Nepřemožitelný

KONDOR

Zdálky vypadala raketa jako šikmá věž. Tento dojem zvyšoval písek navátý kolem: závěj na západě byla vzhledem k převládajícímu směru větrů značně vyšší než na východě. Několik traktorů poblíž bylo téměř úplně zasypáno, dokonce i nehybný zářič antihmoty se zvednutým krytem byl zavát pískem asi do poloviny. Ale koráb sám měl otvory trysek volné, neboť stál v nezasypané prohlubni. Předměty rozsypané kolem nákladní rampy byly díky tomu přikryty jen tenkou vrstvou písku.

Výprava z Nepřemožitelného se zastavila na okraji nánosu. Vozidla, která ji přivezla, obklopila už velkým kruhem celý terén a energie vyzařovaná z emitorů se spojila v ochranné pole. Transportéry a inforoboty lidé zanechali několik desítek metrů od Kondora a hleděli z náspu dolů.

Nákladní rampa se vznášela pět metrů nad zemí, jako by ji při spouštění něco znenadání zadrželo v pohybu. Lešení osobní výtahu však stálo pevně a prázdná kabina měla dveře pohostinně dokořán. Vedle ní vyčnívalo z písku několik kyslíkových bomb. Jejich hliníkové stěny se leskly, jako by tam byly pohozeny teprve před několika minutami. O kus dále vyčnívala z písku modravá část nějakého předmětu, z něhož se vyklubal kontejner z umělé hmoty. Chaoticky rozházených předmětů bylo ostatně v prohlubni kolem rakety mnoho: plné i prázdné konzervy, theodolity, fotoaparáty, dalekohledy, stativy i termosky; některé byly celé, jiné nesly stopy poškození.

Docela jako kdyby je někdo vyhazoval z rakety! pomyslel si Rohan a pohlédl vzhůru, kde byl v temném trupu vchod pro posádku: jeho záklopka byla pootevřena. De Vriesovo malé průzkumné letadlo narazilo na mrtvý koráb čirou náhodou. De Vries se nepokoušel dostat dovnitř, ale ihned uvědomil velitele. Teprve Rohanova skupina měla prozkoumat tajemství dvojníka Nepřemožitelného. Technici už přibíhali od svých strojů a přinášeli bedničky s přístroji.

Rohan si povšiml malé vypoukliny, kterou pokrývala tenká vrstva písku; odstranil ji špičkou boty v domnění, že jde o nějaký malý glóbus. Stále si ještě neuvědomoval, co to je, když zvedal onu bledě žlutou kouli ze země. Vykřikl a všichni se k němu obrátili. Držel v ruce lidskou lebku.

Brzy nato našli další kosti a také jednu celou kostru oblečenou do kombinézy. Mezi dolní čelistí a horními zuby vězel ještě náustek kyslíkového přístroje, jehož tlakoměr se zastavil na čtyřiceti šesti atmosférách. Jarg otočil ventilem kyslíkové bomby a plyn zasyčel. V naprosto suchém vzduchu pouště nebyla na ocelových částech redukčního ventilu ani stopa rzi a šel otevřít docela lehce.

Mechanismus výtahu se dal ovládat z kabiny, ale síť byla zřejmě bez proudu, protože knoflíky mačkali bezvýsledně. Vyšplhat se po čtyřicetimetrové konstrukci výtahu znamenalo velkou námahu a Rohan váhal, zda nemá poslat nahoru několik lidí na létajícím talíři. Po konstrukci však už lezli dva technici, připoutaní k sobě lanem. Ostatní mlčky přihlíželi.

Kondor, hvězdolet přesně stejné konstrukce jako Nepřemožitelný, opustil loděnici o několik let dříve. Jejich obrysy byly naprosto stejné. Lidé mlčeli. Ačkoliv o tom nikdy nemluvili, viděli by raději trosky zničené nehodou, například výbuchem reaktoru. To, že hvězdolet stál zde, zabořený do písku pouště, nakloněn na jednu stranu, jako by půda povolila pod váhou zadních podpěr, obklopen změtí předmětů a lidských kostí, a přitom téměř nedotčený, všechny ohromilo. Oba technici dorazili ke vchodu, bez námahy jej otevřeli a zmizeli uvnitř. Neobjevovali se dlouho, až se Rohan začal znepokojovat. Vtom však se výtah neočekávaně pohnul, poskočil asi o metr a potom přistál na písku. Současně se v otevřených dveřích objevila silueta jednoho z techniků, který ukazoval, že mohou nastoupit.

Rohan, Ballmin, biolog Hagerup a jeden z techniků, Králík, vyjeli nahoru. Ze starého zvyku pozoroval Rohan trup, který se objevoval za konstrukcí výtahu, a poprvé, ne však naposled toho dne strnul. Titano-molybdenové pláty pancíře byly rozryté nějakým nesmírně tvrdým nástrojem; tyto stopy nebyly příliš hluboké, ale tak husté, že byl celý vnější povrch korábu poďobán jako od neštovic. Rohan chtěl upozornit Ballmina, ale ten už si toho také všiml. Oba se snažili prohlédnout nerovnosti co nejdůkladněji. Byly drobné jako stopy ostrého dláta, ale Rohan věděl, že neexistuje dláto, které by dokázalo narušit tvrzený povrch. Jamky mohly vzniknout pouze nějakým chemickým leptáním. Pozorování však musel přerušit, výtah ukončil krátkou cestu a museli vstoupit do tlakové komory.

