Poledne, XXII. století

TRÁPENÍ

Když Pavel Gnědych vstoupil do ulic farmy Volha-Jednorožec, lidé se za ním dlouze dívali. Pavel se úmyslně neholil a vykračoval si bos. Přes rameno měl sukovitou hůl na jejím konci se klimbaly provázkem převázané zaprášené boty. U mřížové věže se zařízením pro mikropočasí se na Paula přilepil kybernetický uklízecí stroj. Za řídkým tyčkovým plotem jednoho z domků se rozlehl mnohohlasný smích a jedna hezká dívka, která stála na verandě s ručníkem v rukou, se informovala na celou ulici: „To jdete ze svatých míst, poutníčku?“ Na druhé straně ulice se hned ozval jiný hlas: „Nebylo by tam pro člověka trochu opia?“ Podobných vtípků bylo stále víc. Pavel se začal tvářit důležitě a začal zpívat nahlas:

V ohromném tichu se ozval vystrašený hlas: „Co je to zač?“ To se pak Pavel zastavil, odstrčil nohou kybernetický stroj a zeptal se ulice:

„Neví náhodou někdo, kde bych tu našel Alexandra Kostylina?“

Několik hlasů najednou začalo vysvětlovat, že Saša je teď nejspíš v laboratoři tamhle tím směrem.

Pavel zdvořile poděkoval a vydal se dál. Laboratoř byla nízká, kulatá, modrá budova. Ve dveřích stál se založenýma rukama nějaký pihovatý blonďák v bílém plášti. Pavel vystoupil po schůdcích a zastavil se. Bonďák ho lhostejně pozoroval.

„Mohl bych viděl Kostylina?“ zeptal se Pavel.

Mladík přejel očima po Paulovi, podíval se mu přes rameno na boty, pohlédl na kybernetický uklízeč, který se kolébal na schodišti o stupínek pod Paulem s vyčkávavě roztaženými manipulátory, zlehka pootočil hlavu a tiše zavolal:

„Sašo! Slyšíš, Sašo? Pojď na chvilku ven. Přišel za tebou nějaký trosečník.“

„Ať jde dál,“ zaburácel zevnitř laboratoře známý bas.

Blonďatý mladík si znovu prohlédl Paula.

„To nejde,“ řekl. „Je strašně septický.“

„Tak ho vydezinfikuj,“ přiletělo sem z laboratoře. „Rád počkám.“

„To se tedy načekáš…“ spustil mladík.

A pak se Pavel úpěnlivě ozval:

„Hurá, Sašo! To jsem přece já, tvůj Polly!“

V laboratoři něco hlučně upadlo, ze dveří sem zavanul chladný průvan, blonďatého mladíka někam odnesl a na prahu vyrostl Alexandr Kostylin, ohromný, mohutný, v obrovském bílém plášti. Ruce s roztaženými prsty měl něčím silně pomazané a držel je od sebe, jako chirurg před operací.

„Hurá, Polly!“ zařval, až se kybernetický stroj lekl, skulil se z verandy a o sto šest uháněl ulicí.

Pavel odhodil hůl a upřímně se vrhl do objetí bílého pláště. Kosti v něm zasténaly. ‚Tak tohle je můj konec,‘ pomyslel si a zasípal:

„Sbohem… Sašo… kamaráde…“

„Polly… Ty špunte, Polly!“ basoval Kostylin a tiskl Paula k sobě. „Nemáš ponětí, jak je to fajn, že jsi tu!“

Pavel bojoval jako lev, až se mu nakonec podařilo osvobodit se. Blonďák, který s obavami sledoval celé setkání, ulehčeně vydechl, zvedl hůl s botami a podal ji Paulovi.

„Tak jak je?“ zeptal se Kostylin s úsměvem od ucha k uchu.

„Jde to, děkuju,“ řekl Pavel. „Žiju.“

„My si tu, jak vidíš, hrajeme na zemědělce,“ řekl Kostylin. „Dáváme vám najíst, darmojedi…“

„Vypadáš na to dost majestátně,“ řekl Pavel.

Kostylin pohlédl na své ruce.

„Jo,“ řekl, „já jsem zapomněl.“ Obrátil se na blonďáka. „Feďo, dodělej to sám. Jak vidíš, za mnou přijel Polly. Mrňous Lieber Polly.“

„Co kdybychom se na to přece jenom vykašlali?“ řekl blonďatý Feďa. „Už je jasné, že nám to nevyjde.“

„Ne, musíme to dodělat,“ řekl Kostylin. „Tak se do toho pusť, buď tak laskav.“

„Tak dobře,“ řekl ne právě ochotně Feďa a odešel do laboratoře.

Kostylin chytil Paula za ramena a s rukama nataženýma daleko před sebe si ho začal prohlížet.

„Nevyrostl jsi ani o kousek!“ řekl něžně. „To tam máte špatné jídlo nebo co? Ukaž se…“ Starostlivě se zamračil. „Tobě se polámal pterokar? Jak to, člověče, vypadáš?“

Pavel se spokojeně uchechtl.

„Nepolámal,“ řekl. „Hraju si na poutníka. Jdu až od Velké cesty.“

„No ne!“ V Kostylinově tváři se objevil známý vážný výraz. „Tři sta kilometrů! Jak ti je?“

„Skvěle,“ řekl Pavel. „Jenom bych se potřeboval vykoupat. A převléknout.“

Kostylin se šťastně usmál a táhl Paula z verandy.

„Tak jde se,“ řekl. „Hned všechno dostaneš. Vykoupeš se, mlíčko bude…“

Vykračoval prostředkem ulice, vlekl za sebou klopýtajícího Paula, pořád mu něco vykládal, mával při tom holí s botami:

„…dostaneš čistou košili… celé kalhoty… masáž… ionizační masáž… pár pohlavků za to, žes nenapsal… pozdrav od Athose… dva dopisy od učitele…“

„Neříkej! To je prima! To je prima!“ opakoval Pavel uneseně.

