Poledne, XXII. století

DĚDOVÉ

Asistent se vrátil a dispečer stále ještě stál před obrazovkou s hlavou skloněnou a rukama zastrčenýma hluboko do kapes. V hloubce obrazovky uvězněné za koordinační mřížkou se pomalu plazila výrazně bílá tečka.

„Kde teď jsou?“ zeptal se asistent.

„Nad Afrikou,“ řekl dispečer. „Devět megametrů.“

„Devět…“ opakoval asistent. „A rychlost?“

„Skoro kruhová.“ Dispečer se otočil. „Co tady přešlapuješ? Něco se stalo?“

„Stalo, ale nerozčiluj se,“ řekl asistent. „Stejně se to už nedá napravit… zachytili o hlavní zrcadlo.“

Dispečer zasupěl a aniž vytáhl ruce z kapes, usedl na opěradlo křesla.

„Blázni,“ zavrčel.

„Proč to říkáš?“ zeptal se asistent nejistě. „Něco se jim stalo… Závada v ovládání…“

Mlčeli. Bílý bod se vytrvale plazil a protínal úhlopříčně obrazovku.

Dispečer řekl:

„Jak jsi mohl dovolit, aby se s vadným řízením dostali do staniční zóny? A proč se nehlásí?“

„Něco vysílají…“

„To není hlášení. To je nějaké blekotání.“

„Ba ne, hlásí se,“ řekl tiše asistent. „Přece jenom to má určitou frekvenci…“

„Frekvenci, frekvenci…“ řekl dispečer skrze zuby.

Asistent se sklonil k obrazovce a krátkozrace se zahleděl do čísel koordinační mřížky. Pak pohlédl na hodinky a řekl:

„Teď proletí kolem stanice Gama. Uvidíme, co jsou zač.“

Dispečer se zamračeně nahrbil. ‚Co se dá ještě dělat?‘ uvažoval. ‚Podle mne jsme udělali všechno. Všechny lety jsou zastaveny. Na všech stanicích kolem Země byl vyhlášen poplach. Turnen připravuje záchranné práce…‘

Dispečer nahmatal na prsou mikrofon a řekl:

„Turnene, co dělají roboti?“

Turnen se beze spěchu ohlásil:

„Počítám, že je vypustím za pět šest minut. Jakmile odstartují, okamžitě vám to budu hlásit.“

„Turnene,“ řekl dispečer, „prosím tě, nehraj si a hoď sebou!“

„Nikdy si s ničím nehraju,“ odpověděl Turnen důstojně. „Ale není taky dobré zbytečně spěchat. Nezdržím start ani o jedinou sekundu.“

„Dobře, Turnene,“ řekl dispečer.

„Stanice Gama,“ řekl asistent. „Dávám maximální zvětšení.“

Obrazovka zablikala, koordinační mřížka zmizela. Z černého prázdna vyplula podivná konstrukce podobající se převrácené zahradní besídce s nešikovně umístěnými silnými sloupy. Dispečer dlouze hvízdl a vyskočil. Tohle čekali nejméně ze všeho.

„Jaderná raketa!“ zvolal překvapeně. „Co to je? Kde se to tu vzalo?“

„No jo,“ nejistě promluvil asistent. „Kde se to tu vzalo… To nepochopím…“

Zvláštní konstrukce s pěti silnými tryskami vyčnívajícími pod kopulí se pomalu otáčela. Pod kopulí se chvěla fialová záře, trysky na tomto podkladě vypadaly černé. Dispečer se pomalu opřel o opěradlo křesla. Samozřejmě, byla to jaderná raketa. Nebo spíš jaderný planetolet. Fotonový pohon, dvouvrstvý parabolický odrážeč z mezohmoty, vodíkové motory. Před půldruhým stoletím bylo takových planetoletů spousta. Byly určeny k dobývání planet. Spolehlivé pomalé stroje s pětinásobným koeficientem bezpečnosti. Dlouho a dobře sloužily, ale poslední z nich byly demontovány už pěkně dávno…

„Na mou duši…“ blekotal asistent. „To je nevídané… Kde jsem tohle jenom viděl? Skleníky!“ vykřikl.

Zleva doprava přejel přes obrazovku velký šedivý stín.

Dispečer přimhouřil oči. ‚Tisíc tun,‘ pomyslel si. ‚Tisíc tun a taková rychlost… Bude nadranc… Na prášek… Roboti! Kde jsou roboti?‘

Asistent chraptivě řekl:

„Minul je… Opravdu je minul?“

Dispečer otevřel oči.