Uvnitř lodi se svítilo, technici už uvedli do provozu havarijní generátor, poháněný stlačeným vzduchem. Neobyčejně jemný písek vytvořil závěj jen u vysokého prahu, kam ho vítr navál pootevřenou záklopkou. Na chodbách nebyl vůbec. Vnitřek třetí sekce se před příchozími otevíral čistý, jasně osvětlený, jen místy se válely pohozené předměty: kyslíková maska, talíř z umělé hmoty, knížka, část kombinézy; ale tak to vypadalo jen na třetí sekci.

Dole, v kartografických a hvězdných kajutách, v jídelnách, v kajutách pro posádku, v místnostech radarů, na palubních i spojovacích chodbách panoval nevysvětlitelný chaos.

Ještě horší obrázek uviděli v řídicí kabině. Nezůstalo tam snad ani jedno sklo celé. Všechny přístroje byly sice vybaveny bezpečnostním sklem, nějaké úžasně silné údery je však rozdrtily na stříbřitý prášek, který pokrýval pulty, křesla, kabely i kontakty. V přilehlé knihovně byla úplná kaše z mikrofilmů spletených do velkých slizkých chumáčů, potrhaných knih, polámaných kružítek a logaritmických pravítek. Analytické a spektrální záznamy se válely mezi hromadami Cameronových velkých hvězdných katalogů, z nichž nějaký šílenec vytrhal s nepochopitelnou trpělivostí všechny silné, tuhé plastické mapy. V klubovně a ve vedlejším promítacím sále zahrazovaly vchod hromady zmačkaných šatů a kusy kůže odtržené z rozpáraných potahů křesel. Podle slov bocmana Ternera to tam vypadalo tak, jako by raketu přepadlo stádo vzteklých paviánů. Lidé procházeli celou lodí a ztráceli řeč při pohledu na tuto zkázu. V malé navigační kajutě ležela u stěny do klubíčka stočená vyschlá mrtvola člověka v plátěných kalhotech a špinavé košili. Nyní ji zakrývala plachta — technik, který tam vešel první, ji natáhl přes mrtvolu. Byla to vlastně mumie se zhnědlou kůží, přischlou ke kostem.

Rohan opustil Kondora jako jeden z posledních. Točila se mu hlava; pociťoval fyzickou nevolnost a její opakované záchvaty potlačoval vší silou vůle. Měl pocit, že to všechno byl příšerný, neuvěřitelný sen. Tváře ostatních ho však ujistily o reálnosti všeho, co viděl. Poslali na Nepřemožitelného krátký radiogram. Část posádky zůstala u opuštěného Kondora, aby udělala uvnitř aspoň jakýs takýs pořádek. Předtím však přikázal Rohan důkladně vyfotografovat všechny místnosti a zhotovit přesné popisy stavu, v němž byly nalezeny.

Vraceli se s Ballminem a Gaarbem, jedním z biofyziků; řidičem transportéru byl Jarg. Jeho široká, obvykle usměvavá tvář jako by se scvrkla a potemněla. Mnohatunový stroj trhaně přejížděl mezi dunami a chrlil na strany obrovské gejzíry písku. Nesmírně se to lišilo od řidičovy obvyklé plynulé jízdy. Před nimi jel prázdný energobot, který jim poskytoval silovou ochranu. Celou cestu mlčeli. Rohan se skoro bál setkání s astrogátorem; nevěděl, co mu vlastně řekne. Nejstrašnější, protože nejnesmyslnější, nejšílenější objev si nechal pro sebe. V koupelně osmé sekce našel kousky mýdla s výraznými stopami lidských zubů, Nemohli přece mít hlad; sklady byly plné téměř neporušených zásob potravin; dokonale se zachovalo dokonce i mléko v chladírnách. V polovině cesty uslyšeli rádiové signály malého terénního vozu, který jim jel vstříc a zanechával za sebou sloup prachu. Oba stroje se při setkání zastavily. Ve voze přijeli dva lidé, zkušený technik Magdov a neurofyziolog Sax. Rohan vypnul pole, takže se mohli dorozumívat přímo. Po Rohanově odjezdu bylo v hibernátoru Kondora nalezeno zmrazené lidské tělo. Ten člověk snad mohl být ještě oživen; Sax tedy vezl z Nepřemožitelného potřebné přístroje. Rohan se rozhodl, že se vrátí se Saxem, odůvodňoval to tím, že lékařovo vozidlo nemá silovou ochranu. Ve skutečnosti byl však rád, že může odložit rozhovor s Horpachem. Otočili tedy stroj, až písek zavířil, a spěchali nazpět.

