Nepřemožitelný

NEPŘEMOŽITELNÝ

První dva vozy sjely z rampy za úsvitu. Stinné svahy dun byly ještě černé, plné noční tmy. Pole se otevřelo, uvolnilo strojům cestu a zase se uzavřelo; zazářilo přitom bleděmodrými světly. Na zadním sedadle třetího vozu, stojícího u zádi korábu, seděl Rohan v kombinéze, bez přílby, bez ochranných brýlí, pouze s malou maskou kyslíkového přístroje na ústech. Sepjatýma rukama objímal kolena, protože tak nejlépe viděl na poskakující ručičku stopek.

V levé náprsní kapse kombinézy měl čtyři ampulky injekcí, v pravé kapse ploché tablety výživného koncentrátu, kapsy kalhot zaplňovaly drobné přístroje: rentgenometr, malý magnetický indikátor, kompas a mikrofotogrammetrická mapa terénu, velká jako pohlednice, kterou musel prohlížet silnou lupou. Byl několikanásobně opásán tenkým lanem z umělého vlákna a celý jeho oblek byl zbaven prakticky všech kovových částí. Drátěnou síťku, kterou měl ukrytou ve vlasech, vůbec necítil — jedině když pohyboval kůží na hlavě. Nepociťoval ani, že v ní probíhá proud, mohl však kontrolovat činnost mikrovysílače všitého do límce, když přiložil prst na to místo: tvrdý váleček pravidelně tikal a jeho puls se dal sledovat dotykem.

Na východě zrudl pruh oblohy, zdvihl se vítr a stíhal písečné vrcholky dun. Zubatý okraj kráteru, tvořící obrys obzoru, zvolna tonul v červené záplavě. Rohan zvedl hlavu: neměl mít s korábem oboustranné spojení, neboť zapojená vysílačka by ho okamžitě prozradila. V uchu však měl přijímač velký jako pecku; Nepřemožitelný mu mohl — alespoň občas — posílat svoje signály. Právě teď přístroj hovořil. Rohanovi připadalo, že hlas zní uvnitř jeho hlavy.

„Pozor, Rohane. Tady Horpach… indikátory zaznamenávají vzrůst magnetické aktivity. Vozy jsou už pravděpodobně u mraku… vysílám sondu…“

Rohan hleděl na rozjasňující se nebe. Nepostřehl start rakety, která se náhle vznesla kolmo vzhůru, zanechala za sebou slaboučký pás bílého dýmu, který zaclonil špičku korábu, a závratnou rychlostí zamířila na severovýchod. Minuty ubíhaly. Jako posazena na cimbuří kráteru, objevila se už polovina kotouče starého slunce.

„Nevelký mrak napadl první vůz…,“ ozval se v jeho hlavě hlas. „Druhý postupuje zatím bez překážek… první se blíží ke skalní bráně… pozor! V této chvíli jsme ztratili nad ním kontrolu. Optickou také — mrak jej zakryl. Druhý přijíždí do zatáčky u šesté soutěsky… není atakován… teď to začalo! Ztratili jsme kontrolu i nad druhým. Už ho zakryly… Rohane! Pozor! Vyjedeš za patnáct vteřin — od této chvíle budeš postupovat podle vlastního uvážení. Zapínám startovní automat — mnoho zdaru…“

Horpachův hlas se nečekaně vzdálil. Nahradil ho mechanický tikot odpočítávající vteřiny. Rohan se uvelebil pohodlněji, zapřel se nohama a zády se opřel o smyčku kabelu, připevněnou zvenčí k zábradlí. Lehký stroj se náhle zachvěl a plynule se rozjel vpřed. Horpach zadržel celou posádku v korábu, Rohan mu byl za to skoro vděčný — nesnesl by nějaké loučení. Protože se tiskl k poskakujícímu sedátku, viděl pouze obrovský, pomalu se zmenšující trup Nepřemožitelného. Modravý svit, který se na chvíli objevil na svazích dun, jej upozornil, že právě překonává hranici silového pole. Hned nato rychlost vzrostla a pneumatikami zvířený rudý oblak mu zakryl výhled; jen stěží rozpoznal nad ním prosvítající nebe. Nebylo to příliš šťastné řešení — mohl být napaden a ani by o tom nevěděl. Přestože byla plánována jízda vsedě, obrátil se a povstal. Stál a držel se zábradlí, takže se mohl dívat přes plochý vršek prázdného stroje na ubíhající poušť. Vůz jel maximální rychlostí, poskakoval a občas se propadal, takže se Rohan musel k němu tisknout vší silou. Motor nebylo téměř slyšet, pouze vítr mu svištěl kolem hlavy, do očí mu padala zrníčka písku, po obou stranách stroje vylétaly gejzíry písku a tvořily neproniknutelnou stěnu, takže ani nevěděl, kdy vyjel z kráteru. Zřejmě pronikl jedním z písečných průsmyků v jeho severním valu.

Rohan náhle uslyšel přibližující se zpěvavý signál; byl to vysílač telesondy, vystřelené do takové výše, že ji nespatřil, ani když napjal zrak. Musela se vznést tak vysoko, aby ji mrak nezpozoroval. Její přítomnost byla však nezbytná — jinak by hvězdolet nemohl řídit pohyby vozu. Na zadní stěně stroje byl připevněn tachometr, aby mu usnadnil orientaci. Ujel už devatenáct kilometrů a každou chvíli očekával, že se objeví první skály. Nízko stojící sluneční kotouč, který měl dosud po pravé straně a který se s námahou prodíral rudě zvířeným prachem, se přesunul trochu dozadu. Zatáčel tedy nalevo — Rohan se marně snažil rozpoznat, zda oblouk odpovídá předem určenému kursu, nebo zda je větší, což by znamenalo, že v řídicí kabině postřehli nějaký nepředvídaný manévr mraku a chtějí se mu vyhnout. Slunce za chvíli zmizelo za prvním skalním hřebenem. Potom se znovu objevilo. V šikmém osvětlení vypadala krajina divoce a vůbec se nepodobala krajině, kterou si pamatoval ze své poslední výpravy. Tehdy ji však pozoroval z větší výše, neboť stál ve věži transportéru. Vůz sebou začal náhle házet tak strašně, že se několikrát bolestivě uhodil do prsou o pancíř. Musel napnout všechny síly, aby jej tyto prudké nárazy, které účinně netlumily ani pneumatiky, neshodily z úzkého sedátka. Kola tančila na kamenech, vyhazovala vysoko do vzduchu štěrk, který se řítil hlučně dolů po svahu; stroj občas dostal smyk, takže Rohan měl dojem, že ta pekelná jízda musí být nápadná v okruhu mnoha kilometrů. Začal vážně uvažovat o tom, zda nemá zastavit — hned u ruky měl páku brzdy — a seskočit. V tom případě by ho však čekala mnohakilometrová cesta pěšky, její délka by zmenšila i tak nepatrnou naději na rychlý úspěch. Se zaťatými zuby svíral křečovitě držadla, která mu už nepřipadala tak pevná jako předtím, a hleděl přimhouřenýma očima přes plochý povrch vozu vzhůru do svahu. Zpěv radiosondy chvílemi utichal, musela se však neustále vznášet nad ním, protože vůz opatrně manévroval, míjel zřícené skály, občas se nakláněl, zpomaloval a opět se drápal vší silou vzhůru.

