Nepřemožitelný

ČERNÝ DÉŠŤ

Nepřemožitelný, hvězdolet druhé třídy s fotonovým pohonem, největší jednotka, kterou disponovala Báze v soustavě Lyry, letěl krajním kvadrantem souhvězdí. Třiaosmdesát členů posádky spalo v tunelovém hibernátoru centrální části. Poněvadž cesta byla poměrně krátká, volili místo úplné hibernace prohloubený spánek, kdy tělesná teplota neklesá pod deset stupňů. V řídicí kabině pracovaly pouze automaty. V jejich zorném poli, v kříži zaměřovače, byl kotouč slunce žhavého asi tak jako červený trpaslík. Když slunce zakrylo polovinu obrazovky, ustala anihilační reakce. Nějakou chvíli panovalo ještě v celém hvězdoletu mrtvé ticho. Klimatizátory a počítací stroje nehlučně pracovaly. Ustaly nejjemnější vibrace, doprovázející vyzařování světelného sloupu, který předtím šlehal ze zádi, protínal tmu jako nekonečně dlouhý ohnivý kord a poháněl hvězdolet. Nepřemožitelný stále letěl subsvětelnou rychlostí, tichý, němý a zdánlivě prázdný.

Potom na sebe začala mrkat světélka z pultů, zalitých růžovým svitem vzdáleného slunce, které zářilo na prostřední obrazovce. Feromagnetické pásky programů se vsouvaly do stále nových přístrojů, přepínače jiskřily a proud plynul vedením s hukotem, který nikdo neslyšel. Elektromotory překonávaly odpor dávno ztuhlých mazadel, rozbíhaly se a z basů přecházely do vysokých tónin. Kadmiové tyče se vysouvaly z pomocných reaktorů, magnetická čerpadla čerpala kapalný sodík do chladicích hadic, pancíř zadních palub se zachvěl a současně slabý šramot uvnitř stěn prozradil, že pohyblivé kontrolní přístroje se už vydaly na mnohakilometrovou cestu, aby překontrolovaly každé spojení pák, hermetičnost trupu a pevnost kovových spojů. Celý kosmický koráb se naplnil šumem a pohybem, pouze jeho posádka ještě spala.

Teprve potom automat, který pohltil pásku s programem, vyslal signál do centrály hibernátoru. Do proudu studeného vzduchu se vmísil budicí plyn. Mezi řady lůžek zavanul z mříže na podlaze teplý vzduch. Avšak lidé se nějak dlouho nechtěli probrat. Někteří pohybovali bezvládně rukama; prázdnotu jejich ledového spánku vyplňovalo blouznění a přeludy. Konečně první z nich otevřel oči. Koráb už byl na to připraven. Dosavadní tmu dlouhých palubních chodeb, výtahových šachet, kajut, řídicí kabiny, pracoven a tlakových komor rozptýlila během několika minut bílá záře umělého dne. Zatímco hibernátor zaplňovaly lidské vzdechy a napůl bezvědomé steny, koráb nečekal, až se posádka probere, a zahájil úvodní manévr brždění. Na hlavní obrazovce se objevily plameny. Dosavadní ticho subsvětelného letu přerušily otřesy. Mohutná síla proudící z brzdných trysek se snažila zabrzdit osmnáct tisíc tun klidové masy Nepřemožitelného, znásobené jeho obrovskou rychlostí. V kartografických kajutách se neklidně třásly sbalené mapy. Tu a tam se pohybovaly špatně upevněné předměty jako oživlé; v kuchyních zarachotilo nádobí, opěradla prázdných křesel se zachvěla, pásy a lana na stěnách kajut se rozhoupaly. Celým korábem, od přídě až k zádi, proběhlo ve vlnách klepání, řinčení skla a kovu. V té době se už z hibernátoru ozýval hluk hlasů; lidé se z nicoty, v níž přebývali sedm měsíců, vraceli zpět do skutečnosti.

Hvězdolet ztrácel rychlost. Planeta zahalená do rudých oblaků zakryla hvězdy. Vypouklé zrcadlo oceánu s odleskem slunce ubíhalo dozadu stále pomaleji. V zorném poli se objevil tmavošedý, krátery posetý kontinent. Lidé na palubě však dosud neviděli nic. Hluboko pod nimi, v gigantickém hnacím ústrojí, vzrůstal tlumený hukot, přetížení strhávalo prsty z pák. Mrak, který se dostal do ohnivého proudu, se ve stříbřitém rtuťovém výbuchu rozpadl a zanikl. Řev motorů na okamžik zesílil. Červenohnědý kotouč se zplošťoval, planeta se měnila v pevninu. Bylo už vidět větrem přesýpané srpky písečných dun. Řeky ztuhlé lávy, rozbíhající se od nejbližšího kráteru jako loukotě kola, zahořely odraženým ohněm raketových trysek, silnějším než sluneční svit.

„Plný výkon v ose. Statický tah.“

Ručičky ciferníků se líně posunuly do druhé části stupnice. Manévr proběhl bez chyby. Hvězdolet jako převrácený vulkán soptící oheň visel půl míle nad zvrásněnou plošinou se skalisky utopenými v písku.

„Plný výkon v ose. Snížit statický tah.“

Bylo už vidět místo, v němž oheň vyrážející z trysek bil kolmo dolů do půdy. Vytryskl tam rudý gejzír písku. Ze zádi vystřelovaly fialové blesky, zdánlivě nehlučné, neboť jejich hřmění pohlcoval silnější řev motorů. Rozdíl potenciálů se vyrovnal, blesky zmizely. Rozezněla se nějaká přepážka, velitel pokynul inženýrovi: rezonance. Odstranit. Nikdo se však nepohnul, motory kvílely, hvězdolet klesal, teď už bez jediného zachvění, jako ocelová hora zavěšená na neviditelných lanech.

„Poloviční výkon v ose. Malý statický tah.“

Jako na opravdovém moři se v kruzích rozbíhaly na všechny strany dýmající vlny pouštního písku. Epicentrum, zasažené z neveliké vzdálenosti plameny z trysek, už nedýmalo. Písek zmizel, změnil se v zrcadlo červených bublin, v kypící jezero roztaveného křemene, v sloup žhavých explozí a nakonec se vypařil. Obnažený starý čedič planety začal měknout.

„Reaktory neutrál. Studený tah.“

Blankytný atomový oheň uhasí. Z trysek vyrazily šikmé proudy borovodíků a naráz poušť, stěny skalních kráterů i mraky nad nimi zalila přízračná zeleň. Čedičovému podloží, na které měla dosednout široká záď Nepřemožitelného, už nehrozilo roztavení.

„Reaktory nula. Studeným tahem k přistání.“

Všechna srdce zabušila prudčeji, hlavy se sklonily nad přístroje, páky se zpotily v sevřených dlaních. Tato slova znamenala, že už není návratu, že nohy stanou na opravdové zemi, i když to bude písek pusté planety. Bude tam však východ a západ slunce, horizont, mraky a vítr.