„Ano, ano, všechno dostaneš… A co bludičky… Pamatuješ se na bludičky? A jak jsem se málem oženil… A jak se mi po tobě stýskalo…“

Na farmě začínal pracovní den. Ulice byla plná lidí, chlapců i děvčat, oblečených velmi pestře a jednoduše. Před Kostylinem a Paulem se překvapení lidé rozestupovali. Byly slyšet hlasy:

„Vedou poutníka!“

„To je nový hybrid?“

„Sašo, počkej, nech nám ho prohlédnout!“

Mezi lidmi se rozšířila zpráva, že poblíž Kostylinovy laboratoře přistál v noci druhý Tajmyr.

„Z osmnáctého století,“ ujišťoval někdo. „Posádku přidělují vědcům, aby je bylo možno srovnávat z anatomického hlediska.“

Kostylin kolem sebe mával holí, Pavel šťastně cenil zuby.

Pěkné hlasy v davu procítěně zpívaly:,Já jsem chlapík, nemám strach, ze zimy či mrazu…‘

…Poutník Pavel seděl na široké dřevěné lavici u velkého dřevěného stolu v rybízovém křoví. Ranní slunce příjemně pálilo do sterilně čistých zad. Pavel byl na vrcholu blaha. V rukou držel obrovskou sklenici s moštem z klikvy. Alexandr Kostylin seděl proti němu, s láskou se na něho díval, byl také svlečený do půli těla, vlasy měl ještě mokré.

„Já jsem vždycky říkal, že Athos je velký člověk,“ mluvil Pavel a zeširoka se rozmachoval sklenicí. „Měl z nás nejjasnější hlavu a nejlíp z nás věděl, co vlastně chce.“

„Ale ne,“ řekl Kostylin mírně. „Nejlíp z nás viděl cíl Kapitán. A šel tou nejpřímější cestou.“

Pavel usrkl ze sklenice a uvažoval.

„Snad,“ řekl. „Kapitán chtěl být hvězdoletcem a taky se jím stal.“

„Hm,“ přitakal Kostylin. „A Athos je přece jenom víc biolog než hvězdoletec.“

„Zato ale jaký biolog!“ Pavel vztyčil prst. „Na mou duši se chlubím tím, že jsme se ve škole kamarádili.“

„To já se tím chlubím taky,“ přitakal Kostylin. „Ale počkej pár let a budeme se chlubit, že jsme se kamarádili s Kapitánem.“

„To jo,“ řekl Pavel. „Jenom já se klátím jako třtina ve větru. Chtěl bych vyzkoušet všechno. Tys mi vynadal, že jsem nepsal.“ Povzdychl a postavil přitom sklenici. „Nemůžu ti psát, když jsem něčím zaneprázdněn. Dokud něco děláš, nemá smysl psát, protože všechno máš teprve před sebou. A když to doděláš, zas nemá smysl psát, protože všechno už je pryč… A nevíš, co tě čeká. Víš, Line, se mnou to vždycky dopadne tak nějak hloupě. Tak jsem třeba pracoval čtyři roky v teoretické servomechanice. Dva, já a ještě jedna dívka, jsme řešili Čebotarevovu teorii. Pamatuješ si, jak nám o tom vyprávěl učitel? Řešili jsme to, sestrojili jsme dva slušné regulátory… Do té dívky jsem se nešťastně zamiloval… Tím to všechno skončilo a… všechno ta skončilo.“

„Vy jste se nevzali?“ soucitně se zeptal Lin.

„Ale o to nejde. Jiné lidi při práci přece něco nového napadne, ale mne nic. Práce skončí a už mě to víc nezajímá. Za těch deset let jsem vystřídal čtyři obory. A teď mě zase nic nenapadá. Najdu Sašku, napadlo mě…“

„To je správné!“ řekl svým basem Lin. „Já tě přivedu na dvacet nápadů.“

„Přiveď,“ řekl Pavel pomalu. Zamračil se a strčil nos do sklenice.

Lin ho zamyšleně pozoroval.

„Neměl by ses začít zajímat o endokrinologii?“ navrhl mu.

„Třeba,“ řekl Pavel. „Jenomže už to samotné slovo je strašně těžké. A vůbec tyhle nápady jsou marné týrání hlavy.“

Lin najednou řekl větu, která neměla zcela jasně souvislost s tím, o čem mluvil doposud:

„Brzy se budu ženit.“

„To je fajn!“ řekl Pavel smutně. „Jenom mi prosím tě nevyprávěj nic smutného o své šťastné lásce.“ Najednou ožil. „Šťastná láska je vůbec smutná věc,“ prohlásil. „To už je odedávna známé. Jediného skutečného mistra nijak nelákalo pomyšlení na šťastnou lásku. Nešťastná láska byla vždycky vlastním cílem pro velká díla, zatímco šťastná láska byla nanejvýš pouhým pozadím.“

Lin pochybovačně přikývl.

„Skutečná citová hloubka je vlastní jenom neopětované lásce,“ pokračoval Pavel zaníceně. „Nešťastná láska aktivizuje člověka, zatímco šťastná láska ho usazuje, duševně kastruje.“

„Nezlob se, Polly,“ řekl Lin, „to všechno přejde. Nešťastná láska je dobrá tím, že trvá obvykle krátce… Ukaž, já ti naliju ještě trochu moštu.“

„Kdepak, Sašo,“ řekl Pavel, „já si myslím, že to je na dlouho. Vždyť od té doby už uplynuly dva roky. Ta si na mě teď ani nevzpomene, a já…“ Pohlédl na Lina. „Nezlob se na mě, Sašo, mně je jasné, že tě musí strašně otravovat, když ti někdo brečí na rameni. Ale já už vážně nevím, jak z toho. Člověče, já ti mám v lásce strašnou smůlu.“

Lin bezmocně přikývl.

„Jestli chceš, spojím tě s učitelem,“ nerozhodně navrhl.

Pavel zavrtěl hlavou a řekl:

„Ne. V takovém stavu s učitelem mluvit nechci. Dělal bych si jen ostudu…“

„No jo,“ řekl Lin a pomyslel si: ‚Co je fakt, to je fakt. Učitel nemůže nešťastné ani vidět…‘ Podezíravě pohlédl na Paula. A což jestli si ten lišák Polly na nešťastného jenom hraje? Jedl s chutí, radost bylo pohledět, jak se najedl. Je nejspokojenější, když se o něm ví.

