Plutonie

2. PORADA V MOSKVĚ

V poledne 2. ledna roku 1914 přijel profesor Kaštanov autem k hotelu Metropol a zaklepal na dveře pokoje číslo 133, kam ho vrátný poslal. Dveře se otevřely a profesor vstoupil do prostorného světlého pokoje, kde už bylo několik mužů. Jeden z nich vstal, vykročil Kaštanovovi vstříc, a když mu podával ruku, zvolal:

„Jste přesný jako hodiny, Petře Ivanoviči, přes tenhle nečas, přes tuhle hotovou sibiřskou vánici! To je výborné znamení pro náš podnik. Jsem velmi rád, že jste přijel a že mám čest vidět vás tu. Já jsem Truchanov. Dovolte, abych vás seznámil s ostatními pány.“

Jeden za druhým vstávali a Truchanov je představoval Kaštanovovi:

„Zoolog, soukromý docent Semjon Semjonovič Papočkin.“

„Meteorolog Hlavní fysikální observatoře Ivan Andrejevič Borovoj.“

„Botanik a lékař Michail Ignatěvič Gromeko.“

Na kulatém stole uprostřed pokoje byla rozložena velká mapa arktické oblasti, na které byly výraznými barevnými čarami vyznačeny cesty výprav v posledních padesáti letech. Severně od Tajmyrského poloostrova byla už zakreslena země, kterou objevil Vilkickij teprve v létě roku 1913.*

Když se všichni usadili kolem stolu, Truchanov se ujal slova:

„Jak vidíte na této mapě, na pěti šestinách arktické oblasti mezi Sibiří, severní Evropou, Grónskem a Severní Amerikou jsou vyznačeny cesty mnoha výprav. Ale Vilkickij nám nedávno svým úžasným objevem pevniny dokázal, že i v této oblasti je možno učinit ještě veliké vědecké objevy. Je třeba jen vhodně zaměřit své úsilí a užít při tom zkušeností všech předchůdců.

V tradici slavných výprav v XVII. a XVIII. století — Prončiščeva, Laptěva, Děžněva, Beringa — a výzkumů Wrangelových a Middendorfových v první polovině XIX. století na nejzazším severu Sibiře pokračují nyní výpravy Sedova, Brusilova a Rusanova, které konají výzkumy v Karském nebo Barentsově moři. Do té oblasti také pronikl Vilkickij a bude ovšem ve svých výzkumech pokračovat. Konkurovat s nimi nechci.“

„Mé plány,“ pokračoval Truchanov po krátké odmlce, „dotýkají se jiné části arktické oblasti. Podívejte se na tuhle obrovskou bílou skvrnu severně od Čukotského poloostrova a Aljašky — nepřetíná ji ani jediná barevná čára! Nešťastná»Jeanetta«, zamrzlá v ledu, proplula jižněji od této skvrny. Poslední Sverdrupovy a Amundsenovy výpravy pracovaly východněji, mezi ostrovy severoamerického souostroví.

Ale uvnitř hranic této skvrny musí být ještě neznámá země anebo velký ostrov o polovinu menší než Grónsko. A možná, že tam leží celé souostroví. Podívejte se, na východním okraji této skvrny je vyznačena domnělá pevnina, kterou z dálky viděl Krucker, na jižním okraji je zakreslena země Kinan. Nansen se domnívá, že v této části Ledového moře není žádná velká země; Peary je naopak přesvědčen, že s mysu Tomáše Hobbarda viděl na severozápadě kraj velké pevniny.

Harris, člen pobřežní mapovací a geodetické komise Spojených států amerických, je přesvědčen o existenci této pevniny na podkladě studia přílivů a odlivů na severním pobřeží Aljašky. Podle něho celý průběh tohoto vlnění mořské hladiny v Beaufortově moři svědčí, že příliv a odliv sem nepřichází z Tichého oceánu úzkým a mělkým Beringovým průlivem, ale z Atlantického oceánu hlubokým průlivem mezi Norskem a Grónskem a pak mezi předpokládanou pevninou a břehy Aljašky a Sibiře se toto vlnění stále víc oslabuje. Kdyby tu tato pevnina nebyla, přílivová vlna by postupovala z Grónského moře přes severní pól přímo k břehům Aljašky a Čukotky, neopožďovala a nezeslabovala by se. Existence země je tu dokázána také tím, že v Beaufortově moři, na západě otevřeném, západní větry přílivovou vlnu zesilují a východní ji zeslabují a rozdíl ve výši vlny dosahuje až dvou metrů. To je možno jen v úzkém moři mezi dvěma pevninami. Od ostrovů severoamerického souostroví je předpokládaná země oddělena jen úzkým průlivem. Kdyby tento průliv byl široký, přílivová vlna z Atlantického oceánu by mohla dorazit na břehy Banksova ostrova, setkat se tam s přílivovou vlnou, která tuto pevninu obchází ze západu a z jihu, a obě vlny by se musely navzájem utlumit. Ale MacClaerovo pozorování u západního břehu Banksova ostrova dokázalo, že se tady ještě neprojevuje přílivová vlna, která jde od západu z Beaufortova moře.“

„Nuže,“ zakončil Truchanov svou přednášku, „existenci pevniny nebo husté skupiny velkých ostrovů v této části arktické oblasti musíme považovat za skoro nepochybnou a je jen třeba je objevit a přivtělit k Rusku. Dověděl jsem se, že kanadská vláda vystrojuje výpravu, jejímž úkolem je proniknout letos v létě do této bílé skvrny od východu. Déle nelze otálet, do této oblasti musíme proniknout z jihu a jihozápadu od Beringova průlivu, jinak poslední neprozkoumaná část Arktidy bude cele probádána a obsazena Angličany.

