ězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

I.

Obrovitá zářící koule vrhala do prostoru mdlé světlo barvy topasu – ale slunce to nebylo. To byl jen způsob, jak tato planeta klamala lidi. Teprve z nízké oběžné dráhy se dalo rozeznat, že je to obyčejný svět v podvojné hvězdné soustavě a nikoli její třetí slunce. Nejdříve se zdálo, že na takové planetě určitě nemůže nic žít, tím méně lidské bytosti. Jenže obě hvězdy třídy G1 a G2 obíhaly kolem společného středu s podivuhodnou pravidelností a Tatooine kroužila kolem nich dostatečně daleko, takže se vytvořilo celkem stálé, ačkoli značně horké klima. Větší část povrchu tohoto světa byla pokryta vyprahlými pouštěmi, a jeho neobyčejný hvězdný svit byl důsledkem dvojího Slunečního záření, které dopadalo na písečné plochy bohaté na sodík. Toto světlo náhle zazářilo na tenkém povrchu kovového objektu, který se chvatně blížil atmosférickému obalu.

V nepravidelnosti kurzu galaktického křižníku byl záměr.

Nezavinilo ji nějaké poškození, nýbrž naopak – snaha se poškození vyhnout. Dlouhé pruhy silných energetických výbojů těsně míjely jeho věž, pestrobarevné mračno zkázy, připomínající hejno parazitních rybek, které se snaží přilípnout se k velkému nevlídnému hostiteli.

Jednomu ze zkoumavých, tápajících paprsků se podařilo dotknout prchající lodi. Udeřil do jejího hlavního solárního stabilizátoru. Drahokamům podobné střepiny kovu a plastiku se rozlétly do prostoru, když se horní okraj stabilizátoru rozpadl. Loď se viditelně otřásla.

Náhle se objevil zdroj těchto mnohonásobných energetických výbojů – majestátný císařský křižník, jeho mohutný obrys naježený tucty palebných stanovišť. Jakmile se křižník přiblížil, z kupolí přestaly tryskat paprsky. Na zasažené menší lodi bylo dál vidět pokračující výbuchy a plameny. V absolutním chladu vesmíru stanul křižník po boku zraněné kořisti.

Další tlumený výbuch otřásl lodí, ale pro Artoo Detoo ani pro Threepio to moc tlumeně neznělo. Otřesy jimi v úzké chodbě pohazovaly, jako by byly vyběhaným ložiskem ve starém motoru.

Kdo by se na ně podíval, usoudil by, že vysoký, člověku podobný stroj Threepio je tu pánem, kdežto podsaditý třínohý robot Artoo Detoo je jeho podřízený. Threepio by se takovému nápadu pohrdavě vysmál, byli si totiž ve všem rovni, s výjimkou pohyblivosti. V tomto ohledu byl Threepio nepochybně a nevyhnutelně ve výhodě.

Další výbuch zaduněl chodbou a zbavil Threepio rovnováhy. Jeho nižší průvodce byl na tom v takových okamžicích lépe, protože jeho zavalitý válcovitý trup měl nízké těžiště, dobře vyvážené na silných, klepetům podobných nohách.

Artoo Detoo pohlédl na Threepio, který se snažil zachytit na stěně chodby. Kolem jeho jediného oka záhadně poblikávala světélka. Menší robot zkoumal poškozený kryt svého přítele.

Jeho obvykle bronzově lesklý povrch pokrýval nános kovového a sklovitého prachu a na několika místech bylo vidět škrábance to vše byl důsledek těžkostí, v nichž se ocitla povstalecká loď, na jejíž palubě se nalézali.

Po posledním útoku se začalo ozývat táhlé hluboké dunění, které ani ten nejsilnější výbuch nestačil přehlušit. Pak bez jakéhokoli důvodu toto hluboké dunění ustalo a v pusté chodbě pak nebylo slyšet nic, než suchý praskot zkratovaných spínačů a prskání zmírajících obvodů. Pak se začaly ozývat další výbuchy, ale zněly už z větší vzdálenosti od chodby.

Threepio otočil svou oválnou, téměř lidskou hlavu na stranu.

Jeho kovové uši pozorně naslouchaly. Nepotřeboval napodobovat lidský postoj – naslouchající senzory jimiž byl Threepio vybaven působily ve všech směrech stejně – ale štíhlý robot byl tak naprogramován, aby co nejlépe zapadal do lidské společnosti. Toto naprogramování zahrnovalo i nápodobu lidské mimiky.