Tachometr ukazoval, že zdolal dvacet sedm kilometrů. Určená dráha na mapě měřila šedesát kilometrů, musela však být určitě delší, jízda byla klikatá a plná zatáček. Teď už nebylo po písku ani stopy; obrovské a téměř nehřející slunce viselo těžce a jakoby hrozivě, jeho kotouč se stále dotýkal skalních hřebenů. Stroj otřásající se jako v zimnici se úporně dral přes balvany, občas sklouzl i s rachotící sutí, kola skřípala, jak se bezmocně třela o kameny neustále strmějšího svahu. Dvacet devět kilometrů — kromě zpěvavého signálu sondy neslyšel nic. Nepřemožitelný mlčel. Proč? Zdálo se mu, že černou čarou vyznačený nevýrazný obrys, který vidí pod červeným sluncem, je horní okraj kaňonu, do něhož míří, že však místo, kde má sestoupit, leží mnohem dále na sever. Třicet kilometrů. V každém případě nebylo po černém mraku ani stopy. Už se asi vypořádal s oběma stroji. Nebo je prostě opustil a spokojil se tím, že zablokoval spojení, a tím je odřízl od korábu? Vůz sebou házel jak zoufalé zvíře; chvílemi se Rohanovi zvedal žaludek otřesy motoru pracujícího na maximální obrátky. Rychlost stále klesala, ale i tak postupoval vpřed překvapivě rychle; měl snad použít vznášedlo? To však byl stroj příliš velký a těžký, ostatně je zbytečné na to myslit, teď už se nedá nic změnit…

Chtěl se podívat na hodinky, ale nemohl — ani na vteřinu nemohl přiblížit ruce k očím. Snažil se pokrčenými koleny tlumit strašné otřesy, které mu převracely vnitřnosti. Stroj se náhle se zvednutým předkem vrhl současně stranou a dolů, brzdy zaskřípaly, ale to už ze všech stran létal štěrk a hlučně bubnoval na tenkém pancíři. Vůz křečovitě zatočil, chvíli klouzal záplavou sutin bokem napřed a nakonec se zastavil…

Pak se pomalu vyprostil a znovu umíněně lezl nahoru do svahu. Rohan už viděl kaňon. Poznával ho podle načernalého, kosodřevině podobného ohavného houští, pokrývajícího okolní skály. Od okraje kaňonu jej dělilo stěží půl míle. Třicátý čtvrtý kilometr…

Svah, který musel ještě zdolat, připomínal moře chaoticky nahromaděných rozvalin. Zdálo se nemožné, aby stroj našel mezi nimi cestu. Přestal proto hledat možné průchody, stejně nemohl sám manévrovat. Spíše se snažil nespouštět oči z okolních skal. Každou chvíli se odtud mohl vynořit černý mrak.

„Rohane… Rohane…,“ uslyšel náhle. Srdce mu zabušilo rychleji. Poznal Horpachův hlas.

„Vůz tě pravděpodobně nedoveze až k cíli. Nemůžeme odtud určit sklon svahu dostatečně přesně, ale zdá se, že ti zbývá už jen pět až šest kilometrů sjízdné cesty — když se vůz zastaví, budeš musel jít dále pěšky… Opakuji…“

Horpach opakoval totéž ještě jednou. Nanejvýš čtyřicet dva až čtyřicet tři kilometry… Zbude mi asi sedmnáct — v tomto terénu jsou to nejméně čtyři hodiny, jestli ne víc, vypočítal Rohan bleskově. Ale snad se mýlí, snad projedu…

Hlas utichl a opět bylo slyšet jen rytmicky se opakující zpěvavý hlas sondy. Rohan se zahryzl do náustku masky, který mu při prudkých nárazech bolestivě odíral rty. Slunce se už nedotýkalo nejbližší hory, ale ani nestoupalo. Před očima měl větší i menší balvany, skalní stěny, chvílemi jej poléval jejich chladný stín; stroj nyní jel velice pomalu. Zvedl oči a spatřil nepatrná načechraná oblaka, rozplývající se v nebi, na kterém zářilo několik hvězd. Náhle se s vozem začalo dít něco divného. Jeho zadní část poklesla, přední se zvedla vzhůru… okamžik se vzpínal jako kůň na zadních nohou… ještě vteřinu a snad by se byl zřítil a pohřbil Rohana pod sebou, kdyby Rohan rychle neseskočil. Padl na ruce a kolena, přes ochranné rukavice a chrániče holení ucítil bolestivý náraz a klouzal dva metry po kamení, než se konečně zastavil. Vůz ještě jednou zaskřípal koly a znehybněl.

„Pozor… Rohane… jsi na devětatřicátém kilometru… stroj dál neprojede… musíš jít pěšky… orientuj se podle mapy… vůz zůstane na tomto místě pro případ, že by ses nemohl vrátit jinak… jsi na průsečíku souřadnic čtyřicet šest a sto devadesát dva…“

Rohan pomalu vstal. Všechny svaly ho bolely. Obtížné byly však jen první kroky, pak se rozchodil. Chtěl se co nejvíce vzdálit od vozu, který uvázl mezi dvěma skalními prahy. Pod velikým obeliskem usedl, vyňal z kapsy mapu a pokoušel se podle ní určit, kde je. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu to podařilo. Od horní části kaňonu jej dělil vzdušnou čarou asi kilometr, ale v tomto místě nemohl na sestup ani pomyslet, protože svahy pokrývala jednolitá vrstva kovového houští. Postupoval tedy dál a stále přemýšlel, nemá-li se pokusit sestoupit do kaňonu někde blíž než na určeném místě, ke kterému by musel jít nejméně čtyři hodiny. I kdyby se mu podařilo vrátit se k vozu a odjet, musel počítat s dalšími pěti hodinami na zpáteční cestu — a kolik času mu zabere jen sestup do kaňonu, o hledání už ani nemluvě?

Najednou mu celý plán připadal naprosto absurdní. Bylo to prostě stejně marné jako heroické gesto, kterým jej Horpach obětoval, aby uklidnil vlastní svědomí. Na okamžik se ho zmocnila zuřivost — dal se obelstít jako usmrkánek, všechno přece určil astrogátor předem — že téměř nevnímal okolí. Potom pomalu ochladí. Není návratu, opakoval si, zkusím to. Jestliže se mi nepodaří sestoupit, nenajdu-li nikoho do tří hodin, vrátím se.

Bylo sedm hodin patnáct minut. Snažil se jít dlouhým a pravidelným krokem, ne však rychle, protože spotřeba kyslíku při námaze prudce stoupala. Kompas si připevnil k zápěstí pravé ruky, aby neztratil směr. Několikrát však musel obcházet rozsedliny s kolmými svahy. Přitažlivost byla na Regis mnohem menší než na Zemi, což mu poskytovalo určitou volnost pohybu i v tomto obtížném terénu. Slunce stoupalo. Jeho sluch, přivyklý neustálému doprovodu všech zvuků, které jej jako ochranná bariéra obklopovaly při dosavadních výpravách, mu připadal jakoby obnažený a neobvykle ostrý. Jen občas zaslechl rytmický zpěv sondy, mnohem slabší než dřív. Každý závan větru, rozrážející se o skalní břity, jitřil jeho pozornost. Připadalo mu totiž, že v něm slyší slabé hučení, které si tak dobře pamatoval. Pomalu si zvykl na záludnost cesty a získal tak volnost k přemýšlení, protože přecházel z balvanu na balvan automaticky. V kapse měl krokoměr; nechtěl se dívat na jeho ciferník příliš brzy, rozhodl se, že to učiní teprve za hodinu. Nevydržel to však a vyňal přístroj podobný hodinkám dříve. Bylo to bolestné zklamání: neurazil ani tři kilometry. Musel zdolávat výšku a to zpomalovalo pochod. Tedy ne tři, ani čtyři hodiny, ale přinejmenším šest…, pomyslel si. Vyňal mapu, poklekl a orientoval se podruhé. Kaňon ležel asi sedm či osm set metrů na východ. Rohan se pohyboval celou dobu přibližně rovnoběžně s jeho horním okrajem. V jednom místě černé houští na svahu rozdělovala černá klikatá mezera, pravděpodobně koryto vyschlého potoka. Snažil se toto místo nalézt. Klečel v poryvech větru, který mu svištěl nad hlavou, a chvíli váhal. Pak nerozhodně vstal, mechanicky vstrčil mapu do kapsy a vykročil kolmo na směr dosavadní cesty. Mířil přímo ke kaňonu.

