Poledne, XXII. století

DOKONALÁ PLANETA

Rju stál až po pás ukryt ve šťavnaté zelené trávě a sledoval klesající vrtulník. Proud vzduchu od nosné vrtule hnal po trávě široké stříbrné až tmavě zelené vlny. Připadalo mu, že přistání trvá příliš dlouho a netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu. Bylo strašné vedro a dusno. Drobné bílé slunce stálo vysoko, od trávy stoupal vlhký žár. Vrtule zasvištěla silněji, vrtulník se natočil bokem k Rjuovi, pak najednou klesl z půldruhého metru a utopil se v trávě na vrcholku pahorku. Rju se k němu rozběhl.

Motor utichl, listy vrtule se otáčely stále pomaleji, až se zastavily docela. Z kabiny vrtulníku vystoupili lidé. Jako první dlouhán v bundě s vykasanými rukávy. Byl bez přilby, nad protáhlým opáleným čelem mu trčely vyrudlé vlasy. Rju ho poznal — byl to vedoucí skupiny Hledač Gennadij Komov.

„Buď zdráv, hospodáři,“ řekl a podával ruku. „Konnitiva!“

„Konnitiva, Hledači,“ řekl Rju. „Vítám vás na Leonidě!“ A také vztáhl ruku před sebe, ale museli k sobě ujít ještě aspoň deset kroků.

„Jsem strašně, strašně rád, že jste tu,“ řekl Rju a usmíval se od ucha k uchu.

„Stýskalo se vám?“

„Strašně, strašně moc se mi stýskalo. Sám na celé planetě.“

Za Komovovými zády někdo řekl „co děláš, člověče“ a něco se hlasitě svalilo do trávy.

„To je Boris Fokin,“ řekl Komov, aniž se obrátil. „Samostatně padající archeolog.“

„Když tady je taková tuhá tráva,“ ozval se Boris Fokin při vstávání. Měl titěrné rezavé vousky, nos samou pihu a bílou pěnoplastovou přilbu posunutou k uchu. Ruce umazané od trávy si otřel do kalhot a představil se: „Fokin. Hledač-archeolog.“

„Vítám vás, Fokine,“ řekl Rju.

„A tohle je Taťána Palejová, inženýrka-archeoložka,“ řekl Komov.

Rju přistoupil blíže a zdvořile sklonil hlavu. Archeoložka měla šedé odvážné oči a oslnivě bílé zuby. Ruku měla pevnou a hrubou. Velká kombinéza na ní plandala.

„Říkají mi Táňa,“ řekla.

„Rju Vaseda,“ řekl Rju. „Rju je jméno, Vaseda příjmení.“

„Mboga,“ řekl Komov. „Biolog a lovec.“

„Kde je?“ zeptal se Rju. „Ach promiňte, prosím. Moc se omlouvám.“

„To nevadí, soudruhu Vasedo,“ řekl Mboga. „Buďte zdráv!“

Mboga byl trpaslík z Konga a nad trávou byla vidět jenom jeho černá hlava pevně převázaná bílým šátkem. Hned vedle hlavy trčela z trávy hlaveň pušky.

„Tohle je Lovec Tora,“ řekla Táňa.

Rju se musel sklonit, aby mohl stisknout ruku Lovci Torovi. Teď věděl, kdo je to Mboga. Lovec Tora je člen výboru pro ochranu života na jiných planetách. Biolog, který odhalil „baktérii života“ na Pandoře. Zoopsycholog, který ochočil zrůdné marťanské „sora-tobu chiru“, létající pijavice. Rju byl z toho, co udělal, velice rozpačitý.

„Jak vidím, jste beze zbraně, soudruhu Vasedo,“ řekl Mboga.

„Mám jenom pistoli,“ řekl Rju, „ale je strašně těžká.“

„Rozumím.“ Mboga souhlasně pokýval hlavou a rozhlédl se. „Přece jen zapálili step,“ řekl potichu.

Rju se ohlédl. Od pahorku až k obzoru se táhla rovina porostlá nádhernou šťavnatou trávou. Tři kilometry od pahorku tráva hořela, zapálil ji reaktor výsadkového modulu. K vybílenému nebi stoupaly husté chuchvalce bílého dýmu. Skrze kouř bylo nejasně vidět výsadkový modul — tmavé vajíčko na třech roztažených nohách. Kolem modulu se černal široký vypálený kruh.

„Za chvíli to přestane hořet,“ řekl Rju. „Je tu hodně vlhko. Pojďte, ukážu vám vaše panství.“

Vzal Kornova za ruku a vedl ho kolem vrtulníku na druhou stranu pahorku. Ostatní šli za nimi. Rju se několikrát ohlédl, s úsměvem na ně kývl a trpce řekl:

„Když člověk vyvede něco takového při přistání, nikdy to není pěkný pohled.“

„Za chvíli to zhasne,“ opakoval Rju.

Za sebou slyšel, jak se Fokin stará o archeoložku: ‚Opatrně, Táněčko, tady je zřejmě nějaká hrouda…‘ ‚To vidím taky,‘ odpověděla archeoložka. Jen koukej na cestu sám.‘

„Tak tady je vaše panství,“ řekl Rju.

Zelenou rovinu protínala široká klidná řeka. V zátočině u řeky se leskla střecha.

„To je moje laboratoř,“ řekl Rju.

Vpravo od laboratoře stoupaly sloupy červeného a černého kouře.

„Tam se staví sklad,“ řekl Rju.

Bylo vidět, jak se tam pohybují nějaké stíny. Na okamžik se zjevil obrovský neobratný stroj na pásech.

„A tamhle je město,“ řekl Rju.

Od základny k městu to bylo něco přes kilometr. Z pahorku vypadaly budovy jako šedivé přízemní cihly. Šestnáct šedivých plochých kvádrů vyčnívajících ze zelené trávy.

„Skutečně,“ řekl Fokin, „to je nevídané.“

Komov mlčky přikývl. Toto město se v nejmenším nepodobalo ostatním. Před objevením Leonidy se Hledači — pracovníci komise pro zkoumání stop po jiných civilizacích ve vesmíru — setkali jenom se dvěma městy. Bylo to opuštěné město na Marsu a na Vladislavě. Obě byla zcela zjevně dílem jednoho stavitele: válcové, mnoho pater pod zem vedoucí budovy ze svítivé křemičité organické látky rozmístěné v soustředných kruzích. A tohle město na Leonidě bylo docela jiné. Dvě řady šedivých krabic z pórovitého vápence.

„Vy jste tam byl po Gorbovském?“ zeptal se Komov.

„Ne,“ odpověděl Rju, „nebyl jsem tam ani jednou. Ostatně jsem na to ani neměl čas. Navíc nejsem přece žádný archeolog, jsem fyzik zabývající se studiem atmosféry. A navíc mě Gorbovskij žádal, abych tam nechodil.“

Od stavby k nim dolehl výbuch, do vzduchu vyletěla hustá, červená oblaka dýmu, skrze která bylo vidět hladké zdi vybudovaného skladu. Pak bylo vidět, jak se kybernetické stroje seřadily a zamířilily k řece.