„Přistání bodové v nadiru.“

Korábem se nesl táhlý řev turbín, které čerpaly pohonné látky. Zelený vějířovitý sloup ohně jej spojoval s dýmající skálou. Na všech stranách se zvedaly mraky písku, oslepily periskopy středních částí, pouze v řídicí kabině se na obrazovkách radarů neustále objevovaly a hasly obrysy krajiny tonoucí v chaosu tajfunu.

„Stop při přistání.“

Oheň zlostně bouřil pod zádí, jež klesala a utlačovala ho milimetr po milimetru, zelené peklo šlehalo dlouhými jazyky do písečných mračen. Mezera mezi zádí a ožehlým čedičem skály se změnila v úzkou štěrbinu, v nitku zeleného plamene.

„Nula, nula. Všechny motory stop.“

Zazněl úder, připomínající ohromný zvon s puklým srdcem. Raketa dosedla. Hlavní inženýr stál s rukama na pákách havarijních trysek: skála nemusela vydržet. Ručičky stopek se pohybovaly dál pravidelným hmyzím pohybem. Velitel chvíli hleděl na ukazatel vertikály; jeho stříbřité světélko se neodchýlilo ani o vlas od červené nuly. Mlčeli. Trysky rozpálené do višňového žáru začaly chladnout a vydávaly přitom charakteristické zvuky, podobné chraptivému sténání. Rudý mrak, vznášející se do výše několika set metrů, klesal. Vynořila se z něj nejprve tupá špička Nepřemožitelného, potom jeho boky, ožehlé třením o atmosféru a drsný, dvojitý pancíř připomínající svou barvou skálu. Rudý prach stále ještě vířil kolem zádi, ale koráb už znehybněl nadobro; stal se součástí planety a nyní kroužil lenivým pohybem trvajícím věky spolu s jejím povrchem pod fialovým nebem, na němž zářily nejjasnější hvězdy, mizející jen v bezprostřední blízkosti červeného slunce.

„Normální postup?“

Astrogátor se narovnal nad palubním deníkem, do kterého vepsal smluvený znak přistání, čas a název planety: „Regis III.“

„Ne, Rohane. Začneme třetím stupněm.“

Rohan se pokusil zakrýt údiv.

„Ano. Ačkoliv…,“ dodal s důvěrností, kterou mu Horpach někdy dovolil, „nechtěl bych být na místě toho, kdo to oznámí posádce.“

Astrogátor, jako by neslyšel slova svého důstojníka, uchopil ho za paži a odvedl k obrazovce jako k oknu. Písek odhrnutý přistávacím manévrem vytvořil mělkou dolinu, lemovanou pohyblivými dunami. Z výšky osmnácti pater hleděli na trojbarevnou plochu obrazovky, zaznamenávající věrný obraz vnějšího světa, na skalnatý hřeben kráteru vzdáleného tři míle. Na západě se ztrácel za horizontem. Na východě se pod jeho stržemi hromadily černé, neproniknutelné stíny. Široké řeky lávy vystupující z písku měly barvu sražené krve. Na nebi, těsně pod horním okrajem obrazovky, planula jediná velká hvězda. Kataklyzma vyvolané přistáním Nepřemožitelného minulo a pouštní vítr, mocný proud vzduchu neustále proudící z rovníkového pásma k pólu planety, vsouval první písečné jazyky pod záď korábu a trpělivě se snažil zajizvit ránu vytvořenou plameny motorů. Astrogátor zapojil vnější mikrofony. Vzdálené skučení větru spolu se zvukem písku narážejícího na pancíř zaplnilo na chvíli řídicí kabinu. Potom vypnul mikrofony a nastalo ticho.

„Takhle to tedy vypadá,“ řekl pomalu. „Ale Kondor se odtud nevrátil, Rohane.“ Rohan zaťal zuby. S velitelem se nemohl hádat. Nalétali spolu mnoho parseků, ale nespřátelili se. Snad byl věkový rozdíl příliš velký, nebo společně překonaná nebezpečí příliš malá. Ten člověk, s vlasy právě tak bílými jako jeho oděv, byl bezcitný. Téměř sto lidí nehnutě setrvávalo na svých místech po skončené úmorné práci, která předcházela let, tři sta hodin brždění kinetické energie nahromaděné v každém atomu Nepřemožitelného, vstup na oběžnou dráhu, přistání. Téměř sto lidí, kteří dlouhé měsíce neslyšeli zvuk větru a naučili se nenávidět prázdnotu tak, jak ji nenávidí pouze ten, kdo ji zná. Ale o tom velitel určitě nepřemýšlel. Přešel pomalu místnost, opřel se o opěradlo křesla a zabručel:

„Nevíme, co to je, Rohane.“

Jeho hlas zazněl náhle ostře:

„Na co ještě čekáte?“

Rohan rychle přistoupil k řídicím pultům, zapojil vnitřní mikrofony a hlasem, v němž se ještě chvělo tlumené pobouření, hlásil:

„Všechny sekce, pozor! Přistání ukončeno. Pozemní operace třetího stupně. Osmá sekce připraví energoboty. Devátá sekce zapojí ochrannou clonu. Technici ochrany na svá stanoviště. Zbytek posádky na určená místa. Konec.“

Jak se tak při řeči díval na zelené oko zesilovače, které pomrkávalo shodně s modulací hlasu, zdálo se mu, že vidí zpocené tváře lidí, jak tuhnou v náhlém úžasu a hněvu. Teprve nyní museli pochopit, teprve nyní začali klít…

„Probíhá pozemní operace třetího stupně, astrogátore,“ řekl a zadíval se na starce, který na něj pohlédl a neočekávaně se koutkem úst usmál:

„Je to teprve začátek, Rohane. Snad ještě dojde na dlouhé procházky při západu slunce, kdo ví…“

Vyňal ze skříně ve zdi tenkou knihu, otevřel ji, položil na bílý pult plný různých pák a řekl:

„Četl jste to?“

„Ano.“

„Jejich poslední signál, zaregistrovaný sedmým hypertranslátorem, došel k nejbližší boji v dosahu Báze před rokem.“

„Znám jeho obsah nazpaměť.,Přistání na Regis III ukončeno. Pouštní planeta typu sub-Delta 92. Sestupujeme na pevninu s použitím operace druhého stupně v rovníkovém pásmu kontinentu Evana.“

„Ano. Ale to nebyl poslední signál.“

„Vím. Čtyřicet hodin nato hypertranslátor zaregistroval sérii impulsů vysílaných zřejmě morseovkou, ale bez jakéhokoliv smyslu, a potom se několikrát opakovaly podivné zvuky. Haertel je nazval ‚mňoukáním koček tahaných za ocas‘.“

