Nepřemožitelný

ROHANOVA SKUPINA

Kolona, kterou vedl Rohan, se skládala ze dvou velkých energobotů, čtyř terénních vozidel s housenkovými pásy a malého obojživelného vozu, v němž jel Rohan s řidičem Jargem a bocmanem Ternerem. Postupovali v pořadí určeném předpisy operace třetího stupně. Jako první se valil neobsazený energobot, za ním jel Rohanův průzkumný obojživelník, pak čtyři vozy, každý se dvěma muži, a kolonu uzavíral druhý energobot; oba chránily celou skupinu silovým polem.

Rohan se odhodlal k této výpravě, poněvadž ještě v kráteru se podařilo pomocí ‚elektronických psů‘ — olfaktometrických indikátorů — nalézt stopy čtyř ztracených lidí Regnarovy výpravy. Bylo zřejmé, že nebudou-li nalezeni, zahynou ve skalním bludišti hladem nebo žízní, bezmocnější než děti. Zdolali první kilometry, spoléhajíce na údaje přístrojů. V ústí jednoho ze širokých a v tomto místě mělkých kaňonů, které míjeli, objevili asi v sedm hodin výrazné stopy chodidel, otištěné v blátě vysychajícího potoka. Rozlišili tři druhy stop, dokonale zachované v měkkém blátě, které během dne vyschlo jen nepatrně, byly tam i čtvrté, nevýrazné stopy, částečně už rozmyté vodou, která protékala mezi kameny. Tyto stopy s charakteristickou kresbou dokazovaly, že je zanechaly důkladně obuté nohy lidí Regnarovy výpravy, a mířily do hloubi kaňonu. O kus dál mizely na skále, ale to Rohana příliš neznepokojovalo, protože viděl, že svahy kaňonu jsou stále strmější. Bylo tedy nepravděpodobné, že by se je duševně ochrnutí lidé pokoušeli zlézt. Rohan počítal s tím, že je brzy najde uvnitř nepřehledného kaňonu s četnými ostrými zatáčkami. Po krátké poradě se kolona pohnula dále, až dospěla k místu, kde na obou svazích rostly podivné, neobyčejné trnité kovové keře. Byly to útvary přízemní, štětičkovité, vysoké asi metr až metr a půl. Vyrůstaly z holé skály, z puklin, které byly plné černé hlíny. Zpočátku se objevovaly ojediněle, dál tvořily jednolitou houštinu, která jako rezavá, huňatá vrstva zarůstala oba svahy kaňonu až téměř ke dnu, kde zurčela nitka vody skrytá pod velkými kameny.

Tu a tam zely mezi ‚keři‘ otvory jeskyň. Z některých vytékaly tenké praménky vody, jiné byly suché nebo zdánlivě vyschlé. Do těch, jejichž vchody byly nízko, se Rohanovi lidé pokoušeli nahlédnout a svítili si dovnitř reflektory. V jedné z těchto jeskyní nalezli značné množství trojúhelníkovitých krystalků, částečně zatopených vodou, která kapala ze stropu. Rohan si jich strčil do kapsy celou hrst. Jeli asi půl kilometru vzhůru po stále strmějším svahu. Housenkové pásy si dosud dokázaly se svahem dobře poradit, a když na dvou místech znovu objevili zbytky stop v zaschlém jílu u potoka, byli si jisti, že jedou správným směrem. Za jednou ze zatáček se rádiové spojení, dosud udržované se superhelikoptérou, značně zhoršilo, což Rohan připsal stínícímu účinku kovového houští. Po obou stranách kaňonu, širokého nahoře asi dvacet metrů a u dna asi dvanáct metrů, se zvedaly místy téměř kolmé stěny, pokryté tuhou černou kožešinou, drátěnou masou keřů. Keřů bylo po obou stranách kaňonu tolik, že tvořily jednolitou houštinou, sahající až k vrcholkům svahů.

