Poledne, XXII. století

NÁVRAT

Sergej Ivanovic Kondratěv se vrátil domů v poledne. Celé ráno strávil v Malém informatoriu: hledal pro sebe nějaké vhodné povolání.

Doma bylo chladno, ticho a cítil se velice osamělý. Prošel všemi místnostmi, napil se trochu narzanu, zastavil se před prázdným psacím stolem a začal uvažovat, jak zabít den. Za oknem ostře svítilo slunce, pípal nějaký ptáček, v šeříkových keřích bylo slyšet kovové klapání a cvakání. Zřejmě se tam lopotila jedna z těch mnohonohých dělných oblud, které pořádnému člověku braly možnost stát se třeba takovým zahradníkem.

Bývalý navigátor si povzdechl a zavřel okno. Že by šel k Žeňovi? Ale ne, toho určitě nezastihne doma. Navěsil na sebe diktafony novější výroby a teď lítá po celém Uralu; v hlavě má milión starostí, nepočítaje ovšem drobná přání. ‚Nedostatek vědomostí,‘ prohlašuje, ‚je třeba nahrazovat nadměrnou energií.‘ Šejla je krásný člověk, všechno chápe, ale nikdy není doma, když není doma Žeňka. Navigátor došel zvolna do jídelny a vypil ještě sklenici narzanu. Že by se naobědval? Nápad to není špatný, naobědvat se může důkladně a s chutí. Jenomže nemá na jídlo chuť…

Přistoupil k okénku zakázkové linky, zvolil nazdařbůh šifru a zvědavě čekal, co se stane. Nad okénkem se rozsvítilo zelené světélko: zakázka byla přichystána. Navigátor s určitými obavami nadzvedl kryt. Na dně rozlehlé plochy ležel papírový talířek. Navigátor ho vzal a postavil na stůl. Na talíři ležely dvě pořádné mírně nasolené okurky. Takové okurky kdyby tak měli na Tajmyru koncem druhého roku… Že by zašel k Protosovi? Protos byl výjimečný člověk. Když je ale pořád zaměstnaný, ten milý starý Protos. Všichni pořádní lidé jsou nějak zaměstnaní… Navigátor roztržitě vzal z talíře okurku a snědl ji. Pak snědl i druhou a odnesl talíř do odpadkové šachty. ‚Třeba bych měl ještě jednou zajít mezi dobrovolníky a popovídat si s nimi?‘ pomyslel si. ‚Nebo že bych si zajel do Valparaisa? Tam jsem ještě nebyl…‘ Navigátorovy úvahy přerušila signální melodie — někdo žádal o souhlas, aby mohl vstoupit. Navigátor se zaradoval: nebyl zvyklý, že by k němu někdo chodil. Prapravnuci ho zřejmě z falešné skromnosti nechtěli obtěžovat. Za celý týden, co tu bydlel, ho jenom jednou navštívila sousedka, osmdesátiletá svěží žena se staromódním uzlem z černých vlasů na zátylku. Prohlásila se za starší operátorku obilnářského závodu a během dvou hodin ho trpělivě učila volit šifry na klaviatuře zakázkové linky. Moc oduševněle spolu nemluvili, i když to byl zcela jistě výborný člověk. Pak se několikrát bez jakéhokoli pozvání objevili velmi mladí prapravnuci, kteří ani v nejmenším nepředstírali skromnost. Byly to návštěvy motivované důvody čistě egoistickými. Jeden přišel podle všeho proto, aby navigátorovi přečetl svou ódu na návrat Tajmyru, z níž navigátor porozuměl pouze jednotlivým slovům (Tajmyr, kosmos), óda byla psána v jazyce suaheli. Ten druhý psal životopis Edgara Allana Poea, a aniž věřil v úspěch, vyžadoval nějaké méně známé podrobnosti ze života velkého amerického spisovatele. Kondratěv mu sdělil, co se proslýchalo o setkání Poea s A. S. Puškinem a poradil mu, aby se obrátil na Jevgenije Slavina. Ostatní mladíci i dívky se objevili proto, aby — použijeme-li výrazových prostředků jednadvacátého století — sbírali autogramy, jak jejich činnost pojmenoval Kondratěv. Avšak dokonce mladí lovci autogramů byli lepší než nic, proto i ze zvuku signálu měl radost.

