Nepřemožitelný

DLOUHÁ NOC

Rohan se probudil zimou. V polospánku se třásl pod přikrývkou a tiskl tvář k podušce. Pokoušel se skrýt tvář do dlaní, přesto mu však bylo stále větší zima. Věděl, že se musí probudit, ale stále tu chvíli odkládal a ani nevěděl proč. Najednou se v naprosté tmě posadil na lůžku. Ledový závan jej udeřil přímo do tváře. Rychle vyskočil a s tichým klením hledal po hmatu klimatizátor. Když šel spát, bylo mu tak vedro, že nastavil chlazení naplno.

Vzduch v malé kajutě se zvolna oteploval, ale on napůl seděl dál pod přikrývkou a nemohl už usnout. Pohlédl na svítící ciferník náramkových hodinek — ukazovaly tři hodiny palubního času. Zase jen tři hodiny spánku, pomyslel si hněvivě. Bylo mu stále ještě zima.

Porada trvala dlouho, rozešli se kolem půlnoci. Tolik zbytečných řečí, pomyslel si. Teď, v té tmě, by dal cokoliv za to, aby byl zpátky na Bázi, aby nevěděl nic o proklaté Regis III, o jejích neživých přízracích. Většina stratégů radila odstartovat na oběžnou dráhu, pouze hlavní inženýr a hlavní fyzik se od začátku přikláněli k Horpachovu stanovisku zůstat tak dlouho, jak to bude možné. Naděje, že najdou čtyři ztracené Regnarovy lidi, byla snad jedna ku sto tisícům, možná ještě méně. Jestliže nezahynuli už předtím, mohla je zachránit před tím atomovým peklem jen velká vzdálenost od místa boje. Rohan by dal mnoho za to, aby se dozvěděl, zda astrogátor neodstartoval pouze kvůli těm lidem, nebo zda tu hrály roli i jiné okolnosti. Tady vypadalo všechno úplně jinak, než by se to jevilo ze suchých slov hlášení v klidném světle Báze. V něm by museli přiznat, že přišli o polovinu důležitých strojů, nejsilnější zbraň — Kyklop s emitorem antihmoty — byl od této chvíle nebezpečný každé kosmické lodi přistávající na planetě, že mají šest ztrát na lidských životech, navíc byla polovina lidí hospitalizována a bude na několik let nebo snad na vždycky vyřazena z práce. Nakonec po ztrátě lidí, strojů a nejlepší výzbroje utekli — neboť čím jiným by byl nyní návrat, když ne obyčejným útěkem — před mikroskopickými krystalky, obyvateli malé pusté planety, neživým dědictvím lyřanské civilizace, která už tak dávno předstihla pozemskou! Je Horpach schopen uvážit tyto věci? Snad sám dobře neví, proč nestartuje? Počítá snad s něčím? Ale s čím?

Pravda, biologové navrhli, aby se lidé pokusili přemoci neživý hmyz jeho vlastní zbraní. Jestliže se tento druh rychle vyvíjel, uvažovali, snad by mohli vzít do vlastních rukou jeho další vývoj. Nejprve bude třeba vnést do velkého množství pochytaných exemplářů mutaci, dědičnou změnu určitého typu, která při rozmnožování přejde do následujících generací a zneškodní celé to krystalické plémě. Musí to být taková změna, aby přinesla okamžitý prospěch a současně aby způsobila, že by tento nový druh měl nějakou Achillovu patu, slabý bod, na který by mohli udeřit. Byly to typické úvahy teoretiků: neměli ponětí o tom, jaká by to měla být mutace, jaká změna, jak ji vyvolat, jak se zmocnit většího množství těch prokletých krystalků, aniž by vznikla další bitva, v níž lidé mohli utrpět ještě větší porážku než včera. A i kdyby se to všechno podařilo, jak dlouho by museli čekat na výsledky tohoto vývoje? Den nebo týden určitě ne. Měli tedy kroužit kolem Regis jako na kolotoči rok, dva nebo dokonce deset let?! Dohromady to všechno nemělo smysl.

Rohan cítil, že to s klimatizátorem přehnal, bylo už zase horko. Vstal, odhodil přikrývku, umyl se, rychle se oblékl a vyšel z místnosti.

