Stíny minulosti

Vadym Eventov JEDNOHO DNE V MĚSTĚ…

Káťa vykročila z proudu lidí na chodníku směrem k jízdní dráze. Všechno, co se potom stalo, proběhlo jako ve filmu. Vzduch prořízlo ostré zaskřípění brzd. Dívka se instinktivně ohlédla a přímo proti sobě spatřila temně rudou kapotu vozu a chladně blikající reflektory. Nanejvýš udiveně, ale beze strachu hleděla na polekanou tvář za volantem. Za vteřinu ji pud sebezáchovy mrštil kupředu. Káťa upadla a cítila, jak pod ní mizí země.

Ticho. Pronikavé ticho. Jiskřivé hvězdičky probleskují neprůhledným mrakem a odněkud z temných hlubin vystupuje temný monotónní hukot, který navozuje představu velkého prostoru. Káťa žíznivě jako houba nasávala svými smysly tok různorodých pocitů. Schopnost vnímat se jí vrátila dříve, než si uvědomila, že žije.

První myšlenka, která se jí proklubala v hlavě, byla podnícena zvědavostí. Co se s ní stalo? Kde je? Zaposlouchala se do ticha, které ji obklopovalo, vpíjela se očima do tmavého neproniknutelného mraku, ale ani ticho, ani tma jí nechtěly vydat své tajemství. Prvním signálem z vnějšího světa bylo jemné zašustění, snad opatrný dotek čísi ruky po povrchu stolu. Pak promluvil měkký mužský hlas.

„Slyšíte mě?“

„Slyším,“ řekla Káťa, ale nepoznávala svůj hlas. Zněl ostře a na dívku hrubě.

„Můžete mi říci, jak se jmenujete?“

„Káťa Skvorcovová,“ odpověděla stejně nepříjemným hlasem. V té chvíli se jí připomnělo ráno, temně rudý automobil a záludný obrubník chodníku. Jistě se dostala do nemocnice, napadlo ji. Její stav je vážný, lékaři se u ní střídají.

„Kde to jsem, co je se mnou?“ zeptala se.

Zdálo se jí, že mlčení nemá konce. Neudržela se už a dala se do pláče.

„Pane doktore, povězte mi pravdu. Chci slyšet pravdu!“

„Uklidněte se, prosím vás. Nemusíte se ničeho bát, to nejhorší máte za sebou.“

Soucitné tóny v hlase neznámého, který stál u ní, Káťu vzrušovaly a vbuzovaly v ní naději. Nejhorší máte za sebou, řekl. Žije. Už to je štěstí, moci žít.

„Děkuji, zachránil jste mi život.“ Káťa se snažila ovládnout svůj hlas, ale nedařilo se jito.

„Jak se cítíte? Řekněte mi něco o svých pocitech. Je to důležité,“ naléhal lékař.

Káťa se snažila uspořádat si své myšlenky. Potřebovala se vyznat v galimatyáši svých pocitů. Bylo to neuvěřitelné, ale mohla popravdě říci, že se cítí celkem dobře. Zdálo se jí, že každičký její nerv, každá buňka jejího těla vysílá signály o svém blahodárném zdravotním stavu, ale přitom ona sama se docela zbytečně snaží dotknout se rukou nějakého předmětu. Kolem byla prázdnota.

„To je zvláštní,“ konečně promluvila. „Cítím se docela zdráva, ale zdá se mi, že nemám tělo, že… a pak… ten neprůhledný mrak. Proč je tu tak temno?“

„S tím se musíte smířit. Na nějaký čas, samozřejmě.“

Kateřina zahnala strach. Začala klidně odpovídat na otázky lékaře. Sepsal anamnézu a přešel k početním příkladům. Hravě je zvládla. Později jí začal dávat složitější matematické úkoly, ale kupodivu, i ty bezchybně vyřešila. Překvapovalo ji, že u sebe objevila schopnosti, které dříve neměla. Proč tomu tak je, neuměla si vysvětlit. Asi je to následkem toho, co se jí přihodilo, napadlo ji a svěřila se s tím lékaři. Souhlasil.

„Pro dnešek to stačí, Káťo. Vyspěte se hezky, dobrou noc!“

Když se ráno probudila, uslyšela opět známý hlas. „Dobrý den, Káťo!“

Představila si příjemnou tvář lékaře a v odpověď se na něho usmála. Tentokrát nebyl sám. Roztřesený hlas patřil bezpochyby staršímu člověku. Káťa si ho pro sebe nazvala profesorem. Mezi dalšími hlasy vynikal hlučný a bodrý a jeho majitel byl asi sebevědomý, úspěšný muž. Vida, lékařské konzilium. A opět musela odpovídat na četné dotazy, které připomínaly obsáhlé psychologické testy. Překvapilo ji, že lékaře zaujal především stav její psychiky.

„Dost! “ vykřikla podrážděně. „Už nechci!“

„A pročpak?“ zeptal se bodrý hlas.

