IV.

Lukova teta Beru přelévala z chlazené nádoby do džbánku modravý nápoj. Do kuchyně doléhal ze zadu z jídelny hovor. Smutně vzdychla. Hovory, které její manžel vedl u jídla s Lukem, byly čím dál trpčí. Neklid odváděl chlapce čím dál víc od farmaření. Owen, tento prostý muž upnutý na ornou zem, pokud tam nějaká byla, naprosto neměl pro něco takového pochopení. Vrátila nádobu do chladící jednotky, postavila džbán na podnos a spěchala do jídelny. Beru nebyla příliš bystrá žena, ale měla dar instinktivního pochopení pro své důležité postavení v domácnosti. Fungovala jako kadmiové tyče atomovém reaktoru. Dokud ona bude u toho, Owen s Lukem budou dál vytvářet hodně tepla, ale pokud by měla být od nich pryč příliš dlouho – prásk! Kondenzační jednotky zabudované do talířů udržovaly všechno jídlo na stole teplé. Jakmile přispěchala do jídelny, oba muži snížili hlas a změnili téma hovoru. Beru předstírala, že si toho nevšimla.

“Myslím, že ta jednotka Artoo Detoo může být kradená, strýčku Owene,” říkal Luke, jako kdyby se o tom celou dobu mluvilo.

Strýc sáhl po džbánu s mlékem a zamumlal ústy plnými jídla: “Tihle jawové mají sklony sebrat všechno, co není přivázané, Luku. Nezapomeň ale, že se v podstatě bojí vlastního stínu. Kdyby měli přímo krást, báli by se pronásledování a trestu. Teoreticky na to prostě nemají. Proč si myslíš, že je ten droid kradený?”

“Za první je v moc dobrém stavu na to, aby ho někdo vyhodil. Když jsem ho čistil, generoval hologram…” Luke se pokusil zakrýt leknutí, že se prořekl. Spěšně dodal: “Na tom ale nezáleží. Hlavně si myslím, že je kradený, protože podle jeho řečí prý patří nějakému Obi-Wan Kenobimu.”

Lukův strýc se zakuckal. Snad to bylo mlékem, nebo mu zaskočilo sousto. A také to mohl být výraz odporu, který Owen choval vůči té podivné osobě. Buď jak buď, jedl dál a na synovce se ani nepodíval. Luke předstíral, že si ukázky okázalého nesouhlasu nevšiml.

“Říkám si,” pokračoval neochvějně, “že by to mohl být starý Ben. Jméno začíná jinak, ale zbytek souhlasí.” Protože strýc nadále mlčel, Luke na něho přímo uhodil. “Víš, o kom je řeč, strýčku Owene?”

Kupodivu strýc nevypadal rozhněvaně, spíš rozpačitě.

“To nic není,” zamručel. Pořád se mu ještě nepodíval do očí. “Jméno ze starých časů.” Nervózně sebou zavrtěl na židli. “Jméno, které může znamenat jenom potíže.”

Luke odmítnul přijmout nepřímé varování a dále naléhal.

“Je to nějaký příbuzný starého Bena? Viď? Nevěděl jsem, že má příbuzné.”

“Vyhýbej se tomu starému čaroději, slyšíš mě?” Vybuchl strýc. Místo aby vysvětloval, nešikovně vyhrožoval.

“Ale Owene…,” pokusila se Beru jemně zasáhnout, ale obrovitý farmář ji prudce přerušil.

“Tohle je důležité, Beru.” Obrátil pozornost spět k synovcovi. “Už jsem ti o Kenobim vyprávěl.

Je to starý blázen. Nebezpečný, plný falše. Nejlíp je nechat ho být.” Berin prosebný pohled ho trochu uklidnil. “Ten droid s ním nemá nic společného. Nemůže mít,” zabručel na půl pro sebe. “Záznam! Zítra vem robota do Anchorheadu přeformátovat paměť.” Supící Owen se naklonil nad napůl dojedeným jídlem. “Tím to bláznovství skončí. Je mi jedno, co si ta mašina myslí, že je zač. Zaplatil jsem za ní tvrdé kredity a teď je naše.”