„Kde jsou roboti?“ zařval.

U zdi na pultu selektoru se rozsvítila zelená žárovka a klidný hlas řekl:

„Tady je dispečer. Kapitán Kellog volá hlavního dispečera. Prosím závěrečnou fázi na základně P-X-17…“

Vtom v sále zaburácelo několik hlasů najednou:

„Zpět!“

„Dispečere, závěrečná fáze zakázána!“

„Kapitáne Kellogu, zpátky!“

„Hlavní dispečer kapitánu Kellogovi. Okamžitě přejděte na jakoukoliv dráhu ve čtvrté zóně. Nepřecházet na závěrečnou fázi. Nepřibližovat se. Čekat.“

„Provedu,“ rozpačitě odpověděl kapitán Kellog. „Přejít na čtvrtou zónu a čekat.“

Dispečer se vzpamatoval a zavřel ústa. Bylo slyšet, jak v selektoru ženský hlas někoho přesvědčoval: ‚Vysvětlete mu, o co jde… Vysvětlete mu…‘ Pak zelené světlo na pultu selektoru zhaslo a všechno utichlo.

Na obrazovce se znovu objevila koordinační mřížka a z hloubky se znovu začal plazit světlý mihotavý bod.

Rozlehl se Turnenův hlas:

„Služba záchranného oddílu volá dispečera. Hlásím, že roboti odstartovali.“

V tom okamžiku se v pravém dolním rohu obrazovky objevily dva další světlé body. Dispečer si nervózně mnul dlaně.

„Děkuju, Turnene,“ bručel.

Dva světlé body, roboti záchranné služby, se plazily po obrazovce. Vzdálenost mezi nimi a jaderným korábem se postupně zkracovala.

Dispečer pozoroval pohybující se bod mezi výraznými čarami a myslel na to, že se tato stará raketa každou chvíli dostane do druhé zóny, kde jsou hustě rozmístěny kosmické hangáry a palivové sekce; že na jedné z těchto stanic pracuje jeho dcera; že zrcadlo hlavního reflektoru mimozemské observatoře je rozbité; že tento koráb se pohybuje doslova naslepo a signály buď neslyší, nebo jim nerozumí; že každým okamžikem může být zničen, narazí-li na některou z početných těžkých konstrukcí nebo dostane-li se do startovní oblasti kosmoletů. Myslel na to, že zastavit slepý a nesmyslný pohyb tohoto korábu bude nesmírně obtížné, protože bláznivě a nepochopitelně mění rychlost a roboti ho mohou vážně poškodit, i když je řídí zřejmě sám Turnen…

„Stanice Delta,“ řekl asistent. „Dávám maximální zvětšení.“

Znovu se na obrazovce objevil obraz té neohrabané hory. Výbuchy plazmy pod kopulí byly nerovnoměrné a vypadalo to, že tato obluda křečovitě přešlapuje na černých tlustých nohách. Opodál se objevily nezaostřené obrysy záchranných robotů. Přibližovali se opatrně, bleskově reagovali při každém prudkém trhnutí jaderné rakety.

Dispečer a asistent pozorovali to divadlo široce rozevřenýma očima.

Roboti začali postupovat rychle a jistě. Titanová chapadla se ze dvou stran napřáhla k jaderné raketě a zachytila se mezi trubicemi. Jedno z chapadel minulo cíl, vniklo pod kopuli a proměnilo se v prach pod výbuchem plazmy. Odněkud shora se přiřítil třetí robot a přisál se ke kopuli. Jaderná raketa začala pomalu mířit dolů. Mihotavá zář pod kopulí pohasla.

„Fuj…“ zavrčel dispečer a otřel si tvář do rukávu.

Asistent se nervózně zasmál.

„Jako krakatice, když uloví velrybu,“ řekl. „A kam s ním teď?“

Dispečer se zeptal do mikrofonu:

„Turnene, kam ho teď vedeš?“

„Přímo na náš raketodrom,“ řekl Turnen beze spěchu. Byl trochu zadýchaný.

Dispečer si najednou jasně představil jeho kulatou potem se lesknoucí tvář ozářenou obrazovkou.

„Díky, Turnene,“ řekl s citem. Obrátil se na asistenta. „Zruš poplach. Udělej graf a ať všude začne normální provoz.“

„A co ty?“ zeptal se lítostivě asistent.

