Plutonie

47. V ZOUFALÉM POSTAVENÍ

Tak uplynulo půl hodiny. Výbuch pokračoval klidným tempem a explose v kráteru bylo slyšet jen zřídka a slabě. Ale tu se nahoře na svahu nad místem, kde pozorovatelé seděli, ozval hluchý rachot a šramot. Připomínal zvuky na velké řece, když se prudce hýbe led. Zdvíhal se tam hřeben z ohromných lávových balvanů, zřejmě fronta starého proudu, který se na tom místě zastavil.

„Snad abychom odešli,“ pravil Kaštanov a vstal. „Láva je už nedaleko.“

Všichni se rozběhli dolů po svahu tam, kde na břehu potoka přenocovali. Občas se obraceli a ohlíželi za sílícím hukotem. Nad hřebenem starého proudu se už objevilo čelo nového. Naprosto však to nebyla stěna ohnivě rudé lávy, jak si to představovali tři pozorovatelé kromě Kaštanova. Ten již tyto jevy znal. Tahle fronta vypadala jako černý val z různě velikých hrud, který se pohyboval kupředu, hnán jakousi neviditelnou, ale příšernou silou.

Hroudy pomalu lezly, s třeskotem a skřípotem se na sebe navalovaly, některé se koulely s hřebene dolů a na jejich místě se objevovaly nové, jiné se valily dost daleko dolů po svahu, s rachotem se tříštily a rozbíjely o hrbolatý povrch starého proudu nebo o balvan, který na něm ležel. Z mezer mezi hroudami valu neustále unikaly pramínky a kotouče bílé páry, místy plápolaly modravé plamínky nebo se objevovaly ohnivé skvrny jako jednotlivé, ještě hořící uhlíky v doutnající, popelem pokryté hranici. Tato hranice se však pohybovala kupředu jako ohromný plaz pod kolébajícím se krunýřem z černých šupin: leze, chrlí žhavý dech a jedovaté výpary.

Cestovatelé se rozběhli ke korytu pravé větve potoka kousek za místem svého noclehu, aby se chránili před hroudami, valícími se po svahu. Z potoka zbyla nerovná pahorkatina s blátivými klikatými potůčky. Cestovatelé bez rozmýšlení vykročili odvážně kupředu, ale hned při druhém kroku se zabořili až po kolena do lepkavého bahna. Bylo slyšet nespokojené výkřiky:

„A hrome! Zapadli jsme tam! Nemohu vytáhnout nohy, je tu takové mazlavé bahno! Hotové těsto!“

Gromeko, který šel kousek za ostatními a nezabořil se tak hluboko, vytáhl konečně nohy z holínek, které nechal v blátě. Pak s břehu koryta, když si stoupl na tvrdou hroudu, s námahou vytáhl i holínky. Ostatní tři bezmocně stáli a nemohli se hnout ani kupředu, ani zpátky — jako mouchy na mucholapce.

A zatím fronta lávového proudu neodvratně postupovala kupředu a nebyla dále než dvě stě metrů vzhůru po svahu. Situace mužů, kteří uvázli v bahně, byla tragická: nebyly tu ani trámy, ani prkna, a dokonce ani tyče, aby je Gromeko položil na bahno a pomohl tak svým druhům vybřednout.

Neztrácel však hlavu. Rychle naházel několik plochých kusů lávy od břehu potoka k Papočkinovi, který byl nejlehčí. Pak se sebe shodil tlumok s věcmi, pušku a svrchní oděv, vysoukal si nohavice nad kolena, došel po lávě k zoologovi a pomohl mu sundat tlumok. A pak ho uchopil v podpaždí a pomaličku ho vytáhl z bahna. Papočkin neměl na nohou holínky, ale šněrovací boty, které mu s nohou nemohly sklouznout, a proto nezůstaly v bahně. Pak spolu udělali druhou pěšinku z lávových desek k Makšejevovi a společně ho vytáhli, ale bez holínek. Kaštanova, nejurostlejšího a nejtěžšího ze všech, vytáhli všichni tři, a taky bez holínek.