„Vzpomínáš na projekt ‚Říjen‘?“ zeptal se Lin.

„Aby ne!“ Pavel znovu ožil. „A jestlipak víš, proč se to prozradilo?“

„No… Jak bych to řekl… Byli jsme mladí…“

„Ale prosím tě!“ řekl Pavel a hned byl veselejší. „Učitel nás přece naschvál poštval na Valtra! A pak nás nechal prasknout při zkoušce…“

„Při jaké zkoušce?“

„Saško,“ zvolal v zápalu Pavel. „Kapitán měl pravdu, když říkal, že ty jediný jsi nic nepochopil.“

Kostylinovi to pomalu začínalo být jasné.

„No samozřejmě…“ řekl. „Ale ne, co tě to napadlo? Prostě jsem na to zapomněl. A vzpomínáš si, jak na nás Kapitán pořád zkoušel přetížení?“

„A jak ty ses přejedl čokolády?“ řekl jedovatě Pavel.

„A vzpomínáš si, jak jsme zkoušeli palivo pro rakety?“ rychle si vzpomněl Lin.

„No jo,“ zasněně řekl Pavel. „To byl průšvih!“

„Já mám jizvu do dneška,“ hrdě řekl Lin. „Hele, sáhni si.“ A obrátil se k Paulovi zády.

Pavel si na jizvu ochotně sáhl.

„Byli jsme dobrá parta,“ řekl. „Prima. A pamatuješ si, jak jsme při velkém nástupu napodobili hejno rakopavouků?“

„To byl rachot!“ zvolal Lin.

Bylo to skutečně příjemné vzpomínání.

Pavel najednou vyskočil a nebývale živě předvedl rakopavouka. Odporné skřehotavé zavytí mnohanohé zrůdy prodírající se džunglí hrozné Pandory se rozlehlo po okolí. A jako odpověď sem zdálky doletělo hluboké hlasité zanaříkání. Pavel leknutím znehybněl.

„Co to bylo?“ zeptal se.

Lin se zachechtal.

„Ty pavouku! To byly přece krávy!“

„Jaké krávy, člověče?“ nespokojeně se zeptal Pavel.

„Krávy na maso,“ vysvětlil mu Lin. „Vařené nebo pečené jsou strašně moc dobré.“

„Poslyš, Line,“ řekl Pavel, „to jsou důstojní soupeři. Chci se na ně podívat. Vůbec bych chtěl vidět, co tu děláte.“

Linova tvář zesmutněla.

„Nech toho, Polly,“ řekl. „Krávy jako krávy. Ještě si chvilku posedíme. Přinesu ti ještě mošt, chceš?“

Už ale bylo pozdě. Pavel byl nabit energií.

„Neznámé nás volá. Kupředu, ke krávám na maso, které hodily rukavici rakopavoukům. Kde mám košili? Nějaký plemenný býk mi sliboval čistou košili!“

„Polly, Polly!“ přesvědčoval ho. „Nech krávy být. Pojďme raději do laboratoře.“

„Já jsem septický,“ prohlásil Pavel. „Do laboratoře nechci. Chci ke krávám.“

„Krávy tě potrkají,“ řekl Lin a hned se zarazil. Dopustil se chyby.

„Vážně?“ řekl Polly se skrývaným nadšením. „Košili. Červenou košili! Přichystáme tam koridu!“

Lin se v zoufalství plácl do stehen.

„Ty ses mi pověsil na krk, ty rakomatadore!“

Vstal a zamířil k domu. Pavel se také zvedl a když kolem něho Lin procházel, postavil se na špičky, nahrbil se a s obrovskou chutí se postavil jako matador na býčích zápasech. Lin zabručel a bodl ho do břicha.

Jakmile Pavel uviděl krávy, hned mu bylo jasné, že žádná korida nebude. Pod horkou pálivou oblohou se hustou šťavnatou trávou, vysokou jako člověk a mizící někde za obzorem, pomalu pohybovala obrovitá skvrnitá vypasená zvířata. Řada se zakusovala do měkké zelené roviny, za ní zůstávala kouřící země bez jediného stébla. Nad rovinou visela stálá elektrická vůně, vonělo to ozonem, horkou černozemí, trávou a čerstvým hnojem.

„No nazdar!“ zašeptal Pavel a usedl na kopeček.

Řada se sunula kolem něho. Škola, do které Pavel chodil, byla v obilnářské oblasti, o chovatelích dobytka toho věděl hodně málo a to, co kdysi znal, dávno zapomněl. O krávách pěstovaných na maso neměl ani potuchy. Jednoduše jedl hovězí maso. A teď kolem něho hlučně a s nepřetržitým praskáním, mlaskáním a přežvykováním, se vzdechy, které člověka až dojímaly, procházelo organizované stádo živého masa. Občas nějaká tmavohnědá kravka vystrčila z trávy oslintanou tlamu, celou zamazanou do zelena, a vydala ze sebe hluchý hluboký řev.

Posléze uviděl Pavel ploché kybernetické stroje. Hbitě se pohybovaly na širokých měkkých pásech. Každou chvíli se zastavily, hrabaly se v zemi, zůstávaly pozadu a znovu vybíhaly kupředu. Nebylo jich moc, tak půldruhé desítky, s neuvěřitelnou rychlostí se proháněly podél řady dobytka, až jim od pásů odletovaly vlhké černé chuchvalce.

Najednou slunce zakryl tmavý mrak. Spustil se vydatný teplý déšť. Pavel se ohlédl na vesnici, na bílé domky rozházené v tmavé zeleni zahrad. Připadalo mu, že mřížkovité paraboloidy synoptických kondenzátorů na průhlední věži stanice pro mikropočasí jsou zaměřeny rovnou na něho. Déšť rychle ustal a mrak se posunul za stádem. Pavel se chtěl zajímat o nejasné siluety, které se najednou objevily nad obzorem, ale vtom ho začalo něco kousat. Byl to drobný šedivý okřídlený hmyz protivného vzhledu. Pavel pochopil, že to byly mouchy. Možná že byly dokonce z hnoje. Když si to uvědomil, vyskočil a rychle uháněl do vesničky. Mouchy ho nepronásledovaly.