„Ano…,“ řekl astrogátor, ale bylo zřejmé, že neposlouchá. Znovu se zastavil před obrazovkou. Na spodním okraji zorného pole se z rakety vysunula nakloněná rampa, po níž se vyrovnaně jako na přehlídce sunuly energoboty, třicetitunové stroje, opatřené ohnivzdorným silikonovým pancířem. Cestou se jejich stěny rozevíraly a tím zvětšovaly své obrysy. Sotva sjely z rampy, propadaly se do písku, brázdily však s jistotou duny, které už vítr navál kolem Nepřemožitelného. Střídavě se rozjížděly na všechny strany, takže za deset minut byl celý obvod korábu obklopen řetězem kovových želv. Pak energoboty znehybněly a začaly se pomalu zahrabávat do písku, takže po chvíli pouze lesklé skvrnky rovnoměrně rozmístěné po rudých úbočích dun vyznačovaly místa, kde vyčnívaly kopule Diracových emitorů. Ocelová podlaha řídicí kabiny, pokrytá pěnovou hmotou, se otřásla. Těly lidí proběhlo krátké, sotva postřehnutelné zachvění, které ihned zaniklo; ještě chvíli mravenčila ve svalech křeč a obraz okolí se rozmazal. Tento jev netrval ani půl vteřiny. Nastalo opět ticho, přerušované jen vzdáleným bzučením běžících motorů. Poušť, černorudé skály, řady líně se převalujících písečných vln na obrazovkách se opět zaostřily a všechno bylo jako předtím, jen nad Nepřemožitelným se rozklenula neviditelná kopule silového pole, zabraňující přístupu ke korábu. Z rampy sestupovali kovoví krabi s anténami, které se pohybovaly střídavě vlevo a vpravo. Inforoboty, mnohem větší než emitory pole, měly ploché trupy a do stran ohnuté kovové nohy. Vázly v písku a se zdánlivou ošklivostí z něj vytahovaly hluboko zapadající končetiny. Nakonec zaujaly místa v mezerách řetězce energobotů. Jak se operace rozvíjela, vyskakovala na matném pozadí hlavního pultu kontrolní světélka a stupnice nazelenale svítily jako desítky nehybných kočičích očí. Ručičky byly všude na nule a dokazovaly, že se nic nesnaží proniknout neviditelnou přehradou silového pole. Jen ukazatel dispozice výkonu stoupal stále výš a míjel červené rysky gigawattů.

„Půjdu si teď dolů něco sníst. Pokračujte podle programu, Rohane!“ řekl náhle unaveným hlasem Horpach a odtrhl se od obrazovky.

„Na dálku?“

„Jestli vám na tom záleží, můžete někoho poslat… nebo jít sám.“

Astrogátor otevřel dveře a odešel. Rohan ještě na okamžik zahlédl jeho profil ve slabém světle výtahu, který sjel nehlučně dolů. Podíval se na stupnici ukazatele pole. Nula. Vlastně se mělo začít fotogrammetrií, pomyslel si. Kroužit kolem planety tak dlouho, až budeme mít kompletní soubor snímků. Snad bychom tímto způsobem něco objevili. Pozorování pouhým okem z oběžné dráhy nemá valnou cenu; kontinent není moře a všichni pozorovatelé nemají postřeh námořníka ve strážním koši. Jiná věc je, že kompletní soubor snímků můžeme získat za měsíc nebo jen o málo dřív.

Výtah se vrátil. Rohan nasedl a sjel do šesté sekce. Velká chodba před tlakovou komorou byla plná lidí, kteří tu vlastně neměli co dělat, tím spíš, že signály ohlašující oběd se opakovaly už asi čtvrt hodiny. Rozestupovali se před ním.

„Jordan a Blank. Půjdete se mnou ven.“

„Těžké skafandry, navigátore?“

„Ne. Pouze kyslíkové masky. A jeden robot. Nejlépe některý z arktanů, aby nám neuvázl v tom proklatém písku. Co tu vlastně všichni stojíte? Nemáte hlad?“

„Rádi bychom ven…“

„Aspoň na chviličku…“

Zvedl se šum hlasů.

„Jen klid, chlapci. Na výlety také dojde. Teď máme třetí stupeň.“ Rozcházeli se neochotně. Současně se ze šachty nákladního výtahu vynořil jeřáb s robotem, který o hlavu převyšoval nejurostlejší lidi. Jordan a Blank, už s kyslíkovými přístroji, se vraceli na elektrickém vozíku — zahlédl je, když se opíral o zábradlí chodby, která se po přistání změnila ve svislou šachtu. Cítil nad sebou i pod sebou rozsáhlé vrstvy kovu, kdesi dole pracovaly pomalé transportéry, slyšel slabý šumot hydraulického rozvodu. Z hloubky čtyřicetimetrové šachty rovnoměrně vanul z klimatizátorů strojovny studený filtrovaný vzduch.

Dva lidé z obsluhy jim otevřeli dveře komory. Rohan si automaticky upravil popruhy a zkontroloval, jak přiléhá maska. Jordan a Blank vstoupili za ním; potom plech těžce zaskřípal pod váhou robota. Vzduch nasávaný do korábu pronikavě zasyčel. Otevřel se vnější uzávěr. Nákladní rampa byla o čtyři patra níže. Aby se dostali dolů, použili lidé malý jeřáb, který vysunuli z pancíře a který sahal až k rampě. Kabina výtahu neměla stěny. Venkovní vzduch byl chladnější než vzduch uvnitř Nepřemožitelného. Všichni čtyři nastoupili a měkce sjeli z jedenáctipatrové výšky, míjejíce jednotlivé části trupu. Rohan mechanicky kontroloval jejich vzhled. Mimo dok není tak často příležitost prohlížet loď zvenčí. Nadřela se dost, pomyslel si, když viděl šrámy od meteoritů. Pancéřové pláty ztratily lesk jako po naleptání silnou kyselinou. Výtah měkce dosedl na vlny navátého písku. Seskočili a hned zapadli až po kolena. Pouze robot určený k výzkumům na zasněžených pláních kráčel na svých širokých chodidlech jako kachna směšným, ale jistým krokem. Rohan mu přikázal, aby se zastavil, a sám s lidmi pozorně prohlížel ústí trysek na zádi, pokud byly zvenčí dostupné.