Kondratěv vstoupil do předsíně a zvolal: Vstupte! Vešel vysoký člověk ve volné šedé blůze a dlouhých modrých kalhotách střižených jako pyžamo. Potichu za sebou zavřel, trochu naklonil hlavu a začal si Kondratěva prohlížet. Navigátorovi jeho tvář příliš živě připomínala kdysi vídané fotografie kamenných bůžků z ostrova Rapa-Nui — protáhlé, úzké vysoké čelo a mohutné obočí, hluboko zapadlé oči, dlouhý, ostrý zahnutý nos. Tvář měl tmavou a u rozhaleného límce blůzy bylo vidět nečekaně jemnou bílou kůži. Lovci autogramů se tento člověk zcela jistě nepodobal.

„Jdete za mnou?“ s nadějí v hlase se zeptal Kondratěv.

„Ano,“ řekl tiše a smutně neznámý. „Jdu za vámi.“

„Tak pojďte dál,“ řekl Kondratěv.

Byl dojat a trochu rozčarován smutným tónem neznámého. ‚Zřejmě to je přece jenom sběratel autogramů,‘ pomyslel si. ‚Musím ho uvítat trochu srdečněji.‘

„Děkuji,“ stále ještě tiše pronesl neznámý.

Trochu skloněn prošel kolem navigátora a zastavil se uprostřed přijímacího pokoje.

„Posaďte se, prosím,“ řekl Kondratěv.

Neznámý stál mlčky, soustředěně se díval na lehátko. Kondratěv na ně s určitým neklidem pohlédl také. Bylo to nádherné sklápěcí zařízení, široké, tiché a měkké, s pružným povrchem světle zelené barvy, pórovité jako houba.

„Jmenuji se Gorbovskij,“ řekl tiše neznámý, aniž spustil oči z lehátka. „Leonid Andrejevič Gorbovskij. Přišel jsem si s vámi popovídat jako hvězdoletec s hvězdoletcem.“

„Co se stalo?“ polekaně se zeptal Kondratěv. „Něco s Tajmyrem? No tak si sedněte, prosím vás!“

Gorbovskij stále stál.

„S Tajmyrem? To sotva… Ostatně já nevím,“ řekl. „Ale vždyť Tajmyr je v Kosmogačním muzeu. Co by se s ním ještě mohlo stát?“

„No jo,“ řekl Kondratěv s úsměvem. „Dál už asi nic.“

„Nic,“ souhlasil Gorbovskij a také se usmál. Usmíval se stejně jako mnozí oškliví lidé milým a jakýmsi dětským úsměvem.

„Tak co stojíme?!“ bodře zvolal Kondratěv. „Pojďte si sednout!“

„Víte… Sergeji Ivanoviči,“ řekl najednou Gorbovskij. „Nemohl bych si lehnout?“

Kondratěv se zarazil.

„Pro… prosím,“ zabrumlal. „Není vám dobře?“

Gorbovskij už ležel na lehátku.

„Ach, Sergeji Ivanoviči!“ řekl. „Vy jste jako všichni. Proč mi musí být zrovna špatně, když si chci poležet? V antických dobách se téměř pořád leželo… Dokonce i u jídla.“

Kondratěv se ani neohlédl, nahmatal za zády křeslo a sedl si.

„Už tehdy,“ pokračoval Gorbovskij, „bylo dobře známo přísloví, že lepší je ležet než sedět. A já jsem právě přiletěl. Vy sám víte, Sergeji Ivanoviči, co to jsou pohovky na korábech. Odporná tvrdá zařízení. A kdyby jenom na korábech! Ty nepředstavitelné lavice na stadiónech a v parcích! Skládací samopadající židle v kavárnách! A to strašné kamení na mořských plážích? Kdepak, Sergeji Ivanoviči, nevím jak vy, ale podle mne umění vyrobit opravdu komfortní postel nenávratně vymřelo, v té naší drsné době embryomechaniky a D-principu.“

‚Ale!‘ pomyslel si Kondratěv. Problém postelí před ním vyvstal v docela jiném světle.

