Stíny minulosti

Vasyľ Holovačov LADIČKA

Slunce zapadlo. Obzor na západě se zatáhl pochmurným, modrofialovým závěsem mraků. Foukal protivný lezavý vítr a silně se ochladilo.

V podvečerní hodině byl most liduprázdný, ale Ivonin se cítil dobře. Rád chodil pěšky do práce i z práce, pomáhalo mu to naladit se na pracovní rytmus a potom na odpočinek. K tomu ho ještě čekala schůzka s Inkou. Začal se při chůzi usmívat.

Pracovní den proběhl úspěšně. Šéf mu milostivě povolil sestavit první experimentální model, a také nejuznávanější odborník v ústavu pronesl při té příležitosti několik nesrozumitelných myšlenek a vyslovil mu důvěru. Ivonin znal řešení, bylo třeba jen doložit jeho správnost výpočty. Nijak se nevzrušoval. Byl ve svém oboru „kovaný“, jak se ředitel vyjádřil na výrobní poradě, aby omluvil, že Ivoninovi, jako mladému výzkumnému pracovníkovi chybějí praktické zkušenosti.

Docela se setmělo. Modrofialová clona poznamenala město předtuchou zlého nečasu. Vítr zběsile fičel na mostě přes Dněpr a bloudil v uličkách, zahrádkách a zapadlých koutech města.

Ivonin si zvedl límec kabátu a přidal do kroku. Přejel pohledem přeplněný trolejbus a zachytil zálibný pohled nějaké postarší ženy. V duchu se usmál. Pro jeho poetickou duši stejně jako pro přírodu neexistovala nepohoda.

Uprostřed dvoukilometrového mostu náhle pocítil, ne uslyšel nebo uviděl, protože pouliční lampa právě v tom místě zhasla, prostě vytušil, že je někdo ve výklenku mostu. Ani ho nenapadlo, že jedná pošetile, když se zastavil a tiše se zeptal:

„Je tam někdo?“

Strach ve skutečnosti neměl, přesto ho malá, nevýrazná obava přiměla zbystřit zrak v houstnoucí mlze.

„Je tam někdo?“ opakoval otázku. A náhle ucítil, že padá do bezedné studny, jejíž vratké stěny se skládaly ze strachu, bolesti, touhy a osamění.

Bůhvíproč spatřil obraz, jak obrovský sesuv půdy zdemoloval několik domů na okraji kteréhosi města a do srdce se mu zabodly rozpálené jehly. Vzápětí uviděl lodě kotvící v přístavu, které tajfun zvedl do vzduchu, vynesl na břeh a roztříštil o skály. Obruč palčivé bolesti mu sevřela hlavu. Pak následovala vidina kamiónu padajícího ze silnice po srázu do neznámé řeky, vesnice zatopené povodní, sněhové laviny bořící stanový tábor jakési výpravy. Sled přeludů byl neúprosný. Vesmírná loď startující do kosmu a vzápětí havarující na základně, mrtví lidé po pumovém útoku teroristů a desítky jiných událostí. Každá z nich se dotkla jeho čivů jako při elektrickém šoku a změnila ho v jakési nadrozměrné, tetelící se klubko nervů.

Náhle všechno zmizelo. Ivonin zjistil, že stojí na mostě a vítr mu zběsile vrhá do obličeje prudké spršky deště. Projel autobus, na okamžik osvětlil chodník dálkovými reflektory a Ivonin spatřil v pruhu světla, tam v tom mostním výklenku jakousi postavu. Autobus ale odjel a Ivonin zůstal stát všecek zmatený, dosud pod dojmem šoku z těch nevysvětlitelných halucinací. Vnímal ale skutečnost, aspoň si uvědomil, že kolem projela se hřmotem kolona nákladních aut. Teď jako naschvál nejbližší pouliční lampa zhasla a znova se rozsvítila. Konečně ho uviděl. Už nestál ve výklenku, ale ležel na chodníku, jako by se mu zrovna udělalo nanic, a Ivonin při pohledu na něho upadl do rozpaků. Byl to evidentně nějaký tulák, chudák, zkrátka divné individuum v kožené bundě, šedých kalhotách a těžkých vojenských botách, a k tomu se tak silně chvěl, že to bylo patrné na deset kroků.

Ivonin přemohl rozpaky a přiblížil se. Vtom se setkal s jeho pohledem, kupodivu velmi ostrým, jakoby žhavým, rozhodně náramně živým. Muž se ale třásl a sykal bolestí.

„Co je vám?“ zeptal se a sklonil se k němu. „Srdíčko?“

„Čtyřicet tisíc,“ šeptal neznámý, „osm balů za tři minuty.“

Ivonin se bezradně rozhlédl. Na mostě nebylo človíčka, déšť ho změnil v kluzký hřbet jakéhosi pravěkého obrovitého zvířete. Byl tu s ním sám — nejspíš dostal srdeční záchvat a měl by ho někam dopravit. Zmocnila se ho zlost z nemohoucnosti.