“Slyšel jsi to?” položil řečnickou otázku svému trpělivému společníkovi. Měl na mysli onen dunivý zvuk. “Vypnuli hlavní reaktor a motory.” V hlase měl právě tolik nedůvěry a starostí, jako kterýkoli člověk. Kovovou dlaní si třel šedavou skvrnu na boku, kde padající zlomené žebro trupu lodi poškodilo jeho bronzovou barvu. Threepio byl stroj značně marnivý a podobné věci ho trápily. “Šílenství! je to šílenství!” pomalu zavrtěl hlavou.

“Tentokrát nás to určitě zničí.”

Artoo Detoo na to nic neřekl. Svůj soudkovitý trup naklonil vzad, jeho silné nohy se vzepřely o podlahu. Metr vysoký robot se pohroužil do zkoumání stropu nad sebou. I přes to, že neměl hlavu, kterou by naklonil v gestu naslouchání jako jeho přítel, bylo to z jeho postoje jasné. Z jeho reproduktoru se ozvala série krátkých písknutí a bziknutí. I citlivé lidské ucho by to považovalo za pouhé poruchy. Pro Threepio to byla zřetelně formulovaná slova, tak zřetelná jako kdyby byli přímo propojeni.

“Ano, předpokládám, že motor museli zastavit,” připustil Threepio, “ale co teď budeme dělat? Nemůžeme sestoupit do atmosféry, protože náš hlavní stabilizátor je zničený. Nemohu věřit, že se jednoduše vzdáme.”

Na jednou se objevila malá skupina ozbrojených lidí, zbraně připravené. Jejich tváře byly poznamenané únavou stejně jako jejich uniformy a obklopovala je zvláštní aura lidí připravených zemřít.

Threepio se za nimi tiše díval, jak mizí za vzdáleným ohybem chodby, a pak opět pohlédl na Artoo Detoo. Menší robot se stále ještě nakláněl a naslouchal. Také Threepio se podíval nahoru protože věděl, že Artoo Detoo přece jen má lepší naslouchací receptory než on.

“Co je to, Artoo Detoo?” Odpověděl mu krátký příval hvizdů. V následujícím okamžiku už nebylo třeba vysoce citlivých cenzorů. Na další minutu nebo dvě v chodbě převládlo mrtvé ticho. Pak bylo někde nahoře slyšet tlumené “skříp, skříp”, jako když kočka škrábe na dveře. Tento podivný zvuk vyvolaly těžké kročeje a přetahování nějaké techniky kdesi nahoře na palubě.

Jakmile se ozvaly další tlumené výbuchy, Threepio zabručel.

“Prolomili se dovnitř někde nad námi. Tentokrát už kapitán neunikne.” Otočil se a pohlédl na Artoo Detoo. “Myslím, že bychom nejlépe…”

Zaúpění týraného kovu mu přerušilo řeč a oslepující jas zalil vzdálený konec chodby. Někde dole malý hlouček ozbrojených členů posádky, kteří tady před několika minutami proběhli, se utkal s útočníky.

Threepio odvrátil tvář a tudíž i své jemné fotoreceptory právě včas, aby se vyhnul úlomkům kovu, které letěly chodbou.

Na vzdáleném konci se ve stropě objevil otvor a z něho začaly na podlahu chodby odkapávat lesklé kovové tvary jako kuličky růžence. Oba roboti věděli, že žádný stroj nedokáže napodobit plynulost pohybů, s jakou se tyto tvary pohybovaly, aby zaujaly bojové postoje. Nový příchozí nebyly stroje, byli to lidé ve zbroji.

Jeden z nich se podíval na Treepio – ne, nikoli přímo na něho, jak si zpanikařený robot rychle uvědomil, ale kamsi mimo.

Postava pozvedla v obrněných rukách svou velikou pušku, ale už bylo pozdě. Paprsek prudkého světla ji zasáhl hlavu a poslal částečky zbroje, kostí a masa na všechny strany.

