Poledne, XXII. století

PLYNOUCÍ CESTY

„Skutečně nechceš s námi dnes večer zůstat?“ zeptal se Žeňa nerozhodně.

„Jistě,“ řekla Šejla. „Pojďte, zůstaneme pohromadě. Kam byste takhle smutný chodil?“

Kondratěv zavrtěl hlavou.

„Ne, děkuju,“ řekl. „Rád bych teď byl sám.“ Šejla se na něho mile a trochu smutně usmála, Žeňa se kousal do rtů a hleděl do prázdna.

„Nedělejte si se mnou žádné starosti,“ řekl Kondratěv. „Je to pro mne vždycky těžší, když se o mne někdo stará. Na shledanou.“

Odstoupil od pterokaru a zamával rukou.

„Ať jsi jde,“ řekl Žeňa. „Je to tak správné. A ať jde sám. Šťastnou cestu, Sergeji Ivanyči, víš, kde nás můžeš najít.“

Ledabyle přejel prsty po klávesnici na přístrojové desce. Dokonce na ni ani nepohlédl. Levou ruku měl ovinutou kolem Šejliných zad. Ani nezabouchl dvířka. Mrkl na Kondratěva a rozletěl se z místa tak prudce, že se dvířka zabouchla sama. Pterokar prudce stoupal k obloze a vznášel se nad střechami. Kondratěv zamířil k plynoucí cestě.

‚Tak,‘ pomyslel si, ‚a teď se tedy po hlavě vrhnu do života. Žeňka říká, že se tady nedá zabloudit. Uvidíme.‘

Nehlučně plynoucí cesta zela prázdnotou. Kondratěv pohlédl nahoru. Nad hlavou se vznášela poloprůhledná střecha, na ni se pokládaly stíny pterokaru a vrtulníků patřících podle všeho obyvatelům tohoto domu. Každá střecha ve městě byla zřejmě přistávací plochou. Kondratěv pohlédl dolů. Tam byl rozlehlý světlý vestibul s hladkou podlahou třpytivou jako led.

Kolem Kondratěva zaťukaly podpatky a po schodech přeběhly dvě dívky. Jedna z nich, malá, v bílé blůzce a jasně modré sukni, mu pohlédla do tváře. Měla nos samou pihu a vlasy až do očí. Něco ji na Kondratěvovi překvapilo. Na okamžik se zastavila, a aby neupadla, přidržela se zábradlí. Pak dohnala kamarádku, obě se rozběhly dál a dole, už ve vestibulu, se ohlédly. ‚Tak,‘ pomyslel si Kondratěv, ‚už to začíná. Lidi, koukejte, co jste ještě neviděli.‘

Sestoupil do vestibulu, děvčata už tu nebyla. Nohou vyzkoušel, jestli podlaha neklouže. Ne, bylo to v pořádku. Ve vestibulu se táhla na obě strany ode dveří veliká okna a v nich bylo vidět, že venku je spousta zeleně. Město se v zeleni topilo, to Kondratěv viděl, když letěl pterokarem. Zelení byla zaplněna všechna prázdná místa mezi střechami. Kondratěv obešel vestibul, postál před věšákem, na němž visel osamělý fialový plášť; opatrně se rozhlédl, ohmatal látku a zamířil ke dveřím. Na schodech se překvapeně zastavil. Žádná ulice tu nevedla.

Přímo odtud se táhla hustou trávou ušlapaná pěšinka. Asi po deseti krocích mizela v křovinatém houští. Za ním začínal les — vysoké rovné borovice se střídaly s rozložitými starými duby. Vpravo i vlevo vedly čisté modré zdi domů.

„To není špatné,“ řekl Kondratěv a zhluboka se nadechl.