„Poslyšte,“ řekl, „já jsem stihl ještě dobu, kdy se v Severní Americe provozovaly takzvané firmy a monopoly. Nejdéle ze všech se udržela malá firma, která si nahromadila pohádkový kapitál z matrací. Vyráběla nějaké zvláštní hedvábné matrace — nebylo jich tak moc, ale zato byly příšerně drahé. Miliardáři se prý o tyto matrace prali. Pozoruhodná matrace. Na nich člověka vůbec nic netlačilo.“

„A jejich tajemství zahynulo spolu s imperialismem?“ zeptal se Gorbovskij.

„Jistě,“ odpověděl Kondratěv. „Pak jsem odletěl na Tajmyru a víckrát jsem o nich neslyšel.“

Odmlčeli se. Kondratěv se tím kochal. Protos a Žeňa byli také výtečnými spolubesedníky, ale Protos rád mluvil o operaci jater, Žeňa většinou učil Kondratěva řídit pterokar a huboval ho pro společenskou netečnost.

„Ale ne, proč?“ řekl Gorbovskij. „My máme také skvělá lůžka. Ale nikoho nezajímají. Kromě mne.“

Otočil se na bok, tvář si opřel o ruku a řekl:

„Milý Sergeji Ivanoviči. To vy jste přistál na Planetě modrých písků?“

Navigátor se opět zarazil v půli slova. Planeta modrých písků mu s hrozivou přesností vyvstala před očima. Zrůdné dítě cizího slunce. Naprosto cizí. Byla pokryta oceány nejjemnějšího modrého prachu a v těchto oceánech docházelo k odlivům a přílivům, mnohabalovým bouřím a tajfunům a snad tam byl dokonce i nějaký život. Kolem zasypaného Tajmyru se svíjela procesí zelených světel, modré duny volaly a vyly různými hlasy, prachová mračna se jako gigantické améby plazily po bělavé obloze. Ani jediné tajemství neodhalila lidem Planeta modrých písků. Navigátor si při prvním výstupu zlomil nohu, kybernetičtí rozvědčíci se všichni do jednoho ztratili a pak se při naprostém bezvětří strhla opravdová bouře a sympatického hodného Königa, který nestačil vstoupit do korábu, to odmrštilo spolu s výtahem na reaktorový prstenec, rozdrtilo a rozmačkalo a odneslo stovky kilometrů do pouště, kde uprostřed modrých vln sály gigantické propasti miliardy tun prachu do nepředstavitelného nitra planety…

„A vy byste tam nepřistál?“ chraptivě řekl Kondratěv. (Gorbovskij mlčel.) „Vám je teď hej na vašich D-hvězdoletech… Dnes jedno slunce, zítra druhé, pozítří třetí… A pro mne… pro nás to bylo první cizí slunce, první cizí planeta, dovedete to pochopit? Byl to zázrak, že jsme se tam dostali… Musel jsem tam přistát, protože jinak… k čemu by to všechno bylo?“

Kondratěv se zarazil ‚Nervy,‘ pomyslel si. ‚Musím být klidnější. Už je to všechno pryč.‘

Gorbovskij zamyšleně řekl:

„Po vás jsem na Planetě modrých písků přistál jako první zcela jistě já. Šel jsem dolů na výsadkovém člunu a letěl jsem od pólu. Ach, Sergeji Ivanoviči, to nebylo snadné! Půl měsíce jsem jezdil kolem dokola. Dvanáct sondážních výzkumů! A kolik automatů jsme tam zničili! Klasické bouřlivé ovzduší, Sergeji Ivanoviči. A vy jste se na ni vrhl od rovníku. Bez rozvědky. A ještě ke všemu s takovou starou rachotinou. Ano.“

Gorbovskij si založil ruce za hlavu a zadíval se do stropu. Kondratěv nedokázal v nejmenším pochopit, jestli jeho jednání schvaluje nebo odsuzuje.

