Plutonie

42. OHNĚM PROTI NEPŘÍTELI

Kaštanov a Papočkin si s sebou vzali jídlo, reservní šaty a náboje pro případ, že by se výprava protáhla na několik dnů, a vydali se na jedné loďce proti proudu řeky. Protože tam nebylo příliš hluboko a proud byl dost prudký, vzali si místo vesel bidla a odpichovali se jimi ode dna. Úzké koryto bylo s obou stran obroubeno vysokou stěnou lesa. Přesličky, kapradě a palmy se tu a tam skláněly nad vodu a téměř se navzájem dotýkaly svými vrcholky. Říčka plynula pod jejich vysokou zelenou klenbou, jíž slabě pronikaly paprsky světla.

Bylo tu šero a chladno. Loďka tiše klouzala po vodě a bylo slyšet jen šplouchání pod přídí a skřípot bidel, opíraných do oblázkového dna.

Tam, kde se zelené loubí otvíralo, poletovaly a chřestily vážky, tiše bzučeli velicí brouci, ve slabých závanech větru lehounce šeptaly a šuměly velké listy palem a větve kapradí a měkce šustěly přesličky.

Po několika kilometrech se zelené stěny naráz rozestoupily a otevřela se rozsáhlá louka, přes kterou říčka tekla. Louka byla porostlá velmi skrovným rostlinstvem — trsy tvrdé trávy několika druhů.

„Nepramení snad tahle řeka také blízko té skupiny sopek, kterou jsme prozkoumali?“ nadhodil Papočkin.

„Je to možné, a pak se nedá nic dělat,“ souhlasil se zoologem Kaštanov. „Ačkoli soudím, že pramení o hodně dál, protože je v ní dost vody. Snad někde uprostřed Černé pustiny.“

Když cestovatelé urazili ještě asi tři kilometry napříč loukou, uviděli, že vpředu, kde se říčka zužovala, je s jednoho břehu na druhý přehozena poměrně silná kláda tak nízko nad vodou, že loďka pod ní nemohla proplout.

„Málem bychom si mohli myslit, že je to most, který si někdo postavil přes řeku!“ zasmál se zoolog. „Rozhodně však musíme přirazit k břehu a odklidit tu zábranu.“

„Hm, vždyť to opravdu vypadá jako most!“ zvolal Kaštanov, když přišli k přehradě a spatřili, že to není jedna kláda, ale tři, pečlivě složené vedle sebe.

„Ano, říčka by ty klády sotva takhle položila,“ souhlasil Papočkin. „Jestliže však je to most, kdo ho tedy postavil? Cožpak jsou v téhle jurské zemi lidé? To by bylo nesmírně zajímavé!“

„V jurské době nežili vyšší ssavci, to přece víte! Dokonce i ptáci byli zastoupeni jen formami, které tvoří přechod od ještěrů.“

„Ale most přece nepostavili ještěři!“

„Zapomněl jste na mravence. Stvoření, která jsou tak rozumná, že si budují složité příbytky podle určitého plánu, jsou zcela schopna postavit i most, protože plovat nedovedou a vody se bojí.“

„Máte pravdu! Vždyť tamhle mají ti hmyzí ďáblové to svoje obydlí!“ zvolal Papočkin a ukazoval na západ.

Bylo tam skutečně vidět ohromné mraveniště, právě takové, jako bylo to, které cestovatelé zničili.

Za několik minut shodil Kaštanov s Papočkinem lehké a suché přesličkové kmeny do řeky. Pak se obrátili k loďce, aby pluli dál. Ale k svému údivu spatřili, že do ní vlezl nezvaný cestující — mravenec — a ohmatával jejich věci, zatím co další stál na břehu.

„Vida, ti čerti už jsou všude! A my máme pušky v loďce!“

„Vezměte si nůž, nejprve zaútočíme na toho na břehu! Já zpředu a vy běžte zezadu!“

Oba přiběhli k mravenci. Když spatřil nepřátele, připravil se k obraně a přitiskl se ke křovisku. Kaštanov zaujal jeho pozornost, když útočil s nožem, a tu se Papočkin naklonil přes keřík a rozsekl mravence vejpůl.

Nevšiml si však, že mravenec z loďky rychle vyskočil na břeh a zakousl se Papočkinovi zezadu do lýtka. Zoolog vykřikl bolestí a překvapením.

Kaštanov mu přiběhl na pomoc a rozťal i tohoto mravence; svého druha však stěží osvobodil; musel na několik kusů rozsekat mravencovu hlavu, jejíž kusadla pořád vězela v Papočkinově lýtku.

Rána, zasazená přes silnou vlněnou punčochu, nebyla veliká, ale jed v ní rychle působil a noha začala pálit a dřevěnět.

„Zatím si sedněte na zem, hned vyndám z polní lékárničky čpavek a obvazy,“ řekl Kaštanov.

„Ne, ne, pomozte mi do loďky, ohlédněte se!“

Po louce se k nim rychle blížilo asi dvacet mravenců. V několika minutách by se s nimi museli utkat v nerovném boji. Aby Kaštanov neztrácel čas, vzal pod paždí zoologa, který těžce vlekl nohy, spustil ho se srázu do loďky a pak tam vskočil sám. Těsně před nosem nepřátel, kteří už přiběhli, odrazila loďka od břehu.

Na to, že by výlet mohl pokračovat, nebylo ani pomyšlení: jeden z veslařů ležel bezmocně na dně loďky a sténal bolestí. Podráždění mravenci mohli pronásledovat člun, který plul proti proudu příliš pomalu, a nedovolit mu, aby přistál u břehu. Proto Kaštanov bez dlouhého rozmýšlení otočil loďku po proudu a chopil se vesel. Snažil se plout prostředkem řeky, aby ho mravenci nemohli napadnout. Papočkin si s námahou zul botu s raněné nohy, vytáhl čpavek a obvaz. Noha mu už otekla, zčervenala a každý pohyb velmi bolel.

