Stíny minulosti

Oleh Romančuk RUKOPIS OLIVERA HEAVYSIDEA

Čas děje:

3. únor 1925. Vlhké studené ráno.

Místo děje: Nádraží Paddington v Londýně.

Do odjezdu expresu Londýn-Paddington zbývaly pouhé minuty. Lokomotiva zlostně supěla a tonula v hustých chomáčcích mléčně bílého kouře, který se zvolna rozplýval a pomalu pronikal skleněnými tabulkami do budovy hlavního nádraží.

Cestující se tiskli k oknům vagónů a marně se snažili očima prohlédnout hustou clonu dýmu a ještě na chvíli zachytit tváře doprovázejících příbuzných a přátel. Pak postupně propadli běžnému zvyku lidí na cestách a začali si urovnávat zavazadla v síti nad sedadly a přitom navazovat hovory se sousedy v kupé. Vděčným tématem byla lezavá londýnská mlha.

Jen pasažér v pátém oddělení posledního vagónu, zamračený a ustaraný, asi třicetiletý muž nejevil zájem začít se bavit se sousedem. Byl to čahoun s dosti příjemným, podlouhlým obličejem, oblečený do hnědého, ke krku zapjatého pláště amerického střihu, se širokými šosy. Vyhlížel jako pravý Yankee. Alespoň tak ho odhadl jeho soused v kupé, bodrý, červenolící tlouštík. Brzo si samotářský cestující otevřel ošuntělou cestovní brašnu, kterou držel celou dobu na klíně a vylovil z ní ohmatané číslo Annalen der Physik z roku 1905. Otevřel časopis a začal pozorně číst. Tlouštík letmým pohledem přes rameno souseda přečetl název článku. Albert Einstein: O elektro-dynamice pohybujících se těles. Zklamaně zívl, neboť ho k smrti nudili lidé, kteří se vážně zabývali současnou módou ve vědě, podle něho zcela pošetilou, teorií relativity.

S lehkým rozladěním začal prohlížet ranní vydání londýnských Times. Ze všeho nejvíc ho bavilo pročítat si společenskou rubriku, především klípky ze života londýnské smetánky, ale tentokrát ho nic neupoutalo. Pak jeho pohled padl na protější stránku novin a zastavil se na sloupci, kde se oznamovala úmrtí. Vtom jeho oči ožily zájmem. Dočetl se právě, že zemřel anglický fyzik sir Oliver Heavyside.

„Promiňte, pane,“ oslovil souseda, „říká vám něco jméno sir Oliver Heavyside? Domnívám se totiž… že jste fyzik.“

Dlouhán se prudce pohnul a přímo pohlédl do malých, vychytralých oček spolucestujícího. Červenolící soused nevydržel jeho pohled a bezděky rozevřel noviny.

„Tady čtu, že právě zemřel, a tak jsem myslel, že…“

Tvář mladého muže prudce zbledla, jakoby se o něho pokoušela náhlá nevolnost.

„Není vám špatně?“ polekal se tlouštík, „nemám někoho zavolat?“

Neznámý odmítavě potřásl hlavou.

Třikrát za sebou se ozvala nádražní siréna. Lokomotiva krátce houkla, vlak zaškobrtal o koleje, nabral rychlost a vzápětí už pádil na jihozápad.

Čas děje: pozdní večer příštího dne.

Místo děje: severní předměstí lázeňského městečka Tharkey v hrabství Devonshire.

Padal drobný déšť k unudění… Studený vítr zalézal do kostí. Zdálo se, že ani v bytelných cihlových domech není úniku před nečasem. Na ulicích nebylo človíčka. Proti dvoupatrové vile obklopené mohutnou kamennou zdí s těžkými železnými vraty se znenáhla vynořila vysoká postava muže. Neznámý se pozorně rozhlédl, a když nezpozoroval nic mimořádného, hbitě se vyhoupl na zeď. Za okamžik vyrazil okenní tabulku a skočil do verandy. Vítr a šumění vody v okapech tlumily zvuk rozbitého skla. Kdyby byl někdo pozoroval vilu zpovzdáli, byl by si všiml světla probleskujícího zamřížovanými okny, které těkalo po místnosti sem a tam. A kdyby se tu byl naskytl průvodčí z expresu Londýn-Plymouth, byl by v tom muži poznal dlouhého cestujícího.

