Plutonie

20. LETCEM PROTI SVÉ VŮLI

Kaštanov zase začal zkoumat skály, Makšejev a zoolog se pustili do kance a do podsvinčat a Gromeko přešel na jižní svah kopce a pomalu sestupoval dolů. Byl upoután sběrem rostlin, mezi nimiž nalézal mnoho nových druhů a rodů. Najednou se po svahu mihl obrovský stín jakoby od mraku, který zastřel nebe. Zoolog a Makšejev sebou škubli a zvedli hlavy. Spatřili obrovského tmavého ptáka, podobného orlu, který kroužil nad pasekou.

Znenadání se prudce spustil dolů, popadl sehnutého botanika za záda a odnášel ho s sebou. Ale břemeno bylo příliš těžké dokonce i pro tohohle siláka. Horlivě mával křídly, letěl asi čtyři metry nad zemí a nemohl vzlétnout výše. Pustit svou kořist však také nechtěl. Bezmocně mu visela v drápech.

Papočkin a Makšejev popadli ručnice, ale zoolog ji ihned spustil a řekl: „Mám nabito broky, mohl bych ho poranit.“

Makšejev, který nabil pušku kulí, určenou pro tygra, zamířil, a když k němu pták doletěl, vystřelil. Pták slétl dolů, pustil botanika, poodletěl kousek a spadl na skály.

Lovci se rozběhli ke Gromekovi, který ležel v bezvědomí na svahu, obrácen tváří k zemi. Silný pletený kabátec mu dravec drápy rozerval. Protože však kabát nebyl těsný, ale visel na něm ve volných záhybech, chytil pták drápy pouze kabát a tělo jen pořádně podrásal. Botanika vzkřísili, ovázali mu rány, a když se vzpamatoval, Papočkin a Makšejev vylezli na hřeben kopce pro ptáka. Byl to orlosup nevídané velikosti, který měl v rozpětí křídel přes čtyři metry a od konce ocasu k zobanu měřil téměř půl druhého metru. Peří měl na hřbetě tmavohnědé, na břiše světlehnědé s tmavými proužky. Kolem takřka holého krku se skvěl velký límec ze špinavě bílého peří a u kořene ohromného zobanu vystupoval velký žlutý hrbolek.

Takový pták mohl klidně odnést berana, kozu i menšího vepře, ale sedmdesátikilový muž mu byl příliš těžkým břemenem. Pták se zřejmě zmýlil a považoval botanika za hnědého čtyrnožce, který se potuluje trávou.

Orlosupa změřili a vyfotografovali s rozpjatými křídly na skále, kam vystoupil i Gromeko, aby se na toho útočníka podíval. Vysvětlil svým druhům, že když mu pták nenadále zaťal drápy do zad a bolestně ho uhodil v prudkém rozmachu tělem, Gromeka napadlo, že na něho skočil tygr; pak ztratil vědomí.

„Což abychom se vrátili do tábora?“ zeptal se Papočkin. „Dneska se už do nás pustili divocí vepři a orlosup, tygra jsme viděli zblízka, a tak si myslím, že jsme už osud pokoušeli dost a dost.“

Všichni byli unaveni chůzí i rozčilením a s radostí se pustili nazpět. Vlekli prasátka, kýty a tučné kančí boky, horniny a rostliny.

Už když se lovci blížili, uslyšeli zuřivý Generálův štěkot a rozběhli se mu na pomoc. Jakmile vyběhli na loučku na břehu řeky, spatřili, že pes štěká za stanem a napůl ve vodě, napůl na souši že stojí ohromný hroch. Obluda se zřejmě chtěla napást nebo vyválet na loučce, ale byla překvapena štěkotem psa. Hroch se tupě díval maličkýma očima na to nevídané nepokojné zvíře a občas otvíral hroznou tlamu s řídkými dlouhými zuby a ohromným narůžovělým jazykem. Při pohledu na tuto strašlivou tlamu Generál vyl a kňučel strachy.

Obluda si všimla lidí, kteří vyběhli na loučku, neobratně se otočila předkem těla, měkce žbluňkla do vody a pustila se po proudu. Bylo z ní vidět jen široký tučný hřbet s drobnými bradavicemi.

„Dobře, že jsme se vrátili domů,“ prohlásil Gromeko a odvazoval Generála. „Ta obluda by nám byla mohla natropit plno nepříjemností: rozervat stan, rozdupat všechny věci a potopit nebo rozlámat nám loďky.“

„A jsou vůbec loďky v pořádku?“ zvolal Makšejev a rozběhl se k břehu, odkud hned volal:

„Jedna tu je, ale druhá zmizela! Neutrhla jí ta obluda kotvu?“

„Musíme se za člunem pustit hned teď, dokud neodpluje příliš daleko!“ zvolal Kaštanov a taky se rozběhl k břehu.

Oba si sedli do člunu, který jim zůstal, pro všechny případy si vzali pušky a pustili se dolů po proudu. Brzo spatřili pohřešovaný člun, který místo aby klidně plul po řece, otáčel se na jednom místě uprostřed proudu. Rychle se přiblížili a Kaštanov ho už chtěl zachytit hákem, když člun nenadále ucouvl jako živý stranou a plul dál, ale mnohem rychleji, než by jej mohl unášet proud. Znovu se za ním museli hnát. Makšejev vesloval ze všech sil a Kaštanov stál s hákem v rukou.