Blížil se k mlčícím rozervaným skalám s pocitem, že se může pod ním každou chvíli rozestoupit země. Zachvátil ho hrozný strach, postupoval však kupředu a pravidelně pohyboval rukama, které byly tak strašně prázdné. Náhle se zastavil a ohlédl se do pouště, kde stál Nepřemožitelný. Nemohl jej vidět, koráb byl za obzorem. Věděl to, ale hleděl do rudého nebe na horizontu, které pomalu zahalovaly chomáčky oblak. Zpěv sondy byl tak slabý, že si nebyl jist, zda to není jen přelud. Proč Nepřemožitelný mlčí?

Proto, že ti už nemá co říci, odpověděl sám sobě. Byl teď u erozí rozežraných skal, které se podobaly groteskním sochám. Kaňon se před ním rozevřel jako ohromný příkop plný tmy, paprsky slunce nedosahovaly ještě ani do poloviny černých stěn. Místy pronikaly kartáčovitou houštinou skalní jehly, bílé jako vápno. Jediným pohledem přehlédl celý ohromný prostor až po kamenité dno v hloubce půldruhého kilometru, a cítil se tak zranitelný, tak bezradný, že instinktivně poklekl, aby se přitiskl ke kamenům a stal se tak jakoby jedním z nich. Bylo to nesmyslné, nehrozilo mu přece, že bude zpozorován. To, čeho se musel obávat, nemělo oči. Ležel na mírně zahřáté kamenné desce a hleděl dolů. Fotogrammetrická mapa poskytovala neužitečné údaje, protože zachycovala terén z ptačí perspektivy, s velkým kolmým zkreslením. Sestup úzkou průrvou mezi dvěma masivy černého křoví nepřicházel v úvahu. Musel by mít ne pětadvacetimetrové, ale nejméně stometrové lano a ještě by potřeboval skoby a cepín. Neměl však nic, nebyl vybaven na horolezeckou túru. Těsný žlab se svažoval zpočátku dosti mírně, potom se ztrácel z očí pod skalním převisem a objevoval se hluboko dole. Napadla ho nesmyslná myšlenka, že kdyby měl padák…

Vytrvale prohlížel svahy v obou směrech od místa, na kterém ležel přitisknut k velikému hřibovitému balvanu. Teprve teď pocítil, že z hluboké propasti, která se pod ním rozevírá, stoupá lehký proud zahřátého vzduchu. Houština byla akumulátorem slunečních paprsků. Také obrys protilehlého svahu se mírně chvěl. Když přesunul pohled na jih, objevil vrcholy sloupů, které tvořily skalní bránu na místě katastrofy. Nepoznal by je, nebýt toho, že na rozdíl od ostatních skal byly úplně černé a leskly se jako pokryty silnou glazurou — jejich povrch musel při utkání Kyklopa s mrakem vařit… Ze svého stanoviště nemohl postřehnout na dně kaňonu ani transportéry ani stopy atomové exploze. Tak ležel a náhle ho zachvátilo zoufalství: musí sestoupit dolů a cesta neexistuje. Namísto úlevy, že se může vrátit a oznámit astrogátorovi, že udělal, co mohl, mu napadlo řešení.

Vstal. Jakýsi pohyb v hloubi kaňonu, který postřehl koutkem oka, ho přiměl lehnout na kamení, ale znovu se narovnal. Budu-li každou chvíli padat k zemi, pořídím málo…, pomyslel si. Postupoval nyní po skalním hřebenu a hledal průchod; každých několik set metrů se nakláněl nad hlubinu a viděl stále stejný obraz — tam, kde byl svah mírný, byl pokryt černým houštím, na holých místech spadal kolmo. Jednou uvolnil nohou kámen, který letěl dolů a strhl s sebou další. Malá lavina s rachotem udeřila do huňaté stěny asi sto metrů pod ním; vyplazila se odtud stužka lesklého dýmu, ve vzduchu se rozvinula a chvíli tak setrvávala, jako by pozorovala okolí; asi za minutu zřídla a nehlučně se vsákla do lesklého houští.

Blížila se devátá hodina, když při pohledu od dalšího balvanu postřehl dole, na samém dně údolí, které se tu značně rozšiřovalo, jasnou pohybující se skvrnu. Třesoucí rukou vyňal z kapsy malý skládací dalekohled, namířil jej…

Byl to člověk. Zvětšení bylo příliš malé, nemohl tedy spatřit jeho tvář, dobře však viděl pravidelné pohyby nohou. Člověk kráčel pomalu a lehce klopýtal, jako by měl zmrzačená chodidla. Má na něj zavolat? Neodvážil se. Opravdu se o to pokoušel: hlas mu neprošel hrdlem. Nenáviděl sám sebe za ten prokletý strach. Věděl, že teď už určitě neodejde. Zapamatoval si dobře místa, kudy ten druhý postupoval — mířil rozšiřujícím se údolím vzhůru k bělavým kuželům sesuvů. Rohan se rozběhl po hřebenu stejným směrem, přeskakoval balvany a rozsedliny, až ho svištící dech začal dusit a srdce se mu silně rozbušilo. To je šílenství, takhle to nejde…, pomyslel si bezradně. Zpomalil a tu se přímo před ním lákavě rozevřel široký žlab. Z obou stran ho pokrývalo nízké křoví. Směrem dolů byl svah stále příkřejší… je tam snad převis?

Rozhodly hodinky: bylo téměř půl desáté. Začal sestupovat, nejprve tváří k propasti, pak se obrátil, neboť svah byl náhle příliš strmý. Slézal krok za krokem, pomáhal si rukama, černé houští bylo blízko, žhnulo nehybným a mlčícím horkem. Ve spáncích mu bušilo. Zastavil se na šikmé skalní hraně, zapřel se levou nohou a pohlédl dolů. Asi o čtyřicet metrů níž viděl široký převis, z něhož spadal dolů mohutný holý skalní útes, přečnívající neživé štětiny černých keřů. Od této spásné hrany jej však odděloval vzduch. Podíval se nahoru, sestoupil už nejméně dvě stě metrů. Srdce mu prudce bušilo. Několikrát zamrkal. Pomalými navyklými pohyby začal rozvíjet lano. Nebuď tak nervózní…, říkal si. Posunul se šikmo dolů k nejbližšímu keři. Jeho ostré větvičky byly pokryty rzí, která při dotyku prášila. Dotknul se ho. Očekával, že se něco stane, nestalo se však nic. Uslyšel pouze suchý, skřípavý šelest, zatáhl tedy silněji, keř držel pevně, ovinul jej lanem, ještě jednou zatáhl… V náhlém přílivu odvahy ovinul základnu druhého a třetího keře, opřel se a trhl ze všech sil. Držely pevně, vzrostlé do popraskaných kamenů. Začal se spouštět, zpočátku se ještě mohl opírat nohama o skálu, ale pak se odrazil a zůstal viset. Popouštěl lano stále rychleji. Pravou rukou brzdil a pozorně se díval dolů, až přistál na hraně útesu. Pokusil se uvolnit lano zatažením za jeden konec. Keře nepovolily. Zatáhl několikrát. Zaseklo se. Posadil se tedy rozkročmo na hranu a zatáhl vší silou. Lano náhle s pronikavým svistem proťalo vzduch a udeřilo ho do krku, až se zapotácel. Zůstal sedět ještě několik minut, neboť měl nohy příliš nejisté, než aby se mohl vydat na delší cestu. Opět spatřil figurku člověka, který šel dole. Byla už trochu větší. Připadalo mu divné, že je tak jasná; i ve tvaru hlavy, či spíše v pokrývce jeho hlavy bylo něco zvláštního.