S hořící svíčkou v ruce bleskurychle obhlédl nízkou místnost, pak vystoupil po skřípajících dřevěných schodech do druhého patra. Rychle, ale pozorně prohlédl celý byt, až se zastavil na prahu určitého pokoje, což byla pracovna. Tlumené světlo svíčky vyřízlo ze tmy vestavěnou stěnu s policemi plnými knih. Neznámý muž postavil svíčku na bronzový kalamář v rohu místnosti a kvapně přehlédl papíry ležící v úhledných štůscích na psacím stole. V zásuvce našel objemný svazek. Teorie elektromagnetismu, část čtvrtá.

V okamžiku se rukopis ocitl v brašně a za minutu už se stín muže mihl verandou. Hned nato se ztratil ve tmě.

Čas děje: červnové ráno roku 216 př. n. 1.

Místo děje: rameno řeky Aufidy poblíž Cannes.

Za svítání přešly seřazené římské legie přes říčku tekoucí od jihu a vlévající se do Aufidy. Jezdectvo pod velením konzula Emilia na pravém křídle stálo na jejím břehu a četné latinské centurie v čele s Terrenciem Varronem kryly levé křídlo spojenecké armády. Vepředu lehkooděnci v lesklém brnění a za nimi se pomalu šinuli těžkooděnci s nablýskanými holenicemi.

Kam oko dohlédlo, prostírala se rovina. Jen na západě obzor uzavírala zvlněná linie pohoří obklopující ústí řeky Aufidy.

Vycházelo slunce a svými paprsky si pohrávalo na kovové zbroji hrůzného vojska.

V té době zvědové přinesli Hannibalovi zprávu o blížících se silných jednotkách nepřítele. Co nevidět dojde k boji. Zatímco vojáci snídali a čekali na rozkaz k útoku, Hannibal se svými generály hodnotili situaci.

Slunce už vystoupilo nad hory, když kartaginské pluky přešly Aufidu, vystoupily na protějším břehu a seřadili se k boji. Lehkooděnci, balearští prakovníci a lučištníci na špici řetězu táhnoucího se vojska dobře kryli kartaginský střed. Za nimi šlo galské a španělské jezdectvo. Polovina libyjské pěchoty odsunuté ústupem se k ní zprava připojila. Dál v srpovém postavení stála galsko-iberská pěchota a druhá polovina libyjských vojsk. Na pravém křídle stáli numidijští těžkooděnci. Byla to nádherná podívaná na Hannibalovo vojsko sešikované proti Římanům. Sám vojevůdce spolu s bratrem Mahonem stál uprostřed, kde bylo nejbezpečněji, a jeho poradci Hasdrubal a Mahrabal veleli levému a pravému křídlu.

Zazněl bojový pokřik a vojska se pohnula. Na povel Hannibala se střed rychle posunul vpřed a utvořil klín proti Římanům. Libyjci na obou křídlech fronty zůstali stát na místě. Ozbrojili se štíty a klidně pozorovali bitvu, kterou rozpoutali lučištníci a prakovníci. Střely a šípy létaly jako smršť na štíty legionářů. Kameny a olověné koule Balearců zdaleka dopadaly do řad Římanů. Poraněný konzul Emilius poslal na nepřítele římské jezdectvo, které bylo v těsném šiku semknuto u řeky. Ozbrojenci se nemohli rozutéci, a tak nezbylo než bojovat muž proti muži.

Tři vyzvědači, veterán Condius, dekurion Flavius a centurion Marcus začátek bitvy prospali. Nakonec se jim přece jen podařilo vplížit se do nepřátelského tábora, a co tam spatřili, byla jakási velká zvířata, která Hannibal určitě zamýšlel v kritické chvíli hnát proti Římanům. Svého velitele, tribuna Severia o té události nestačili zpravit. Když se totiž vraceli ke svým, natrefili náhodou na opuštěný kartaginský vůz, kde objevili chutné korintské víno. A ovšem je okusili, takže nakonec z opilosti usnuli kdesi za vrbičkami a probudili se, až když se kolem dokola rozléhala bitevní vřava.

Na zvědy se rozhodli vyslat nejmladšího Flavia. Vrátil se velmi brzo a pořádně vylekaný.

„Co se stalo?“ vyptával se Marcus.

