Stíny minulosti

Oleksij Kutynśkyj PŘÍBĚH S OBRAZEM

Všechno to začalo v noci na úterý prvního března. Zdál se mi hrůzyplný sen. Utíkal jsem před něčím, prodíral jsem se houštinou pralesa, dostal se až na okraj paseky, ale vyjít z lesa jsem se neodvážil. Za ohybem cesty se objevilo několik jezdců v pláštích podšitých kožešinou a ozbrojených meči. Toho, co jel v čele, jsem odněkud znal…

Leknutím jsem se probudil a už neusnul. Na práci jsem se nemohl soustředit, všechno mi šlo na nervy. Sbalil jsem své papíry do aktovky a šel pracovat domů. Sotva za mnou zaklaply dveře, zazvonil telefon.

„Tady milice, kriminální oddělení, Matuševyč. To jste vy, Andriji Maxymovyči? Doufám, že si na mě vzpomínáte. Potřeboval bych se s vámi sejít, dlouho vás nezdržím. Přišel bych k vám asi tak za dvacet minut, co říkáte?“

Moje nálada klesla na bod mrazu. S námahou jsem si vzpomněl na jeho jméno. Vasil Prokopovyč. Před časem mě pozval za svědka v souvislosti s vyšetřováním smrti jednoho malíře, který zemřel za podivných okolností. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že jsem se s ním před několika lety stýkal.

Bleskurychle jsem uvedl byt do přijatelného stavu. Kocour Mourek přešlapoval tiše po místnosti, když se otevřely dveře a vešla Naďa s Oksankou.

„Co se děje?“ očividně se polekala.

„Přijde k nám Matuševyč z kriminálky,“ informoval jsem manželku. „Měl tehdy na starosti případ Madžaka, jestli si vzpomínáš.“

„Aby ne, byla to podivná smrt. Sedí si před obrazem se zkříženýma nohama, mladý a zdravý, a najednou je mrtev.“

Zvuk domovního zvonku přerušil Naďu. V civilu, s plochým balíkem vešel očekávaný host.

„Přinesl jsem vám obraz,“ začal trochu rozpačitě a přitom pečlivě rozbaloval své břemeno. „Je to poslední dílo Petra Madžaka.“

„Není to teni obraz, co ho zabil?“ vykulila oči má žena a přitulila k sobe Oksanku.

„Pokud vím, Madžaka nikdo a nic nezabilo,“ důrazně poznamenal návštěvník a opřel obraz o stěnu.

„Proč jste ho sem přinesl? Nestojíme o něj!“

„Je váš. Patří vám podle pravoplatné závěti. Obraz i deník.“

„Jakým právem nám vnucujete něco, o co nestojíme?“ durdila se Naďa a vystrkovala přitom Oksanu z pokoje.

Matuševyč si odkašlal.

„Jsem tu neoficiálně a konám jen svou povinnost,“ řekl úředně, „ta záležitost je pro nás uzavřená, ale snad vás mohu požádat o pomoc… ehm… v jedné maličkosti.“

„Oksano, jdi si hrát vedle,“ rezignovala Naďa.

„Vezmu si jen Mourka, aby neutekl tou dírkou,“ pípla holčička.

Chtěl jsem se zeptat o jaké dírce mluví, ale napadlo mě, že je nejspíš duchem zase už v nějaké hře.

„Ten obraz si samozřejmě vezmeme,“ vzdal jsem se také a doufal, že už konečně budeme sami.

„To jsem rád,“ oddechl si návštěvník. „Teď doufám, že mi pomůžete s vysvětlením některých nejasností kolem Madžakovy smrti.“

„Ale… předtím jste řekl, že ta záležitost je pro vás uzavřená.“

„No, popravdě, něco přece jen zůstalo nevyřešeno,“ usmál se omluvně, „víte, obrátil jsem se na vás, protože rozluštění může být v deníku,“ pohlédl na mě pátrávě, „a také ve vaší teorii čtvrté dimenze.“

Byla to dobře mířená rána. Ztuhl jsem.