„Kam to jdou?“ zvědavě se zeptal Fokin.

„Jdou se koupat,“ řekla Táňa.

„Budou teď srovnávat zával,“ vysvětlil Rju. „Sklad už je téměř hotový. Celý jejich systém dostane jiný program. Budou stavět hangár a vodovod.“

„Vodovod?!“ nadšeně řekl Fokin.

„Přesto by bylo lepší posunout základnu dál do města,“ řekl váhavě Komov.

„To je rozhodnutí Gorbovského,“ řekl Rju. „Není vhodné vzdalovat se příliš od základny.“

„To je správné,“ souhlasil Komov. „Jenom aby kybernetické stroje nepoškodily město…“

„Co vás to vede. Vůbec se tam nedostanou.“

„To je ale dokonalá planeta!“ řekl Mboga.

„Ano,“ radostně přitakal Rju. „Řeka, vzduch, zeleň, žádní komáři, žádný škodlivý hmyz…“

„Úplně dokonalá planeta,“ opakoval Mboga.

„Dá se tu koupat?“ zeptala se Táňa.

Rju pohlédl na řeku. Byla nazelenalá, kalná, byla to ale opravdová řeka s opravdovou vodou. Leonida byla první planetou, na níž byl vzduch vhodný k dýchání a opravdová voda.

„Já si myslím, že ano,“ řekl Rju. „Je tedy pravda, že já sám jsem se nekoupal, ale to proto, že jsem neměl čas.“

„To my se budeme koupat každý den,“ řekla Táňa.

„Aby ne!“ zvolal Fokin. „Každý den! Třikrát denně! Nebudeme dělat nic jiného, než se celé dny koupat!“

„Tak jo,“ řekl Komov. „A co je to tamhle?“ Ukázal prstem na spoustu plochých pahorků na obzoru.

„To nevím,“ řekl Rju. „Tam ještě nikdo nebyl. Walkenstein zničehonic onemocněl a Gorbovskij musel odletět. Stačil mi tu vyložit jenom zařízení a byl pryč.“

Chvíli stáli mlčky a dívali se na pahorky na obzoru. Pak Komov řekl:

„Za takové tři dny si vyletím podél řeky.“

„Jestli tu jsou ještě nějaké stopy,“ řekl Fokin, „pak je musíme hledat poblíž řeky.“

„To jistě,“ zdvořile souhlasil Rju. „Teď ale pojďme ke mně.“

Komov se ohlédl na vrtulník.

„Nevadí, klidně tu může zůstat,“ řekl Rju. „Hroši na tyhle kopce nechodí.“

„Cože?“ řekl Mboga. „Hroši?“

„Já jim tak říkám. Zdálky připomínají hrochy, zblízka jsem je ovšem neviděl.“

Začali sestupovat z pahorku.

„Na druhé straně je tráva nesmírně vysoká, viděl jsem jim jenom hřbety.“

Mboga šel vedle Rjua měkkým pružným krokem. Tráva jako by ho obtékala.

„Pak tu jsou ještě ptáci,“ pokračoval Rju. „Jsou velcí a někdy létají strašně nízko. Jeden mi málem srazil lokátor.“

Aniž zpomalil, Komov pohlédl na oblohu a zaclonil si oči.

„Musím odeslat radiogram na Slunečnici. Nemohl bych použít vaší vysílačky?“

„Beze všeho,“ řekl Rju. „Víte, Percy Dixon chtěl jednoho zastřelit, mluvím zase o těch ptácích, ale Gorbovskij to nedovolil.“

„A proč?“ zeptal se Mboga.

„To nevím,“ odpověděl Rju. „Gorbovskij se strašně rozzlobil a chtěl dokonce všem odebrat pušky.“

„Nám je odebral,“ řekl Fokin. „Byl z toho veliký skandál na Radě. Prostě to bylo dost trapné a Gorbovskij nás všechny odrovnal svou autoritou.“

„Jedině u Lovce Tory se mu to nepodařilo,“ poznamenala Táňa.

„Ano, já jsem si pušku vzal,“ řekl Mboga. „Já ale Gorbovského chápu. Tady člověka ani nenapadne střílet.“

„Stejně má ale Gorbovskij někdy podivné nápady,“ dal se slyšet Fokin.

„To je možné,“ řekl Rju zdrženlivě.

Došli k prostorné kopuli laboratoře s nízkými kulatými dveřmi. Nahoře se otáčely v různých směrech tři zamřížované mísy lokátorů.

„Tak tady si můžete postavit stany,“ řekl Rju. „A když budete potřebovat, dám příkaz strojům a ty vám postaví něco solidnějšího.“

Komov pohlédl na kopuli, podíval se na oblaka zarudlého a černého dýmu za laboratoří, pak se ohlédl na šedivé střechy a řekl provinile:

„Poslyšte, Rju, mám obavy, že bychom vám tu překáželi. Co kdybychom se usadili rovnou ve městě?“

„Pak je to tu cítit nějakou spáleninou,“ dodala Táňa, „a já se navíc bojím kybernetických strojů…“

„Já se jich bojím taky,“ řekl rozhodně Fokin.

Rju uraženě pokrčil rameny.

„Jak si přejete,“ řekl, „podle mého tu je velmi hezky.“

„My si postavíme stany,“ řekla Táňa, „pak se k nám přestěhujete. Uvidíte, že se vám to bude líbit.“

„Hmmm,“ řekl Rju. „Snad… Ale teď vás zvu ke mně.“

Archeologové se předem sklonili a zamířili k nízkým dveřím. Mboga šel jako poslední, jako jediný téměř nemusel hlavu sklánět.

Rju se zdržel na prahu. Rozhlédl se a uviděl udupanou půdu, zažloutlou sešlapanou trávu, fádní hranici litoplastu a pomyslel si, že to tu skutečně páchne spáleninou.

Město se skládalo z jediné ulice, velice široké, zarostlé hustou trávou. Ulice vedla téměř přesně po rovníku a končila poblíž řeky. Komov se rozhodl rozbít tábor uprostřed města. S prací začali ve tři hodiny místního času (den a noc na Leonidě znamenalo sedmadvacet hodin a několik minut).

Vedro jako kdyby se vystupňovalo. Naprosté bezvětří, nad šedými souběžnými budovami se chvěl horký vzduch, jenom v jižní části města, nedaleko řeky, bylo nepatrně chladněji. Fokin se o tom vyjádřil, že to tu voní senem a trochu jako na chlorelové plantáži.