„Prospěje jim malý výbrus a profouknutí,“ prohlásil. Teprve potom si všiml obrovského stínu, který koráb vrhal. Jako široká cesta se táhl přes duny osvětlené zapadajícím sluncem. V pravidelnosti písečných vln byl zvláštní klid. Jejich úpatí zaléval modrý stín, vrcholky růžověly v soumraku a tato teplá, jemná červeň mu připomněla barvy, které kdysi viděl v obrázkové knize pro děti. Tak byla neskutečná. Pomalu přenášel pohled z vlny na vlnu a nalézal přitom pokaždé jiný odstín broskvové barvy. Písečné vlny přerušovaly černé stíny, které se v dálce měnily v šedavou žluť, obklopenou hrozivě čnějícími sopečnými útesy. Tak stál a jen se díval, zatímco jeho lidé beze spěchu, pohyby zautomatizovanými dlouholetým výcvikem, prováděli základní měření, odebírali do malých kontejnerů vzorky vzduchu a písku, měřili radioaktivitu půdy přenosnou sondou, jejíž vrtnou věž přidržoval arktan. Rohan si jich nevšímal: Maska kryla pouze nos a ústa, oči a celou hlavu měl volné, poněvadž sňal měkkou ochrannou přílbu. Cítil vítr ve vlasech a na tváři lechtání jemných zrníček písku, který padal za okraj masky. Neklidné poryvy větru mu cloumaly nohavicemi kombinézy. Velký kotouč slunce, do něhož se bylo možné dívat bez následků skoro vteřinu, visel nyní přímo za špičkou rakety. Vítr táhle svištěl, silové pole totiž nebránilo pohybu plynů, Rohan nemohl tedy postřehnout, kde vyvstává z písku neviditelná stěna pole. Obrovský prostor, který obsáhl zrakem, byl mrtvý, jako by sem nikdy nevkročila lidská noha, jako by to nebyla planeta, která pohltila hvězdolet třídy Nepřemožitelného i s jeho osmdesátičlennou posádkou, obrovské, zkušené plavidlo v prázdnotě, plavidlo schopné vyvinout ve zlomku vteřiny energii miliard kilowatt, přeměnit ji v energetické pole, kterým nepronikne žádné materiální těleso, zkoncentrovat ji do všeničícího záření o hvězdné teplotě, které může sežehnout horský řetěz nebo vysušit moře. A přece tu zahynul onen ocelový organismus, vybudovaný na Zemi, výsledek mnohaletého technického rozvoje, a zanikl neznámým způsobem, beze stopy, bez signálu SOS, jako by se rozplynul v té rezavé a šedé poušti.

A celý kontinent vypadá stejně, pomyslel si. Pamatoval si jej dobře. Prohlížel si shora krátery a registroval jediný pohyb mezi nimi — způsobovala ho oblaka, která vrhala své stíny mezi nekonečné vlny písku.

„Aktivita?“ zeptal se, aniž se obrátil.

„Nula nula dva,“ odpověděl Jordan a zvedl se z pokleku. Tvář mu zčervenala, oči se leskly. Maska zkreslovala zvuk hlasu.

To je méně než nic, pomyslel si. Nemohli zhynout pro takovou neopatrnost, automatické přístroje by vyhlásily poplach, i kdyby se nikdo nestaral o stereotyp průzkumů.

„Atmosféra?“

„Dusíku sedmdesát osm procent, argonu dvě procenta, kysličníku uhličitého nula, metanu čtyři procenta, zbytek je kyslík.“

„Šestnáct procent kyslíku? Určitě?“

„Určitě.“

„Radioaktivita vzduchu?“

„Prakticky nula.“ To bylo divné. Tolik kyslíku! Tato zpráva jej elektrizovala. Přešel k robotovi, který mu okamžitě ukázal kazetu s analyzátory. Snad se pokoušeli obejít bez kyslíkových přístrojů, napadlo jej nesmyslně, vždyť věděl, že tak to nebylo. Občas se sice stávalo, že některý člověk, víc než ostatní trápený touhou po návratu, si sundal masku — okolní vzduch vypadal přece tak čistý, tak svěží — a otrávil se. To se však mohlo přihodit jednomu, nanejvýš dvěma.

„Máte už všechno?“ zeptal se.

„Ano.“

„Vraťte se,“ řekl.

„A vy?“

„Já tu ještě zůstanu. Vraťte se,“ opakovat netrpělivě. Chtěl zůstat konečně sám. Blank si hodil na záda kontejnery, Jordan podal robotovi sondu a oba odešli brodíce se pískem; arktan šel za nimi, zezadu podobný maskovanému člověku.

Rohan přistoupil k nejbližší duně. Z písku vyčnívalo rozšířené ústí emitoru, který vytvářel ochranné silové pole. Ne proto, aby zkontroloval jeho funkci, ale prostě z dětinského nápadu nabral hrst písku a hodil ji před sebe. Písek narazil na jakési neviditelné sklo a sesypal se k zemi.

Ruce ho svrběly, aby si sundal masku. Znal to dobře. Vyplivnout plastický náustek, strhnout pásky, naplnit celou hruď vzduchem, zalknout se jím. Je to se mnou špatné, pomyslel si a pomalu se vracel ke korábu. Prázdná kabina výtahu čekala, s podlahou měkce zabořenou do písku. Vítr ji už stačil za několik minut jeho nepřítomnosti pokrýt tenkou vrstvičkou navátého písku.

Teprve v hlavní chodbě páté sekce pohlédl na nástěnný informátor. Velitel byl v řídicí kabině. Spěchal nahoru.

„Jedním slovem — idyla?“ shrnul astrogátor jeho slova. „Žádná radioaktivita, žádné spory, bakterie, plísně, viry, nic — pouze ten kyslík. Pro všechny případy je třeba dát vzorky mikrobiologům.“

„Už jsou v laboratoři. Život se tu možná rozvíjí na jiných kontinentech,“ poznamenal Rohan nepřesvědčivě.

„Pochybuji. Oslunění mimo rovníkovou oblast je slabé; nevšiml jste si mohutnosti polárních čepiček? Ručím za to, že je tam osm, možná deset kilometrů silná ledová vrstva. To spíš oceán, nějaké řasy a chaluhy, ale proč život nevyšel z vody na souš?“

„Budeme se muset do té vody podívat,“ řekl Rohan.

„Je předčasné ptát se našich lidí, ale planeta mi připadá stará. Takové shnilé vejce musí mít šest miliard let. Ostatně slunce má období nádhery už také za sebou. Je to už jen červený trpaslík. Ta nepřítomnost života na pevnině je zarážející. Zvláštní druh evoluce, která nesnáší souš. To by vysvětlilo přítomnost kyslíku, ale ne případ Kondora.“

„Nějaké formy života, nějaké bytosti skrývající se v oceáně, které vytvořily civilizaci na jeho dně,“ nadhodil Rohan. Oba hleděli na velikou mapu planety v Mercatorově projekci, dosti nepřesnou, neboť byla nakreslena podle údajů automatických sond z minulého století. Zobrazovala pouze obrysy hlavních kontinentů a moří, hranice polárních oblastí a několik největších kráterů. V síti protínajících se poledníků a rovnoběžek zářil pod osmým stupněm jižní šířky červeným kroužkem vyznačený bod — místo, na kterém přistáli. Astrogátor netrpělivě posunul papíry na stole.

„Tomu sám nevěříte. Tressor nemohl být hloupější než my, žádným podmořským bytostem by nepodlehl. To je nesmysl. A vůbec, kdyby opravdu existovaly rozumné vodní bytosti, jedna z prvních věcí, kterou by podnikly, by bylo ovládnutí souše. Třeba ve skafandrech naplněných vodou. To je opravdu nesmysl,“ opakoval, ne proto, aby definitivně zamítl Rohanovu koncepci, ale protože už přemýšlel o něčem jiném.