Kolem Kondora panoval čilý ruch. Lidé dobývali z písku nejrůznější předměty. Opodál ležely pod bílými plachtami mrtvoly narovnané do řady; bylo jich už přes dvacet. Rampa byla v provozu a také reaktor už dodával proud. Zpozorovali je zdálky podle zvířeného prachu a otevřeli průchod v silovém poli. Byl tam už lékař, malý doktor Nygren, nechtěl však bez asistence prohlížet člověka nalezeného v hibernátoru. Rohan, který těžil ze svého privilegia — zastupoval zde totiž velitele —, se odebral s oběma lékaři na palubu; rozbité předměty, které při jeho předchozí návštěvě znemožňovaly přístup ke dveřím hibernátoru, byly už odstraněny. Teploměr ukazoval sedmnáct stupňů pod nulou. Oba lékaři se mlčky dorozuměli očima. Rohan znal zásady hibernace natolik, aby pochopil, že je to teplota pro odvrácení smrti příliš vysoká a pro hypotermický spánek příliš nízká. Člověk v hibernátoru nebyl asi speciálně připraven na pobyt v příslušně upravených podmínkách, dostal se tam zřejmě náhodou, způsobem stejně nepochopitelným a nesmyslným, který byl charakteristický pro všechno kolem. Skutečně, když si oblékli termostatické skafandry, uvolnili šrouby a zvedli těžký příklop, uviděli na podlaze tělo člověka ve spodním prádle; člověk ležel tváří dolů. Rohan ho pomohl lékařům přenést na malý měkký stůl pod třemi lampami, které nevrhaly stín. Nebyl to vlastně operační stůl, ale lehátko pro drobné zákroky, které je třeba občas v hibernátoru provádět. Rohan se obával pohledu do tváře toho člověka, znal totiž většinu posádky Kondora. Tohoto však neznal. Kdyby jeho údy nebyly ledově studené a tuhé, mohli by se domnívat, že nalezený muž spí. Víčka měl zavřena, kůže téměř neztratila v suché a hermeticky uzavřené místnosti přirozenou barvu, byla jenom bledší. Ale tkáně pod ní byly plny mikroskopických ledových krystalků. Oba lékaři nic neříkali, pouze se dorozuměli očima podruhé. Potom si začali připravovat nástroje. Rohan usedl na jedno z prázdných lůžek. Všechna lůžka v obou dlouhých řadách byla řádně ustlána, v hibernátoru panoval dokonalý pořádek. Několikrát zacinkaly nástroje a lékaři si něco šeptali. Nakonec Sax odstoupil od stolu a řekl:

„Nic se nedá dělat.“

„Nežije,“ vyvodil Rohan z jeho slov jediný možný závěr. Nygren mezitím přešel ke klimatizátoru. Za okamžik rozvířil vzduch teplý závan. Rohan chtěl odejít, když tu spatřil Saxe, jak se vrací ke stolu. Lékař zvedl z podlahy nevelkou černou brašnu a otevřel ji. Byl v ní přístroj, o němž už Rohan nejednou slyšel, ale který ještě nikdy neviděl v činnosti. Sax neobyčejně klidnými pohyby rozmotával stočené vodiče, zakončené plochými elektrodami. Šest jich přiložil k lebce mrtvého a upevnil je elastickou páskou. Pak se sehnul a vyňal z brašny tři páry sluchátek, jeden pár si nasadil na uši a pohyboval knoflíky přístroje, který měl stále v brašně. V jeho tváři se zavřenýma očima se zračilo naprosté soustředění. Náhle svraštil obočí, sklonil se ještě níž, přidržel rukou knoflík a rychle sňal sluchátka.

„Kolego Nygrene,“ řekl podivným hlasem. Malý doktor převzal sluchátka.

„Co je?“ zašeptal téměř bez dechu Rohan chvějícími se rty. Přístroji říkali v palubním žargonu „proklepávač hrobů". U člověka, jehož smrt nastala nedávno, nebo když nedošlo k rozkladu těla v důsledku nízké teploty jako v tomto případě, bylo možno „odposlouchat mozek", přesněji řečeno to, co tvořilo poslední obsah vědomí.

Přístroj vysílal do mozku elektrické impulsy; plynuly cestou nejmenšího odporu, to znamená po těch nervových vláknech, které tvořily funkční celek v době před agónií. Výsledky nebyly nikdy zaručené, ale kolovaly pověsti, že se tímto způsobem několikrát podařilo získat neobyčejně závažné informace. Za takových okolností, jaké byly právě tyto, kdy tak záleželo na odhalení tajemství tragédie Kondora, bylo jeho použití nezbytné. Rohan se už domyslel, že neurolog ve skutečnosti nepočítal s oživením zmrzlého těla a přijel sem vlastně jen proto, aby prozkoumal obsah jeho mozku. Stál nehnutě, cítil podivné sucho v ústech a těžké údery srdce, když mu Sax podal třetí pár sluchátek. Kdyby nebylo prostoty a přirozenosti toho gesta, neodvážil by si je nasadit. Ale učinil to pod klidným zachmuřeným pohledem Saxových tmavých očí. Sax klečel na jednom koleně u přístroje a drobnými pohyby otáčel knoflíkem zesilovače.

Zpočátku neslyšel nic kromě šumění proudu a cítil vlastně úlevu, poněvadž nechtěl nic slyšet. Aniž si to uvědomoval, chtěl, aby mozek onoho neznámého člověka byl němý jako kámen. Sax se zvedl z podlahy a upravil mu sluchátka na hlavě. Tu Rohan spatřil ve světle zalévajícím bílou stěnu obraz šedý jak z popela, zamlžený, odehrávající se v neurčité vzdálenosti. Zavřel mimoděk víčka a to, co před chvílí spatřil, bylo výraznější. Viděl nějaký průchod uvnitř lodi, s potrubím pod stropem; celou šířku chodby zatarasovala lidská těla. Zdánlivě se hýbala, ale to se chvěl a vlnil celý obraz. Lidé byli polonazí, zbytky šatů na nich visely v cárech a jejich nepřirozeně bledá kůže byla pokryta skvrnami připomínajícími nějakou vyrážku. Snad byl tento úkaz jen náhodným vedlejším efektem, neboť stejné černé body se rojily na podlaze a stěnách. Celý obraz, jako nezřetelná fotografie zhotovená přes silnou vrstvu tekoucí vody, se chvěl, roztahoval, krčil a vlnil. Zachvácen hrůzou otevřel Rohan oči; obraz zešedl a téměř zanikl, jen stínem pronikal do okolní skutečnosti. Ale Sax se znovu dotkl přístroje a Rohan uslyšel — zdánlivě uvnitř hlavy — slabý šepot:

