Do vily, kam měl Štěpán Katryč namířeno, se nedostal. Asi osmdesát metrů před cílem se vůz náhle zastavil jako přikovaný před tabulí s podivným znakem. Byl na ní houslový klíč s vetknutou zvadlou květinou.
„Lituju, ale dál nemůžu,“ rozpačitě zvedl ruce nad volant řidič. „Soukromý majetek.“
„Copak se tu dá jezdit jen kolem státního?“ vydechl užasle Štěpán, „to jsem nevěděl.“
„To víte,“ zašklebil se muž u volantu, „ten randál, co je dneska na silnicích, není nic pěkného, a tak když máš plnou kapsu,“ plácl se přes kabát, „můžeš si zaplatit za klid.“, Štěpánovi se zdálo, jako by řidič neřekl všechno. Za těch pár dnů zdejšího pobytu si už začal zvykat na nezvyklý způsob vyjadřování, plný náznaků, polopravd a podtextů. Připouštěl ale, že při jeho nedokonalé znalosti řeči si to mohl jen domýšlet.
Měsíc před odjezdem na světový kongres přepadlo jednoho dne mladého vědce podivné tušení. Pocit strachu spojený s nepříjemnými fyzickými stavy mu znepříjemňoval radost z nastávající cesty. A protože tyto pocity odolávaly přísné logické analýze, Katryč krajně zneklidněl. Horečně psal koreferát a starostlivě, téměř puntičkářsky si připravoval odpovědi na všechny možné dotazy. Pak se unavil natolik, že měl chuť všeho nechat a odmítnout pozvání na kongres, i když zpočátku jím byl polichocen a pokládal si to za čest. Nakonec mu v tom zabránila jen jeho neschopnost logicky zdůvodnit takové rozhodnutí. Napadlo ho, že důvod jeho podivných stavů je skutečnost, že v zemi, kam má jet, zahynul jeho děda a padl do zajetí jeho otec.
Nakonec přece odjel.
První dny kongresu proběhly ve všední pracovní atmosféře. Ke Štěpánově duševní rovnováze nepřispělo, že při jeho vystoupení byl sál poloprázdný, lidé se ze sálu vytráceli a zase se vraceli. Vypětím vůle se vzpamatoval, donutil se ke klidu a výsledkem toho bylo, že přednášku zakončil až příliš emocionálně.
„Jsme přesvědčeni,“ pronesl s náznakem afektovanosti, „že je nedaleko den, kdy se lidé navěky zbaví hrozby nevyléčitelných nemocí. Biokomplexní preparáty jsou prvním krokem k jejich zdolání.“
Poté zodpověděl řadu dotazů a chtěl už opustit auditorium, když k němu přistoupil štíhlý mladý muž a elegantním pohybem pěstěných rukou mu podal navštívenku. Josef Maria Pank, advokátní kancelář Pank a K., adresa a řada telefonních čísel.
„Dovolte, pane doktore,“ oslovil ho neznámý muž, „abych vás jménem svého přítele profesora Maxe Krafta pozval na večeři.“
„Promiňte, dobře jsem nerozuměl, zve mě váš přítel, nebo vy?“
„Můj přítel profesor Kraft,“ odvětil muž přívětivě.
„Pak ale nechápu, proč pan Kraft mě nepozve osobně?“
„Je pravé teď, bohužel, příliš zaměstnán,“ vysvětlil Pank s omluvným úsměvem, „lituje, že nemohl přijet. Ale — co mu mám vyřídit?“
Katryč byl nečekaným pozváním překvapen a v hlavě se mu ozvalo něco jako varovný signál.
„Víte, pana Krafta neznám, a tak — prostě musím si to ještě rozmyslet.“
Josef Maria Pank se nervózně podíval na hodinky.
„Dobrá, stačí vám na to dvě hodiny?“
„To jistě.“
„Tak tedy na viděnou, ve čtyři se ozvu.“ Mladý muž lehce pokynul rukou na pozdrav a svižně odkráčel.