Mýlil se, když se domníval, že nejhorší má už za sebou. Přesněji řečeno na to nemyslel. Jen doufal, ukázalo se však, že marně. Další cesta byla technicky mnohem snadnější, ale mrtvé, rezavé houští vystřídaly lesklé, mastně černé keře, jejichž drátěné větvičky byly místy ztluštělé, jako obsypané drobnými plody, které okamžitě poznal.

Chvílemi se z nich vyrojily slabě bzučící dýmy, které kroužily ve vzduchu. Tehdy Rohan ztuhl, ne však na dlouho, protože by se jinak nikdy nedostal na dno kaňonu. Postupoval určitou dobu rozkročmo jako na koni, potom se útes začal rozšiřovat a byl méně strmý, takže už mohl po něm sestupovat, nikoli však bez námahy. Musel si pomáhat rukama, stěží si však uvědomoval průběh tohoto dlouhého sestupu, neboť musel věnovat pozornost oběma stranám současně. Chvílemi slézal tak blízko rojících se keřů, že jejich štětičkovité drátky zachytávaly záhyby jeho kombinézy. Nahoře plynuly proužky dýmu, jiskřící ve slunci, k němu se však ani jednou nepřiblížily. Když konečně stanul na kamenité suti jen několik desítek metrů ode dna, kde se bělavě leskly suché oblázky připomínající kosti, blížila se dvanáctá. Byl už pod pásmem černých keřů. Svah, kterým sestoupil, osvětlovalo do poloviny slunce. Teď mohl ocenit délku zdolané cesty, ale ani se neohlédl. Běžel dolů co nejrychleji, snažil se přenášet váhu těla z nohy na nohu, z kamene na kámen, ale ohromná masa uvolněné suti začala sjíždět i s ním. Rachotila stále hlasitěji, až najednou, už docela blízko vyschlého potoka, mu štěrk ujel pod nohama a Rohan upadl tak prudce, že mu sklouzla kyslíková maska, a několik metrů se kutálel. Zvedal se, aby běžel dál; na modřiny se neohlížel, protože se bál, že mu zmizí z očí postava, kterou zahlédl seshora — oba svahy byly totiž plné černých otvorů jeskyní —, když ho něco varovalo, ani hned nepochopil co, vrhl se zpět na ostré kameny a zůstal ležet s roztaženýma rukama. Z výšky na něj padl lehký stín a ve vzrůstajícím monotónním hukotu, který zahrnoval všechny rejstříky, od hvízdání až po basy, jej obklopilo černé beztvaré klubko. Snad měl zavřít oči, ale neudělal to. Jeho poslední myšlenka se týkala toho, zda přístroj, který měl zašitý do kombinézy, neutrpěl prudkým pádem. Přemohl se a zůstal bezvládně ležet. Nepohnul ani okem, a přece viděl, jak nad ním visí hučící mračno, jak dolů vysouvá pomalu se rozvinující chapadlo, spatřil zblízka jeho konec, který vypadal jako ústí inkoustově lesklého víru. Kůží lebky, tvářemi, celým obličejem pocítil tisíce teplých dotyků vzduchu jako dech rozdrobený na milióny částí. Něco se mu otřelo o kombinézu na prsou, obklopila ho téměř úplná tma. Náhle se toto vzdušné chapadlo, stále prohnuté jako miniaturní chobot, vrátilo zpět do mraku. Bzučení zesílilo. Mravenčilo mu od něj v ústech, cítil je kdesi uprostřed lebky. Pak zesláblo. Mrak stoupal téměř kolmo vzhůru a měnil se v černou mlhu, rozprostřenou od jednoho svahu k druhému. Ta se rozpadla na jednotlivá rotující klubka, která vklouzla do nehybného kožichu houští a zmizela. Ještě dlouho ležel bez pohnutí jako mrtvý. Napadlo ho, že už k tomu možná došlo, že snad nebude vědět ani kdo je, ani kde se tu vzal, ani co má dělat, a z té myšlenky dostal takový strach, že prudce usedl. Náhle mu bylo do smíchu. To, že tak mohl uvažovat, znamenalo, že je zachráněn. Mrak mu neublížil, dal se tedy oklamat. Snažil se ovládnout nesmyslný smích, který se mu zvedal v hrdle a začínal jím otřásat, až se dusil. To je hysterie, pomyslel si a zvedl se. Zdálo se mu, že už je zcela klidný. Upravil si kyslíkovou masku a rozhlédl se. Člověk, kterého viděl seshora, byl pryč. Slyšel však jeho kroky. Zřejmě už minul toto místo a zmizel za zřícenou skálou sahající do poloviny dna kaňonu. Běžel za ním. Kroky se stále víc blížily a byly podivně hlučné. Jako kdyby ten člověk kráčel v železných botách. Běžel a cítil jehly bolesti pronikající od kotníku ke kolenu. Určitě jsem si vymknul nohu, pomyslel si; mával zoufale rukama, opět se mu nedostávalo vzduchu, už se začínal téměř dusit, když jej spatřil. Kráčel přímo vpřed mechanickým, dlouhým krokem, postupoval z balvanu na balvan. Blízké skalní stěny tleskavou ozvěnou opakovaly zvuk jeho kroků. Náhle se v Rohanovi zhroutila naděje. Byl to robot, a ne člověk. Jeden z arktanů. Vůbec nepřemýšlel o jejich osudu, o tom, co se s nimi stalo po katastrofě; při útoku mraku se nalézaly v prostředním transportéru. Byl od něj už jen několik desítek metrů. Tu zpozoroval, že levá robotova ruka je roztříštěná a bezvládně visí a že jeho kdysi lesklý pancíř je poškrábán a pomačkán. Rohanovo zklamání bylo veliké, avšak za chvíli ho napadlo, že bude mít aspoň při dalším pátrání společníka. Chtěl na robota zavolat, ale něco jej od toho odradilo, přidal tedy do kroku, předešel ho, postavil se mu do cesty a čekal. Avšak dva a půl metru vysoký obr jako by jej vůbec neviděl. Rohan zblízka postřehl, že má rozbité miskovité ucho, kde byla uložena radarová anténa, a v místě objektivu levého oka zel otvor s nerovnými okraji. Kráčel však dost jistě na svých ohromných nohách, pouze na levou kulhal. Když se vzdálenost mezi nimi zkrátila na několik kroků, Rohan na něj zavolal, ale stroj mířil přímo k němu, jako kdyby byl slepý, takže mu musel v poslední chvíli ustoupit z cesty. Přiběhl k robotovi podruhé a chtěl ho uchopit za kovovou tlapu, ale ten mu ji lhostejným pohybem vytrhl a kráčel dál. Rohan pochopil, že i tento arktan se stal obětí útoku a že s ním nemůže počítat. Bylo mu však zatěžko zanechat bezradný stroj vlastnímu osudu a navíc začal být zvědav, kam vlastně robot míří, vybíral si totiž co nejrovnější cestu, jako kdyby měl vyhlédnutý cíl. Po krátké úvaze, během níž se robot vzdálil o několik metrů, se vydal za ním. Robot došel ke kamenité suti a vstoupil na ni. Kamení, které mu létalo zpod širokých chodidel, nevěnoval nejmenší pozornost. Vylezl asi do poloviny kamenitého svahu a pak se zřítil. Klouzal dolů a stále přitom kráčel ve vzduchu, což by za jiných okolností vypadalo směšně. Potom se zvedl a opět začal stoupat do svahu.