“Co když ale opravdu patří někomu jinému,” namítl Luke. “Co když si ten Obi-Wan pro svého droida přijde?”

Při té vzpomínce výraz mezi smutkem a výsměchem přelétl po strýcově ošlehané tváři.

“Nepřijde. Nemyslím si, že je ten člověk ještě na živu. Zemřel zhruba ve stejnou dobu, jako tvůj otec.” Nabral si velké sousto horkého jídla. “A teď na to zapomeň.”

“Takže je to skutečná osoba,” zašeptal Luke, pohlížeje na talíř. “Znal mého otce?”

“Řekl jsem ti, abys na to zapomněl,” odsekl Owen.

“Pokud jde o ty dva roboty, tvá jediná starost je, abys je dal do pořádku a mohly zítra pracovat. Nezapomeň, že jsem do nich vrazil naše poslední úspory. Nekoupil bych je, kdyby sklizeň nebyla tak blízko.”

“Zítra ráno ať se pustí do práce na zavlažovacích jednotkách u jižního hřebenu.”

“Víš,” řekl Luke nevině, “myslím, že ti dva roboti budou pracovat. Takže já…” zaváhal, protože zachytil strýcův podezíravý pohled. “Myslel jsem na naši dohodu stran toho, že tu zůstanu na další sezónu.” Strýc nezareagoval, takže Luke rychle pokračoval, dřív než mu povolí nervy. “Když tihle dva roboti budou dobře pracovat, mohl bych podat přihlášku do Akademie už příští rok.”

Owen se zamračil a snažil se zakrýt rozmrzelost dalším soustem. “Tím myslíš, že chceš posunout přihlášku na příští rok po žních.”

“Máš teď dost droidů a jsou v dobrém stavu. Vydrží.”

“Droidi, dobrá,” souhlasil strýc. “Jenže drojdi člověka nenahradí. Ty to víš, Luku. Nejvíc tě potřebuju při žních. Ještě na příští sezónu.” Odhlédl stranou. Hněv a zlost ho už opustily. Luke se vrtal v jídle, nejedl a nic neříkal.

“Poslouchej,” řekl mu strýc, “poprvé mám šanci vydělat spoustu peněz. Vyděláme tolik, že si na příště můžeme najmout síly. Ne droidy, ale lidi. Pak můžeš jít do Akademie.” Vážil každé slovo. Nebyl zvyklý prosit. “Potřebuju tě tu, Luku.

Chápeš to, viď?”

“Je to další rok,” namítl synovec nešťastně.

“Další rok!” Kolikrát tohle již slyšel? Kolikrát spolu opakovali stejnou šarádu se stejným výsledkem? Owen byl přesvědčený, že už Luka přemluvil. “Čas uteče dřív, než se naděješ.”

Luke prudce vstal a odstrčil talíř s téměř netknutým jídlem stranou. “Přesně tohle jsi říkal loni, když odcházel Biggs.” Otočil se a z místnosti téměř vyběhl.

“Kam jdeš, Luku?” Křičela za ním starostlivě teta.

Lukova odpověď byla smutná, hořká. “Jak to tak vypadá, nejdu nikam.” Pak dodal na uklidnění citlivé tety. “Musím dodělat ty dva droidy, aby mohly zítra pracovat.”

Když Luke odešel, v jídelně viselo ve vzduchu ticho. Oba manželé mechanicky jedli. Potom teta Beru odložila příbor, vzhlédla a řekla vroucně: “Owene nemůžeš ho tu navždycky držet. Většina jeho kamarádů je pryč, všichni, se kterými vyrostl. Akademie pro něho tolik znamená.”

Manžel odpověděl netečně: “Zařídím mu to příští rok. Slibuju. Budeme mít peníze – možná přes příští rok.”