„To nic,“ šeptal muž na zemi. „Hned to přejde, nebojte se.“ Křečovitý úsměv mu znetvořil ústa, ale v očích se mu vyjasnilo a výraz bolesti pomalu ustupoval. Muž se posadil.

„Nepotřebuju sanitku,“ řekl hlasitěji. „Žádný lékař mi nemůže pomoci, věřte mi, Igore.“

„Odkud mě znáte?“ zeptal se Ivonin krajně udiven a zamračil se. Neznámý udělal neurčité gesto a úsměv na jeho rtech pohasl. Chytil se rukama za zábradlí a pomalu se vztyčil. Byl o hlavu vyšší než Igor. Na to, jak se přitom chvěl, byl jeho pohyb překvapivě obratný. Ivonin hleděl na jeho vysokou postavu, zmítanou neovladatelným třesem, se směsí lítosti a nechuti. Zčistajasna ho napadlo, že ta figura vůbec není lidská a že na ni doráží koroze.

„Nechcete si vzít můj kabát?“ nabídl mu.

„Mýlíte se, to není zimou.“ Slabě se usmál.

„Tak pojďte odtud, doprovodím vás. Kde bydlíte?“

„Není třeba,“ neznámý odmítl pomocnou ruku a zase zkřivil tvář. Jeho oči dostaly skelný výraz a Ivoninův soucit s ním se změnil v podráždění.

Asi je to blázen — nebo narkoman, a sám kvůli němu promokl na kůži, konstatoval s nechutí. „Tak co, chcete, abych vám pomohl?“ vyjel na něho už téměř hrubě. „Máte to daleko?“

Místo odpovědi začal sebou muž škubat, křeč mu změnila obličej a zhroutil se na zem. Epileptik! „Hrome!“ ulevil si Ivonin, když přidřepl k jeho tělu a nadzvedl je pažemi. Co teď? Ohlédl se pln zoufalé bezmocnosti. Po mostě zasvištěla volha, ale řidič přirozeně nic nepostřehl. A zrovna v té chvíli muž něco zašeptal. „Ještě vlna… a ještě sedm tisíc, íránské pohoří… celkem tři města… Nedržte mě, prosím vás, nechtě mě, tak je to lepší.“

Ivonin ho naráz pustil, mužův obličej byl teď šedý jako beton.

„Jděte,“ vydechl muž. „Vím, že spěcháte, Igore. Jen jděte, já se zase brzo vzpamatuju.“ Výraz Ivoninova obličeje byl asi dost výmluvný, protože neznámý se opět usmál, i když bylo zřejmé, že má stále ještě bolesti. Ivoninovi se zdálo, že na něco čeká, v něco doufá.

„Chcete-li, můžete mi říkat Michale,“ ozval se muž konečně. „Vám to řeknu… Nejsem blázen ani narkoman, a moje nemoc je bohužel toho druhu, že mi nepomůže nikdo a nic… a také se nevyskytuje na seznamech nemocí a úrazů. Můj nervový systém totiž zaznamenává katastrofy. Především zemětřesení, ale také jsem schopný zachytit zrod cyklonů v Tichomoří, lesní požár v africké savaně, výbuchy v sopkách i ty, co mají na svědomí lidé.“

Bolestná grimasa zkřivila Michalova ústa. Se zřejmým úsilím se snažil potlačit nový záchvat. Ivonin, značně užaslý, sledoval jeho výraz, a v duchu se mu vyrojily myšlenky, které ho samotného překvapily. Muž mezitím znova povstal, opíral se teď o zábradlí.

„Sesuv půdy,“ mumlal. „V Chile poblíž Limy. Vy mi nevěříte, ale já to vidím. V současné době mi nevěří nikdo. Ale já opravdu reaguji na všechno, co se ve světě děje. Na velké jevy, doprovázené četnými oběťmi. I ty, za které mohou lidé… války. Někdy mám tak velké bolesti, že upadám do bezvědomí.“

„Ale to je strašné! Je to hrůzná představa, jestli je na tom špetka pravdy!“ vyhrkl Ivonin bezděčně.

„Je to pravda,“ přisvědčil muž s trpkým úsměvem. „Ta moje schopnost je strašná a taky za ni platím.“

„Nikdo o tom neví?“

„Teď vy.“

Ivonin mu pohlédl do očí, v nichž jiskřilo něco jako potměšilý úsměšek. A zase se mu ztratil, jako by se vnořil do labyrintu svých pocitů, do své nadměrně vnímavé psychiky, kudy pronikaly neviditelné siločáry, jako rádiové vlnění. Byla to pravda, byl takovou anténou? Jak to může vydržet?