Komov vzal Mbogu a Rju, který se jim nabídl, že pomůže, sedl do vrtulníku a vydal se k výsadkovému modulu pro zařízení a potraviny, zatímco Taťána s Fokinem se zabývali fotografováním města. Zařízení moc neměli, takže všechno převezli nadvakrát. Když přiletěli prvně, Fokin, který pomáhal při vykládání, oznámil, že všechny budovy ve městě si jsou svými rozměry velice podobné. ‚To je velice zajímavé,‘ řekl zdvořile Rju. ‚To dokazuje,‘ oznámil Fokin, ‚že všechny budovy mají jedno a totéž určení. Teď zbývá už jenom zjistit,‘ dodal v hlubokých úvahách,jaké určení to je!‘

Když se vrtulník vrátil podruhé, Komov uviděl, že Táňa s Fokinem vztyčili vysokou tyč a na ní vyvěsili neoficiální vlajku Hledačů — bílou plochu se sedmihrannou matkou. Kdysi dávno, to už je celé století, jeden z velkých meziplanetárních letců, jinak odpůrce myšlenky studovat známky jiných civilizací ve vesmíru v návalu zlosti prohlásil, že za nezvratné svědectví skutečné existence rozumných bytostí je ochoten považovat jenom kolo na hřídeli, nákres Pythagorovy věty vytesaný do skály a sedmihrannou matku. Hledači tuto hozenou rukavici zvedli a dali si do znaku sedmihrannou matku. Komov vzdal hrdě vlajce čest. Bylo spáleno mnoho pohonných hmot a prolétáno mnoho parseků od doby, kdy tato vlajka vznikla.

Prvně ji vztyčili nad kruhovými ulicemi prázdného města na Marsu. Tehdy ještě panovaly názory, že město i sputniky Marsu jsou přírodního původu. Tehdy ještě i ti nejodvážnější Hledači považovali město i sputniky za jediné stopy tajuplně zmizelé marťanské civilizace. Pak lidé museli prolétat mnoho parseků, překopat mnoho půdy, než došli k jediné hypotéze: prázdná města a opuštěné sputniky jsou dílem bytostí z daleké neznámé soustavy planet A pak přišlo tohle město na Leonidě…

Komov vyvalil z kabiny vrtulníku poslední balík, seskočil do trávy a prudce zabouchl dveře. Rju k němu přistoupil a shrnoval si rukávy:

„Teď dovolte, Gennadiji, abych vás mohl opustit. Za dvacet minut mi začíná sondáž.“

„Samozřejmě,“ řekl Komov. „Děkuji, Rju. Zajděte k nám na večeři.“

Rju pohlédl na hodinky a řekl: „Děkuju, ale neslibuji vám to.“

Mboga si opřel karabinu o zeď nejbližší budovy, nafukoval stan rovnou uprostřed ulice. Zakýval na Vasedu a usmál se na Komova, až se mu rozšířily bledé rty na vrásčité tváři.

„Skutečně dokonalá planeta, Gennadiji,“ řekl. „Chodí se tu beze zbraně, stan si člověk postaví rovnou v trávě… A ještě tohle…“

Ukázal hlavou na Fokina a Táňu. Oba archeologové kolem sebe vyšlapali trávu a měli teď práci se stavbou expresní laboratoře. Inženýrka měla na sobě hedvábné tričko a krátké kalhoty. Její těžké boty stály v plné kráse na střeše budovy, kombinéza se povalovala vedle na balících. Fokin v trenýrkách si zuřivě přetahoval přes hlavu propocenou bundu.

„Pane bože,“ říkala Táňa, „jak jsi to zapojil akumulátory?“

„Hned to bude, Táněčko,“ zamumlal Fokin.

„Kdepak, tohle není Pandora,“ řekl Komov. Vytáhl z balíku druhý stan a začal k němu připojovat odstředivé čerpadlo. ‚No jo, to není Pandora,‘ pomyslel si a vzpomínal, jak se na Pandoře prodírali temnými džunglemi, jak měli na sobě těžké obleky s dokonalou ochranou, jak jim ruce vytahoval neskladný dezintegrátor s uvolněnou pojistkou. Pod nohama jim to čvachtalo, při každém kroku se na všechny strany rozbíhala nejrůznější mnohonohá havěť a nad hlavou spleteninou lepkavých větví jim svítila dvě krvavá slunce stojící blízko sebe. Kdyby tak šlo jenom o Pandoru! Na všech planetách, které měly atmosféru, postupovali Hledači i Výsadkáři s maximální opatrností, hnali před sebou řadu průzkumných robotů, samohybných kybernetických laboratoří, toxikoanalyzátory, kondenzovaná mračna univerzálních virofobů. Okamžitě po přistání musel kapitán korábu termitem vypálit bezpečnostní plochu. Za největší zločin byl považován návrat na koráb bez předběžné dezinfekce a dezinsekce. Neviditelné zrůdy horší než mor a lepra číhaly na neopatrné. Tak tomu bylo před pouhými třiceti lety.

Tak to mohlo být i nyní na dokonalé planetě Leonidě. Tady je také mikrofauna, a je velice bohatá. Avšak před třiceti lety nalezl maličký doktor Mboga na strašné planetě Pandoře „baktérii života“, profesor Karpenko odhalil na Zemi bioblokádu. Jedna injekce denně. Je to možné dokonce jednou za týden. Komov si otřel zpocený obličej a začal si rozepínat bundu.

Když se slunce sklánělo k západu a nebe na východě se z bělavé barvy změnilo na tmavofialovou, usedli k večeři. Napříč ulice stály tři stany, balíky a bedny se zařízením byly pečlivě naskládány podél zdi jedné z budov. Fokin vzdychal a připravoval večeři. Všichni měli hlad, proto se rozhodli na Rju nečekat. Z tábora ho bylo vidět, jak sedí na střeše své laboratoře a něco provádí s anténami.

„Nevadí, něco mu necháme,“ slíbila Táňa.

„Ale co,“ namítl Fokin, když si pochutnával na telecím mase, „až mu vytráví, tak přijde.“

„Ten vrtulník jsi nepostavil moc šikovně, Geňo,“ řekla Táňa. „Nevidíme takhle vůbec na řeku.“

Všichni najednou pohlédli na vrtulník. Bylo tomu skutečně tak.

„Krásný výhled na řeku je ze střechy,“ řekl chladnokrevně Komov.

„To není pravda,“ řekl Fokin, který seděl k řece zády, „vůbec se není na co dívat.“

„Jak to, že ne?“ namítl Komov. „Copak na to telecí nevidíš?“

Po jídle si Fokin lehl na záda a díval se do nebe.

„Já teď zrovna přemýšlím,“ začal uvažovat a utíral si při tom vousy ubrouskem, „jak se do těch hrobů dostaneme?“ Zapíchl prst ve směru nejbližší budovy. „Budeme to kopat, nebo zeď prořízneme?“

„To přece není žádný problém,“ řekl líně Komov. „Problém je, jak se dovnitř dostávali ti, co to postavili. Ti taky rozřezávali zdi?“

Fokin zamyšleně pohlédl na Komova a zeptal se: „Co ty o nich vlastně víš? Ti se třeba dovnitř vůbec dostávat nemuseli.“

„Jasně,“ řekla Táňa. „Nová myšlenka stavitelská. Člověk si sedl na trávu, udělal si kolem dokola zdi a strop a… a…“

„A odešel,“ dokončil to Mboga.