“Z Luka farmář nebude, Owene,” pokračovala pevně. “Nikdy, a nezáleží na tom, jak tvrdě ho z něho chceš udělat.” Pomalu potřásala hlavou. “Má v sobě příliš mnoho ze svého otce.”

Poprvé za celý večer Owen Lars se zatvářil přemýšlivě a starostlivě. Hleděl tím směrem, kudy Luke odešel. “Toho jsem se vždycky bál,” zašeptal.


Luke vystoupil vzhůru. stál na písku a díval se na dvojitý západ. Nejdříve první a pak druhé slunce Tatoinu se pomalu nořilo za vzdálené řady přesypů. Ve slábnoucím světle písek byl nejdříve zlatý, pak narudlý a konečně hořel červeno oranžovou barvou, dokud postupující noc dala všechny jasné barvy spát do příštího dne. Tyto písky brzy vydají první plody. Někdejší pustina se zazelená. Při takovém pomyšlení by se Luke měl třást nedočkavostí. Měl by být posedlý vzrušením jako jeho strýc, když hovořil o nastávajících žních. Místo toho Luke v sobě necítil nic jiného, než obrovskou lhostejnou prázdnotu. Nevzrušovala ho ani vidina, že poprvé v životě bude mít dost peněz. Co s penězi tady v Anchor Headu – nebo kdekoliv jinde na Tatoinu?

Část jeho osobnosti, stále větší, byla čím dál neklidnější. U mladých lidí jeho věku to není nezvyklé, ale z důvodů, kterým Luke nerozuměl, to v něm bylo silnější, než u jeho přátel. Nad písečným povrchem se připlazil noční chlad a začal mu stoupat po nohách. Setřásl prach z kalhot a šel dolu do garáže. Práce na droidech mu snad pomůže hlouběji pohřbít nepříjemné myšlenky. Na první pohled se tam nic nedělo. Žádný z nových strojů nebyl vidět. Luke se trochu zamračil. Odepnul od opasku dálkový ovladač a stiskl několik spínačů vsazených do plastiku. Skříňka zahučela. Na její výzvu se ozval vyšší z obou robotů, Threepio. Vyskočil s jakým si překvapeným výkřikem zpoza skyhoperu. Luke na něho užasle zíral.

“Proč se schováváš za tím letadlem?”

Robot klopýtal kolem přídě letadla a vypadal zcela zoufale. Luke si uvědomil, že Artoo Detoo se na zavolání neozval. Důvod jeho nepřítomnosti – a nebo cosi, co s ní bylo spojené se jasně týkalo Threepio.

“Já za to nemůžu.” Bědoval robot úpěnlivě. “Prosím, nevypínejte mě. Říkal jsem mu, ať nikam nechodí, ale je asi rozbitý. Má nějakou poruchu.

Něco zcela zničilo jeho logické obvody. Pořád něco blábolil o nějakém poslání, pane. Ještě nikdy jsem neslyšel o robotovi posedlém komplexem důležitosti. Něco takového odporuje jednotné kogitativní teorii, na které jsou jednotky Artoo Detoo založené.”

“Tím chceš říct…,” zíral Luke.

“Ano, pane… utekl.”

“Já sám jsem odstranil jeho pojistku,” zašeptal Luke pomalu. Už teď si mohl představit tvář svého strýce. Řekl přece, že dal do těch dvou droidů poslední úspory.

Luke vyrazil z garáže. Marně pátral po důvodech, proč by se měla jednotka Artoo Detoo zbláznit.

Threepio spěchal v jeho stopách. Z táhlého hřebenu, který byl nejvyšším bodem poblíž sídliště, měl Luke výhled po poušti široko daleko. Uchopil svůj přesný makrotriedr a rychle přejížděl po temnoucím obzoru. Díval se po čemsi malém, kovovém, třínohém, po něčem, co ztratilo svůj mechanický rozum. Threepio se vyškrábal po písku nahoru a stanul vedle Luka.