Katryč si po této příhodě sedl s přáteli ke skleničce drinku a výsledek porady byl kupodivu jednoznačný. Názor za všechny vyslovil novinář Míša Popov, který byl seznámen s celou organizací kongresu a jeho zázemím a znal všechny významnější osobnosti v oboru.
„Ke Kraftovi bys měl jít,“ přesvědčoval. „Je to neobyčejný a trochu záhadný člověk. Asi před osmi lety uveřejňoval v rychlém sledu za sebou originální práce s překvapivými závěry.
Je majetný, ale jeho proslulost, pokud se nemýlím, značně převyšuje kapitál, kterým disponuje. Byl nesmírně pracovitý, až někteří závistivci o něm začali trousit pomluvy, že zaměstnává několik nadaných mozků. Ale ať je to pravda nebo ne, Kraft si získal uznání několika zahraničních vědeckých pracovišť a mám dojem, že byl navržen i na Nobelovu cenu,“ obrátil se na profesora Gejdadzeho.
„Ano, ale nepřijal ji,“ souhlasil profesor, „dokonce odmítl i návrh naší Akademie na smlouvu o vzájemné spolupráci. Zastavil úplně vědeckou činnost. Nějaký čas se o něm mlčelo, později noviny oznámily, že Kraft zanechal práce, a dokonce zlikvidoval všechny své laboratoře. Teď se už na něho zapomnělo.“
„A není známo proč?“ netajil se údivem Katryč.
„Částečně prý kvůli byznysu a okultním vědám,“ řekl pobaveně Gejdadze.
„Ach jo, to bude zábava,“ povzdechl si Štěpán a natáhl před sebe dlouhé nohy.
„Máš pravdu,“ souhlasil přítel, „ale ber to tak, že ta návštěva může být pro nás značně užitečná.“ Zapálil si a pokračoval. „Nevěřím, že se tak docela všeho vzdal. V každém případě by bylo zajímavé zjistit, co teď dělá.“
„Jasně,“ podpořil ho novinář. „Vůbec se mi zdá podezřelé, že ho novináři ignorují. Starají se o kdejakou hloupost kolem významnějších lidí a o Kraftovi nepadne ani slovo. Někdo to bezpečně diriguje. Ale kdo a proč?“
„No a co z toho,“ oponoval Štěpán, „když se dozvíme, čím se teď zabývá nějaký bývalý vědec, který přesedlal na byznys? Ať jde o knoflíky, naftu, nebo léky, všechno je to jeden čert.“
„Řekl bych, že je tu přece jen rozdíl,“ ozval se nenápadný šedovlasý akademik Olden, který až dosud mlčel. „Rodina Kraftů ovládla elektrotechnický a automobilový trh, kontroluje balíky akcií v desítkách konsorcií. Nikdo z rodiny se tím netají. Jen činnost nejmladšího je zahalena tajemstvím.“
„Výstřelek rozmarného kapitalisty,“ poznamenal Katryč. „Vyloučeno to není,“ zabafal Olden prázdnou dýmkou. „Ale jak znám tenhle typ lidí, dovedou vytřískat peníze na všem. Na dobrých nápadech, lásce k umění i lidské ješitnosti. Nakonec si vždycky někdo z nich nacpe kapsy. Takže se z toho dá vyvodit, že originální vědecké objevy mají za sebou vždy stín nebezpečí, že budou zneužity třeba i vojenskoprůmyslovými komplexy.“
„Tak tohle by jim už nevyšlo,“ ozval se sebevědomě Štěpán, „na tom by si zdejší jestřábi bezpečně vylámali zuby.“
„Jsi naivní, kamaráde,“ svraštil husté obočí Olden, „antropologie je taky na hony vzdálená zbraním, a přesto ji Hitler zneužil ve svůj prospěch a vyzbrojil jí své vojáky. Sebevznešenější myšlenka může být nástrojem zločinu.“
„Souhlasím,“ přerušil ho Štěpán, „ale to bylo před mnoha lety, kdy se Hitlerovi podařilo, že operoval pseudovědeckými názory, které mu pak sloužily jako štít pro fašistickou expanzi. Teď už lidi nejsou slepí.“
„Snad,“ přiznal Olden, „ale stejně, kde máme záruku, že v osobách obyčejných generálů a bankéřů nezraje něco podobného? Mám takový dojem, že mlčení tisku napovídá o Kraftovi víc než zveřejňování klípků z jeho soukromého života.“
„Typicky generační přístup. Ve všem vidíš fašismus,“ poznamenal nevěřícně Štěpán.