„Vypadá to na to, že Hannibal kromě zvěře má ještě něco mnohem účinnějšího,“ vyhrkl zadýchaně dekurion.

„Tak přece mluv a nenapínej nás!“ netrpělivě vykřikl Cornelius.

„Nevím nic určitého,“ řekl rozpačitě Flavius, „jen že je to kulaté a blýská se to. Má to čtyři oči, které vypadají docela nehybně, ale vsadil bych se, že všechno kolem vidí.“

„Zdá se mi,“ řekl posměšně centurion, „že máš ještě víno v hlavě.“

„Při Jupiterovi,“ zapřísahal se mladý dekurion, „je to pravda! Blízko odtud leží v trávě stříbrná, blýskavá koule. Je tak obrovská, že by se muselo hodně lidí vzít za ruce, aby ji stačili obejmout,“ tvrdil Flavius.

„A co… vypadala nebezpečně?“ vykoktal Marcus.

„To nevím, tvářila se docela mírumilovné, ale kdo ví…“

„Hm, od Kartaginců se můžeme lecčehos nadat,“ ozval se vážně Marcus. „Navrhuji, abychom se šli na tu věc podívat.“

Na kopečku blízko vrbového houští, odkud se otvíral pohled na rozpoutanou bitvu, ležela stříbrná koule. Od místa, kde se bojovalo, to bylo ještě pěkný kousek, takže žádný div, že ji nikdo nespatřil.

„Je to určitě jejich zvěd,“ zašeptal starý voják. „Já se v těchhle věcech vyznám.“

„Chceš říci, žes už něco takového viděl?“ posmíval se Flavius.

„Tiše!“ napomenul oba Marcus. „Podívejte se, jak nás jedním okem pozoruje!“

Opravdu, koule se trochu pohnula a jedno ze čtyř očí se zahledělo na trojici Římanů.

„Mám nápad,“ ozval se bojovný Cornelius. „Oslepíme ji!“

Přátelé souhlasně přikývli. Legionáři jako jeden muž vstali a téměř naráz mrštili kopím do očí koule. V následujícím okamžiku už byli zase tváří k zemi. Pronikavé zvonění je přimělo vstát a vtom spatřili, jak kolem stříbrné koule pluje bělavý obláček, který se po chvíli rozplynul a s ním zmizel i záhadný předmět. Prostě tajemná koule byla tatam.

Muži na sebe udiveně a zároveň uspokojeně pohlédli.

„Tak vidíte,“ řekl sebevědomě Cornelius. „Trefili jsme se.“

„Co se tu děje?“ zeptal se čísi hlas. V radosti z vítězství nad záhadným nepřítelem ani nepostřehli, že se u nich zastavil zraněný ozbrojenec. Levá ruka mu bezvládně visela podél těla.

„Utečte, dokud je čas! Jsme obklíčeni, sevřeni v kleštích,“ zachroptěl zraněný.

Čas děje: 10. září 1940. Odpoledne.

Místo děje: jedno z oddělení kontrarozvědky Královských vojenskovzdušných sil na Ebaty Street v Londýně.

Kapitán Barret, důstojník CIC, četl zprávu svého nadřízeného majora Westdomea, který zahynul před třemi dny na stanici metra Belháme při náletu bombardérů luftwaffe. Nový velitel boje proti záškodníkům, spolehlivý a plně oddaný myšlence bojovat proti nacismu ze všech sil, se zavíral ve své pracovně i v době nebezpečných bombardování a odmítal jít do krytu.

Právě zahoukala siréna ohlašující blížící se německé bombardéry. Kapitán zvědavě zvedl hlavu od spisů na stole a zamyšleně pohlédl okenními tabulkami zalepenými úzkými proužky papíru, kterými bylo vidět oblaka černého dýmu a záblesky ohně.

Barret ve skutečnosti nebyl fatalista, jak by se snad mohlo zdát podle jeho chování. Velký robustní člověk, poněkud hranatý, pocítil dech „zubaté“ už u Dunkerku, když sloužil na základně anglického průzkumného letectva ve Francii. Strach vrozený každému člověku měl jako všichni lidé, ale příliš bojácní kolegové ho měli za příkladného odvážlivce.

Času bylo málo a Barret se rozhodl co nejdříve skoncovat s jednou zapeklitou věcí.