Vzduch to byl kouzelný. Založil si ruce za záda a bez váhání se vydal po pěšince. Zavedla ho na poměrně širokou písčitou cestu. Tady chvíli zaváhal, než zabočil vpravo. Byla tu spousta lidí. Napjatě očekával, že prapravnuci, jakmile ho spatří, hned přeruší hovor, zapomenou na své starosti, zastaví se a budou na něho poulit oči. Třeba se ho budou dokonce na všechno vyptávat. Nic takového se však nestalo. Nějaký starší prapravnuk do něho při předcházení neobratně strčil a řekl: ‚Promiňte, prosím… ale ne, to jsem neříkal tobě.‘ Kondratěv se pro jistotu usmál. ‚Něco se stalo?‘ Zaslechl slabý ženský hlas, který jako kdyby vycházel z nitra staršího prapravnuka. ‚Ale ne,‘ řekl prapravnuk a přátelsky kývl na Kondratěva. ‚Strčil jsem tu nerad do jednoho mladíka.‘ — ‚Jo tak‘ řekl ženský hlas, ‚tak tedy poslouchej dál. Řekla jsem, že mi do projektu nic není a ty že budeš taky proti…‘ Starší prapravnuk se vzdálil a ženský hlas postupně utichal.

Prapravnuci Kondratěva předcházeli, chodili proti němu. Mnoho se jich na něj usmívalo, někteří na něho dokonce kývali. Nikdo z nich však nepoulil oči a neobtěžoval ho vyptáváním. Je sice pravda, že nějakou dobu kolem něho nenápadně kroužil černooký mladík, ruce měl v kapsách, ale v okamžiku, kdy se Kondratěv slitoval a rozhodl se na něho kývnout, mladík zřejmě ztratil veškerou odvahu a zůstal pozadu. Kondratěv se hned cítil volnější a začal se teď sám víc rozhlížet a naslouchat.

Prapravnuci mu v podstatě připadali jako docela obyčejní lidé. Starší i mladí, vysocí i malí, hezcí i nehezcí. Muži a ženy. Nebyli tu velmi staří lidé. A vůbec tu nebyli sešlí a nemocní. A neviděl tu děti. Všichni se chovali na ulici velice klidně a nenuceně, jako kdyby byli doma a přijímali jako hosty své staré přátele. A nedá se říci, že by všichni překypovali radostí a štěstím. Kondratěv viděl i ustarané a unavené, občas dokonce i zamračené tváře. Jeden mladík seděl na okraji chodníku mezi pampeliškami, trhal jednu po druhé a zuřivě do nich foukal. Bylo vidět, že je myšlenkami někde daleko a že to nejsou myšlenky právě veselé.

Prapravnuci se oblékali jednoduše a každý po svém. Starší muži byli v dlouhých kalhotách a pohodlných bundách s rozepnutým límcem, ženy rovněž v kalhotách nebo v dlouhých šatech půvabného střihu. Mladí, rovněž děvčata, byli téměř všichni v krátkých širokých kalhotách a bílých nebo barevných blůzách. Vyskytovaly se tu však i parádnice v nápadně elegantních purpurových nebo zlatých pláštích přehozených přes krátké světlé… košile, tak to Kondratěv pojmenoval. Za těmito parádnicemi se lidé ohlíželi.

Ve městě bylo ticho. Aspoň tedy nebyl slyšet žádny mechanický zvuk. Kondratěv zaslechl jenom hlasy a občas odněkud hudbu. Ještě šuměly koruny stromů a chvílemi se sem snesl měkký zvuk prolétajícího pterokaru. Doprava probíhala zřejmě podle pravidel ve velké výšce. Prostě všechno tu pro Kondratěva bylo cizí, i když bylo zábavné chodit ve velikém městě po pěšinách a písečných cestách, zachycovat oblekem za větvičky křoví. Téměř takhle vypadaly před sto lety parky na okrajích měst. Kondratěv by se tu mohl cítit jako doma, jenom kdyby se nepovažoval za zbytečnějšího člověka, než je zřejmě kterákoli z těch zlatých a purpurových parádnic.

Předešel ho muž se ženou, kteří se vedli pod paží. Muž vyprávěl:

„…v tomhle místě zahajují housle — lááá-la-lá… a hned nato něžná a slabá choriola — týýý-ty-tý-ty!“

Dařilo se mu to předvést hodně přesvědčivě, i když to příliš hudebně neznělo. Žena na něho hleděla s pochybnostmi.

Na kraji cesty stáli dva starší lidé a mlčeli. Jeden z nich najednou paličatě řekl:

„Ale stejně se pro ni nehodilo, aby to tomu chlapci říkala.“

„Teď už je pozdě,“ ozval se druhý a oba se znovu odmlčeli.