Rohan se obrátil a rychle se vzdálil, ale ještě dlouho za ním doléhal hluk sypajícího se kamení a neustálý těžkopádný kovový dupot, který si skalní stěny předávaly s mnohonásobnou ozvěnou. Postupoval nyní rychle, protože cesta po plochých balvanech, zakrývajících koryto potoka, byla poměrně rovná a pouze občas nepatrné chvění vzduchu nad svahy svědčilo o aktivitě skryté v černém houští. Tak došel k nejširší části kaňonu, který zde přecházel v údolí obklopené skalnatými svahy. Asi o dva kilometry dál se nalézala skalní brána, místo katastrofy. Teprve teď poznal, jak velice mu bude chybět olfaktometrický indikátor, který by mu pomohl při hledání lidských stop. Byl to však přístroj příliš těžký, musil si tedy poradit bez něj. Zastavil se a postupně přejížděl zrakem po skalách. O tom, že by se mohl někdo ukrýt v kovovém houští, nebylo ani řeči. Zůstávaly pouze jeskyně a skalní pukliny. Ze svého stanoviště napočítal čtyři; jejich vnitřek zakrývaly před jeho zrakem vysoké prahy s kolmými stěnami, které naznačovaly, že výstup nebude snadný. Rozhodl se proto prozkoumat nejprve jeskyně. Ještě na palubě uvažoval s lékaři a psychology, kde by měl hledat zmizelé, či lépe řečeno, kde by se mohli skrývat. Ta porada mu však příliš nepomohla, chování ochrnutých bylo přece nevypočitatelné. To, že se ti čtyři vzdálili od ostatních Regnarových lidí, naznačovalo, že jejich aktivita byla jiná než u ostatních. Do jisté míry i to, že se stopy těchto lidí až k prozkoumanému místu nerozešly, ponechávalo naději, že je najde pohromadě. Samozřejmě — pokud ještě žijí a pokud za skalní bránou nezamířili na různé strany.

Rohan postupně prohledal dvě malé a čtyři větší jeskyně, jejichž vchody byly poměrně dobře přístupné. Znamenalo to pouze několik minut bezpečného výstupu po šikmých velkých skalních tabulích. V poslední z těchto jeskyní se setkal s kovovými úlomky zatopenými vodou. Zpočátku je považoval za skelet druhého arktanu, byly však velmi staré a nepřipomínaly žádné konstrukční řešení, které znal. V mělké kaluži, viditelné díky tomu, že se trochu denního světla odráželo od hladkého, jako vyleštěného stropu, leželo podivné podlouhlé těleso, trochu podobné pětimetrovému kříži. Pláty, které jej pokrývaly, se už dávno rozpadly a rez vytvořila na dně kaluže rudou usazeninu. Rohan si nemohl dovolit delší prohlídku neobvyklého nálezu, asi pozůstatku některého z oněch makroautomatů zničených mrakem, který zvítězil v neživé evoluci. Zapamatoval si pouze jeho tvar, rozmazané obrysy nějakých spojů a drátů, které sloužily spíše k létání než k chůzi. Hodiny jej nutily ke stále většímu spěchu, neotálel tedy a prohledával další jeskyně. Bylo jich mnoho, některé vypadaly ze dna údolí jako černá okna ve vysokých skalních stěnách; podzemní chodby a síně, často zatopené vodou, ústily někdy do kolmých propastí a sifonů s ledovými šumícími bystřinami a byly tak klikaté, že se nesměl odvážit příliš daleko od vchodu. Měl bohužel jen malou baterku, která dávala poměrně slabé světlo, bezmocné zejména v rozlehlých jeskyních s vysokými klenbami a mnoha patry, do jakých se několikrát dostal. Nakonec nesmírně unaven usedl na ohromném, slunečními paprsky vyhřátém plochém kameni u ústí právě prohledané jeskyně, žvýkal tabulky lisovaného koncentrátu a zapíjel suchá sousta vodou z potůčku. Několikrát se mu zdálo, že slyší šum blížícího se mraku, ale byla to asi jen ozvěna sisyfovského úsilí arktanu z horní části údolí. Když snědl svoje skrovné zásoby, cítil se mnohem lépe. Sám se nejvíce divil tomu, že si stále méně dělá z děsivého okolí — černé houští se totiž vypínalo na všech svazích, na které pohlédl.

Sestoupil z pahorku před jeskyní, kde odpočíval, a tu postřehl na vyprahlých skalách druhé strany údolí jakýsi tenký rezavý pás. Když se přiblížil, poznal v těchto skvrnách stopy krve. Byly už úplně suché, změnily i barvu, a nebýt skála tak čistě bílá, bělejší než vápno, určitě by si jich nevšiml. Chvíli se pokoušel určit, kterým směrem šel krvácející člověk, ale neúspěšně. Vydal se tedy nazdařbůh nahoru údolím, neboť předpokládal, že to mohl být člověk raněný při souboji Kyklopa s mrakem a že se vzdaloval od centra boje. Stopy se klikatily, na některých místech mizely, až jej dovedly do blízkosti jeskyně, kterou prohledal jako jednu z prvních. Tím větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že vedle jejího vchodu se otevírá kolmá, studni připomínající úzká rozsedlina, které si předtím nepovšiml. Právě k ní vedla krvavá stopa. Rohan poklekl a naklonil se nad tmavý otvor. Třebaže byl připraven na nejhorší, přece se mu nepodařilo zadržet zdušený výkřik — uviděl totiž hlavu Bennigsena s vyceněnými zuby. Hleděl přímo na něj prázdnými očními důlky. Poznal ho podle zlatých brýlí, jejichž skla slepou ironií náhody zůstala celá a leskla se v pablescích vápencové desky, nakloněné nad tuto skalní rakev. Geologovo tělo uvízlo kolmo, zaklíněno rameny mezi balvany kamenné studny. Rohan nechtěl nechal jeho pozůstatky v tomto stavu a snažil se mrtvolu vyzvednout, pocítil však přes silnou látku kombinézy, jak se mu rozpadá pod rukama. Rozklad urychlený působením slunce, které do tohoto místa svítilo každý den, už dokončil své dílo. Rohan tedy pouze otevřel lesklý zip náprsní kapsy kombinézy a vyňal z ní vědcovu identifikační známku. Před odchodem zvedl ze všech sil jednu z nedalekých skalních desek a přikryl jí skalní hrobku.

Tak našel prvního. Když se od tohoto místa vzdálil, napadlo Rohana, že měl prozkoumat radioaktivitu mrtvoly. Její stupeň mohl do určité míry osvětlit osudy Bennigsena i ostatních. Radioaktivita by totiž nasvědčovala tomu, že zemřelý se nalézal blízko místa atomového střetnutí. Zapomněl však na to a teď už by ho nic nedonutilo znovu zvednout náhrobní kámen. Současně si Rohan uvědomil, jak velkou úlohu hraje při jeho hledání náhoda, domníval se totiž, že okolí onoho místa prohledal předtím velmi důkladně.