Krajně ho zneklidňoval tajuplný nález v okrajové čtvrti Londýna. Na šesti stránkách strojopisu s označením přísně tajné se psalo o podivném předmětu nalezeném na Old Street při práci na zákopech. Příloha spisu obsahovala pět snímků v různých záběrech ukazujících hromadu kovových úlomků, drátů, kabelů a součástek elektronek, prostě všeho, co zůstalo z hliníkové koule o průměru čtyř metrů, K čemu ta věc sloužila, odborník CIC dosud nevěděl. Kapitán se přikláněl k myšlence, že to byl speciální maják pro navádění německých bombardérů. Poručík Mowet, velitel skupiny expertů, si zažertoval. „Řekl bych, že je to výsadek Marťanů, jak ho popsal Herbert Wells, jen se poněkud opozdil.“

Všichni si však uvědomovali, že záhadný předmět může být nový manévr německé rozvědky. Hitlerovští záškodníci a špióni nepromarnili jediný den. Bylo známo, že hlavním předpokladem vpádu německé mašinérie na britské ostrovy je úplné zneškodnění anglického letectva. Oficiální zpráva kontrarozvědky Královských vojenskovzdušných sil o podivném nálezu zněla:

Dne 24. srpna 1940 během likvidace následků bombardování prvního náletu německého letectva na Londýn byl poblíž domu č. 103 na Old Street nalezen předmět neznámého původu. Jde o deformovanou hliníkovou kouli s vestavěným elektronickým mechanismem. Silné poškození přístroje znemožnilo jeho identifikaci. O nálezu bylo ihned uvědomeno vedení CIC.

Ve zprávě se rovněž ztotožňovali s hypotézou, že dotyčný předmět je radiomaják německé luftwaffe.

Barretovi se hlášení i jeho závěr náramně hodily a byl rád, že tím vyšetřování skončilo. Přesto ho však zneklidňovala určitá další událost. Při vyklízení Old Street nalezli požárníci poblíž vraku neznámého předmětu mrtvolu mladého muže. Osobní doklady se přitom nenašly, jen ohořelé papíry nějakého rukopisu. Ovšemže vyšetřující okamžitě napadlo, že jde o pracovníka spojenecké rozvědky, který byl zákeřně odstraněn německými diverzanty. Jedna věc na tom byla ovšem zarážející. Dalo se těžko vysvětlit, proč by se pracovník rozvědky oblékl tak nápadně, jako byl oděn ten mladík. Měl totiž na sobě oblek z počátku dvacátých let…

Jediné vysvětlení se Barretovi zdálo možné — že ten mladý muž byl blázen.

Ozval se telefon. Barret zvedl sluchátko, ale jakmile na druhém konci drátu uslyšel Mowetův hlas, přerušil ho otázkou:

„Co nového, poručíku?“

„Sire, při dnešním náletu dostala naše laboratoř plný zásah. Ne… nikdo naštěstí nebyl zraněn, všichni byli v krytu. Ale… z celé laboratoře zbyla jen hromada cihel.“

Čas děje: 25. květen osmdesátých let.

V hlavním městě Spojeného království bylo teplé jaro. Big Ben odbil jedenáctou dopoledne.

Místo děje: Královská kolej v Londýně. Velký konferenční sál. Plenární zasedání výročního sympozia o otázkách relativistické astrofyziky a kosmologie. Za katedrou stál profesor Šikezu Fučija z Japonska.

„Při všech úspěších současné vědy je nám známo pouze dílčí procento z existujících zákonů přírody. Musíme hledat dokonalejší teorie a modely, abychom mohli nahlédnout do tajů hmoty.“

„Naprosto sdílím názor kolegy,“ začal svůj koreferát významný odborník v oblasti teorie pole, doktor fyzikálně matematických věd Dmytryj Mykolajevyč Kravčenko. „Pro objasnění základních zákonitostí existence světa chybí univerzální teorie. Jsem přesvědčen, že vytvoření jednotné teorie pole je dnes už blízkou skutečností.“

„Tato teorie byla vytvořena už ve dvacátých létech,“ ozvala se z auditoria překvapivá připomínka.

Všichni se okamžitě obrátili za hlasem oponenta. Udivené pohledy se zastavily na postavě vytáhlého asi pětatřicetiletého muže. Na úzkých rtech měl sebevědomý, poněkud ironický úsměv. Zdálo se, že je spokojený s odezvou svého vystoupení.