Polovina útočících císařských vojáků se zastavila a začala střílet do chodby – všichni mířili těsně kolem obou robotů. “Rychle, tudy,” poručil Threepio, rozhodnutý uniknout pryč od císařských. Artoo Detoo se vydal za ním. Udělali jen pár kroků a spatřili před sebou formaci povstalecké posádky, střílející do chodby. V několika vteřinách chodba byla plná dýmu a křižujících se svazků energie. Červené, zelené a modré blesky se klikatily na lesklých částech stěn a podlahy a odrážely se na kovu jako drobné zášlehy. Do neladu zkázy pronikavě zaznívaly výkřiky raněných a umírajících lidských bytostí – velmi nerobotické zvuky, jak napadlo Threepio. Jeden paprsek dopadl nedaleko robotovy nohy a druhý zasáhl stěnu přímo za jeho zády a obnažil jiskřící obvody a svazky elektrického vedení. Energie dvojího zásahu vrhla Threepio do změti kabelů. Tucet různých napětí ho přimělo k pitvorným poskokům. Jeho kovovou nervovou soustavou probíhaly podivné pocity. Nepůsobili mu bolest, jenom zmatek. Sotva se pohnul a pokusil se o uvolnění, ozvala se další rána a zhroutily se nové nosné buňky. Bitva zuřila dál a hluk a umělé blesky kolem něho neustávaly. Chodba už byla plná kouře. Artoo Detoo přispěchal, aby příteli pomohl se uvolnit. Malý robot projevoval netečný nezájem k energetickému běsnění, naplňujícímu průchod. Jeho konstrukce byla tak nízká, že většina paprsků prolétala nad ním. “Pomoc,” zaječel Threepio, náhle vyděšený novou zprávou z jeho vnitřního senzoru.

“Myslím, že se tu něco taví. Uvolni mi levou nohu – něco se stalo poblíž mého pánevního servomotoru.” Jak bylo pro něho typické, náhle změnil tón z prosebného na rozkazovací.

“Všechno jsi zavinil ty!” rozkřikl se hněvivě. “Měl jsem být chytřejší, místo aby důvěřoval logice redukovaného termokapsulárního domácího asistoru. Nechápu, proč jsi trval na tom, abychom opustili naše přidělená stanoviště a vydali se do téhle pitomé chodby. Ne že by na tom teď záleželo. Celá loď musí být…” Artoo Detoo ho přerušil v půlce slova svým vlastním hněvivým zapípáním a zabzučením, ale nepřestával pečlivě prořezávat a rozmotávat vysokonapěťové kabely.

“Takže takhle?” odpověděl mu posměšně Threepio. “Ty taky, ty jeden mrňavý…”

Mimořádně zuřivý výbuch otřásl chodbou a mrštil jím stranou.

Vzduch se zaplnil dusivým oblakem karbonizovaných komponentů a už nic nebylo vidět.

Dva metry vysoký. Dvounožec. Rozevlátý černý plášť splývající podél postavy. Tvář na věky zakrytá černou dýchací maskou, sice děsivou, ale funkční – Temný pán ze Sithu byl děsivý, hrůzný zjev, ubírající se chodbami povstalecké lodi.

Strach šel ve stopách všech Temných pánů. Právě tohoto však obklopoval oblak zla tak pronikavý a hrozivý, že i otrlí císařští vojáci ustupovali dozadu a nervózně si mezi sebou vyměňovali poznámky. I členové povstalecké posádky, vždycky neústupní, ustávali v odporu a zcela zlomeni prchali při pouhém pohledu na černé brnění – ono brnění, které svou černí zdaleka nedosahovalo temnosti myšlenek, jež obsahoval duch bytosti, která v něm prodlévala.

Tuto mysl nyní ovládal jeden cíl, jedna myšlenka, jedna posedlost. Spalovala mysl Darth Vadera, který teď vcházel do další chodby dobytého křižníku. Trupem sice ještě dál duněl hluk boje, avšak dým už řídnul. Bitva se chýlila ke konci.

Jeden robot bez úhony snesl blízkost procházejícího Temného pána. Threepio se konečně vymotal z posledních kabelů., které ho zadržovaly. Někde za ním císařští vojáci likvidovali poslední zbytky odporu povstalců. Slyšel lidské výkřiky.

Threepio pohlédl dolů a neviděl nic než poničenou podlahu.

Rozhlédl se kolem sebe a v hlase měl starosti. “Kde jsi, Artoo Detoo?” Zdálo se, že kouře poněkud ubývalo. Threepio nahlédl do chodby.