Proti Kondratěvovi šli tři lidé — vysoké bledé děvče, veliký starý černoch a zamyšlený, roztržitě se usmívající chlapec. Děvče hovořilo a prudce při tom mávalo zaťatou pěstí:

„Otázka se musí řešit alternativně: buď jsi spisovatel — umělec, nebo jsi umělec — senzualista. Nic třetího neexistuje. A on si hraje na prostorové vztahy. To už je technika, žádné umění. Je to prostě lhostejný a namyšlený řemeslník.“

„Ale Mášo,“ vyčítavě zabasoval černoch.

Chlapec se dál roztržitě usmíval.

Kondratěv zabočil na vedlejší pěšinu, minul živý plot plný žlutých a modrých květů, a zastavil se jako zařezaný. Před ním plynula cesta.

Kondratěv už o těchto cestách slyšel. Začali je stavět před dávnou dobou, teď se už táhly přes mnohá města a vytvářely tak nikde nepřerušovaný pevninský systém od Pyrenejí k Ťan-šanu a na jih přes roviny Číny do Hanoje, v Americe od přístavu Yukonu do Ohňové země. Žeňa o těchto cestách vyprávěl nepředstavitelné věci. Říkal, že nepotřebují žádnou energii a čas prý jim nemůže uškodit: když budou poškozeny, obnoví se samy; snadno se vyšplhají do hor a překlenou propasti. Podle toho, co říkal Žeňa, tyhle cesty budou existovat a jezdit věčně, tak dlouho, dokud bude svítit Slunce a dokud bude celistvá zeměkoule. A ještě Žeňa říkal, že plynoucí cesty nejsou vlastně cestami, že je to proud něčeho mezi živým a neživým. Čtvrté království.

Cesta se valila šesti stejnými šedivými proudy několik kroků od Kondratěva. Byla to takzvaná pásma Velké cesty, která se pohybovala různými rychlostmi, od sebe a od trávy byla oddělena nízkými bílými výstupky. Na pásmech seděli, postávali nebo šli lidé. Kondratěv přistoupil blíž a nerozhodně postavil nohu na výstupek. Pak se sklonil a naslouchal hlasu Velké cesty: skřípání, šustění a šelestění. Cesta skutečně plynula. Kondratěv nakonec rozhodně překročil výstupek.

Povrch cesty byl měkký jako vyhřátý asfalt. Chvíli stál a pak přešel na další pásmo.

Cesta se valila z kopce a Kondratěv ji teď pozoroval až k samému obzoru. Třpytila se na slunci jako asfaltka.

Začal si prohlížet míjející střechy domů proplouvající nad vrcholky borovic. Na jedné ze střech se třpytila obrovská konstrukce několika velikých zrcadel usazených na tenkém podstavci. Na všech střechách stály pterokary, byly červené, zelené, zlatisté, šedé. Stovky jich spolu s vrtulníky visely nad městem. Na malou chvíli zakryl slunce vzdušný koráb, který s dutým svištivým zvukem přeletěl podél cesty a zmizel za lesem. V dálce v mlhavém oparu se objevily obrysy nějaké stavby, snad to byly stožáry, snad televizní věže. Cesta plynula dál, rovnoměrně, bez výkyvů: zelené keře a hnědé kmeny borovic pluly vesele kolem; ve volných místech mezi větvemi se objevovaly a mizely velké skleněné budovy, světlé rodinné domky, otevřené verandy pod lesknoucími se pestrými závěsy.

Kondratěv si najednou uvědomil, že ho cesta odnáší na okraj Sverdlovska. Zřejmě může člověka dopravit kamkoli. Na Sibiř, do Indie, do Vietnamu. Usedl a obejmul kolena rukama. Nebylo to tak docela měkké posezení, přesto nebylo ani nijak zvlášť nepohodlné. Před Kondratěvem seděli tři mladíci po turecku a skláněli se nad pestrobarevnými kostkami. Zřejmě řešili nějakou geometrickou úlohu. Nebo si možná jenom hráli. ‚Na co jsou tyhle cesty?‘ uvažoval Kondratěv. Těžko se asi někdo rozhodne odcestovat jimi do Indie nebo do Vietnamu. Jsou příliš pomalé… a příliš málo pohodlné. Existují přece stratoplány, obrovité deltovité koráby, pterokary… Jaký smysl mají tyhle cesty? A kolik jenom stála jejich stavba! Vzpomněl si, jak stavěli cesty před stovkou let, a to nebyly cesty, které se samy pohybovaly, byly to obyčejné silnice, navíc nebyly právě nejlepší. Ohromné poloautomatické stavební stroje, zápach asfaltu, vedro, upocení, unavení lidé v kabinách zasypaných prachem. Ale Velká cesta je přímo nabita spoustou práce a nápadů, přirozeně mnohem větším, než jich bylo zapotřebí při stavbě Transgobijské magistrály. A to všechno jenom proto, aby z nich člověk mohl sestoupit, kde se mu zachce, usednout kdekoli a plynout s cestou dál, zapomenout při tom na starosti, natrhat si kdekoli heřmánek. Je to podivné, nepochopitelné, neracionální…