“S touhle jednotkou Artoo Detoo byly vždycky potíže,” hudroval. “Astromechaničtí androidi už jsou příliš svobodomyslní. Sám jim někdy přestávám rozumět.”

Luke odložil dalekohled a věcně komentoval: “Nikde není vidět.”

Kopnul zuřivě do země. “Krucinál, co jsem to za pitomce, že jsem mu naletěl na jeho trik s pojistkou! Strejda Owen mě zabije.”

“Kdybych směl prosit, pane,” ozval se s nadějí v hlase Threepio, kterému vidiny jawů strašily v hlavě, “co kdybychom se za ním vypravili?”

“V noci ne. Je to moc nebezpečné. Nebojím se jawů, ale písečných lupičů… ne. V noci ne. Počkáme do rána a pokusíme se ho vystopovat.” Ze sídliště dole pod ním se ozvalo volání.

“Luku, Luku! Už jsi s těmi droidy hotový? Chci na noc vypnout proud.”

“Dobře,” odpověděl Luke, vyhýbaje se odpovědi. “Za pár minut jsem dole, strýčku Owene.” Otočil se a naposledy pohlédl na mizející obzor. “Kamaráde jsi v tom po uši,” zabručel. “S tím malým droidem budou patálie.”

“Ano, na to je přeborník,” souhlasil Threepio s hranou srdečností. Luke se na něho ponuře podíval a pak se oba obrátili a sestupovali do garáže.


“Luku… Luku!” Owen se rozhlížel kolem sebe. Vytíral si ranní spánek z očí a uvolňoval si svaly na krku. “Kde se ten kluk potuluje!” divil se nahlas, když se nikdo neozýval. Dole v obytných prostorách nikdo nebyl a nahoře bylo také prázdno. “Luku!” zakřičel znovu. “Luku, Luku, Luku…”

Jméno se odráželo od stěn sídliště, snad aby ho dráždilo. Hněvivě se obrátil a odešel do kuchyně, kde Beru vařila snídani.

“Viděla jsi někde ráno Luka?” zeptal se tak vlídně, jak jen to dokázal. Krátce na něho pohlédla a pak se obrátila k vaření.

“Ano. Říkal, že si musí něco zařídit, než se vypraví k jižnímu hřebenu, takže odešel brzy.”

“Před snídaní?” zamračil se starostlivě Owen. “To nemívá ve zvyku. Vzal si dva nové droidy sebou?”

“Myslím, že ano. Aspoň jednoho jsem s ním viděla.”

“Dobrá,” uvažoval Owen. Byl rozmrzelý, ale neměl žádný hmatatelný důkaz k hněvu. “Radil bych mu ale, aby byl v poledne hotov s opravou těch jednotek na hřebenu, nebo to schytá.”


Obličej zakrytý hladkým bílým kovem se vynořil z člunu napůl pohřbeného v písku. Člun tvořil oporu přesypu, který byl o něco vyšší než ty sousední. Hlas zněl rozhodně, ale unaveně.

“Nic,” řekl voják svým několika druhům. “Žádné pásky, žádné pozůstatky života.”

Když se ukázalo, že člun je prázdný, muži sklonili pušky. Jeden z ozbrojených mužů se otočil k důstojníkovi, který stál opodál.

“Je to nepochybně ten člun, který vyletěl z povstalecké lodi, ale na palubě nic není,” zakřičel.

“Jenže přistál v pořádku,” zabručel důstojník sám pro sebe. “V automatickém režimu to jde, ale pokud člun odletěl v důsledku poruchy, automatika by neměla fungovat.”

Něco tu nehrálo.

“Pane, už je jasné, proč na palubě nikdo není a nebyly tu žádné známky života,” ozval se kdosi.

Důstojník se otočil a popoběhl několik kroků k jinému vojákovi, který klečel v písku. Podal důstojníkovi nějakou věc, aby si ji prohlédl. Zářila na slunci. Důstojník si zběžně prohlédl úlomek kovu.