„Počkáme tu nějaký čas,“ rozhodl konečně a dotkl se spodního okraje mapy, která se ihned svinula a zmizela v jedné z poliček velkého regálu. „Počkáme a uvidíme.“

„A co když neuvidíme nic?“ zeptal se Rohan opatrně. „Budeme je hledat?“

„Rohane, mějte rozum. Šestý hvězdný rok a takové…,“ astrogátor hledal vhodný výraz, nenašel jej a nahradil jej neurčitým pohybem ruky. „Planeta je velká jako Mars. Jak je máme hledat? Mám na mysli Kondora,“ opravil se.

„Hm ano, půda je železitá,“ přiznal neochotně Rohan. Analýzy prokázaly velký obsah kysličníku železa v písku. Feroindukční přístroje byly k ničemu. Nevěděl, co říci, a proto mlčel. Byl přesvědčen, že velitel nakonec najde nějaké východisko. Nevrátí se přece s prázdnýma rukama, bez výsledků. Čekal a hleděl na Horpachovo husté obočí.

„Upřímně řečeno, nevěřím, že by to osmačtyřicetihodinové čekání k něčemu bylo, ale předpis je předpis,“ svěřil se neočekávaně astrogátor. „Sedněte si, Rohane. Stojíte nade mnou jako ztělesněná výčitka svědomí. Regis je nejpitomější místo, jaké si jen dovedu představit. Nehodí se k ničemu. Nevím, proč sem byl Kondor vyslán — ostatně už se stalo.“

Umlkl. Měl špatnou náladu a jako vždy se stával hovorným. Ochotně se pouštěl do diskusí, i důvěrných, což bylo pokaždé trochu nebezpečné, protože každou chvíli mohl přerušit debatu nějakou jedovatostí.

„Zkrátka, tak či onak, musíme něco dělat. Víte co? Vyšleme pár malých sond na rovníkovou oběžnou dráhu. Ale aby byla opravdu kruhová a nízká. Takových sedmdesát kilometrů.“

„To je ještě v dosahu ionosféry,“ protestoval Rohan. „Shoří po několika obletech.“

„Ať shoří. Ale předtím vyfotografují co se dá. Dokonce bych radil riskovat šedesát kilometrů. Shoří možná už při desátém obletu, ale pouze snímky z takové výšky mohou něco přinést. Víte, jak vypadá raketa z výšky sto kilometrů nejlepším teleobjektivem? Špendlíková hlavička je vedle ní horský masiv. Hned to… Rohane!“

Na tento výkřik se navigátor obrátil, už ode dveří. Velitel hodil na stůl protokol s výsledky analýz.

„Co je to!? Co je to zase za blbost? Kdo to psal?“

„Automat. O co jde?“ zeptal se Rohan a snažil se zachovat klid, neboť i v něm se už probouzela zlost. Bude mi tady teď nadávat! pomyslel si a vracel se úmyslně pomalu.

„Čtěte. Tady. Ano, tady.“

„Čtyři procenta metanu,“ přečetl Rohan. Náhle ztuhl.

„Čtyři procenta metanu, že? A šestnáct kyslíku? Víte, co to je? Výbušná směs! Můžete mi vysvětlit, proč celá atmosféra nevybuchla, když jsme přistáli s borovodíky?“

„Skutečně… nerozumím tomu,“ vykoktal Rohan. Přistoupil rychle k pultu vnější kontroly, vpustil do přístrojů trochu venkovní atmosféry, a zatímco astrogátor v zlověstném mlčení přecházel sem a tam, díval se, jak analyzátory horlivě poklepávají skleněnými nádobkami.

„Tak co je?“

„Totéž. Metanu čtyři procenta… kyslíku šestnáct,“ řekl Rohan. Ve skutečnosti vůbec nechápal, jak je to možné, cítil však zadostiučinění: přinejmenším mu Horpach teď nebude moci nic vyčítat.

„Ukažte? Hm. Metanu čtyři, no, ať mě čert… dobrá. Vyšlete sondy na oběžnou dráhu a potom přijďte do malé laboratoře. Ostatně, nač máme odborníky! Ať si lámou hlavy!“

Rohan sjel dolů, zavolal dva raketové techniky a opakoval jim astrogátorův příkaz. Potom se vrátil na druhou sekci. Byly tu umístěny laboratoře a pracovny vědců. Postupně míjel úzké, do kovových dveří zasazené tabulky se dvěma písmeny: H. I., H. F., H. T., H. B a celou řadu jiných. Dveře malé laboratoře byly otevřeny dokořán; monotónní hlasy vědců občas přehlušoval astrogátorův bas. Rohan stanul na prahu. Byli tu všichni „hlavní": hlavní inženýr, biolog, fyzik, lékař i všichni technici ze strojovny. Astrogátor, který nyní mlčel, seděl v krajním křesle pod příručním elektronickým počítacím strojem a opálený Moderon se založenýma, téměř dívčíma rukama vysvětloval:

„Nejsem specialista v chemii plynů, ale tady asi nejde o obyčejný metan. Energie vazby je jiná, liší se sice v setinách, ale liší. Reaguje s kyslíkem jen v přítomnosti katalyzátorů a značně pomalu.“

„Jakého původu je ten metan?“ zeptal se Horpach.

„Uhlík je rozhodně organického původu. Není ho sice příliš mnoho, ale nepochybuji…“

„A izotopy? Jak starý je ten metan?“

„Dva až patnáct miliónů let.“

„To je trochu široké rozpětí!“

„Měli jsme na to půl hodiny. Nic víc teď nemohu říci.“

„Doktore Quastlere! Odkud pochází ten metan?“

„Nevím.“

Horpach se postupně podíval na svoje odborníky. Předpokládali, že vybuchne, ale on se náhle usmál.

„Pánové, jsme přece zkušení lidé. Nelétáme spolu první den. Prosím o váš názor. Co máme teď dělat? Čím začít?“

Poněvadž nikdo se nedral o slovo, biolog Joppe, jeden z mála, kteří se nebáli Horpachova hněvu, pohlédl klidně veliteli do očí a řekl:

„To není obyčejná planeta třídy Sub-Delta 92. Kdyby taková byla, Kondor by nezmizel. Poněvadž měl na palubě odborníky stejně kvalitní jako jsme my, jediná věc, kterou víme určitě, je to, že jejich znalosti nestačily k tomu, aby zabránily katastrofě. Z toho plyne závěr, že musíme zachovávat třetí stupeň a zkoumat pevninu i oceán. Myslím, že je třeba zahájit geologické vrty a současně se zabývat zdejší vodou. Všechno ostatní by byly hypotézy; v této situaci si nemůžeme dovolit takový luxus.“

„Dobrá.“ Horpach stiskl zuby. „Vrty v obvodu silového pole nejsou problém. Zařídí to doktor Novik.“

Hlavní geolog přikývl.