Kavalkáda vozidel projela dvěma širokými skalními branami; tento průjezd zabral dost času, poněvadž technici museli velice přesně zúžit dosah pole, aby nezavadilo o skály. Byly totiž silně zvětralé a popraskané erozí a každý dotyk energetického pole se skalním pilířem mohl strhnout celou lavinu kamení. Nebáli se přirozeně o sebe, ale o ztracené muže, které by podobný zával — kdyby se nalézali poblíž — mohl zranit nebo zabít.

Uplynula asi hodina od přerušení rádiového spojení, když se na magnetických detektorech objevily četné záblesky. Zaměřovače se zřejmě porouchaly, neboť při pokusech určit směr, z něhož plynou tyto impulsy, ukazovaly na všechny světové strany současně. Teprve indikátory napětí a polarizátory se podařilo zjistit, že zdrojem kolísání magnetického pole je houští zarůstající okolní svahy. Teprve teď si také povšimli, že toto houští vypadá jinak než v počáteční části kaňonu, nebylo už pokryto rzí, keře byly vyšší, větší a zdánlivě černější, protože dráty či spíše větve obalovaly podivné hrbolky. Rohan se ho neodvažoval zkoumat, nechtěl totiž riskovat otevření silové ochrany.

Jeli poněkud rychleji, impulzometry a magnetické indikátory vykazovaly stále se měnící intenzitu. Při pohledu vzhůru mohli postřehnout, jak se vzduch nad povrchem černé houštiny chvěje. Za druhou skalní bránou si povšimli, že nad keři krouží nepatrné stužky, podobné rozplývajícímu se dýmu. Bylo to však tak vysoko ve svahu, že se nedalo zjistit ani dalekohledem, co to vlastně je. Jarg, který řídil Rohanův vůz, však měl velmi ostrý zrak a tvrdil, že ty ‚dýmy‘ vypadají jako roje drobného hmyzu.

Rohan se už začínal znepokojovat, cesta totiž trvala déle, než očekával, a stále nebylo vidět konec točitého kaňonu. Mohli však jet rychleji, protože zmizely hromady balvanů na dně potoka, a ten už přestal téměř existovat, skryt hluboko pod štěrkem. Jen když se stroje zastavily, bylo slyšet v nastalém tichu nepatrný šum neviditelné vody.

Za další zatáčkou se objevila skalní brána ještě užší než předchozí. Technici ji změřili a prohlásili, že jí nemohou projet se zapnutým silovým polem. Jak je známo, pole nemůže mít libovolný tvar, vždy je to varianta rotačního tělesa, tedy koule, elipsoidu nebo hyperboloidu. Dosud se jim dařilo překonávat úzká místa smáčknutím ochranného pole do tvaru plochého balónu, který byl samozřejmě neviditelný.

Teď však toho nemohli dosáhnout žádným manévrem. Rohan se poradil s fyzikem Tomanem a s oběma techniky a společně rozhodli, že se při průjezdu pokusí krátkodobě a navíc pouze částečně vypnout ochranné pole. Jako první měl projet neobsazený energobot s vypnutým emitorem; za skalní branou jej měl okamžitě znovu zapnout a vytvořit před nimi ochranné pole ve tvaru vypouklého disku. Při průjezdu čtyř velkých transportérů a malého Rohanova stroje úzkým průchodem měli lidé zůstat nechráněni pouze seshora. Poslední energobot, uzavírající kolonu, měl spojit svůj ‚disk‘ s,diskem prvního hned za skalní bránou a tak vytvořit úplnou ochranu.

Všechno probíhalo podle tohoto plánu a poslední ze čtyř transportérů právě projížděl mezi skalními sloupy, když se vzduch zachvěl zvláštním otřesem — ne zvukem, ale otřesem, jako by někde blízko spadl kus skály. Z kartáčovitých stěn kaňonu se zakouřilo, vynořil se z nich černý mrak a závratnou rychlostí se řítil na kolonu.