„Nejsem kalkulačka,“ Káťa si představila, jak se jí přitom udělala vzdorná vráska kolem úst. Co si vlastně všichni myslí, copak je stroj, který se neunaví?

„Nezlobte se na nás, ale chceme vám jen pomoci,“ řekl profesor. „Ale když jste unavená, tak tedy budeme pokračovat zítra.“

Lékaři odešli. Zůstal jen ten, co měl u ní včera službu. K sluchu jí dolétlo jen lehké zašustění a rychlý pohyb pera na papíru.

„Pane doktore,“ zeptala se s obavou dívka, „mohla bych si s vámi promluvit?“ Snažila se představit si, jak asi vypadá. Vysoký, mladý muž s unaveným obličejem a v bílém plášti.

„Samozřejmě, rád.“

„Povězte mi prosím vás… můj obličej… změnila jsem se hodně?“

„Váš obličej?“ opakoval pomalu lékař. Cítila, jak se k ní sklání. „Ujišťuji vás, že jste se vůbec nezměnila. Zůstala jste půvabná jako dříve.“

Káťa si přerývaně povzdechla a tiše se schoulila do polštáře. „Bojím se,“ řekla po chvíli, „kolem mě je strašná prázdnota. Je to nesnesitelné, nedá se v tom žít.“

„Už jsem vám to vysvětloval,“ slyšela konejšivý hlas. „Stal se vám úraz. Velmi vážný. Vrátili jsme vám řeč i sluch. To je zatím jediné, co vás spojuje se světem. Budeme se snažit časem vám vrátit všechno. Musíte mít trpělivost.“

„Kolikátého je dnes?“ Káťa poslouchala lékaře roztržitě a snažila se v sobě utlumit narůstající strach. Slyšela odpověď a strnula. Uběhl víc než měsíc od toho nešťastného dne.

„Povězte mi, prosím vás, ví moje matka o tom, co je se mnou? Chtěla bych ji vidět. Moc vás prosím.“ Zajíkla se. Vzpomněla si na tmavý mrak, co ji obklopuje, a dodala: „Chci říci… alespoň uslyšet její hlas.“

Nastalo ticho. Kátin napjatý sluch zachytil tlumené oddechování lékaře.

„Pochopte, Kateřino,“ ozval se po chvíli a v jeho vždy sebejistém hlase zaznívaly tóny pochybnosti. „Vaše matka samozřejmě ví o tom, co se vám stalo. Ale setkat se s ní teď nemůžete. Máme k tomu vážné důvody.“

Káťa se hořce rozplakala a lékař se nesnažil ji utišit. Slzy jí laskaly tváře, cítila, jak jsou teplé a slané. Zvedla ruku k obličeji a v té chvíli nevěděla jistě, zda pohyb ruky je skutečný, nebo se jí to jen zdá.

„Chápu, jak vám je,“ řekl lékař laskavě. „Ve vašem životě se teď hodně změnilo. Mnoho jste ztratila, ale ne všechno. Hlavně že žijete, váš rozum i city, váš neopakovatelný niterný svět, se nezměnily. Jste schopna myslet, analyzovat, uvažovat. Máte zásobu životních dojmů a mladou, svěží paměť. Můžete studovat, rozvíjet se, zdokonalovat.“ Hovořil pomalu a rozvážně.

„Ne, doktore. Nemohu žít v temnotě!“ pronesla Káťa rozhodně. „Potřebuji svět, ve kterém jsem žila. Chci vidět lidi, slunce, běhat v rose a trhat květiny. Mám moc ráda květiny.“ Hlas se jí zachvěl a zmlkla.

„Uklidněte se, prosím vás,“ Zdálo se, že lékař správně odhadl Kátin stav a bojí se nového výbuchu. Jen tak, aby ji uklidnil a odvrátil od černých myšlenek, se jí zeptal:

„Máte ráda hudbu? Mám některé zajímavé nahrávky, přinesl bych vám je.“

„Děkuji, to byste byl hodný. Já… líbí se mi Grieg.“

Káťa se ponořila do svých úvah, uklidnila se a nepozorovaně upadla do lehkého spánku. Zdálo se jí, že běží bosá po rozkvetlé louce a v uších jí hvízdá vítr. Náhle na tváři ucítila horký dech a bezděčně opětovala stisk ruky.

Probudila se a první, co uslyšela, byly mokré pleskavé zvuky. Nemýlila se, v pokoji někdo uklízel. Jistě je už ráno. Lékař ještě nepřišel, nebo tu možná někde je, ale ona o tom neví.

„Pane doktore, jste tu?“ zavolala. V odpověď se ozvala dunivá rána. Někdo upustil rejžák.

„Bože! Kdo to tu je?“ uslyšela hrubý ženský hlas.

„To jsem já. Kateřina Skvorcovová. Vy mě nevidíte?“

„Prokrista, to je hrůza. Kam tě to strčili, děvenko?“

„Jak to kam?“ Kátě se sevřel hlas. „Cožpak… cožpak nejsem na klinice?“

„Co to meleš? Na jaký klinice?“ odpověděl jí hlas drsně.