Přešel přes říčku, zastavil se na břehu a nějakou chvíli přemýšlel: má se vykoupat? Rozhodl se, že to nestojí za to a začal stoupat pěšinkou k vesničce. Šel a přemýšlel: ‚Dobře, že mě zkropil ten déšť. A mouchy už vědí, na co si mají sednout… Dobře mi tak, příživníkovi jednomu. Všichni dělají něco užitečného. Kapitán lítá… Athos loví blechy na modrých hvězdách… Šťastlivec Lin si léčí krávy… Jak já si tohle zasloužím? Proč já, pracující člověk, se musím cítit jako příživník?‘ Procházel se po pěšince a uvažoval, jak krásně mu bylo tehdy v noci, když měl tak blízko k vyřešení Čebotarevova problému, přinutil Lídu, aby vstala, dal jí všechno zkontrolovat a když to bylo v pořádku, dokonce ho políbila na tvář… Pavel si na tu tvář sáhl a povzdechl si. Jak by to teď bylo bezvadné, kdyby se zavrtal do nějakého pořádného problému, jako je třeba Fermova věta! V hlavě má ale bohapusté prázdno a nějaký přitroublý vnitřní hlas mu tvrdí: ‚Uděláme z něčeho druhou odmocninu…‘

Na okraji vesnicky se Pavel znovu zastavil. Pod rozložitou třešní ležel na křídle jednomístný pterokar. Na bobku vedle něho seděl s trpitelským výrazem ve tváři asi patnáctiletý chlapec. Před ním se s jednotvárným bzučením zmítal v trávě nohatý kybernetický metař. Bylo jasně vidět, že mu není dvakrát dobře.

Když na chlapce padl Paulův stín, zvedl hlavu a vstal.

„Dosedl jsem na něj pterokarem,“ řekl povědomým provinilým tónem.

„A teď ti to je strašně líto, co?“ zeptal se Pavel hlasem svého učitele.

„Já jsem to přece neudělal schválně,“ trval na svém chlapec.

Chvíli mlčky sledovali pohyby rozmáčknutého kybernetického stroje.

„Tak se podíváme, co se tu vlastně stalo,“ řekl a uchopil stroj za manipulátor. Kybernetický stroj něco zabrebtal.

„Bolí ho to, chlapečka,“ řekl něžně Pavel a prsty se dotýkal regulační soustavy. „Nožičku má bolavou, chudinka malá… nožičku.“

Kybernetický stroj znovu něco zabrebtal, trhl sebou a ztichl. Chlapec ulehčené vydechl.

„Bylo to strašné,“ povídal, „jak strašně křičel, když jsem vystoupil z pterokaru…“

„Tak my jsme křičeli,“ broukal Pavel a pokoušel se odšroubovat pancíř. „Máme vynikající akustiku, ukřičenou… AKU-6 to je zařízeníčko s podélnou vibrací… S pilovou modulací… Ták…“ Pavel sejmul pancíř a opatrně ho položil do trávy. „A jakpak se jmenujeme?“

„Feďa,“ řekl chlapec. „Fjodor Skvorcov.“

Závistivě sledoval obratné Paulovy prsty.

„Kybernetický metař strejdy Fédi, silný je jak tři medvědi,“ oznámil Pavel a vytahoval z nitra stroje regulační blok. „Já tady už jednoho Feďu znám. Vypadá docela dobře, samá piha. Je to strašně moc aseptický mladík. Není to náhodou tvůj příbuzný?“

„To ne,“ řekl chlapec vesele. „Já jsem tady na praxi. Vy jste kybernet?“

„My tudy jen projíždíme,“ řekl Pavel. „A hledáme nápady. Ty nemáš někde zatoulaný nějaký svůj nápad?“

„Já mám… Já… V laboratoři máme spoustu nápadů, ale nic nám nevychází.“

„To je mi jasné,“ bručel Pavel a hrabal se v regulačním bloku. „Hejna myšlenek se rojila ve vzduchu… Najednou se lovec vyřítí a vystřelí na rakopavouka…“

„Vy jste byl na Pandoře?“ závistivě se ho zeptal chlapec.

Pavel se uličnicky ohlédl a rychle ze sebe vyrazil zavytí rakopavouka, který právě dostihl svou kořist.

„Senzační!“ řekl chlapec Feďa.

Pavel složil kybernetického metaře, plácl ho po lesknoucích se černých zádech a metař vyběhl na výsluní, aby načerpal energii.

„Výborně!“ řekl Pavel a utřel si ruce o kalhoty. „Teď se podíváme, co se nám přihodilo s pterokarem…“

„Ne, to prosím vás ne…“ rychle protestoval chlapec Feďa. „Pterokar, to já sám, čestné slovo…“

„Jo tak ty sám,“ řekl Pavel. „Tak já si jdu umýt ruce. A kdo je tvůj učitel?“

„Mým učitelem je Nikolaj Kuzmič Bělka, oceánolog,“ řekl chlapec a naježil se.

Pavel si nedovolil zavtipkovat, beze slova poklepal chlapci na rameno a šel dál svou cestou. Bylo mu teď podstatně líp. Už minul první dvě ulice vesničky, když se mu nad hlavou se zašuměním přehnal známý pterokar a příšerně falešný klukovský hlas napodobil zavytí rakopavouka, který právě dostihl kořist.

Zamyšlený Pavel narazil na dvouhlavé tele. Zvíře uskočilo stranou a upřelo na Paula oba páry očí. Levou hlavu pak sklonilo k trávě pod nohama, pravou se natáhlo k větvičce šeříku sklánějící se nad cestou. Tady dostalo za vyučenou proutkem a se zabučením se rozběhlo dál. Dvouhlavé tele poháněla nesmírně sympatická opálená dívka v květovaných letních šatech bez rukávů a se slaměným kloboukem na ucho. Paul ztřeštěně zabrumlal:

„Pastýřka lepá na trh teď spěchá…“

„Cože?“ zeptala se dívka a zastavila se.