“Část pláště androida,” poznamenal. Podřízený a nadřízený si vyměnily pohledy. Pak se jejich oči obrátily k útesu na severu.


Kamínky a jemný písek vytvářely za zádí landspíderu šedavou mlhu. Stroj klouzal po hlučících repulzátorech zvlněnou pustinou Tatoinu. Vozidlo se občas zahoupalo, když najelo na prohlubeň nebo vyvýšeninu, ale jeho řidič ho vždycky srovnal se změnou terénu, aby pokračovalo hladce vpřed. Luke si hověl na zadním sedadle a vychutnával nezvykle pohodlí. Threepio obratně řídil výkonný terénní vůz kolem dun a rozptýlených skalisek.

“Na robota řídíš landspíder docela dobře,” poznamenal obdivně.

“Děkuji vám, pane,” odpověděl Threepio, ani na okamžik nespouštěje oči z terénu před sebou. “Nelhal jsem vašemu strýci, když jsem mu tvrdil, že všestrannost je v mém jménu. Musím říci, že čas od času jsem byl pověřen výkonem takových funkcí, jaké by moje konstruktéry vyděsily.”

Něco za nimi zacinkalo, pak znovu.

Luke se zamračil a zvedl motorový kryt spíderu. Chvilku se vrtal v motorovém prostoru a kovové skřípění ustalo.

“Jak to vypadá?” křikl dopředu.

Threepio naznačil, že oprava byla úspěšná. Luke se vrátil na sedadlo a znovu zavřel kryt. Tiše si odstraňoval rozcuchané vlasy z očí a obrátil pozornost na poušť, která ležela před nimi.

“Někde tímto směrem by starý Ben Kenobi měl podle všeho žít. Nikdo ovšem přesně neví, kde. Nevěřím, že by se Artoo Detoo mohl dostat tak rychle až sem.” Tvářil se sklíčeně. “Museli jsme ho minout někde vzadu v dunách. A strejda Owen se už musí divit, proč jsem ho ještě nezavolal od jižního hřebenu.”

Threepio chvilku uvažoval a pak navrhl: “Pomohlo by to, pane, kdybyste mu sdělil, že je to moje chyba?”

Zdálo se, že Luka ten nápad zaujal. “Jistě… teď tě potřebuje dvojnásob. Nejspíš by tě na jeden, dva dny deaktivoval nebo by ti částečně přeformátoval paměť.”

Deaktivizace? Formátování paměti? Threepio spěšně dodal: “Na druhé straně, pane, Artoo Detoo by neutekl, kdybyste z něho neodstranil pojistku.”

V tu chvíli však Luka napadlo cosi důležitějšího, než je určení odpovědnosti za zmizení malého robota.

“Počkej chvilku,” řekl Threepiovi. Upřeně hleděl na palubní desku. “Na ukazateli kovu je vidět něco neživého. Na tu dálku není vidět tvar, ale podle velikosti by to mohl být droid. Dupni na to.”

Threepio sešlápl rychlostní pedál a spíder vyrazil vpřed. Posádka netušila, že i cizí oči pozorují, jak jejich stroj zvýšil rychlost.


