Poledne, XXII. století

NOC NA MARSU

Když se rezavý písek pod pásy krauleru konečně usadil, Petr Alexejevič Novago zasunul zpátečku a křikl na Mandela: „Seskoč!“ Krauler se zachvěl, rozhazoval hromady písku a prachu a začal se převracet zádí nahoru. Novago vypnul motor a vykulil se ven. Dopadl na všechny čtyři a aniž se napřímil, rozběhl se stranou, ale písek pod ním sedal a propadal se. Přesto se dostal na pevné místo a usedl s nohama staženýma pod sebe.

Uviděl Mandela klečícího na protějším okraji trychtýře a záď krauleru zahaleného v mlze, trčící z písku na dně kráteru. Teoreticky byly vyloučeny předpoklady, že by se s kraulerem typu Ještěrka mohlo něco podobného stát. Tedy aspoň tady na Marsu. Krauler Ještěrka byl lehký, rychlý stroj — pětimístná otevřená plošina na čtyřech samostatných pásových podvozcích. A tady pomalu sklouzával do černé díry, kde se mastně leskla hluboká voda. Z vody se valila pára.

„Kaverna,“ řekl ochraptěle Novago. „Měli jsme smůlu, budeme muset…“

Mandel otočil k Novagovi tvář, kterou mu kyslíková maska ukrývala až k očím.

„To jsme tedy měli,“ řekl.

Bylo úplné bezvětří. Chuchvalce páry z kaverny stoupaly kolmo k černofialovému nebi, posetému velkými hvězdami. Nízko na západě viselo slunce — malý výrazný kotouč nad dunami. Od dun se narudlým údolím táhly černé stíny. Bylo naprosté ticho, rušené jen šuměním písku stékajícího do trychtýře.

„Tak jo,“ řekl Mandel a vstal. „Co budem dělat? Přirozeně že ho nevytáhneme.“ Kývl hlavou směrem ke kaverně. „Nebo by to šlo?“

Novago zavrtěl hlavou.

„Nešlo, Lazare Petroviči,“ řekl. „Nevytáhneme.“

Ozval se táhlý syčivý zvuk, záď krauleru zmizela a na černé hladině se vytvořilo a prasklo několik bublin.

„Ten tedy nevytáhneme,“ řekl Mandel. „Pak ale budeme muset vyrazit, Petře Alexejeviči. Co pro nás je třicet kilometrů. Za pět hodin to ujdeme.“

Novago pohlédl na černou vodu, na níž se objevil jemný ledový vzor. Mandel se podíval na hodinky.

„Osmnáct dvacet. O půlnoci tam budeme.“

„O půlnoci,“ řekl s pochybami v hlase Novago. „Právě o půlnoci.“

‚Zbývá třicet kilometrů,‘ pomyslel si. ‚Z těch třiceti kilometrů budem muset jít dobrých dvacet za tmy. Máme sice infračervené brýle, přesto to vypadá dost zle. Zrovna tohle se muselo stát… Na krauleru bychom dorazili za světla. Neměli bychom se vrátit na Základnu a vzít si jiný krauler? K Základně je to čtyřicet kilometrů, všechny kraulery budou venku a my se dostaneme na plantáž někdy zítra k ránu, to už bude pozdě. Dopadlo to pěkně zle!‘

„Jen klid, Petře Alexejeviči,“ řekl Mandel a poklepal si na stehno, kde se pod kožešinou houpalo pouzdro s pistolí. „Projdeme to.“

„A kde mám nástroje?“ zeptal se Novago.

Mandel se rozhlédl.

„Shodil jsem je,“ řekl. „Heleďte, tamhle jsou.“

Udělal pár kroků a zvedl malý cestovní kufřík.

„Tady je máme,“ opakoval a otíral přitom kožešinovým rukávem zavazadlo od písku. „Tak jdeme?“

„Jdeme,“ řekl Novago.

Vyrazili.

Proťali údolí, vyškrábali se na dunu a znovu začali sestupovat. Šlo se jim snadno. Dokonce i osmdesátikilový Novago s kyslíkovými lahvemi, vyhřívací soupravou, v kožešinovém obleku a s olověnými podrážkami na vysokých teplých botách tu vážil pouhých čtyřicet kilogramů. Drobný vychrtlý Mandel si vykračoval jako na procházce a ledabyle si mával cestovním kufříkem. Písek tu byl pevný, slehlý, takže stopy na něm téměř nezůstávaly.