„A co když to skutečně jsou hrobky?“ řekl Fokin vyzývavě. Chvíli tu myšlenku všichni vážili.

„Jak to vypadá s rozborem, Taťáno?“ zeptal se Komov.

„Vápenec,“ řekla Táňa. „Uhličitan vápenatý. Se spoustou příměsí, přirozeně. Víte ale, čemu se to všechno nejvíc podobá? Korálovým útesům. A ještě pravděpodobnější je to, že celá budova se skládá z jednoho jediného kusu…“

„Monolit přírodního původu.“

„Přírodní původ!“ zvolal Fokin. „Charakteristická zákonitost: když se objeví nové stopy, hned se najde někdo, kdo prohlásí, že je to dílo přírody…“

„Zítra vezmeme intravizor a uvidíme,“ slíbila Táňa. „Nejdůležitější je, že vápenec nemá nic společného s jantarinem, ze kterého je postaveno město na Marsu. A taky na Vladislavě.“

„To pak znamená, že se ještě někdo potuluje po planetách,“ řekl Komov. „Bylo by dobré, kdyby nám po sobě zanechali něco podstatnějšího.“

„Najít tak knihovnu,“ vydechl Fokin. „Nebo nějaké stroje!“ Chvíli se odmlčeli. Mboga si nacpával krátkou dýmku. Seděl teď na bobku a zamyšleně se díval nad stany do světlé oblohy. Jeho drobná tvář pod bílým šátkem vyjadřovala naprostý klid a vyrovnanost.

„Jaké je tu ticho,“ řekla Táňa.

Najednou sem doletěla od základny série výbuchů.

„Zatraceně!“ zabručel Fokin. „Proč to dělá?“

Mboga vypustil dýmové kolečko, sledoval ho očima a řekl tiše:

„Já vás, Borjo, chápu. Prvně v životě mi nedělá potěšení naslouchat, jak na cizí planetě pracují stroje.“

„Jenže mně nijak cizí nepřipadá,“ řekla Táňa.

Neznámo odkud přiletěl s hlasitým bzučením velký černý brouk, několikrát nad Výzkumníky zakroužil a znovu odletěl. Táňa vstala a odešla do stanu. Komov také vstal a rozkošnicky se protáhl. Bylo tu obdivuhodně ticho, lidé se tu cítili neuvěřitelně dobře, že Komov zrozpačitěl, když Mboga najednou vyskočil, jako kdyby ho někdo vytřelil, a znehybněl obrácený k řece. Komov tam také pohlédl. K táboru se blížila obrovitá hora. Vrtulník ji částečně skrýval, ale bylo vidět, jak se kolébá a jak se večerní slunce třpytí na vlhkých bocích mohutných jako hroší břicho. Zvíře se pohybovalo poměrně rychle, rozhrnovalo trávu a Komov užasle sledoval, jak se vrtulník naklonil a začal se pokládat na bok. Mezi zdí budovy a vrtulníkem se protáhla nízká mohutná hlava se dvěma velkými výrůstky. Komov viděl dvě malé hloupé oči a připadalo mu, že se dívají rovnou na něho.

„Pozor!“ vykřikl.

Vrtulník se převrátil a v trávě se opíral o listy vrtule. Obluda pokračovala v tažení na tábor. Měla nejméně tři metry do výšky, široké boky se jí pravidelně vzdouvaly a bylo slyšet rovnoměrné hlasité oddychování.

Za Komovovými zády cvakl závěr Mbogovy pušky. Vtom se Komov vzpamatoval a rozběhl se ke stanům. Fokin utíkal po čtyřech, přesto Komova předběhl. Obluda od nich byla dvacet metrů.

„Stačíte rozebrat tábor?“ zeptal se rychle Mboga.

„Ne,“ odpověděl Komov.

„Budu střílet!“ řekl Mboga.

„Počkejte,“ řekl Komov. Vykročil kupředu, mávl rukou a volal: „Stůj!“

Hora živého masa se na chvíli zastavila. Hrbolaté čelo se najednou nakrčilo a rozevřela se tlama velká jako kabina vrtulníku; byla plná zelené rozžvýkané trávy.

„Geňo!“ vykřikla Táňa. „Okamžitě zpátky!“ Obluda ze sebe vydala táhlý sípavý zvuk a začala postupovat ještě rychleji.

„Stůj!“ znovu vykřikl Komov, ale už v tom nebylo příliš přesvědčení. „Podle všeho to je býložravec,“ prohlásil a začal ustupovat ke stanům.

Ohlédl se. Mboga stál s namířenou puškou. Táňa si už zacpávala uši. Vedle Táni s balíkem na zádech stál Fokin. Vousy měl rozježené.

„Tak vystřelí na něj dneska někdo, nebo ne?“ vykřikl nepřirozeným hlasem. „Mám přenášet intravizor, nebo…“

Zahřměl výstřel. Poloautomatická lovecká puška měla ráži 16,3 mm a kulka narazila ze vzdálenosti deseti kroků silou osmi tun. Střela zasáhla přesně střed čela mezi dvěma výrůstky. Obluda naplno dosedla na zadní. Nová rána. Druhý zásah převrátil obludu na záda. Krátké tlusté nohy se křečovitě zachvěly, z husté trávy se k lidem doneslo vydechnutí. Černé břicho se vzdulo a splasklo, pak všechno utichlo. Mboga sklonil pušku. „Pojďme se podívat,“ řekl.

Svými rozměry si obluda nezadala s dospělým africkým slonem, nejvíc připomínala obrovitého hrocha.

„Má červenou krev,“ řekl Fokin. „A co je to tohle?“ Obluda ležela na boku a na břiše se jí táhly tři řady měkkých výrůstků velkých jako pěst. Z nich prýštila třpytící se hustá tekutina. Mboga najednou nahlas nasál vzduch, omočil si v ní špičku prstu a ochutnal ji. „Fuj,“ řekl Fokin.

Ve všech tvářích bylo možno číst stejný výraz. „To je med,“ řekl Mboga.

„Neříkej,“ podivil se Komov. Zaváhal a také si namočil špičku prstu. (Táňa s Fokinem sledovali jeho jednání s odporem.) „Opravdový med!“ zvolal. „Med z lipového květu.“

„Doktor Dixon říkal, že v téhle trávě je hodně sacharidů,“ řekl Mboga.

„Medonosná obluda,“ řekl Fokin. „A my jsme ji pro nic za nic zabili.“

„My!“ zvolala Táňa. „Pane bože, jdi odklidit ten intravizor.“

„No dobrá,“ řekl Komov. „Co teď? Takové vedro, hned vedle tábora taková obluda…“

„To už je moje práce,“ řekl Mboga. „Odstěhujte si stany aspoň o dvacet kroků níž. Všechno si to proměřím, pořádně si ho prohlédnu a zničím ho.“

„Jak?“ zeptala se Táňa.