Zatím se fronta lávového proudu ještě přiblížila a ožehovala už cestovatele svým žhoucím dechem. Neměli tedy kdy, aby vytáhli hluboko uvázlé holínky, a museli se co nejrychleji zachránit před lávou.

Nezdary stíhaní badatelé popadli své věci, rozběhli se podle koryta dolů a pátrali po místečku, kde by mohli snáze přejít.

Všude však bylo totéž zrádné šedivé bahno, do kterého se už neodvážili vlézt.

Tak se v marných pokusech dostali až k místu, kde přenocovali. V korytě tam stálo malé jezírko. Vody v něm bylo málo, ale na dně stálo kdo ví jak vysoko opět ono bláto.

A zezadu se blížil pomalu, ale neodvratně lávový proud.

Šramot, praskot a třeskot valících se hrud a sykot páry neumlkly ani na okamžik. Páchlo to tu sírou a chlorem, horko bylo stále větší…

U jezera, na místě, kde se slévala obě ramena potoka, cestovatelé přeběhli přes konec starého lávového proudu ke korytu u levého pahorku. Tam však ležel stejný pruh vazkého bahna. Zbývalo už jen jedno — jít včerejší cestou nahoru podle tohoto koryta k Poustevnickému jezeru, aby unikli druhému lávovému proudu, ale vystavit se nebezpečí, že narazí na proud první. Tohle koryto se mezi svislými srázy stolové výšiny a svahem sopky zužovalo a mohli doufat, že tady najdou úzké místo, kde by nebylo obtížné přemostit bahno lávovými balvany nebo přes ně přeskočit. Takové místo také brzo našli. Ale na druhém břehu se tyčily několikametrové strmé skály. Nebylo možno na ně vylézt a nemohli projít ani nahoru nebo dolů při jejich úpatí, protože bylo obroubeno zase oním bahnem.

Cestovatelé, vysíleni během a vzrušením, usedli na balvany u bahna a svěsili hlavy. Mohli už jen čekat na nevyhnutelnou smrt: buďto se utopit v bahně, kam zabřednou při pokusu o přechod koryta, anebo se upéci a shořet na břehu, až je dostihne lávový proud. To i ono bylo stejně trýznivé a jeden jako druhý, když se dostali do této zoufalé situace, pomyslili i na sebevraždu, nenaskytneli se jiné východisko.

Když si trochu odpočinuli, Kaštanov si všiml, že se lávová fronta pohybuje pomaleji. Vyskočil a zvolal:

„Honem pojďme dál vzhůru — tady, po břehu potoka! Stačíme projít kolem lávy, skoro se zastavila!“

„Utečemeli však před touhle lávou, narazíme na tu, která zalila Poustevnické jezero a zřejmě se stočila korytem dolů!“ prohlásil Papočkin beznadějně.

„Je to jediná možnost záchrany!“ trval na svém Kaštanov. „Za prvé: výš v korytě najdeme třeba brod přes bláto — tam, kde jsou útesy levého břehu dostupné. Za druhé je velmi pravděpodobné, že se oba lávové proudy neslévají, a tak tedy…“

„Tak tedy musí být mezi nimi širší nebo užší místo, na kterém není láva!“ zvolal Makšejev, dokončuje Kaštanovův nápad.

„Ano, a na tom místě můžeme počkat, dokud povrch bahna neuschne tak, že nás unese!“

„Hurá!“ zakřičeli Gromeko a Papočkin.

Všichni vstali, s novým přílivem energie vykročili na jih podle koryta a klopýtali po včerejší cestě přes zbytky starých lávových proudů. Zleva se nad nimi ve vzdálenosti sta nebo dvou set kroků táhla fronta lávy, z níž vanul žár. Láva však se valila pomalu a oni se poznenáhlu vzdalovali od toho černého valu, který nesl smrt. Brzo bylo zřejmé, že se val stáčí vzhůru a stoupá po svahu sopky. Lávovou frontu šťastně obešli.

„Nu, tomuhle jsme unikli!“ vydechl si Makšejev s úlevou.