„Pokud jde o oceán… jak daleko je pobřeží, Rohane?“

„Asi dvě stě kilometrů,“ odvětil navigátor, vůbec nepřekvapen tím, že velitel ví o jeho přítomnosti, třebaže jej nevidí; Rohan stál u dveří, pár kroků za jeho zády.

„Trochu daleko. Ale nebudeme už Nepřemožitelným hýbat. Vezměte tolik lidí, kolik uznáte za vhodné, Rohane, Fitzpatrika, ještě nějakého oceánologa a šest rezervních energobotů. Pojedete s tím ke břehu. Pracovat budete pouze pod ochranou silového pole; žádné výlety po moři, žádné potápění. Automaty také neplýtvejte, nemáme jich mnoho. Jasné? Můžete tedy začít. Aha, ještě něco. Je zdejší vzduch vhodný k dýchání?“

Lékaři si mezi sebou šeptali.

„V podstatě ano,“ řekl konečně Stormont, ale málo přesvědčivě.

„Co znamená to ‚v podstatě’? Lze jej dýchat?“

„Takové množství metanu není zanedbatelné. Po určité době se krev nasytí a mohou nastat mozkové příznaky. Omámení… ale teprve za hodinu, možná za několik hodin.“

„A nepostačí nějaký absorbér metanu?“

„Ne. Nevyplatí se vyrábět absorbéry, bylo by je totiž třeba často měnit a kromě toho je procento kyslíku dost nízké. Osobně jsem pro kyslíkové přístroje.“

„Hm. Ostatní také?“

Witte a Eldjarn přikývli. Horpach vstal.

„Tak začneme. Rohane! Co je se sondami?“

„Hned je začneme vypouštět. Mám ještě překontrolovat jejich dráhy?“

„Ano.“

Rohan vyšel a nechal hluk laboratoře za sebou. Když vyšel do řídicí kabiny, slunce už zapadalo. Na pozadí tmavé, purpurové fialové úseče jeho disku se rýsoval na horizontu nepřirozeně výrazný zubatý obrys kráteru. Nebe, v této části galaxie plné hvězd, se teď zdálo ještě větší. Stále níže se objevovala velká souhvězdí. Rohan se spojil s kabinou na odpalování sond ve špičce korábu. K vystřelení byla připravena první dvojice fotosatelitů. Další měla následovat po hodině. Nazítří měly denní i noční fotografie obou polokoulí planety poskytnout obraz celého rovníkového pásma.

„Minuta třicet jedna… azimut sedm. Navádím…,“ opakoval zpěvavý hlas v reproduktoru. Rohan ho ztišil knoflíkem a otočil křeslo ke kontrolnímu pultu. Nikomu by to nepřiznal, ale vždy jej bavila hra světel při vystřelování sondy na oběžnou dráhu kolem planety. Nejdříve vzplanula rubínová, bílá a modrá kontrola boosteru. Potom zatikal startovní automat. Když umlkl, celý trup korábu se slabě zachvěl a poušť na obrazovkách ozářil fosforeskující záblesk. S vysokým hvizdem vylétla ze špičky miniaturní střela a zalila hvězdolet proudem světla. Záblesky vzdalujícího se boosteru tančily po úbočích dun stále slaběji, až konečně uhasly. Teď už nebylo sondu ani slyšet, zato pult zachvátila světelná horečka. Ze šera spěšně vyskakovala oválná světélka balistické kontroly, souhlasně jim přitakávaly žárovky dálkového řízení, potom se objevily jako barevné vánoční stromky signály postupného odpadání spálených stupňů a nakonec nad celým tím duhovým mraveništěm vzplanul bílý čtverec, znamení, že se satelit dostal na oběžnou dráhu. Uprostřed jeho sněžně lesklého povrchu se objevil šedý ostrůvek, který se změnil v číslo 67. To byla výška letu. Rohan překontroloval prvky dráhy, ale perigeum i apogeum byly v určených mezích. Neměl zde už nic na práci. Podíval se na palubní chronometr, který ukazoval osmnáct hodin, potom na svoje hodinky s místním časem — jedenáct hodin v noci. Zavřel na chvíli oči. Měl radost z toho výletu k oceánu. Rád pracoval sám. Byl ospalý a hladový. Chvíli uvažoval, zda nemá polknout osvěžující tabletku, ale rozhodl se, že postačí večeře. Vstal a pocítil únavu, podivil se a tento údiv jej trochu osvěžil. Sjel dolů do jídelny. Byli tam už dva řidiči vznášedel, jeden z nich byl Jarg, kterého měl rád pro jeho neustále dobrou náladu, byl tam i Fitzpatrik se dvěma kolegy, Brozou a Koechlinem. Dojídali už večeři, když si Rohan teprve objednal horkou polévku a ze skříňky ve stěně si vzal chléb a láhev nealkoholického piva. Nesl si to na tácku ke stolu, když se podlaha lehce zachvěla. Nepřemožitelný vystřelil další satelit.

Velitel jim nedovolil jet v noci. Vyjeli tedy v pět hodin místního času, krátce před východem slunce. Podobnému pochodu říkali pohřební průvod, z bezpečnostních důvodů měl totiž pevně stanovené pořadí a byl únavně pomalý. Zahajovaly a uzavíraly jej energoboty, které elipsoidním silovým polem chránily všechny stroje uvnitř: univerzální vznášedla, vozy s radiostanicemi a radarem, kuchyni, transportér se skládacím hermetickým obydlím a malý laser přímého dosahu na housenkových pásech, nazývaný všeobecně sídlo. Rohan se usadil společně se třemi vědci v předním energobotu, což bylo značně nepohodlné, neboť se tam stěží vešli; jen tak však měli dojem normálního cestování. Rychlost bylo nutno přizpůsobit nejpomalejším strojům kolony, tedy energobotům. Jízda nebyla příjemná. Housenkové pásy vrzaly a řinčely, turbínové motory kvílely jako komáři velikosti slona a celý energobot plul jako těžká šalupa po vlnách. Černá jehla Nepřemožitelného se rychle skryla za obzorem. Nějakou dobu jeli ve vodorovných paprscích studeného a jako krev červeného slunce jednotvárnou pouští, potom písku ubývalo a vystupovaly z něj šikmé stěny skal, které museli objíždět. Kyslíkové masky spolu s vytím motorů nepovzbuzovaly k hovoru. Pozorovali pečlivě obzor, ale obraz byl stále stejný — nakupené skály, velké zvětralé balvany, v jednom místě se začala rovina svažovat a na dně mělké kotliny se objevil napůl vyschlý potok s vodou rudou odleskem červeného slunce. Štěrk na obou březích potoka dokazoval, že průtok vody se někdy značně zvyšuje. Na chvíli se zastavili, aby si prohlédli vodu. Byla čistá, dosti tvrdá, s příměsí kysličníků železa a nepatrnými stopami sirníku. Rozjeli se dále, teď už o něco rychleji, protože pásy se pohybovaly po kamenitém podloží. Na západě se zvedaly nevysoké svahy. Poslední stroj udržoval stálé spojení s Nepřemožitelným, antény radarů se otáčely, členové obsluhy si upravovali sluchátka, seděli u obrazovek a pojídali tabletky koncentrátu; občas vyletěl zpod některého vznášedla kámen, vymrštěn vzdušným vírem, a skákal po štěrku jako živý. Potom cestu zahradilo nízké holé návrší. Odebrali pár vzorků a Fitzpatrik křikl na Rohana, že křemík je organického původu. Nakonec, když se před nimi jako modročerná čára objevilo moře, nalezli i vápník. Sjeli ke břehu po malých oblázcích. Horký dech stroje, skřípění pásů, vytí turbín, to všechno náhle ztichlo, když se objevil asi sto metrů od nich oceán, zblízka zelenavý a na pohled docela pozemský.