Tyto oči nebyly organického původu, ale nebyly ani zcela umělé. Nikdo to nemohl jistě určit, protože zatím nikdo neměl příležitost seznámit se důvěrně s Tuskenskými jezdci – drobným rolníkům na Tatoinu známým pod méně vznešeným názvem “Píseční lupiči”. Tuskéni nepřipustili, aby je nikdo s blízka studoval, a případné zájemce odrazovali metodami, které byly tím účinnějším, čím méně byly civilizované. Někteří xenologové odhadovali, že jsou asi příbuzní jawů. Menšina mezi nimi razila hypotézu, že jawové jsou dospělou formou písečných lupičů, ale většina seriózních vědců byla proti této teorii. Obě rasy si oblíbily neprodyšné oděvy, které je chránily před zářením obou sluncí Tatoinu, ale tím většina podobností končila. Namísto těžkých plátěných plášťů, jaké nosili jawové, píseční lupiči se omotávali jako mumie do nekonečných pruhů a pásů a volných kusů tkanin. Zatímco jawové se báli všeho, Tuskenští jezdci neměli strach před ničím. Pouštní lupiči byli větší, silnější a mnohem útočnější. Naštěstí pro lidské osadníky Tatoinu jich nebylo mnoho a volili kočovný život v těch nejodlehlejších oblastech planety. Styky mezi lidmi a Tuskeny byly tudíž řídké a nesnadné, takže Tuskénové nestačili za rok zabít víc než hrstku lidí. Od té doby, kdy lidé – z důvodů ne zcela ospravedlnitelných prohlásili, že mají na planetu stejný nárok jako Tuskénové, vládl mezi oběma rasami jakýsi mír, který zřejmě potrvá, dokud jedna nebo druhá strana nezíská výhodu. V tomto případě Tusken usoudil, že nastalé okolnosti jsou tentokrát nakloněny na jeho straně, a rozhodl se, že toho využije, a namířil na spíder pušku. Jeho druh však hrábl po zbrani a sklonil ji dřív, než stačila vystřelit. Tím mezi nimi začala divoká hádka. Zatím co si hlasitě vyměňovaly názory v jazyce složeném především ze souhlásek, spíder uháněl svou cestou. Ať už to bylo proto, že spíder se dostal z dostřelu, a nebo proto, že druhý Tuskén přesvědčil toho prvního, oba přerušili debatu a pádili dolu po druhé straně vysokého hřebenu. Dole čekaly dvě banthy. Čenichaly a přešlapovaly a dívaly se, jak se k nim blíží jejich páni.

Byly velké jako malý dinosaurus, měly jasné oči a dlouhou srst. Znepokojivě zasyčely, když se oba píseční lupiči přiblížili a naskočili do sedel. Na pokyn kopancem banthy vstaly. Mohutná rohatá stvoření kráčela pomalými, ale ohromě dlouhými kroky podél strmého útesu, řízena rozkuráženými drsnými jezdci.


“Jasně, že je to on,” prohlásil Luke s hněvem i úlevou, když spatřil třínohou postavičku. Spíder v náklonu opsal zatáčku a spustil se dolu na dno rozlehlého pískovcového kaňonu. Luke vytáhl z poza sedadla pušku a opřel si ji o rameno.

“Objeď ho a zastav před ním, Threepio,” poručil.

“S radostí, pane.” Jednotka Artoo Detoo bez pochyby jejich příjezd zaznamenala, ale nepokusila se o únik. Ostatně mohla těžko utéct spíderu. Jakmile je spatřil, Artoo Detoo se prostě zastavil a čekal, zatímco ho vozidlo velkým obloukem objíždělo. Threepio pak prudce zastavil a oblak prachu zaletěl až k malému robotovi. Jakmile Threepio přešel do parkovacího režimu, jekot motoru spíderu klesl do volnoběžného hukotu. Poslední vzdech a vozidlo se zastavilo.

Luke se ostražitě rozhlédl po kaňonu a vypravil se i s průvodcem po štěrku až k Artoo Detoo.

“Kam ses to k čertu vypravil,” oslovil ho přísně.

Robot omluvně vypískl, ale místo svéhlavého tuláka vedl většinu hovoru Threepio.

“Tvým právoplatným majitelem je pan Luke, Artoo Detoo. Jak jsi mu mohl takhle utéct? Teď jsme tě našli, takže musíš nechat všech hloupostí na téma Obi-Wan Kenobi. Ostatně bych rád věděl, kdes to vzal, i ten operetní hologram.”

Artoo Detoo začal na protest pípat, ale hněv Threepio byl příliš veliký na to, aby připouštěl nějaké omluvy.

“A nevykládej mi nic o nějakém našem poslání. Co je to za nesmysl! Máš veliké štěstí, že pan Luke tě tady na místě nerozpráší na milion kousků.”

