Stíny minulosti

Ihor Rosochovatśkyj NOVÉ POVOLÁNÍ

Kateřina se jako obvykle chystala zběžně přehlédnout titulky novin, když jí pohled sklouzl na rubriku Verše našich čtenářů. Zarazila se u titulku Mému potomku.

Lehce ji zamrazilo. Rozechvěle přečetla první řádky:

Noviny se jí roztřásly v neposlušných rukou. „To není možné,“ říkala si, „asi jsem se spletla.“ Znovu se pokoušela přečíst první verš, ale písmena se jí začala míhat před očima a srdce se jí zběsile rozbušilo.

Kateřina se vzpamatovala a přitáhla si noviny blíž k očím, aby se přesvědčila. Tyto řádky napsány úhledným písmem na vytrženém listu ze školního sešitu celá léta schovává. Kromě ní je dosud nikdo nečetl, ani nespatřil léty zešedlý papír.

Podařilo se jí přečíst podpis autora. Podivný podpis. EX 16-9. To přece nemůže být pseudonym, pomyslela si.

Nalistovala poslední stranu a automaticky vytočila číslo. Okamžik čekala, než se ozval mladý hlas:

„Redakce.“

„V dnešním vydání jste uveřejnili verše čtenářů.“ řekla a odmlčela se.

.,Ano a co si přejete?“

„Pod nimi je značka EX 16-9.“

„Ano, líbily se vám?“ hlas přeslechl otázku. „Víte, moc nás zajímá ohlas čtenářů.“

„Kdo je to my?“

„Redakce a autor, totiž autoři té básně.“

Kateřině se roztřásla kolona, ale zeptala se, jako by šlo o něco docela bezvýznamného:

„Co znamená EX 16-9, to je pseudonym?“

„Experiment šestnáct devět.“ Mladý muž v telefonu byl stručný.

„Kdo je autorem experimentu?“ řekla téměř šeptem, jak se jí sevřelo hrdlo.

„Druhé VKS, totiž druhé výzkumné kybernetické středisko,“ vysvětloval, „ale ještě jste mi neřekla váš názor na verše. Pro nás je to velmi…“

„Na shledanou,“ přerušila Kateřina nezdvořile rozhovor, zavěsila a stiskla tlačítko paměti. Kybernetické středisko, ale jak tam proniknout? Vždyť tam nikoho… a najednou si vzpomněla.

Vachramcev! Petr Vachramcev, její bývalý žák z deváté A, ten přece pracuje v kybernetickém středisku, dokonce na dvojce, jak na to mohla zapomenout! Bleskurychle zavolala informace a požádala o jeho číslo. Zkoušela si vybavit Petra v paměti. Štíhlý, hbitý chlapec s atletickými rameny a ostrým nosem. Hlavou jí prolétla i vzpomínka na jeho matku, jak se jednou na třídní schůzce s přehnanou starostlivostí zeptala: „Nezdá se vám, že můj syn se vyvíjí poněkud jednostranně?“

Za minutu už uslyšela Petrův hlas. „Vachramcev, slyším!“ Kateřině neušel sebevědomý tón jeho hlasu. Zapnula obrazovku videofonu. Neuvědomila si, že uplynulo už šest let od chvíle, kdy se viděli naposledy na maturitním večírku a trochu zrozpačitěla, když na displeji spatřila energickou tvář s výbojnou bradou a hlubokou rýhou mezi obočím. V okamžiku ale rýha zmizela a Petrovy chladné oči, oči věcného a střízlivého člověka, zjihly a rozzářily se v úsměvu.

„Kateřino Mychajlovno! To jsem rád. že vás slyším, chystali jsme se s Natálií vás navštívit, zrovna tuhle jsme o tom mluvili.“

„To je od tebe milé. Musím ti říci, že mě moc potěšilo, když jsem se dozvěděla, jak jsi úspěšný. Co dělá rodinka?“ Kateřina nečekala na odpověď a pokračovala. „Péťo, nevíš něco o experimentu šestnáct devět? Slyšela jsem, že se na něm pracovalo ve vašem středisku.“

„Je to pravda, jsem tak trochu spoluautorem. Podílel jsem se na jeho vývoji i realizaci.“ Sebevědomě se usmál.

Kateřina polkla. „Potřebovala bych s tebou zítra mluvit. Šlo by to?“

„Jistě, ale proč hned zítra? Natálie by vás tak ráda viděla, ale teď je právě s dětmi u moře. Nikdy by mi neodpustila, kdyby o vás přišla, určitě ráda přijede.“

„Nech Natálii a nekaz jí dovolenou!“ Kateřinin hlas zněl drsněji než chtěla. Zrovna takhle kdysi říkala: „Vachramceve, když už sám neposloucháš, nech alespoň na pokoji Mykolskou!“ V duchu se pokárala a dodala laskavěji: „Neboj se, nic zvláštního od tebe nechci.“

Petr viditelně zneklidněl, opět mu naskočila vráska. „Zajímá vás tolik ten experiment? Vlastně nejste sama, v poslední době máme denně desítky návštěvníků.“

„Tak na shledanou, Péťo. Všechno ti povím, až se sejdeme!“

Letěla pravidelnou linkou aerobusu. Vedle ní se uvelebil ruměný dlouhán, inženýr z Kolína nad Rýnem. Seznámili se už na letišti. Ukázalo se, že mají společný cíl. Inženýr se chtěl dozvědět, kdo je autorem projektu nového raketoplánu, jehož model kdysi dávno vyrobil jeho mladší bratr a později zahynul při jedné expedici. Na zadních sedadlech se pohodlně usadil postarší anglický manželský pár, vousatý muž a suchá dáma s přísně sevřenými rty. V prostorném aerobusu směřujícím na letiště komplexu byli ještě další cizinci.