„Za krauler si to od Ivaněnka pěkně vypiju,“ řekl Novago po dlouhé odmlce.

„Copak za to můžete?“ namítl Mandel. „Jak jste mohl vědět, že je právě tady kaverna? Ať se to vezme z kterékoli strany, objevili jsme vodu.“

„To spíš voda objevila nás,“ řekl Novago. „Za krauler to ale stejně schytám. Víte, co řekne Ivaněnko: ‚Za vodu děkuju, ale stroj už víckrát do rukou nedostanete.‘“

Mandel se zasmál:

„No nic, nějak to dopadne. A vytáhnout ten krauler nebude zase tak těžké… Podívejte se na toho fešáka!“

Na hřebenu písečného přesypu seděl mimikrodon, dvoumetrový ještěr pískové barvy, rezavě kropenatý, s podivnou trojúhelníkovitou hlavou a malýma kulatýma očima, a upřeně se na ně díval. Mandel po něm hodil kámen, ale nestrefil se. Ještěr seděl bez hnutí, s roztaženýma nohama.

„Nádherný, hrdý a naprosto klidný,“ poznamenal Mandel.

„Irina říká, že jich je na plantážích strašná spousta,“ řekl Novago. „Přikrmuje je…“

Beze slova přidali do kroku.

Duny skončily. Šli teď přes plochou solončákovou rovinu. Olověné podrážky zvonivě klepaly na zmrzlém písku. V paprscích bílého zapadajícího slunce hořely velké solné skvrny; kolem nich žloutly s naježenými dlouhými jehlami kaktusové koule. Těchto zvláštních rostlin bez kořenů, bez listí i kmenů tu bylo velice mnoho.

„Chudák Slavin,“ řekl Mandel. „Jistě má starosti.“

„To já je mám taky,“ zavrčel Novago.

„Jsme přece lékaři,“ řekl Mandel.

„Že jsme lékaři? Vy jste chirurg, já jsem internista. Rodil jsem všeho všudy jednou v životě, a to bylo před deseti lety v nejlepší poliklinice v Archangelsku, za zády mi stál profesor…“

„To nic,“ řekl Mandel. „Já jsem rodil několikrát. Nemusíme se znepokojovat. Všechno bude v pořádku.“

Mandelovi se pod nohy dostala pichlavá koule. Obratně ji nakopl. Opsala ve vzduchu táhlý úzký oblouk, začala se kutálet, poskakovat a lámala si jehličky.

„Rána, a míč pomalu plachtí do volného prostoru,“ řekl Mandel. „To mně dělá starosti něco jiného: jak se bude dítě vyvíjet v podmínkách snížené gravitace?“

„Tohle zase mně momentálně starosti nedělá,“ vztekle odsekl Novago. „Už jsem mluvil s Ivaněnkem. Můžeme postavit centrifugu.“

Mandel přemýšlel.

„To je nápad,“ řekl.

Když obcházeli poslední solončák, něco pronikavě zapískalo a jedna z koulí pár kroků od Novaga vyletěla vysoko k obloze. Zanechávala za sebou bělavý pruh vlhkého vzduchu, přeletěla přes oba lékaře a dopadla někde uprostřed solončáku.

„Co je?!“ zvolal Novago.

Mandel se zasmál.

„Co to je za drzost!“ řekl plačtivým hlasem Novago. „Kdykoli jdu kolem solončáku, nějaký drzoun…“

Přiběhl k nejbližší kouli a nešikovně ji nakopl. Koule se mu zapletla ostny do kožichu.

„Prevít!“ zasípal Novago a za chůze ji strhával nejdřív z kožichu a pak z rukavice.

Koule spadla na písek. Bylo jí viditelně všechno jedno. Takhle bude ležet, absolutně bez pohybu, bude nasávat a stlačovat v sobě řídké marťanské ovzduší, pak ho najednou s ohlušivým svistem vypustí a jako raketa přeletí deset patnáct metrů.

Náhle se Mandel zastavil, pohlédl na slunce a přiblížil si k očím hodinky.

„Devatenáct třicet pět,“ zabručel. „Za půl hodiny slunce zapadne.“

„Co jste říkal, Lazare Grigorjeviči?“ zeptal se Novago.

Taky se zastavil a pohlédl na Mandela.

