Poledne, XXII. století

PORÁŽKA

„Zítra pojedeš na ostrov Šumšu,“ řekl Fischer Sidorovovi.

„Kde to je?“ zamračeně se přeptal Sidorov.

„Severní Kurily. Letíš dnes ve dvaadvacet třicet. Kombinovaným Novosibirsk—Přístav Prozřetelnosti.“

Mechanické zárodky bylo nutno vyzkoušet v nejrůznějších podmínkách. Ústav pracoval především pro meziplanetární letce, proto třicet průzkumných skupin ze sedmačtyřiceti bylo odesláno na Měsíc a na další planety. Zbývajících sedmnáct muselo pracovat na Zemi.

„Tak jo,“ promluvil pomalu Sidorov.

Pořád doufal, že dostane také meziplanetární skupinu. Připadalo mu, že má velké vyhlídky, protože se už dávno necítil tak dobře jako v poslední době. Byl ve vynikající formě a doufal do poslední chvíle. Fischer to však vyřešil jinak, a s ním se naprosto nedá lidsky mluvit, protože u něho v pracovně jsou nějací cizí lidé s upjatými tvářemi. ‚Tak takhle to vypadá, když přichází stáří,‘ pomyslel si Sidorov.

„Tak jo,“ opakoval klidně.

„Severokurilsk je už informován,“ řekl Fischer. „O konkrétním místě průzkumu se dohodneš v Bajkově.“

„Kde to je?“

„Na ostrově Šumšu. Administrativní středisko ostrova.“ Fischer sepjal ruce a začal se dívat oknem. „Sermus taky zůstává na Zemi,“ řekl. „Pojede na Saharu.“

Sidorov mlčel dál.

„Tak to bychom měli,“ řekl Fischer. „Už jsem ti taky vybral pomocníky. Jsou dva. Dobří chlapíci.“

„Nováčkové.“

„Dokáží to,“ řekl rychle Fischer. „Jsou dobře připraveni. Ostatně jeden z nich je z Výsadku.“

„Tak jo,“ řekl lhostejně Sidorov. „To je všechno?“

„Ano. Můžeš vyrazit. Hodně zdaru. Náklad i tvoji lidé jsou na sto šestnáctce.“

Sidorov přistoupil ke dveřím. Fischer zaváhal a pak mu za zády řekl:

„A vrať se brzy, hochu, mám tu pro tebe ještě něco zajímavého.“

Sidorov zavřel za sebou dveře a chvíli zůstal stát. Pak si uvědomil, že laboratoř číslo sto šestnáct je o pět poschodí níž, a šel k výtahu.

Vajíčko — třpytící se koule velká asi jako půl dospělého člověka — stálo v pravém rohu laboratoře, vlevo od něho seděli dva lidé. Když Sidorov vstoupil, povstali. Zastavil se, aby si je mohl prohlédnout. Bylo jim oběma tak pětadvacet, víc určitě ne. Jeden byl vysoký, měl blond vlasy a nehezkou rudou tvář. Druhý byl o něco menší, opálený hezoun španělského typu, oblečený do semišové bundy a těžkých bot do hor. Sidorov zastrčil ruce do kapes, stoupl si na špičky a znovu se zhoupl na paty. ‚Nováčkové,‘ pomyslel si a pocítil najednou takový nával vzteku, že se tomu sám podivil.

„Dobrý den,“ řekl. „Jmenuji se Sidorov.“

Ten opálený ukázal bílé zuby v úsměvu.

„To my víme, Michaile Albertoviči.“ Přestal se usmívat a představil se: „Kuzma Vladimirovič Soročinskij.“

„Galcev Viktor Sergejevič,“ řekl ten se světlými vlasy.

‚To by mě zajímalo, který z nich je z Výsadku,‘ pomyslel si Sidorov. ‚Určitě ten Španěl, Kuzma Soročinskij.‘ Pak se zeptal:

„Kdo z vás byl ve Výsadku?“

„Já,“ odpověděl světlovlasý Galcev.

„Kázeň?“ zeptal se Sidorov.

„Ano,“ řekl Galcev. „Kázeň.“

Pohlédl Sidorovovi do očí. Galcev měl pod výraznými, až ženskými řasami světle modré oči. Nešly nějak s tou jeho hrubou rudou tváří dohromady.

„To jinak nejde,“ řekl Sidorov. „Výsadkář musí být ukázněný. Každý člověk musí být ukázněný. Ostatně to není můj názor. Co dovedete, Galceve?“

„Jsem biolog,“ řekl Galcev.

„Hm,“ řekl Sidorov a obrátil se na Soročinského. „A co vy?“

„Já jsem inženýr lahůdkář,“ podal hlasité hlášení Soročinskij a znovu ukázal bílé zuby.

‚To je tedy něco,‘ pomyslel si Sidorov.,Jeden je odborník na červy a druhý na kremrole. Neukázněný Výsadkář a semišová bunda. To tedy jsou ti praví chlapi. Zvlášť ten rádoby Výsadkář. To vám tedy, soudruhu Fischere, pěkně děkuju, vy se o mě vždycky dobře postaráte.‘ Sidorov si představil, jak Fischer puntičkářsky a pečlivě vybíral ze dvou tisíc dobrovolníků meziplanetárních skupin, pohlédl na hodinky, pak do spisů a řekl: „Sidorovova skupina. Kurily. Athos je věcný člověk, má dostatek zkušeností. Tomu budou úplně stačit tři lidé. Ne, dva. Přece neletí na Merkur. Dáme mu třeba toho Soročinského a toho Galceva. Tím spíš, když Galcev býval Výsadkář.“

„Jste na tu práci připraveni?“ zeptal se Sidorov.

„Ano,“ odpověděl Galcev.

„Samozřejmě, Michaile Albertoviči,“ řekl Soročinskij. „Až z nás ty vědomosti padají!“

Sidorov přistoupil k Vajíčku a poklepal na jeho chladivý povrch. Pak se zeptal:

„Víte, co to je? Třeba Galcev.“

Galcev obrátil oči ke stropu, chvíli přemýšlel a začal povídat jednotvárným hlasem:

„Embryomechanické zařízení MZ-8. Mechanický zárodek, vzor číslo osm. Automatický samostatně se vyvíjející mechanický systém, který obsahuje programové řízení MChF — mechanický chromozóm Fischerův, soustavu regulujících a pracovních zařízení, digestální soustavu a energetickou soustavu. MZ-8 je embryomechanické zařízení, které je schopno za každých podmínek rozvinout se do jakékoli konstrukce uložené programem. MZ-8 je určen…“

„Teď vy,“ řekl Sidorov Soročinskému.

Soročinskij začal drmolit dál:

„Zmíněný exemplář MZ-8 je určen ke zkouškám v pozemských podmínkách. Standardní program šedesát čtyři: vývoj zárodku do hermetické obytné kopule pro šest lidí s uzavřenou plošinou a kyslíkovým filtrem.“

Sidorov pohlédl na okno a zeptal se:

„Váha?“

„Asi půldruhého metráku.“

Pracovníci experimentální skupiny tohle vůbec znát nemuseli.

„Dobře,“ řekl Sidorov. „Teď vám povím něco, co nevíte. Tak za prvé — vajíčko stojí devatenáct tisíc hodin práce vysoce kvalifikovaného člověka. Za druhé skutečně váží půldruhého metráku a tam, kde to bude zapotřebí, je budete tahat na zádech.“

Galcev přikývl, Soročinskij řekl:

„Budeme, Michaile Albertoviči.“

„Tak to je skvělé,“ řekl Sidorov. „Můžete hned začít. Dopravte je k výtahu a sjeďte s ním do vestibulu. Půjdete do skladu, kde dostanete registrační aparaturu. Pak můžete jít po svých. S celým nákladem budete na letišti před desátou večer. Snažte se přijít včas.“

Otočil se a odešel. Za ním se rozléhal mohutný rachot: Sidorovova skupina začala plnit první úkol.