Nyní začalo dost složité manévrování, protože k ochraně pracovní skupiny bylo třeba zavést přední energobot dost hluboko do vody. Utěsněný stroj, řízený z druhého energobotu, vjel do vln, které bouřily a pěnily, až se stal jen stěží viditelným stínem v hlubině; teprve potom na signál vyslaný z ústředního stanoviště vysunul zatopený kolos nad hladinu Diracův emitor. Teprve když se pole ustálilo a přikrylo neviditelným příklopem část břehu a pobřežních vod, začal vlastní výzkum.

Oceán nebyl tak slaný jako na Zemi, analýzy však nepřinesly žádné překvapivé výsledky. Po dvou hodinách věděli zhruba totéž co na začátku. Vyslali tedy dvě dálkově řízené televizní sondy na širé moře a sledovali jejich pohyb na obrazovkách. Teprve když zmizely z obzoru, oznámily první skutečnou novinku. V oceáně žily organismy podobné rybám. Od sondy však prchaly obrovskou rychlostí a hledaly záchranu v hlubinách. Echologové určili hloubku oceánu v tomto místě prvního setkání s živými tvory na sto padesát metrů.

Broza si umínil, že musí chytit aspoň jednu takovou rybu. Lovili tedy; sondy pronásledovaly stíny míhající se v zeleném šeru, střílely elektrickými náboji, ale údajné ryby projevily nepochopitelnou obratnost v manévrování. Nakonec se jim podařilo jednu zasáhnout. Sondu, která ji zachytila do svých kleští, okamžitě přivolali ke břehu; Koechlin a Fitzpatrik zatím řídili druhou, která sbírala vzorky vláken vznášejících se ve vlnách, o nichž se domnívali, že je to nějaký druh chaluh či řas. Konečně ji poslali až na dno, do hloubky čtvrt kilometru. Silný proud u dna velmi ztěžoval ovládání sondy, protože ji stále odnášel mezi balvany. Nakonec se však podařilo několik z nich odvalit, a jak správně předpokládal Koechlin, sídlila pod nimi celý kolonie pružných štětinatých tvorů.

Když se obě sondy vrátily a biologové se dali do práce, Rohan, Jarg a pět ostatních pojedli první teplé jídlo toho dne v nově postaveném domku, kde si také mohli sundat nepříjemné masky.

Čas do večera strávili tak, že sbírali vzorky minerálů, zkoumali radioaktivitu dna, intenzitu záření a vykonávali stovky podobných zdlouhavých prací, které však bylo třeba udělat svědomitě, ba pedanticky, jestliže měly přinést hodnověrné výsledky.

Do soumraku byly téměř všechny práce ukončeny, a když zavolal Horpach, mohl Rohan s klidným svědomím odejít k rádiu. Oceán byl plný živých organismů, které se však vyhýbaly pobřežní oblasti. V těle pitvané a zkoumané ryby nenašli nic zvláštního. Vývoj na planetě probíhal podle odhadu stovky miliónů let. Objevili značné množství zelených chaluh, což objasňovalo přítomnost kyslíku v atmosféře. Rozdělení živých organismů na rostlinné a živočišné bylo typické; typické byly také kostní struktury obratlovců. Jediným orgánem zjištěným u ulovené ryby, jehož pozemskou obdobu biologové neznali, byl zvláštní smysl, citlivý na velmi nepatrné změny intenzity magnetického pole. Horpach přikázal celé výpravě, aby se co nejrychleji vrátila, a nakonec oznámil novinku: pravděpodobně se po dařilo na fotografickém snímku nalézt místo přistání zmizelého Kondora.

Přes protesty biologů, kteří tvrdili, že by jim nestačilo ani několik týdnů pro další výzkumy, byl domek demontován, motory spuštěny a kolona se pohnula na severozápad. Rohan nemohl oznámit žádné podrobnosti o Kondorovi, protože je sám neznal. Chtěl být co nejrychleji zpátky, neboť tušil, že velitel rozděluje další úkoly, slibující možná četné objevy. Samozřejmě bude třeba především prozkoumat místo údajného přistání Kondora. Rohan tedy ždímal ze strojů všechno, a návrat byl provázen ještě pekelnějším řevem housenkových pásů. Když nastala tma, rozsvítily se velké reflektory strojů; byl to pohled neobvyklý a dokonce hrozivý — každou chvíli se v pohyblivých sloupech světla vynořily ze tmy nestvůrné, zdánlivě se pohybující siluety obrů. Byly to však jen skály, poslední pozůstatky po zvětralém horském masivu. Několikrát se museli zastavit u hlubokých rozsedlin zejících v čediči. Nakonec, už hodně dlouho po půlnoci, uviděli ze všech stran osvětlený lesklý trup Nepřemožitelného. V silovém poli se na všechny strany pohybovaly řady strojů; vykládaly se zásoby, palivo, pod nákladní rampou stály v oslepujícím světle reflektorů skupinky lidí. Už zdálky slyšeli ohlasy tohoto mravenčího hemžení. Nad sloupy světel se vznášel mlčící trup hvězdoletu.

Modravá světla vyznačila průchod v silové ochraně a vozy pokryté silnou vrstvou prachu vjely jeden za druhým doprostřed kruhového prostranství. Ještě než Rohan seskočil na zem, už volal na jednoho z nejblíže stojících lidí, v němž poznal Blanka, co je s Kondorem.