Ano, Artoo Detoo byl na jejím konci. Ale nedíval se směrem, odkud volal Threepio. Malý robot místo toho ustrnul v postoji jakéhosi očekávání. Nad ním se skláněla lidská postava.

Dokonce i pro elektronické fotoreceptory Threepio bylo obtížné proniknout oblaky štiplavého kouře. Byla malá, štíhlá, a jak Threepio usuzoval podle lidských estetických standardů, byla obdařena uklidňující krásou. Zdálo se, že svoji ruku přibližuje k trupu Artoo Detoo.

Dým opět zhoustl a Threepio k nim vykročil. Ale když se dostal na konec chodby, nalezl tam už jenom čekajícího Artoo Detoo.

Znejistělý Threepio se díval kolem dokola. Roboti byli občas obětí elektronických halucinací – ale proč by měl mít vidinu lidské postavy?

Rozhodil ruce… Konec konců, proč ne, zvlášť s ohledem na matoucí okolnosti posledních hodin a také na dávku elektrického proudu, kterou před chvilkou dostal. Neudivilo by ho, kdyby se některé z jeho vnitřních obvodů poškodily.

“Kde jsi?” zeptal se Threepio konečně. “Nejspíš ses schovával.” Rozhodl se, že se o lidské postavě nezmíní. Kdyby to byla halucinace, nechtěl poskytnout Artoo Detoo satisfakci tím, že by dal najevo, jak zle byly jeho logické obvody zasaženy nedávnými událostmi.

“Znovu se tudy vrátí,” pokračoval a kývl směrem do chodby, aniž by dal malému automatu šanci na odpověď, “budou hledat zbylé lidi. Co teď uděláme? Nebudou nám věřit ani slovo, že neznáme nic, co by pro ně mělo cenu. Byli jsme příliš dlouho ve vlastnictví povstalců. Pošlou nás na Kessel do dolů na koření a nebo nás rozeberou na náhradní součástky pro potřebnější roboty. Pokud nás rovnou neodstřelí na místě, protože si budou myslet, že jsme naprogramované pasti. Pokud mi…” Ale Artoo Detoo se náhle otočil a spěchal chodbou pryč.

“Počkej, kam jdeš? Copak si mě neposlouchal?” spílaje v několika jazycích, z nichž některé byly čistě programovací, Threepio svižně pospíchal za svým přítelem. Tyhle jednotky typu Artoo Detoo, napadlo ho, dovedou sami sebe zkratovat, kdykoli to potřebují.

Chodba před velitelským stanovištěm galaktického křižníku byla plná zasmušilých zajatců, shromážděných císařskými vojáky.

Někteří tu leželi ranění, jiní umírali. Císařští oddělili důstojníky od vojínů. Důstojníci v malé skupince si udržovali bojové vzezření a výhrůžně hleděli na mlčenlivou skupinu ozbrojenců, kteří je hlídali. Jako na povel – císařští vojáci stejně jako povstalci – ztichli, jakmile se zpoza rohu objevila mohutná postava v kápi. Dva z doposud nejstatečnějších a nejvzpurnějších povstaleckých důstojníků se roztřásli. Mohutná postava se zastavila před jedním z nich a beze slova k němu vztáhla ruku. Obrovitá ruka stiskla tomuto člověku krk a zvedla ho z podlahy. Povstalecký důstojník vypoulil oči, ale zůstal zticha.

Z velitelského stanoviště vyběhl císařský důstojník a prudce vrtěl hlavou, na níž měl přilbu poznamenanou čerstvými šrámy v místech, kde ho zasáhly energetické paprsky. “Nic, pane. Dočista vymazali i obnovovací informační obvody.”

Darth Vader vzal zprávu na vědomí sotva postřehnutelným pokývnutím. Obrátil neproniknutelnou masku k mučenému důstojníkovi. Prsty kryté kovem ztuhly. Zajatec marně vztahoval ruce v naději, že povolí.

“Kde jsou data, která jste získali?” zaburácel výhružně Vader.

“Co jste udělali s informačními pásky?”

“Nezískali… jsme… žádnou informaci,” zasípal přidušený důstojník, sotva popadaje dechu. Odkudsi z hlubin své bytosti se mu podařilo získat sílu k odporu. “Toto je… diplomatická loď. Copak jste neviděli… naši poznávací značku? My jsme… na diplomatické misi…”

“Do nicoty s vaším posláním!” zaburácel Vader. “Kde jsou ty pásky?” Silněji stiskl. Byla to hrozba.