Za úsvitu kombinovaný stratoplán vypustil pterokar se skupinou nad Druhým Kurilským průlivem. Galcev elegantně vybral střemhlavý let, rozhlédl se, pohlédl na mapu, na kompas a hned vyhledal Bajkovo — několik řad jednopatrových budov z bílého a červeného litoplastu, které sevřely do půlkruhu malý, ale hluboký záliv. Pterokar natočil pevná křídla na přistání a snesl se na nábřeží. Ranní chodec (mladík v tričku a plátěných kalhotách) jim vysvětlil, kde tu je vedení. Službu tam měl správce ostrova, starý nahrbený Ain, který je přívětivě uvítal a pozval ke snídani.

Když Sidorova vyslechl, navrhl mu k výběru několik nízkých sopek u severního břehu. Mluvil rusky poměrně čistě, jenom občas se zarazil uprostřed slova, jako kdyby si nebyl jist přízvukem.

„Severní břeh je poměrně dost daleko,“ řekl. „Nevede tam žádná pořádná cesta. Jenže když máte pte…rokar… Navíc vám nic bližšího nemůžu nabídnout. Moc se v těch fyzikálních pokusech nevyznám. Velká část ostrova je samé pole s melouny, samá dýně a pařeniště. Všude teď pracují školáci, takže nemohu ris… kovat.“

„Žádné riziko v tom není,“ řekl Soročinskij lehkomyslně. „Naprosto žádné riziko.“

Sidorov si vzpomněl, jak jednou celou hodinu proseděl na požárním žebříku ve snaze zachránit se před upírem z plastické hmoty, kterému se pro sebezdokonalování hodila protoplazma. Ovšem tehdy ještě neexistovalo Vajíčko.

„Děkujeme,“ řekl. „Docela nám vyhovuje severní břeh.“

„Ano,“ řekl Ain. „Tam nejsou ani melounová pole, ani pařeniště. Jediné, co tam je, jsou břízy. A ještě tam někde pracují arche…ologové.“

„Archeologové?“ podivil se Soročinskij.

„Děkuji,“ řekl Sidorov. „Myslím si, že se tam vypravíme hned.“

„Hned bude snídaně,“ zdvořile připomenul Ain.

Mlčky posnídali. Při rozloučení jim Ain řekl:

„Kdybyste něco potřebovali, obraťte se na mě bez… jak se to řekne… bez os…tychu.“

„Ne, my se nebudeme to… jak se to řekne… os…týchat,“ uzavřel rozhovor Soročinskij.

Sidorov se na něho podíval a v pterokaru mu řekl:

„Jestli si ještě jednou, mladíku, dovolíte takový vtípek, tak vás odtud vyženu.“

„Promiňte mi to,“ řekl Soročinskij a silně se začervenal. Ruměnec na jeho opálené tváři způsobil, že byla ještě krásnější.

Na severním pobřeží nebyla žádná melounová pole ani pařeniště, rostly tam jenom břízy. Kurilská bříza roste „vleže“, rozprostírá se po zemi a její mokré zauzlené větve vytvářejí pevnou, neprostupnou spleť. Shora tato změť kurilské břízy vypadá jako nevinná zelená louka, která se dokonale hodí pro přistání lehkých strojů. Ani Galcev, který pterokar pilotoval, ani Sidorov nebo Soročinskij neměli ponětí o kurilských břízách. Sidorov ukázal na kulatou sopku a řekl: „Tady.“ Soročinskij na něho nesměle pohlédl a řekl: „To je pěkné místo.“ Galcev vysunul podvozek a vedl pterokar na přistání rovnou doprostřed rozlehlého zeleného pole u paty kulaté sopky.

Křídla stroje znehybněla a po chvíli se pterokar s třeskotem zaryl nosem do nanicovaté zeleně kurilské břízy. Sidorov uslyšel ten zvuk, současně uviděl milióny pestrobarevných hvězdiček a na chvíli ztratil vědomí.

Když otevřel oči, nejprve spatřil svou ruku. Byla velká, opálená a čerstvě poškrábané prsty jako kdyby se líně probíraly tlačítky na ovládacím pultě.

Ruka zmizela a objevila se tmavorudá tvář s modrýma očima pod žensky dlouhými řasami.

Sidorov se s hekáním pokoušel usednout. Nesmírně ho bolelo na pravém boku a bolestivě ho pálilo čelo. Pohlédl na Galceva. Ten si otíral rozbité rty kapesníkem.

„To tedy bylo perfektní přistání,“ řekl Sidorov. „Děláte mi samé radosti, úplný odborník na maléry.“

Galcev mlčel. Tiskl si na rty zmuchlaný kapesník. Vysoký chvějící se hlas Soročinského se ozval:

„On za to nemůže, Michaile Albertoviči.“

Sidorov pomalu otočil hlavu a pohlédl na Soročinského.

„Na mou duši, že za to nemůže,“ opakoval Soročinskij a poposedl kousek stranou. „Podívejte se, do čeho jsme přistáli.“

Sidorov pootevřel dvířka kabiny, vystrčil hlavu ven a chvíli si prohlížel polámané kmeny vyrvané z kořenů a zapletené do podvozku. Vztáhl ruku, utrhl několik tuhých třpytících se lístků, rozemnul je v prstech a ochutnal. Byly trpké a hořké. Sidorov si odplivl a zeptal se, aniž pohlédl na Galceva:

„Stroj je celý?“

„Je,“ odpověděl Galcev přes kapesník.

„Vy jste si vyrazil zub?“

„Hm,“ řekl Galcev, „vyrazil.“

„Než se oženíte, tak se vám to zahojí,“ slíbil mu Sidorov. „Můžete to brát tak, že je to má vina. Zkuste s tím vyletět na tu sopku.“

Nebylo jednoduché dostat se z rostlinných propletenin, ale nakonec Galcev přece jenom přistál na vrcholku kulaté sopky. Sidorov si držel pravý bok, vystoupil a rozhlédl se. Ostrov odtud vypadal jako opuštěný a byl rovný jako stůl. Sopka byla holá a rezavá od vulkanického nánosu. Od východu se na ni tlačily výhonky kurilské břízy, na jih se táhly zelené obdélníky polí. K západnímu břehu to bylo asi sedm kilometrů, za ním v namodralém oparu vystupovaly vybledlé fialové horské vrcholky, a ještě trochu dál a vpravo na modrém nebi nehybně visel podivný trojúhelníkovitý oblak s výraznými obrysy. Severní břeh byl podstatně blíž. Strmě klesal do moře, nad srázem se tyčila nevzhledná šedivá věž — zřejmě nějaká stará stavba sloužící kdysi k obranným účelům. Vedle věže se bělal stan a pobíhaly tam lidské postavičky. Snad to byli archeologové, o nichž se zmiňovala služba. Sidorov se zhluboka nadechl. Vonělo to tu slanou vodou a vyhřátými kameny. A bylo ticho, nebylo téměř slyšet ani mořský příboj.

‚To je dobré místo,‘ pomyslel si. ‚Vajíčko postavíme tady, filmovací přístroje a všechno kolem zůstane na svahu, tábor rozbijeme dole u melounových polí. Melouny tu ale ještě nebudou zralé.‘ Pak pomyslel na archeology: ‚Od nich je sem tak pět kilometrů, přesto je ale budeme muset upozornit, aby se nedivili, až začneme mechanický zárodek vyvíjet.‘

Sidorov zavolal Galceva se Soročinským a řekl:

„Pokus uděláme tady. Myslím si, že je to vhodné místo. Surovin tu je habaděj, samý tuf, přesně to, co potřebujeme. Tak začněte!“

Galcev se Soročinským přistoupili k pterokaru a otevřeli nákladový prostor. Slunce odtud vyslalo oslňující prasátka. Soročinskij vlezl dovnitř, zasupěl a jediným pohybem vystrčil Vajíčko na zem. Chvíli se kutálelo po sopečném nánosu, až se po několika krocích zastavilo. Galcev taktak stačil uskočit.

„To bylo zbytečné,“ řekl tiše Sidorov, „teď se s tím narvete.“

Soročinskij seskočil a řekl hrubým hlasem:

„Nevadí, už jsme si zvykli.“

Sidorov chodil kolem Vajíčka a pokoušel se je postrčit, avšak ani se nepohnulo.