„Já jsem ale nemohl jednat jinak, Leonide Andrejeviči,“ řekl. „Znovu vám říkám — bylo to první cizí slunce. Pokuste se mě pochopit. Těžko si dokážu vymyslet nějakou pro vás přijatelnou analogii.“

„Hm,“ řekl Gorbovskij. „To jistě. I tak to bylo příliš opovážlivé.“

Ani teď Kondratěv nepochopil, jestli jeho jednání schvaluje, nebo jestli ho odsuzuje. Gorbovskij hlasitě kýchl a rychle si sedl, nohy spustil z lehátka dolů.

„Promiňte,“ řekl a znovu kýchl. „Zase jsem nastydl. Člověk proleží noc na břehu a hned z toho má rýmu.“

„Na jakém břehu?“ zeptal se navigátor.

„Na jakém břehu, Sergeji Ivanoviči? Palouček, travička, je milé poslouchat, jak ryby šplouchají v zátoce…“ Gorbovskij znovu kýchl. „Promiňte… A měsíc na vodě je jako cestička ke štěstí, znáte to?“

„Cestička ke štěstí je dobrá na moři,“ řekl Kondratěv zasněně.

„Ale nepovídejte. Já sám jsem z Toržka, říčku tam máme malinkatou, ale zato čistou. A v zátokách lekníny. Jak tam je nádherně!“

„To vás chápu,“ řekl Kondratěv s úsměvem, „za mých časů se tomu říkalo touha po modrém nebi.“

„Tomu se tak říká pořád. Ale na moři… Včera jsem seděl v noci u moře, nádherně svítil měsíc, děvčata tam někde zpívala a z vody najednou začali lézt nějací… v rohatých oblecích…“

„Kdo že to tam…“

„Tihle sportovci…“ Gorbovskij mávl rukou a znovu ulehl. „Já se teď často vracím. Toulám se k Venuši a zpátky, vozím tam dobrovolníky. Nadělají spoustu hluku, strašně moc jedí a všichni chtějí udělat nějaký smrtelně nebezpečný hrdinský čin.“

„A co vy říkáte tomu projektu, Leonide Andrejeviči?“

„Je to správný projekt,“ řekl Gorbovskij. „Já jsem ho dával dohromady. Samozřejmě jsem nebyl sám, ale taky jsem se toho zúčastnil. Zamlada jsem měl s Venuší něco společného. Je to zlá planeta. Ale to vy jistě víte sám…“

„Myslím si, že je strašně otravné vozit dobrovolníky na D-kosmoletu,“ řekl Kondratěv.

„Ano, samozřejmě, D-kosmolety mají poněkud jiné úkoly. Tak třeba já, až to všechno skončí, poletím se svým Tarielem k EN-17, je to někde na hranici dvanácti parseků. Je tam planeta Vladislava se dvěma cizími umělými sputniky. Budeme tam hledat Město. Nesmírně zajímavá práce hledat cizí města, Sergeji Ivanoviči.“

„Jak tomu mám rozumět, cizí města?“

„Cizí… Víte, Sergeji Ivanoviči, jistě vás bude jako hvězdoletce zajímat, co zajímá teď nás. Připravil jsem si pro vás menší přednášku a jestli máte zájem, tak vám něco povím, co říkáte?“

„To zní zajímavě.“ Kondratěv se zvrátil v křesle. „Tak začněte.“

Gorbovskij soustředil pohled na strop a spustil:

„Podle svých zájmů a vlastního výběru naši hvězdoletci řeší teď především tři úkoly, ale mne zajímá ten čtvrtý. Jsou mnozí lidé, kteří tuto úlohu považují za příliš odbornou, příliš beznadějnou, ale podle mého názoru člověk s dostatečnou představivostí v ní snadno najde své poslání. Přesto všechno jsou lidé, kteří tvrdí, že za žádných okolností tím však ale nelze odůvodnit spotřebované palivo. Takhle mluví snobové a utilitaristé. My jim na to odpovídáme…“

„Nezlobte se na mě,“ přerušil ho Kondratěv, „ale co je obsahem právě té čtvrté úlohy? A současně také — co jsou to ty tři první?“

Gorbovskij nějakou dobu mlčel, díval se na Kondratěva a mrkal.