„Kdoví, jestli není blíž, než si myslíš,“ řekl rozvážně bělovlasý muž. „Ale nechme toho. Domluvili jsme se, že se s Kraftem sejdeš a zahraješ si na detektiva.“
„Moc pochybuju, že právě mně bude ochoten vyzradit svá tajemství,“ poznamenal jedovatě Katryč.
„No a co, tak alespoň uvidíš na vlastní oči, jak žije příslušník takzvané vyšší společnosti,“ ozval se Popov, „docela ti závidím, mě by například nepustil ani přes práh. Má silnou alergii k novinářům.“
„Tak dobrá, vzdávám se.“
Večer pro něho poslali auto. Připadalo mu nezvyklé, že to bylo taxi a ne soukromý vůz. Byl trochu zmaten. Klikatá ulička před ním byla dlouhá a slabě osvětlená a končila až někde za městem v polích. Boty křupaly po škváře, ale zvuk kroků se mu zdál neobyčejný. Posvítil si na cestu baterkou a spatřil, že cesta je pokryta kobercem z bílých a růžových mušlí. Někde nahoře se zablýsklo upozornění. Pozor! Majetek Maxe Krafta. Prosíme o ticho! Ve světle baterky zářil nápis na pozadí známého znaku, houslového klíče s vetknutou zvadlou květinou. Katryč v duchu bojoval s nutkavou myšlenkou vrátit se do hotelu, ale pak ztišil krok a pokračoval v cestě. Po několika krocích se objevila nová tabulka se zdvořilým pozváním: Schön Willkommen, vítáme vás. Jak to vypadá, pomyslel si Štěpán, asi se budu muset bavit s Kraftem v heslech. Po několika krocích živý plot poněkud prořídl a neslyšně se otevřela branka. Prosím vstupte, zablikalo nové pozvání. Bylo provedeno v několika jazycích, angličtině, ruštině, francouzštině a španělštině. Kolmo k němu se tiskl sloupek japonských znaků.
Elektronika pracovala nepozorovaně. Objevil se vchod a za ním rozsáhlá hala. Mohutné dveře byly doširoka otevřené.
Zdánlivě nikým nepozorován vstoupil Katryč do rozlehlého přijímacího salónu. Přes obklopující ho ticho měl dojem, že ho někdo pozoruje.
„Těší mě, že vás mohu přivítat,“ ozval se za ním melodický hlas. Zněl nevtíravě, konejšivě, jako by posluchače ovíjel závojem utkaným z jemné pavučiny. Muž, kterému hlas patřil, vstal právě z okrouhlého, bledě modře polstrovaného křesla se žlutými kvítky. Měl urostlou postavu a jemné, štíhlé ruce, které na první pohled nenechávaly na pochybách o jejich neobyčejné zručnosti.
„Posaďte se, prosím,“ pokynul přátelsky Štěpánovi a zamáčkl cigaretu. „Jsem Max Kraft. Myslím, že jsme staří známí, i když jsme se ještě nesetkali.“ Usmál se na Katryče. „Alespoň já vás dobře znám. Musím se přiznat, že vaše práce vzbuzují můj obdiv a současně závist. Sleduji totiž pozorně vaši vědeckou práci.“
„Opravdu? To mi lichotí, pane profesore.“ Katryče zdvořilé přivítání potěšilo a uvolněně se posadil do křesla. „Slyšel jsem, že jste zanechal vědecké činnosti?“ obrátil se s přímou otázkou na Krafta.