Koryto potoka se na několika místech zužovalo tak, že bylo možno bahno přeskočit. Ale na protějším břehu strměla všude svislá stěna a přehrazovala cestu. Museli jít dál. Brzo se dostali na povrch nejhořejšího vychladlého proudu na západním svahu sopky, za kterým byla jezerní kotlina. Když vystoupili vzhůru, viděli, že jejich naděje na záchranu značně vzrostly.

Tento starý proud rozdělil novou lávu na dvě části a sám se zdvíhal mezi nimi jako plochý pahrbek. S jeho hřebene, kde si cestovatelé klidně sedli, bylo vidět vpředu dole kotlinu. Včera v ní leželo jako zrcadlo v zeleném rámci klidné jezero, jež Papočkina tak nadchlo. Teď tam nebylo ani jezero, ani palmy, ani tráva, ale rozestíralo se tam pole šedého bahna, tu a tam s kalužemi černé vody. Od sopky se k němu blížilo čelo druhého proudu, a protože se horké lávové hroudy stýkaly s mokrým bahnem, rozléhala se u úpatí valu neustálá kanonáda drobných výbuchů, ustavičně tam vylétaly obláčky bílé páry.

Cestovatelé se sice usadili pět set až šest set kroků od proudů žhavé lávy, ale bylo velmi znát, že jsou blízko rozžhavených plání. Bylo tam pekelné horko, tím spíše, že Pluton nebyl zakryt mračny a ustavičně pálil.

Muži seděli nečinně, byli umořeni žárem a shodili se sebe zbytečný oblek. Začal se hlásit hlad a únava. V noci se nevyspali a pak pořád utíkali a byli rozčileni.

„Ach, takhle se napít čaje,“ zanaříkal si Papočkin,,to je nesnesitelné horko!“

„Horko je strašlivé, ale nemáme dříví! Což abych doběhl postavit konvici na čerstvou lávu?“ zažertoval Makšejev. „Tam se začne vařit hned!“

„A vodu máme?“

„Vody zbylo ještě dost!“ prohlásil Gromeko, když nahlédl do plechovky.

„Nu což, tak se aspoň najezme, když nebude čaj. Mám hrozný hlad!“

Sedli si do houfu, vyndali sušené ryby a suchary, s chutí poobědvali a napili se vody.

„Dnes ráno jsme udělali hroznou hloupost, za kterou teď pykáme,“ prohlásil Kaštanov.

„A jakou?“

„Když jsme utíkali před valícím se bahnem, měli jsme se hned přebrodit přes potok na druhý břeh, a ne lézt nahoru. Teď už bychom byli u moře a nemuseli bychom utíkat před lávou a bahnem.“

„Ano, cesta k moři z druhého břehu byla volná.“

„Ale ne docela! Údolím se přece přehnal mocný bahnitý proud a pravděpodobně ji celou zatopil.“

„A byl by nás v údolí zastihl!“

„Byli bychom se však mohli vyškrábat nahoru na Černou pustinu a jít k moři horem.“

„Ano, udělali jsme chybu. Kdopak si ve zmatku mohl uvědomit všechny následky! Tenkrát se zdálo nejsprávnější honem vylézt nahoru, abychom utekli před proudem.“

„Ne, kdyby na našem místě byli lidé, kteří dobře znají činnost sopek, byli by lépe rozhodli, kudy se musí zachránit!“

„Ale já si myslím,“ poznamenal Papočkin, „že jsme udělali hroznou hloupost už včera, když jsme zůstali přes noc na úpatí sopky, přestože hrozil výbuch.“

„My jsme tu však zůstali, abychom ten výbuch viděli.“

„A také jsme ho viděli! Já alespoň jsem uspokojen na celý život a v budoucnu se budu držet dál od těchhle nepokojných hor. Satanášovi jsem obětoval pušku a Bručounovi…“

„Bručounovi jsme s Makšejevem obětovali holínky, a to je daleko citelnější. Vy máte na nohou boty a bručíte! My přece budeme muset dojít až k moři bosi po rozžhavených balvanech Černé pustiny.“

„Máte pravdu, mně je lépe, a proto musím mlčet.“

„Ale co si teď počneme?“

„Co si počneme? Měli bychom si lehnout a spát, budemeli na těchhle tvrdých hrbolatých balvanech moci usnout.“