Skleněná patra nad vrcholky borovic náhle ustala; vpředu vyrostla obrovitá hora šedivého čediče. Kondratěv vstal. Na vrcholku hory se vztaženou rukou k městu, trochu nakloněn kupředu, stál Lenin, jak tu stával kdysi, a takový stojí nyní ještě na náměstí před Finským nádražím v Leningradě. Lenin vztahoval ruku k tomuto městu i k tomuto světu, k tomuto zářícímu a nádhernému světu, který viděl přede dvěma stoletími… Kondratěv se díval, jak obrovitá socha mizí v namodralém oparu nad skleněnými střechami.

Borovice byly teď nižší a hustší. Na okamžik se vedle cesty rozevřela široká mýtina, na níž skupinka lidí v kombinézách dělala něco s nějakým složitým mechanismem. Cesta proklouzla pod úzkým půlkulatým obloukem mostu, minula ukazatel se šipkou, na němž bylo napsáno: Matrosovo — 15 km. Žlutá továrna — 6 km a ještě pak něco, co Kondratěv nestačil přečíst. Ohlédl se a uviděl, že lidí na pásech bylo méně. Na pásech mířících opačným směrem bylo vůbec prázdno. ‚Matrosovo je zřejmě nějaká vesnička. Ale Žlutá továrna?‘ Mezi kmeny borovic se mihla dlouhá veranda se stolky. Seděli u nich lidé, jedli a pili. Kondratěv pocítil hlad, ale zaváhal a rozhodl se, že ještě nebude jíst. ‚Až pojedu zpátky,‘ pomyslel si. Působilo mu radost mít pocit zdravého pořádného hladu a moci ho kdykoli ukojit.

Borovice řídly, odněkud se vynořila široká autostráda třpytící se v paprscích večerního slunce. Autostrádou se řítily řady podivných strojů na dvou, třech a dokonce osmi podvozcích nebo vůbec bez podvozku, tuponosé, s obrovskými nákladovými prostory uzavřenými pestrobarevnou plastickou hmotou. Stroje mířily proti němu do města. Zřejmě někde poblíž se autostráda nořila pod zem a skrývala se v mnohapatrových tunelech. Když se Kondratěv podíval pozorněji, všiml si, že auta neměla kabiny, že v nich nebyl prostor pro člověka. Uháněla v nepřetržitém proudu, mírně hučela, jela ve vzdálenosti nějakých dvou tří metrů za sebou. Mezi nimi Kondratěv uviděl několik stejných strojů jedoucích opačným směrem. Posléze silnici znovu skrylo rostlinstvo a autostráda zmizela.

„Včera jedno nákladní auto sjelo ze silnice,“ řekl někdo za Kondratěvovými zády.

„To proto, že odstranili kontrolu silových polí. Vrtají se nová patra.“

„Já nemám ty nosorožce rád.“

„To nic není, brzy bude dokončen dopravní pás, silnice pak bude možno uzavřít.“

„Už je nejvyšší čas…“

Vpředu se objevila ještě jedna veranda se stolečky.

„Ljošo! Ljošo!“ zavolali od jednoho stolku a mávali rukama.

Chlapec s dívkou před Kondratěvem také zamávali, přestoupili na pomalejší pás a seskočili na trávu proti verandě. Seskočilo tu ještě několik dalších lidí. Kondratěv chtěl seskočit také, ale všiml si sloupu s ukazatelem: Žlutá továrna 1 km. A tak zůstal.