„Já tam letím.“

Asistent by tam chtěl taky, ale jenom řekl:

„To by mě zajímalo, jestli se neztratilo něco z muzea.“

Akce se chýlila k více či méně zdárnému konci, takže byl teď poměrně dobře naladěn.

„To byla služba,“ řekl. „Ještě teď se mi klepou kolena.“

Dispečer zacvakal klávesami a na obrazovce se objevila pahorkatá plošina. Vítr hnal po obloze bílá potrhaná oblaka, čeřil tmavé louže mezi drny porostlými zakrslým rostlinstvem. V malém jezírku se cachtaly kachny. ‚Už pěkně dlouho tu nepřistávaly hvězdolety,‘ pomyslel si asistent.

„Přece jenom bych chtěl vědět, kdo to je,“ řekl dispečer.

„To se brzo dozvíš,“ závistivě řekl asistent.

Kachny se znenadání zvedly a v neuspořádaném hejnu spěšně odlétaly pryč. Oblaka se zavířila, ze středu vodní plochy se zvedla vodní smršť a pára. Zmizely kopečky, zmizelo jezírko, v oblacích bláznivé mlhy se vznášely zakrslé keře vyrvané i s kořeny. Něco obrovitého a temného se na okamžik mihlo ve vířící mlze, něco zazářilo rudým světlem a bylo vidět, jak se pahorek vpředu zachvěl, vzedmul a převrátil jako drnová vrstva pod rádlem mohutného pluhu.

„Zatraceně,“ promluvil asistent a nemohl odtrhnout oči od obrazovky. Neviděl už nic, jen rychle plynoucí bílá a šedivá oblaka páry.

Když vrtulník dosedl asi sto metrů od okraje obrovitého trychtýře, pára se už stačila rozplynout. Uprostřed kráteru ležel na boku jaderný koráb, silné podstavce reaktorových prstenců hloupě a bezmocně trčely do vzduchu. Poblíž ležely součásti záchranných robotů, zpola zaryté do rozpáleného bahna. Jeden z nich pomalu zasunoval pod pancíř svá mechanická chapadla.

Nad trychtýřem se chvěl rozpálený vzduch.

„To nevypadá dobře,“ zabručel někdo, když vystupoval z vrtulníku.

Nad hlavami jim měkce vířily listy vrtule, několik dalších strojů proletělo vzduchem a dosedlo poblíž.

„Pojďme,“ řekl dispečer a všichni vykročili za ním.

Sestupovali do kráteru. Nohy se jim po kotníky bořily do horké břečky. Hned toho člověka nespatřili, ale jakmile ho zaregistrovali, okamžitě se zastavili.

Ležel s rozhozenýma rukama tváří dolů, obličej zabořený do mokré půdy, tiskl se k zemi celým svým tělem a chvěl se, jako kdyby mu byla strašná zima. Měl na sobě nesmírně pomačkaný podivný oblek nezvyklého vzhledu a barvy. Ten člověk byl zrzavý, výrazně zrzavý a vůbec je neslyšel přicházet. Když k němu přiběhli, zvedl hlavu a všichni mu uviděli do tváře, do bílé promodralé tváře, celé špinavé, přes rty se mu táhl nezhojený šrám. Připadalo jim, že plakal, protože se mu leskly modré oči, v nichž všichni četli bláznivou radost a nesmírné utrpení najednou. Zvedli ho, chytili ho pod pažemi, teprve potom promluvil.

„Doktora,“ řekl tlumeně a nesrozumitelně: vadil mu šrám táhnoucí se přes rty.

Zpočátku mu nikdo nerozuměl, nikdo nechápal, po jakém doktorovi se shání, teprve po chvíli pochopili, že volá lékaře.

„Doktora, rychle. Sergeji Kondratěvovi je moc zle…“

Díval se široce rozevřenýma očima z jednoho na druhého a najednou se usmál:

„Buďte zdrávi, prapravnuci…“

Při tom úsměvu se mu šrám ve tváři otevřel, na rtech vystoupily husté rudé kapky a každého v tu chvíli napadlo, že ten člověk se naposledy usmíval před hodně dlouhou dobou. Do kráteru pomalu sestupovaly postavy v bílých pláštích.

„Doktora,“ opakoval zrzek a zůstal zachráncům viset na rukou s bílou špinavou tváří zvrácenou dozadu.