„Mečení kůzlete přivolá tygra,“ prohlásil Mandel. „Nemluvte nahlas před západem slunce.“

Novago se ohlédl. Slunce stálo docela nízko. Za nimi na rovině už pohasly skvrny solončáku. Duny ztemněly. Obloha na východě zčernala jako čínská tuš.

„Ano,“ řekl Novago a rozhlížel se, „nemusíme přece mluvit nahlas. Říká se o nich, že mají velmi dobrý sluch.“

Mandel zamrkal ojíněnými řasami, sklonil se a vytáhl z pouzdra teplou pistoli. Zarachotil závěrem a zastrčil ji do pravé boty.

„Vy střílíte levou rukou?“ zeptal se Mandel.

„Ano,“ odpověděl Novago.

„To je dobře,“ řekl Mandel.

„Říká se to.“

Pohlédli na sebe, ale nebylo nic vidět za maskou a kožešinovým lemem kapuce.

„Tak jdeme,“ řekl Mandel.

„Jdeme, Lazare Grigorjeviči. Půjdeme ale za sebou.“

„Dobře,“ souhlasil Mandel. „Jasně, a já jdu první.“

A tak pokračovali v cestě: první Mandel s cestovním kufříkem v levé ruce, pět kroků za ním Novago. ‚Jak rychle se stmívá,‘ uvažuje Novago. ‚Zbývá nám tak pětadvacet kilometrů. Snad o něco méně. Pětadvacet kilometrů pouští v naprosté tmě… Každým okamžikem se může na nás vrhnout. Třeba zrovna tamhle za tou dunou. Nebo hned za tou kousek dál.‘ Novago se zimomřivě přikrčil. ‚Měli jsme vyjet ráno. Kdo ale mohl tušit, že je v cestě kaverna? Neuvěřitelná smůla. Stejně jsme ale měli vyjet ráno. Dokonce už včera, s pásovým vozidlem, co vezlo na plantáže plenky a přístroje. Včera ale vlastně Mandel operoval. Stmívá se čím dál víc. Mark už jistě nemá stání. Každou chvíli vybíhá na věž podívat se, jestli už jedou dlouho očekávaní lékaři. A dlouho očekávaní lékaři se zatím vláčejí pěšky noční pouští. Irina ho uklidňuje, ale sama přirozeně taky moc klidná není. Je to jejich první dítě na Marsu, první marťan… Irina je zdravá a vyrovnaná žena. Vynikající žena! Na jejím místě bych ale dítě nechtěl. Nevadí, všechno dobře dopadne. Jenom abychom nepřišli pozdě…‘

Novago neustále hleděl doprava na šednoucí hřebeny dun. Mandel se taky díval doprava. Proto taky hned Stopaře neviděli. Byli také dva a objevili se zleva.

„Ahoj, kamarádi!“ zvolal na ně ten vyšší. Druhý, malý, co byl na první pohled skoro do čtverce, si přehodil pušku přes rameno a zamával rukou.

„Hele,“ řekl s ulehčením Novago. „To je přece Opanasenko a Kanaďan Morgan. Ahoj, kamarádi!“ vykřikl radostně.

„To je setkání,“ řekl vytáhlý Humpry Morgan, když se přiblížili. „Dobrý večer, doktore,“ řekl a tiskl Mandelovi ruku.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ zahučel Opanasenko. „Jak jste se sem dostali?“

Dříve než stačil Novago odpovědět, Morgan najednou řekl:

„Díky, už se to zahojilo,“ a znovu natáhl k Mandelovi dlouhou ruku.

„Cože?“ zeptal se rozpačitě Mandel. „Přesto jsem ale rád.“

„Kdepak, ten je ještě v táboře,“ řekl Morgan. „Je už ale taky skoro zdráv.“

„O čem to pořád tak divně mluvíte, Humpry?“ přeptal se Mandel, který se v tom už vůbec nevyznal.

Opanasenko chytil Morgana za okraj kapuce, přitáhl si ho k sobě a zakřičel mu rovnou do ucha:

„Tak to vůbec není, Humpry. Sázku jsi prohrál!“

Pak se obrátil na lékaře a vysvětloval jim, že si Kanaďan před hodinou poškodil ve sluchátkách membránu a teď nic neslyší, i když každého ujišťuje, že se i v marťanském ovzduší může klidně obejít bez akustické ‚technic‘.