Napadla ho nová myšlenka: Postupoval spěšně po krvavé stopě a hledal její začátek. Sestupoval údolím téměř přímo dolů, směrem k atomovému bojišti. Ale už o několik set kroků dále náhle zabočila stranou. Geolog ztratil ohromné množství krve a tím více udivovalo, že přesto došel tak daleko. Balvany, jichž se od katastrofy nedotkla ani kapka deště, byly zbroceny krví. Rohan se vyšplhal po vratkých kamenech a ocitl se v široké mělké proláklině pod holým skalním výstupkem. První věc, kterou spatřil, byly obrovské podešve kovového obutí robota. Spočíval na boku, téměř přepůlen dávkou vystřelenou zřejmě z weyra. O kus dál se polosedě opíral o balvan zhroucený člověk v přílbě, která byla na temeni černá sazemi. Byl mrtev. V dlani držel ještě emitor, který se dotýkal lesklou hlavní půdy. Rohan se mrtvoly zpočátku neodvážil dotknout a pouze se v kleče pokoušel pohlédnout do jeho tváře; byla však znetvořena rozkladem stejně jako Bennigsenova. Vtom poznal širokou a plochou geologickou tornu, která visela mrtvému přes rameno. Byl to sám Regnar, velitel expedice napadené v kráteru. Měření radioaktivity prokázalo, že arktan byl roztříštěn weyrem: indikátor zaregistroval charakteristickou přítomnost izotopů vzácných zemin. Rohan chtěl opět odebrat geologovi identifikační známku, ale tentokrát to nedokázal. Odepjal pouze tornu, při tom se totiž nemusel dotýkat jeho těla. Torba však byla plná úlomků minerálů. Po krátkém uvažování vylomil tedy nožem geologův monogram, připevněný na kůži, schoval jej do kapsy, ještě jednou si prohlédl nehybnou scénu a snažil se pochopit, co se tu vlastně stalo. Zdálo se, že Regnar střelil do robota. Útočil snad robot na něj nebo na Benningsena? Copak se mohl člověk postižený amnézií bránit jakémukoliv útoku? Viděl, že záhadu nevyřeší, a čekalo jej ještě další hledání. Opět se podíval na hodinky: blížila se pátá. Kdyby měl počítat pouze s vlastní zásobou kyslíku, musel by se už vrátit. Tu ho napadlo, že může použít kyslíkové bomby z Regnarova přístroje. Sundal tedy kyslíkový přístroj ze zad mrtvoly, přesvědčil se, že jedna bomba je ještě plná, vlastní prázdnou tu nechal a začal kupit na mrtvolu kameny. Trvalo to téměř hodinu, mínil však, že mrtvý se mu i tak bohatě odvděčil, když mu poskytl svou zásobu kyslíku. Když byla malá mohyla hotova, napadlo Rohana, že by bylo vhodné opatřit si zbraň a Regnarův weyr byl určitě ještě nabitý. I tento nápad však přišel pozdě, a Rohan musel proto odejít s prázdnou.

V šest hodin byl tak unaven, že sotva vláčel nohy. Měl ještě čtyři tabletky povzbuzujícího preparátu, jednu snědl a za minutu pocítil příliv sil. Neměl nejmenší tušení, kde má hledat dál, šel tedy přímo dopředu ke skalní bráně. Dělil ho od ní ještě asi kilometr, když ho indikátor upozornil na stoupající radioaktivitu. Prozatím byla dosti nízká, kráčel tedy dále a pozorně se rozhlížel na všechny strany. Poněvadž kaňon byl klikatý, povrch skal byl roztaven pouze místy. Při dalším postupu charakteristické glazury stále přibývalo, až nakonec spatřil ohromné balvany se ztuhlými bublinami, jak jejich povrch žárem vařil. Vlastně už tu neměl co pohledávat, a přece šel stále vpřed; indikátor na zápěstí mírně tikal, tikot stále sílil, až ručička skákala po stupnici jako šílená. Konečně spatřil zdálky zbytky skalní brány, které se zřítily do vzniklého kotle, připomínajícího jezírko ztuhlé při onom mocném výbuchu. Skála se změnila v tlustou vrstvu lávy a kdysi černá kožešina kovového houští byla sežehnuta na popel. V dálce probleskovaly mezi skalními stěnami obrovské světlejší průrvy. Rohan se spěšně vrátil.

Když se blížil k další, mnohem širší skalní bráně, přišla mu opět na pomoc náhoda: blízko místa, které už jednou minul, zahlédl nějaký lesklý kovový předmět. Byl to hliníkový reduktor kyslíkového přístroje; v mělké prohlubni mezi skálou a vyschlým korytem potoka se černala záda v ožehlé kombinéze. Mrtvola neměla hlavu. Výbuch strašlivé síly ji přehodil přes hromady kamenů a mrštil na skálu. Opodál ležel zasunut do nepoškozeného pouzdra lesklý, jakoby právě vyčištěný weyr. Rohan si jej ponechal. Chtěl identifikovat nalezeného muže, bylo to však nemožné. Šel tedy dále vzhůru kaňonem, jehož východní svah už rudl a červený svit jako planoucí opona stoupal stále výše, jak slunce zapadalo za horský hřeben. Bylo tři čtvrtě na sedm.

Rohan nevěděl, co má dělat. Dosud měl štěstí, přinejmenším v tom smyslu, že splnil svůj úkol, nic se mu nestalo a mohl se vrátit zpět na základnu. Smrt čtvrtého člověka byla podle jeho přesvědčení nepochybná, avšak nebyla nesmírně pravděpodobná už na Nepřemožitelném? Přišel sem, aby získal jistotu. Má už právo na návrat? Zásoba kyslíku, za kterou vděčil Regnarovi, stačila na dalších šest hodin. Měl však před sebou celou noc, během níž nemohl nic dělat, ani ne tak kvůli mraku, jako proto, že byl blízek naprostému vyčerpání. Snědl další povzbuzující tabletu, a než se projevil její účinek, pokoušel se vymyslet nějaký aspoň trochu rozumný plán dalšího postupu.

Černé houští vysoko nad ním u okraje skal zalévala stále rudější záře západu, v níž keře nepravidelně opalizovaly temně fialovou barvou.