Nikdo z přítomných ho neznal. Siru Charlesi Bowensovi, profesoru university z Cambridge, připadal krajně neomalený a zareagoval sarkastickým tónem.

„Kdo je autorem oné teorie, smím-li se ptát?“

„Sir Oliver Heavyside.“ zazněla odpověď. „Všechny závěry vztahující se k problému vytvoření jednotné teorie pole jsou obsaženy v Heavysideově čtvrtém díle Teorie elektromagnetismu.“

Sál ztichl, slova neznámého muže zněla až příliš kategoricky. Všichni čekali, jak se k tomu vyjádří předsedající, ale profesor Šikezu Fučija mlčel. V té chvíli si vzal slovo Dmytryj Mykolajevyč.

„Poněkud neformální… sdělení našeho kolegy nás všechny, přiznejme si, důkladně překvapilo. Přes výhrady, které mám vůči zavádění senzačností do vědy, musím přiznat, že jeho prohlášení může vyplývat z reálných podkladů. Nakolik ovšem převede obsah svých slov ze světa fantazie do reality, záleží na tom, uvede-li konkrétní důkazy o objevu sira Heavysidea. Všichni jak tu jsme si jistě přejeme, aby byly zveřejněny. Bohužel… jak jsem informován, dosud nikdo nezná osud jeho rukopisu, mám na mysli čtvrtý díl Teorie elektromagnetismu. Je známo, že sir Heavyside na něm pracoval posledních dvacet let svého života a už v roce 1886, tedy deset let před Einsteinem, určil základní závislost mezi hmotností a celkovou energií tělesa. E = mc2. Víme, že to byl on, kdo zavedl dnes už běžné pojmy, jako je indukce a impedance, a není vyloučeno, že objevil základní teorii existence hmoty a dosáhl tak cíle snažení řady vědců, kteří o to usilují už staletí. Je rovněž známo, že ztracený rukopis představuje výsledek dlouholeté práce na problému vytvoření jednotné teorie pole a obsahuje vypracovaný jednotný systém spojení elektromagnetické a gravitační zákonitosti. Jakou cenu by to mělo pro lidstvo, víme všichni. A také jsme jistě všichni informováni z tisku o nešťastné události, která zmařila vědeckým pracovníkům jít po stopách jeho objevu a dokončit vynikající práci. Den po jeho smrti se do Heavysideovy vily vloupal neznámý pachatel a odcizil rukopis, jistě zcela bezvýznamný pro zloděje. Navíc se u jednoho amerického nakladatele ztratila i kopie.“

„Mýlíte se,“ ozval se znovu důrazně neznámý muž.

„Máte snad pro své tvrzení důkazy?“

„Ano, mám.“

Poté mladý muž rychle vstal a beze slova vysvětlení zamířil k východu.

Čas děje: tentýž den odpoledne. Slunečno.

Místo děje: hotel Hilton, dvacáté poschodí, pokoj č. 486.

Sotva Dmytryj Mychajlovyč přestoupil práh svého dočasného domova, zazvonil telefon.

„Pane,“ uslyšel trochu huhňavý hlas vrátného, „máte tu balíček.“

„Balíček pro mě?“ podivil se Kravčenko, „od koho?“

„Nějaký Douglas Brighton… chtěl s vámi mluvit, ale…“

Když Dmytryj Mychajlovyč rozvazoval balíček, našel v něm zažloutlé, částečně ohořelé listy papíru. Že by?… To je neuvěřitelné. Titulní strana nese pečlivý nadpis Teorie elektromagnetismu, část čtvrtá. Pod tím rozmazaný podpis Olivera Heavysidea. Originál! Podvrh to nebyl. Kravčenko znal velmi dobře významného vědce, nejednou měl příležitost seznámit se s jeho pracemi na zahraničních kongresech. Podpis byl pravý. Z jakého důvodu asi dárce odevzdal tak cenný materiál právě jemu?

Horečně listoval stářím zažloutlými stránkami a doufal, že objeví něco, co by vysvětlovalo nepochopitelné jednání neznámého. Rukopis byl neúplný, končil stranou 247. Hned nato navazoval dopis adresovaný profesoru Dmytryji Kravčenkovi.