„No jo,“ řekl nakonec. „Přednáška se mi, jak je vidět, nevyvedla. Začal jsem od prostředka. První tři úlohy, to jsou… planetologické, astrofyzikální a kosmogonické výzkumy. Za tím se skrývá prověrka a další vývoj D-principu, znamená to, že se vezme nový kosmolet a prohání se u světelné bariéry až do úpadu. A konečně pokus navázat kontakt s jinými civilizacemi ve vesmíru, to jsou v podstatě marné pokusy. Můj nejmilejší úkol je rovněž spojen s jinými civilizacemi. Rozdíl je jenom v tom, že my nehledáme kontakt, ale stopy. Stopy po návštěvě cizích kosmoletů v různých světech. Někteří lidé tvrdí, že takovou úlohu není možno za žádných okolností obhajovat… Nebo tohle jsem vám už říkal?“

„Říkal,“ potvrdil Kondratěv. „A co to je za stopy?“

„Víte, Sergeji Ivanoviči, každá civilizace po sobě musí zanechat spoustu stop. Vezměte třeba nás, lidi. Jak se seznamujeme s novou planetou? Pouštíme kolem ní umělé družice, od Slunce se k ní táhne dlouhá řada radiobójí — dva tři kusy na světelný rok, majáky, nejrůznější zaměřovače… Když se nám podaří na planetě přistát, stavíme na ní základny, vědecká městečka. A když odtud odcházíme, tak si to s sebou nevezmeme. Stejně to dělají i jiné civilizace.“

„A našli jste už něco?“ zeptal se Kondratěv.

„Aby ne! Phobos a Deimos, to ale už přirozeně víte, podzemní městečko na Marsu, umělé družice u Vladislavy… Nesmírně zajímavé družice to jsou. Ano… Tak tímhle se v podstatě zabýváme, Sergeji Ivanoviči.“

„To je zajímavé,“ řekl Kondratěv. „Jenomže já bych si přesto zvolil výzkumy D-principu.“

„To samozřejmě zaleží na gustu a sympatiích. Ale teď my všichni vozíme dobrovolníky. Jsme tu teď asi jako byli za vašich dob kočí na tramvajích…“

„Za nás už tramvaje nejezdily,“ povzdechl si Kondratěv. „A tramvaje neřídili kočí, ale… no tak… jak se jim říkalo… Poslyšte, Leonide Andrejeviči, už jste obědval?“

Gorbovskij kýchl, řekl ‚promiňte‘ a usedl.

„Počkejte, Sergeji Ivanoviči,“ řekl a vytahoval z kapsy ohromný kapesník s květinami. „Počkejte… Už jsem vám řekl, proč jsem za vámi přišel?“

„Abyste si pohovořil jako hvězdoletec s hvězdoletcem.“

„To je pravda. A nic víc jsem neřekl? Ne?“

„Ne. Hned jste projevil zájem o lehátko.“

„Ano.“ Gorbovskij se zamyšleně vysmrkal. „Neznáte náhodou oceánologa Zvanceva?“

„Já znám jedině lékaře Protose,“ řekl smutně Kondratěv. „A ještě jsem se seznámil s vámi.“

„Výtečně. Vy znáte Protose, Protos zná velmi dobře Zvanceva, já znám dobře Protose a Zvanceva… Ostatně Zvancev sem teď přijde. Jmenuje se Nikolaj Jevgenjevič.“

„Fajn,“ řekl pomalu Kondratěv. Bylo mu jasné, že sem nepřijde pro nic za nic.

Ozval se signál.

„To je on,“ řekl Gorbovskij a znovu si lehl.