„… ala ama… lála… ala má… mama…“

Nic víc. Zesílený proud náhle zahučel a zaplnil sluchátka opakujícím se šíleným kvílením, jakýmsi divokým a strašným smíchem; ale to už byl jen proud, heterodyn začal prostě produkovat příliš silné impulsy…

Sax svinoval kabely, pak je nacpal do brašny, Nygren zatím přinesl prostěradlo a přikryl jím tělo i tvář zemřelého, jehož dosud zavřená ústa, možná vlivem tepla (v hibernátoru už bylo dosti horko — aspoň Rohanovi tekl po zádech pot), se lehce rozevřela a nabyla výrazu neobyčejného úžasu. Pak zmizela pod bílým příkrovem.

„Řekněte něco… Proč nic neříkáte?!“ vybuchl Rohan. Sax utáhl řemínky brašny, vstal a přistoupil k němu.

„Vzpamatujte se, navigátore…“

Rohan přimhouřil oči a sevřel pěsti. Jako obvykle v takových chvílích se v něm probouzel vztek, který dokázal jen stěží zadržet.

„Promiňte…,“ vykoktal. „Co to vlastně znamenalo?“

Sax rozepjal prostorný skafandr, který zvětšoval jeho postavu, a nechal jej sklouznout na podlahu. Opět to byl hubený, přihrbený človíček s vpadlým hrudníkem a štíhlýma nervózníma rukama.

„Nevím o nic víc než vy,“ řekl. „Možná i méně.“

Rohan nechápal, ale zachytil se jeho posledních slov.

„Jakto…? Proč méně?“

„Protože jsem tu nebyl — neviděl jsem nic kromě toho těla. Vy jste tu od rána. Vám ten obraz nic neříká?“

„Ne. Oni — oni se pohybovali? Žili snad ještě? Co to měli na sobě? Ty skvrny…?“

„Nepohybovali se. To je přelud. Engramy se ustalují jako fotografie. Někdy jsou složeny z několika obrazů; v tomto případě tomu tak nebylo.“

„A ty skvrny? To byl také přelud?“

„Nevím. Je to možné. Řekl bych však, že ne. Co si o tom myslíte, Nygrene?“

Malý lékař se už vyprostil ze skafandru.

„Nevím,“ řekl. „Asi to nebyl artefakt. Na stropě nebyly, že?“

„Ty skvrny? Ne. Jenom na nich… a na podlaze. A několik na stěnách…“

„Kdyby to byla druhá projekce, pokrývaly by spíše celý obraz,“ řekl Nygren. „Ale to není jisté. Je při tom příliš mnoho náhodnosti…“

„A hlas? To — to blekotání?“ vyptával se zoufale Roha.

„Jedno slovo bylo výrazné: ‚mama‘. Slyšel jste je?“

„Ano. Ale bylo tam ještě něco. ‚Ala… lála…’ to se opakovalo…“

„Opakovalo se, protože jsem prohledal celou temenní kůru,“ zabručel Sax. „To znamená celou oblast sluchové paměti,“ vysvětlil Rohanovi. „To bylo nejneobvyklejší…“

„Ta slova?“

„Ne. Ta slova ne. Umírající může myslet na cokoliv; kdyby myslel na matku, bylo by to asi úplně normální. Ale jeho sluchová kůra je prázdná. Úplně prázdná, rozumíte?“

„Ne. Nerozumím. Co to znamená?“

„Zkoumání temenních vrstev obvykle nevede k cíli,“ objasnil Nygren. „Je tam příliš mnoho engramů, příliš mnoho ustálených slov. Jako byste se pokoušel číst sto knih naráz. Vzniká z toho chaos. Ale on,“ hleděl na podlouhlý tvar pod bílým plátnem, „tam nic neměl. Žádná slova kromě těch několik slabik.“

„Ano. Přešel jsem od senzorického centra řeči až k sukus Rolandi,“ řekl Sax. „Proto se ty slabiky opakovaly, byly to poslední struktury, které zůstaly neporušené.“

„A zbytek? A ostatní?“

„Nemá je.“ Sax ztratil trpělivost a zvedl těžký přístroj, až kůže popruhů zaskřípěla. „Prostě je nemá a konec. Neptejte se mě, co se s nimi stalo. Ten člověk ztratil celou sluchovou paměť.“

„A co ten obraz?“

„To je něco jiného. Viděl ho. Nemusel ani chápat, co vidí, ale fotoaparát také nic nechápe, a přece zachytí to, nač je namířen. Ostatně nevím, zda to chápal, či ne.“

„Pomůžete mi, kolego?“

Oba lékaři odnesli přístroje. Dveře se zavřely. Rohan zůstal sám. Zachvátilo ho takové zoufalství, že přistoupil ke stolu, odhodil plátno, rozepjal košili mrtvého, která roztála a byla už docela měkká, a pozorně prohlížel jeho hruď. Když se jí dotkl, zachvěl se, neboť kůže se stala elastickou; tkáně postupně roztávaly, svaly ochabovaly a hlava, dosud nepřirozeně zvednutá, pasivně poklesla, jako by ten člověk opravdu spal.