„Zkusíme to. Ale jeden z nás by měl vždycky po řadě hlídat a pozorovat sopku. Může nám provést ještě nějakou neplechu.“

„Jak dlouho budeme spát?“

„Jak nám to Bručoun dovolí.“

„To je maximum. A minimum — dokud nevyschne bahno v potoce tak, abychom přes ně mohli přejít.“

Tak to taky udělali: tři se jakž takž uvelebili na lávových balvanech a čtvrtý byl vzhůru, pozoroval, co dělá sopka a jak vysychá bahno. Schlo pomalu, přestože bylo horko od lávy a Plutonových paprsků. Cestovatelé mohli přejít přes bahno teprve asi za šest hodin.

Sebrali si věci, zamířili k potoku a jeden za druhým šťastně přešli přes bahno. Pak se začali šplhat rozsedlinou, drápali se s balvanu na balvan, s výstupku na výstupek, vysazovali jeden druhého a za půl hodiny se vyškrábali na povrch Černé pustiny, kde už byli v bezpečí a mohli si volně vydechnout.

Papočkin se obrátil k sopce, smekl klobouk, poklonil se a řekl:

„Navždycky sbohem, starý Bručoune! Děkujeme ti za pohoštění a za pozornost, kterou jsi nás zahrnul!“

Všichni se usmáli. Kaštanov zalitoval:

„Ach, kdybych nebyl bos, neodešel bych odtud.“

„A co byste dělal?“

„Po Černé pustině bych mohl jít dál na jih a podívat se, co je za sopkou.“

„Pořád jen pustina. To je vidět i tady odtud.“

„Kromě bot nám chybí také jídlo,“ poznamenal Makšejev.

„A nemáme skoro žádnou vodu!“ dodal Gromeko a potřásl plechovkou.

„Máte pravdu. Musíme spěchat k moři. Ach, tyhle černé balvany jsou hrozně rozžhavené. Je mi, jako bych stál na horké plotně. A tlusté ponožky se mi rozpadly, jak jsem běhal po lávě.“

„Budeme si muset roztrhat košile a obalit si jimi nohy,“ navrhl Makšejev. „Rozhodně nemůžeme jít bosi.“

Při tomhle rozhovoru on a Kaštanov pořád poskakovali a zdvíhali jednu nebo druhou nohu, aby si je ochladili. Teď si svlekli košile, omotali si jimi nohy, ovázali je řemínky pušek, a když se naposledy podívali na sopku, zahalenou černými mračny, vesele vykročili po pustině k severu. Cesta byla snadná: povrch pustiny byl zcela rovný, místy to byla holá zelenočerná hmota pradávné lávy, chlazená větry, místy pak byla zasypána drobnými úlomky. Právě tak jako v pustině kolem Satanáše, nebyly ani tady známky nějakého rostlinstva. Černá pláň se táhla až po obzor. Nad ní se klenulo čisté nebe a v nadhlavníku narudlý Pluton obléval tuto rovinu paprsky, jež se odrážely od hladkého povrchu tak, že zářil miliony nazelenalých jiskřiček. Cestovatelé musili zavírat nebo mhouřit oči, aby je nerozbolely od spousty záře a lesku.

Mířili na severovýchod, aby se dostali k dolnímu proudu potoka. Jen tam mohli najít vhodné místo k sestupu s výšiny. Za tři hodiny došli ke kraji srázu a začali hledat vhodnou rozsedlinu. Údolí, které ještě včera bylo zelenou oasou, poplenil teď úplně bahnitý proud. Stromy byly vykáceny, keře vyrvány a odneseny proudem, palouky zaneseny bahnem. Jen tu a tam při úpatí srázu se zachovaly útržky zeleně. Když cestovatelé viděli tenhle smutný obraz zkázy, vzpomněli si, že se na zpáteční cestě chystali dole v údolí k lovu na iguanodony.

