Plutonie

26. JEŠTĚŘÍ MOŘE

Všichni byli velmi zvědavi, jak veliký je tento bazén a zda je nezastaví v jejich cestě do nitra Plutonie. Pouštět se na plachtovinových člunech na širé nekonečné moře by ovšem nebylo možné.

Za hodinu se vpředu na konci širokého pruhu řekyjezera s téměř neznatelným proudem ukázal tmavomodrý lem. Ústí řeky už bylo blízko. Opřeli se silněji do vesel a za další půlhodinu připluli ke kraji jezera či moře.

Rostlinstvo, které vroubilo říční břehy, nedosahovalo až těsně k mořskému břehu a bylo od vody odděleno širokým holým pruhem písku. Příboj vln rostlinstvu zřejmě bránil, aby se přichytilo těsné u břehu.

Na téhle písčité pláži, ovívané mořským vánkem, kde nebyl dotěrný hmyz, usadili se cestovatelé k noclehu.

Vyložili věci na břeh, rozdělali oheň a všichni se rozběhli k moři, aby se přesvědčili, jaká je v něm voda.

Chtěli poznat, zda je moře uzavřená nádrž se slanou vodou, anebo jen velké průtočné jezero. Kromě toho se všichni chtěli vykoupat, protože se v posledních dnech, od té doby, co se přesvědčili, že v řece žijí velcí ještěři, museli koupání zříci.

Rychle se na měkkém písčitém břehu svlekli a všichni vešli do mělké vody, jejíž hloubka se zvětšovala velmi pozvolna. Teprve padesát kroků od břehu jim voda sahala po pás. Byla znatelně slaná. ale ne tak jako v oceánech na zemském povrchu. Byla slaná asi jako voda Baltického moře.

Když se cestovatelé osvěžili koupelí, začali uvažovat, kam se pustí dál. Moře nebylo nekonečné: na jižní straně obzoru bylo vidět břeh dokonce i prostým okem a dobrý dalekohled ukazoval zcela zřetelně zelenou stěnu porostu, vyvýšené skupiny stromů a místy tmavé, nafialovělé masivy — patrně skály a útesy. Také za zelenou stěnou bylo na miskovitě prohnutém povrchu země vidět, ale už méně jasně, celistvou rozlohu téže nafialovělé barvy a tu a tam skupiny vyšších hor. Ráz té krajiny vyvolal ve všech badatelích touhu přeplout na jižní břeh. Nebylo to nemožné. Jistě tam nebylo dál než čtyřicet padesát kilometrů a za klidného počasí s lehkým větříkem v zádech, který by dovolil užít plachty, bylo by možno pustit se na cestu bez zvláštního nebezpečí.

Protože v posledních dnech v pásmu bažin a jezer nemohli lovit, zásoba masa se ztenčila a k večeři si vařili jen kaši. Makšejev a Papočkin však začali chytat ryby. Při koupání si všimli velkých ryb, proto vzali udice a vydali se podle břehu řeky k místu, kde vytékala z rákosí a kde byla hlubší voda. Splávky ležely dosti dlouho na hladině a rybáři si už myslili, že přejdou jinam, když tu najednou začaly ryby hodně brát.

Makšejev zasekl a vyhodil na břeh velkou rybu. Papočkinův úlovek však byl tak těžký, že mohl ztrhat vlasec. Proto Papočkin přitahoval ulovenou rybu k břehu, aby ji chytil do podběráku. Najednou však se voda prudce rozčeřila, udicí to škublo a nějaké tmavé zvíře odneslo chycenou rybu i s háčkem. Rybář zahlédl jen hřbet, pokrytý velkými šupinami, a krátký ocas.

Makšejev, který sundával svou rybu s háčku, křikl, když uslyšel hlučné zapleskání vody:

„No, to jste chytil pořádný kus, Semjone Semjonoviči, ta má jistě aspoň osm kilo!“

„Ne osm, ale osm set,“ odpověděl ohromený zoolog. „Utrhla mi udici a uplavala.“

Makšejev k němu přiběhl a přinesl mu ukázat svůj úlovek. Bylo to prapodivné stvoření — široké a ploché jako kambala. Bylo pokryto hrubými šupinami, velkými asi čtvereční centimetr, mělo nerozdvojený ocas, oči na jedné straně těla a dlouhé ostny podél hřbetu.

„A dá se vůbec taková obluda jíst?“ zeptal se pochybovačně.

„Ovšem, že dá. Podobá se kambale, ačkoli se od ní taky liší. Myslím, že je to rejnok. Vůbec všechny čerstvé ryby se dají jíst, protože jedovaté bývají u některých druhů jen jikry, mlíčí nebo černá mázdra, která vystýlá břišní dutinu. Jestliže vyndáme všechny vnitřnosti, můžeme jíst i neznámou rybu, jen když její maso nebude páchnout nebo v něm nebude moc kostí.“

„Pak to tedy zkusíme a budeme chytat dál. A jakápak byla ta vaše ryba, co vám utekla?“

„Myslím, že to nebyla ryba, ale veliký ještěr, který chycenou rybu utrhl a sežral ji i s háčkem a kusem vlasce.“

„Tak vida, i tady se toulají ti dravci! A my jsme se tak bezstarostně koupali v moři!“

„Ano, musíme být opatrnější. Vždyť v mořích jurského období — a toto moře před námi pravděpodobně je — žili ohromní ichthyosauři, plesiosauři a jiní draví ještěři, kteří by člověka překousli vejpůl jako nic.“

„A žraloci v těch dobách ještě nebyli?“

„Taky byli. Tihle dravci jsou známi div ne už v devonském období a dosahovali tehdy ohromné velikosti. Byly nalezeny jejich zuby, dlouhé až sedmnáct centimetrů. Představte si tlamu, v které takové zuby rostly!“

Rybáři zase nahodili udice a brzo ulovili velké ryby, podobné dnešním sterledím. Chycené ryby hned vykuchali a uvařili z nich polévku. Zatím co se vařila, nachytali ještě dobře deset takových ryb.