Výtah tu nebyl. Přivolal jej a čekal v přítmí osvětleném jen přeskakujícími světélky výtahové signalizace. V hlavě cítil tíhu všech nedospaných nocí, přes šumění krve ve spáncích se zaposlouchával do nočního ticha hvězdoletu. Chvílemi se ozvaly zvuky z neviditelného potrubí, z dolních sekcí doléhal hukot motorů běžících naprázdno, byli totiž stále připraveni ke startu. Z kolmých šachet po obou stranách plošiny, na které stál, táhl suchý průvan s kovovým pachem. Dveře se otevřely, vstoupil do výtahu. V osmé sekci vystoupil. Chodba zde zatáčela, vedla totiž podél vnějšího pancíře. Byla osvětlena řadou světle modrých světel. Šel, ani nevěděl kam, navykle zvedal nohy, když překračoval vysoké prahy hermetických přepážek, až postřehl stíny lidí z obsluhy hlavního reaktoru. Místnost byla ponořená do tmy, zářilo pouze několik desítek ručiček na cifernících. Pod nimi seděli v rozložených křeslech lidé.

„Nežijí,“ řekl kdosi. Rohan řečníka nepoznal. „Chceš se vsadit? V poloměru pěti mil bylo tisíc rentgenů. Už neexistují. Můžeš být klidný.“

„Tak proč tu sedíme?“ zabručel druhý. Ne po hlase, ale podle místa, které zaujímal — u gravimetrické kontroly — Rohan poznal, že je to bocman Blank.

„Protože se starý nechce vrátit.“

„A ty by ses vrátil?“

„Co jiného můžeme udělat?“

Bylo tu teplo a ve vzduchu se vznášel zvláštní pach, umělá vůně jehličí, jíž se klimatizátory pokoušely ztlumit pach rozehřátého plastikového a plechového obložení pancéřové ochrany reaktoru. Výsledkem byla směs nepodobná ničemu kromě okolí osmé sekce. Rohan stál opřen o kolmou přepážku, sedící lidi ho nemohli vidět. Neskrýval se: prostě se nechtěl vměšovat do debaty.

„Každou chvíli se může přiblížit…,“ ozval se kdosi po krátkém mlčení. Když se naklonil kupředu, objevila se jeho tvář, napůl růžová, napůl žlutá ve světle kontrolních světélek, jimiž stěna reaktoru jako by zírala na lidi pod sebou. Rohan stejně jako všichni okamžitě pochopil, o kom mluví.

„Máme pole a radar,“ namítl nepřesvědčivě bocman.

„Pole ti houby pomůže, když přejde na bilierg úderu.“

„Radar ho nepustí.“

„To říkáš mně? Vždyť ho znám jako vlastní boty.“

„A co má být?“

„To, že má antirad. RUŠÍCÍ zařízení…“

„Ale on je přece zničený. Elektronický blázen…“

„Pěkný blázen. Byl jsi v řídicí kabině?“

„Ne. Byl jsem tady.“

„No vidíš. Já tam byl. Škoda že jsi neviděl, jak sestřeloval naše sondy.“

„Co to znamená? Copak ho předělali? Je snad pod jejich kontrolou?“

Všichni říkají ‚oni‘, pomyslel si Rohan. Jako by to opravdu byly živé, rozumné bytosti…

„Á, čert ví. Prý se jen přerušilo spojení.“

„Tak proč by na nás měl střílet?“

Znovu nastalo ticho.

„Ví se, kde je?“ zeptal se ten, který nebyl v řídicí kabině.

„Ne. Poslední hlášení přišlo v jedenáct. Říkal mi to Králík. Viděli ho na poušti.“

„Daleko?“

„Copak, máš strach? Asi devadesát mil odtud. Pro něj je to necelá hodina. Nebo ještě míň.“

„Nemohli byste už nechat těch zbytečných řečí?“ vmísil se hněvivě Blank a ukázal svůj ostrý profil na pozadí barevně mrkajících světélek.

Všichni umlkli. Rohan se pomalu obrátil a vzdálil se stejně tiše jako přišel. Cestou minul dvě laboratoře; ve velké bylo zhasnuto, v malé se svítilo. Viděl světlo dopadající do chodby okrouhlými okénky pod stropem.

Nahlédl dovnitř. U kulatého stolu seděli samí kybernetikové a fyzikové — Jazon, Kronotos, Sarner, Livin, Saurahan a ještě jeden, který obrácen k ostatním zády programoval ve stínu šikmé přepážky velký elektronický mozek.

„… existují dvě eskalační řešení, jedno anihilující, jedno se sebezničením a potom planetární,“ říkal Saurahan. Rohan nepřekročil práh. Znovu se zastavil a naslouchal.