Oceánolog Zvancev měl obrovitou postavu a nebývale rozložitá ramena, širokou tvář barvy mědi, husté, tmavé, nakrátko ostříhané vlasy, velké oči ocelového odstínu a rovná malá ústa. Stiskl Kondratěvovi ruku, úkosem pohlédl na Gorbovského a usedl.

„Promiňte,“ řekl Kondratěv, „půjdu objednat něco k obědu. Co máte rád, Nikolaji Jevgenjeviči?“

„Já mám rád všechno,“ řekl Zvancev. „A on taky.“

„Ano, já mám rád všechno,“ řekl Gorbovskij. „Jenom mi ale nedávejte ovesnou kaši.“

„Dobře,“ pronesl Kondratěv a odešel do jídelny.

„A květák taky ne!“ křikl za ním Gorbovskij.

Při vytáčení šifry zakázkové linky Kondratěv uvažoval: ‚Určitě sem nepřišli pro nic za nic. Jsou to rozumní lidé, určitě sem nepřišli z pouhé zvědavosti, přišli sem, aby mi pomohli. Jsou to energičtí a činorodí lidé, sotva mě chtějí nějak utěšovat. Jak mi ale mohou pomoci? Já potřebuji jediné…‘ Kondratěv přimhouřil oči a chvíli zůstal nehybně stát, rukou se opíral o okénko zakázkové linky. Z přijímacího pokoje sem bylo slyšet:

„Zase se tak válíš, Leonide. Máš v sobě něco z těch mimikrodonů.“

„Člověk se musí povalovat,“ odpovídal přesvědčivě Gorbovskij. ‚Je to nevyhnutelně nutné z filozofického hlediska. Neuvážené pohyby rukou a nohou nutně zvyšují entropii vesmíru. Já bych strašně rád řekl celému světu: Lidi! Ležte více! Mějte strach z tepelné smrti!“

„Divím se, že jsi se ještě nezačal plazit.“

„Už jsem o tom přemýšlel. Při tom ale vzniká příliš velké tření. Z entropického hlediska je výhodnější pohyb ve vertikální poloze.“

„Ty všechno postavíš na hlavu,“ řekl Zvancev. „Tak vstávej!“

Kondratěv odsunul kryt a prostřel.

„Je prostřeno!“ zavolal přehnaně vesele. Cítil se jako před zkouškou.

Z pokoje zaslechl hluk a ozval se Gorbovskij.

„Hned mě tam přinesou!“

Je třeba však konstatovat, že v jídelně se objevil ve vertikální poloze.

„Musíte ho omluvit, Sergeji Ivanoviči,“ řekl Zvancev, který mu šel v patách. „On se takhle povaluje všude. Začne třeba v trávě a pak se ani neočistí a vleze si na lehátko.“

„V jaké trávě? Kde?“ zvolal Gorbovskij a začal se prohlížet.

Kondratěv se pokoušel o úsměv.

„No tak,“ řekl Zvancev, když usedal ke stolu. „Z vaší tváře vidím, Sergeji Ivanoviči, že nějaké řeči úvodem jsou zbytečné. Přišli jsme vás s Gorbovským naverbovat do práce.“

„Děkuji,“ řekl tiše Kondratěv.

„Já jsem oceánolog a už dlouho pracuji v organizaci, která se jmenuje Ochrana oceánu. Pěstujeme plankton, to je protein, paseme velryby, to je maso, tuk, kůže, chemie. Lékař Protos nám řekl, že máte přísně zakázáno opustit planetu. A my pořád potřebujeme lidi. Zvláště teď, když jich spousta odchází za projektem Venuše. Zvu vás k nám.“

Rozhostilo se mlčení. Gorbovskij na nikoho nepohlédl a procítěně polykal polévku. Zvancev také začal jíst. Kondratěv drobil chléb.

„Jste si jist, že na to budu stačit?“ zeptal se.