Rohan hledal na jeho těle nějaké stopy epidemie, otravy, uštknutí, ale nenašel nic. Dva prsty levé ruky se rozevřely a objevila se drobná ranka. Její okraje se lehce rozevřely; ranka začala krvácet. Na bílý povrch stolu padaly červené kapky. To už bylo na Rohana příliš. Ani nezakryl mrtvého, vyběhl z kajuty, odstrčil lidi shromážděné před ní a zamířil jako štvaný k hlavnímu východu.

U tlakové komory ho zadržel Jarg a pomohl mu nasadit kyslíkový přístroj, dokonce i náústek mu vtiskl mezi zuby.

„Je něco nového, navigátore?“

„Ne, Jargu. Nic. Nic!“

Nevnímal, s kým jede dolů výtahem. Motory strojů kvílely ve vysokých obrátkách. Vítr zesílil, vlny písku šlehaly do drsného povrchu trupu. Rohan úplně zapomněl na jizvy v pancíři. Přešel k zádi, postavil se na špičky a konečky prstů se dotkl kovu. Pancíř byl jako skála, lépe řečeno jako velmi starý povrch skály rozryté drsnými nerovnými rýhami. Mezi transportéry zahlédl vysokou siluetu inženýra Ganonga, ale ani se ho nepokoušel ptát, co o tom soudí. Inženýr věděl totéž co on. To znamená nic. Nic.

Při návratu seděl v koutě kabiny největšího transportéru s několika lidmi. Jejich hlasy slyšel jako z velké dálky. Bocman Terner říkal něco o otravě, ale přerušili ho.

„Otrava? Čím? Všechny filtry jsou v dokonalém stavu! Nádrže plné kyslíku. Zásoby vody neporušené… hojnost potravin…“

„Viděli jste, jak vypadal ten, kterého jsme našli v malé navigační?“ zeptal se Blank. „Znal jsem ho… Nebyl bych ho poznal, ale měl takový prsten…“

Nikdo mu neodpovídal. Po návratu na základnu se Rohan odebral přímo k Horpachovi. Ten se už orientoval v situaci díky televiznímu přenosu a hlášení skupiny, která se vrátila dříve a která také přivezla několik set dokonalých snímků. Rohan pocítil mimovolně úlevu, že nemusí veliteli podávat zprávu o tom, co viděl.

Astrogátor se na něj podíval a vstal od stolu, na němž měl kolem mapy rozloženy fotografie. Byli ve velké navigační kajutě sami.

„Vzchopte se, Rohane,“ řekl. „Chápu, co cítíte, ale potřebujeme především chladnokrevnost. A sebeovládání. Musíme se dostat k jádru té zmatené historie.“

„Měli všechny obranné prostředky: energoboty, lasery, zářiče. Hlavní antimat stojí u lodi. Měli totéž co my,“ řekl bezbarvým hlasem Rohan. Náhle se posadil. „Promiňte,“ řekl.

Astrogátor vyňal ze skřínky ve stěně lahvičku koňaku.

„Starý prostředek, občas se hodí. Napijte se, Rohane. Užívalo se to dříve, na bojištích…“

Rohan mlčky polkl pálící tekutinu.

„Kontroloval jsem registrátory všech zdrojů energie,“ řekl takovým tónem, jako by si stěžoval. „Neútočilo na ně nic. Nevystřelili ani jednu. Prostě, prostě…“

„Zešíleli?“ nabídl mu klidně astrogátor.

„Chtěl bych si být jist aspoň tím. Ale jak je to možné?“

„Viděl jste palubní deník?“

„Ne. Odnesl jej Gaarb. Máte ho?“

„Ano. Po datu přistání jsou jen čtyři zápisy. Týkají se těch ruin, které jste zkoumal a… ‚mušek‘.“

„Nerozumím. Jakých mušek?“

Astrogátor zvedl ze stolu otevřenou knihu.

„To nevím. Doslovně to zní tak: ‚Na souši žádný příznak života. Složená atmosféra‘… zde jsou výsledky analýz… ano, tady…,V osmnáct čtyřicet se druhá hlídka dostala při návratu z rozvalin do lokální písečné bouře se značnou aktivitou atmosférických výbojů. Hlídka hlásí výskyt velikého množství mušek, zaplňujících…“

Astrogátor přestal číst a odložil knihu.

„A dál? Proč nedokončíte větu?“

„To je totiž konec. Tím končí poslední zápis.“

„Dál už tam není nic?“

„Na zbytek se můžete podívat.“

Podal mu rozevřenou knihu. Stránka byla pokryta nečitelnými čmáranicemi. Rohan se zadíval rozšířenýma očima na chaotické protínající se čáry.

„Tady to vypadá jako písmeno ‚b’,“ řekl tiše.

„Ano. A tady ‚G‘. Velké ‚G‘. Úplně jako kdyby to psalo malé dítě… Nemyslíte?“

Rohan mlčel s prázdnou sklenkou v ruce. Zapomněl ji odložit. Myslel na svoje nedávné tužby: snil o tom, že bude sám velet Nepřemožitelnému. Teď byl vděčný osudu, že nemusí rozhodovat o dalším programu výpravy.