„Dobře,“ řekl. „Teď kamery.“

Dlouho si hráli s nastavením kamer: jedna měla infračervený objektiv, druhá stereoobjektiv, třetí objektiv registrující teplotu, čtvrtá byla panoramatická…

Bylo kolem dvanácté, když si Sidorov opatrně přejel rukávem po mokrém čele a vytáhl z kapsy pouzdro s aktivátorem. Galcev se Soročinským se přiblížili zezadu a dívali se mu přes rameno. Sidorov pomalu vysypal na dlaň třpytivou trubičku s přísavným koncem na jedné straně a červeným vroubkovaným knoflíkem na straně druhé. „Spustíme to,“ řekl nahlas. Přistoupil k Vajíčku a přitiskl přísavku ke třpytícímu se kovu. Chvíli počkal a palcem zatlačil na červený knoflík.

Poodstoupil a nespouštěl z Vajíčka oči. Teď by bylo možno snad jenom přímým zásahem z raketové zbraně zastavit pochody, které vznikly pod blyštícím se povrchem. Přizpůsobení mechanického zárodku polním podmínkám započalo. Není známo, jak dlouho bude pokračovat. Až však bude seřizování skončeno, zárodek se začne vyvíjet.

Sidorov pohlédl na hodinky. Bylo pět minut po dvanácté. S námahou odtrhl aktivátor od povrchu Vajíčka, uschoval ho do pouzdra a uložil do kapsy. Pak se ohlédl na Galceva se Soročinským. Stáli za ním a mlčky pozorovali Vajíčko. Sidorov se ještě naposledy dotkl třpytícího se povrchu a řekl: „Jdeme.“

Pozorovací stanoviště se rozhodl umístit mezi sopkou a poli s melouny. Vajíčko odtud bylo dobře vidět — stříbrná kulička na rezavém kopci pod modrým nebem. Sidorov poslal Soročinského k archeologům a sám usedl do trávy do stínu pterokaru. Galcev už podřimoval, když se ukryl před sluníčkem pod křídlo. Sidorov cucal bonbón a chvíli hleděl na sopku, chvíli na podivný trojúhelníkovitý oblak na západě. Nakonec si vzal dalekohled. Jak očekával — trojúhelníkový oblak byl ve skutečnosti zasněženým vrcholkem nějaké sopky. V dalekohledu bylo vidět protáhlé stíny míst, kde sníh roztál, bylo možno rovněž rozeznat sněhové plochy s dolní nerovnou hranicí. Sidorov odložil dalekohled a začal přemýšlet o tom, že zárodek vyrazí z Vajíčka podle všeho v noci, že je to dobře, protože denní světlo obvykle komplikuje práci kamer. Pak si pomyslel, že Sermus zřejmě rozbil napadrť Fischera, ale na Saharu přesto jel. A taky ho napadlo, že Misimu teď nakládají na raketodromu v Kirgizii a znovu pocítil trýznivou bolest v pravém boku. „Stáří je nemoc,“ zabručel pro sebe a pohlédl úkosem na Galceva, který ležel naznak s rukama podloženýma pod hlavou.

Po půldruhé hodině se vrátil Soročinskij. Byl svlečen do půli těla a jeho tmavá opálená pokožka se leskla potem. Šviháckou semišovou bundu a košili nesl pod paží. Usedl před Sidorovem na bobek, zasvítil na něho zuby a začal vyprávět, že archeologové děkují za upozornění, že jsou velice zaneprázdněni, že jsou čtyři, že jim ale pomáhají školáci z Bajkova a Severokurilska, že tam vykopávají podzemní japonská opevnění z předminulého století a že jejich vedoucí je mó-ó-óc sympatická dívka.

Sidorov mu poděkoval za zajímavé hlášení a požádal ho, aby se začal starat o oběd. Seděl ve stínu pterokaru, držel v zubech trávu a mhouřil oči na vzdálený bílý kužel. Soročinskij probudil Galceva, kousek stranou spolu něco kutili a tiše rozmlouvali.

„Já udělám polévku,“ řekl Soročinskij, „ty udělej druhý chod.“

„Někde tu máme kuře,“ pokračoval. „Ti archeologové jsou prima lidi. Jeden z nich má obrovský plnovous, není ho v něm ani vidět. Kopou tam japonská opevnění ze čtyřicátých let předminulého století. Byla tu tehdy podzemní pevnost. Ten vousáč mi dal náboj do pistole. Hele!“

Galcev nelibě zavrčel:

„Nestrkej mi pod nos takovej zrzavej prevít!“

Začala vonět polévka.

„Celou tu výpravu vede takové pěkné děvče,“ pokračoval Soročinskij. „Blondýna, má pěknou figuru, jenom nohy má trochu silnější. Posadila mě do zákopu a já jsem se díval střílnou. Odtud se dal ostřelovat celý severní břeh, povídala.“

„A fakt se ostřeloval?“ zeptal se Galcev.

„Kdopak ví. Asi jo. Já jsem se ale díval spíš na ni. Pak jsme společně změřili tloušťku stropu.“

„To jste to měřili dvě hodiny?“

„Hm. Jenže potom jsem zjistil, že se jmenuje jako ten vousáč a hned jsem zařadil zpátečku. Řeknu ti, v těch kasematech je to strašné. Je tam tma, na zdech plíseň. Kams dal chleba?“

„Tady,“ řekl Galcev. „Třeba to je jenom sestra toho vousáče.“

„Třeba. Co Vajíčko?“

„Nic se neděje.“

„Tak dobrá,“ řekl Soročinskij. „Michaile Albertoviči, oběd je hotov.“

U jídla toho Soročinskij hodně napovídal. Nejdřív vysvětloval, že japonské slovo „totika“ pochází z ruského slova „palebné místo“ a ruské slovo „dot“ je příbuzné s anglickým slovem „dot“ a že to v obou případech znamená „palebný bod“. Pak se dal do dlouhého výkladu o stálých palebných bodech, kasematech, střílnách, o hustotě palby na jeden metr čtverečný. Proto se Sidorov snažil jíst co nejrychleji, odmítl ovoce, nechal Galceva pozorovat Vajíčko a sám odešel do pterokaru, kde si zdříml. Kolem dokola bylo neuvěřitelně ticho, jenom Soročinskij, který myl u potoka nádobí, se občas pokoušel o zpěv. Galcev seděl s dalekohledem a soustředěně pozoroval vrcholek sopky.

Když se Sidorov probudil, slunce zapadalo, od jihu se blížil tmavofialový soumrak, ochladilo se. Hory na západě zčernaly, jako šedivý stín se vznášel nad obzorem kužel dávné sopky. Vajíčko na vrcholku zářilo rudě. Nad poli s melouny se plazil šedivý opar. Galcev seděl ve stejné pozici a naslouchal Soročinskému.

„V Astracháni,“ vyprávěl Soročinskij, „jsem jedl ‚šachovu růži‘. Je to neuvěřitelně nádherný meloun. Má chuť jako ananas…“

Sidorov zůstal chvíli sedět nehybně. Vzpomněl si, jak kdysi jedl melouny s Genkou Kapitánem na Venitu. Ze Země sem přivezli celou raketu melounů pro planetologickou stanici. Jedli melouny, zakusovali se do křehké měkké hmoty, šťáva jim tekla po tvářích a pak po sobě stříleli kluzkými černými jadérky.

„…to si olízneš všechny prsty, to ti povídám jako lahůdkář!“

„Potichu,“ řekl Galcev, „probudíš Athose.“

Sidorov se usadil pohodlněji, položil si bradu na opěradlo sedačky před ním a přivřel oči. V kabině bylo teplo a trochu dusno, protože se to tu ochlazovalo pomaleji.

„Ty jsi nikdy s Athosem nelétal?“ zeptal se Soročinskij.

„Ne,“ řekl Galcev.

„Já ho lituju. A taky mu to současně všechno závidím. Prožil takový život, jaký já nikdy prožít nemůžu. A spousta jiných taky ne. Jenže to má už všechno za sebou.“

„Proč by to měl mít všechno za sebou?“ zeptal se Galcev. „Přestal přece jenom létat.“

„Pták, který přestane létat…“ Soročinskij se odmlčel. „Doba Výsadkářů už je za námi,“ řekl najednou.

