LAUDOVA HYPOTÉZA

Doktor Lauda zaklepal na dveře astrogátorovy kajuty. Když vstoupil, astrogátor něco zakresloval na fotogrammetrickou mapu.

„Co je?“ otázal se Horpach, aniž zvedl hlavu.

„Chtěl bych vám něco říci.“

„Spěchá to? Za patnáct minut startujeme.“

„Nevím. Zdá se mi, že začínám chápat, co se tu děje…,“ řekl Lauda.

Astrogátor odložil kružítko. Jejich oči se setkaly. Biolog nebyl mladší než velitel. Bylo divné, že smí ještě létat. Zřejmě mu na tom hodně záleželo. Připomínal víc starého mechanika než vědce.

„Tak vám se zdá, doktore? Poslouchám.“

„V oceáně je život,“ řekl biolog. „V oceáně je a na souši není.“

„No a? Na souši byl život také, Ballmin po něm nalezl stopy.“

„Ano. Ale přes pět miliónů let staré. Potom bylo vyhubeno všechno, co žilo na pevné zemi. To, co řeknu, zní fantasticky a nemám vlastně ani žádné důkazy, ale… je tomu tak. Předpokládejme, že kdysi, snad před pěti milióny let, zde přistála raketa z jiné soustavy. Řekněme z oblasti novy.“

Hovořil nyní rychleji, ale stále klidně.

„Víme, že před výbuchem zety Lyry obývaly šestou planetu soustavy rozumné bytosti. Měly vysoce rozvinutou civilizaci technického typu. Dejme tomu, že tu přistála průzkumná raketa Lyřanů a že došlo ke katastrofě nebo k jinému neštěstí, při němž zahynula celá posádka. Například výbuch reaktoru, řetězová reakce… prostě vrak, který přistál na Regis, neměl na palubě žádnou živou bytost. Zůstaly pouze automaty. Ne takové, jako jsou naše — podobné lidem. Lyřané pravděpodobně také nebyli podobní lidem. Automaty tedy zůstaly a opustily loď. Byly to vysoce specializované homeostatické mechanismy, schopné snášet nejhorší podmínky. Neměly už nikoho, kdo by jim dával rozkazy. Ty z nich, které byly strukturou myšlení nejpodobnější Lyřanům, snažily se možná opravit loď, třebaže to v dané situaci nemělo smysl. Ale víte, jak to je. Robot opravář bude opravovat to, k čemu je určen, bez ohledu, zda to někomu slouží či nikoli. Potom se osamostatnily jiné automaty a získaly převahu. Snad se je místní fauna pokoušela napadat. Existovali tu draví plazi podobní ještěrům, a dravec určitého typu napadá všechno, co se pohybuje. Automaty začaly s nimi bojovat a zdolaly je.

K tomuto boji se musely přizpůsobit. Přetvořily se tak, aby odpovídaly nejlépe podmínkám planety. Podstatné podle mne je to, že jedny automaty byly schopné produkovat další podle potřeby. Tedy, řekněme, že pro boj s létajícími ještěry byly třeba létající mechanismy. Žádné konkrétní podrobnosti přirozeně neznám. Říkám to tak, jak bych si podobnou situaci představoval v podmínkách přirozeného vývoje. Snad tu nebyli létající ještěři, ale plazi pozemní. Nevím. Prostě, časem se ty mechanismy, které existovaly na souši, dokonale přizpůsobily podmínkám — a podařilo se jim zahubit všechny formy živočišného života planety. Rostlinného ostatně také.“

„Rostlinného také? Jak to vysvětlujete?“

„To přesně nevím. Mohl bych vymyslet řadu různých hypotéz, ale nechci to dělat. Neřekl jsem ostatně ještě to nejdůležitější. V průběhu své existence na planetě se vznikající mechanismy po stovkách generací přestaly podobat těm prapůvodním — produktům civilizace Lyry. Rozumíte? To znamená, že začal neživý vývoj. Evoluce mechanismů. Co je hlavní princip homeostatu? Přetrvat ve změněných podmínkách, i v nejnepřátelštějších, v nejtěžších. Dalším formám tohoto vývoje samoorganizujících se kovových systémů nehrozilo už hlavní nebezpečí od místních zvířat nebo rostlin. Musely získat zdroje energie a materiálu, z nichž by mohly vyrábět náhradní součástky a další mechanismy. Rozvinuly tedy určitý druh hornictví, dobývání kovových rud. Původní generace, která sem přiletěla na onom hypotetickém korábu, byla nepochybně poháněna jadernou energií. Na Regis se však radioaktivní prvky vůbec nevyskytují. Zdroj energie byl tedy pro ně uzavřen. Musely hledat jiný. Tehdy muselo dojít k prudké energetické krizi a myslím, že tehdy vypukl vzájemný boj mezi těmito mechanismy. Prostě boj o přežití, o existenci. To je přece podstata vývoje. Selekce. Mechanismy po intelektuální stránce dokonalejší, neschopné však přežít dejme tomu vinou rozměrů, jež vyžadovaly značná množství energie, nemohly obstát v konkurenci s těmi, které byly z tohoto hlediska rozvinuty méně, avšak úsporněji a energeticky efektivněji…“