„To nevím,“ ozval se tiše posmutnělým hlasem Michal, přestože Ivonin svou myšlenku nevyslovil nahlas: „Pro mě je tohle století nejtěžší, v létech světových válek umírám tisíckrát. A současně žiju dál. Příroda mě obdařila nesmrtelností. Vidím, že mi zase nevěříte. A přece… Pamatuji zničení Kartága, záhubu Pompejí, Herculanea. Bitvy světových válek, Hirošimu i Nagasaki. Málokdy potkávám lidi, kteří mě vyslechnou až do konce, a ještě řidčeji ty, kteří mi věří. Zvykl jsem si. Ulehčí se mi, když se mohu někomu svěřit, je to pro mě úleva.“

„Pokusil jste se proti tomu něco dělat?“

„Ano, několikrát. V šestnáctém století jsem se proto stal alchymistou a ve dvacátém chemikem.“

„Řekl jste to lékařům?“

„Už jsem se vám o tom zmínil. Lékaři mi nepomohou. Nevěří mi a považují mě za choromyslného. Prostě — profesionální pohled. Jen velké osobnosti, s nimiž jsem se v životě setkal, mi uvěřily, ale o pomoci se nedalo mluvit. Savarin se domníval, že záchranu mohu čekat jen od člověka, který bude mým duchovním dvojníkem, ten by mohl možná převzít část mého břemene, snad i schopností — nevím. To se rozumí, že jsem občas potkal někoho, s nímž mi bylo o něco lépe, jako teď s vámi.“

„Jen se uklidněte.“ Ivonin přirozeně dospěl k názoru, že mluví s psychopatem, i když asi intuitivně nadaným — už jen to, že znal jeho jméno, svědčilo pro druh podobného nadání, Ale že byl blázen, o tom nemohl pochybovat. „Podívejte se, ta vaše schopnost není přece úplně špatná. Vždyť byste mohl zaznamenat katastrofu, ještě než by k ní došlo, a informovat o ní kompetentní orgány. To vás nikdy nenapadlo?“

„Ovšem, že mě to napadlo. Také jsem to zkoušel, ale musel jsem to vzdát.“ Rezignovaně mávl rukou. „Nenašel jsem nikde… pochopení. A pak, je to už dávno. Všem prostě nemohu pomoci. A snad vůbec nikomu. Není zájem.“

„Jen nevěste hlavu,“ řekl Ivonin. „Podívejte se, už neprší. Hlavně abyste se dostal v pořádku domů.“

„Jste jako všichni ostatní.“ Muž si trpce povzdechl. „Myslíte si o mně, že jsem podvodník. A víte, jak mě nazval Oliver Lodge? Řekl, že jsem ladička pohrom. Netušíte ani, kolik mi je let?“ A když Ivonin nereagoval: „Přesně dvacet tři tisíce sto sedm.“

„To je zajímavé,“ pronesl Ivonin zdvořile. S konečnou platností přistoupil na hypotézu choromyslného, jenž asi odněkud utekl, ale vrátit ho na kliniku, to už by bylo přespříliš. Podíval se na hodinky a předstíral zívnutí. „Nezlobte se, ale už je hromada hodin… Já už budu muset. Moc mě těšilo.“ Ještě se obrátil. „Opravdu pro vás nemohu nic udělat?“

„Už se stalo,“ ozval se muž. „A mockrát vám děkuju.“ ‹

A zase všechno utichlo. Zůstalo jen ševelení podzimního větru a lesklé kluziště namoklého chodníku, lesknoucí se ve světle svítilen. Skutečně už nepršelo, počasí se umoudřilo a mraky se začaly trhat. Kusy jasné oblohy s hvězdami slibovaly příjemný večer. Ivonina napadlo, že by nebylo špatné se s Inkou projít po nábřeží. Zavolá jí — projdou se a pak by si mohli sednout někde ve vinárně. Náhle ucítil, že se chvěje a někde uvnitř v hlavě se mu zaryl osten známé bolesti. Jako ozvěna hrůzné studně.

„Asi jsem nemocný,“ napadla ho nepříjemná myšlenka. „Nachladil jsem se, to je všechno. Jde na mě horečka, proto ty halucinace. Ostatně matka pořád vypráví, jak jsem byl vždycky náchylný na nemoci z nachlazení a jak jsem přitom fantazíroval.“

Ivonin měl špatnou noc. Bolest, pulsující, úporná nemoc nepřestávala. Stále musel myslet na neznámého muže na mostě, analyzoval jeho slova, až ho udeřila myšlenka: duchovní druh, příbuzná psychika, říkal ten člověk, měl by ho vyhledat a poradit se s ním. Nový nápor bolesti se mu zrodil někde pod srdcem. Upadl vedle postele na zem a v tom okamžiku spatřil, jak uragán smetl dřevěné domky jakési vesnice.

„Musím se vzchopit,“ opakoval si zoufale. „Člověk je slabý, když je sám, ale já mám přátele. A Inku. Všichni se poradíme, uvěří mi. Musíme si vyznačit koordináty živelných pohrom. Vypracujeme plán.“ Nový záchvat bolesti mu zastřel vědomí, ale Ivonin se silou vůle ubránil. Přidržel se stěny a dovlekl se k telefonu.

Kdesi daleko nad oceánem havarovalo dopravní letadlo.

„Vydržím,“ poručil si se zaťatými rty, „nějak to vyřešíme. Jsem také… živel.“