„Nesmysl,“ klidně odpověděl Galcev.

Sidorov zaslechl, jak se Soročinskij zavrtěl.

„To není nesmysl,“ řekl. „Podívej se na Vajíčko. Teď jich budou dělat stovky a začnou se shazovat na nebezpečné a neznámé světy. Každé Vajíčko tam postaví laboratoř, raketodrom, hvězdolet. Bude tam připravovat šachty a doly. Bude lovit a studovat tam ty tvé zrůdy. A Výsadkáři budou jenom shromažďovat informace a vylizovat smetanu.“

„Tohle je nesmysl,“ opakoval Galcev. „Laboratoř, důl… A hermetická kopule je pro šest lidí, ne?“

„Co sem pleteš hermetickou kopuli?“

„Pod ní bude šest lidí.“

„To je jedno,“ umíněně opakoval Soročinskij. „Výsadkářům stejně už odzvonili. Kopule s lidmi, to je jenom začátek. Budou se nejdřív posílat automatické koráby, které budou shazovat Vajíčka, a až bude všechno hotové, přijdou lidé…“

Začal mluvit o perspektivách embryomechaniky, využil k tomu vlastně Fischerova referátu. ‚Moc se o tom mluví,‘ pomyslel si Sidorov. ‚A všechno je to pravda.‘ Když však byly vyzkoušeny první automatické planetolety, také se pořád říkalo, že posádky meziplanetárních korábů si budou létat jenom pro smetánku. A když Akimov a Sermus vypustili první soupravu kybernetických rozvědčíků, Sidorov chtěl také odejít z vesmírného výzkumu. To bylo před třiceti lety a za tu dobu musel nejednou seskakovat do pekla za pochroumanými kybernetickými rozvědčíky a udělat to, co udělat nedokázali… ‚Nováček,‘ pomyslel si o Soročinském. ‚Moc toho namluví.‘

Když Galcev řekl počtvrté, že je to nesmysl, Sidorov vystoupil ze stroje. Jakmile ho Soročinskij spatřil, přestal mluvit a vyskočil. Držel půlku nedozrálého melounu, v němž trčel nůž. Galcev stále seděl se zkříženýma nohama.

„Chcete meloun, Michaile Albertoviči?“ zeptal se Soročinskij.

Sidorov zavrtěl hlavou a zastrčil ruce do kapes. Díval se na vrcholek sopky. Rudé záblesky na třpytivém povrchu Vajíčka pozvolna pohasínaly. Rychle se stmívalo. Z mlhavého šera náhle vysvitla hvězda a pomalu se pohybovala po tmavomodré obloze.

„Sputnik osm,“ řekl Galcev.

„Ne,“ jistě ho opravil Soročinskij. „To je Sedmnáctka.“

Sidorov, který věděl, že je to sputnik osm, si povzdychl a šel k sopce. Měl Soročinského plné zuby a navíc musel prohlédnout kamery.

Když se vracel, uviděl světlo. Neúnavný Soročinskij rozdělal táborák, stál teď u ohně v malebné póze a mával rukama:

„…cíl — to je pouze prostředek,“ zaslechl Sidorov. „Štěstí není jenom ve štěstí samém, ale v cestě k němu…“

„To už jsem někde četl,“ řekl Galcev.

,Já taky,‘ pomyslel si Sidorov. ‚A mockrát. Neměl bych Soročinskému přikázat, aby si šel lehnout?‘ Pohlédl na hodinky. Svítící ručičky ukazovaly půlnoc. Byla úplná tma.

Vajíčko puklo ve dvě hodiny padesát tři minuty. Měsíc nesvítil. Sidorov podřimoval, seděl a byl otočený k ohni pravým bokem. Vedle něho tloukl špačky růžolící Galcev, na opačné straně četl noviny Soročinskij.

Rozlehl se pronikavý zvuk podobající se zvuku stroje, který právě vyplivl hotovou součást.

Vrcholek sopky byl na chvíli ozářen oranžovým světlem. Sidorov pohlédl na hodinky a vstal. Sopka se zřetelně rýsovala na hvězdnatém nebi. Když oči oslepené ohněm přivykly tmě, spatřil spoustu drobných načervenalých světýlek, která se pomalu pohybovala v prostoru, kde bylo umístěno Vajíčko.

„Už to začalo!“ s trochou obav zašeptal Soročinskij. „Už to začalo! Víťo, probuď se, začalo to!“

„Nemohl bys aspoň chvíli mlčet?“ řekl rychle Galcev rovněž šeptem. Z těch tří věděl jenom Sidorov, co se děje na vrcholku. Prvních deset hodin se bude mechanický zárodek přizpůsobovat prostředí. Poté se začne vyvíjet. Všechno, co se nehodí pro vývoj, se přemění, upevní se pracovní orgány — efektory. Pak přijde řada na kryt Vajíčka, který se protrhne. Zárodek si začne získávat potravu z půdy.

Světýlek bylo čím dál tím víc, pohybovala se stále rychleji. Ozvalo se hučení a pískání, skřípání — efektory se zaryly do půdy a rozemílaly tuf na prach.

Puf, puf! Od vrcholku se nehlučně oddělily sloupy svítícího dýmu a stoupaly k hvězdné obloze. Nejistý chvějivý záblesk na okamžik ozářil podivně ztěžka se otáčející tvary.

„Půjdeme blíž?“ zeptal se Soročinskij.

Sidorov neodpověděl. Najednou si vzpomněl, jak se zkoušel první mechanický zárodek, první model Vajíčka. Bylo to před několika lety. Tehdy byl v oboru embryomechaniky ještě úplným nováčkem. Zárodek umístili u stěn v rozlehlém pavilónu patřícím k institutu — celkem osmnáct skříněk podobajících se nedobytným ohnivzdorným pokladnám, uprostřed byla spousta cementu. V něm byly skryty efektorní a digestální systémy. Fischer mávl rukou, někdo zapojil nožový spínač. Seděli v pavilónu do pozdního večera a zapomněli na všechno na světě. Hromada cementu postupně mizela a navečer z páry a dýmu vznikly obrysy standardního litoplastového domku o třech místnostech, s ústředním topením na páru a samostatným elektrickým zařízením. Vypadal přesně tak, jako kdyby ho udělali v továrně, jenom v tom byl rozdíl, že v koupelně zůstal navíc prostor „žaludek“ a složitá spojení efektorů. Fischer pohlédl na domek, dotkl se nohou efektorů a řekl:

„Tak a končíme s tímhle příštipkařením. Musíme udělat Vajíčko.“

Tehdy to slovo bylo vysloveno poprvé. Pak následovalo hodně práce, hodně úspěchů, velmi mnoho neúspěchů. Zárodek se učil sám sebe naladit, sám se pokoušel vyrovnat se změnami situace automatické regenerace. Učil se vyvíjet v domy, v rypadla, rakety, učil se nerozbít se při pádu do propasti, zachovat normální provoz ve vlnách roztaveného kovu, nebát se absolutní nuly… ‚Bane,‘ pomyslel si Sidorov, ‚je dobře, že jsem zůstal na Zemi.‘

Na vrcholku pahorku vylétaly stále častěji do vzduchu sloupy dýmu, praskání, skřípání a hučení se slilo v nepřetržitý jednolitý hluk. Bloudící červená světýlka vytvářela řetězce, ty se slévaly do podivných čar. Nad vším stoupala narůžovělá záře a bylo možno už rozeznat něco obrovitého a neforemného, pohupujícího se jako loďka na vlnách.

Sidorov znovu pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut čtyři. Láva a tuf byly zřejmě vhodným materiálem: kopule rostla rychleji než na cementu. Zajímalo ho, co bude dál. Mechanismus přistavuje kopuli shora k okrajům, efektory se přitom zarývají stále hlouběji do sopky. Aby se kopule nepropadla, bude se muset zárodek postarat o pilotové podpěry nebo přesunout kopuli dál od jámy, kterou tam vyryly efektory. Sidorov si představil do běla rozžhavené okraje kopule, k nimž zařízení efektorů přidává stále nové části roztaveného litoplastu.

