Stíny minulosti

Volodymyr Kazanevśkyj STRACH

Probudil jsem se o půlnoci. V pokoji byla tma a ticho, jen zvenku sem zaléhalo šumění deště a závany větru. Okna skřípala, jak se vichr do nich opíral, kapky bušily do oken a já byl docela sám v prázdném bytě. Světlo pouliční lampy nepravidelně blikalo záclonou deště a v jeho mihotání se mi zdálo, že se oknem na mě někdo dívá.

Náhle z nebe sklouzl blesk a třeskutě zahřmělo. Otevřela se okna a vichřice vtrhla do pokoje. Záclony se vypjaly jako křídla rogalla a papíry polekaně odlétly a schovaly se pod stůl.

Něco spadlo na zem a kutálelo se po podlaze. Leknutí mě bodlo jako ostrá jehla a v tom okamžiku můj mozek osvítila myšlenka. Bylo to jediné a správné řešení úkolu, který jsme se s Olegem snažili najít už druhý rok.

Seskočil jsem z postele a radostí vyskočil pravděpodobně svůj osobní rekord. Předmět, který mi osud poslal na pomoc, bylo malé zelené jablko. Vítr ho utrhl ze stromu a hodil do pokoje.

Příštího dne jsme s Olegem provedli kontrolní výpočet a přesvědčili se o správnosti řešení.

Uplynulo několik let. Jednou jsem spěchal a v hlubokém zamyšlení přecházel ulici. Disertační práce se kvapem blížila k závěru, ale chyběla mi závěrečná myšlenka, která by byla výslednicí dlouholetých pokusů. Chybělo elegantní zakončení, díky kterému by se neúhledná hromada kamení změnila v krásný architektonický výtvor. Už jsem se začínal bát, že svou práci nedokončím. Do mého přemítání prudce zaskřípěly brzdy. Přede mnou stál šedý automobil. Kupodivu místo bolesti jsem ucítil zvláštní ulehčení. Když jsem se pak pomocí kolemjdoucích zvedl, pochopil jsem příčinu nenadálé radosti. Při pádu se mi vynořila ona základní důležitá myšlenka, kterou jsem tak postrádal.

Doma jsem si vzpomněl na noc v prázdném bytě a na záchvěv strachu, který mi tehdy pomohl rozluštit obtížný úkol. Porovnal jsem obě příhody a svěřil se Olegovi. Chvíli mlčel, kutil něco na aparatuře a pak se mě zeptal:

„Chceš tím říct, že strach ti pomáhá posouvat vědu kupředu?“

„Ne tak docela, ale něco na tom je…“

Oleg se zase vrátil k přístrojům. Netrpělivě jsem čekal na jeho slova.

„Napadlo mě,“ ozval se konečně..že mám známého psychologa. Jmenuje se Ivan Jeršov a pracuje v Novosibirsku. Náhodou se právě zabývá psychologickými stavy vyvolanými strachem. Zajeď si k němu a uvidíš. Třeba tě přesvědčí, že si v poslední době trochu vymýšlíš. A teď už prosím tě jdi, mám tu spoustu práce.“

Za týden jsem letěl do Novosibirska. Nějak jsem nebyl ve své kůži. Možná že si opravdu vymýšlím, jak říkal Oleg, a neměl bych tím nikoho obtěžovat. Ale někde v koutku duše jsem přece jen doufal, že nejedu tisíce kilometrů zbytečně.

Jeršov na mě čekal na letišti. Měl statnou postavu a jeho modré oči se dívaly na svět tlustými skly brýlí. Cestou jsem mu vyprávěl obě příhody a domněnky, které ve mně vzbudily. Mlčky mě poslouchal, a když jsem domluvil, zeptal se:

„Povězte mi, měly oba problémy, které se vám podařilo tak náhle vyřešit, něco společného?“

„Vůbec nic, byly to naprosto rozdílné směry výzkumu.“

Ivan Jeršov se netajil svou radostí. Plácal mě po ramenou a pohvizdoval si.

„Promiňte, jsem tak trochu vyveden z míry,“ obrátil se ke mně, „víte, to, co jste mi řekl, je pro mě moc příznivá zpráva. Dlouho jsem se načekal a vy jste mi spadl přímo z nebe. S testováním začneme raději ihned.“

Na příští tři dny jsem se stal pokusným králíkem. Prošel jsem řadou laboratoří a byl jsem napojen na mnoho přístrojů, které prověřovaly mou psychiku, nervovou soustavu a citlivost.