„Svolejte vedoucí skupin specialistů. Rohane! Probuďte se!“

„Promiňte. Bude porada?“

„Ano. Ať přijdou všichni do knihovny.“

Za čtvrt hodiny už všichni seděli ve velkém čtvercovém sále s barevnými stěnami, které skrývaly knihy a mikrofilmy. Nejhorší byla zlověstná podobnost místností Kondora a Nepřemožitelného. Pochopitelně, byly to rakety-dvojčata, ale ať se Rohan díval do kteréhokoliv kouta, nemohl zahnat obrazy šílenství, které se mu vryly do paměti.

Každý člověk tu měl své stálé místo. Biolog, lékař, planetolog, elektronici i spojoví inženýři, kybernetici i fyzikové seděli v křeslech rozestavených do půlkruhu. Těchto devatenáct lidí tvořilo strategický mozek lodi. Astrogátor stál samoten pod bílým plátnem.

„Seznámili se všichni přítomní se situací na palubě Kondora?“

Odpovědí bylo mnohohlasé souhlasné zabručení.

„Do této chvíle,“ řekl Horpach, „čety pracující u Kondora našly dvacet devět těl. Přímo v korábu jich bylo nalezeno třicet čtyři, z toho jedno dokonale zachované díky zmrazení v hibernátoru. Doktor Nygren, který se právě odtud vrátil, nám podá celkovou zprávu.“

„Nemohu toho mnoho říct,“ řekl malý doktor a vstal. Pomalu přešel k astrogátorovi. Byl o hlavu menší než on.

„Nalezli jsme pouze devět mumifikovaných těl. Kromě toho, o němž mluvil velitel a které bude zkoumáno zvlášť. Ostatní jsou vlastně kostry nebo části koster vyproštěné z písku. Mumifikace nastala uvnitř lodi, kde k tomu byly vhodné podmínky: nízká vlhkost vzduchu, prakticky žádné hnilobné baktérie a nepříliš vysoká teplota. Těla, která se nalézala na volném prostranství, podlehla rozkladu, stupňujícímu se v období dešťů, neboť písek tu obsahuje značné procento kysličníků a sirníků železa, které reagují se slabými kyselinami… Ty podrobnosti nejsou důležité. Bude-li potřeba přesný popis probíhajících reakcí, je možné předat tuto záležitost kolegům chemikům. V každém případě ve venkovním prostoru nemohla mumifikace nastat, tím spíše, že k působení vody a v ní rozpuštěných látek se přidalo působení písku, a to trvalo několik let. Tím lze také vysvětlit ohlazený povrch kostí.“

„Promiňte,“ přerušil ho astrogátor. „V této chvíli je nejdůležitější, co bylo příčinou smrti těch lidí, doktore…“

„Žádné příznaky násilné smrti, přinejmenším na nejlépe zachovaných tělech,“ odvětil okamžitě lékař. Nedíval se na nikoho z přítomných, vypadalo to, že pozoruje něco neviditelného na své ruce zvednuté k obličeji. „Zdá se, že zemřeli přirozeným způsobem.“

„To znamená?“

„Bez vnějšího násilného zásahu. Některé dlouhé kosti, nalezené odděleně, byly zlomeny, ale to se mohlo stát později. Vyžaduje to delší zkoumání. Ti, kteří měli na sobě šaty, mají povrch kůže i kostru nepoškozeny. Žádné rány, nepočítám-li drobná škrábnutí, která určitě nemohla být příčinou smrti.“

„Jak tedy zahynuli?“

„To nevím. Zřejmě hladem nebo žízní…“

„Zásoby vody a potravin nejsou spotřebovány,“ poznamenal ze svého místa Gaarb.

„Vím.“

Na chvíli zavládlo mlčení.

„K mumifikaci dochází především tehdy, když organismus pozbude vody,“ vysvětloval Nygren. Stále se nedíval na žádného z přítomných. „Tukové tkáně se mění, ale dají se zjistit. Tedy… u těch lidí prakticky neexistovaly. Stejně jako při dlouhodobém hladovění.“

„Ale ten v hibernátoru je měl,“ namítl Rohan stojící za poslední řadou křesel.

„To je pravda. Ale ten pravděpodobně zmrzl. Musel se dostat nějakým způsobem do hibernátoru; možná prostě usnul, zatímco klesala teplota.“

„Připouštíte možnost hromadné otravy?“ zeptal se Horpach.

„Ne.“

„Ale doktore… nemůžete tak kategoricky…“

„Mohu,“ odvětil lékař. „K otravě v planetárních podmínkách může dojít buď plícemi, zažívacím ústrojím nebo kůží. Jedna z nejlépe zachovaných mrtvol měla nasazen kyslíkový přístroj. V bombě byl kyslík. Stačil by ještě na mnoho hodin…“

To je pravda, pomyslel si Rohan. Připomněl si lebku se zbytky hnědé kůže na lícních kostech, oční důlky, z nichž se sypal písek.

„Ti lidé nemohli sníst nic otráveného, vždyť tu vůbec nic k jídlu není. Alespoň na souši. A žádný lov v oceánu nepodnikli. Katastrofa nastala krátce po přistání. Vyslali pouze jednu výpravu k ruinám. To bylo vše. Ostatně zrovna přichází McMinn. Kolego Minne, skončil jste?“

„Ano,“ řekl biochemik ode dveří. Všechny hlavy se k němu obrátily. Prošel mezi sedícími a postavil se vedle Nygrena. Měl na sobě ještě dlouhý laboratorní plášť.