„Vidím, že si nepotrpíte na okolky a jdete přímo na věc,“ zasmál se hostitel, „ostatně jako všichni mladí. Pozval jsem vás sem ale na přátelské popovídání o novinkách v našem oboru — no ale když chcete…“
Katryč postřehl, že za jeho bodrými slovy se skrývá zneklidnění. Připomínal lovce ve střehu, chystajícího se na odstřel zvěře. „Povězte mi, pane doktore,“ Kraft upřel pohled do Štépánovy tváře, „skládají také u vás absolventi lékařské fakulty Hippokratův slib?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil Katryč, trochu vyvedený z míry náhlým obratem tématu. „Takže i vaši lékaři jsou povinni pomoci nemocnému bez ohledu na jejich vzájemný vztah?“
„Jisté, poskytnout pomoc nemocnému je povinností každého lékaře,“ zamumlal Štěpán a horečně přemýšlel, kam profesor míří.
„Tedy, milý kolego,“ zapálil si Kraft novou cigaretu a nabídl současně hostu, „považujte mě za nemocného… Potřebuji vaši pomoc.“
„To je doufám žert, pane profesore,“ vydechl Štěpán, „vypadáte docela zdravě.“
„Zdání klame, pane kolego. A pak — neberte to tak doslova. Moje nemoc je… prostě je jiného druhu.“
„Co tím myslíte?“
„Nespěchejte tolik,“ uchopil ho za ruku Kraft, „máme před sebou ještě dost času. A nepokládejte mě za psychopata, velmi byste se mýlil.“
Kraft si povzdechl, jako by se právě zbavil nějakého břemene, a zadíval se do stropu.
„Víte, lidé rádi přehánějí a novináři zvlášť. Nemám je rád. Vymýšlejí si spoustu nesmyslu. Například, že jsem zlikvidoval laboratoře a zastavil výzkum. Ostatně, bude-li vás to zajímat, můžete se o tom přesvědčit. Zajdeme se tam podívat a myslím, že si pak lépe porozumíme.“
„Velmi rád,“ odvětil zdvořile Katryč a stěží potlačil zvědavost.
„Musím vás ovšem upozornit, že všechno, co uvidíte, je tajné. Spoléhám na vaši diskrétnost.“
Poslední větu řekl už za chůze. V pozadí haly se rozsvítily barevné čínské lampióny. Dveře se před oběma muži otevřely a oba vešli do laboratoří. Na bytelných stolech zářilo sklo, sady ampulek na stojanech vrhaly odlesky jako někde u klenotníka. Štěpánovu pozornost však vzbudil jiný předmět, patřící určitě do středověku.
„Křivule?“ podivil se.
„Ano. Všimněte si, že je stříbrná. Má rozhodně právo na zvěčnění. Zasloužila se o to četnými objevy ve prospěch lidstva a tady u mě snad pomohla naposledy. Unikátní věcička, co říkáte?“ Kraftovy chladné oči ožily vzrušením, zdálo se, že Katryče ani nevnímá. „Víte, o svých pokusech jsem dlouho mlčel, než se mi to podařilo. A pak, když byl objev na světe, jsem to zas nechtěl vydat lidem do rukou, a tak jsem mlčel znova. Vy jste první, kdo ho spatří. Jako odborník to snad oceníte. Před osmi lety jsem šel ve vědě stejnou cestou jako vy. Netajím se tím, že jsem cítil naléhavou touhu objevit bílkovinu, kterou by bylo možné vyrábět v neomezeném množství. Bylo mi jasné, jak fantastické možnosti by se mi nabídly, teď, kdy lidstvo nedecimují hladomory a epidemie, ale lidé hynou na následky škodlivin, kterými je civilizovaný svět zamořen. Dnes je bílkovina stále cennější, říkám vám, její cena stoupá přímo závratně!“ Kraft hovořil překotně, jako v extázi. „Vypěstoval jsem celé kolonie bakterií a plísní, abych ji získal!“
„Pomýšlel jste také na to, založit bílkovinový fond?“ přerušil ho Katryč.