„Říkal, že i tak pozná, co mu kdo může povídat. Vsadili jsme se, a on prohrál. Teďka mi musí pětkrát čistit pušku.“

Morgan se zasmál a řekl, že ta Galja, děvče ze Základny, s tím nemá nic společného. Opanasenko beznadějně mávl rukou a zeptal se:

„Jdete samozřejmě na plantáž, na biologickou stanici, co?“

„Ano,“ řekl Novago. „Ke Slavinovům.“

„To je dobře,“ řekl Opanasenko. „Moc tam na vás čekají. A proč jdete pěšky?“

„To je ale k vzteku!“ provinile řekl Morgan. „Neslyším ani slovo.“

Opanasenko si ho k sobě opět přitáhl a zavolal:

„Počkej, Humpry, pak ti to povím!“

„Good,“ řekl Morgan. Poodešel, rozhlédl se a stáhl z ramene pušku. Stopaři měli dvouhlavňové poloautomaty se zásobníkem na pětadvacet tříštivých střel.

„Utopili jsme krauler,“ řekl Novago.

„Kde?“ rychle se zeptal Opanasenko. „Kaverna?“

„Kaverna. Po trase to je asi čtyřicátý kilometr.“

„Tak tedy kaverna!“ radostně řekl Opanasenko. „Slyšíš to, Humpry? Ještě jedna kaverna!“

Humpry Morgan stál zády k nim a kroutil hlavou v kapuci, jak přehlížel stmívající se písečné přesypy.

„Dobrá,“ řekl Opanasenko. „To necháme na později. Tak vy jste utopili krauler a rozhodli jste se jít pěšky? A máte nějakou zbraň?“

Mandel si poklepal na nohu.

„Aby ne!“ řekl.

„Tak je to,“ řekl Opanasenko. „Budeme je muset doprovodit. Humpry! Sakra! Vždyť on neslyší…“

„Počkejte,“ řekl Mandel. „A proč nás chcete doprovázet?“

„Protože tu někde je,“ řekl Opanasenko. „Viděli jsme stopy.“

Mandel s Novagem se na sebe podívali.

„Vy to samozřejmě musíte vědět líp, Fjodore Alexandroviči,“ nejistě řekl Novago, „já si ale myslím… Vždyť jsme ale ozbrojeni.“

„Šílenci,“ přesvědčivě řekl Opanasenko. „Vy tam z té vaší Základny snad chodíte s hlavou v oblacích. Upozorňujeme vás, vysvětlujeme — a tady to máte. V noci. Pouští. S pistolí. Poslyšte, to vám Chlebnikov nestačí?“

Mandel pokrčil rameny.

„Podle mne v takovém případě…“ spustil, ale vtom Morgan křikl ‚ticho!‘, Opanasenko okamžitě strhl z ramene pušku a postavil se vedle Kanaďana.

Novago potichu hekl a vytáhl z boty pistoli.

Slunce už skoro zapadlo, nad černými zubatými siluetami dun svítil úzký žlutozelený proužek. Celá obloha zčernala, hvězd byla obrovská spousta. Jejich záře se odrážela od hlavní pušek, takže bylo vidět, jak se zbraně pomalu otáčejí vpravo a vlevo.

Potom Humpry řekl: „Zmýlil jsem se, promiňte,“ a všichni se najednou dostali do pohybu. Opanasenko křikl Morganovi do ucha:

„Humpry, jdou do biostanice k Irině Viktorovně. Musíme je doprovodit.“

„Good, já jdu,“ řekl Morgan.

„Půjdeme společně!“ vykřikl Opanasenko.

„Good. Jdeme společně.“

Lékaři stále ještě drželi v rukách pistole. Morgan se k nim obrátil, upřel na ně oči a zvolal:

„Tohle je zbytečné. Schovejte to!“

„Ano, ano, samozřejmě,“ řekl Opanasenko. „A ne aby vás napadlo střílet. A nasaďte si brýle!“

Stopaři už infračervené brýle měli. Mandel ostýchavě zastrčil pistoli do hluboké kapsy kožichu a přendal zavazadlo do pravé ruky. Novago trochu zaváhal, než znovu zastrčil pistoli do levé boty.

„Jdeme,“ řekl Opanasenko. „Nepovedeme vás po trase, půjdeme přímo přes vykopávky. Je to blíž.“

Opanasenko s puškou pod paží šel nyní trochu před Mandelem. Vzadu nepatrně vpravo od Novaga vykračoval Morgan. Puška mu na dlouhém řemenu visela na krku. Opanasenko šel velmi rychle, prudce zamířil k západu.