Bane, nebyla jenom nesmírně sympatická. Byla jednoduše úžasně krásná. Tak krásná, že musela být i chytrá, tak chytrá, že musela být i příjemná, tak příjemná, že… Paul okamžitě zatoužil, aby měl v té chvíli široká ramena, aby byl vysoký, měl jasnou hlavu a klidné oči. Jako blesk mu proletělo hlavou: ‚Na každý pád musím být aspoň vtipný.‘ Řekl:

„Jmenuji se Paul.“

Dívka mu odpověděla:

„Já se jmenuji Irina. Co jste to povídal, Paule?“

Paul se začal potit. Dívka čekala a netrpělivě sledovala vzdalující se tele. Myšlenky v Paulově hlavě se teď proháněly ve třech vrstvách. ‚Provedeme druhou odmocninu… Amor střílí z dvouhlavňovky… Teď si bude myslet, že koktám… Nápad — budu koktat!‘

„J-j-jak v-v-vidím, po-pospícháte,“ řekl a koktal, seč mu síly stačily. „Já-j-já… j-j-já v-v-vás večer na-na-najdu… Do-do-do-volíte? V-v-večer.“

„Samozřejmě,“ zcela viditelně se zaradovalo děvče.

„T-t-tak na-na-na shledanou,“ řekl Paul a odešel. ‚Popovídal jsem si. To byl ohňostroj důvtipu.‘ Představil si sám sebe v okamžiku této besedy a nosem dokonce zasténal, jak mu to připadalo hloupé.

Kousek od něho zaburácel reproduktor:

„Všechny odborníky na anesteziologii žádáme, aby se zastavili ve třetí laboratoři! Volá vás Potapenko. Zrodil se nápad. Všechny volné odborníky na anesteziologii žádáme, aby se zastavili ve třetí laboratoři. A ne abyste se zase cpali do hlavní budovy, jako minule. Do třetí laboratoře. Do třetí laboratoře!“

„Proč jenom nejsem odborník přes anesteziologii?“ pomyslel si Paul. „To já bych se do hlavní budovy necpal…“ Kolem něho se prostředkem ulice mihly dvě dívky v krátkých kalhotách, zřejmě odbornice na anesteziologii.

Ve vesnici bylo ticho, prázdno. Na dokonale čisté křižovatce se nudil osamělý kybernetický metař. Paul mu z lítosti hodil hrst listí, kybernetický stroj ožil a hned se pustil do práce. ‚Ani v jediném městě jsem nezažil takovou spoustu kybernetických metařů,‘ pomyslel si Paul. ‚Ostatně je to chovatelská farma, může se tu stát všelicos…‘

Za ním se rozlehl zlověstný dupot kopyt. Paul se polekaně ohlédl a vtom kolem něho proletěli čtyři zpěnění koně. Na prvním ujížděl přitisknutý k hřívě do černá opálený a potem se lesknoucí mladík v krátkých bílých trenýrkách. Další koně byli bez jezdců. U nízké budovy, asi dvacet metrů od Paula, chlapec v plné jízdě seskočil rovnou na schůdky verandy, pronikavě pískl a zmizel za dveřmi. Koně frkali, vysoko zvedali hlavy, opsali půlkruh a znovu se vrátili k verandě. Paul se jimi nestačil ještě ani pořádně pokochat. Z nízké budovy vyběhli tři chlapci a jedno děvče, ani se nezastavili, skočili na koně a stejně zběsilým tryskem proletěli kolem Paula na opačnou stranu. Už zatáčeli za roh, když na verandu vyběhl chlapec v bílých trenýrkách a zavolal za nimi:

„Vzorky odvezete rovnou na stanici! Aljoškóóó!“

Venku už ale nebyla ani noha. Chlapec chvíli postál, otřel si čelo a vrátil se do budovy. Paul si povzdychl a šel dál.

Na prahu Kostylinovy pracovny se zastavil a chvíli poslouchal. To, co zaslechl, mu připadalo podivné. Tupý úder. Bolestivý vzdech. Něco se pohnulo. Unuděný hlas řekl: ‚Správně.‘ Ticho. Znovu tupý úder. Paul se ohlédl na náměstíčko laboratoře zalité sluncem. Kostylinův hlas řekl: ‚Špatně. Jen tam zůstaň!‘ Tupý úder. Paul vstoupil do předsíně a uviděl bílé dveře s nápisem ‚Chirurgická laboratoř‘. Za dveřmi řekl unuděný hlas: ‚Proč to vlastně pořád odebíráme z kýty? Proč to nevezmeme ze zad?‘ Do toho zabasoval Kostylin: ‚Zkoušeli to na Sibiři, ale nepodařilo se jim to.‘ Znovu tupý úder.

Paul přistoupil ke dveřím, které se bezhlučně otevřely. V laboratoři byla spousta světla, podél zdí zářila matovou bělostí na první pohled podivná zařízení, rozlehlá skla zabudovaná do zdi byla temná. Paul se zeptal:

„Může vstoupil jeden septický člověk?“

Nikdo mu neodpověděl. V laboratoři bylo asi deset lidí. Všichni se mračili a tvářili se zamyšleně. Tři z nich seděli vedle sebe na dlouhé nízké lavici a mlčeli. Dívali se na Paula naprosto netečně. Dva seděli zády ke dveřím u vzdálené zdi, hlavy měli u sebe a něco četli. Uprostřed půlkruhu se tyčil tváří ke zdi Saška Lin. Pravou ruku měl přiloženou ke tváři, levou zastrčenou pod pravou paži. Pihovatý Feďa, co stál v půlkruhu, se rozmáchl a plácl ho do levé dlaně. Všichni ostatní ožili, vystrčili před sebe zaťaté pěsti se zvednutými palci. Kostylin se mlčky otočil a ukázal na jednoho z nich, ten mlčky zavrtěl hlavou a Kostylin zaujal původní postavení.