Na okamžik vrcholek sopky zmizel ve tmě, hluk utichl, bylo slyšet jenom nezřetelné hučení. Zárodek přebudovával funkce energetického systému.

„Soročinskij,“ řekl Sidorov.

„Ano.“

„Utíkejte k termokameře a odtáhněte ji dál. Na sopku ale nevystupujte!“

Bylo slyšet, jak si Soročinskij šeptem řekl Galcevovi o baterku, pak už se žlutý paprsek roztancoval po štěrku a zmizel.

Hluk se znovu rozlehl. Opět se nad vrcholkem sopky rozhořelo růžové světlo. Sidorovovi připadlo, že se kopule poněkud posunula, ale nebyl si tím jist. S trochou zlosti ho napadlo, že Soročinského měl poslat k termokameře hned poté, co se zárodek dostal z Vajíčka…

Pak se ozval ohlušující výbuch. Na vrcholku se objevilo rudé světlo. Pomalý rudý blesk se plížil po svahu, až zmizel. Růžová záře zežloutla, byla výraznější, i když teď byla zahalena do hustého dýmu. K uším doletěl prudký výbuch a Sidorov s hrůzou spatřil, jak se v kouři a plamenech, které obklopily vrcholek, zrodil obrovitý stín. Něco velikého a těžkého, osvětleného oslňujícím bleskem, se zakymácelo na tenoučkých chvějících se nožkách. Ozval se další výbuch, ještě jeden žhavý blesk se klikatou cestou rozletěl po svahu. Země se zachvěla a stín, který zůstal nehybně viset v zakouřené záři, se pohnul.

V té chvíli se Sidorov rozběhl k sopce. Uvnitř něco hřmělo a praskalo, vlny žhavého vzduchu člověku podrážely nohy a v rudém plápolajícím světle Sidorov viděl, jak padají kamery a vlečou s sebou kusy lávy. Kamery, jediní svědci toho všeho, co se stalo. O jednu z nich zakopl, povalovala se tu s pokroucenými vzpěrami stativu. Zvolnil krok. Proti němu se sypala rozžhavená žula. Nahoře už byl klid, ale něco tam stále ještě doutnalo. Potom se ozval ještě jeden výbuch a Sidorov uviděl slabší žlutý záblesk.

Z vrcholku sem sestupoval pach horkého kouře a něčeho neznámého, trpkého. Sidorov se zastavil na okraji ohromné strže se strmými stěnami. Dole ležela na boku téměř dohotovená kopule pro šest lidí. V kráteru doutnala rozžhavená struska, na ní bylo vidět, jak chabě a bezmocně se pohybují hemomechanická chapadla zárodku, která ztratila kontakt s ovládáním. Z kráteru se vznášel spálený a nakyslý pach.

„Co se to, prosím vás, stalo?“ řekl Soročinskij naříkavě.

Sidorov zvedl hlavu a spatřil Soročinského, jak stojí na čtyřech na samém okraji kráteru.

„Dědek táhl, táhl…“ smutně deklamoval Soročinskij. „Dědek táhl, bába táhla…“

„Ticho!“ řekl mírně Sidorov.

Začal sestupovat.

„Nedělejte to, je to nebezpečné,“ řekl Galcev.

„Ticho,“ ozval se Sidorov.

Bylo nutno okamžitě zjistit, co se vlastně stalo. Je přece vyloučeno, že příčinou exploze byla vadná konstrukce Vajíčka, toho nejdokonalejšího stroje, který kdy člověk vytvořil. Stroje nejnezranitelnějšího, nejmoudřejšího.

Silný žár ošlehl Sidorovovu tvář. Přimhouřil oči a sklouzl kolem do ruda rozžhavené právě zrozené kopule. Dole se ohlédl. Uviděl roztavené betonové sloupy, rezaté zčernalé dráty železobetonu, široký tmavý průchod, který vedl někam dovnitř sopky. Pod nohama se něco ztěžka převalilo. Sidorov se sklonil, nepoznal hned, co to je. Když to pochopil, bylo mu jasné všechno. Byl to dělostřelecký náboj.

V sopce zel prázdný prostor. Nějací ničemové ho před dvěma sty lety zalili betonem a vytvořili tak místnost, kterou doslova nacpali dělostřeleckými náboji. Mechanismus, který měl za úkol ustavit opěrné body, pronikl dovnitř. Starý beton nevydržel tíhu kopule. Nosníky se zhroutily jako papírové. Stroj se rozhodl, že prostor zalije roztaveným litoplastem. Nemohl vědět, že to je sklad munice. Nemohl dokonce vědět, co to dělostřelecké náboje jsou, protože lidé, kteří mu vytvářeli program, na takové věci zapomněli. Snad je kdysi plnili tritolem. Tritol za dvě stě let přišel vniveč, ne však úplně. Všechno, co vůbec mohlo vybuchnout, vyletělo do vzduchu. A mechanismus se proměnil v hromadu trosek…

Shora se sem kutálely kamínky. Sidorov pohlédl nahoru a uviděl sestupujícího Galceva. Z protilehlé strany se dolů spouštěl Soročinskij.

„Co vy sem ještě lezete?“ zeptal se Sidorov.

Soročinskij odpověděl slabým hlasem:

„Chceme vám pomoct, Michaile Albertoviči.“

„Nepotřebuju.“

„My jsme jenom chtěli…“ spustil Soročinskij a zarazil se.

Za Sidorovovými zády se vytvořila trhlina.

„Pozor!“ zařval Soročinskij.

Sidorov udělal krok do strany, zakopl o náboj a upadl. Padl tváří dolů, ale hned se převrátil na záda. Kopule se pohnula a ztěžka znovu dosedla rozžhaveným okrajem na zem. Půda se znovu zachvěla. Sidorovovi narazil do tváře žhavý vzduch.

Nad sopkou, kde se matně leskla kopule trčící z okraje kráteru, se vznášel lehký bílý dým. Ještě tam něco doutnalo a občas tlumeně zapraskalo. Galcev měl zarudlé oči. Seděl a objímal rukama kolena, pozoroval sopku. Ruce měl ovázané obinadlem, levou polovinu tváře měl celou černou od bláta a popela, přesto se nešel umýt, i když už slunce dávno vyšlo. U ohně spal Soročinskij, hlavu si přikryl semišovou bundou.

Sidorov si lehl na záda a ruce si založil za hlavu. Neměl chuť dívat se na sopku, na bílý kouř, na zamračenou Galcevovu tvář. Takhle ležet a dívat se do neuvěřitelně modré oblohy bylo nesmírně příjemné. Na takovou oblohu se člověk může dívat celé hodiny. Tohle věděl už v době, kdy byl Výsadkářem, kdy sestupoval na severní pól Vladislavy, kdy seděl sám v rozbitém výsadkovém člunu na Transplutonu. Tam nebyla obloha, jenom černé hvězdné prázdno a oslepivá hvězda — Slunce. Tehdy mu připadalo, že by dal poslední chvíle svého života, kdyby mohl ještě jednou uvidět oblohu. Na Zemi se na něco takového zapomíná příliš rychle. Tak tomu bylo i dřív, kdy celá léta neviděl modrou oblohu a kdy každá sekunda těchto let mohla být jeho sekundou poslední. Výsadkář ale nemohl myslet na smrt. Zato hodně musel myslet na možnou porážku, i když Gorbovskij jednou řekl, že smrt je horší než jakákoliv, třeba i ta nejhorší porážka. Porážka, to je vždycky náhoda, kterou je možno překonat. Kterou je nutno překonat. Jenom mrtví nemohou bojovat. Vlastně ne. Mrtví také mohou bojovat a dokonce porážet.

Sidorov se pozvedl a pohlédl na Galceva. Měl chuť se ho zeptat, na co myslí. Vždyť Galcev býval také Výsadkářem. A jistě si myslel, že na světě není nic horšího než porážka.

Galcev pomalu pootočil hlavu, pohnul rty a najednou řekl:

„Máte červené oči, Michaile Albertoviči.“

„Vy taky,“ řekl Sidorov.