„Deník začíná přesně po vaší návštěvě u Madžaka a navazuje na vaši společnou rozmluvu,“ pokračoval Matuševyč. „To nás vedlo k domněnce, že se malíř pokusil přejít od teorie k praxi. Přiznám se, že mi zatím uniká smysl jeho záznamů, ostatně jak možná víte, byl psychiatrický případ. Ale stejně… pomůžete mi?“

„Uvažuji o tom?“ řekl jsem, abych získal čas. „Nechcete s námi poobědvat?“

Naďa můj návrh provokativně přeslechla. Matuševyč poděkoval, nechal nám své telefonní číslo a odešel.

Snědli jsme oběd mlčky v kuchyni. Horečně jsem přemýšlel a Naďa se tvářila nasupeně. Po obědě jsem si vzal nechtěný dar a s kocourem jsem odešel do pracovny. Opřel jsem obraz o stěnu a otevřel deník. Začal jsem číst první řádky:

„10. březen…

Rozhodl jsem se zavést si deník,“ psal můj přítel neurovnaným rukopisem. „Chtěl bych mít chronologicky seřazeny záznamy z diskusí, které jsem měl se svým novým známým, fyzikem Andrijem Hlynskym. Debatovali jsme několik večerů u mě v ateliéru o umění, o principu tvůrčí práce a jejích možnostech. Andrij řekl větu, která mě upoutala. ›Myslím, že obraz může za určitých podmínek být oknem do jiného světa. Můžeme se skrze ně dívat, ale sklo nám brání, abychom jím prošli.‹ Myšlenka se mi zalíbila a zapojil jsem magnetofon. ›Sklo,‹ pokračoval Andrij, ›je vlastně vrstva zábran na našich originálech. Od narození jsme vedeni k tomu, abychom přijímali okolní svět jen určitým způsobem a podle pevně stanoveného schématu. Toto schéma klade na naši schopnost vnímání spoustu překážek, kategorických tabu. Od raného mládí posloucháme od rodičů i ostatních dospělých: to není možné, nesmysl, vyloučeno. Tato tabu nám brání vypěstovat si hlubší schopnost vnímání, brání nám v důkladnějším poznávání. Ve skutečnosti není nic takového, o čem by se dalo říci, že je absloutně nemožným. Všechno, nač můžeme pomyslet, se dá za určitých podmínek uskutečnit, tedy materiálně promítnout do fyzikálního světa. Fyzikálním světem nazývám náš okolní prostor, který všichni lidé vnímají svými smysly a který má tři uznávané dimenze a k tomu čtvrtý rozměr, čas. Pro nás je jen polovičním rozměrem, protože jsme schopni pohybovat se v něm jen jedním směrem. Kromě našeho poznaného světa existuje ještě řada jiných. Jejích rozměrnost je větší než tři a půl a jejich dokonalost je úměrná počtu jejich dimenzí. Nejjednodušší z nich a nejbližší fyzikálnímu je svět energetický. Stejně jako fyzikální představuje zvláštní soustavu, která nás obklopuje současně se známým, pro nás viditelným a hmatatelným okolím. V energetickém světě jsou specifické předměty, jevy, procesy a bytosti. Některé z těch bytostí mají své protějšky ve fyzikálním světě.