Rohan se stále ještě nemohl rozhodnout. Jak tak seděl pod velkým balvanem, uslyšel, jak se zdálky s temným bzučením blíží mrak. Zvláštní věc — vůbec se nelekl. Jeho vztah k mraku se během tohoto jediného dne podivuhodně změnil. Věděl, či spíše tušil, co si může dovolit, asi jako alpinista, kterého neodstraší smrt číhající ve stěnách ledovců. Sám se sice příliš nevyznal ve změně, která se v něm udala, nepamatoval si už totiž, kdy poprvé začal vnímat ponurou krásu černého houští, hrajícího na skalách všemi odstíny fialové barvy. Teď, když uviděl, jak se blíží dva černé mraky, které se vynořily z protilehlých horských svahů, vůbec se nepohnul, nehledal už úkryt s tváří přitisknutou ke skále. Pozice, kterou zaujímal, nemohla mít koneckonců význam, pokud ukrytý přístroj ještě stále fungoval. Dotkl se konečky prstů jeho kulatého dna a přes látku kombinézy pocítil jemné chvění. Nechtěl provokovat nebezpečí, posadil se tedy pohodlněji, aby nemusel zbytečně měnit polohu těla. Mraky už zakryly oba svahy kaňonu. Zdálo se, že černými klubky prochází usměrňující proud, neboť na okrajích houstla a tvořila téměř kolmé sloupy, kdežto vnitřní části mraků se k sobě stále víc přibližovaly. Vypadalo to, jako by je rychle tvaroval neviditelnými pohyby nějaký titánský řezbář. Několik krátkých výbojů prořízlo vzduch mezi nejbližšími body obou mraků, které se k sobě zdánlivě blížily, a přece zůstávaly každý na své straně, pouze jejich centra vibrovala stále rychlejším tempem. Světlo těchto blýskavic bylo podivně temné a oba mraky se v něm na okamžik zaleskly jako miliardy černostříbrných krystalků ustrnulých v letu. Skály několikrát slabě a tlumeně opakovaly ozvěnu hromů, jako kdyby byly zakryty látkou pohlcující zvuk. Potom se oba okraje vibrujícího, do krajnosti napjatého černého moře spojily a pronikly. Vzduch pod nimi ztemněl, jako kdyby zašlo slunce, a současně se v něm objevily nepochopitelné klikaté čáry. Rohan teprve po dlouhé chvíli pochopil, že je to groteskně znetvořený odraz skalního dna údolí. Toto vzdušné zrcadlo pod mrakem se vlnilo a šířilo; a nakonec uviděl obrovskou, až do mraků sahající lidskou postavu, která na něj nehybně hleděla. Tento obraz neustále kmital, jako kdyby stále hasl a opět byl tajemným rytmem znovu vyvoláván. A opět uplynuly vteřiny, než v něm poznal svůj vlastní obraz, který čněl v prázdnu mezi bočními okraji mraku. Byl nepochopitelnou činností mraku tak udiven, tak zaražen, že zapomněl na všechno. Napadlo ho, že mrak o něm možná ví, ví o mikroskopické přítomnosti posledního živého člověka mezi balvany, vůbec se však této myšlenky nelekl. Ne proto, že byla málo pravděpodobná: nic už nepovažoval za nemožné, toužil se prostě účastnit tohoto večerního mystéria, jehož význam — tím si byl jist — nikdy nepochopí. Jeho gigantický obraz, kterým slabě prosvítaly vzdálené svahy skal v horní části údolí, kam stín mraku nedosahoval, se rozplýval. Současně z mraku vyšlehla nesčetná ramena; když vtáhl jedna, zaujala jejich místa jiná. Stále hustěji z nich začal padat černý déšť. Drobné krystalky padaly i na něho, zasahovaly ho zlehka do hlavy klouzaly po kombinéze a hromadily se v jejich záhybech. Černý déšť stále padal a hlas mraku, ono hučení, zaplňující už nejen údolí, ale snad celou atmosféru planety, zesílilo. V mraku vznikly lokální víry, mezery, ve kterých se objevilo nebe, nakonec se černý příkrov uprostřed roztrhl a ve dvou vlnách se těžce, téměř neochotně pohyboval směrem k nehybnému houští, až do něj zapadl a zmizel. Rohan seděl nehybně dál. Nevěděl, zda může setřást krystalky, kterými byl posypán; spousty jich ležely na skalách, celé dosud bílé koryto potoka vypadalo jako postříkané inkoustem. Uchopil opatrně jeden z trojúhelníkovitých krystalků do prstů. Krystalek náhle jako by ožil, jemně mu dýchl teplem do dlaně, a když Rohan reflexivně otevřel pěst, vznesl se drobný útvar do vzduchu.

Tu se jako na dané znamení zahemžilo celé údolí. Pohyb byl chaotický pouze v první vteřině. Potom černé body vytvořily při zemi vrstvu dýmu, seskupily se a stoupaly ve sloupech vzhůru. Vypadalo to, jako by samy skály dýmaly obrovskými temnými obětními pochodněmi. Potom se stalo něco nepochopitelného: když vzlétající roj strnul jako kulovitý oblak přesně nad středem údolí, takže připomínal na pozadí pomalu tmavnoucího nebe ohromný, nafouklý černý balón, z houští se vynořila tamta mračna a šílenou rychlostí se na něj vrhla. Rohanovi se zdálo, že zaslechl nezvyklý, skřípavý zvuk vzdušné srážky, ale byl to přelud. Domníval se, že uvidí bitvu, že mraky vyvrhly na dno kaňonu tu část neživého hmyzu, které se toužily zbavit. Ke střetnutí však nedošlo. Mraky se rozptýlily a po balónu nezůstalo ani stopy. Pohltily jej. Za okamžik už jen skalní štíty krvavě svítily v posledním odlesku slunce a rozlehlé údolí bylo tiché a prázdné.

Rohan se postavil na poněkud nejisté nohy. Náhle si připadal směšný se svým weyrem, který vzal mrtvému, a co víc, cítil se zbytečný v této krajině absolutní smrti, kde mohly vítězně přetrvat pouze neživé formy, aby vykonávaly tajemnou činnost, kterou neměly spatřit žádné živé oči. Ne poděšen, ale omámen údivem se zúčastnil před chvílí toho, co se tu odehrávalo. Věděl, že žádný z vědců nebude schopen sdílet jeho pocity, nyní se však chtěl vrátit nikoliv jako zvěstovatel záhuby zmizelých lidí, ale i jako člověk, který bude požadovat, aby planeta zůstala nedotčena. Ne všechno a ne všude je pro nás, pomyslel si, když pomalu sestupoval dolů. Obloha byla jasná a tak mohl rychle dorazit k bojišti. Teprve tam musel přidat do kroku, protože záření z otavených skal, jejichž příšerné siluety jiskřily v houstnoucím šeru, stále sílilo. Nakonec se rozběhl; kamenné stěny opakovaly ozvěnou jeho kroky, předávaly ji dalším a on v tomto nepřetržitém echu, které zvyšovalo jeho spěch, skákal z balvanu na balvan. Když minul k nepoznání roztavené zbytky strojů, dostal se na nerovný svah, ale i tu ručička indikátoru rubínově zářila.

Nesměl se zastavit, třebaže se dusil, proto nezpomalil, otevřel pouze ventil bomby naplno. Kdyby měl kyslík vyčerpat u ústí kaňonu a potom dýchat vzduch planety, bylo by to určitě lepší než zůstávat zde, kde každý kousek skály vysílal smrtící záření. Kyslík mu proudil do úst ve studených vlnách. Běželo se mu dobře, povrch ztuhlého potoka lávy, který zanechal po své porážce ustupující Kyklop, byl hladký, místy téměř jako sklo. Naštěstí měl na botách horolezecké podrážky, takže neklouzaly. Byla už taková tma, že jen světlé kameny, místy prosvítající zpod skelného povlaku, ho vedly dolů, stále dolů. Věděl, že má před sebou ještě nejméně tři kilometry takové cesty. Bylo nemožné při tomto usilovném běhu provádět jakékoliv výpočty, přesto však občas mrkl na červeně pulsující stupnici indikátoru. Mohl být mezi těmito devastovanými skalami ještě hodinu, pak celková dávka nepřekročí dvě stě rentgenů. Řekněme hodinu a čtvrt; pokud za tu dobu nedorazí k okraji pouště, nebude mít už proč spěchat.