Rohan, který se rozhodl pustit před svůj vůz velké transportéry, v tom okamžiku stál a čekal na průjezd posledního. Náhle spatřil černé výbuchy na srázech kaňonu a obrovský záblesk vpředu, kde přední energobot, nalézající se už za skalní bránou, zapojil pole, v němž se spalovaly chumáče útočícího mraku. Větší část mraku však přelétla nad plameny a vrhla se současně na všechny stroje. Křikl na Jarga, aby okamžitě zapnul zadní energobot a spojil jeho ochranné pole s předním, neboť v této situaci bylo nebezpečí závalu už bezvýznamné. Jarg se o to pokusil, ale bezvýsledně. Pravděpodobně — jak později poznamenal hlavní inženýr — klistrony aparatury byly přehřáté. Kdyby je Jarg udržoval pod proudem o několik vteřin déle, pole by nepochybně ‚naskočilo‘, on však ztratil hlavu a místo nového pokusu vyskočil ze stroje. Rohan ho uchopil za kombinézu, ale strachem posedlý muž se mu vytrhl a začal prchat po svahu dolů. Když se Rohan dostal k přístrojům, bylo už pozdě.

Ohromení lidé vyskakovali z transportérů a rozbíhali se na všechny strany, téměř neviditelní v kotoučích vířícího mraku. Tento pohled byl tak neuvěřitelný, že se Rohan už nepokoušel nic dělat. (Bylo to ostatně nemožné: kdyby zapojil pole, zabil by je, pokoušeli se totiž vyškrábat na úbočí, jako by hledali záchranu v kovovém houští.) Stál nehnutě v otevřeném stroji a čekal, až ho potká tentýž osud. Za jeho zády Terner, napůl vykloněný ze své střelecké věžičky, pálil ze všech laserů vzhůru, ale tato palba neměla význam, neboť větší část mraku už byla příliš blízko. Od ostatních vozidel nedělilo Rohana víc než šedesát metrů. V tomto prostoru sebou na zemi házeli a škubali nešťastníci, obklopení černými plameny. Určitě křičeli, ale jejich křik stejně jako všechny zvuky, včetně hučení předního energobotu, v jehož silové cloně se stále spalovaly celé miliardy útočníků, zanikal v táhlém basovém hukotu mraku.

Rohan pořád stál, napůl vysunutý ze svého obojživelného vozu. Ani se nepokoušel skrýt, ne ze zoufalé odvahy, jak potom sám opakoval, ale prostě proto, že na to nepomyslel — nemyslel vůbec na nic.

Tento obraz, na který nemohl zapomenout — lidé pod černou lavinou — se náhle překvapivě změnil. Napadení se přestali zmítat na kamenech, utíkat a zalézat do drátěného houští. Pomalu se zvedali a mrak, rozdělený na několik částí, vytvořil nad každým jakýsi lokální vír, který kroužil kolem jeho těla nebo hlavy. Potom se hučící mrak vzdálil, stoupal stále výše mezi stěnami kaňonu, až zakryl svit večerního nebe. Nakonec s táhlým tichnoucím šumem zalezl do skal, zapadl do černé džungle a zmizel, takže pouze drobné černé body, pořídku rozhozené mezi nehybnými postavami, svědčily o reálnosti toho, co se tu před chvíli odehrálo.

Rohan, který stále ještě nevěřil ve vlastní záchranu a nechápal, čemu za ni vděčí, vyhledal očima Ternera. Věžička však byla prázdná; bocman z ní zřejmě vyskočil, neznámo jak a kdy. Spatřil ho, jak leží opodál s lasery, které stále ještě tiskl ke své hrudi, a nehybnýma očima hledící před sebe.

Rohan vystoupil a začal běhat od jednoho člověka k druhému. Nepoznávali ho. Žádný na něj nepromluvil. Většinou byli klidní, leželi nebo seděli na kamení; dva tři lidé vstali, přistoupili k vozidlům a začali ohmatávat jejich boky pomalými, neobratnými pohyby slepců.