Předměty energetického světa vnímají jen ti, kteří jsou schopni přijímat z okolí nejjemnější podněty. V dávných dobách byly takové osoby pokládány za posedlé ďáblem a pálili je na hranici. V dnešní době máme pro ně název sensibil, někdy také schizofrenik a psychotik. V některých případech se u nich léčíme, ale často naopak jsou posílání na léčení oni. Bohužel nejsme schopni s jistotou rozlišit lidi s rozvinutým mimosmyslovým vnímáním od skutečně duševně chorých. Zcela mimo se vyskytuje skupina lidí, kteří vnímají jevy energetického světa, ale neuvědomují si to. Do této kategorie, jak se zdá, patříte také vy, vážený příteli. Divíte se, odkud to vím? Znám to z vyprávění i z vlastní zkušenosti. Někdy se mi daří vidět i za hranici našeho světa. A váš obraz, podle mého názoru může být mostem do toho druhého, vícerozměrného. V dávných dobách bylo pro malíře nemožné zobrazit na ploše třetí rozměr, dnes je to samozřejmé. Myslím, že jde výtvarně vyjádřit i čtvrtý rozměr, čas. Jak? To už je váš úkol. Nemusíte se bát jeho záhadnosti. Je to stejný rozměr jako délka, výška a šířka, pouze naše psychika ho ještě nezvládla. Proto na objekt pohlížíme v časovém sledu a vytváříme tak minulost, přítomnost a budoucnost, tedy čas. Ve skutečnosti tyto pojmy existují současně, stejně jako současně vnímáme známé komponenty fyzikálního prostoru.‹“

Nebylo mi příjemné číst svůj tehdejší monolog, pronesený před šesti lety v povznesené náladě. Začal jsem horečně listovat v deníku. Matuševyč měl pravdu, můj projev toho nešťastného dne utkvěl malíři hluboce v duši a vzbudil v něm vášnivou touhu zobrazit čtvrtý rozměr na plátně. Podle zápisu v deníku Petr Jaroslavovyč hodně četl, zahloubal se do psychofyzikálních problémů, zabýval se meditací. Začal na sobě pozorovat projevy mimořádných schopností, „vibrace neznámé energie“, jak se vyjádřil. Pilně pracoval na vyjádření své myšlenky, a když konečně obraz dokončil, polekal se, zavřel ho do skříně a dlouho se neodvážil na něj pohlédnout. Po čase se k tomu odhodlal, nazval ho „Vchodem do jiného světa“ a zatoužil tam vejít. Objevil rutinní způsob přechodu pomocí zvláštního obratu hlavy. Cítil přitom, jako by se jeho tělo svinulo jako vlákno motouzu a on vešel do neznámého prostoru. V průběhu několika měsíců zmizela hranice mezi oběma světy a on si zaznamenal:

„Už se mi snadněji píše hlaholicí než naším písmem. Jsem víc tam než zde, našel jsem tam sebe. Cítím se šťastnější jako vládce velké země volyňské než tady, v roli neúspěšného umělce. Vracet se je obtížné a kromě toho mám velké problémy s Ardagastem. Kdybych se někdy nevrátil, obraz i deník odkazuji Andriji Hlynskému.“

Dočetl jsem zápis a zamyšleně pohlédl na obraz. Z únavy jsem upadl do polospánku. Plameny na obraze se začaly rozplývat a měnit v mlhavý oblak, který splynul z obrazu. Prošel mým tělem, kdesi se ztratil a odsunul do tmy náš obyčejný svět. Ocitl jsem se uprostřed lesa vedle sotva viditelné cesty, znepokojen tím, co už jsem jednou prožil. Napjatě jsem poslouchal, protože jsem věděl, že v lese nejsem sám. A znova jsem slyšel ržání koní a dusot kopyt, uviděl kavalkádu ozbrojenců v kožešinových pláštích a ušankách. Poznal jsem prvního, je to Petr Madžak. Rychle se nese na třmenech, ohlíží se a přátelsky mi kyne. Celým tělem mi projíždí dotek Neobyčejného a upadám do těžkého spánku.

Přišel jsem k sobě tím, že mi Mourek svým drsným jazýčkem olízl spánek. Venku byla tma. Naďa nebyla doma, šla asi navštívit přítelkyni a Oksanka spala tvrdým spánkem předškoláčků.

Druhého dne jsem dočetl poslední zápis v deníku. Pojednával o státu na Volyni a jakémsi Ardagastovi. To si ostatně mohu ověřit, napadlo mě a hned jsem zavolal kolegovi do archeologického ústavu.

„Ahoj, Mykolo. Nevíš náhodou něco o někdejším volyňském státě?“ zeptal jsem se bez úvodu.