Museli se teď spojit s Fischerem a ohlásit mu všechno, co se stalo. Vstal a ztěžka vykročil trávou k pterokaru. Šel se zvrácenou hlavou a díval se do nebe. Do nebe se člověk může dívat celé hodiny, tak je modré a kouzelně dobré. Nebe, pod které se vracejí lidé.

SETKÁNÍ

Alexandr Grigorjevič Kostylin stál před svým obrovským psacím stolem a prohlížel si lesknoucí se fotografie.

„Buď zdráv, Line,“ řekl Lovec.

Kostylin zvedl lysou hlavu s velkým čelem a zvolal:

„A! Home is the sailor, home from sea!“

„And the hunter home from the hill,"*) řekl Lovec. Objali se.

„Čímpak mě teď oblažíš?“ věcně se zeptal Kostylin. „Přiletěls přece z Jajly, ne?“

„Ano, rovnou od Tisíce Bažin.“ Lovec usedl do křesla a natáhl před sebe nohy. „Jsi čím dál tím tlustší a plešatější, Line. Tenhle sedavý život tě zničí. Příště tě vezmu s sebou.“

Kostylin si sáhl uraženě na své velké břicho.

„Nojo,“ řekl. „Je to strašný. Baroni stárnou, baroni tloustnou… Přivezls něco zajímavého?“

„Ani ne, Line. Jenom samé hlouposti. Desítky dvouhlavých hadů, několik nových druhů polychlopňových měkkýšů… Co to tu máš?“ Natáhl ruku a vzal ze stolu hromádku fotografií.

„To přivezl jeden nováček… Znáš ho?“

„Neznám.“ Lovec si prohlížel snímky. „Docela dobré. Je to samozřejmě z Pandory, co?“

„Samozřejmě že z Pandory. Gigantický korýšovitý pavouk. Nesmírně velký exemplář.“

„Ano,“ řekl Lovec a prohlížel si ultrazvukovou zbraň přiloženou pro porovnání ke žlutému obnaženému břichu pavouka. „Na nováčka to není špatný exemplář. Viděl jsem už ale větší. Kolikrát vystřelil?“

„Říká, že dvakrát. A pokaždé do hlavního nervového centra.“

„Měl střílet smrtící jehlou. Mladíček zřejmě zazmatkoval.“ Lovec si s úsměvem prohlížel fotografii, na níž si mladík hrdě opíral nohu o mrtvou příšeru. „Tak jo, a co doma?“

Kostylin mávl rukou.

„Úplný vdávací blázinec. Všechno se to tam vdává. Marta si vzala hydrologa.“

„Která Marta?“ zeptal se Lovec. „Vnučka?“

„Pravnučka, Paule! Pravnučka!“

„No jo, baroni stárnou…“ Lovec položil na stůl fotografie a vstal. „Tak já půjdu.“

„To už zas?“ zeptal se trpce Kostylin. „Už by toho snad mohlo být dost, ne?“

„Kdepak, Line. Musím. Sejdeme se jako vždycky.“

Lovec povzdychl a odešel. Sestoupil do parku a zamířil k pavilónům. Jako vždy byla i nyní v muzeu spousta lidí. Lidé procházeli alejemi s vysázenými oranžovými palmami z Venuše, seskupovali se kolem terárií a nad bazény s průhlednou vodou; ve vysoké trávě mezi stromy si děti hrály na „marťanskou schovávanou“. Lovec se na chvíli zastavil a díval se. Byla to nesmírně zajímavá hra. Kdysi dávno byli z Marsu na Zemi dopraveni mimikrodoni — velcí ještěři, kteří byli ke všemu kolem nich zcela lhostejní. Skvěle jsou vybaveni k náhlým změnám existenčních podmínek. Mají neuvěřitelné přizpůsobovací schopnosti. V parku Muzea měli naprostou volnost. Děti se bavily tím, že je hledaly. K takové zábavě bylo třeba nesmírně mnoho bystrosti a obratnosti, ještěry potom děti tahaly z místa na místo, aby viděly, jak mimikry mění barvu. Ještěři byli velcí a těžcí; děti je za sebou tahaly za odstávající kůži na spodní části hřívy. Mimikrodoni se nebránili. Zdálo se, že se jim to dokonce líbí.

Lovec minul obrovský průhledný poklop, pod nímž bylo terárium „Loučka z planety Růžena“. V bledě namodralé trávě tam poskakoval a zápolil hmyz podobný našim kobylkám. Lovec si vzpomněl, jak na té planetě před dvaceti lety prvně lovil. Tři dny byl na čekané a tento hmyz, rembové, kolem něho poskakoval, sedal mu na hlaveň pušky. U „Loučky“ bylo vždycky dost lidí, protože rembové byli nesmírně zábavní a pohlední.

Nedaleko od vchodu do hlavního pavilónu se Lovec na chvíli zdržel u sloupového zábradlí kolem bazénu umístěného v hluboké studni. Tady ve vodě osvětlené nafialovělou září neustále kroužilo dlouhé chlupaté zvíře — ichtyomammal, jediné teplokrevné zvíře, které dýchalo žábrami. Ichtyomammal se bez přestání pohyboval; plaval ve stejných kruzích i před rokem, před pěti lety i před čtyřiceti lety, kdy ho Lovec viděl poprvé. Ichtyomammala s velkou námahou získal vynikající Salier. Nyní Salier už dávno nežije, spí věčným spánkem někde v džunglích Pandory, zatímco jeho ichtyomammal neustále krouží v nafialovělé vodě bazénu.

Ve vestibulu pavilónu se Lovec opět zastavil a usedl do lehkého křesla v koutě. Celou střední část světlého sálu zaujímala vycpaná létající pijavka — „sora-tobu-chiru“ (původem z Marsu, Sluneční soustava, uhlíkový cyklus, polychordový druh, skupina dýchající kůží, rod „sora-tobu-chiru“). Létající pijavka byla jedním z prvních exponátů Captonského Kosmozoologického muzea. Už půldruhého století tahle odpudivá příšera cenila zubatou tlamu na každého, kdo vcházel do pavilónu. Devět metrů dlouhá, pokrytá tuhou lesknoucí se srstí, bez hlavy, bez končetin… Kdysi vládce Marsu.

‚Ano, na Marsu se dělo ledacos,‘ uvažoval pro sebe Lovec. ‚Na takové věci se nezapomíná. Před padesáti lety se tahle téměř zcela vymýcená příšera znenadání rozmnožila a znovu začala se svými pirátskými kousky na komunikacích marťanských základen. Tehdy byla přichystána dokonalá štvanice na celé planetě. Drncal jsem se na krauleru a v mračnu zvířeného písku jsem skoro nic neviděl. Vpravo i vlevo ode mne se hnaly žluté písečné tanky plné dobrovolníků, když najednou jeden z nich vjel na písečný přesyp a převrátil se. Lidé se z něj vysypali, a když jsme vyjeli z prachu, Ermler mě chytil za rameno, vykřikl a ukázal před nás. Uviděl jsem stovky pijavek, jak se svíjely na solončáku v nížině mezi písečnými přesypy. Začal jsem střílet, palbu spustili i ostatní, zatímco Ermler něco prováděl s vlastnoručně vyrobeným raketometem, který nemohl v té chvíli za žádnou cenu spustit. Všichni křičeli a nadávali mu, dokonce mu vyhrožovali, že ho zmlátí, ale nikdo nemohl pustit pušku z rukou. Kruh té záplavy se uzavíral, viděli jsme už i záblesky výstřelů z krauleru, které nám jely naproti, když vtom Ermler prostrčil mezi mnou a řidičem rezavou rouru svého děla. Rozlehl se příšerný rachot a já jsem celý ohlušený i oslepený padl na dno krauleru. Solončák byl zahalen hustým černým kouřem, všechny stroje se zastavily, lidé přestali střílet, jenom křičeli a mávali zbraněmi. Ermler po pěti minutách už neměl čím střílet. Kraulery se sjely na solončák a my jsme začali ničit všechno živé, co tu ještě po Ermlerových raketách zůstalo. Pijavky se zmítaly mezi stroji, které je drtily svými pásy, a já jsem neustále střílel a střílel… Tehdy jsem byl mladý a střílel jsem strašně rád. Byl jsem bohužel výborným střelcem, nikdy jsem neminul cíl. Nestřílel jsem ale jenom na Marsu a ne vždycky jenom na odporné dravce. Lepší by bylo, kdybych nikdy v životě pušku nevzal do ruky…‘