“To mě ani nenapadlo,” připustil Luke, poněkud překvapený zřetelnou pomstychtivostí Threepio. “Pojďme, už se připozdívá,” Pohlédl na slunce rychle stoupající vzhůru. “Doufám, že se dostaneme zpátky dřív, než začne strýček Owen zuřit.” “Když se nebudete hněvat, měl bych návrh,” pravil Threepio, kterému se zřejmě nelíbilo, že Artoo Detoo z toho vyjde tak snadno. “Měli bychom malého uprchlíka deaktivovat na tu dobu, dokud se nedostaneme v pořádku do garáže.”

“Ne. On už nic nebude zkoušet.” Luke přísně hleděl na tiše pípajícího robota. “Doufám, že si z toho vzal ponaučení. Není třeba.” Jednotka Artoo Detoo najednou bez varování vyskočila do výšky, což byl bezpochyby velký výkon, vezmemeli v úvahu slabost skákacího mechanismu jeho tří tlustých nožek. Válcové tělo se mu vrtělo a točilo a vydával při tom ze sebe celou sinfonii hvizdů, bzikotu a elektronických proklamací. Luka to nepoděsilo, spíš unavilo.

“Co je to? Co s ním zase je?” Už začínal chápat proč Threepio ztrácí trpělivost. Už měl sám toho zmetka po krk.

Jednotka Artoo Detoo přišla k hologramu té dívky náhodou a pak toho využila k tomu, aby Luka přiměla k odstranění pojistky. Threepio měl pravděpodobně pravdu. Jakmile dá Luke do pořádku všechny obvody a vyčistí logické můstky, robot bude skvěle sloužit na farmě. Jenomže… Jestliže tomu tak je, proč se Threepio kolem sebe tak znepokojivě dívá?

“Achich, pane! Artoo Detoo tvrdí, že z jihu se k nám blíží několik bytostí neznámého původu.” Možná, že se Artoo Detoo znovu snaží odvést jejich pozornost, ale Luke nechtěl nic riskovat. Okamžitě sejmul pušku z ramene a zapnul akumulátor. Podíval se udaným směrem, ale nic neviděl.

Věděl ovšem, že píseční lupiči skvěle ovládají umění neviditelnosti. Najednou si Luke uvědomil, jak daleko se ocitli, kolik toho spíder od rána ujel. “Ještě nikdy jsem se od farmy nevydal v tomhle směru tak daleko,” svěřil se Threepio. “Tady kolem žijí nějaké hrozně zvláštní bytosti.

Ne všechny byly prozkoumané. Je lépe je brát jako nebezpečné, dokud se neprokáže opak. Ovšem, pokud se objeví něco úplně nového…”

Přemohla ho zvědavost. Připouštěl však možnost, že jde o další lest Artoo Detoo. “Podíváme se,” rozhodl. Opatrně postupoval v před s puškou ve střehu a vedl Threepio k hřebeni nejbližší duny. Artoo Detoo ovšem nespouštěl při tom z očí. Nahoře zalehl a pušku vyměnil za makrotriedr. Projížděl triedrem pomalu po dně kaňonu, až najednou se zastavil na dvou k sobě připoutaných postavách.

Banthy – a bez jezdců! “Říkal jste něco, pane?” supěl Threepio, který se sápal za Lukem. Jeho pohybové servomotory nebyly určeny k takovému plazení a lezení.

“Banthy, tam v předu,” zašeptal Luke přes rameno. V rozrušení ho ani nenapadlo, že Threepio nemusí znát rozdíl mezi banthou a pandou. Znovu přiložil okuláry k očím a trochu přeostřil. “Počkej… Ano, jsou to píseční lupiči. Jednoho vidím.” Něco temného mu z nenadání zastřelo výhled. V první chvíli ho napadlo, že se před ním uvolnil nějaký kámen.