„Ovšem, bylo to na dosah ruky. Chyběla mi jen látka, která by přiměla mikroorganismy rychleji se obnovovat.“
„Našel jste ji?“
„Mějte strpení. Napřed bych se vás na něco zeptal. Co pokládáte za první a jedině nutné pro život? Myslím v naší atmosféře.“
„Kyslík.“
„Omyl. Před několika lety bych byl odpověděl stejně, ale Humphrey měl pravdu, když vystoupil s jiným názorem. Kyslík je bezesporu potřebný pro vyšší formy, ale některé druhy bakterií se bez něho obejdou. Dusík je to, pane kolego, dusík!“ Jeho řeč se stále zrychlovala. Štěpán měl co dělat, aby mu porozuměl. „Moji malí tvorečkové se živí výhradně dusíkem. Když jsem je tehdy pozoroval pod mikroskopem, téměř jsem omdlel. Ne, naštěstí mám srdce dobré, ale byl to pro mě šok. Nejšťastnější hodina mého života.“ Na okamžik strnul a zadíval se na protější stěnu. „Přiznám se, že má radost byla přece jen trochu předčasná. Při aplikaci zvýšeného množství dusíku se proces obnovení mohl urychlit desetitisíckrát. V té době mě napadla otázka, jak by to dopadlo u vyšších organismů. K tomu bylo třeba vyloučit činitele urychlování v čisté formě.“
„Jaký byl výsledek?“ Katryč stěží přemáhal vzrušení.
„První objev mě stál léta života,“ usmál se Kraft unaveně, „druhý přinesl překvapení. Ale raději pojďme, uvidíte sám.“ Dotkl se rukou skrytého ovladače mechanismu. Část podlahy se před nimi rozestoupila a objevily se schody vedoucí do podzemí. Oba muži po nich okamžitě sestoupili a nato Kraft Katryče někam vedl chodbou tonoucí ve světle zářivek. Závěsy byly ale přírodní, jak Katryč poznal, byly to liány. Kraft odsunul zelený závěs a pokynul Katryčovi, aby šel za ním. Téměř celý obrovský prostor zabíraly mohutné klece. A jako prvního spatřil Štěpán tvora, jenž připomínal bílou krysu, ale byl nepoměrně větší. Obrovití hlodavci budili hrůzu, ale přitom působili groteskně. V prostorných voliérách vřeštěli papoušci, klec za nimi patřila opicím, v další pod oteplovacimi tělesy spatřil vyhřívající se plazy. Měl pocit neskutečnosti, všechno ho to vzrušovalo jako otázka, na niž není odpověď.
„V dětství jsem snil o vlastní zoo,“ začal zase Kraft. Jeho obličej vypadal jak maska. „Celé roky jsem si to plánoval a promýšlel, až jsem svůj sen uskutečnil. Co vidíte, je nejmodernější a nejhumánnější soukromá zoo, jaká může existovat.“ Jeho obličej náhle zčervenal a v očích se objevil horečný lesk. V tom okamžiku Štěpána napadlo, jestli opravdu není šílený.
„Proč se tak rozčilujete,“ snažil se ho uklidnit, „je to přece jen váš koníček, ta vaše zoo. a nikdo vás o ni nechce připravit.“
„Zoo mám,“ přešel Štěpánovu poznámku, „ale sen jsem ztratil. Přesně ten den, kdy jsem sem jednou přišel ráno, a zvířata…“
„Co se stalo, onemocněla?“
„Tomu nevěřte, jsou zdravější než my oba.“
„Tedy — nadměrný vzrůst?“
„Nu, to mohu regulovat. Mohl bych je vypěstovat do velikosti mamutů, ale zabírala by příliš místa.“
„Tak změna struktury organismu?“
„Už jste blízko, ale nemáme tolik času. Pomohu vám. Opravdu se to zpočátku projevilo na velikosti. Pak se začaly objevovat změny povahy a chování. Býložravci zdivočeli a chovali se jako šelmy. Naopak šelmy a dravci ztratili agresivitu. Přerod zasáhl všechno, způsob výživy, páření, mateřský pud. všechno!“ Kraft si otřel dlaní čelo. „Mohl bych vám ukázat krotkého lva, žirafu s hlasem kočky, mrože, který nesnáší vodu. Překotný průběh změn v organismu a charakteru zvířat způsobil, že jsem se přestal starat o hlavní problém. Orientace a zhodnocení toho všechno bylo nesmírně obtížné. Prostě jsem to nezvládl a dostavila se krize. Byl jsem unaven. Mohl jsem samozřejmě některé exempláře prodat, ale tajemství by se bylo dostalo do nepovolaných rukou. A pak, zvykl jsem si na zvířata natolik, že by mi rozloučení způsobilo bolest. Jsou to moji jediní, opravdoví přátelé.“
„To tak nenávidíte lidi?“ zeptal se Štěpán tiše.