„První způsob znamená vyvolat řetězovou reakci. Je k tomu potřeba emitor, který zajede do kaňonu a zůstane tam.“

„Jeden tam už byl,“ řekl někdo.

„Nebude-li mít elektromozek, může fungovat i tehdy, když teplota překročí milión stupňů. Potřebujeme emitor plazmy, plazmě neuškodí hvězdné teploty. Mrak bude postupovat stejně jako předtím — bude se ho snažit udusit, dostat se do rezonance s řídicími obvody, ale tam žádné obvody nebudou, nic kromě subjaderné reakce. Čím více hmoty se zúčastní reakce, tím bude prudší. Tak můžeme stáhnout na jedno místo a anihilovat celou nekrosféru planety…“

Nekrosféra…, pomyslel si Rohan, aha, ty krystalky nejsou živé. Tihle vědci. Vždycky vymyslí nějaký pěkný nový termín…

„Nejvíc se mi líbí druhá varianta,“ řekl Jazon. „Jak si to ale představujete?“

„Nu, princip je v tom, že je třeba vytvořit nejprve dva velké ‚mrakomozky‘ a potom je přinutit ke vzájemnému boji — postup je zaměřen tak, aby jeden mrak považoval druhý za konkurenta v boji o život…“

„Rozumím, ale jak to chcete zařídit?“

„Není to snadné, ale je to možné, protože mrak je pouze pseudomozkem, a není tedy schopen uvažování…“

„Avšak spolehlivější je planetární varianta se sníženou průměrnou dávkou záření…,“ řekl Sarner.

„Stačí čtyři vodíkové bomby po padesáti až sto megatunách na každé polokouli — dohromady necelých osm set megatun… Vody oceánu se vypaří, zvětší vrstvu mračen, vzroste albedo a nehybné symbiózní mechanismy jim nebudou moci dodat energii potřebnou k rozmnožování…“

„Výpočet se opírá o neověřené údaje,“ protestoval Jazon. Rohan viděl, že mezi odborníky se schyluje ke sporu, couvl ode dveří a šel dál.

Nazpět se nevrátil výtahem, ale točitými ocelovými schůdky, které normálně nikdo nepoužíval. Prošel několik sekcí. Viděl, jak se de Vriesovi lidé točí v dílně kolem tmavých nehybných arktanů. Zdálky postřehl kulatá okénka lodní nemocnice, v nichž svítila tlumená fialová světla. Chodbou prošel nějaký lékař v bílém plášti, automat za ním nesl soupravu lesklých nástrojů. Míjel prázdné a tmavé jídelny, klubovny, knihovny, až se konečně ocitl ve své sekci. Prošel kolem astrogátorovy kajuty a v půli kroku se zastavil, jako by chtěl poslouchat i za jeho dveřmi, ale hladkou plochou dveří nepronikl vůbec žádný zvuk, ba ani proužek světla. Kulatá okénka byla neprodyšně uzavřena šrouby s měděnými hlavami.

Teprve v kajutě pocítil opět únavu. Svěsil ramena, usedl těžce na lůžko, shodil z nohou boty a složil ruce za hlavou. Tak seděl a díval se na nízký strop s podélnou spárou v laku, která dělila na dvě poloviny jeho světle modrý povrch, slabě osvětlený noční lampičkou.

Neobcházel loď z pocitu odpovědnosti, ani ze zvědavosti na život a řeči jiných lidí. Bál se prostě takových nočních hodin, neboť v nich se k němu vracely obrazy, které si nechtěl pamatovat. Ze všech vzpomínek byla nejhorší vzpomínka na člověka, kterého zabil proto, aby mu zabránil zabít jiné. Musel to udělat, ale nebylo mu proto lehčeji. Věděl, že když zhasne lampu, uvidí tu scénu znova, uvidí muže s mírným nesmyslným úsměvem, jak kráčí se zbraní v třesoucí se ruce, jak překračuje tělo bez ruky ležící na kamenech.

Tím mrtvým byl Jarg, který se vrátil, aby po zázračné záchraně tak hloupě zahynul. Za vteřinu se onen muž měl zhroutit na mrtvolu, s roztrhanou a na prsou dýmající kombinézou. Marně se snažil zahnat tento obraz, který se mu samovolně vybavoval před očima. Cítil ostrou vůni ozónu, horký náraz pažby, kterou svíral zpocenými prsty, a slyšel sténání lidí, které později udýchaně táhl a nakonec svázal jako snopy. A pokaždé jej blízká, známá, náhle jakoby oslepla tvář zasaženého zdrtila svým výrazem zoufalé bezmocnosti.