Proto tedy jsem se rozhodl organisovat a vyslat tam výpravu a vybízím vás, abyste se jí zúčastnili.

A nyní dovolte, abych vám oznámil své nejbližší plány. Loď typu» Fram«, ale zdokonalená na základě zkušeností z posledních plaveb, staví se už od podzimu. Co nevidět bude spuštěna na vodu a kapitán odjede, aby dohlédl na její konečný výstroj. Na konci dubna má být loď podle smlouvy zcela hotova a k 1. květnu připluje pro členy výpravy do Vladivostoku. Počátkem května vyrazíme a zamíříme přímo na Kamčatku, kde v Petropavlovsku vezmeme na palubu smečku tažných psů a jednoho nebo dva Kamčadaly, kteří dovedou řídit psí spřežení. Když se nám to nepodaří na Kamčatce, můžeme si psy vzít na Čukotském poloostrově v Beringově průlivu, kde budeme muset přistát, abychom nabrali zásobu sušených ryb pro psy a polární výstroj pro lidi. Za Beringovým průlivem nezamíříme na severozápad jako» Jeanetta«, ale na severovýchod, přímo k předpokládané zemi. Ovšem, že se brzo setkáme s ledy a budeme se mezi nimi probíjet co možno nejdále. Je však velmi pravděpodobné, že na lodi k břehům této země nedoplujeme a vysadíme výpravu na saních, která bude muset proniknout co nejhlouběji na sever. Bude opatřena zásobami na rok, kdyby snad musela přezimovat, kdyby se jí nepodařilo do podzimu se vrátit anebo kdyby loď, která bude křižovat při jižním okraji země či celistvých ledů, nemohla nabrat výpravu před počátkem zimní polární noci. Na okraji země zanechá loď v určitých vzdálenostech sklady potravin, aby si výprava na saních mohla doplnit zásoby i na druhý rok, kdyby se stalo nějaké neštěstí. Jestliže však se koncem dalšího léta loď nevrátí do nějakého přístavu, který má telegrafické spojení s Evropou, bude na jaře příštího roku vypravena záchranná expedice, aby loď našla a vzala na palubu výpravu na saních.“

„Tak tedy,“ zakončil Truchanov, „ačkoli výprava nechce dostihnout severní pól z nové strany, nýbrž jen prozkoumat předpokládanou pevninu na sever od Beringova průlivu, přece je to úkol dost obtížný. V nejlepším se vrátíme do vlasti letos pozdě na podzim. Možná, že předpokládanou zemi dokonce ani neuvidíme. Pravděpodobnější však je, že budeme muset přezimovat mezi ledy na lodi nebo na pevnině a vrátit se o rok nebo o dva později. V nejhorším můžeme zahynout — to musí mít každý z nás na zřeteli a podle toho si zařídit své záležitosti.“

Po chvilce mlčení, kdy si každý z posluchačů mohl promyslit svůj názor na celou tu věc, Truchanov dodal:

„Kdyby teď, když jsem vysvětlil plán výpravy, považoval někdo z vás za nemožné zúčastnit se jí, pak bych ho ovšem prosil, aby do počátku května nikomu neříkal o našem plánu, aby nás nemohli cizinci předejít.“

„Jestli se nemýlím,“ poznamenal Kaštanov, „když jste se, Nikolaji Innokentěviči, zmínil o výpravě na saních, řekl jste:»Vysadíme ji na břeh nebo na led. «Cožpak vy sám se nezúčastníte probádání neznámé země?“

„Na neštěstí ne, Petře Ivanoviči. Pojedu s vámi lodí a zůstanu na ní, protože téměř nemohu chodit pěšky. Vždyť mám na jedné noze od kolena protézu; při cestách po divokých Sajanských horách jsem si ji tak nešťastně zlámal, že je ze mne invalida, který se nemůže pohybovat.“

„A kdo se vypraví s expedicí na saních?“

„Všichni přítomní kromě mne a kapitána a ještě jeden nebo dva Kamčadalové nebo Čukčové, tedy pět nebo šest lidí. Prozkoumání všech říší přírody bude zajištěno a meteorolog se kromě pozorování atmosférických jevů ujímá i měření zeměpisných délek a šířek. Že ano, Ivane Andrejeviči?“

„Naprosto správně, jsem v tom zběhlý,“ odpověděl Borovoj.

„Netrvám na tom, abyste ihned vyřešili otázku, zda se výpravy zúčastníte,“ pokračoval Truchanov. „Ať si každý sám můj návrh klidně promyslí.“

„Do kdy se musíme na pevno rozhodnout?“ zeptal se Papočkin.

„Do týdne v tuhle dobu. Bohužel vám nemohu dát na rozmyšlenou delší čas, protože kdyby někdo z vás odmítl, byl bych nucen hledat jiného odborníka — a koncem ledna se musím vrátit na Sibiř, abych si všechno zařídil ve své observatoři. Vždyť ji opouštím na hezkou dobu.“

Za týden se ve stejnou hodinu sešli v Truchanovově pokoji všichni kromě kapitána, který už odjel, aby převzal loď. Žádný z vědců se nezřekl účasti ve výpravě, i přes nastávající útrapy a nebezpečí příliš lákavé. Truchanov byl nadšen a poznamenal, že svornost a ráznost v rozhodování mezi účastníky předem zaručuje úspěch podniku. Znovu posoudili plán a každý účastník přičiňoval poznámky ze svého oboru, pokud jde o nutnou vědeckou a osobní výzbroj.

Nazítří se všichni rozjeli, aby se připravili na výpravu a zařídili si své soukromé věci.