„Ale vždyť ho něco táhne!“ zvolal, když člun, který byl už zase docela blízko, začal znovu prchat.

„Nezachytil ho snad hroch? Mohl se zaplést do kotvy nohou nebo ji popadnout zuby.“

„Taky že ano!“ zvolal Kaštanov, který si teď všiml, že před člunem je široký hřbet a hlava zvířete, jež vyplulo k hladině, aby se nadechlo.

„Budemeli na tohohle tlusťocha střílet, popluje ještě rychleji nebo zatáhne člun na dno.“

„Nezbývá, než ho dohnat a přeříznout šňůru, jinak člun nevyprostíme.“

Makšejev se zase opřel do vesel. Brzo se mu podařilo zachytit unikající člun hákem a přitáhnout se až k jeho přídi. Tak pluli, taženi hrochem. Kaštanov rychle přeřízl pevně napjatou šňůru, jejíž konec okamžitě zmizel pod vodou.

„Ještě chvilku a už bych nemohl,“ přiznal se Makšejev a oddechoval po té honičce. „Kdyby mi nebylo líto střely, zasloužila by ta obluda za takové žerty kulku do hřbetu.“

„Odpluli jsme daleko od stanu,“ poznamenal Kaštanov. „Teď budeme muset veslovat proti proudu. Ukažte, sednu si k veslům a vy si odpočiňte.“

Vyměnili si místa, chycenou loďku vzali do vleku a pustili se proti proudu.

„Naše říčka je už hluboká,“ pravil Makšejev, který se pokoušel odpichovat člun bidlem, ale nedosáhl na dno. Byla tam hloubka dobré dva metry. „Však proto se asi v řece objevila taková veliká zvířata! Teď budeme muset na noc a při výletech na břeh z opatrnosti čluny vytahovat.“

Pomalu pluli proti proudu; oba čluny plynuly po tmavé vodě mezi dvěma zelenými stěnami keřů a stromů, které vytvořily neproniknutelnou houštinu. Některé keře, podemleté proudem, se naklonily a spouštěly větve do vody. Na velkých, jasně červených květech jakési neznámé popínavé rostliny se houpali krásní velcí motýli a bzučely včely.

Voda pod příděmi člunů šplouchala, vesla mírně pleskala, z houštiny sem zaléhal štěbot a zpěv ptáků. Makšejev se sklonil nad vodu a díval se do hlubiny. Pozoroval ryby, které občas vyplouvaly a hned zase mizely v hlubině.

„Jak je tu příroda krásná, když se pozoruje z loďky!“ pravil. „Ale sotva člověk vystoupí na břeh, nepronikne houštinou a neudělá ani krok, aby nenarazil na nějaké jedovaté nebo dravé zvíře. Je prostě těžko uvěřit, že po tak dlouhém boji s ledy, mlhami a vánicemi plujeme po řece, jež teče po vnitřním povrchu naší Země. A že je tak blízko od ledovců příroda, která připomíná panenské lesy v Africe nebo v Jižní Americe. Rád bych věděl, v jaké šířce Severní Ameriky teď plujeme.“

„To není těžko určit, když načrtneme na mapu naší cestu, počínajíc od ledového valu. Myslím si, že teď jsme teprve pod Beaufortovým mořem, ve velmi vysokých šířkách, anebo v nejlepším případě pod tundrou na severním břehu Aljašky. Tam je hromská zima, ledy, lední medvědi — a tady nádherné rostlinstvo, tygři, hroši a hadi.“

Vtom Makšejev spatřil na vodě jasný odraz slunce, rychle zdvihl hlavu a zvolal:

„Vida, červené sluníčko se konečně ukázalo na čistém nebi, jen se koukněte!“

Cestovatelé, kteří byli zvyklí vidět Pluton jen skrze hustší nebo řidší clonu mlhy nebo oblaků, neměli ještě představu o barvě nebe a o skutečné podobě tohoto svítícího zemského jádra. Teď však se tento závoj roztrhl a vytvořil kupovitá mračna, mezi nimiž bylo vidět čisté nebe. Ne však blankytné, jako nad vnějším povrchem Země, ale tmavomodré.

V nadhlavníku stál Pluton, jehož průměr se zdál trochu větší než průměr našeho Slunce.

Toto podzemní nebo „vnitrozemní“ těleso vcelku připomínalo slunce, jež svítí před západem anebo brzo po východu skrze silnou vrstvu atmosféry. Na jeho kotouči bylo možno rozeznat hodně tmavých různě velikých skvrn.

„Tohle ústřední těleso neboli skutečné jádro naší Země je už v posledním stadiu svého hoření, je to vlastně hasnoucí červená hvězda. Ještě kratičko — a zhasne! Na vnitřním povrchu zavládne tma a zima a všechen tenhle bohatý život poznenáhlu zahyne,“ pravil Kaštanov.

„Štěstí, že jsme sem ještě vnikli a že jej prostudujeme,“ zvolal Makšejev. „Kdybychom přišli později, museli bychom se vrátit zpátky. Viděli bychom před sebou jen černou noc.“

„Nu, řekl jsem» kratičko «v geologickém smyslu. Přepočítáno na zemské roky mohou to být celá tisíciletí; a tak i naši velmi vzdálení potomci budou ještě moci prostudovat tenhle vnitřní povrch — a dokonce jej osídlit.“

„Děkuji uctivě! Přestěhovat se do země odsouzené k zániku ve tmě věčné noci!“