„Provedl jste analýzy?“

„Ano.“

„Doktor McMinn zkoumal tělo člověka, který byl nalezen v hibernátoru,“ vysvětlil Nygren. „Můžete nám říci, co jste zjistil?“

„Nic,“ řekl McMinn. Měl vlasy tak světlé, že se nedalo rozeznat, zda už nejsou šedivé, a oči téže barvy. Dokonce i víčka měl pokryta velkými pihami. Ale teď se jeho dlouhá koňská tvář nezdála nikomu směšná.

„Žádné organické ani anorganické jedy. Všechny enzymatické komplexy tkání v normálním stavu. Krev v normě. V žaludku zbytky strávených sucharů a koncentrátů.“

„Jak tedy zahynul?“ zeptal se Horpach. Byl stále stejně klidný.

„Prostě zmrzl,“ odpověděl McMinn a teprve teď si všiml, že má na sobě plášť. Rozepjal knoflíky a odhodil jej na nejbližší prázdné křeslo. Hladká tkanina po něm sklouzla a spadla na podlahu.

„Jaký je tedy váš názor?“ dotíral neústupně astrogátor.

„Nemám žádný,“ řekl McMinn. „Mohu jen prohlásit, že se ti lidé neotrávili.“

„Nějaká rychle se rozpadající radioaktivní látka? Nebo tvrdé záření?“

„Tvrdé záření ve smrtelných dávkách zanechává stopy: poškozené kapiláry, změny v krevním obraze. Takové změny jsem nenašel. Neexistuje žádná radioaktivní látka, která by při smrtelné dávce za osm let zmizela beze stopy. Zdejší úroveň radioaktivity je nižší než pozemská. Ti lidé se nesetkali se žádnou formou radioaktivního záření. Za to ručím.“

„Ale něco je přece zabilo!“ pronesl zvýšeným hlasem planetolog Ballmin.

McMinn mlčel. Nygren mu něco tiše šeptal. Biochemik přikývl a prošel kolem řad sedadel ven. Nygren sestoupil z pódia a usedl na své místo.

„Nevypadá to dobře,“ řekl astrogátor. „V žádném případě nemůžeme očekávat pomoc od biologů. Chce někdo něco říci?“

„Ano.“

Vstal atomový fyzik Sarner.

„Vysvětlení konce Kondora je v něm samém,“ řekl. Postupně pohlédl na všechny svýma očima dalekozrakého ptáka. Ačkoliv byl brunet, měl duhovky téměř bílé. „Chci říci, že tam je, my je zatím jen neumíme nalézt. Chaos v kajutách, neporušené zásoby, způsob rozmístění mrtvol, poškozená instalace — to všechno něco znamená.“

„Jestliže nechcete říci nic jiného…,“ ozval se znechuceně Gaarb.

„Pomalu. Tápeme v temnotách. Musíme hledat nějakou cestu. Zatím toho víme málo. Mám dojem, že určité věci, které jsme viděli na palubě Kondora, si nemáme odvahu připomínat. Proto jsme se tak úporně vraceli k hypotéze hromadné otravy, která mohla způsobit šílenství. V našem vlastním zájmu však musíme být vůči faktům bez skrupulí. Navrhuji či spíše kategoricky žádám, aby každý z nás teď řekl, co ho na Kondorovi nejvíce šokovalo. Co možná neřekl nikomu. O čem se domníval, že je to třeba zapomenout.“

Sarner usedl. Rohan po krátkém vnitřním boji pověděl o těch kouscích mýdla, kterých si povšiml v koupelně.

Potom vstal Gralev. Pod vrstvou roztrhaných map a knih bylo v místnostech plno zaschlých fekálií.

Další hovořil o konzervě, která nesla stopy zubů, jako by se někdo snažil rozkousat plech. Gaarba nejvíce polekaly čmáranice v palubní knize a zmínka o ‚muškách‘. Ale tím neskončil.

„Řekněme, že z té tektonické trhliny ve ‚městě‘ vytryskla vlna jedovatých plynů a vítr ji zanesl do rakety. Jestliže z neopatrnosti zůstal vchod otevřen…“

„Otevřen byl pouze vnější příklop, kolego Gaarbe. Svědčí o tom písek v tlakové komoře. Vnitřní byl zavřen…“

„Mohli ho zavřít, až když začali pociťovat jedovaté účinky plynu…“

„To je přece nemožné, Gaarbe. Vnitřní příklop nelze otevřít, když je otevřen vnější. Otevírají se střídavě, to vylučuje jakoukoli neopatrnost nebo nedbalost…“

„Je nepochybné, že k tomu došlo náhle. Všichni víme, že během letu dochází někdy k případům psychózy, nikdy ne však na planetách, navíc několik hodin po přistání. Hromadné šílenství, zahrnující celou posádku, mohlo být pouze důsledkem otravy…“

„Nebo zdětinštění,“ poznamenal Sarner.

„Jak? Co to říkáte?“ strnul Gaarb. „Má to být… žert?“

„V takové situaci nežertuji. Mluvil jsem o zdětinštění, protože o tom se nikdo nezmínil. A přece — ty čmáranice v palubní knize, ty roztrhané hvězdné atlasy, ta s námahou kreslená písmena… viděli jste je přece?“

„Ale co to je?“ zeptal se Nygren. „To má být nemoc?“

„Ne. Taková snad ani neexistuje, viďte, doktore?“

„Určitě ne.“

Opět nastalo ticho. Astrogátor váhal.