„Dezintegrátorem. Mám dezintegrátor. Táňo, jdi teď pryč: to, co budu dělat, není nic příjemného.“

Ozvalo se dupání, za stany se objevil Rju s velkou automatickou pistolí.

„Co se stalo?!“ zeptal se celý udýchaný.

„Zabili jsme jednoho z těch vašich hrochů,“ vážně mu vysvětloval Fokin.

Rju si rychle všechny prohlédl a hned se uklidnil. Zastrčil pistoli za opasek.

„Zaútočil na vás?“ zeptal se.

„To se nedá tak říct,“ řekl Komov rozpačitě. „Já si myslím, že byl jednoduše na procházce, ale museli jsme ho zastavit.“

Rju pohlédl na převrácený vrtulník a přikývl.

„Nedal by se třeba sníst?“ volal ze stanu Fokin.

Mboga pomalu odpověděl:

„Tak si myslím, že už se o to někdo pokoušel.“

Komov a Rju k němu přistoupili. Mboga ohmatával široké a hluboké zářezy na hřbetě zvířete.

„To je po pěkně velkých tesácích,“ řekl Mboga. „A ostrých jako břitva. Někdo si z něho ukrajoval tak dvě tři kila najednou.“

„To je hrůza,“ řekl Rju upřímně.

Vysoko na obloze se ozvalo zvláštní táhlé volání. Všichni zaklonili hlavy.

„To jsou oni!“ řekl Rju.

Nad město se střemhlav snášeli velcí světle šedí ptáci podobající se orlům. Klesali jeden za druhým z obrovské výšky, těsně nad hlavami lidí roztáhli široká měkká křídla a stejně prudce zamířili vzhůru. Lidi ovanula vlna teplého vzduchu. Byli to obrovští ptáci, větší než kondoři na Zemi, a dokonce než létající dravci na Pandoře.

„Dravci!“ vzrušeně řekl Rju. Sáhl po pistoli za pasem, ale Mboga ho pevně uchopil za ruku.

Ptáci proletěli nad městem a mířili na západ do tmavofialového nebe. Když zmizel poslední, ozvalo se stejné poplašné volání.

„Já už jsem málem střílel,“ promluvil ulehčeně Rju.

„Vím,“ řekl Mboga, „ale mně připadalo…“ Vtom se zarazil.

„Ano,“ řekl Komov. „Mně taky…“

Komov se po chvíli uvažování rozhodl nejen odsunout stany dál o dvacet kroků, ale dokonce je umístit nahoře na ploché střeše jedné z budov. Byly to nízké budovy, měřily pouhé dva metry a dostat se nahoru nebylo nic složitého. Na střechu sousední stavby vytahali Táňa s Fokinem balíky s nejcennějšími přístroji. Jak se ukázalo, vrtulníku se nic nestalo.

Mboga měl co dělat s pozůstatky zvířete celou noc za svitu reflektorů. Za svítání se ulice naplnila pronikavým sykotem, nad město se vznesl obláček bílé páry a zableskla se oranžová záře. Fokin, který před tím nikdy neviděl, jak působí dezintegrátor, jenom v plavkách vyletěl ze stanu, ale spatřil už jenom Mbogu, který pomalu uklízel reflektory, a obrovskou hromadu šedivého popela na zčernalé trávě. Z medonosné obludy zůstala jenom dokonale vypreparovaná zrůdná hlava zalitá do průhledné hmoty. Byla určena pro Captonské kosmozoologické muzeum.

Fokin popřál Mbogovi dobré ráno a zalezl rychle zpátky do stanu dospávat, jenomže se srazil s Kornovem. „Kampak,“ zeptal se Komov. „Samozřejmě obléknout,“ důstojně odpověděl Fokin. Bylo svěží průzračné jitro, jenom na jihu na nafialovělé obloze stála nehybně rozcuchaná oblaka. Komov seskočil do trávy a šel chystat snídani. Chtěl dělat smažená vajíčka, ale brzy zjistil, že nemůže najít máslo.

„Borisi,“ zavolal, „kde je máslo?“

Fokin byl právě v podivné pozici, zabýval se jógou.

„Nemám ponětí,“ řekl hrdě.

„Měls přece včera službu.“

„Jo… službu… Pak musí být máslo tam, kde bylo včera večer.“

„A kde bylo včera večer?“ zeptal se znovu Komov podrážděně.

Fokin si s viditelnou nespokojeností uvolňoval hlavu, kterou měl pod pravým kolenem.

„Copak já vím?“ řekl. „Přece jsme pak znovu všechno přestavovali.“

Komov povzdychl a začal trpělivě prohledávat bednu za bednou. Máslo nenašel. Pak tedy přistoupil k budově a stáhl Fokina za nohu dolů.

„Kde je máslo?“ zeptal se.

Fokin otevřel ústa, ale vtom vyšla za rohem Táňa v blůzce bez rukávů a v krátkých kalhotách. Měla mokré vlasy.

„Dobrýtro, hoši,“ řekla.

„Dobrýtro, Táněčko,“ řekl Fokin. „Nevidělas náhodou máslo?“

„Kdes byla?“ zeptal se Komov navztekaně.

„Koupala jsem se,“ odpověděla Táňa.

„Jak to?“ řekl Komov. „Kdo ti to dovolil?“

Táňa si odepjala od pasu zbraň v černém pouzdře.

„Genočko,“ řekla mu. „Tam žádní krokodýlové nejsou. Je tam nádherná voda a travnaté dno.“

„Nevidělas máslo?“ zeptal se Komov.

„Máslo jsem neviděla, ale jestlipak jste vy náhodou neviděli moje střevíce?“

„Já jsem je viděl,“ řekl Fokin. „Máš je tamhle na střeše.“

„Tam právě nejsou.“

Všichni tři se otočili a pohlédli na střechu. Střevíce tam skutečně nebyly. Pak Komov pohlédl na doktora Mbogu. Ležel v trávě ve stínu a tvrdě spal s malou pěstí podloženou pod tváří.

„Prosím tě,“ řekla Taťána, „k čemu by jemu byly moje střevíce?“

„Nebo máslo,“ dodal Fokin.

„Třeba mu to tu překáželo,“ zavrčel Komov. „Tak já udělám něco bez másla…“

„A bez střevíců.“

„Dobře, dobře,“ řekl Komov. „Běž a postarej se o intravizor. A ty, Táňo, taky. A složte ho co nejrychleji.“

Na snídani přisel Rju. Hnal před sebou velký černý stroj na šesti hemomechanických nohou. Za strojem se táhla až od základny široká ušlapaná cesta. Rju se vyškrábal na střechu a usedl ke stolu, stroj se zastavil uprostřed ulice.

„Poslyšte, Rju,“ řekl Komov. „U vás na základně se nic neztratilo?“

„Jak to myslíte?“ přeptal se Rju.