V infračervených brýlích byly duny černobílé a obloha šedivá, prázdná. Poušť rychle chladla a to, co viděli, bylo stále méně kontrastní, jako kdyby to vše potahoval přívětivý opar.

„Proč jste měl takovou radost z té naší kaverny, Fjodore Alexandroviči?“ zeptal se Mandel. „Kvůli vodě?“

„Aby ne,“ řekl Opanasenko, aniž se obrátil. „Jednak kvůli vodě, jednak jsme v jedné kaverně našli stěny vykládané deskami.“

„Jo tak,“ řekl Mandel. „Samozřejmě.“

„V naší kaverně najdete celý krauler,“ zabručel zamračený Novago.

Opanasenko najednou prudce zabočil kolem rovné písečné plošiny. Na jejím okraji stála tyč se splihlou vlaječkou.

„Houpačka,“ promluvil zezadu Morgan. „Strašně nebezpečná věc.“

Tekoucí písky byly skutečným prokletím. Před měsícem byla zorganizována zvláštní výprava dobrovolníků, kteří měli vyhledat a vyznačit všechna taková místa v okolí Základny.

„Hasegawa ale přece snad dokázal,“ řekl Mandel, „že tyto desky mohou mít přírodní původ.“

„Ano,“ řekl Opanasenko. „O to právě jde.“

„A vy jste v poslední době něco objevili?“ zeptal se Novago.

„Ne. Naftu objevili na východě, našli tam velmi zajímavé zkameněliny. Ale z našeho oboru — vůbec nic.“

Nějakou dobu šli mlčky. Pak Mandel zádumčivě řekl:

„Na tom snad nic podivného není. Na Zemi se archeologové setkávají se zbytky kultur, kterým je nejvýš sto tisíc let. A tady — desítky miliónů. Naopak by bylo divné…“

„Ale my si ani tak moc nestěžujeme,“ řekl Opanasenko. „Hned jsme taky dostali pěkný dárek — dva umělé sputniky. My jsme dokonce ani kopat nic nemuseli. A pak,“ dodal po malé odmlce, „hledání je přinejmenším stejně zajímavé jako objevování.“

„Tím spíš,“ řekl Mandel, „že plocha, kterou jste prozkoumali, je dosud tak malá…“

Klopýtl a málem upadl. Morgan polohlasně promluvil:

„Petře Alexejeviči, Lazare Grigorjeviči, vy pořád jenom mluvíte a mluvíte. To teď nejde. Fjodor mi to potvrdí.“

„Humpry má pravdu,“ řekl Opanasenko. „Budeme mlčet.“

Přešli kolem řady písečných přesuvů a sestoupili do údolí, kde pod hvězdami slabě mihotaly solončákové ostrůvky.

‚Už zase,‘ pomyslel si Novago. ‚Už zase ty kaktusy.‘ Ještě nikdy neměl příležitost vidět kaktusy v noci. Vyzařovaly rovnoměrné výrazné infrasvětlo. Po celém údolí byly rozházeny světelné skvrny. ‚Nádherné!‘ pomyslel si Novago. ‚Snad teď v noci nebudou vyskakovat. Bylo by to milé překvapení. Bez toho už teď máme nervy k prasknutí: Opanasenko řekl, že je někde tady. Někde tady je…‘ Pokusil se představit si, jak by jim asi teď bylo bez té ochrany zprava, bez těchto klidných lidí s připravenými těžkými smrtonosnými puškami. Opožděný strach mu jako mráz přeběhl po těle, jako kdyby mu chlad zvenčí pronikl pod oděv a dotkl se holého těla. S pistolkami uprostřed nočních dun… ‚Jestlipak Mandel vůbec dovede střílet? Samozřejmě že umí, pracoval přece několik let v arktických stanicích. Ale stejně… A nenapadlo ho, chytráka, vzít si na Základně pušku,‘ pomyslel si Novago. ‚Kde bychom teď bez Stopařů byli… Přemýšlet o zbrani, na to už taky nebylo moc času. Teď musíme myslet ještě na něco jiného, na to, co bude, až dorazíme do biostanice. To je důležitější. Teď je to vlastně to nejdůležitější.‘