Letoun měkce odstartoval, hukot motoru bylo sotva slyšet. Monotónnost letu uklidňovala a většina cestujících dřímala. Na letišti ji čekal Petr. Usmíval se už zdaleka. Kateřina se lehce dotkla jeho kštice a jako kdysi ji trochu pocuchala.

„Změnil ses, Péťo.“

„Už hezkých pár let jsme se neviděli, Kateřino Mychajlovno, není divu,“ povzdechl si.

„Nezdržím tě dlouho.“

Začala mu vyprávět, proč tak nenadále přijela. Vachramcev pozorně poslouchal, vráska na čele se mu prohloubila a výbojná brada ještě víc vystoupla. Chvíli přemýšlel, než odpověděl.

„Víte, čím se zabývá naše Středisko?“

„Aby ne, dnes se člověk dozví i to, co nechce. Naše sdělovací prostředky nás nenechávají v nevědomosti. U nás ve škole jsme se všichni i s dětmi dívali na televizi, když z vašeho ústavu vykročil první homo syntheticus.“ Náhle, trochu opožděně pochopila smysl jeho otázky. Rozechvěle na něho pohlédla.

„Chceš říci, že ty verše napsal robot?“

Petr uhnul pohledem. „Program páté generace robotů se nazývá Pokračovatel,“ řekl. „Akademik Turovskyj ho tak nazval.“

Stará učitelka si všimla, jak pečlivě vybírá slova.

„A nemůžeš mi vysvětlit, co to znamená? Tak, abych tomu rozuměla?“ řekla provokativně.

„Mohu. A dokonce vám mohu dát něco přečíst, je to z mého chystaného televizního vystoupení. Náhodou mám text u sebe.“

„Budu ti vděčná.“

Čekala, zatímco vyndal z aktovky dva listy plné drobného fotopísma. Podal jí jeden a ukázal odstavec. Začala číst.

„Nejcennější z informací o světě, který nás obklopuje, je poznatek o neopakovatelnosti lidské osobnosti. Vzhledem k pomíjivosti lidského života, hodnoty ukryté v člověku se jen velmi obtížně dají uchovat a zachránit pro budoucí pokolení. Malé částečky těchto hodnot, torza osobnosti, které se podaří zachovat, se vztahují pouze k úzkému kruhu významných tvůrců. Kolik však těchto informací se ztrácí následkem smrti nadaných, předčasně zemřelých lidí, kteří nestačili přesvědčit svět o svém nadání, nestačili uskutečnit objevy, vyrobit stroje, napsat literární díla. Lidstvo ztratilo nespočetně hodnot ztrátou předčasně zemřelých, nedozrálých talentů. Proto při přípravě programu páté generace robotů jsme žádali ty, kteří přišli do styku s talentovanými mladými lidmi, aby sbírali informace, posílali nám jejich práce ze školy i ze zájmových kroužků, jejich literární pokusy a návrhy mladých techniků.“

„Ale to je… tomu nevěřím!“ vydechla Kateřina a zvedla k Petrovi oči. „Především, nikomu jsem neukazovala Borjovy verše.“

„A co jeho práce, které zůstaly ve školním archívu? Mohlo v nich být to, co se později vtělilo v ty verše, jeho psychika, emoce i sny o zdolání kosmu, dokonce i stylistické obraty. Robot jen vytvořil model Borjovy osobnosti s algoritmy jeho myšlení.“ Promluvil stroze, hleděl jí někam přes hlavu.

„Chci ho vidět,“ řekla Kateřina pevně.

Petr se jí zpytavě podíval do očí. Teď to byl jiný, neznámý Vachramcev. Kateřina pevněji sevřela v rukou kabelku.

Vachramcev kývl a zamyšleně řekl: „Dobrá, pokusím se, snad to půjde.“

Kateřina ho roztržitě pozorovala, když odcházel k telefonu.

Zpočátku stála až vzadu v sále. Robot, větší než obyčejní lidé, jí ničím nepřipomínal jejího zemřelého syna Borju. Výraz jeho tváře s velkými pravidelnými rysy se v elektronickém osvětlení měnil tak bleskurychle, jako by proudil, a on vyhlížel neskutečně jako přízrak.

Akademik Turovskyj vypadal vedle něho jako malý, rozčepýřený vrabec. Šedý pruh vlasů nad čelem se mu popelavě leskl, když se obrátil k lidem v sále.