Ale bocman nevěděl nic o údajném objevu. Rohan se toho od něj mnoho nedozvěděl. Než čtyři satelity shořely v hustých vrstvách atmosféry, pořídily jedenáct tisíc snímků, které byly postupně přeneseny na speciálně leptané destičky v kajutě kartografii. Aby neztrácel čas, zavolal si Rohan technika kartografii Eretta a při sprchování se ho vyptával na vše, co se stalo na lodi. Erett byl jedním z těch, kteří hledali na získaném filmu Kondora. Toto zrníčko oceli v oceánech písku hledalo asi třicet lidí; kromě planetologů byli k tomuto účelu zmobilizováni kartografové, radaroví operátoři a všichni piloti. Celý den i noc střídavě prohlíželi fotografie a zaznamenávali souřadnice každého podezřelého bodu. Ale zpráva, kterou oznámil Rohanovi velitel, byla mylná. Považovali za Kondora neobyčejně vysokou skalní jehlu, která vrhala stín překvapivě podobný skutečnému stínu rakety. O osudu Kondora nevěděli tedy nic nového. Rohan se chtěl hlásit u velitele, ale ten se už odebral k odpočinku. Odešel tedy do své kajuty. Ač byl unaven, nemohl dlouho usnout. Když ráno vstal, astrogátor mu vzkázal po Ballminovi, vedoucím planetologů, aby poslal získaný materiál do hlavní laboratoře. V deset hodin pocítil Rohan takový hlad, že sjel na druhou sekci do malé jídelny radarových operátorů. Právě když dopíjel kávu, dostihl ho tam Erett.

„Už ho máte?“ zeptal se při pohledu na kartografovu vzrušenou tvář.

„Ne. Ale našli jsme něco většího. Pojďte se mnou, astrogátor vás volá…“

Rohanovi se zdálo, že zasklená klec výtahu se pohybuje neuvěřitelně pomalu. V setmělé kajutě vládlo ticho, bylo slyšet jen šum elektrických přístrojů a z podavače vylézaly stále nové snímky, vlhké a lesklé, kterým nikdo nevěnoval pozornost. Dva technici připravili epidiaskop a zhasli poslední světla v okamžiku, kdy Rohan otevřel dveře. Uprostřed shromáždění postřehl bílou hlavu astrogátora. Hned nato se rozzářilo plátno spuštěné se stropu. V nastalém tichu přešel Rohan co nejblíže k velké, jasné ploše.

Černobílý snímek nebyl zrovna nejkvalitnější. V okolí drobných, nepravidelně rozmístěných kráterů se rýsovala holá planina, z jedné strany přerušená čarou tak rovnou, jako by tam skály uřízl nějaký obrovský nůž; to bylo pobřeží, neboť zbytek snímku zaplňovala jednolitá čerň oceánu. Nedaleko od břehu se rozprostírala mozaika poměrně nejasných tvarů, která byla na dvou místech zakryta šmouhami oblaků. Ale i tak bylo nepochybné, že zvláštní, v detailech rozmazaný útvar není geologického původu.

Město…, pomyslel si vzrušeně Rohan, ale nahlas to neřekl. Všichni stále zachovávali mlčení. Technik u epidiaskopu se marně snažil zaostřit obraz.

„Byly poruchy při příjmu?“ přerušil ticho klidný hlas astrogátora.

„Ne,“ odpověděl Ballmin ze tmy. „Příjem byl čistý, ale toto je jeden z posledních snímků třetí sondy. Osm minut po jeho vyslání přestala odpovídat na signály. Je možné, že snímek byl zhotoven objektivy poškozenými zvýšenou teplotou.“

„Kamera nebyla výš než sedmdesát kilometrů,“ ozval se jiný hlas, náležející zřejmě Maltovi, jednomu z nejschopnějších planetologů. „Odhadl bych ji na padesát pět až šedesát kilometrů… Podívejte se…“ Jeho silueta částečně zakryla plátno. Přiložil k obrazu průhlednou plastickou šablonu s vyznačenými ryskami a přeměřil postupně několik kráterů ve druhé polovině snímků. „Jsou zřetelně větší než na předcházejících fotografiích. Ostatně,“ dodal, „to není důležité. Tak či onak…“

Nedokončil, ale všichni pochopili, co chtěl říci: že brzy zkontrolují přesnost fotografie, až prozkoumají tuto část planety. Nějakou chvíli se ještě dívali na obraz na plátně. Rohan si už nebyl tak jist, že ukazuje město, či spíše jeho ruiny. O tom, že geometricky pravidelný útvar je už dávno opuštěn, svědčily tenké čárky, zvlněné stíny dun, které ze všech stran oblévaly složité konstrukce, takže některé už napůl mizely v písečné záplavě pouště. Navíc tyto ruiny rozdělovala na dvě nestejné části černá, křivolaká čára rozšiřující se směrem do pevniny — seismická trhlina, která rozštěpila některé z velkých „budov". Jedna z nich vytvořila jakýsi most, opřený o oba protější okraje trhliny.

„Světlo,“ rozlehl se astrogátorův hlas. Když se rozsvítilo, podíval se na nástěnné hodiny.

„Za dvě hodiny startujeme.“

Zdvihla se bouře hlasů; nejenergičtěji protestovali lidé hlavního biologa, kteří se při zkušebních vrtech dostali do hloubky dvě stě metrů. Horpach dal rukou znamení, že nepřipouští žádnou diskusi.

„Všechny stroje se vrátí na palubu. Uložte získaný materiál. Prohlídka snímků a zbytek analýz pokračují. Kde je Rohan? Jste tady? Dobrá. Slyšel jste, co jsem řekl? Za dvě hodiny musí být všichni lidé na startovních stanovištích.“

Nakládání vyložených strojů pokračovalo spěšně, ale systematicky. Rohan byl hluchý k námitkám Ballmina, který prosil o patnáct minut pro další vrty.

„Slyšel jste, co říkal velitel,“ opakoval nalevo napravo a popoháněl montéry, kteří přijížděli k vykopaným jámám s velkými jeřáby. Vrtné aparatury, provizorní plošiny a nádrže s palivem putovaly postupně do nákladních prostor; když už jen rozrytá půda svědčila o vykonané práci, Rohan s Westergardem, zástupcem hlavního inženýra, obešli pro všechny případy opuštěná pracoviště. Potom lidé zmizeli uvnitř. Teprve pak se pohnul písek, rádiem přivolané energoboty se vracely a mizely uvnitř korábu, který vtáhl pod pancéřové pláty i nákladní rampu a osobní výtah. Za okamžik nato přehlušil jednotvárné vytí vichru kovový hvizd stlačeného vzduchu, který profoukl trysky. Kotouče prachu obklopily záď, pod níž vzplanula zelená záře a smísila se s červeným světlem slunce. Za hromového řevu, který otřásal pouští a mnohonásobnou ozvěnou se vracel od skalních stěn, se hvězdolet pomalu vznesl do výše. Zanechal za sebou vypálené skály, roztavený písek a zmizel s rostoucí rychlostí ve fialovém nebi. Dlouho potom, když se poslední stopa jeho cesty, vyznačená bělavou čarou par, rozplynula v atmosféře a pohyblivé písky začaly pokrývat holé skály a zaplňovat opuštěné výkopy, objevil se na západě temný mrak. Sunul se nízko nad zemí, pak se rozvinul, dlouhým ramenem obchvátil místo přistání a nehybně strnul. Když se slunce nadobro schýlilo k západu, začal z něj na poušť padat černý déšť.