‚Vždycky útočí zprava,‘ uvažoval Mandel. ‚Všichni říkají, že útočí pouze zprava. Je to nepochopitelné. Nepochopitelné vlastně je, že vůbec útočí. Jako kdyby se za poslední milión let ničím jiným nezabývala než útočením zprava na lidi, kteří se neopatrně v noci pěšky vzdálí od Základny. Proč na lidi, kteří se vzdálí od Základny, to je pochopitelné. Není těžké si představit, proč v noci. Ale proč na lidi a proč zprava? Jsou snad na Marsu dvounohé bytosti snadno zranitelné zprava a jen těžko zleva? Kde potom jsou? Po pětileté kolonizaci Marsu jsme se tu nesetkali s živočichem větším než mimikrodon. Ostatně i ona se ukázala teprve přede dvěma měsíci. A nikdo ji jaksepatří neviděl, protože útočí jenom v noci. Zajímavé by bylo vědět, kdo to vlastně je. Chlebnikov měl také rozervanou pravou polovinu plic, musel dostat umělé plíce a dvě žebra. Budeme-li soudit podle rány, má živočich nezvykle složitý ústní otvor. Nejméně osm čelistí s řeznými plochami ostrými jako břitva. Chlebnikov si pamatuje jenom dlouhé lesklé tělo s hladkou srstí. Skočila na něho od písečného přesypu ze vzdálenosti nejméně třiceti kroků…‘ Mandel se rychle rozhlédl na všechny strany. ‚Takhle bychom teď šli dva…‘ uvažoval. ‚Zajímalo by mě, jestli Novago umí vůbec střílet. Určitě ale umí, vždyť pracoval dlouhou dobu v tajze s geology. Dobře si to vymyslel s centrifugou. Sedm osm hodin běžné zemské přitažlivosti denně bude pro chlapečka docela stačit. Proč vlastně ale pro chlapečka? Co když to bude holčička? Tím líp, holčičky jsou odolnější…‘

Údolí se solončáky jim zůstalo za zády. Vpravo se táhly dlouhé úzké příkopy, jehlanovité kupy písku. V jednom z příkopů stál exkavátor s unaveně položenou lžící.

‚Ten exkavátor se musí odvézt,‘ pomyslel si Opanasenko. ‚Proč tady tak marně trčí? Nebude trvat dlouho a začnou bouře. Cestou zpátky ho odvezu. Škoda že jezdí tak pomalu — na dunách neudělá víc jak kilometr za hodinu. A to by nebylo nic příjemného. Nohy už necítí. Dnes udělali s Morganem aspoň patnáct kilometrů. V táboře budou mít obavy. No nic, z biostanice odešleme radiogram. Jak to tam na biostanici dopadne? Chudák Slavin. Ale nakonec to je dobře — na Marsu bude mimino! Budou už tedy existovat lidé, kteří budou moci říct — já jsem se narodil na Marsu. Jenom abychom nepřišli pozdě.‘ Opanasenko přidal do kroku. ‚A co ti doktoři!‘ pomyslel si. ‚Opravdu, pro doktory zákon neplatí. Dobře že jsme je potkali. Na Základně zřejmě ještě dost dobře nechápou, co to znamená poušť v noci. Dobré by bylo stavět hlídky, nebo ještě lépe — uspořádat štvanici. Se všemi pásovými vozidly a kraulery, co na planetě jsou.‘

Humpry Morgan byl zahloubán do mrtvého ticha a vykračoval s rukou položenou na pušce, neustále přitom hleděl doprava. Myslel na to, že v táboře už jistě všichni spí s výjimkou služby, která má obavy z jejich nepřítomnosti; uvažuje o tom, že zítra bude muset převést skupinu do čtverce E-11; že teď bude muset pět večerů za sebou čistit „Fedor's Gun“; že bude muset ještě opravovat naslouchací zařízení. Pak pomyslel na to, že ti doktoři jsou chlapíci a odvážlivci a že Irina Slavinová je taky chlapík a odvážlivec. Pak si vzpomněl na Galju, radistku na Základně, a s lítostí pomyslel na to, že při každém setkání se ho vyptává na Hasegawu. Japonec je výborný kamarád, ale v poslední době se také dostal na Základnu. To se dá těžko popírat, Hasegawa je chytrý. To jeho prvního napadlo, že lov na „létající pijavici“ („sora-tobu hiru“) může mít přímý vztah k úkolům Stopařů, protože může přivést lidi na stopu marťanských dvounožců… Ach ti dvounožci! Vytvořit dva obrovské satelity a nic víc po sobe nezanechat…

Opanasenko se najednou zastavil a zvedl ruku. Všichni znehybněli a Humpry Morgan zvedl pušku a prudce se natočil doprava.