Seskočil u zatáčky. Mezi kmeny bylo vidět úzkou vyšlapanou cestičku mířící nahoru do svahu velkého pahorku. Na vrcholku kopce na tmavnoucím nebi se ostře rýsovaly obrysy nízkých staveb. Kondratěv pomalu vykročil po cestičce a vychutnával poddajnou půdu pod nohama. ‚Když ale prší, tak tu musí být bláto,‘ pomyslel si. Cestou se sklonil a utrhl v trávě velký bílý květ. Na okvětních lístcích běhali droboučcí mravenci. Kondratěv květ odhodil a vykročil rychleji. Po několika minutách vystoupil na vrcholek a zastavil se na okraji obrovitého kotle, který se táhl, jak mu připadalo, až k samému obzoru.

Kontrast mezi klidnou měkkou zelení pod modrým večerním nebem a tím, co se před ním otevřelo v kotli, byl tak prudký, že Kondratěv couvl. Na dně kotle vřelo peklo. Opravdové peklo se zlověstnými modrobílými výbuchy, vinoucím se oranžovým dýmem, klokotavou mazlavou kaší rozžhavenou do ruda. Něco se pomalu vzdouvalo a nafukovalo jako hnisavý nádor, pak to pukalo, rozstříkávalo se a šplíchalo chuchvalce plamene, vlnilo se v pestrobarevných kouřích, vysilovalo se parou, ohněm a sprškou jisker, aby se pak znovu pomalu vzdouvalo a pukalo. Ve vírech rozzuřené hmoty létaly načechrané blesky, vznikaly a vzápětí mizely kouzelné tvary, točily se smrště, tančily modré a růžové přízraky. Dlouho se Kondratěv díval na toto představení jako očarovaný. Pak se poněkud vzpamatoval a začal si všímat i jiných věcí.

Peklo nevydávalo ani hlásku a bylo geometricky přísně vymezeno. Ani jediným zvukem se neprozradil ďábelský tanec ohně a dýmu, ani jediný plamenný jazyk, ani chuchvalec kouře nepronikl za vytyčenou hranici, a když se Kondratěv podíval pozorněji, uviděl, že celý ten rozlehlý pekelný prostor, mířící daleko k obzoru, je uzavřen pod sotva postřehnutelným průhledným poklopem, jehož okraje byly zapuštěny v betonu — pokud to ovšem beton byl — pokrývajícím celé dno kotle. Pak Kondratěv zjistil, že poklop byl dvojitý ne-li trojitý, protože chvílemi ve vzduchu nad kotlem zasvítily ploché záblesky, zřejmě odrazy od vnitřní plochy horního krytu. Kotel byl hluboký, jeho strmé rovné stěny obložené hladkým šedivým materiálem klesaly do hloubky nejméně sto metrů. Střecha nedozírného krytu se tyčila nade dnem kotle nejvýše v padesáti metrech. Zřejmě to byla Žlutá továrna, na kterou upozorňovaly nápisy na ukazatelích. Kondratěv usedl na trávu a se složenýma rukama na kolenou pozoroval kryt.

Slunce zapadlo, na šedivých svazích kotle poskakovaly pestrobarevné odstíny. Velmi brzy si Kondratěv všiml, že v bouřící pekelné kuchyni nepanuje nezvládnutelný chaos. V kouři a světle každou chvíli vznikaly jakési pravidelné výrazné stíny, jednou nehybné, jednou v prudkém pohybu. Pořádně si je prohlédnout nebylo snadné, ale jednou se kouř na několik okamžiků rozestoupil a Kondratěv uviděl poměrně zřetelně složitý stroj podobající se pavouku sekáči. Stroj poskakoval na místě, jako kdyby se pokoušel vytrhnout nohy z viskózní ohnivé hmoty nebo jako kdyby svými dlouhými končetinami lehce mísil tuto vroucí hmotu. Posléze pod ním něco vzplanulo a stroj znovu zmizel v oblacích oranžového dýmu.

Nad hlavou Kondratěvovi s bručením přeletěl malý vrtulník. Pozvedl oči a sledoval ho. Kondratěv stačil vydechnout, ale vrtulník už stál na střeše poklopu. Vypadalo to, jako kdyby zůstal jednoduše bez hnutí viset nad jazyky plamenů. Z vrtulníku vystoupil titěrný černý človíček, sklonil se, opřel se rukama o kolena a začal se dívat do pekla.