Vážený pane, má zpověď Vás překvapí jistě neméně než sám rukopis. Dříve než se seznámíte s jeho obsahem, prosím Vás o jedno. Zapomeňte na zásady, které nám vštěpovala akademická věda, a to, že některé jevy v našem reálném světě, které neumíme vysvětlit, prostě neexistují, jsou klamem našich smyslů. Mé jméno je Brighton a jsem oním účastníkem sympozia, který svou poznámkou o objevu existence jednotné teorie pole vzrušil auditorium. Povoláním jsem teoretický fyzik. Už během studentských let jsem si počínal úspěšně a všeobecně se věřilo v mou slibnou vědeckou budoucnost. Záhy se však ukázalo, že talent sám nestačí, že je potřeba víc než pouhá morální podpora. Začal jsem svou vědeckou dráhu jako redaktor konzultant jednoho newyorského nakladatelství specializovaného na vědeckou literaturu. Moji ročníkoví kolegové mi dokonce záviděli, neboť většina z nich marně klepala na dveře různých vědeckých pracovišť. Koncem srpna 1924 jsme dostali k zlektorování rukopis Olivera Heavysidea, čtvrtý díl teorie elektromagnetismu. Tehdy jsem byl poměrně málo pracovně zaneprázdněn, a tak jsem objemný rukopis objevil u sebe na stole. Redigovat téměř nebylo třeba. Autorský styl k mému překvapení byl bez chybičky, a proto jsem se s nesmírným potěšením ponořil do studia jeho koncepce problematiky času a prostoru. Anglickému fyzikovi se podařilo zformulovat rovnici, která současně řešila problém vytvoření jednotné teorie pole. Na světě tedy byla základní rovnice existence hmoty. Za četnými matematickými vzorci a symboly stála hluboká myšlenka, vyplývající z tvůrčí fantazie, a výslednicí všeho mohlo být úplné zvládnutí podstaty výstavby světa. Jeho dílo bylo odrazovým můstkem, z něhož lidstvo mohlo dosáhnout až k tajemství vzniku života.

Zprvu jsem si myslel, že se mýlím ve svých, poněkud kvapně provedených závěrech. Později důkladná zkouška potvrdila, že čas je symetrický v časoprostorové kontinuitě. To ovšem znamená, že tok času lze zvrátit do minulosti. Cožpak Heavyside nepochopil závěry, které se nabízely v teorii, již sám vytvořil? Po úvaze jsem dospěl k názoru, že dějiny vědy znají mnoho příkladů, kdy zdánlivě neschůdné problémy se v konečné fázi vyjevily jako prosté. Pak jsem pochopil, že Heavyside úmyslně nedovedl své myšlenky do konce. Pravděpodobně předvídal možné následky, které by mohly v současném světě vzniknout při zveřejnění základní teorie existence hmoty.

Částečné řešení, které jsem objevil, potvrzovalo, že podíl bytí na minulosti, přítomnosti a budoucnosti je třeba hledat v lidském myšlení, a ne v okolním světě. Čas fyzikální není totožný s časem biologickým, který se vztahuje k živé hmotě. Fixovat běh času jedním směrem je dán hmotě o vysoké organizovanosti. Na minulost si vzpomínáme, budoucnost plánujeme, ale existujeme nyní. Všeobecná současnost není, pojem přítomnosti je fikcí. Tyto závěry uděláte sám, až se pozorně seznámíte s rukopisem. Ale teď se opět vracím k době, kdy jsem pracoval v nakladatelství. Šéf mi už potřetí připomněl, že nemám odkládat práci na rukopisu, protože text prý vyžaduje důkladné zredigování. Dohodli jsme se, že práci dokončím do konce roku. Dne 30. prosince jsem vzal rukopis, naposledy přestoupil práh nakladatelství a opustil New York. Neměl jsem v úmyslu přivlastnit si práci anglického fyzika. Redakci jsem opustil proto, že jsem se chtěl osobně setkat s Oliverem Heavysidem a podělit se s ním o své závěry.