„Co se stalo?“ zeptal se Novago ve snaze mluvit klidně. Měl obrovskou chuť vytáhnout pistoli, ale trochu se styděl.

„Je tady,“ řekl tiše Opanasenko. Rukou dal znamení Morganovi.

Morgan k němu přistoupil, oba se sklonili a dívali se do písku. V tvrdém písku byla mělká široká rýha, jako kdyby tudy někdo vlekl pytel s něčím velice těžkým. Rýha začínala pět kroků vpravo od nich a končila asi patnáct kroků po levé straně.

„Tak to bychom měli,“ řekl Opanasenko. „Vyslídila nás a jde teď za námi.“

Překročil rýhu a pokračovali v cestě. Novago si všiml, že si Mandel znovu přendal zavazadlo do levé ruky a pravou zastrčil do kapsy kožichu. Novago se usmál, ale nebylo mu nejlépe. Měl strach.

„Co se dá dělat,“ řekl Mandel nepřirozeně veselým hlasem. „Když už nás našla, můžeme mluvit.“

„To můžeme,“ řekl Opanasenko. „A když skočí, padněte tváří k zemi.“

„Proč?“ uraženě se zeptal Mandel.

„Když někdo leží, tak se ho ani nedotkne,“ vysvětlil Opanasenko.

„Ach tak, to je pravda.“

„Zbývá pak už jenom maličkost,“ zabručel Novago. „Dozvědět se, kdy skočí.“

„To uvidíte,“ řekl Opanasenko. „To začneme střílet.“

„Zajímavé,“ řekl Mandel. „Napadá taky mimikrodony? Když stojí tak nehnutě jako solné sloupy? Na ocase a na zadních nohách… Ano!“ zvolal. „Třeba nás považuje za mimikrodony?“

„Mimikrodony nemusí stopovat a napadat je právě zprava,“ řekl Opasenko trochu podrážděně. „K nim může jednoduše přijít a pustit se do nich od hlavy nebo od ocasu, jak se jí zlíbí.“

Za čtvrt hodiny znovu přešli přes rýhu a po deseti minutách přes další. Mandel se odmlčel. Teď už nevytáhl pravou ruku z kapsy.

„Tak do pěti minut skočí,“ řekl s napětím v hlase Opanasenko. „Teď je vpravo od nás.“

„To je zajímavé,“ řekl tichounce Mandel. „Kdybychom šli pozpátku, to by taky skočila zprava?“

„Teď ale mlčte, Lazare Grigorjeviči,“ řekl skrz zuby Novago.

Skočila za tři minuty. První vystřelil Morgan. Novagovi hučelo v uších; uviděl dvojitý záblesk výstřelu, jako paprsky rovné stopy po dvou výstřelech a bílé hvězdy výbuchů na hřebeni písečného přesypu. O sekundu později vystřelil Opanasenko. Prásk-prásk! hřměly výstřely z pušek a bylo slyšet, jak se kulky s tupým rachotem tříští v písku. Na okamžik Novagovi připadlo, že uviděl zubatou tlamu s vyvalenýma očima, ale hvězdy výbuchů a jejich čáry mířily daleko stranou, takže pochopil, že se mýlil. Něco dlouhého a šedivého prudce proletělo nízko nad písečnými přesypy a protínalo zhasínající nitky po výstřelech; jen Novago se vrhl tváří do písku. Buch, buch, buch! Mandel klečel na jednom koleně, v natažené ruce třímal pistoli a spěšně vyprazdňoval zásobník někam mezi Morgana a Opanasenka. Do toho rachotily pušky. Stopaři teď stříleli jeden po druhém. Novago viděl, jak se dlouhý Morgan po čtyřech vyškrábal na písečný přesyp, jak padl k zemi a jak se mu ramena chvěla od výstřelů. Opanasenko střílel vkleče a bílé záblesky jeden po druhém ozařovaly ohromné černé brýle a černý náustek kyslíkové masky.

Nastalo ticho.