Rozmrzele odklonil triedr, aby ten oslepující předmět odstranil. Dotkl se však nějakého měkkého materiálu. Byla to látkou omotaná noha dvakrát tak větší, než jeho vlastní. S úlekem se podíval nahoru… A ještě víš. Postava, která se nad ním tyčila, nebyl jawa. Zdálo se, že právě vytryskla z písku. Threepio v ohromení ustoupil o jeden krok a ztratil půdu pod nohama. Robot začal padat z duny a jeho gyroskopy na protest zakvílely. Luke, přimrazený na místě, poslouchal vzdalující se údery, jak se Threepio kutálel dolu po strmém svahu. Tusken si vychutnal okamžik střetu, vyrazil ze sebe příšerný výkřik zuřivosti i rozkoše a sekl dopředu svou gaderfii. Těžká dvousečná sekyra by jistě rozčísla Lukovu lebku na dvě poloviny, nebýt toho, že mladík pozvedl pušku v gestu spíše pudovém, než aby to udělal záměrně. Zbraní odrazil ránu, ale podruhé se mu to nemohlo povést. Těžká sekyra zhotovená z plátů vyrabované lodi rozdrtila hlaveň a z jemných součástí pušky nadělala kovové flitry. Luke se pozadu odplazil a chystal se skutálet po strmém svahu dolu.

Jezdec ho pomalu následoval, zbraň napřaženou vysoko nad hlavou, omotanou hadry. Vyrazil ze sebe příšerný kašlavý smích. Byl o to víc vzdálený lidskému smíchu, že byl zkreslený sítí protiprašného filtru. Luke se pokusil nahlížet situaci objektivně, jak ho to učili ve škole přežití. Problém byl v tom, že měl sucho v ústech, ruce se mu třásly a strach ho ochromoval. S jezdcem před sebou a nejspíš smrtelným pádem za sebou se jeho mysli zmocnilo něco jiného a zvolilo třetí možnost. Omdlel. Žádný jezdec si nevšímal Artoo Detoo. Malý robot se vsunul do nevelkého výklenku nedaleko spíderu.

Jeden Tuskén nesl nehybné Lukovo tělo. Hodil bezvědomého mladíka na hromadu písku nedaleko spíderu a připojil se k ostatním, kteří se hemžili kolem otevřeného vozu.

Rozhazovali zásoby i součástky na všechny strany. Čas od času rabování ustalo, protože někteří z nich se pohádali a porvali kvůli nějakému obzvlášť zajímavému kusu kořisti.

Přerozdělování obsahu spíderu neočekávaně ustalo. Jezdci splynuli s úděsnou rychlostí s krajinou a rozhlíželi se na všechny strany. Mírný vánek se volně toulal kaňonem. Od západu zaznělo jaké si zavytí. Bublavý hluboký zvuk se odrážel od stěn kaňonu a pohyboval se nahoru a dolů v jeho obřím hrdle. Píseční lupiči zůstali chvilku strnulí. Pak ze sebevyrazili hlasité výkřiky a skřeky a prchali široko daleko od viditelného spíderu.

Znepokojivé zavytí znovu zaznělo, tentokrát z větší blízkosti. Teď už lupiči byli na půl cesty k banthám, které byly také nervózní a škubaly svými pouty. Artoo Detoo ovšem nevěděl, co to vytí znamená, ale přesto se malý robot snažil vtisknout hlouběji do výklenku. Vytí se blížilo.

Podle toho, jak se chovali píseční lupiči, průvodcem vytí bylo cosi nad pomysl příšerného. Příšerného a tak vražedného, že by to ani nemuselo rozeznávat mezi poživatelnou organickou potravou a nepoživatelnými stroji. Už ani obláčky zvířeného prachu neoznačovaly místo, kde Tuskenští jezdci ještě před několika minutami plundrovali vnitřek spíderu. Artoo Detoo vypnul všechno, s vyjímkou nejdůležitějších funkcí, aby omezil jakýkoli hluk a světlo. Svištivý zvuk byl stále lépe slyšet. Na vrcholku blízké duny se objevila jakási postava a blížila se k spíderu…

Загрузка...