Po půl hodině dopluli k pokraji lesa, který na severu vroubil planinu a dělil ji od moře. Nepřátele už nebylo vidět a Kaštanov se rozhodl, že se zastaví, aby raněného uložil pohodlněji. Rozprostřel na dně loďky plášť, položil na něj Papočkina, vytáhl zásobní košili, namočil ji ve vodě a přiložil ji jako studený obklad na raněné místo. To zmírnilo bolest a zoolog usnul. Když si Kaštanov trochu odpočinul, vyrazil dál.

Tam, kde začínalo zelené loubí, řeka trochu zahýbala. Když loďka proplula zátočinou, otevřel se vpředu pohled, při kterém se Kaštanov zachvěl hrůzou. Rychle zavesloval k břehu, zachytil se tam za keře, zastavil loďku a schoval ji před pohledy nepřátel.

Ti byli blízko. Na levém břehu říčky, hned na kraji loubí, hmoždilo se několik desítek mravenců. Překusovali kmeny přesliček, které rostly nad hladinou, a házeli je do vody. Tak vytvářeli překážku, skrze kterou loďka nemohla projet. Nedalo se pochybovat o tom, že mravenci chtějí svým dvounohým nepřátelům odříznout ústupovou cestu k moři. Situace byla zoufalá: Kaštanov a raněný zoolog se nemohli sami probít přes přehradu, kterou bránila spousta mravenců. „Jedno kousnutí v nerovném boji,“ pomyslil si Kaštanov, „a budu stejně bezmocný jako Papočkin.“

„Obrátit se zpátky a odpichovat se proti proudu? Ale i tam nás mohou mravenci dříve nebo později přepadnout. Řeka stejně zůstane jedinou cestou, kudy můžeme utéci z jejich panství. Musíme se probít stůj co stůj! Třebas se leknou výstřelů, ale co když ne? Všechny přece nepobiju, poschovávají se v lese, a až se začnu pachtit a bourat jejich přehradu, přepadnou mě v celé hordě,“ uvažoval Kaštanov.

V tomto bezvýchodném postavení ho napadla náhle myšlenka, která, jak se zdálo, zaručovala úplný úspěch, budeli rychle uskutečněna. Mravenci, zaujati prací, nevšimli si ještě loďky, která se tiskla k břehu mezi keři. Proto Kaštanov začal pomaličku, opatrně plout zpátky proti proudu řeky tak, že se zachycoval keřů. Chtěl se vrátit za zátočinu, kde ho břeh před mravenci docela zakrýval. Tady začínal les a bylo tu spousta suchých přesličkových kmenů a všelijakého chrastí. Kaštanov přirazil k břehu, přivázal člun se spícím zoologem, stáhl do řeky několik tlustých kmenů, narychlo je spojil pružným proutím keřů a pak na tenhle vor navalil ohromnou hromadu kmenů, prutů a chrastí; mezi suché dříví míchal zelené větve přesliček a rákosová stébla.

Když byla hromada hotova, Kaštanov se vrátil do loďky a pomaličku plul po proudu. Vor, přivázaný k dlouhé tyči, postrkoval po vodě před sebou a docela se za ním nepřátelům skryl. Za zátočinou tekla řeka přímo k místu, kde mravenci stavěli přehradu. Bylo to asi sto metrů odtud. Kaštanov přitáhl vor k loďce, podpálil hromadu klestí a plul dál, neustále strkaje vor před sebou. Oheň se pomaličku rozhoříval, suché dříví chytalo a ze zelených větví, proložených mezi chrastím, začal se valit hustý dým.

Když loďka s vorem byly asi sto metrů od přehrady, pustil Kaštanov vor po proudu a chopil se bidla, aby udržel člun uprostřed říčky. Obrovská hranice plula k přehradě, zastavila se před ní a zavalovala kotouči štiplavého dýmu a jazyky plamenů hmoždící se mravence. Někteří, popáleni nebo omámeni, padli do vody, ostatní utekli na břeh a shlukli se tam do houfu, překvapeni nevídaným divadlem. Tu Kaštanov nabil dvouhlavňovku drobnými broky, začal pálit do mravenců a připlouval k nim stále blíž a blíže. Praskot hrozného, nevídaného ohně, jazyky plamenů, kotouče dýmu a neustálé výstřely, usmrcující mravence, zapůsobily na ně tak, že ti, kteří zůstali zdrávi nebo byli lehce raněni, dali se na útěk. Od hořícího voru chytla i přehrada, postavená napůl ze suchých kmenů, a zatím co hřímaly výstřely, rozhořela se uprostřed mohutným plamenem.

Kaštanov se přesvědčil, že nepřátelé utekli, přirazil těsně u požářiště k břehu, dobil nožem raněné mravence a pak začal rozbírat přehradu — hořící suché i dýmající čerstvé kmeny házel do vody. Za čtvrt hodiny byla překážka odstraněna a dohořívající hranici na voru unášel proud řeky dál. Za ní pomalu plula loďka s mužem, který dovedl přelstít početné a rozumné nepřátele.

Po proudu plul člun v této zelené chodbě rychleji a brzo se už před ním v průhledu ukázala modrá mořská hladina.

Kaštanov se blížil k ústí řeky, a tu uslyšel výstřely, Generálův štěkot a křik svých druhů. Začal se odpichovat, po několika minutách přirazil k břehu a s puškou v ruce se vrhl k tábořišti.