Něco bouchlo, spadla kniha, kterou začal číst ještě na Bázi. Založil tehdy stránku bílým listem, ale nepřečetl ani řádek, neměl kdy. Poposedl na lůžku. Myslel na stratégy, kteří vymýšleli plány na zničení mraku, a ústa mu zkřivil pohrdavý úsměv. To všechno dohromady nemá smysl… uvažoval. Chtějí zničit… a my vlastně také, všichni to chceme zničit, ale nikoho tím nezachráníme. Regis je liduprázdná, člověk na ní nemá co pohledávat. Proč tedy ta tvrdohlavost? Vždyť je to stejné, jako kdyby je zabila bouře nebo zemětřesení. Žádný vědomý záměr, žádný nepřátelský úmysl se nám nepostavil do cesty. Neživý proces samoorganizace… stojí za to mrhat silami i energií na to, abychom ho zničili jen proto, že jsme ho zpočátku považovali za číhajícího vraha, který nejprve ze zálohy napadl Kondora a potom nás? Kolik takových zvláštních, lidskému chápání cizích jevů skrývá v sobě vesmír? Máme všude přijít s ničivou silou na palubách, abychom zahubili všechno, co se vymyká našemu chápání? Jak ji to nazvali — nekrosféra, tedy i nekroevoluce, evoluce neživé hmoty, snad by k tomu měli co říci Lyřané, Regis III patřila do jejich sféry, snad ji chtěli kolonizovat, když jejich astrofyzikové předpověděli přeměnu jejich slunce v novu… snad to byla jejich poslední naděje. Kdybychom byli v takové situaci, samozřejmě bychom bojovali, ničili bychom ten černý krystalický hnus, ale takhle? Jsme parsek od Báze, která je vzdálená od Země tolik světelných let… Ve jménu čeho tu teď stojíme, ztrácíme lidi, proč stratégové po nocích hledají nejlepší způsob anihilace, vždyť o pomstě nemůže být ani řeči…

Kdyby stál před ním Horpach, to všechno by mu v této chvíli pověděl. Jak směšné a současně šílené je to ‚podmanění za každou cenu‘, to ‚heroické jednání člověka‘, ta touha po pomstě za smrt druhů, kteří zahynuli, protože byli posláni na smrt. Byli jsme prostě neopatrní, vkládali jsme příliš mnoho důvěry do svých zbraní a přístrojů, dopustili jsme se chyb a neseme následky. My, pouze my jsme vinni. Tak uvažoval v přítmí se zavřenýma očima, které ho pálily, jako by měl pod víčky plno písku. V této chvíli si uvědomil, že člověk se ještě nepovznesl k vlastní velikosti, ještě si nezaslouží ono tak krásně nazvané a odedávna oslavované galaktocentrické poslání, které nespočívá v tom, že se hledají podobné bytosti, jež lze pochopit, ale v tom, nemíchat se do cizích, člověku nepříslušejících záležitostí. Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za milióny let vytvořilo svou vlastní, nikomu a ničemu — s výjimkou záření a materiálních sil — nepodléhající rovnováhu činné, aktivní existence, která není ani lepší ani horší než existence bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi.

V tomto stavu, kdy byl pln velkorysého galaktocentrického pochopení pro všechny existující formy, zastihl Rohana opakovaný, do nervů se zařezávající vysoký jek poplachových sirén.

Všechny jeho úvahy rázem zmizely, smeteny dotěrným zvukem zaplňujícím všechny sekce. V následujícím okamžiku vyběhl na chodbu a běžel s ostatními za těžkého rytmického dusotu unavených nohou, uprostřed teplého lidského oddechování. Ještě než doběhl k výtahu, pocítil úder — ne některým smyslem, ani svým tělem, ale jakoby trupem lodi, jejíž součástí se nyní stal, úder sice zdánlivě nesmírně vzdálený a slabý, ale pronikající trupem hvězdoletu od zádi až ke špičce, úder nesrovnatelné síly, který — i to pocítil — přijalo a odrazilo něco ještě většího než Nepřemožitelný.