„Jistě. Volyňské, vlastně Haličsko-volyňské království s králem Danylem Haličským.“

„Kdo byl Ardagast?“ přerušil jsem ho netrpělivě.

„Ardagast byl hlavou státu ještě před vytvořením království. Řečtí autoři sedmého a osmého století se zmiňují o velkém státě volyňském a jeho vůdci Ardagastovi. U arabských autorů té doby je také poznámka o státě Volynana, ale podle nich byl hlavou nějaký Madžak. Co je s tebou?“

Zastavil se mi dech. Za čtvrt hodiny už jsem byl u něho.

„Proč se tak zajímáš o dějiny Volyňska?“ prohlížel si mě udiveně.

„Pověz mi všechno, co víš o Madžakovi a Ardagastovi,“ vyhrkl jsem napjatě.

„Jen to, že tehdy byly dvě hlavy volyňského státu. Jeden vládce měl kontakty s Řeky a druhý s Araby. V archívu historického muzea byl nalezen popis i fotografie mince z tehdejší doby. Na jedné straně Madžak a na druhé Ardagast.“

Rozechvělými prsty jsem uchopil fotografii. Opravdu, i profil se podobal Petru Madžakovi.

„Můžeš mi ji na den půjčit?“

„Mohu, ale už mi konečně vysvětli…“

Jakžtakž jsem se vymluvil. Další návštěva platila Matuševyčovi. Vpadl jsem k němu do pracovny a položil před něho fotografii mince.

„Co tomu říkáte? Poznáváte toho na přední straně? Madžak a na druhé Ardagast. Pořád ještě si myslíte, že byl Madžak šílený?“

„Z které doby je ta mince?“

„Byla vydána před více než tisíci léty.“

„Jen šílence může napadnout, že je totožný s někým, kdo žil před tisíci léty.“

„Přece vidíte tu neobyčejnou podobu!“

„Neshledávám v tom nic mimořádného, lidé si bývají podobni.“

„Odkud by mohl vědět něco o Ardagastovi?“

„To nevím, ale asi se někde o něm dočetl a začal se o něho zajímat. Tím spíš, když zjistil, že s ním má shodné příjmení, ne?“

Pochopil jsem, že je zbytečné přesvědčovat pracovníka kriminálky, že Petr Jaroslavovyč do té doby nic nečetl o volyňských vládcích Madžakovi a Ardagastovi. Kdyby byl o tom něco věděl, těžko by se byl o tom nezmínil v deníku.

„Odpusťte, že jsem vás vyrušil,“ omluvil jsem se, „nezlobte se.“

„Není zač,“ řekl srdečně. „Pátrání je opravdu zajímavé. Počínáte si obratněji než profesionální detektiv.“

„Vasyle Prokopovyči,“ odvážil jsem se, „nemohl byste mě seznámit se soudním psychiatrem?“

„A k čemu by vám to bylo dobré?“

„Myslím si, že diagnóza, že trpěl schizofrenií, není dostatečně podložena, chtěl bych vidět psychiatrický nález.“

„To na mně chcete moc. Nejsem oprávněn vás seznamovat s výsledky expertizy.“

„Ale žádal jste mě přece, abych vám pomohl s objasněním jeho případu,“ řekl jsem.

Zamyslel se a začal ťukat tužkou na desku stolu. „Co mám s vámi dělat, čtěte!“ vzdal se konečně a podal mi složku spisů.

„…všechny důkazy nasvědčují tomu, že nemocný trpěl schizofrenií. Svědčí pro to charakteristické příznaky choroby, jako utkvělá představa a s ní spojené bludy, projevy ztráty paměti a stavy strnulosti ve spánku, zpočátku epizodní, později pravidelné. V další fázi onemocnění se objevují rituální pohyby, které podle mínění nemocného otevírají cestu do jiného světa. Přes tyto závažné psychické poruchy můžeme konstatovat, že uvedená choroba nemohla být bezprostřední příčinou smrti.“

Značně vyčerpaný jsem šel domů. Obě má děvčata jsem našel doma v pláči.