„Řekni, že se vrátím zítra ráno!“ zvolal někdo za Kondratěvovými zády.

Navigátor se ohlédl. Docela blízko se topily v nádherných keřích šeříku dva výstavné přízemní domky s velkými zářícími okny. Okna byla zpoloviny ukryta v křoviscích a větrem se pohybující větvičky vytvářely na výrazně modrých obdélnících jemné krajkové obrysy. Bylo slyšet něčí kroky. Na chvíli se zastavily a tentýž hlas zvolal: „Požádej maminku, aby to řekla Achmetovi!“

Okna v jednom z domků pohasla. Z druhého domku se sem nesly tóny jakési smutné melodie. V trávě cvrlikaly kobylky, bylo slyšet ospalé čiřikání ptáků. ‚Na každý pád se v téhle továrně pro mne nic nenajde,‘ pomyslel si Kondratěv.

Vstal a vydal se zpátky. Několik minut bloudil v křoví, hledal cestu, a když ji objevil, vykročil mezi borovicemi. Cesta se nevýrazně bělala pod hvězdami. Teprve po několika minutách před sebou Kondratěv spatřil namodralé světlo, plynové sloupové lampy s ukazatelem a téměř seběhl k plynoucí cestě. Byla prázdná.

Kondratěv poskakoval jako hříbě, říkal si pro sebe hop! a hop! přeběhl na pás směřující k městu. Pásy mu nevýrazně svítily pod nohama, zleva i zprava ho míjely keře a stromy. Daleko vpředu mihotalo nebe namodralou září — tam bylo město. Najednou si uvědomil, jaký má příšerný hlad.

Sestoupil u verandy se stolky, právě u té, kde stál ukazatel — Žlutá továrna 1 km. Na verandě bylo světlo, plno hluku a příjemně to tu vonělo; všechny stolky byly obsazeny. ‚Tak tady se sotva navečeřím,‘ rozčarovaně si pomyslel Kondratěv, přesto však vystoupil po schůdcích a zastavil se až na prahu. Prapravnuci jedli, pili, smáli se, povídali si, křičeli a dokonce i zpívali.

Od nejbližšího stolku zatahal Kondratěva za rukáv prapravnuk samá ruka samá noha.

„Sedněte si, soudruhu, sedněte si,“ řekl a vstával.

„Děkuju,“ dostal ze sebe Kondratěv, „ale co vy?“

„To je v pořádku, já jsem se už najedl, se mnou si nedělejte starosti.“

Kondratěv neobratně usedl, ruce si položil na kolena. Člověk, kterému seděl tváří v tvář, byl mohutný muž s temnou pletí. Pojídal cosi z hlubokého talíře. Upřel na Kondratěva oči a nesrozumitelně se zeptal:

„Tak jak to tam vypadá? Táhnou?“

„Kdo jestli táhne?“ přeptal se Kondratěv.

Všichni, co seděli u stolku, na něho pohlédli.

Muž temné pleti se zašklebil, polkl a řekl:

„Vy jste z Aňudina?“

„Nejsem,“ řekl Kondratěv.

Rozložitý mladík, který seděl na levé straně, radostně řekl:

„A já vím, kdo jste! Vy jste navigátor Kondratěv z Tajmyru!“

Všichni kolem ožili. Ten s tmavou tváří zvedl pravou ruku dlaní nahoru a představil se:

„Moskvičev. Ioann. Nyní Ivan.“

Mladá žena, která seděla po pravé ruce, řekla:

„Zavadská. Jelena Vladimirovna.“

Rozložitý mladík pohnul nohama pod stolem a řekl:

„Basevič. Meteorolog. Saša.“

Drobná něžná dívenka, která seděla vtisknutá mezi meteorologem a Ioannem Moskvičevem, zvesela vypískla, že je Marina.

Bývalý navigátor Kondratěv povstal a uklonil se.

„Já jsem vás taky hned nepoznal,“ prohlásil tmavolící Moskvičev. „Dobře vás dali dohromady. A my tady sedíme a čekáme. Nezbývá nám než vysedávat a pojídat savici. Dnes nám za celý den nabídli dvanáct míst na tankeru, který dopravuje potraviny, a mysleli si, že s tím nebudeme souhlasit. Jako hlupáci jsme začali losovat, a zatím se nalodila skupina z Vorkuty. Hlavně že to byla parta jaksepatří! Na dvanáct míst se jich stěží namačkalo deset a zbývajících pět čeká tady,“ zasmál se znenadání, „sedí tu a pojídají savici… Poslyšte, nedáme si ještě jednou? A co vy, už jste večeřel?“

„Nevečeřel,“ řekl Kondratěv.