„No jestli nenecháváte něco na noc venku a ráno to třeba nemůžete najít.“

„Ani bych neřekl.“ Rju pokrčil rameny. „Občas nemůžu najít takové maličkosti, všelijaké zbytky… kousky vodičů, plastolitu. Myslím si, že to uklízejí mé automaty. To jsou strašně šetrní kamarádi, všechno se jim hodí.“

„Mohly by se jim hodit taky střevíce?“ zeptala se Táňa. Rju se zasmál.

„To nevím,“ řekl, „ale asi sotva.“

„A může jim na něco být krabice s máslem?“ zeptal se Fokin.

Rju se přestal smát.

„Vám se ztratilo máslo?“ zeptal se.

„A taky střevíce.“

„To ne,“ řekl Rju. „Automaty do města nechodí.“

Obratně jako ještěrka se na střechu budovy vyškrábal Mboga.

„Dobré jitro,“ řekl. „Opozdil jsem se…“

Táňa mu nalila kávu. Mboga vždycky snídal šálek kávy.

„Tak jsme tedy okradeni,“ řekl s úsměvem.

„To jste tedy nebyl vy?“ zeptal se Fokin.

„Ne, já jsem to nebyl. Ale v noci přes město dvakrát přeletěli ti včerejší ptáci.“

„Tak tedy střevíce,“ řekl Fokin. „Já jsem je někde…“

„A co tu krabici s máslem?“ netrpělivě řekl Komov.

Nikdo neodpovídal. Mboga zamyšleně upíjel kávu.

„Po dva měsíce se mi nic neztratilo,“ řekl Rju. „Mám ale všechno v kopuli… A tam jsou automaty. Pořád tam něco bouchá, je to tam samý kouř.“

„Tak dobře,“ řekl Fokin a vstal. „Jde se pracovat, Táněčko. Kdo by to byl řekl, že střevíce…“

Odešli a Komov začal sbírat nádobí.

„Dnes večer kolem vás vytvořím ochranné pásmo,“ oznámil Rju.

„Snad by to šlo,“ řekl zamyšleně Mboga, „ale já bych to nejdřív chtěl zkusit sám. Gennadiji, dnes v noci připravím malou léčku.“

„Tak dobře, doktore Mbogo,“ řekl Komov ne příliš nadšeně.

„V tom případě přijdu taky,“ přihlásil se Rju.

„Přijďte,“ souhlasil Mboga. „Ale bez těch vašich kybernetických strojů, prosím vás.“

Ze sousední střechy sem dolehl výbuch nespokojenosti.

„Pane bože, přece jsem ti říkala, abys balíky rozložil podle označení.“

„A co jsem asi udělal?“

„Tak tohle je podle tebe nějaké pořadí? Index E-7, A-2, G-16… Tuhle zase F…“

„Tedy Táňo! Na mou duši… Přátelé!“ uraženě začal ječet přes ulici Fokin. „Kdo ty balíky zpřeházel?“

„No prosím!“ zvolala Táňa. „Bedna F-9 tu vůbec není!“

Mboga potichu dodal:

„Nám se zase ztratilo prostěradlo!“

„Cože?“ přeptal se Komov. Byl celý bledý. „Hledejte pořádně!“ dal příkaz, seskočil ze střechy a rozběhl se k Fokinovi s Táňou.

Mboga ho dlouho sledoval a pak se zadíval na jih za řeku. Bylo slyšet, jak Komov na sousední střeše řekl: „Tak co se vám vlastně ztratilo?“ — „VČG,“ odpověděla Táňa. „Tak co z toho děláte vědu? Sestavte jiný.“ — „To bude trvat nejméně dva dny,“ rozzlobeně odpověděla Táňa. „Tak co chceš tedy dělat?“ — „Musíme to vykrojit,“ řekl Fokin. Na střeše panovalo ticho.

„Podívejte se, Rju,“ řekl Mboga a díval se za řeku.

Rju se ohlédl. Zelenou rovinou za řekou se kolébala spousta ‚hroších‘ hřbetů. Ani ho nenapadlo, že by za řekou mohla být taková spousta těch zvířat. ‚Hroši‘ mířili k jihu.

„Podle mého názoru odcházejí,“ řekl Mboga.

Komov se rozhodl přespat pod širým nebem. Vytáhl ze stanu lůžko, uložil se na střeše a ruce si podložil pod hlavu. Obloha byla do tmavomodra, na východním obzoru pomalu stoupal zelenooranžový kotouč s nevýraznými okraji. Byla to Palmira, Leonidin Měsíc. Od temné roviny za řekou sem doléhaly tlumené táhlé výkřiky, to zřejmé volali ptáci. Nad základnou se chvílemi rozsvěcely krátké záblesky, něco tam slabě skřípalo a praskalo.

‚Musíme postavit ohradu,‘ pomyslel si Komov. ‚Kolem města táhnout vodič se slabým napětím. Jestli to ale dělají ptáci, tak ohrada není na nic. Nejspíš to jsou ptáci. Pro ně to nic není odtáhnout bednu. Pro ně by zřejmě nebylo nic těžkého odnést člověka. To se přece už taky stalo: na Pandoře okřídlený drak chytil člověka s těžkým ochranným oblekem, a to bylo půldruhého metráku. Tak to bývá — nejdřív pantofle, pak bedna… A na celý oddíl máme jen jedinou pušku. Proč jenom tehdy Leonid Andrejevič byl tak ostře proti zbraním? Mělo se střílet už tehdy, aspoň abychom je zastrašili… Proč vlastně doktor nestřílel? Protože mu „připadalo“, že… Jenže já bych taky nevystřelil, mně to napadlo taky. Ale co mě to vlastně napadlo?‘ — Komov si přejel dlaní zamračené čelo. — ‚Ohromní ptáci, jsou nádherní, a jak skvěle letěli! Bezhlučně, lehce a pravidelně… Někdy je i lovcům líto ptáků, a já navíc nejsem žádný lovec.‘

Mezi mihotavými hvězdami přejela po zenitu jasná bílá tečka. Komov se pozvedl na loktech a očima ji sledoval. Byla to Slunečnice, půldruhého kilometru dlouhý výsadkový hvězdolet určený pro superdálkové lety. Nyní kroužil kolem Leonidy ve vzdálenosti dvou megametrů. Stačí požádat o pomoc a za chvíli tu je. Má ale smysl volat o pomoc? Ztratil se pár pantoflí, dvě bedničky a náčelníka něco napadlo…

Bílá tečka pozvolna ztrácela na jasu a zmizela — Slunečnice se dostala do stínu Leonidy. Komov si znovu lehl, ruce si založil za hlavu. ‚Není ta planeta příliš dokonalá?‘ uvažoval. ‚Teplé zelené roviny, vonící vzduch, idylická říčka bez krokodýlů… Možná že tohle všechno je pouhý zastírací manévr, za nímž jsou skryty nějaké neznámé síly. Nebo snad je všechno podstatně jednodušší? Táňa ztratila pantofle kdovíkde v trávě; Fokin je jak známo pěkný popleta a ztracené bedny teď leží někde pod hromadou součástek exkavátoru. Celý den dneska pobíhal, rozhlížel se jako zloděj od hromady ke hromadě.‘

Komov pravděpodobně na chvíli usnul, a když se probudil, byla už Palmira pěkně vysoko. Ze stanu, kde spal Fokin, se ozývalo mlaskání a chrápání. Na sousední střeše někdo šeptal.