Asi ve dvacáté minutě nastala krize. Srdce cítil jako kruté nepřátelské těleso, které mu drásalo a svíralo hruď, kyslík mu spaloval hrdlo a hrtan živým ohněm, v očích se mu míhaly jiskry, ale nejhorší bylo, že začal klopýtat. Záření bylo sice trošku slabší, indikátor svítil ve tmě jen jako hasnoucí uhlík, ale i tak věděl, že musí běžet, běžet dál, a nohy už odmítaly poslušnost. Každá buňka jeho těla byla unavena, všechno v něm volalo, aby se zastavil, aby zůstal stát nebo padl na ty zdánlivě chladné a neškodné pláty taveného skla. Když se jednou podíval nahoru na hvězdy, zakopl a letěl dopředu na roztažené ruce. Se zaúpěním lapal po dechu. Nadzvedl se, pak vstal, kulhavě uběhl několik kroků, a pak se rytmus vrátil a opět ho unášel. Ztratil pojem času. Jak se vůbec orientovat v té naprosté tmě? Zapomněl na všechny mrtvé, které nalezl, na Bennigsenův kostěný úsměv, na Regnara spočívajícího pod kamením vedle roztříštěného arktanu, na onoho muže bez hlavy, kterého se mu nepodařilo identifikovat, zapomněl i na mrak. Byl docela pohlcen tou temnotou, jeho krví podlité oči nevnímavě hleděly na velké hvězdnaté nebe pouště, jejíž písečná prázdnota mu připadala spásná. Běžel poslepu dál s víčky zalitými slaným potem, unášen silou, jejíž neustávající přítomností v sobě se chvílemi sám divil. Ten běh, ta noc neměly zdánlivě konce.

Nevnímal už téměř nic, když náhle jeho kroky ztěžkly, bořil se do půdy, naposledy pocítil příval zoufalství, zvedl hlavu a tu pochopil, že je na poušti. Nad horizontem uviděl hvězdy. Než se pod ním podlomily nohy, vyhledal ještě pohledem ciferník indikátoru, ale nespatřil jej: byl temný, mlčel, neviditelnou smrt nechal vzadu, ve ztuhlém potoku lávy. To byla jeho poslední myšlenka. Když na tváři ucítil drsný chlad písku, poddal se nikoliv spánku, ale strnulosti, v níž se celé jeho tělo ještě stále zoufale namáhalo — hruď se zvedala, srdce tlouklo a tyto mrákoty naprostého vyčerpání se prohlubovaly, až ztratil vědomí.

Náhle se probral a nevěděl, kde je. Pohnul rukama a ucítil v nich chladný písek, který se mu sypal mezi prsty. Usedl a mimovolně zasténal a zalapal po dechu. Vzpamatoval se. Fosforeskující ručička manometru ukazovala nulu. Ve druhé láhvi zbývalo ještě osmnáct atmosfér. Otevřel ventil a vstal. Byla jedna hodina v noci. Hvězdy na černém nebi jasně svítily. Vyhledal na kompasu správný směr a vykročil vpřed. Ve tři hodiny snědl poslední tabletku. Před čtvrtou mu došel kyslík. Odhodil tedy kyslíkový přístroj a vykročil dál. Zpočátku dýchal nedůvěřivě, ale když mu studený ranní vzduch naplnil plíce, zrychlil chůzi, snažil se nemyslet na nic jiného než na tento pochod přes písečné duny, do nichž občas zapadl až po kolena. Byl trochu jako opilý, ale nevěděl, zda je to účinkem plynů v atmosféře nebo prostě únavou. Vypočítal si, že při rychlosti čtyři kilometry za hodinu dorazí ke korábu v jedenáct dopoledne.

Snažil se určit své tempo na krokoměru, ale nedařilo se mu to. Obrovský stříbřitý pás Mléčné dráhy rozděloval oblohu na dvě nestejné části. Tak už přivykl nepatrnému světlu hvězd, že se mohl vyhýbat největším dunám. Brodil se stále dál, až na pozadí horizontu postřehl podivně utvářený prostor bez hvězd, jakousi hranatou siluetu. Ještě si ani neuvědomil, co to je, a už mířil tím směrem. Rozběhl se, bořil se stále hlouběji, ale nevnímal to. Nakonec narazil rukama napřaženýma jako slepec na tvrdý kov. Byl to prázdný terénní vůz, snad jeden z těch, které vyslal Horpach včera ráno, snad nějaký jiný, zapomenutý Regnarovou skupinou; nepřemýšlel o tom, prostě stál, oddechoval a objímal stroj oběma rukama. Únavou klesal k zemi. Moci tak ulehnout vedle stroje, usnout a teprve ráno ve slunečním světle pokračovat v cestě…

Pomalu se vyšplhal nahoru na pancíř, po hmatu nalezl páku přístroje a otevřel jej. Rozsvítilo se světlo. Sešinul se na sedadlo. Teď už věděl, že je omámen, určitě se otrávil tím plynem, neboť nemohl nalézt startér, nepamatoval si jeho umístění, nevěděl nic… Nakonec ruka sama nalezla příslušný spínač a stiskla jej, motor lehce zakvílel a rozběhl se. Odkryl víčko gyrokompasu, přesně znal už jen jedno číslo, zpáteční kurs. Vůz jel chvíli potmě, Rohan zapomněl, že má reflektory…

V pět hodin byla ještě tma. Náhle spatřil v dálce přímo před sebou, uprostřed bílých a namodralých hvězd jednu rubínovou, která visela nízko nad obzorem. Zamrkal. Červená hvězda…? Takové neexistují… Zdálo se mu, že vedle něj někdo sedí, určitě Jarg, chtěl se ho zeptat, co to může být za hvězdu, když se náhle vzpamatoval. Bylo to vrcholové světlo hvězdoletu. Jel přímo k té rubínové kapičce v mracích, která pomalu stoupala, až se změnila v jasně svítící kouli, v jejímž jasu se leskl povrch pancíře. Mezi ciferníky zamrkalo červené oko a ozval se zvonek signalizující blízkost silového pole. Rohan vypnul motor. Stroj sjel po úbočí duny a zastavil se. Rohan si nebyl jist, zda dokáže opět nasednout, opustí-li vůz. Sáhl tedy do přihrádky, vyňal z ní raketovou pistoli, a poněvadž ji neudržel bez chvění, opřel loket o páku, druhou rukou ho přidržel a stiskl spoušť. Do tmy vyrazila oranžová stuha. Její krátký let přerušil výbuch, jak zasáhla silovou clonu, průzračnou jako sklo. Střílel ránu za ránou, až úderník klapl naprázdno. Neměl už náboje. Ostatně ho už zpozorovali, nejdříve strhla poplach určitě služba v řídicí kabině, neboť téměř současně zazářily pod špičkou korábu dva velké reflektory, bílými jazyky olízly písek a proťaly se na jeho voze. Současně se rozsvítila světla na rampě a v nich jako studený plamen zazářila konstrukce osobního výtahu. Schůdky se okamžitě zaplnily běžícími lidmi, na dunách poblíž zádi vzplanuly reflektory, otáčely se a pohybovaly sloupy světel. Nakonec se rozsvítila řada namodralých ohýnků, které vyznačily průchod v obvodu.

Rohanovi vypadla pistole z ruky. Ani nevěděl, kdy vylezl z vozu a sklouzl po boku stroje. Šel nejistým, přehnaně dlouhým krokem, nepřirozeně vzpřímen a zatínal pěsti, aby ovládl nesnesitelné chvění prstů. Kráčel přímo k dvacetipatrovému hvězdoletu, který se rýsoval v záplavě světel na pozadí blednoucího nebe tak nehybné a majestátně, jako by byl opravdu nepřemožitelný.

Zakopané,

červen 1962 — červen 1963