Rohan spatřil, jak vynikající radarový technik, Jargův přítel Genlis, podobný divochu, který poprvé v životě vidí stroj, se s pootevřenými ústy pokouší pohnout rukojetí, kterou se otevírá příklop transportéru.

V následujícím okamžiku Rohan pochopil, co znamená okrouhlá díra vypálená v jedné přepážce řídicí kabiny Kondora. Když přiklekl k doktoru Ballminovi, uchopil ho za ramena a zoufale jím vší silou třásl v iluzorním přesvědčení, že se mu ho podaří tímto způsobem přivést k vědomí, vybuchl vedle jeho hlavy fialový plamen. To jeden z mužů sedících opodál vyňal z pouzdra svůj Weyrův emitor a stiskl bezděčně spoušť. Rohan na něj křikl, ale ten člověk si ho vůbec nevšímal. Možná se mu záblesk líbil, jako se líbí ohňostroj malému dítěti, neboť pokračoval ve střelbě, až vzduch syčel žárem a Rohan se musel ukrýt na zemi mezi kameny. V tom okamžiku se ozval rychlý dupot a ze zatáčky vyběhl udýchaný Jarg s tváří zalitou potem. Běžel přímo na šílence, který se bavil střílením z weyra. „Stůj! K zemi! K zemi!!!“ křičel ze všech sil Rohan. Dezorientovaný Jarg se zastavil a výstřel jej v tom okamžiku zasáhl do levého ramene. Rohan mu viděl do tváře, když utržená paže letěla vzduchem a ze strašné rány se valila krev. Střílející člověk si toho vůbec nevšiml. Jarg se podíval s nezměrným údivem nejprve na svoje zkrvavené rámě, potom na utrženou ruku, zapotácel se a klesl k zemi.

Člověk s weyrem vstal. Rohan viděl, jak stálý plamen z emitoru křeše z dýmajícího křemene jiskry. Muž se potácivě pohyboval; pohyby měl stejné jako nemluvně, které drží chrastítko. Plamen prořízl vzduch mezi dvěma vedle sebe sedícími lidmi, kteří před jeho oslepující září ani nezavřeli oči. Ještě okamžik a jeden z nich by byl dostal zásah přímo do tváře. Rohan — zase to nebylo rozhodnutí, ale reflex — vytrhl z pouzdra vlastního weyra a vystřelil. Pouze jednou. Zasažený muž se uhodil s rozmachem oběma rukama do prsou, zbraň mu vypadla z ruky na kamení a on sám padl tváří na ní.

Rohan se konečně vzpamatoval. Blížil se soumrak. Bylo třeba všechny co nejrychleji odvézt zpátky. Měl k dispozici jen své vozidlo. Když chtěl totiž použít jeden z transportérů, ukázalo se, že se dva z nich srazily v nejužším místě skalního průchodu, takže je může od sebe odtrhnout pouze jeřáb. Zbýval zadní energobot, který mohl uvézt nanejvýš pět lidí, a Rohan jich měl živých, třebaže bezvědomých, celkem devět. Pomyslel si, že nejlépe bude všechny shromáždit, svázat je, aby nemohli utéci ani si ublížit, zapojit pole obou energobotů, aby je chránilo, a sám jet pro pomoc. Nechtěl brát nikoho s sebou, jeho malý terénní vůz byl totiž zcela bezbranný, chtěl tedy v případě útoku vystavit riziku jen sebe.

Byla už temná noc, když skončil úděsnou práci. Lidé se nechali svázat bez jakéhokoliv odporu. Poodjel zadním energobotem, aby mohl vyjet na volné prostranství, nastavil oba emitory a zdálky zapojil silovou ochranu. V ochranném poli nechal všechny svázané lidi a sám se vydal na zpáteční cestu.

A tak dvacátý sedmý den po přistání byla už téměř polovina posádky Nepřemožitelného vyřazena z činnosti.