Moskvičev se prodral od stolu.

„Já vám hned přinesu.“

„Buďte tak laskav,“ řekl Kondratěv vděčně.

Ivan Moskvičev se vzdálil a kličkoval mezi stoly.

„Napijte se vína,“ řekla Zavadská a podávala Kondratěvovi svou sklenici.

„Děkuju, ale já nepiju,“ řekl mechanicky Kondratěv. Pak si ale uvědomil, že už není hvězdoletcem a že jím už nikdy nebude. „Promiňte, rád se napiju.“

Víno vonělo, bylo lehké, chutné. ‚Nektar,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚Bohové pijí nektar. A jedí savici. Už dávno jsem neochutnal savici…‘

„Poletíte s námi?“ zapištěla Marina.

„To nevím,“ řekl Kondratěv. „Třeba. Ale kam?“

Prapravnuci se na sebe podívali.

„Letíme na Venuši,“ řekl Saša. „To je tak, Moskvičev si zamanul, že z Venuše udělá druhou Zemi.“

Kondratěv postavil sklenici.

„Z Venuše?“ zeptal se nedůvěřivě. Dobře si pamatoval, co to je Venuše. „A ten váš Moskvičev už na Venuši někdy byl?“

„Pracuje tam,“ řekla Zavadská, „to ale není důležité. Důležité je, že nezajistil planetolety. Čekáme tu už tři dny.“

Kondratěv si vzpomněl, jak třiatřicet dní létal kolem Venuše na planetoletu první třídy a nemohl se rozhodnout k přistání.

„Ano?“ řekl. „To je strašné, když člověk musí tak dlouho čekat…“

Pak s hrůzou pohlédl na běloučkou Marinu a představil si ji na Venuši. ‚Radioaktivní pouště,‘ uvažoval, ‚černé bouře.‘

Moskvičev se vrátil a bouchl o stůl podnosem s talířky. Mezi nimi trčela břichatá láhev s dlouhým hrdlem.

„Tak,“ řekl, „jezte, soudruhu Kondratěve. Tohle je savici, znáte to? A tady je, jestli chcete, omáčka. Napijte se tohohle… Tady je led… Pegov znovu mluvil s Aňudinem, slíbili, že planetolet pošlou zítra v šest.“

„Včera nám to slibovali taky na zítra a taky na šestou,“ řekl Saša.

„Ne, teď je to jisté. Hvězdoletci se vracejí. D-kosmolety nejsou nějaké dopravní rakety na potraviny. Šest set lidí za jednu cestu, pozítří už budeme na místě.“

Kondratěv upil z číše a pustil se do jídla. Spolustolovníci se dohadovali. Podle všeho to byli samí dobrovolníci, samozřejmě s výjimkou Moskvičeva, a všichni letěli na Venuši. Moskvičev tu představoval obyvatelstvo Venuše utiskované těžkými přírodními podmínkami. S ním bylo všechno jasné. On to byl, kdo dával Zemi sedmnáct procent energie, osmdesát pět procent vzácných kovů a žil jako pes, to znamená, že dlouhé měsíce neviděl modrou oblohu a celé týdny čekal ve frontě, aby si mohl poležet ve skleníku na trávě. Práce v takových podmínkách byla přirozeně nesnesitelně těžká, s tím Kondratěv plně souhlasil.

Dobrovolníci s tím vším byli srozuměni a mířili na Venuši ochotně, jenže tím sledovali nejrůznější cíle. Tak třeba pištivá Marina byla operátorkou nějakých složitých systémů a letěla na Venuši proto, že se na Zemi se svými systémy nemohla pořádně rozvinout. Neměla chuť už dál přepravovat z místa na místo domky a hloubit pořád kotle pro továrny. Toužila po tom, aby mohla stavět města v bažinách, za bouří a za podzemních výbuchů. Proto, aby pak lidé řekli: „Tato města stavěla Marina Čerňaková!“ Proti tomu nebylo možno nic namítat. S Marinou Kondratěv plně souhlasil, i když by dal přednost tomu, aby nechali Marinu ještě trochu vyrůst a speciálními tréninky ji dovedli k poněkud konkrétnějším představám o bažinách, bouřích a podzemních výbuších.

