Plutonie

22. BĚHAJÍCÍ PAHOREK

První metry cesty si museli prosekat sekerou ve změti lián a keřů. Ale pak pod vysokou zelenou klenbou ohromných eukalyptů, myrtovníků, vavřínů a jiných stromů, kde vládlo šero, křoví při zemi zřidlo. Mezi skupinami kapradin a kmeny stromů byla půda pokryta rozličnými mechy a nádhernými orchidejemi. Vysoko nahoře se třepotal hmyz, ale dole byl úplný klid. Občas se objevil tiše se plazící had nebo ještěrka.

Blíž k úpatí kopce začal les řidnout a narudlé Plutonovy paprsky pronikaly k zemi. Zde bylo víc života, víc keřů, trav a květin. Lovci narazili na stezku, jež se vinula mezi stromy, a šli po ní, doufajíce, že je vyvede z lesa. Vpředu kráčel Kaštanov, za ním Papočkin, oba s připravenými puškami; obezřetně se rozhlíželi. Gromeko průvod uzavíral a každou chvíli se zdržel, aby sbíral nějaké rostliny.

Najednou se Kaštanov zastavil a zdvihl ruku, aby všichni zbystřili pozornost: vpředu bylo slyšet silný praskot a lehké broukání. Pak se na stezce objevil obrovský tvor podivného vzhledu. Vypadal jako medvěd, ale měl dlouhý huňatý ocas a dlouhou úzkou hlavu.

„To je mravenečník,“ zašeptal zoolog. „Jeho druhy, známé v Jižní Americe, jsou velmi mírné, třebaže zvíře vypadá tak strašlivě a má obrovské drápy. Jihoameričtí mravenečníci jsou však daleko menší než tenhle exemplář; vždyť je přes dva metry vysoký!“

Zatím si mravenečník všiml lidí, kteří se mu postavili do cesty, a nerozhodně se zastavil.

„Sejděme s pěšiny!“ zašeptal zoolog. „Ať přejde kolem nás, budeme si ho moci lépe prohlédnout.“

Lovci ustoupili stranou a schovali se za hustým křovím. Mravenečník zůstal stát ještě několik minut, nedůvěřivě se díval do lesa a pak se pomaličku pustil kupředu. Vždycky po pěti šesti krocích se zastavil a rozhlížel se. Při takové zastávce ho Papočkin stačil se strany vyfotografovat. Zvíře uslyšelo cvaknutí spouště a, rozběhlo se. Pohupovalo se na mohutných tlapách a natáhlo ocas. Od čenichu ke konečku ocasu mělo dobré čtyři metry.

Lovci vyšli z lesa a stáli u úpatí kopce, jehož povlovný svah se táhl daleko nahoru. Kaštanov se mrzutě díval na tenhle jednotvárný spád, který mu nesliboval kořist. Botanik však byl nadšen spoustou neznámých květin v husté trávě a začal je trhat. Najednou si geolog těsně při úpatí kopce všiml dost velkého kulatého pahorku, jehož holá skála zářila kovovým leskem.

„Nu, přece je tu něco pro mne!“ zvolal, vytáhl kladívko a téměř se rozběhl k pahorku, zatím co Papočkin právě chytal novou ještěrku, jež se před ním zachránila na nevysokém stromku.

Když Kaštanov došel k pahorku, v údivu se zastavil: kupa byla docela holá, nerostla na ní ani nejmenší travička, a celý její povrch byl složen z šestibokých tmavohnědých plošek s tmavými okraji.

Překvapený geolog se pokoušel urazit kladívkem kousek nerostu, ale kladivo od pahorku odskočilo.

Kaštanov doufal, že na vrcholu kupy najde víc trhlin, a začal se škrábat nahoru. Hned však se mu to nepovedlo; kupa byla vysoká jen asi tři metry, ale její stěny byly naprosto hladké. Nahoře byla hornina také bez trhlin, a proto geolog vytáhl za pasem velké dláto, nasadil je do brázdičky mezi dvěma ploškami a začal do něho klepat kladivem. Ostří vnikalo poznenáhlu do horniny.

Vtom porazil klečícího geologa prudký otřes. Stěží se stačil zachytit dláta, aby nespadl. Otřesy pokračovaly a Kaštanov se nechápavě rozhlížel. Zdálo se mu, že se všecka půda hýbe a stromy že se zakymácely.