„Jsem,“ řekl Zvancev. „Máme u nás spoustu bývalých meziplanetárních letců.“

„Já jsem bývalý ale v pravém slova smyslu,“ řekl Kondratěv. „Takové tam u vás nemáte.“

„Tak pověz, co tam u vás může Sergej Ivanovič dělat.“

„Může dělat dozorce na vláknových plantážích,“ řekl Zvancev. „Může být ochráncem planktonových plantáží. Nebo může být jako hlídka, ale tam je třeba příliš vysoké kvalifikace, to až za nějaký čas. Nejlepší by byl pastevec velryb. Dělejte hlídače velryb, Sergeji Ivanoviči.“ Odložil nůž s vidličkou. „Nedokážete si představit, jak je to krásné, Sergeji Ivanoviči!“

Gorbovskij na něho se zájmem pohlédl.

„Zrána, nesmírně brzy ráno… Tichý oceán… Na východě růžová obloha… Vynoříš se na povrch, otevřeš vstup, vyšplháš se na věžičku a sedíš si, sedíš… Pod nohama máš zelenou čistou vodu, z hloubky se vynořuje medúza, obrací se a vplouvá pod ponorku… Obrovská ryba si jen tak líně propluje kolem… Je to nádherné!“

Kondratěv mu pohlédl do zasněné a spokojené tváře, až se mu najednou hned nepředstavitelně chtělo bez meškání na oceán, do přesoleného vzduchu, až skoro zapomněl dýchat.

„Nebo když velryby táhnou na nová pastviště!“ pokračoval Zvancev. „Víte, jak to vypadá? Vpředu a vzadu plují staří samci, po dvou po třech v hejnu, jsou obrovití, černí až do modra, ladně uhánějí, jako kdyby ani nepluli, ale voda se hnala kolem nich… Plují vyrovnaní jako podle pravítka, mladé a březí samice za nimi… Ti staří jsou obratní, vedou hejno, kam my chceme, ale musíme jim pomáhat. Zvlášť když ve stádu dorůstají mladí samci, ti se vždycky pokoušejí stádo rozdělit a část odvést s sebou. A tady nám nastává práce. Nebo najednou zaútočí kosatky…“

Najednou se zarazil a pohlédl na Kondratěva zcela střízlivým pohledem.

„Stručně řečeno, je tu všechno. Prostor, hloubka, obrovský užitek pro lidi, dobří přátelé… a dobrodružství… To, jestli chcete, na prvním místě.“

„Ano,“ řekl procítěně Kondratěv.

Zvancev se usmál.

„Tak hotovo,“ řekl Gorbovskij. „Vem čert ty hvězdolety. Chtěl bych to mít jako ty, pěkně na věžičce… a medúzy…“

„Uděláme to teď takhle,“ řekl věcně Zvancev. „Odvezu vás do Vladivostoku. Vyučování ve škole pro předpřípravu začíná za dva dny. Už jste se naobědval?“

„Naobědval,“ řekl Kondratěv. ‚Tak tedy práce,‘ uvažoval. ‚Opravdová práce!‘

„Tak jedem,“ řekl Zvancev a vstával.

„Kam?“

„Na letiště.“

„Hned teď?“

„Samozřejmě, hned teď. Na co chcete čekat?“

„Čekat nemám na co,“ rozpačitě řekl Kondratěv. „Jenom…“

Zarazil se a začal rychle uklízet nádobí. Gorbovskij dojídal banán a pomáhal mu.

„Tak jděte,“ řekl, „já tu zůstanu. Trochu si poležím, něco si přečtu. Mně to letí v jednadvacet třicet.“

Vstoupili do přijímacího pokoje a navigátor přejel pohledem po místnosti. Věcně si pomyslel, že ať přijede na této planetě kamkoli, bude mít všude k dispozici takový tichý domek, dobré sousedy, knihy, zahradu za oknem…

„Tak jedem,“ řekl. „Na shledanou, Leonide Andrejeviči. Děkuji vám za vaši péči.“

Gorbovskij si už dělal pohodlí na lehátku.

„Na shledanou, Sergeji Ivanoviči,“ řekl. „My se spolu ještě mockrát uvidíme.“