„To je on! To je on!“ vykřikovali běžící lidé. Postupně mizeli ve výtazích, dveře se se sykotem zavíraly, posádka hlučela po točitých schůdcích, protože se nemohla dočkat výtahu. Směsicí hlasů, voláním, pískáním bocmanů, opakovaným zvukem poplachových sirén a dupotem z horní paluby pronikl druhý, nehlučný, ale o to mocnější otřes dalšího zásahu. Světla na chodbě pohasla a znovu se rozjasnila. Rohana nikdy nenapadlo, že výtah může jet tak pomalu. Stál a ani si neuvědomoval, že stále ještě tiskne vší silou tlačítko. Vedle něj čekal už jen jeden člověk, kybernetik Livin. Výtah se zastavil. Rohan z něj ihned vyběhl a uslyšel nejtenčí svist, jaký si je možné představit. Věděl, že jeho vyšší rejstříky už nejsou slyšitelné pro lidské ucho. Jakoby současně zasténaly všechny titanové spoje hvězdoletu. Doběhl ke dveřím řídicí kabiny s jistotou, že Nepřemožitelný odpověděl na výstřel výstřelem.

Souboj však už vlastně skončil. Před obrazovkou, s její planoucí plochou za zády, stál černý a velký astrogátor. Stropní světla byla zhasnuta, snad úmyslně. Přes pruhy běhající po obrazovce odshora dolů a rozmazávající obraz jiskřil gigantický, zdánlivě docela nehybný hřib exploze, která na atomy rozbila a zničila Kyklopa. Dole se opíral o půdu, nahoře se rozkládal oblými kumuly do všech stran. Jen ve vzduchu jako by ještě viselo strašlivé, průzračné chvění rozplývajícího se výbuchu, kterým pronikal monotónní hlas technika:

„Dvacet šest set v bodě nula… devět osm set v obvodu… jedna čtyři dvacet dva v poli…“

Máme čtrnáct set dvacet rentgenů v poli, to znamená, že záření proniklo silovou bariérou…, pochopil Rohan. Netušil, že je něco takového možné. Když se však podíval na hlavní ukazatel výkonu, pochopil, jaké nálože astrogátor použil. Tato energie by stačila přivést k varu vnitrozemní moře střední velikosti. Horpach nechtěl riskovat další výstřel. Snad to přehnal, ale teď přinejmenším měli zase jen jednoho protivníka.

Na obrazovkách se jim nabízela nevídaná podívaná. Kadeřavý, květák připomínající vrchol hřibu planul všemi barvami duhy, od stříbřité zeleně až po pastelově meruňkový a karmínový šarlat. Teprve teď si Rohan všiml, že poušť není vůbec vidět, neboť ji jako hustá mlha zakryl zvířený písek, který se zvedl do výše několika desítek metrů, neklesal a vlnil se jako opravdové moře. Technik stále hlásil údaje, které odečítal ze stupnice:

„Devatenáct tisíc v bodě nula… osm šest set v obvodu… jedna jedna nula dva v poli…“

Vítězství nad Kyklopem přijali hlubokým mlčením, vždyť triumfovat nad zkázou vlastní a navíc nejsilnější zbraně nebylo zvlášť velkou ctí. Lidé se pomalu rozcházeli. Hřib výbuchu v atmosféře stále rostl a náhle na vrcholu vzplál novou škálou barev, tentokrát zasažen paprsky slunce skrytého pod obzorem. Nakonec pronikl nejvyššími vrstvami ledových cirrusů a vysoko nad nimi se změnil v liliově zlatý, jantarový a platinový; tyto záblesky zalévaly ve vlnách z obrazovek celou řídicí kabinu, která hrála měňavými odstíny, jako by bílé pulty někdo poházel barvami pozemských květin.

Rohan užasl ještě jednou při pohledu na Horpachův oděv. Astrogátor byl v plášti — v onom sněhobílém slavnostním plášti, který na něm viděl naposledy v Bázi při slavnosti na rozloučenou. Zřejmě musel přes sebe přehodit první kus oděvu, který mu padl do ruky. S rukama v kapsách, s rozcuchanými vlasy na skráních, přeběhl očima po přítomných.

„Kolego Rohane,“ pronesl nečekaně měkkým hlasem, „pojďte ke mně.“

Rohan se bezděčně napřímil a přistoupil blíže k astrogátorovi, který se obrátil a mířil ke dveřím. Jak kráčeli za sebou po chodbě, slyšeli ventilačními otvory v šumu vháněného vzduchu tlumené a jakoby rozhněvané hučení lidské masy, která zaplňovala dolní sekce.