„Odrazili jsme ji,“ řekl Opanasenko, když vstával a oklepával si písek z kolen. „Jako vždycky: když se začne včas střílet, dá se na útěk.“

„Já jsem ji jednou zasáhl,“ řekl hlasitě Humpry Morgan. Bylo slyšet zazvonění, jak vytáhl vyprázdněný zásobník.

„Tys ji viděl?“ zeptal se Opanasenko. „Sakra, vždyť on přece neslyší.“

Novago se supěním vstal a pohlédl na Mandela. Ten si přitáhl cíp kožichu a vsunul pistoli do pouzdra. Novago řekl:

„Tedy víte, Lazare Grigorjeviči…“

Mandel provinile pokašlával.

„Já jsem se asi nestrefil,“ řekl. „Pohybuje se velmi rychle.“

„To jsem nesmírně rád, že jste se netrefil,“ upřímně řekl Novago. „Tady byla totiž spousta terčů.“

„Vy jste ji ale viděl, Petře Alexejeviči, ne?“ zeptal se Mandel. Nervózně si třel ruce v kožešinových rukavicích. „Prohlédl jste si ji?“

„Šedivá a dlouhá jako štika.“

„Nemá žádné končetiny!“ vzrušeně řekl Mandel. „Zcela jasně jsem viděl, že nemá žádné končetiny. A podle mého nemá ani oči!“

Stopaři přistoupili k lékařům.

„V takovém zmatku,“ řekl Opanasenko, „je jednodušší vypočítat, co všechno nemá. Mnohem těžší je říct, co všechno má.“ Zasmál se. „Tak dobrá, přátelé. Nejdůležitější je, že jsme útok odrazili.“

„Půjdu se podívat po těle,“ řekl najednou Morgan. „Jednou jsem ji zasáhl.“

Opanasenko se na něho obrátil.

„Cos to povídal, Fjodore?“ zeptal se Morgan.

„Aby tě to ani nenapadlo,“ řekl Novago.

„Ne,“ řekl Opanasenko. Přitáhl si Morgana k sobě a křikl: „Ne, Humpry, nemáme čas! Podíváme se po ní zítra, až půjdeme zpátky.“

Mandel pohlédl na hodinky.

„Jéje!“ řekl. „Už je deset patnáct. Kolik nám toho ještě zbývá, Fjodore Alexandroviči?“

„Nejvýše deset kilometrů, víc ne. Kolem dvanácté jsme tam.“

„Výborně,“ řekl Mandel. „Ale kde mám zavazadlo?“

Začal se točit na místě. „Tamhle je…“

„Půjdeme jako před tím,“ řekl Opanasenko. „Vy vlevo. Třeba tu nebyla sama.“

„Teď už se nemáme čeho bát. Lazar Grigorjevič má prázdný zásobník.“

Šli dál jako dřív. Novago tak pět kroků za Mandelem, před ním vpravo Opanasenko s puškou pod paží, vzadu vpravo Morgan s puškou na krku.

Opanasenko šel rychle a myslel, že to takhle dál nejde. Ať už Morgan tu příšeru zabil nebo ne, pozítří musí zajít na Základnu a připravit tam štvanici. Se všemi kraulery a pásovými vozidly, s puškami, dynamitem a raketami… Napadlo ho, co řekne tvrdohlavému Ivaněnkovi a usmál se. Poví mu: ‚Na Marsu jsou už i děti, je nejvyšší čas očistit Mars od všelijakých takových příšer!‘

‚To je ale noc!‘ uvažoval Novago. ‚V ničem si nezadá s kteroukoli z těch, kdy jsem zabloudil v tajze. A to nejdůležitější ještě ani nezačalo a neskončí to dřív než někdy kolem páté ráno. Zítra v pět nebo dejme tomu v šest už bude vřeštět na celou planetu. Jenom aby to Mandel nezbabral. Ne, určitě se to podaří. Tatík Mark Slavin může být klidný. Za pár měsíců už budeme tahat kluka po celé Základně v náručí a říkat pořád do kolečka: Kdopak to k nám přišel? No tak se nám ukaž, ty kuličko… Jenom se to musí ještě pořádně promyslet s tou centrifugou. A pak taky přivolat ze Země pořádného pediatra… Kluk bude určitě potřebovat pediatra. Škoda jen, že příští koráby sem přiletí až za rok.‘ O tom, že se narodí zcela jistě chlapec, o tom Novago nepochyboval. Měl strašně rád chlapce, kteří se dají nosit na rukou a kterým se dá říkat — kdopak to k nám přišel…?