„Tak může vstoupit septický člověk?“ znovu se zeptal Paul. „Nebo jdu nevhod?“

„To je Poutník,“ řekl unuděným hlasem jeden z těch, co seděli na lavici. „Jen vstupte, Poutníče. My tu jsme všichni septičtí.“

Paul vešel. Člověk s unuděným hlasem řekl jen tak nikomu:

„Rolníci, navrhuji vám projít všechny rozbory ještě jednou. Třeba tam je přece jen málo bílkovin.“

„Bílkovin je tam dokonce víc než jsme počítali,“ řekl jeden z těch, co hráli tu podivnou hru.

Rozhostilo se tíživé mlčení, jenom se ozývaly údery a někdo vždycky vyslovil občas: ‚Špatně, neuhodls!‘

‚Nojo,‘ pomyslel si Paul. ‚V chirurgické laboratoři to nevypadá zrovna nejlíp!‘

Kostylin najednou odstrčil spoluhráče a vstoupil doprostřed místnosti.

„Mám návrh,“ řekl nadějně. (Všichni se k němu obrátili, dokonce i ti, co seděli nad záznamy.) „Pojďme se vykoupat.“

„Jdeme,“ řekl odhodlaně člověk s unuděným hlasem. „Musíme začít přemýšlet od začátku.“

Nikdo jiný na návrh nereagoval. Chirurgové se rozešli po místnosti a znovu se odmlčeli.

Kostylin přistoupil k Paulovi a vzal ho za ramena.

„Jdeme, Polly,“ řekl smutně. „Pojď, hochu. Nebudeme přece truchlit, no ne?“

„Samozřejmě, Line!“ řekl Paul. „Když se to nedaří dneska, podaří se to pozítří.“

Vyšli do prosluněné ulice.

„Tak jen se nestyď, Line,“ řekl Paul. „Klidně se mi vybreč na hrudi, jen se nestyď.“

Na Planetě bylo kolem sta tisíc chovatelských farem. Existovaly farmy, kde se pěstovaly krávy, jinde se pěstovala prasata, někde pěstovali slony, antilopy, lamy, ovce. Na středním toku Nilu pracovaly dvě farmy, kde se pokoušeli pěstovat hrochy.

Na Planetě bylo kolem dvou set tisíc obilnářských farem. Pěstovalo se v nich žito, pšenice, kukuřice, pohanka, proso, čirok cukrový. Byly také specializované farmy, jako třeba farma ‚Volha-Jednorožec‘, které měly široký profil. Všechny společně vytvářely základnu hojnosti — gigantický, maximálně automatizovaný kombinát vyrábějící veškeré potraviny počínaje vepřovým a brambory, ústřicemi a mangem konče. Žádné živelní pohromy, žádné katastrofy jako neúroda nebo hlad Planetě teď nehrozily. Jednou provždy organizovaná soustava hojnosti byla řízena zcela automaticky a vyvíjela se tak prudce, že bylo nutno se postarat, aby výroba nepřevýšila spotřebu. Problém stravování přestal existovat, stejně jako pro člověka nikdy neexistoval problém s dýcháním.

Navečer měl Paul už představu, i když značně obecnou, čím se zabývají chovatelé dobytka. Farma Volha byla jednou z několika tisíc chovatelských farem mírného pásu Planety. Člověk se tu mohl zabývat praktickou genetikou, embryomechanickým veterinářstvím, ekonomickou statistikou v oblasti potravin, zoopsychologií a agrotechnickou kybernetikou. Paul se tu také setkal s jedním půdoznalcem, který neměl zjevně co dělat: pil čerstvě nadojené mléko, bezhlavě se ucházel o hezkou zoopsycholožku a stále ji zval do Amazonských bažin, kde má stále ještě co dělat pedolog, který má k sobě aspoň trochu úcty.

Ve stádu ‚Volha-Jednorožec‘ bylo kolem šedesáti tisíc kusů. Paul nesmírně obdivoval naprostou samostatnost stáda — od rána do rána všechny krávy dohromady i každou zvlášť obsluhovaly pouze kybernetické stroje a veterinární automaty. Stádo sloužilo podle potřeby od rána do rána zpracovatelskému kombinátu zakázkové linky na jedné straně a neustále rostoucím vědeckým požadavkům chovatelů na straně druhé. Bylo možno třeba navázat spojení s dispečerem a vyžádat u služby krávu starou sedm set dvaadvacet dní, takové a takové barvy, takových a takových rozměrů, pocházející z plemene Mikuláše II. Za půl hodinky požadované zvíře v doprovodu kybernetického stroje umazaného od hnoje čekalo v přejímacím boxu zakázkové kanceláře (říkejme tomu třeba tak).