„Hrozné zemětřesení!“ křikl na své druhy, kteří byli asi o čtyřicet kroků dál. „Cítíte ty otřesy?“

Gromeko a Papočkin uslyšeli křik a nechápavě se na sebe podívali. Naprosto se jim nezdálo, že je zemětřesení. Když však pohlédli v tu stranu, kde stál Kaštanov, ustrnuli: pahorek s geologem se pomalu sunul po svahu kopce.

Po chvilce rozpaků se oba rozběhli do cesty tomuhle pohyblivému pahorku, jehož úpatí nebylo v trávě vidět. Když Papočkin přiběhl blíž, hlasitě se rozesmál:

„Vždyť je to obrovská želva! Petře Ivanoviči, jedete na želvě!“

Tu se pahorek obrátil k pronásledovatelům. Spatřili poměrně dost dlouhý, vysunutý krk a odpornou hlavu, velikou jako hlava vola, pokrytou drobnými destičkami. V otevřené hubě bylo vidět destičkovité zuby.

Kaštanov pochopil, oč jde, nechal dláto zaseknuté do krunýře želvy, sklouzl s ní a rychle uskočil stranou. Všiml si teď hbitě se pohybujícího ohromného ocasu, podobného tlusté kládě, jehož úder by člověku mohl přerazit nohy.

Zvíře ucítilo, že je nic netíží, rozběhlo se po svahu a hlava s ocasem mu zmizely v trávě. Znovu tak překvapivě připomínalo pohybující se holý pahorek.

Když si dost požertovali o směšné příhodě geologa, který považoval živou želvu za kamenný pahorek a její pohyb za zemětřesení, pravil Kaštanov svým druhům:

„Ale myslím si, že to vůbec nebyla želva, nýbrž Glyptodon, zvíře z rodu pásovců, které žilo na zemi v pliocénové epoše třetihor spolu s ohromnými mravenečníky, obrovskými lenochody, mastodonty a velikými nosorožci. Hojně pozůstatků těchto zvířat bylo nalezeno v Jižní Americe.“

„Ohromného mravenečníka jsme přece potkali v lese,“ připomněl Papočkin.

„To setkání mě také přivedlo na tuto myšlenku. Jestliže jsme se v severnějším pásmu blízko ledové hranice setkali s takovými živými zkamenělinami, jako je mamut, dlouhosrstý nosorožec, pratur, jeskynní medvěd a obrovský jelen, kteří na Zemi žili počátkem čtvrtohor, pak tedy není nic divného na tom, že se jižněji, kde je takové teplo, zachovaly formy z doby ještě starší — z pliocénu.“

„A ještě jižněji, když rozvineme vaši myšlenku, musíme se setkat se starší zvířenou miocénní, eocénní, křídovou, jurskou a tak dále?“ zeptal se zoolog trochu nedůvěřivě.

„Tomu bych se naprosto nedivil,“ podotkl Gromeko. „Od té doby, co jsme objevili tenhle podivný vnitřní svět, přestal jsem se čemukoli divit a jsem ochoten poznat iguanodony, plesiosaury, pterodaktyly, trilobity a jiné paleontologické zázraky.“

„Pak tedy je škoda, že jsme mravenečníka a glyptodona nezastřelili! Čímpak budeme moci dokázat jejich existenci? Glyptodona jsme dokonce ani nevyfotografovali.“

„Možná, že na ně narazíme znovu.“

„Abych nezapomněl, je na čase udělat si opět zásobu masa,“ prohlásil Gromeko, „jinak budeme muset zítra jíst jen vepřové sádlo.“

Za hovoru lovci pomalu vystoupili po svahu kopce a dostali se až na hřeben, obroubený úzkým pruhem poměrně hustých keřů, které ke Kaštanovově radosti skrývaly nevelké výchozy hornin. Geolog hned začal klepat kladívkem, ale Papočkin, který už křovím prolezl, zarazil ho voláním:

„Trochu tišeji, na druhém svahu je zvěřinec býložravců!“

Kaštanov přestal tlouci, schoval nový vzorek do kapsy a prolézal křovím. Gromeko za ním.

Na jižním, ještě mírnějším svahu kopce uviděli různé druhy pokojně se pasoucích zvířat. Nejblíž měli rodinu nosorožců, kteří se nápadně lišili od nosorožců žijících v Indii a v Africe, i od nosorožce dlouhosrstého. Byla to tlustá, nízká, krátkonohá zvířata, spíše podobná menším hrochům. Ale tvar hlavy a krátký tlustý samčí roh prozradily jejich rod. Samice měla místo rohu jen velkou mozolovitou bouli. Mládě, které dovádělo kolem matky, vypadalo jako ohromná jitrnice. Aby se prodralo ke zdroji mléka, lehlo si na zem a protlačilo se bokem pod matčino břicho. Ta je přimáčkla, když se pohnula o kus dál, a mládě začalo nespokojeně a uraženě odfrkávat.