Vstal, obešel vycpanou létající pijavku a pomalu vykročil po galerii. Vypadal dost nevalně, protože mnozí lidé se zastavovali a s obavami ho pozorovali. Nakonec k němu přistoupilo jedno děvče a nesměle se zeptalo, jestli nepotřebuje nějak pomoci. „Co tě to vede, holčičko,“ řekl Lovec. Násilně se usmál, zajel dvěma prsty do náprsní kapsy a vytáhl neuvěřitelně krásnou lasturu. „Vypadáte moc špatně,“ řekla. „Už nejsem mladý, holčičko,“ řekl Lovec. „My dědkové už málokdy vypadáme k světu. Musíme toho s sebou uvnitř moc nosit.“

Děvče mu jistě neporozumělo, ale on si ani nepřál, aby pochopilo. Pohladil je po vlasech a šel dál. Teprve nyní se napřímil, aby se po něm už lidé neohlíželi.

‚To by mi tak ještě scházelo, aby mě litovala děvčata,‘ pomyslel si.,Jsem pěkně rozklížený. Určitě jsem se už neměl vracet na Zemi. Měl jsem natrvalo zůstat na Jajle, usadit se na okraji Tisíce Bažin a klást pasti na rubínové úhoře. Nikdo nezná Tisíc Bažin lépe než já, a tam bych byl ještě k něčemu. Je tam hodně práce pro lovce, který nemusí nikdy střílet…‘

Zastavil se. Tady se vždycky zastavoval. V protáhlé skleněné skříňce na kusech šedého pískovce stála vrásčitá vycpanina nevzhledné šedivé ještěrky se třemi páry ošklivých nožek. U neinformovaných návštěvníků nevzbuzovalo šestinohé zvíře žádné emoce. Jen málo z nich znalo okouzlující příběh tohoto šestinoha. Avšak Lovec měl a vždycky vnímal pocit jakéhosi pověrečného nadšení nad mohutnou silou života, když se tady zastavil. Tato ještěrka byla zabita deset parseků od Slunce, tělo bylo preparováno a vycpaný exponát stál na tomto místě dva roky. Jednoho krásného dne se zničehonic před očima návštěvníků z vrásčité šedé kůže vyhrnuly desítky titěrných, mrštných šestinohů. Samozřejmě hned v pozemském ovzduší zahynuly z nadbytku kyslíku, ale pozdvižení kolem toho bylo obrovské a zoologové doposud nemají potuchy, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Život je ve skutečnosti to jediné, co je třeba ctít…

Lovec pomalu procházel galeriemi, přecházel z pavilónu do pavilónu. Zářijové hřejivé slunce, dobré teplé slunce Země, osvětlovalo zvířata zalitá do skloplastu, zvířata, která se narodila pod jinými slunci stovky miliard kilometrů odtud. Téměř všechna je Lovec znal, mnohokrát je viděl, nejenom v Muzeu. Občas se zastavil před novými exponáty, pročítal divoká jména stejně divoce vyhlížejících zvířat a známá jména lovců. Maltézský kord, Kropenatý dzo, Velký tsi-lin, Malý tsi-lin, Kapucín blanitý, Černé strašidlo, Královna-Labuť… Simon Kreitzer, Vladimír Babkin, Bruno Bellard, Nicolas Droueau, Jean Salier mladší… Znal je všechny a byl teď z nich všech nejstarší, i když nepatřil mezi nejúspěšnější. Měl radost, když zjistil, že Salier mladší konečně ulovil šupinatého krytožábernatce, že Voloďka Babkin dopravil na Zemi živého slimáka pásového a Bellard zastřelil na Pandoře hrbonosce s plovací blanou, na kterého chodil už několik let…

Tak se dostal až do desátého pavilónu, kde byla řada jeho vlastních trofejí. Tady se zastavoval téměř u každého exponátu, vzpomínal a vzpomínky vychutnával. ‚Tohle je Létající koberec, Plachtící list. Čtyři dny ho stopoval. Bylo to na Růženě, kde tak zřídkakdy prší, kde kdysi zahynul vynikající zoolog Ludwig Porta. Létající koberec se přemisťuje nesmírně rychle a má vynikající sluch. Není možno na lov jezdit, musí se za ním pěšky ve dne v noci, vyhledávat nepatrné olejovité stopy na listí stromů. Vystopoval jsem ho a od té doby se to doposud nikomu nepodařilo. Ješitný Salier se nejednou dal slyšet, že to byla náhoda.‘ Lovec s hrdostí přejel prsty přes písmena vyražená na informující tabulce: ‚Uloven a preparován lovcem P. Gnědych.“ Vystřelil jsem na něj čtyřikrát, ani jednou jsem neminul, přesto byl ještě živý, když padal k zemi, lámal větve se zelenými listy. To bývalo, když jsem ještě střílel…

A tady je bezhlavá příšera z těžkovodních bažin na Vladislavě. Bez očí, bez tvaru. Nikdo vlastně ani nevěděl, jakou podobu jí dát při vycpávání, a nakonec ji upravili podle nejúspěšnější fotografie. Hnal jsem ji přes bažiny ke břehu, kde bylo vykopáno několik pastí. Do jedné z nich spadla a dlouho tam řvala, válela se v černé kaši, bylo třeba dvou kbelíků beta-novokainu, než ji vůbec uspali. Bylo to docela nedávno, před nějakými deseti lety, tehdy jsem už nestřílel… Bylo to příjemné setkání.

Čím dál šel Lovec v desátém pavilónu galerií, tím byly jeho kroky pomalejší. Dál se mu nechtělo jít. Protože dál nemohl jít. Protože se schylovalo k hlavnímu setkání. S každým krokem stále silněji vnímal známý stísněný neklid. Ze skleněné vitríny se za ním už dívaly bílé kulaté oči…

Přistoupil k tomuto malému panelu jako vždycky, svěsil hlavu a nejprve přečetl z tabulky nápis, který se už dávno naučil nazpaměť: ‚Zvířecí svět z Crooxovy planety, hvězdná soustava EN 92, uhličitý cyklus, monochordatus, třída, oddíl, rok, druh — čtyřruký tříprstec. Získán lovcem P. Gnědych, preparován doktorem A. Kostylinem.‘ Pak zvedl oči.

Pod skleněným zvonem na nakloněné vyleštěné desce ležela hlava — vertikálně silně zploštěná, zcela lysá, černá, s plochou oválnou lícní částí. Kůže na této části byla hladká jako na bubnu, nebyla tam ani ústa, ani čelo, ani nosní dírky. Byly tam jenom oči. Kulaté, bílé, s malými černými panenkami, nezvykle rozšířenými. Pravé oko bylo částečně poškozeno a právě to dávalo mrtvému pohledu podivný výraz. Právě takový měl výraz ten čtyřruký, když se nad ním Lovec prvně sklonil v mlze. To už bylo dávno…

Stalo se to před sedmnácti lety. ‚Proč k tomu došlo?‘ uvažoval Lovec.,Já jsem tam přece nechtěl lovit. Croox tvrdil, že tam žádný život není — jenom baktérie a suchozemští ráčci. Přesto když mě Sanders požádal, abych se podíval po okolí, vzal jsem si pušku…‘

Nad kamennou sutí se plížila mlha. Plavalo tam malé červené slunce — červený trpaslík EN 92 a vypadalo to, že i mlha je červená. Pod pružnými pásy terénního vozidla rachotilo kamení, z mlhy se jedna po druhé vynořovaly tmavé nízké skály. Na hřebeni jedné z nich se najednou něco pohnulo. Lovec zastavil vozidlo. Na takovou vzdálenost bylo obtížné rozeznat nějaké zvíře. Navíc byla mlha a soumrak. Lovec však měl zkušené oči. Po vrcholku skály se ostražitě plížil nějaký velký obratlovec. Byl proto rád, že si přece jenom vzal pušku. ‚Já Crooxovi ukážu,‘ pomyslel si vesele. Zvedl kryt, opatrně vysunul hlaveň pušky a zamířil. Jakmile mlha jen trochu zřídla a silueta zvířete vystoupila na načervenalém nebi výrazněji, Lovec vystřelil. Na místě, kde bylo zvíře, vytryskl nafialovělý oslepující výbuch. Něco ohlušivě zarachotilo a ozval se táhlý syčivý zvuk. Pak nad vrcholkem vyletěly do vzduchu skály a smísily se s oblakem šedivého kouře.