„Pokračovatel, jak jsme nazvali jeho profesi, přesněji řečeno jeho poslání, soustřeďuje v paměti nadání mnohých lidí. Je kolektivní osobností, v níž jsou integrovány a umocněny jejich schopnosti. Robot si nejen pamatuje a ovládá všechno to, co považovali za užitečné jeho programátoři, ale má schopnost samostatného myšlení, a proto mu každý může položit několik otázek. Prosím, to je všechno, co jsem chtěl…“ Jeho pohled se střetl s Kateřininýma očima a on zmlkl uprostřed věty. Vyjadřovaly tak pronikavou nedůvěru, že mu náhle začalo být dusno. Nevěděl, kdo je ta žena, ale na okamžik se mu zazdálo, že stojí před tabulí a zanic si nemůže vzpomenout na správnou odpověď. Její pohled byl tak palčivý, že ucítil vůni teplého dřeva a pach rozdrolené křídy. Konec věty zůstal viset ve vzduchu a odplul jako mlhavý obláček. Rychle se vzpamatoval. Lehce se uklonil a elegantním pohybem ruky směrem k robotovi naznačil návštěvníkům, že mohou začít klást otázky. Sál zašuměl, odněkud se vynořila nazrzlá hlava a začala se protlačovat hloučky lidí.

Kateřina řekla energicky „dovolte“ a začala se prodírat davem. Ocitla se před robotem a zblízka si ho prohlížela.

„Copak mohl tenhle umělý člověk vytvořit verše? Nejniternější projev lidské duše?“ bouřlivými slovy dala Kateřina průchod své nedůvěře a rozhořčení. „Vezme-li se člověku bolest a smrt, přestane být člověkem. Jsou hranice, kdy je třeba říci stop pokusům, které znevažují důstojnost člověka, i když se jim říká vědecké.“

Celý sál v okamžiku ztichl, když se zeptala robota. „Znáš mě?“ Robot rychle vykročil ke Kateřině. Tak rychle, že ji stačil zachytit v okamžiku, kdy se zapotácela.

„Ano, maminko.“

Usmál se a položil nečekaně citlivou dlaň na její vlasy. Zdálo se jí, že částečka obrovské síly tohoto bizarního stvoření se přenesla i na ni. Teď už Kateřina nemusela namáhat svou paměť a porovnávat. Jeho úsměv byl Borisův, v jeho hlase poznala známou intonaci. Napřímila se a klidně řekla.

„Promluv si s nimi, já počkám.“

Sál zašuměl uvolněním, lidé se začali tlačit dopředu, blíž k robotovi.

„Chtěla bych se vás na něco zeptat, pane profesore,“ obrátila se na vedle stojícího akademika.

„Ano?“ zatvářil se nepříliš nadšeně Turovskyj a přihladil si vlasy nad čelem. „Tak prosím, pokud budu moci…“

Nemohl odpustit ani sobě, ani jí, že předtím upadl do rozpaku pod jejím pohledem. Co je na ní zvláštního? Obyčejná starší žena s unaveným obličejem. Jistě bude muset poslouchat známé žvásty o rouhání vůči rodičům a blízkým těch zemřelých. A zase bude muset vysvětlovat, že uchování a obnovení lidské osobnosti je teď nejdůležitějším úkolem kybernetiky. Jinak se lidé změní v masu, v tupé stádo, které se dá nahnat stejně úspěšně ke žlabu jako na jatka. Jistě nepochopila nic z toho, co jsem říkal.

„Je podle vašeho názoru Pokračovatel jediným posláním robota?“

Kateřina poprvé zapomněla na společenský takt a ani nepředstírala, že poslouchá. Už jen usilovně přemýšlela, vybavovala si pocity vyvolané odpovědí robota a opět se vracela ke své domněnce. Mimoděk pohlédla na skupinku svých spolucestovatelů. Bavili se s robotem a viděla, jak vousatý Angličan uspokojeně zamrkal na německého inženýra, a obdivně pronesl. „Podívejte, co všechno zná a umí ten chlapec!“ Návštěvník z Kolína nad Rýnem se jen hrdě usmál, jako by právě pochválil jeho mladšího bratra. Pokračovat v díle zemřelých, uvažovala Kateřina, stvořit jejich kolektivní osobnost je jistě pro vědu lákavé. Přesto Pokračovatel nemůže být jediným posláním těch nových lidí. Je jistě ještě jiné, utajené a důležitější, o němž pomlčel ten chytrák s proužkem vlasů nad čelem, zakrývajícím lysinu.

„Prokristapána, co se to se mnou děje? V hlavě mi haraší pořádné bláznivé nápady,“ snažila se Kateřina vzpamatovat, ale nebyla schopna odtrhnout od robota oči. Napadlo ji, že v celém svém životě neměla tak nevšední pocit jistoty o své pravdě, jako v tomto okamžiku. S očima upřenýma do jeho proměnlivé tváře mimoděk zašeptala. „Ne, i kdyby mi říkali cokoli, Pokračovatel není jediným posláním mého syna.“