„Nemám je rád a bojím se jich,“ vyhrkl Kraft s grimasou hnusu. „Pak jsem přišel ještě na něco. Všiml jsem si, že se jim změnily rysy a výraz obličeje.“ Řekl „obličeje“, jako by šlo o lidi. „Začali se vyvíjet zpětným směrem, připomínali své prapředky. Ale… pojďte se podívat!“ Prošel kolem Katryče a přistoupil k závěsu z lián. Na okamžik Štěpána oslnilo světlo a mimoděk přimhouřil oči. Stěny vivária z nerozbitného skla byly zasazeny do kovových rámů. V koutě jako ptáci cvrlikala podivná stvoření se zubatou ještěří tlamou.
„Archaeopteryx?“ vydechl užasle Katryč.
„Ano a ne. Nestyďte se, kolego, že to nevíte. Nejste odborník. Ale i ti by byli v rozpacích. Bakteriální bílkovina vrátila vývoj zvířete nazpět.“
„To je fantasmagorie,“ zamumlal Štěpán.
„Ani trochu, je to holá skutečnost. Tamhle dál můžete spatřit malé pterodaktyly. Takovou proměnou totiž prošla docela obyčejná ještěrka. Pravda ovšem je, že její předkové kdysi létali.“
„A to všechno držíte za sedmi zámky, jen pro svoje soukromí? A to považujete za správné?“
„Lidé mi nepomáhali. Nemám k nim žádné závazky.“ Kraftovy prsty se pohybovaly na skle jak račí klepeta. „To, co vidíte, je jen parádní fasáda. Kosmetická kamufláž. Kdybych byl tušil, jaké potíže tím vzniknou, všechno bych byl zničil.“ Upřel jasně modré oči na protější stěnu. „Když došlo k biologické přeměně, byl jsem jak posedlý. Asi za týden mě navštívil zástupce jedné světově známé zoologické zahrady. Rozumíte, vzácné exempláře jsou předmětem obchodu v celosvětovém měřítku a připomínám, že obchod je to zčásti ilegální. Zpočátku šlo všechno jak na drátkách. Zástupce měl zájem o celou řadu druhů a naznačil, že finanční vvrovnání může být i ve zlatě. Zaručil mi diskrétnost celé transakce. Co jsem si mohl víc přát? Otvíraly se přede mnou růžové perspektivy. A tehdy jsem došel k závěru, že bakteriální agens lze aplikovat i na lidi. Přiznám se, že jsem v sobě nezapřel několik pokolení obchodníků z rodu Kraftů. Profit z toho mě lákal, ale uvažte, nebyl bych první, kdo vydělal na lidské ješitnosti, na touze po mládí, kráse. V duchu jsem se viděl, jak vítězím v konkurenci s plastickými chirurgy. Nabízím bezbolestnou a nepoměrně levnější změnu zevnějšku.“ Obrátil se ke Štěpánovi a zadíval se mu do očí. „Vím, že mě odsoudíte, ale věřte mi, že v tom nebyla jen touha po zisku, opravdu jsem chtěl být prospěšný lidem. Experimenty jsem dlouhodobě prováděl na zvířatech a nezjistil jsem žádný škodlivý vliv na jejich organismus. Stoprocentní úspěch, dalo by se říci.“
„Povězte mi tedy, k čemu mě vlastně potřebujete? Proč jste mě sem pozval, když vám to všechno perfektně vyšlo?“
Kraft sklonil hlavu a tiše řekl: „Dopustil jsem se tragické chyby. Podvedl mě jeden pacient, kterému jsem uvěřil, ale podrobnosti tu nejsou důležité.“ Bylo znát, že hledá slova, shrbil se a vypadal náhle staře a bezbranně. „Zcela nečekaně a zákeřně vyzradil mé tajemství jednomu válečnému zločinci. Člověku, na jehož rukou lpěla krev tisíců lidí.“
„A proč jste…,“ začal Štěpán.