„Co se tu stalo?“ ulekl jsem se.

„Šla jsem pro mléko, a když jsem se vrátila, našla jsem Oksanu na zemi… úplně bez sebe pod tím prokletým obrazem,“ vysvětlovala Naďa. Pro pláč nemohla mluvit.

„Ale vždyť je jí dobře. Pověz mi, Oksanko, udělalo se ti špatně?“ přitáhl jsem si k sobe dítě.“

„Prokristapána nech ji,“ vydechla, chytla ji a přitiskla ji k sobě. „A vůbec o tom nemluv!“

„Ale proč? Přece to musím slyšet taky od ní!“

„Říkám ti, nech ji na pokoji!“ křikla na mě Naďa nepřátelsky. „Klíč máš na příborníku a povídám ti, dokud ten obraz bude tady, ty dveře se budou zamykat! “

Oksanku jsme uložili. Ten večer jsem seděl zamčený ve své pracovně před obrazem a snažil se rozluštit jeho tajemství. Prohlížel jsem si ho ve stoje i vleže, ze všech stran. Rekonstruoval jsem postoj Madžaka a jeho vzdálenost od obrazu ve chvíli jeho smrti, ale nic jsem necítil, byl jsem otupělý.

Příští den jsem se rozhodl vyzpovídat Oksanku. Hrála si na mateřskou školku s kocourem a mě ochotně zapojila do hry. Nasadil jsem úřední tón.

„Pročpak jste včera plakala, Oksano Andrijevno?“ zeptal jsem se. „Copak učitelky takhle pláčou?“

„Ale já včera byla ještě dítě, tati!“

V tom přišla Naďa a my zmlkli. Když odešla, zase jsme pokračovali.

„Snad tě nepolekal obraz?“

„Žádný jsem neviděla, jenom dírku. Tu, co přinesl pán,“ upřeně na mě pohlédla.

„Co bylo v té dírce?“

„Les. Jeden chlapeček mě odtamtud zavolal a pomohl mi prolézt do lesa. Hráli jsme si tam a běhali. Bylo tam moc krásných ptáčků. Pak se mi zdálo, že mě volá máma. Chtěla jsem se vrátit, ale dírka se ztratila. Najednou máma začala hrozně křičet a tahat mě. Bolelo mě to a dala jsem se do pláče a pak jsem už zase byla doma.“

„A ty — ty by ses tam chtěla ještě podívat?“

„Chtěla, jen kdyby se máma tak nezlobila.“

Když jsme zpozorovali, že je v pokoji Naďa, bylo už pozdě. Bledá, zoufale podrážděná mě drtila pohledem.

„Jestli ještě dnes neodneseš ten obraz, odklidím ho sama! Už toho mám dost! “

Hleděl jsem na ni, jak se energicky obléká. „Obraz, deník a adresu!“ ozvala se stroze. Vydal jsem jí to a pak se díval oknem, jak rázným krokem přechází ulici. Zabalený obraz se pohupoval v rytmu její chůze a nenávratně se vzdaloval. Něco nebezpečného, ale nenahraditelného odcházelo z mého života. Neobyčejné se přiblížilo, dotklo se křídlem, vycítilo mou neschopnost a odletělo pryč, odhazujíc mě jako nepotřebný balast. Zachvátil mě smutek, až se mi v očích zatmělo. Sotva jsem se dostal do své pracovny, padl jsem obličejem na pohovku.

Přál jsem si dychtivě, tak horoucně, jak jsem to do této chvíle neznal, dostat se opět tam. Zdálo se mi, že bez toho bude můj život chudý, neutěšený.

Čas letěl jako rozjetý rychlík a já se nemohu pohnout. Náhle cítím, jak mi u ucha zaštěbetal nějaký pták. Bezděčně jsem se pohnul a přestalo to — asi odletěl. Zvedám hlavu. Co je to? Aha, to je les, ten starý známý. Ležím na mýtině a bořím se tváří do loňského suchého listí.