Později při odjezdu mi Jeršov řekl:

„Všechny testy nejsou ještě zpracovány, ale už dnes mohu s klidným svědomím říci, že se tvé domněnky potvrdily. Stresový stav vyvolaný strachem vyvolává u tebe výrazný efekt. Prostě v tom okamžiku tvoje duševní schopnosti dosahují vrcholu. Tento jev pozitivní integrace vysvětluje teorie Kazimierze Dobrowského a Caesara Lambrozziniho.“ Uchopil mě za ruku a podíval se mi do očí:

„Ale se strachem si nezahrávej, Slávku, není to dobrý stařeček z pohádky. Mohl by tě zahubit.“

Když jsem přišel do ústavu, Oleg mě ani nezpozoroval. Stál u počítače. Tiše jsem si sedl naproti a čekal.

„Tak co, podařilo se Ivanovi vyhnat ti z hlavy hlouposti?“ zeptal se mě až po chvíli.

Všechno jsem mu pověděl.

Uplynulo několik let. Náš ústav, jehož ředitelem se mezitím stal Oleg, se ve svém experimentálním snažení dostal až na hranici, od níž vedla cesta k novým, převratným objevům a fantastickým možnostem poznání. Předtím ovšem bylo třeba vyřešit poslední úkol. Ukázal se neobyčejně obtížný, a tak všichni odložili běžnou práci a lámali si hlavu.

Jednoho podzimního deštivého dne mě pozval Oleg do své pracovny. Bylo to krátce poté, co se vrátil z Moskvy. Nervózně kouřil a vypadalo to, že mě vůbec nevnímá.

„Musím se s tebou poradit,“ obrátil se konečně ke mně. „V Moskvě mi řekli, že naše práce se příliš vleče a stojí moc peněz. Prostě… dali nám na to tři měsíce. Když je do té doby nepřesvědčíme, zastaví nám práci na úkolu.“

Oleg se unaveně zvrátil do křesla a dal si hlavu do dlaní. Takhle jsem ho už dávno neviděl. Potřeboval by si vyjet na kopečky, napadlo mě. Už za studijních let jsme oba byli členy horolezeckého klubu. Léčili jsme si tak neúspěchy ve škole, nešťastné lásky a jiné trampoty, které potkávají mladé lidi. A melo to úspěch.

„Co kdybychom si vyrazili na kopečky,“ řekl jsem svou myšlenku nahlas. „Na pár dní si vyjedeme na čerstvý vzduch. A večer budeme hrát šachy, co tomu říkáš?“

Příští den jsme si sbalili nádobíčko a na noc vyjeli z města. Ráno nás už vítaly bílé štíty hor. Pohlédl jsem na strmý sráz východní stěny a prudce jsem zatoužil zdolat ji novou výstupovou cestou. Vždycky při pohledu na její majestát mě ta myšlenka napadala, ale pokaždé jsem ji zavrhl. Přiznám se, že jsem se bál. Věděl jsem, že ani já, ani Oleg na to nemáme, dosud jsme cestou tak vysokého stupně obtížnosti nešli. Ale teď… strach je přece to, co potřebuji, vlastně co oba s Olegem potřebujeme. Drobné mráčky měkce propluly štítem a rozptýlily se v modři oblohy. Počasí nám přeje, měli bychom to zkusit. Zítřek může být naším velkým dnem. Podíval jsem se na Olega.

„Jdeme na to,“ řekl, jako by mi četl myšlenky.

V té chvíli jsem znejistěl. Vzpomněl jsem si na Jeršovovu radu na rozloučenou. „Nepokoušej strach, mohl by tě zahubit…“ Zněla mi v uších, když jsme večer zasedli s Olegem k šachovému stolku, i později, když jsem usínal. Snažil jsem se vtíravou myšlenku zapudit, ale vracela se znovu a znovu.

Oleg stoupal první a já ho jistil. Proti očekávání jsme i v exponovaném terénu postupovali rychle. Zaútočil na poslední kolmou stěnu před vrcholem, když se přihnal prudký vítr se sněhem a kroupami. Vichr se hnal po srázu dolů a bičoval obličej ledovými krystalky. Oleg náhle uklouzl a vypadl ze stěny. Zapřel jsem se, abych jeho pád udržel, napnuté lano však odolalo jen zlomek vteřiny a po prudkém nárazu tah povolil. Pak jsem se už jen bezmocně díval, jak se Olegovo tělo řítí do stometrové hloubky.

Zmocnila se mě hrůza.

Oběť nevysvětlitelné náhody. Tak zněl výsledek vyšetřující komise. Tragickou událostí jsem byl tak otřesen, že po návratu domů jsem dlouhou dobu nemohl pracovat. Dar mobilizovat strachem své schopnosti jsem navždy ztratil.