„Přece mi to řekli — pan doktor. Měla jsem úraz a teď jsem v nemocnici.“

„No tak jseš, milánku, jseš… když ti to řekli, tak je to pravda,“ ozval se hlas jakoby nejistě, váhavě. Dokonce se zdálo, že se žena polekala. Kátě se prudce rozbušilo srdce.

„Vy lžete, okamžitě mi někoho zavolejte, chci doktora! Toho, co měl včera službu!“ zajíkavě vykřikla.

„Proboha nekřičte. Tady přece žádný doktoři nejsou, jenom vědci, to jo, ale teď tu žádnej není,“ promluvila žena chraplavě.

„Tak kde tedy jsem?“

„U nás. Přeci je tady ústav… no ústav… kyber… dyť je to jedno, že jo.“ Hlas se začal vzdalovat, což Káťu naplnilo zděšením. „Počkejte… počkejte. Vy tady uklízíte?“

„No, uklízím. Sem ale nikdo nesmí.“

„Ale proč, proč?“

„Skrz ty expere… experomenty. Ale já nic neřekla, já, dušinko, já nic. Když jste v nemocnici, tak jste v nemocnici. Jestli vám to řekli, tak jim věřte.“ Uklízečka šťouchla smetákem a dál si něco brumlala. Káťa už neposlouchala, zdrcená strašlivým poznáním, kterého nabyla tak náhle. Není tu klinika, nejsou tu lékaři — oklamali ji. Proč ale? Vtom ji napadla hrůzná myšlenka. Konaly se tu nějaké pokusy a nepochybně na ní, na kom jiném! Vzpomněla si na televizní besedu, kde se diskutovalo o tom, zda je možné, aby skutečný lidský mozek byl nahrazen umělým, syntetickým. Vybavil se jí muž, který o tom hovořil, mladý vědec s rudou bradkou s brýlemi. Co říkal? Člověk je společenská bytost formovaná prostředím, s nímž je spojena milióny nezničitelných svazků. Vymodelovat tyto spoje uměle se asi nikdy nepodaří. Bylo by to možné jedině, kdyby se do paměti počítače uložily informace živého lidského mozku. Takto vzniklý hybrid bude mít všechny znaky lidské osobnosti.

Káťa horečně přemýšlela. Tak proto se u ní najednou objevila schopnost operovat s vysokými čísly! Přišla jí na mysl strašlivá domněnka — teď už jistota. Ona je tím hybridem, o kterém se tehdy mluvilo! Skutečná Káťa je od ní navždy odloučená, buďto žije jiným životem nezávislým na ní, nebo… ano, není už mezi živými, zůstal jen její stín. Uplynou roky, desetiletí a ona bude jen stínem dívky, která kdysi žila. Bude žít v osamění, v děsném kole navždy pohaslých citů a vzpomínek a bude se probouzet do slepého, umělého života, poslušná rozmaru experimentátora, který vložil cosi z bývalé Káti do paměti počítače.

Náhle ji jako přízrak přepadla vzpomínka na dětství. Zase je malou holčičkou, balancující na úzké kládě, přetínající hluboký výkop. Snaží se nedívat do hloubky pod svýma nohama, ale proti její vůli propast přitahuje její pohled jako magnet. Srdce se jí zastavilo, tělo ji přestalo poslouchat a cítí, že padá do jámy a strachem křičí. Káťu zachvátila hrůza, která naplnila všechny kouty jejího vědomí. Letí do propasti a není nikdo a nic, co by ji mohlo zadržet.

„Asi jsem zešílela!“ prolétlo jí hlavou s chladným děsem. Celé tělo se jí roztřáslo, zoufale vykřikla — a náhle spatřila světlo. Ne, nebyl to přízrak. Zřetelně viděla kolem sebe bílé stěny — světla bylo najednou tolik, že ji to až bodalo. Vidí! Vrátil se jí zrak! — Vtom zaslechla zvuk kroků. Někdo v bílém plášti se ocitl v jejím zorném poli a pravil známým hlasem:

„Dobré jitro, Káťo! Jak jste se vyspala?“

Výňatek z chorobopisu:… nemocná byla dopravena na kliniku v hlubokém bezvědomí. Poškození lebeční kosti a nervový šok vyvolaly hluboký útlum centra sluchu a řeči. Za týden se jí vrátil sluch a funkce mluvicího aparátu. Paměť a intelekt beze změn. Objevila se nová schopnost ovládat složité matematické funkce. Pod vlivem imobility a ztráty zraku nemocná začala trpět depresí a nastoupil u ní trvalý pocit strachu, což mohlo zpětně negativně působit na regeneraci nervových procesů. Pomocí psychologického pokusu byl nemocné navozen dojem, že je obětí experimentu, při němž jí byl implantován umělý mozek. Nervový šok, který nastal podle předpokladů, efektivně ovlivnil stávající útlum zrakového centra. Z kliniky byla propuštěna ve výborném zdravotním stavu.