Dále na svahu se páslo stádo ohromných slonů. Když si je Kaštanov prohlédl dalekohledem, prohlásil, že to jsou docela jistě mastodonti. Lišili se od mamuta dlouhými a rovnými kly, příkrým čelem a delším trupem.

V jejich sousedství se procházelo několik velikánských hnědožlutých antilop s černými, jakoby leopardími skvrnami a s dlouhými šavlovitými rohy. Pohybovaly se skokem, protože zadní nohy měly značně delší než přední. Gromeko je z počátku považoval za ohromné zajíce.

Na kraji lesa byla ještě podivnější zvířata, která připomínala jednak žirafu, jednak velblouda. Žirafě se podobala velmi dlouhým krkem a hlavou s malými růžky, s velbloudem se shodovala hnědou barvou a tvarem těla s nevelkým hrbem. Párek těchto zvířat, v kterých Kaštanov poznal prapředky velblouda a žirafy, popocházel při okraji lesa a klidně otrhával větvičky a listí čtyři metry nad zemí.

Nejzajímavější kořistí byly pro lovce antilopy a velbloudovité žirafy. Proto se rozhodli, že se rozdělí — Kaštanov zamířil oklikou k velbloudovitým žirafám, Papočkin k antilopám a Gromeko měl vyfotografovat nosorožce a mastodonty.

Gromeko, zlákán pohledem na maličkého nosorožce — zdálo se mu, že bude velmi chutný — vystřelil a na místě složil nic netušící mládě. Jeho rodiče, místo aby se zachránili útěkem, jak to lovec čekal, očichali mrtvolu a pak se s hlasitým funěním vrhli na botanika, který se neopatrně ukázal na kraji křoví. Schoval se zase do křoviska, a sotva uběhl několik kroků stranou, ozval se na místě, kde před chvilinkou stál, praskot zuřivě lámaných větví. Oba nosorožci, rozdupávajíce keře a rozhazujíce je tlamami kolem sebe, objevili se na hřebeni kopce a běželi dál. Když si však všimli, že jim nepřítel zmizel, obrátili se a řítili se tam, kde rozhoupané keře prozrazovaly lovcovu přítomnost.

V té chvíli se blízko antilop ozval Papočkinův výstřel a antilopí stádo se rozběhlo nahoru po svahu. Tam také pádili mastodonti. Zdvihli choboty a vyráželi poplašné troubení. Gromekova situace byla zoufalá: jednak musel pozorovat nosorožce a utíkat před nimi, a pak — antilopy a mastodonti se nebezpečně blížili. Botanik však dostal šťastný nápad. Všiml si, že antilopy a mastodonti běží nahoru do svahu z různých stran, ale přibližně k témuž místu na hřebeni. Tak tedy místo aby utíkal před nosorožci sem tam skrze křoví, rozběhl se teď dolů s kopce do mezery mezi antilopami a mastodonty. Spoléhal, že jedni nebo druzí pronásledovatele zadrží. Počítal správně: rozzuření nosorožci, kteří se zase prodrali křovím, srazili se jeden s mastodonty, druhý s antilopami. Vznikl zmatek, první nosorožec byl povalen a podupán, druhý obrátil antilopy na útěk a sám se rozběhl za nimi. Gromeko zůstal na bitevním poli jako vítěz.

Když po šíleném běhu zase nabral dech, stoupal zpátky ke křoví. Našel svou pušku, kterou odhodil při útěku před nosorožci, a pak začal hledat kořist — malého nosorožce, pro nějž vytrpěl takový strach. Najít ho nebylo těžké, protože jeho kulaté tělo, které připomínalo pořádný soudek, bylo zdaleka vidět ve zdupané trávě. Pak se Gromeko vydal k svým druhům a všichni společně, s těžkým nákladem kůží, lebek a masa, zamířili zpátky ke stanu, kde už byl Makšejev znepokojen jejich dlouhou nepřítomností. I když se nikam nehnul, měl také kořist. Ke stanu se připlížila šelma, která chtěla patrně sežrat Generála. Byla však zastřelena. Šelma vypadala jako vlk, ale měla dlouhou hlavu, kočičí stavbu těla a poměrně dlouhou hřívu na hlavě i na krku. Kaštanov shledal, že to je jistě pliocénní předek nynějších vlků.