Ostatně právě genetická laboratoř se zabývala těmi nejbláznivějšími pokusy a byla neustálým zdrojem některých nedorozumění mezi farmou a zpracovatelským kombinátem, což byli skromní, ale nesmlouvaví ochránci světové gastronomie a mohli se zbláznit, když viděli v další dodávce krav zrůdný kus nejen svým vzezřením, ale hlavně svou chutí připomínající nejspíš mořského kraba. Na farmu okamžitě přijel zástupce z kombinátu. Šel okamžitě do genetické laboratoře a hledal „autora tohoto nechutného vtipu“. K autorství se jednomyslně hlásilo všech sto osmdesát pracovníků genetické laboratoře (nepočítaje v to studenty-praktikanty). Zástupce kombinátu zdrženlivě připomínal, že cílem farmy je nepřetržitě zásobovat zakázkovou linku hovězím masem všeho druhu a ne žabími stehýnky nebo konzervovanými medúzami. Sto osmdesát pokrokově naladěných genetiků jednohlasně protestovalo proti takovému zúženému přístupu k zásobovacímu problému. Genetikům připadá podivné, že právě takový zkušený a znalý pracovník, jako je právě XY, se drží takových konzervativních názorů a nepřikládá žádný význam reklamě, která existuje jak známo proto, aby změnila a zdokonalovala chutě obyvatelstva. Zástupce kombinátu připomínal, že ani jediný nový potravinový druh nesmí být puštěn do spotřebitelské sítě bez schválení Akademie zdravotnictví. (Volání z řad genetiků: Konzervativci! Společnost přátel slepého střeva!) Zástupce kombinátu rozhodil rukama a celým svým vzezřením dával najevo, že jim nijak nemůže pomoci. Volání přecházelo v hučení a brzy zaniklo docela: autorita Akademie zdravotnictví byla obrovská. Pak zástupce doprovodili do laboratoře, aby mu předvedli „nějaké novinky“. Zástupce kombinátu bledl, potácel se a vyžadoval na nich ujištění, že nic z toho není jedlého. Místo odpovědi mu dávali ochutnat maso, které nepotřebovalo žádné koření, maso, které nepotřebovalo solit, maso, které se rozpouštělo v ústech jako zmrzlina, speciální maso pro kosmonauty a jaderné techniky, speciální maso pro budoucí matky a dokonce i maso, které je možno jíst syrové. Zástupce kombinátu všechno ochutnával a nadšeně volal: „No to je dobrota! To je skvělé!“ a vyžadoval na nich přísahu, že tohle všechno bude převedeno z pokusné oblasti už v příštím roce. Naprosto klidný se rozloučil a odjížděl, aby po měsíci celý ten kolotoč začal znovu.

Informace, které za celý den Paul nasbíral, mu dala křídla a dala mu jistotu, že je tu spousta možností, jak se zaměstnat. ‚Nejdřív půjdu ke kybernetikům a budu pást krávy,‘ uvažoval, když seděl na otevřené verandě kavárny a roztržitě pozoroval sklenici sodové kyšky. ‚Polovinu kybernetických metařů zaženu na pole. Ať tam chytají mouchy. Navečer budu vždycky pracovat s genetiky. Bylo by dobře, kdyby Irina byla taky genetička. Mě by samozřejmě nechali pracovat s ní. Každé ráno bych k ní posílal kybernetický stroj s kyticí. A večer taky.‘ Upil trochu kyšky a pohlédl dolů na černé pole za řekou. Už se tam zlehýnka zelenala mladá tráva. ‚To je vymyšlené!‘ pomyslel si Paul. ‚Zítra kybernetické stroje otočí stádo a poženou ho zpátky. To jsou tedy tak zvané člunkové pastviny. Všechno je to ovšem pouhá rutina. My s Irinou vypěstujeme krávy, které budou požírat půdu. Jako dešťovky. To bude legrace! Jenom jak to bude s Akademií zdravotnictví…‘

Na verandu se nahrnula početná společnost debatující o smyslu života a hned začala sestavovat stoly k sobě. Někdo tam drmolil:

„Člověk umírá, ale je mu to fuk — dědic nedědic, potomek nepotomek…“

„To býkovi Mikuláši druhému je naprosto jedno…“

„Co sem pleteš býka? Tobě je taky všechno úplně jedno! Ty jsi odešel, zmizel, rozpustil se… Ty tu nejsi, chápeš to…?“

„Počkejte, hoši… Je v tom určitá logika, přirozeně. Smysl života zajímá jenom živé.“

„To by mě zajímalo, kde bys byl, kdyby tvoji předkové uvažovali stejně. Dodneška bys oral půdu hákem…“

„Ale jdi! Co to má společného se smyslem života? Je to prostě zákon vývoje výrobních sil…“

„A co to má společného se zákonem?“

„Co to má společného? Ať chceš nebo nechceš, výrobní síly se vyvíjejí. Po rádlu přišel traktor, po traktoru kybernetický stroj…“

„Dobrá, nechme tedy předky na pokoji. Ale existovali přece lidé, jejichž smysl života byl v tom, že by měli vymyslet traktor?“

„Co to sem taháte? Co to sem pořád taháte? Nejde přece o to, proč žije člověk jako jednotlivec, ale proč existuje lidstvo! Nic jste z toho nepochopili a…“

„Ty jsi nic nepochopil!“

„Poslouchejte! Poslouchejte mě! Zemědělci! Já vám to hned vysvětlím… Auvej!“

„Nechte ho! Nechte ho, ať mluví!“

„To je složitá otázka. Jak dlouho lidé existují, tak dlouho se dohadují o smyslu života…“

„Stručněji!“

„…o smyslu své existence. Tak za prvé — potomci tu s tím nemají nic společného. Člověk dostane život ať chce, nebo ne.“

„Stručněji!“

„Tak si to řekni sám!“

„Jasně, Alane, řekni to stručněji!“

„Tak stručněji — život je zajímavý, a proto ho žijeme. A pro koho zajímavý není — už ať jsi v Sněgirevu, tam je továrna na hnojiva…“

„Jen do něho, Alane!“

„Ale ne, kluci… Ono to svou logiku má…“

„To je filozofie od plotny. Co to znamená, když řekneš — život je zajímavý? Proč vůbec jsme — to je otázka!“

„Proč je posunutí perihélia? Nebo Newtonův zákon?“

„To je to nejhloupější, jak se můžeš ptát — proč. Proč slunce vychází na východě?“

„Prosím tě! Jeden trouba klade takovou otázku, aby zahnal do kouta tisíc filozofů.“

„Trouba? Já jsem takový trouba, jako vy jste filozofové…“

„Nechte těch řečí, pojďte mluvit raději o lásce.“

„Láska, co to je? Co to je láska?“

„A proč je láska? To je otázka! Co ty na to, Žoro?“

„Víte, zemědělci, když se na vás člověk podívá v laboratoři, tak si říkám — lidi jako lidi. Ale jak dojde na filozofii… Láska, život…“

Paul si vzal židli a vmísil se do společnosti. Poznali ho.