Začátkem roku 1925 jsem přijel do Londýna a třetího února jsem se rozjel do městečka Tharkey v hrabství Devonshire, kde vědec žil. Cestou mě zastihla nečekaná událost. Sir Oliver Heavyside mezitím zemřel. O jeho smrti jsem se dozvěděl z novin. Přesto jsem se vypravil do jeho domova, cítil jsem prostě nutnost to udělat. Kopii rukopisu jsem měl u sebe, originál musel být bezesporu v jeho domě. Večer se mi podařilo vniknout do opuštěné vily a rukopis odnést. Asi se podivíte, proč jsem se tak choval. Na svou omluvu mohu jen říci, že jsem podvědomě cítil, že Heavysideův rukopis je mocnou zbraní, která se nesmí dostat do nepovolaných rukou. Dozvuky první světové války, jíž padly za oběť milióny životů, ještě neutichly, a já chápal, že nepromyšlené uplatnění geniální profesorovy teorie může mít osudné následky.

Jak jsem se už zmínil, částečné závěry vyplývající ze základní rovnice existence hmoty dávaly všechny předpoklady k hypotéze, že čas se může pohybovat od přítomnosti k minulosti. Mé experimenty později potvrdily hypotézu. Štěstí mi přálo a našel jsem kvalifikovaného experimentátora Georga Snowdona, skvělého člověka a znamenitého optika v jedné osobě. Vyrobil rozměrný projektor, z něhož náš mozek ve funkci objektivu mohl promítnout na speciální projekční plochu dávno minulé dění. Tak přišel na svět Chronos, stroj času. Bohužel během pokusu se stalo, že místo abychom na plátně pozorovali dávno uplynulé události, byli jsme vztaženi do děje a stali se jeho bezprostředními účastníky. Stalo se to, přiznávám, mou vinou. Byl jsem příliš ukvapený a nevěnoval jsem dostatečnou pozornost poslednímu členu rovnice. Při pokusu jsme byli s Georgem krajně opatrní, zdržovali jsme se jakýchkoli kontaktů s minulým světem, ale nepředvídali jsme všechno. V druhé punské válce došlo k incidentu, kdy rozvášnění příslušníci římských legií poškodili vážně Chronose a my se ocitli v Londýně roku 1940, právě v den, kdy hitlerovci poprvé bombardovali britské hlavní město. Můj přítel George s kopií rukopisu Heavysidea z newyorského nakladatelství zůstal pod ruinami. Vzduchová vlna mě odhodila daleko od místa, kde spadl Chronos. Originál teorie elektromagnetismu i když částečně utrpěl, se zachránil. Shořely stránky, které obsahovaly rozvedení základní teorie existence hmoty.

Na jaře 1945 se zdálo, že lidstvo se poučilo a všechno utrpení způsobené válkou zmizí do propasti času. Se znovu nabytou energií jsem se pustil opět do práce, zamýšlel jsem dokončit rukopis Olivera Heavysidea. Nechci se chlubit, ale dost jsem toho stačil udělat. Když ovšem v témže roce, kdy došlo k porážce fašismu, vyrostly dva strašlivé hřiby, pochopil jsem, že technické znalosti lidstva stojí bohužel daleko před jeho duchovním a morálním dozráním. Einstein měl pravdu, když tvrdil, že uvolněním atomové energie se všechno změní, s výjimkou našeho způsobu myšlení. Část lidstva svým uvažováním stále ještě žila v kategoriích Clausewitze. „Válka je jen pokračováním diplomacie jinými prostředky.“ A tak jsem zničil všechno, co jsem stačil udělat, a současně si dal slib, že nikdy a nikomu neprozradím tajemství sira Olivera Heavysidea, protože by mohlo být zneužito nečistýma rukama některých lidí.

Za desítky let se ve světě mnohé změnilo. Začal jsem se zamýšlet nad tím, že lidstvo snad už není tak pošetilé, aby dopustilo novou katastrofu. Uvažoval jsem o tom, že objev základní rovnice existence hmoty nás učiní silnými, a právě vědomí velikosti a moci přiměje lidstvo konat jen dobro.

Vážený pane profesore, znám Vás jako významného teoretického fyzika a hluboce si Vás vážím. Měl jsem možnost seznámit se s Vašimi pracemi a znám i Vaše stanovisko k problematice času a prostoru. Beru i v úvahu zemi, kde žijete, a vím, že ta skutečnost má v dnešní době ještě neobyčejný význam. Z těchto důvodů předávám rukopis Olivera Heavysidea právě Vám s přesvědčením, že se dopátráte jeho tajemství a použijete ho jen k dobru lidstva.

Váš Douglas Brighton