Důstojník konečně odpověděl sotva slyšitelným přerývaným šepotem: “Ví to jenom… velitel.”

“Na této lodi je znak systému Alderaan,” zavrčel Vader a přiblížil k němu svoji přízračnou masku. “Je na palubě někdo z královské rodiny? Koho vezete?”

Ještě více stiskl své silné prsty a důstojník sebou zmítal čím dál zoufaleji. Zasípěl svá poslední slova, ale nebylo jim rozumět.

Vader nebyl spokojen. Přestože tělo znehybnělo s příšernou a nepochybnou konečností, dál tiskl ruku, až se ozvalo děsivý zvuk praskání kosti, podobný cvakání psích pazourů po plastiku. Konečně Vader odhodil se znechuceným zafuněním až na protější stěnu tělo mrtvého muže připomínající loutku. Několik císařských vojáků muselo v poslední chvíli uhnout, aby je tato hrozná střela nezasáhla.

Obrovité těleso se neočekávaně otočilo a císařští důstojníci strnuli, když na ně Vader upřel svůj zlověstný zrak. “Začněte tuhle loď trhat kus po kusu, díl po dílu, dokud ty pásky nenajdete. Pokud jsou tu cestující, chci je živé.” Chvilku čekal a pak dodal: “Rychle!”

Důstojníci a vojáci div o sebe nezakopávali, jak odsud spěchali nejen proto, aby splnili Vaderovy rozkazy, ale prostě aby byli pryč od jeho zlověstné přítomnosti.

Artoo Detoo se konečně zastavil v prázdné chodbě, kde nebylo stopy po kouři a známkách bitvy. Ustaraný, zmatený Threepio přispěchal za ním.

“Táhneš nás přes polovinu lodi… kvůli čemu?” Umlkl a nevěřícně hleděl na podsaditého robota, který pozvedl jednu ze svých klepetovitých končetin a uchopil pečeť na poklopu záchranného člunu. Okamžitě se rozsvítilo varovné červené světlo a chodbou zaznělo hluboké houkání.

Threepio se divoce rozhlédl kolem sebe, ale chodba byla i nadále prázdná. Když se podíval zpátky, Artoo Detoo se už hrnul do stísněného prostoru člunu. Byl právě tak velký, aby pojmul několik lidí, ale nebyl uzpůsoben na to, aby poskytl útulek mechanikům. Artoo Detoo měl zřejmě potíže, aby se do toho nepatrného prostoru dostal.

“Hej,” zavolal užaslý Threepio naléhavě, “sem nemáš přístup! Je to vyhraženo jenom pro lidi. Nezbývá nám nic jiného, než přesvědčit císařské, že nás povstalci nepřeprogramovali a že máme příliš velkou cenu na to, aby nás zničili, ale když tě někdo uvidí, nezbude nám žádná šance. Vylez ven.”

Artoo Detoo se nějak podařilo vtisknout své tělo před miniaturní kontrolní panel. Poněkud své tělo naklonil a vyslal ke svému nerozhodnému společníkovi proud hlasitých hvizdů a pípnutí.

Threepio naslouchal. Nedokázal mrkat, ale uměl vyvolat dojem, že to dělá. “Poslání… jaké poslání? O čem to mluvíš? Vypadá to, že nemáš v mozku už žádný logický terminál. Ne, už žádné dobrodružství. Zkusím to s císařskými – a za tebou nepůjdu.” Jednotka Artoo Detoo odpověděla hněvivým elektronickým zabzučením.

“Mě nebudeš nadávat, že jsem bláznivý filozof,” odsekl Threepio, “ty jeden váhově předimenzovaný a informačně nezálohovaný sude vazelíny!”

Threepio snoval další vylepšení této charakteristiky, když ho exploze odmrštila na protější stěnu chodby. Z úzkého bočního výstupu vyletěl prach a úlomky kovu a následovala série výbuchů. Z obnažené vnitřní zdi hladově vyskakovaly plameny a odrážely se od plátů vyleštěného povrchu Threepio.

Štíhlý robot zašeptal cosi elektronického, co odpovídá odevzdání duše neznámému, a hupnul do záchranného člunu. “Budu toho litovat,” zašeptal už slyšitelněji, zatímco Artoo Detoo aktivoval za jeho zády bezpečnostní dveře. Menší robot zapnul sérii spínačů, zaklapl kryt a stiskl v určitém pořadí tři tlačítka. Záchranný člun opustil s burácením výmetných náloží zmrzačenou loď.