„Pravděpodobně utekli k moři!“

„Nebo zahynuli v bahně!“

Druhý předpoklad byl správný. Kus dál si cestovatelé všimli, že nad dolinou krouží pterodaktylové jako hejno vran nad zdechlinou. Přišli blíž a viděli, že na dně údolí je krvavá hostina. Z bahna čnělo jako veliké pahorky několik zdechlých iguanodonů, na něž posedaly desítky ptakoještěrů. Rvali zubatými zobany maso a vnitřnosti, hádali se a prali, odháněli jeden druhého, vzlétali a zase usedali. Jekot a kvakot neustal ani na chvilku.

„Tak tohle je tedy naše zvěřina!“ řekl Gromeko, když spatřil ten odporný výjev. „Co si teď počneme?“

„Můžeme zastřelit pterodaktyla,“ navrhl Makšejev.

„Potom, když se nažrali mršin? Děkuji uctivě!“

„Ale vždyť už jsme je jedli!“

„To jsme nevěděli, že se živí i mršinami. A taky proto, že jsme jiné maso neměli, když nás mravenci oloupili.“

„Ale teď je taky nemáme.“

„V člunech jsou sušené ryby a v ústí řeky si nalovíme čerstvé.“

„Zapomínáte, že řeka už není,“ připomenul Kaštanov. „A taky celý mořský záliv je jistě plný bahnitého nánosu. Ryby tedy buď lekly, nebo odplavaly dál do moře.“

„Bojím se, že nebudeme mít pitnou vodu,“ poznamenal Gromeko.

„Ovšem, vždyť řeka není!“

„A já se obávám, zda se nám nezničily všechny věci, schované v křoví. Byly nedaleko od řeky a nízko nad hladinou. Jestliže byl bahnitý proud v ústí doliny stejně prudký jako nahoře, mohl všechno odnést do moře nebo v nejlepším případě zalít bahnem.“

Makšejevovy obavy všechny tuze znepokojily. Zapomněli na pterodaktyly a spěchali dál. Papočkin si však stačil vyfotografovat onen pterodaktylí hodokvas.

Nedaleko od kraje údolí objevili úzkou a příkrou strž, kterou se jim podařilo sejít dolů. Všichni chtěli utíkat, aby se co nejrychleji dostali k moři. Nešlo to však lehce. Všude rozlité bahno, i když v tenké vrstvě, ještě dost neuschlo a nohy vázly nebo se lepily na každém kroku. Už z dálky bylo vidět, že bahnitý proud v ústí pořádně řádil. Řeka na svém dolním toku protékala dříve úzkou chodbou mezi stěnami přesliček a kapradí. Teď tam byl proražen široký průsek a vyvrácené stromy byly zaneseny bahnem. Ale i mimo toto pásmo, kudy se přehnala hlavní síla vody, řádil proud: celý les v ústí údolí byl zatopen bahnitou vodou, která po sobě všude nechala tlustou vrstvu bahna.

Cestovatelé vázli v bahně. Nakonec však se dostali k břehu zálivu a vykřikli. Místo čisté blankytné vody se před nimi táhly hnědé splašky, na jejichž hladině pluly kromě listí haluze, větve, keře i celé kmeny, splavené proudem do moře. Makšejev a Gromeko se rozběhli ke křoví, kde byly uschovány čluny a věci. Byli si téměř jisti, že všechno je odplaveno, protože stopy zkázy byly všude patrny; dokonce i pláž při ústí řeky byla pokryta vrstvou bahna.

„Hurá!“ rozlehlo se jejich volání. „Všechno je v pořádku, pojďte nám pomoci!“

Věcem se nic nestalo, protože byly složeny do loděk a ty zase pokryty stanem a vorem a kromě toho pevně přivázány ke stromům. Všichni si s úlevou vydechli a začali vyprošťovat čluny a přetahovat je s věcmi na mořský břeh, kde se kousek od ústí řeky našlo místečko bez bahna. Protože však řeka vyschla, museli odejít z tohohle koutku, který je včera všechny tak okouzlil. Pokračovat v plavbě na západ bylo nebezpečné, protože dál tvořily jižní břeh útesy Černé pustiny a cestovatelé nemohli doufat, že najdou pitnou vodu.

„Nemáme dost pitné vody, a tak nemůžeme plout na západ. Na východě však víme o prameni, u kterého jsme přenocovali,“ uzavřel Gromeko úvahu, kam zamířit.