„Nemohl jsem. Vyhrožovali mi… Chtěli, abych změnil tvář jejich lidem, ten člověk nebyl sám, snad jich jsou desítky, stovky, nevím, kolik jich je.“
„Proč jste se nevzepřel?“
„Pochopte, šlo o mé blízké. Věděl jsem, že když nevyhovím, podepíši jim rozsudek smrti,“
„A co vaše svědomí?“ zeptal se Štěpán vzrušeně.
„Už jsem vám řekl, proč jsem se tak musel rozhodnout a víc nemám co dodat.“
„Ani já k tomu nemám co dodat. Jen nechápu, co ode mě chcete.“ Štěpán skoro vykřikl. Kraft k němu přistoupil. „Vím, co cítíte, ale uklidněte se. Trest už se dostavil. V té době se mi zdálo, že proces přeměny je zbytečně pomalý. Všichni na mě tak spěchali… Zvýšil jsem dávkování. Brzy nato jsem zjistil, že změny u lidí probíhají aktivněji než u zvířat. Pacienti dostali opičí podobu, jejich charakteristické znaky. Už to nejsou lidé.“ Štěpán na něho pohlédl z úžasem, Kraft byl velmi bledý. „Teď musím platit. Za nimi stojí organizace s neomezeným kapitálem a nesmírným vlivem. Dali mi už podruhé nůž na krk. Poškozeným musím vrátit lidskou podobu, nebo…“ Nedopověděl, podíval se někam stranou. „Proto jsem vás sem pozval.“
Nastalo ticho, Štěpán nebyl schopný slova a Kraft na něho pohlížel se strnulým očekáváním.
„Než mi odpovíte, dobře si to rozmyslete,“ pronesl po chvíli už zas sebevědomě. „Teď už jste také vy v jejich rukou. Znáte se s Josefem Mariem Pankem, že ano? Je to výborný advokát,“ usmál se, „ale ne můj, zastupuje některé z těch lidí. O vaši návštěvu u mě se taky postarali oni. A když nebudou chtít, nedostane se odtud ani moucha.“
„Asi máte pravdu,“ Katryče opustila nejistota a znova nabyl sebevědomí. „Ale moji přátelé vědí, kde jsem, a nebudou zahálet, když se včas nevrátím do hotelu.“
„To se dá předpokládat. Ale stejně… odsud nevyjdete.“
„Tak dost,“ vykřikl Štěpán, „co ode mě chcete?“
„Konečně věcný přístup, jak vidím,“ poznamenal Kraft. „Nezlobte se na mě,“ řekl smířlivě, „jsme na jedné lodi. Nechci od vás nic, co by odporovalo morálce slušných lidí. Jen mi trochu pomůžete. Vaše biokontaktní preparáty při určité modifikaci se mohou stát brzdou celé operace, a když budeme mít štěstí, zvrátí proces.“
„Propůjčil jste zločincům zvířecí podobu a ode mě chcete, abych jim vrátil lidskou tvář?“
„Ano. Ve spolupráci se mnou. Jsem rád, že jste rozumný. Koneckonců, sám jste řekl, že povinností lékaře je pomáhat nemocným.“
„A co když nebudu souhlasit?“
„To neuděláte. Dobře víte, co by vás čekalo.“
Profesor si nervózně uhladil prošedivělou kštici. Těžko skrýval rozladění. „Ještě jsem vám neřekl všechno. Měl byste vědět, že nezemřete jako vlastenec, ale jako zrádce vaší vlasti. Oni už pro tisk vypracují správnou verzi vaší smrti.“
„To je směšné. Žádám vás, abyste mě okamžitě pustil z tohoto domu! “
„Nikdy a zanic!“ vykřikl vztekle Kraft. „Přespíte tuhle v té volné kleci. Celou noc se můžete dívat na tvory, kterým se brzy budete podobat. Zadní stěna je poněkud slabší, ale neradím vám, abyste zkoušel její pevnost. Je pod vysokým napětím. A upřímně řečeno, byla by škoda vašeho talentu.“
Znenadání, aniž by byl Štěpán něco zaslechl nebo uviděl pohyb, se objevili dva ošetřovatelé. Jeden z nich mlčky uchopil Štěpána a vstrčil ho do klece.