Lovec se nesmírně podivil. Byl si jist, že vystřelil anestetickou jehlu, a v takovém případě byl podobný výbuch vyloučen. Chvíli uvažoval, pak vystoupil z vozidla a vydal se hledat kořist. Našel ji tam, kde čekal — přímo pod skálou na kamenné suti. Bylo to skutečně čtyřruké nebo čtyřnohé zvíře velké jako mohutná doga. Bylo celé spálené a zmrzačené a Lovec se znovu přesvědčil, jak hrozivé dílo způsobila obyčejná anestetická jehla. Bylo dokonce těžké představit si, jak zvíře předtím vypadalo. Relativně nepoškozena zůstala jenom přední část hlavy — plochý ovál potažený hladkou černou kůží, na ní bílé vyhaslé oči.

Na Zemi se touto trofejí zabýval Kostylin. Po týdnu Lovci oznámil, že trofej je nesmírně poškozena a že nejde o něco, co by mohlo vzbudit zvláštní pozornost — snad jenom tolik, že vzhledem k možné existenci vyšších forem života v oblasti červených trpaslíků Lovci doporučuje, aby propříště opatrněji zacházel s termitovými náboji. ‚Člověka hned napadne, že jsi po něm vystřelil z leknutí,‘ řekl podrážděně.,Já ale naprosto jistě vím, že jsem střílel jehlou,‘ namítal Lovec.,Jenže já jasně vidím, že jsi ho zasáhl termitovým nábojem přesně do páteře,‘ odpověděl Lin. Lovec pokrčil rameny a už se nepřel. Zajímavé by samozřejmě bylo, kdyby šlo zjistit, jak mohlo dojít k takovému výbuchu.

‚Ano, tehdy mi to nepřipadalo tak důležité,‘ uvažoval Lovec. Stále postával a hleděl na zploštělou hlavu čtyřrukého. ‚Vysmál jsem se Crooxovi, pohádal jsem se s Linem a na všechno jsem zapomněl. Pak ale přišly pochybnosti a s nimi… úzkost.‘

Croox zorganizoval dvě velké výpravy. Prozkoumal velké prostory na své planetě. Nenalezl tam ani jediného živočicha, který by byl větší než palec u ruky. Zato však na jižní polokouli na kamenné plošině objevil neznámou přistávací plochu — roztavený čedič kruhového průměru kolem dvaceti metrů. Nejdřív ho ten nález zaujal, pak se však vysvětlilo, že v této oblasti přede dvěma lety přistál kvůli běžné opravě Sandersův hvězdolet, a tak se na nález zapomnělo. Zapomněli na něj všichni kromě Lovce. Protože v té době Lovec už začal pochybovat. V Leningradském klubu hvězdoletců Lovec vyslechl příběh o tom, že na Crooxově planetě bezmála uhořel palubní inženýr. Vystoupil z korábu s vadnou nádrží, ze které unikal kyslík. Ovzduší Crooxovy planety je nasyceno lehkými uhlovodíky, které bouřlivě reagují s volným kyslíkem. Naštěstí z toho chlapíka stačili strhnout hořící nádrž a vyšel z toho jenom s lehkými popáleninami. Když Lovec ten příběh vyslechl, před očima mu znovu vyvstal nafialovělý výbuch nad tmavým skalním hřebenem.

Jakmile byla na Crooxově planetě objevena neznámá přistávací plocha, pochybnosti se změnily ve strašnou jistotu. Lovec se pustil do Kostylina. ‚Koho jsem to zabil?‘ křičel na něho. ‚Bylo to zvíře, nebo člověk? Line, koho jsem to zabil?‘ Kostylin mu naslouchal, postupně se v něm však hromadil vztek, až zařval: ‚Sedni si! A přestaň s těmi hysterickými výstupy, babo! Jak si dovoluješ říkat mi něco takového? Ty si myslíš, že já, Alexandr Kostylin, nejsem schopen rozlišit rozumnou bytost od zvířete?‘ ‚Ale ta přistávací plocha…‘ ‚Ty sám jsi přistál v těch místech se Sandersem…‘ ‚Ten výbuch… Prostřelil jsem mu kyslíkovou nádrž!‘ ‚Střílel jsi termitovými náboji v uhlovodíkovém ovzduší!‘ ‚Dejme tomu, ale vždyť Croox tam přece nenašel ani jediného čtyřrukého! Já vím, že to byl astronaut!‘ ‚Babo!‘ řval na něho Lin. ‚Hysterko! Na Crooxově planetě nenajdou třeba ještě celých sto let jediného čtyřrukého! Celá ta obrovská planeta je rozryta jeskyněmi jako ementál! Měls prostě štěstí, chytráku, nedokázals toho využít a přivezls mi zuhelnatělé kosti místo zvířete!‘

Lovec tak silně stiskl sepjaté ruce, až mu zapraskalo v kloubech.

‚Ba ne, Line, já jsem ti žádné zvíře nepřivezl,‘ bručel si pro sebe. ‚Přivezl jsem ti cizího astronauta…‘

‚Kolik zbytečných slov jsi, starý Line, zbytečně ztratil. Kolikrát jsi mě jenom přesvědčoval. Kolikrát mi připadalo, že jsi mě dokázal zbavit všech pochybností, že už mohu znovu klidně vydechnout, protože se nemusím považovat za vraha… Jako ostatní lidé. Jako děti, které si hrají na ‚marťanskou schovávanou‘… Ale sebemoudřejší logikou takové pochybnosti neodstraníš.‘

Položil ruce na panel a tvář přitiskl k průhledné plastické hmotě.

„Kdo jsi?“ zeptal se se smutkem v hlase.

Lin ho uviděl už zdálky a jako vždycky i nyní mu bylo nevýslovně smutno při pohledu na tohoto odvážného a kdysi veselého člověka, kterého tak neúprosně pronásleduje svědomí. Začal se však tvářit, že je všechno výborné, jako skvělý sluneční den Captonu. Hlasitě cvakal podpatky, přistoupil k Lovci, pleskl ho dlaní do zad a přehnaně bodře zvolal:

„Tak už to skončilo! Mám hlad jako vlk, Polly, teď půjdeme ke mně a dáme si slavnostní oběd. Dneska Marta připravila na tvou počest opravdovou ochsenschwanzesuppe! Tak jde se, Lovče, polévka čeká!“

„Pojďme,“ řekl tiše Lovec.

„Už jsem volal domů. Všichni se na tebe těší a chtějí si poslechnout tvá vyprávění.“

Lovec pokýval hlavou a pomalu vykročil k východu. Lin pohlédl na jeho shrbená záda a obrátil se k panelu. Jeho oči se setkaly s bílýma mrtvýma očima za průhlednou stěnou. „Popovídali jste si?“ mlčky se zeptal Lin. „Ano.“ „Neřekls mu nic?“ „Neřekl.“ Lin pohlédl na tabulku „…Tříprstec čtyřruký. Uloven P. Gnědych, preparován doktorem A. Kostylinem.“ Znovu se ohlédl na Lovce a rychle, aby si toho nikdo nevšiml, napsal prstem za slovem ‚čtyřruký‘ slovo sapiens. Na tabulce samozřejmě nic nezůstalo, Lin však přesto pro jistotu přes ni přejel dlaní.

Doktoru Alexandru Kostylinovi také nebylo lehko. Věděl to zcela jistě, od samého začátku to věděl…