„To nás může uvést na falešnou stopu. Výsledky nekroptických vyšetření jsou vždy nejisté. Ale teď nevím, co by nám mohlo ještě uškodit. Doktore Saxi…“

Neurofyziolog popsal obraz získaný z mozku zmrzlého člověka a nezapomněl se zmínit o slabikách, které zůstaly v jeho sluchové paměti. Vyvolalo to opravdovou bouři dotazů; jejich křížová palba zasáhla i Rohana, protože se experimentu zúčastnil také. K žádnému závěru však nedošli.

„Ty skvrny souvisí s ‚muškami‘,“ řekl Gaarb. „Moment. Ale příčiny smrti byly asi různé. Řekněme, že posádku napadl nějaký jedovatý hmyz. Nejsou dosud vysvětleny stopy drobných škrábnutí na mumifikované kůži. A člověk nalezený v hibernátoru se prostě snažil ukrýt před oním hmyzem, aby ušel osudu ostatních… a zmrzl.“

„Proč však před smrtí onemocněl amnézií?“

„To je ztráta paměti, ano? Bylo to zjištěno naprosto jistě?“

„Natolik, jak jsou jisté výsledky nekroptického vyšetření.“

„Ale co říkáte hypotéze o tom hmyzu?“

„Ať se k tomu vyjádří Lauda.“

Byl to hlavní paleobiolog; vstal a čekal, až se ostatní utiší.

„Ne náhodou jsme dosud vůbec nemluvili o tak zvaných ‚muškách‘. Každý, kdo se vyzná v biologii, ví, že žádné organismy nemohou žít mimo vymezený biotop, to je nadřazená jednotka, která zahrnuje prostředí a všechny druhy v něm žijící. To je stejné v celém prozkoumaném vesmíru. Život buď vytváří obrovskou rozmanitost forem, nebo nevzniká vůbec. Hmyz nikdy nemohl vzniknout bez paralelního rozvoje pozemních rostlin, jiných druhů živočichů, bezobratlých a tak dále. Nebudu vám přednášet obecnou teorii vývoje, myslím, že postačí, když vás ujistím, že je to nemožné. Nejsou tu žádné jedovaté mouchy ani jiní členovci, blanokřídlí či pavoukovití. Nejsou tu také žádné formy jim příbuzné.“

„Nemůžete si tím být tak jist!“ zvolal Ballmin.

„Kdybyste byl mým žákem, Ballmine, nedostal byste se na tuto palubu, protože byste u mne neudělal zkoušku,“ řekl nevzrušeně paleobiolog a přítomní se mimovolně usmáli. „Nevím jak z planetologie, ale z evoluční biologie máte nedostatečnou!“

„Už začíná typický spor odborníků… není na to škoda času…?“ zašeptal někdo Rohanovi zezadu. Rohan se obrátil a spatřil širokou, opálenou Jargovu tvář, která na něj s porozuměním mrkala.

„Třeba to není hmyz místního původu,“ trval na svém Ballmin, „třeba ho odněkud dovezli…“

„Odkud?“

„Z planet novy…“

Teď začali mluvit všichni současně. Trvalo dost dlouho, než se podařilo shromážděné uklidnit.

„Kolegové!“ řekl Sarner. „Vím, kde vzal Ballmin tento nápad. Od doktora Graleva…“

„Nepopírám autorství,“ odvětil fyzik.

„Výborně. Řekněme, že luxus pravděpodobně znějících hypotéz si už nemůžeme dovolit. Že potřebujeme hypotézy šílené. Prosím. Vážení biologové! Řekněme, že nějaký koráb z planety novy sem přivezl tamnější hmyz… Mohl by se přizpůsobit místním podmínkám?“

„Jestliže má být hypotéza šílená, tak by mohl,“ souhlasil ze svého místa Lauda. „Ale i šílená hypotéza musí vysvětlit vše.“

„To znamená?“

„To znamená, že musí objasnit, co ohlodalo celý vnější pancíř Kondora do té míry, že podle mínění inženýrů nebude koráb vůbec schopen letu, dokud nebude velmi důkladně opraven. Domníváte se snad, že se nějaký hmyz přizpůsobil tak, že mohl požívat molybdenovou slitinu? Je to jedna z nejtvrdších látek v celém vesmíru. Inženýre Petersene, co může poškodit ten pancíř?“

„Když je dobře vytvrzen, tak vlastně nic,“ řekl zástupce hlavního inženýra. „Je ho možné trochu navrtat diamanty, ale na to je třeba tuny vrtacích nástrojů a tisíců hodin. To už spíše kyseliny. Ale musí to být kyseliny anorganické, musí působit za teploty nejméně dva tisíce stupňů a za přítomnosti příslušných katalyzátorů.“

„Co tedy podle vás ohryzalo pancíř Kondora?“

„Nemám ponětí. Vypadal by tak, kdyby byl ponořen v těch kyselinách při určité teplotě. Ale jak se to stalo bez plazmových hořáků a bez katalyzátorů — to si nedovedu představit.“

„Tu máte vaše ‚mušky‘, Ballmine,“ řekl Lauda a usedl.

„Myslím, že nemá smysl prodlužovat diskusi,“ ozval se dosud mlčící astrogátor. „Bylo na ni možná ještě brzy. Nezbude nám nic jiného než pokračovat ve výzkumech. Rozdělíme se na tři skupiny. Jedna se bude zabývat ruinami, druhá Kondorem a třetí podnikne několik výprav do západní pouště. To je maximum našich možností, neboť i když použijeme některé stroje Kondora, nemohu stáhnout z obvodu více než čtrnáct energobotů. I nadále bude platit třetí stupeň…“