„A hele! Poutník! Poutníku, co to je láska?“

„Láska,“ řekl Paul, „to je specifická vlastnost vysoce organizované hmoty.“

„Proč zrovna organizované a hmoty k tomu — prosím tě!“

„Tak přece…“

„Poutníče, znáš nějaké nové vtipy?“

„Znám,“ řekl Paul. „Jsou ale hloupé.“

„My jsme taky hloupí…“

„Ať je poví. Řekni vtip, já ti řeknu, jaký jsi.“

Paul řekl:

„Jeden kybernetik (smích) vynalezl prediktor, stroj, který předpovídá budoucnost, takový stopatrový agregát. Nejdřív položil prediktoru otázku: ‚Co budu dělat za tři hodiny?‘ Prediktor si broukal do rána a pak oznámil: ‚Budeš sedět a čekat, až ti odpovím.‘“

„Tak jo,“ řekl někdo.

„Co — tak jo?“ řekl Paul chladnokrevně. „Chtěli jste to sami.“

„Poslouchejte, zemědělci, proč jsou všechny tyhle vtipy o kybernetice takové praštěné?“

„Proč — to je nejdůležitější! To je otázka!“

„Poutníku, jak se vlastně jmenuješ?“

„Paul,“ zabrumlal Paul.

Na verandu přišla Irina. Byla nejkrásnější ze všech děvčat, co seděla u stolu. Byla tak krásná, že Paul přestal vnímat. Usmála se, něco prohodila, na někoho zamávala rukou a usedla vedle dlouhonosého Žory, ten se k ní hned naklonil a něco se zeptal, určitě to bylo: Proč? Paul nabral dech a všiml si, že soused po pravici mu pláče na rameni:

„My to prostě ještě nedovedeme. Šaška to za nic na světě nedokáže pochopit. Takové věci se nedají lámat přes koleno…“

Paul souseda poznal, byl to Vasja, ten s unuděným hlasem.

„…Takové věci se nedají lámat přes koleno. My dokonce ani Přírodu neuzpůsobujeme, my ji lámeme na kousky!“

„Ale… člověče… o čem to vlastně mluvíš?“ přeptal se Paul opatrně. Zanic si nedokázal vysvětlit, kdy a jak se tu objevil Vasja.

„Vždyť ti to povídám,“ trpělivě říkal Vasja, „přestavět živý organismus, aniž se změní genetika.“

Paul neustále hleděl upřeně na Irinu. Žora s dlouhým nosem jí naléval šampaňské. Irina něco rychle povídala a poklepávala na sklenici opálenými prsty. Vasja řekl:

„Hele! Ty ses zamiloval do Iriny! To tě lituju.“

„Do jaké Iriny?“ drmolil Paul.

„Ta dívka je Irina Jegorovová. Pracovala u nás v oddělení obecné biologie.“

Paulovi připadalo, že spadl z velké výsky.

„Jak to, pracovala?“

„Vždyť ti povídám, že tě lituju,“ řekl klidně Vasja. „Brzy odjíždí.“

Paul viděl jenom její profil, prozářený sluncem.

„Kam?“

„Na Dálný východ.“

„Vasjo, nalej mi víno,“ řekl Paul. Vyschlo mu v krku.

„A ty u nás budeš pracovat?“ zeptal se Vasja. „Saška říkal, že ti to docela myslí.“

„Že mi to myslí?“ opakoval mechanicky Paul. „Vysoké jasné čelo a klidné oči…“

Vasja se zasmál.

„Nebuď smutný,“ řekl. „Vždyť je nám teprve pětadvacet.“

„Ne,“ řekl Paul roztrpčeně. „Co by mě tu mělo vlastně držet? Jasný, že tu nezůstanu… Pojedu na Dálný východ…“

Těžká ruka mu dopadla na rameno a mohutný bas se informoval:

„Kdo že to tu pojede na Dálný východ?“

„Line, poslouchej mě, Line,“ řekl Paul žalostně. „Proč já musím mít takovou smůlu? Řekni, proč?“

„Irina,“ řekl Vasja a vstal.

Lin usedl na jeho místo a přitáhl k sobě jídlo se studeným masem. Měl unavenou tvář.

Paul na něho hleděl s obavami i nadějí, docela jako kdysi za starých časů, kdy sousedé z patra přichystali celoškolní honičku, aby dopadli vtipálka Lieber Pollyho a aby ho odnaučili jeho vtípkům.

Lin začal žvýkat veliký kus masa a řekl basem, který přehlušil hluk na verandě:

„Zemědělci! Vyšel nový vydavatelský katalog v ruštině. Zájemci jsou zváni do klubu.“

Všichni se na něho ohlédli.

„Co v něm všechno je?“

„Je tam Mironov, Saško?“

„Je,“ řekl Lin.

„A co ‚Železná věž?“

„Je. Už jsem si ji objednal.“

„A co ‚Čistý jako sníh‘?“

„Taky. Je tam šestaosmdesát titulů, všechno si to nepamatuju.“

Veranda se začala rychle vylidňovat. Odešel Alan. Odešel Vasja. Odešla Irina s dlouhonosým Žorou. Netušila nic. Dokonce si ničeho ani nevšimla. A samozřejmě si nic nepamatovala. A na nic si nevzpomněla. ‚Na Žoru si vzpomene. Na dvouhlavé tele si taky vzpomene. Ale po mně ani nevzdychne…‘

Lin řekl:

„Nešťastná láska člověka aktivizuje. Je však krátká, Polly. Zůstaneš tady. Já na tebe dohlédnu.“

„Co kdybych přece jenom jel na Dálný východ?“ řekl Paul.

„Proč? Budeš jí tam jenom překážet a plést se pod nohy. Znám Irinu a znám taky tebe. Jsi o padesát let hloupější než její hrdina.“

„Co kdybych…“

„Ne,“ řekl Lin. „Zůstaň tu se mnou. Copak tě tvůj Lin někdy zklamal?“

A tak se Paul podřídil. Mírně poklepal Linovi po obrovitých zádech, vstal a přistoupil k balustrádě. Slunce zapadlo, na farmu se snášel teplý průhledný soumrak. Někde docela blízko hráli na pianino a velice krásně dvojhlasně zpívali. ‚Tak jo,‘ pomyslel si Paul. Naklonil se přes balustrádu a vydal tichounké zaječení gigantického rakopavouka, který právě ztratil stopu.