„…Jakmile se lano utrhlo, odletěli jsme a Saburo zůstal dole. Hnal se za námi a volal, abychom se zastavili, pak mě určil za kapitána a dal mi příkaz, abych se zastavil. Já jsem samozřejmě hned mířil na translační stožár. Tam jsme uvízli a zůstali jsme tam viset celou noc. A celou noc jsme jeden na druhého křičeli — jestli Saburo má jít k učiteli nebo nemá. Saburo jít mohl, ale nechtěl, my jsme zase chtěli, a nemohli jsme, ale ráno si nás všimli a sundali nás.“

„To já jsem byla tichá holčička. Nejvíc ze všeho jsem se bála všech možných mechanismů. Kybernetických zařízení se bojím dodnes.“

„Těch se bát nemusíte, Táňuško. Jsou hodní.“

„Já je nemám ráda. Je mi nepříjemné, když jsou jako živí a přitom živí nejsou…“

Komov se otočil na bok a díval se. Táňa a Rju seděli na vedlejší střeše se svěšenýma nohama.,Jako vrabčáci,‘ pomyslel si Komov. ‚A zítra budou celý den zívat.‘

„Táňo,“ řekl polohlasně. „Už je čas na spaní.“

„Mně se nechce,“ řekla Táňa. „Procházeli jsme se po břehu.“ (Rju se rozpačitě pohnul.) „U řeky je nádherně. Měsíc a ryby si tam spolu hrají.“

Rju řekl:

„A kde je doktor Mboga?“

„Pracuje,“ odpověděl Komov.

„To je pravda, Rju,“ zaradovala se Táňa. „Jdeme hledat doktora Mbogu.“

‚Beznadějný případ,‘ pomyslel si Komov a obrátil se na druhý bok. Vedle na střeše si šeptali dál. Komov rozhodně vstal, popadl lůžko a vrátil se do stanu. Ve stanu byl pěkný rámus — Fokin spal ze všech sil. ‚Ty jsi pěkná bačkora,‘ pomyslel si Komov, když se uveleboval. ‚Za takové noci máš chodit na námluvy. Ty si necháš narůst vousy a myslíš si, že to máš v kapse.‘ Zabalil se do pokrývky a okamžitě usnul.

Ohlušující rachot ho z postele doslova vymrštil. Ve stanu byla tma. Pak zahřměly další dva výstřely. „K sakru!“ zařval ve tmě Fokin. „Kdo to tu je?“ Ozvalo se krátké zapištění a vítězoslavné Fokinovo volání: „Tak tady jsi! Už tě mám!“ Komov byl celý zapletený do pokrývky a přes veškerou snahu se nemohl vymotat. Zaslechl tlumenou ránu, Fokinovo heknutí a současně se v té chvíli něco tmavého a malého objevilo ve světlém trojúhelníkovitém vstupním otvoru. Komov se vrhl kupředu, Fokin hned za ním, takže se srazili hlavami. Komov zaskřípal zuby a konečně vyletěl ven. Střecha naproti byla prázdná. Když se rozhlédl, uviděl Mbogu běžícího trávou po ulici k řece a hned za ním v patách klopýtajícího Rju s Táňou. A ještě něco Komov uviděl: daleko před Mbogou někdo utíkal. Byl mnohem rychlejší než Mboga, který se zastavil, zvedl v jedné ruce pušku hlavní vzhůru a ještě jednou vystřelil. Stopa v trávě prudce zahnula do strany a zmizela za rohem nejbližší budovy. Za okamžik odtud vyletěl s lehkým, plynulým máváním ohromných křídel pták, který byl ve svitu měsíce bílý.

„Střílejte!“ zařval Fokin.

Utíkal ulicí a každou chvíli upadl. Mboga stál bez hnutí se skloněnou zbraní a hlavou zvrácenou dozadu sledoval let ptáka. Ten udělal nad městem rovnoměrný kruh, nabral výšku a zamířil k jihu. Po chvíli zmizel. A Komov zpozoroval, že docela nízko nad základnou přeletěli ještě tři… čtyři… pět obrovských bílých ptáků, kteří se vznesli z míst, kde pracovaly kybernetické stroje.

Komov seskočil ze střechy. Mrtvé stěny budov vrhaly na trávu husté černé stíny. Tráva byla teď jako stříbrná. Něco mu zazvonilo pod nohama. Sehnul se. Byla to nábojnice. Komov prošel zrůdným stínem vrtulníku. Zaslechl hlasy. Mboga, Fokin, Rju a Táňa mu šli rozčileně naproti.

„Já jsem ho držel v rukou,“ vzrušeně říkal Fokin. „Praštil mě ale do hlavy a vytrhl se mi. Kdyby mě neuhodil, nepustil bych ho. Je měkký a teplý jako malé dítě. A byl nahý…“

„My jsme ho taky skoro chytili, ale najednou z něho byl pták a uletěl nám.“

„Prosím tě — najednou z něho byl pták…“ protestoval Fokin.

„Vážně,“ řekl Rju. „Zahnul za roh a vtom odtud vyletěl pták.“

„No a?“ řekl Fokin. „Vyplašil ptáka a vy jste z toho byli celí pryč.“

„Náhoda,“ řekl Mboga.

Komov k nim přistoupil, zastavili se.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se.

„Už jsem ho držel,“ oznamoval Fokin, „ale něčím mě uhodil do hlavy.“

„To jsem už slyšel,“ řekl Komov. „Jak to všechno začalo?“

„Seděl jsem na bednách a číhal jsem,“ řekl Mboga. „Vidím, že se někdo plíží trávou uprostřed ulice. Chci ho chytit, a tak mu jdu naproti. Uviděl mě však a rozběhl se zpátky. Bylo mi jasné, že ho nedohoním, tak jsem vystřelil do vzduchu. Je mi to strašně líto, Gennadiji, ale bojím se, že jsem je vystrašil.“

Najednou tu panovalo ticho. Pak se Fokin nechápavě zeptal:

„A čeho je vám líto, doktore?“

Mboga hned neodpověděl. Všichni čekali.

„Byli nejméně dva,“ řekl. „Jednoho jsem uviděl já, druhý byl u vás ve stanu. Když jsem utíkal kolem vrtulníku… Tak takhle to bylo,“ zakončil najednou své vyprávění. „Musím se na to podívat, je pravděpodobné, že se mýlím.“

Mboga neodpověděl a zamířil k táboru. Ostatní se na sebe podívali a vykročili za ním. U budovy, na které stál vrtulník, se Mboga zastavil.

„Tady někde to bylo,“ řekl.

Fokin s Táňou okamžitě vstoupili do černého stínu, Rju s Komovem vyčkávavě hleděli na Mbogu.