Byla prostorná. Vzadu světélkoval nápis Vysoké napětí. Čas ubíhal, Štěpána brněly nohy a hlavu měl plnou až k prasknutí. A byl tu sám, Kraft a ošetřovatelé odešli. Ocitl se v nezáviděníhodné situaci, v podzemní kleci, a i kdyby ho tu hledali, nedělal si iluze, že by mohl být nalezen. A Kraft jim nepochybně řekne, že odešel… Pátrání, ovšemže se po něm bude pátrat. Přitom si vzpomněl na Kraftův slib a zamrazilo ho. Samozřejmě, za nějakou dobu by tu pátrání nebylo nic platné. Protože by přestal být člověkem! Zakázal si na to myslet, tiše stál a napínal sluch, aby zaslechl blížící se kroky. Nikdo však nepřicházel.
A vtom zhaslo světlo. Co se děje, nespoří snad proudem, napadlo ho. Ale kontrolní světlo nesvítilo. Počkat! blesklo mu hlavou. V novinách cosi stálo o nějaké připravované stávce. To stávkují v elektrárně! Vyběhl k zadní stěně. Varující nápis už neblikal. Silně na ni zatlačil oběma rukama a podařilo se mu ji vymáčknout. Ocitl se v jiné chodbě — běžel tudy poslepu k nějakým dveřím, otvírání bylo zřejmě automatické a to nyní nefungovalo. Pomohla mu fyzická síla, vyrazil je, vyběhl kamsi po schodech a najednou ucítil vzduch, za další brankou objevil plot s ostnatým drátem. Vyšplhal se nahoru a ani necítil bolest z krvácejících rukou.
Noční vánek mu příjemně chladil hlavu. Běžel a nevšímal si bolesti v pravé noze, ale přece ho donutila, aby přešel k chůzi.
Náhle se ozval výstřel. Štěpán padl na asfalt. Poslední, co spatřil, byl jiskřivý výbuch modrého plamínku.
K vědomí přišel v bílém pokoji. Nad ním se skláněla známá snědá tvář, Gejdadze, za ním stáli Olden s Popovem.
„Kde je Kraft?“ dostal ze sebe s námahou.
„Mlč, nesmíš ještě mluvit. Až později. Buď klidný, víme, co se ti stalo.“
Trvalo ještě několik dní, než Štěpánovi dovolili vstát z lůžka. Navštívil ho Popov a podal mu noviny.
„Čti, tohle tě bude zajímat.“
Včera večer ve vile známého biologa M. Krafta vznikl požár. Podle výroku komise, která prováděla šetření, bylo jeho příčinou krátké spojení vyvolané náhlým vypnutím proudu. Zdolání požáru se účastnily čtyři požární sbory, ale přes vynaložené úsilí padly plamenům za oběť rozpracované experimenty a unikátní sbírky majitele, včetně vzácných exemplářů jeho soukromé zoologické zahrady. Obětí živlu se bohužel stal i známý vědec. Předběžný odhad škod činí asi třicet miliónů marek.
Před Štěpánem vyvstala vidina Kraftovy laboratoře. V zářivém slunečním světle mu to připadalo neskutečné, jako zlý sen. Stalo se to všechno vůbec? Pohnul nohou. Bolest mu připomněla, že je to pravda.
„Štěpáne,“ šťouchl ho přátelsky Mykola, „už musíme jít, sestřička by se zlobila.“
Štěpán se vrátil do pokoje. Na pozadí modré hluboké oblohy kroužili bílorůžoví a šedí holubi.