sebe hučel. “Je mi to líto, pane,” řekl pomalu Threepio, “ale prokazuje známky vzrůstajícího šumu v disciplino-racionálním modulu. Kdybychom snad…” přerušil ho hlas v chodbě.

“Luku! No tak Luku! Pojď k večeři!”

Luke zaváhal, a pak vstal a otočil se od zmateného malého droida.

“No jo,” křikl. “Už jdu, teto Beru!” Pak tiše řekl Threepio: “Zkus to s ním nějak. Hned jsem tady.” Odhodil vyjmutou pojistku na ponk a vyběhl z místnosti. Sotva byl člověk pryč, Threepio se obořil na svého druha.

“Měl bys mu to celé přehrát,” hudroval a výmluvně kývl k ponku, kde ležely rozličné mechanické díly. “Jinak si vezme tu škrabku a vydoluje to z tebe. Když si umyslí, že před ním něco schválně skrýváš, bude mu jedno, do čeho řízne.”

Artoo Detoo vydal žalostné pípnutí.

“Ne,” odpověděl Threepio. “Nemyslím si, že tě má rád.” Ani druhé pípnutí nezmírnilo přísnost hlasu vysokého robota. “Ne, já tě taky nemám rád.”