Meteorolog Saša byl do Mariny Čerňakové zamilovaný, ale jenom o to nešlo. Když ho Marina potřetí požádala, aby přestal vtipkovat, začal být nesmírně rozvážný a logicky dokázal, že my, pozemšťané, máme v podstatě jenom dvě východiska: když je práce na Venuši tak těžká, pak je třeba buď odejít vůbec, nebo to udělat tak, aby člověku práce na Venuši tolik nevadila. Můžeme my ale odejít z míst, kam jednou vstoupila lidská noha? Ne, nemůžeme! Z toho vyplývá velké poslání lidí a tím i pozemšťanovo břemeno se všemi následky. Kondratěv s ním dokonce souhlasil, i když ho silně podezíral, že pořád ještě dělá vtípky.

S myšlenkami, které by člověk nejméně čekal, odlétala na Venuši Jelena Vladimirovna Zavadská. Tak jednak byla členkou Světové rady. Byla přísným odpůrcem takových podmínek, za kterých pracoval Moskvičev a dvacet tisíc jeho soudruhů. Byla také nekompromisním odpůrcem měst stavěných na bažinách, podzemních výbuchů a nových hrobů, nad nimiž budou černé větry zpívat legendy o hrdinech. Stručně řečeno letěla na Venuši proto, aby tu pozorně prostudovala místní podmínky a udělala nutná opatření k dekolonizaci Venuše. Poslání pozemšťana chápala tak, že na cizích planetách bylo třeba stavět automatické továrny. Moskvičev tohle všechno věděl. Zavadská se nad ním vznášela jako Damoklův meč, ohrožovala všechny jeho perspektivy. Kromě toho byla ale Zavadská chirurg — embryomechanik; mohla se obejít bez pracovny, mohla pracovat v jakýchkoli podmínkách, třeba po pás v bažině, a takových chirurgů bylo na Zemi ještě velice málo. Na Venuši byli nenahraditelní. A Moskvičev mlčel, zcela jasně doufal, že to všechno nějak dopadne. Kondratěv došel k závěru, že systém Zavadské je naprosto nevyvratitelný, vstal a nenápadně vyšel ven.

Byla jasná noc, i když měsíc nesvítil. Nad černým beztvarým lesním masivem docela nízko visela zářící bílá Venuše. Kondratěv se na ni dlouho díval a myslel si: ‚Co kdybych to zkusil tam? To už je jedno jestli jako kopáč nebo nějaký řidič nebo střelmistr. Nemohu se smířit s tím, že už k ničemu nejsem…‘

„Koukáte se?“ ozvalo se za ním ze tmy. „Já se tu taky koukám. Počkám si, až zajde a půjdu si lehnout.“ Byl to klidný a unavený hlas. „Víte, já přemýšlím. Vysadit tak na Venuši zahrady… Provrtat Měsíc obrovským vrtákem. Konečně vždyť smysl naší existence je plýtvat energií… A podle možnosti to dělat tak, aby to pro člověka samého bylo zajímavé a pro druhé užitečné. Na Zemi se teď těžko dá plýtvat energií. Všechno máme, jsme příliš silní. Je to takový protiklad… Samozřejmě že i dnes je spousta lidí, kteří pracují ze všech sil — vědci, pedagogové, lékaři zabývající se profylaxí, lidé od kumštu… agrotechnici, čističi odpadových jam… Vždycky jich bude spousta. Ale co ostatní? Inženýři, operátoři, lékaři, kteří léčí… Někdo přirozeně odejde k umění, ale v umění se přece většinou hledá inspirace, a ne útočiště. Posuďte sám. Nádherní mladí lidé… Mají málo místa! Musejí vyhazovat do vzduchu, předělávat, stavět… A ne stavět nějaký dům, ale přinejmenším svět — dnes to je Venuše, zítra Mars, pozítří kdoví co… Tak tedy začíná meziplanetární expanze lidstva — vybíjení velkých akumulátorů… Souhlasíte se mnou?“

„Ovšem,“ řekl Kondratěv.