Po večeři všichni seděli u stanu, pokuřovali z dýmek a uvažovali o nadcházející plavbě po moři, které se klidně čeřilo a šumělo na písku, pokrytém ulitami různých měkkýšů. Ty vzbudily velký geologův zájem.

Zatím co jeho druzi lovili ryby, nasbíral celou sbírku ulit a určil, že patří k ammonitům.

„Podívejte se!“ přerušil jejich besedu Gromeko. „Co je to za ohromné mořské hady?“

Asi sto metrů od břehu se zdvihla nad mořskou hladinou jedna a pak druhá hlava, která seděla na dlouhém krku. Byly ploské — jako hadí — a krky se plavně prohýbaly. Zdálo se, že to plují dvě ohromné černé labutě, jejichž těla se nepatrně pozdvihují nad vodou.

„To nejsou hadi,“ opravil ho Kaštanov, když pozoroval zvířata dalekohledem. „Jsem si jist, že to není nic jiného než plesiosauři. Je velmi pravděpodobné, že žijí v svrchnojurském moři.“

„Jsou to ale obludy!“ žasl Papočkin, který se rovněž díval dalekohledem na zvířata.. „Myslím, že mají při nejmenším dvoumetrový krk!“

„A neuráčí se jim k nám na návštěvu?“ zapochyboval Gromeko, který se ještě pamatoval na dobrodružství s ještěrem v loďce.

„Kdož ví? Ale mám za to, že jsou na souši velmi neohrabaní. Stačili bychom jim snad utéci. Pro jistotu si můžeme nabít pušky výbušnými střelami.“

Mořské obludy však nejevily chuť vylézt na souš. Začaly se potápět a honit ryby. Pluly pomalu podle břehu a vyhlížely před sebou kořist, pak ji rychlým pohybem krku a hlavy chytily, nadhodily si ji ve vzduchu a polapily ji až u hlavy, aby ji nepolykaly proti ostnům a šupinám, ale po nich. Pohyby plesiosaurů byly přitom velmi rychlé a půvabné. Někdy však vyhlídnutá kořist unikala. A tu zvíře div nevyskakovalo z vody, jak se za ní hnalo, hlučně rozráželo vlny a natahovalo krk daleko vpřed.

Tento plesiosauří lov, který cestovatelé pozorovali s velikým zájmem, skončil rvačkou. Oba plesiosauři chytili současně rybu, pravděpodobně hodně velkou, a každý se snažil, aby ji druhému vyrval z tlamy.

Jednomu se to podařilo a dal se na útěk, druhý ho pronásledoval, dohonil ho a obtočil svým krkem krk svého protivníka, aby ho přinutil rybu pustit. Zapletené krky se ohýbaly hned na jednu, hned na druhou stranu, tmavá těla na sebe dorážela, krátké ocasy; a ploutvetlapy divoce bily do vody a rozstřikovaly ji na všechny strany. Nakonec se jeden plesiosaurus rozzuřil, pustil rybu, zakousl se protivníkovi do krku a vlekl ho do hlubiny. Nad místem, kde se obludy ponořily, ještě dlouho se vlnila voda.

Gromeko a Kaštanov, kteří na písčitém břehu sbírali kusy vyplaveného dříví, aby měli dost paliva pro noční oheň, spatřili asi po hodině tmavou hmotu, kolébající se na vlnách. Hnalo ji to podle břehu a pomalu se blížila. Nakonec se zastavila — pravděpodobně narazila na mělčinu.

Když se s dřívím vrátili ke stanu a viděli, že jejich druzi spí, odvázali loďku a pluli k tmavé hmotě. Byl to vskutku jeden z plesiosaurů. Na jeho mršině už seděli nějací velcí ptáci a klovali ji. Jiní, trochu menší, kroužili nad nimi ve vzduchu a zřejmě čekali, až na ně dojde řada, aby se přiživili, a vydávali zvuky, které připomínaly kvákání ohromných žab. Létali podobně jako netopýři.

Oba lovci museli hejno rozehnat několika výstřely, aby se mohli přiblížit k mršině. Její hlava s horní částí krku držela už jenom na cárech kůže, rozervané zuby nepřítele. Mrtvé zvíře plulo břichem vzhůru. Z vody mu trčely ohromné ploutve. Břicho bylo pokryto holou kůží hnědozelené barvy.

Plesiosaura nebylo možno vytáhnout na břeh — trup byl přes dva metry dlouhý, ocas trochu kratší, ale krk delší. Zadní ploutve dosahovaly téměř půl druhého metru.

Zastřelení ptáci byli vlastně ptakoještěři dvou druhů: větší — pterodaktylové — byli mohutnější než orel, menší byli asi jako pořádná kachna. Oba druhy měli velikou hlavu S ozubeným zobákem, holý trup a létací blánu, jež spojovala přední a zadní končetiny jako u netopýra. Ti menší měli dlouhý ocas.