„Nic tu není,“ řekl Fokin zlostně.

„Co jsem to jenom viděl?“ bručel si pro sebe Mboga. „Co jsem to mohl vidět?“

Podrážděný Fokin vystoupil ze tmy, tmavý stín lopatek vrtulníku mu přejel po tváři.

„Podívejte!“ řekl Mboga nahlas. „To je zvláštní stín!“

Shodil z ramene pušku, rozběhl se a vyskočil na zeď.

„Račte dál,“ pozval ostatní nahoru.

Na střeše za trupem vrtulníku byly jako ve výkladní skříni vyrovnány pouzdro s máslem, bedna s označením F-9, pár pantofli, kapesní mikroelektroměr v pouzdře z plastické hmoty, čtyři neutronové akumulátory, kus ztuhlé skelné plastické hmoty a černé brýle.

„Tak tady mám pantofle!“ zvolala Táňa. „A brýle. Včera jsem je utopila v řece…“

„Jéje…“ řekl Fokin a opatrně se kolem sebe rozhlédl.

Komov se najednou zarazil.

„Rju, musím se okamžitě spojit se Slunečnicí! Fokin a Táňa tuhle výstavu vyfotografují. Za půl hodiny se vrátím.“

Seskočil ze střechy, rychle vykročil a pak se rozběhl ulicí k základně. Rju ho mlčky sledoval.

„Co je?!“ zakvílel Fokin.

Mboga si sedl na bobek, vytáhl maličkou dýmku, beze spěchu si ji zapálil a pak řekl:

„Jsou to lidé, Borjo. Krást věci mohou i zvířata, ale jenom lidé je mohou vracet.“

Fokin zacouval a sedl si na podvozek vrtulníku.

Komov se vrátil sám. Byl velice vzrušen a vysokým kovovým hlasem dal příkaz k likvidaci tábora. Fokin na něho vychrlil spoustu otázek. Žádal vysvětlení. Komov mu stejným kovovým hlasem citoval: „Rozkaz kapitána hvězdoletu Slunečnice. Během tří hodin zlikvidovat synoptickou základnu a archeologický tábor, odstranit všechny kybernetické systémy a všichni včetně fyzika Vasedy se vrátit na palubu Slunečnice.“ Fokin se s údivem podřídil a pustil se do práce s nebývalou energií.

Během dvou hodin vykonal vrtulník osm cest a nákladní kybernetické stroje vyšlapaly od základny širokou cestu v trávě. Ze základny zbyly jenom prázdné stavby, všechny tři systémy robotů byly zahnány do skladové místnosti a byl jim odňat veškerý program.

V šest hodin ráno místního času, když se na východě rozsvítila zelená záře, lidé se shromáždili u výsadkového korábu, a tady to už Fokin nemohl vydržet:

„Tak tedy dobrá,“ spustil nic dobrého nevěštícím sípavým šepotem. „Tys nám, Gennadiji, dával rozkazy a já jsem je čestně plnil. Chtěl bych ale konečně vědět, proč odtud odcházíme? Proč?!“ zapištěl svým hláskem a teatrálně rozhodil rukama. Všichni sebou trhli, Mbogovi vypadla z úst dýmka. „Proč odtud utíkáme? Tři sta let hledáme rozumné bratry, a jakmile je najdeme, utíkáme jako uličníci? Nejlepší mozky lidstva…“

„Pane bože,“ řekla Táňa a Fokin se odmlčel:

„Vůbec tomu nerozumím,“ zasípal.

„Jste přesvědčen, že jsme těmi nejlepšími mozky lidstva?“ zeptal se Mboga.

Komov zlostně zabručel:

„Co jsme se tu nadělali chyb. Spálili jsme celé pole, zašlapali zaseté plochy, stříleli jsme… A co v oblasti základny…“ Mávl jenom rukou.

„Kdo to mohl ale tušit?“ řekl provinile Rju.

„Ano,“ řekl Mboga, „nadělali jsme spoustu chyb. Věřím však, že nám rozuměli. Jsou na to dostatečně civilizovaní.“

„Co je to za civilizaci?“ řekl Fokin. „Kde mají nějaké stroje? Kde mají nějaké pracovní nástroje? A kde mají nějaká města?“

„Ty buď zticha, Borisi,“ řekl Komov. „Stroje, města… Člověče, otevři jenom oči! Umíme my létat jako ptáci? Máme takové obludy, co dávají med? Je to tak dlouho, co byl u nás vyhuben poslední komár? Stroje…“

„Biologická civilizace,“ řekl Mboga.

„Cože?“ přeptal se Fokin.

„Biologická civilizace. Žádné stroje, ale genetika, selekce, výcvik. Kdo si dokáže představit, jaké přírodní síly přemohli? A kdo dokáže říci, čí civilizace je na vyšším stupni?“

„Dovedeš si to představit, Borko?“ řekla Táňa, „cvičené baktérie!“

Fokin si vztekle kroutil knír.

„Odcházíme odtud proto,“ řekl Komov, „že nikdo z nás nemá právo vzít na sebe odpovědnost za první kontakt.“

,Jak je mi líto, že odtud musíme odejít,‘ myslel si. ‚Nechci odtud odejít, chtěl bych je najít, setkat se s nimi, promluvit si, prohlédnout si je, jak vypadají. Tak se to nakonec přece jenom stalo? Ne nějací ještěři bez mozků nebo nějaké pijavice, ale opravdoví lidé. Celý svět, úplné dějiny… Měli jste tu také války a revoluce? Co jste tu měli dřív — páru, nebo elektřinu? Jaký je smysl vašeho života? Mohl bych si u vás něco přečíst? První zkušenost pro srovnání lidských dějin… A my musíme odejít. Jak se mi nechce! Na Zemi ale už existuje padesát let Komise pro kontakt, padesát let tu studují srovnávací psychologii ryb a mravenců a vedou tu spory, v jakém jazyce říct to první „a“. Teď už se jim mohou lidé vysmát… Jestlipak někdo někdy předvídal biologickou civilizaci? Určitě. S čím vším se vůbec nepočítalo…‘

„Leonid Andrejevič je přece jenom fenomenálně předvídavý člověk,“ promluvil Mboga.

„Ano,“ řekla Táňa. „To je strašné pomyšlení, když si představím, co všechno tu mohl udělat Borka, kdyby měl u sebe zbraň!“

„Proč právě já?“ bránil se Fokin. „A co ty? Kdo se to chodil koupat se zbraní?“

„Všichni jsme byli skvělí,“ řekl Rju a povzdychl si.

„Za dvacet minut startujeme,“ oznámil Komov. „Všichni na svá místa.“

Mboga se chvíli zdržel a ohlédl se. Bílá hvězda EN-23 už vyšla nad zelenou rovinou. Vonělo to tu trávou, teplou půdou, čerstvým medem.

„Ano,“ řekl, „úplně dokonalá planeta. Copak by sama příroda něco takového dokázala?“