Kapitánovi císařského křižníku se značně ulevilo, když se z komunikátoru dozvěděl, že na povstalecké lodi byla vyčištěna poslední hnízda odporu. S potěšením poslouchal hlášení, co se děje na zajatém plavidle, když mu zavolal jeden z jeho velících dělových důstojníků. Kapitán se přepojil na jeho stanoviště a v kulaté obrazovce spatřil maličký bod, který odpadával kamsi dolu k drsnému světu, který byl pod nimi.

“Vyletěl další člun, pane. Instrukce?” Důstojníkova ruka visela nad baterií komputerizované energie. Spoléhaje na svoji palebnou sílu a na to, že vše má pod svou naprostou kontrolou, kapitán nečekaně pohlédl na přístroje monitorující záchranný člun. Nebylo na nich nic vidět.

“Nestřílejte, poručíku Hijo. Podle přístrojů na palubě není nic živého. Výpustný mechanismus člunu se zkratoval nebo dostal špatné instrukce. Nemrhejte energií.” Odvrátil se a s uspokojením poslouchal hlášení o zajatcích a materiálu zabaveném na povstalecké lodi.

Záře explodujících panelů a vybuchujících obvodů se divoce odrážela na zbroji člena přepadového oddílu, který první pronikl do chodby. Už se chtěl otočit a zavolat na ostatní, aby ho následovali, když si všiml, že po straně se něco pohnulo. Zdálo se, že se někdo krčí v malém temném výklenku.

Držel svoji pistol napřaženou a opatrně postupoval a upíral do podezřelého prostoru zrak.

V prostoru se krčila malá, třesoucí se postava v bílém oděvu a třeštila na něho oči. Uvědomil si, že stojí před mladou ženou a že její popis odpovídá osobě, na které má Temný pán největší zájem. Voják se usmál pod svou celohlavovou přilbou. Bylo to pro něho šťastné shledání. Dostane odměnu.

Ve své přilbě otočil trochu hlavu k maličkému mikrofonu.

“Našel jsem ji,” sdělil těm, kteří byli za ním. “Připravte se na…” Nikdy nedokončil větu, právě tak jako se nikdy nedočkal vytoužené odměny. Jakmile odvrátil pozornost od dívky ke svému komunikátoru, přestala se s udivující rychlostí třást. Objevila se energetická pistole, kterou dosud skrývala za zády a dívka vyrazila z úkrytu.

Voják, který měl tu smůlu, že ji viděl první, padl na zem hlavu proměněnou ve změť rozdrcených kostí a kovu. Stejný osud potkal muže, který za ním přispěchal jako druhý. Pak se dívčina boku dotkl jasně zelený paprsek energetického pole.

Okamžitě upadla na podlahu. Pistoli stále ještě svírala ve své malé dlani.

Postavy v kovové zbroji se shromáždily kolem ní. Muž se znaky poddůstojníka na paži ji obrátil na záda. Zkušeným zrakem se zadíval na paralyzovanou postavu.

“Bude v pořádku,” řekl konečně, když vzhlédl na své podřízené. “Zavolejte lorda Vadera.”

Strnulý Threepio se díval úzkým průzorem záchranného člunu, jak je začíná pohlcovat žhavé žluté oko Tatooinu. Uvědomoval si, že kdesi za nimi se propadají do nekonečna zmrzačená loď a císařský křižník.

Byl spokojený. Pokud přistanou nedaleko civilizovaného města, bude hledat elegantní zaměstnání v příjemné božíhodové atmosféře, jak lépe odpovídá jeho postavení a výcviku.

Posledních pár měsíců přineslo příliš mnoho vzrušení a nepředvídatelností, než stroj dokáže snést.

Zdálo se ale, že Artoo Detoo zachází s řídícím panelem záchranné lodi jaksi zkusmo, takže vyhlídky byly na vše možné, ne však na hladké přistání. Threepio starostlivě pohlížel na svého podsaditého společníka. “Určitě umíš tuhle věc pilotovat?” Artoo Detoo odpověděl jakýmsi nerozluštitelným hvizdotem, který nikterak nerozptýlil zkormoucený stav robotovi mysli.