„Počkejte. Nechme fantazie stranou, ale ve vývoji, v evolučním boji vyhrává vždycky bytost s více vyvinutým nervovým systémem, ne? V tomto případě existoval místo nervového systému dejme tomu nějaký elektrický systém, ale princip je stejný.“

„To je pravda, astrogátore, ale platí pouze pro organismy stejnorodé, vzniklé přirozeným způsobem na planetě, a ne pro ty, co pocházejí z jiných soustav.“

„Nerozumím.“

„Prostě biochemické podmínky pro bytosti na Zemi jsou a vždycky byly téměř stejné. Řasy, améby, rostliny, živočichové nižší i vyšší se skládají z téměř identických buněk, mají skoro stejnou bílkovinnou látkovou výměnu a za těchto okolností se stává rozlišujícím činitelem ten, o němž jste mluvil. Není to činitel jediný, ale rozhodně jeden z nejdůležitějších. Zde tomu však bylo jinak. Nejdokonalejší mechanismy, které přistály na Regis, čerpaly energii z vlastních radioaktivních zásob, avšak zařízení jednodušší, nějaké malé samoopravující se systémy, mohly mít třeba baterie nabíjené sluneční energií. Byly by tedy vůči nim ve velké výhodě.“

„Ty dokonalejší však mohly získávat energii také ze slunečního záření… ostatně, proč se vlastně hádáme? Je asi zbytečné o tom diskutovat, Laudo.“

„Ne, to je podstatná věc, astrogátore, to je velmi důležitý bod. Podle mého mínění tu došlo totiž k neživé evoluci velmi zvláštního charakteru, neboť shoda okolností vytvořila mimořádné podmínky. Stručně řečeno, vidím to tak: v tomto vývoji zvítězily jednak mechanismy, jež se nejúčinněji miniaturizovaly, jednak mechanismy nepohyblivé. Z těch prvních vznikly takzvané černé mraky. Osobně se domnívám, že je to velmi malý pseudohmyz, který se může v případě potřeby spojovat za určitým cílem ve větší nadřazené systémy. Právě ve formě mraků. Tímto směrem postupoval vývoj pohyblivých mechanismů. Naproti tomu ty nepohyblivé tvoří onen podivný druh kovové vegetace, kterou představují ruiny takzvaných měst…“

„Podle vás to tedy nejsou města?“

„Samozřejmě. To nejsou žádná města, ale velká seskupení nepohyblivých mechanismů, neživých tvorů schopných rozmnožování a čerpajících sluneční energii pomocí určitých orgánů… podle mého názoru těmi trojúhelníkovými deskami…“

„Myslíte si tedy, že to ‚město‘ vegetuje i dnes?“

„Ne. Mám pocit, že z nějakého nám neznámého důvodu to ‚město‘ či vlastně ten ‚kovový les‘ prohrál boj o život a nyní jsou z něj jen rezavějící trosky. Zůstala pouze jedna forma: pohyblivé mechanismy, které ovládly všechny pevniny planety.“

„Proč?“

„Nevím. Pokoušel jsem se o různé výpočty. Je možné, že během posledních tři miliónů let slunce Regis chladlo rychleji než předtím, takže ony velké nepohyblivé ‚organismy‘ už z něho nemohly čerpat potřebné množství energie. Ale to jsou pouze mlhavé domněnky.“

„Dejme tomu, že je to tak, jak říkáte. Domníváte se, že ty ‚mraky‘ mají nějaké řídicí centrum, ať už na povrchu planety či v podzemí?“

„Myslím, že nic takového neexistuje. Je možné, že se ty mikromechanismy samy stanou takovým centrem, ‚neživým mozkem‘, jakmile se spojí příslušným způsobem. Rozdělení může být pro ně výhodné. Vytvoří volné roje, díky tomu mohou pobývat stále pod sluncem, směřovat ve stopách bouřkových mračen, není přece vyloučeno, že čerpají energii z atmosférických výbojů. Avšak v okamžiku nebezpečí, nebo obecněji, náhlé změny, která ohrožuje jejich existenci, se spojí…“

„Něco však musí vyvolat tu spojovací reakci a vůbec, kde se nalézá během ‚rojení‘ nesmírně složitá paměť celého systému? Elektronický mozek je přece ‚moudřejší‘ než všechny jeho prvky, Laudo. Jak dokáží tyto prvky po jeho rozpadu samy skočit na příslušná místa? Nejdřív by musel vzniknout plán celého mozku…“

„Ne. Stačilo by, kdyby si každý prvek pamatoval, s kterými dalšími se má spojit. Dejme tomu, že prvek číslo jedna se má dotýkat určitými plochami šesti jiných; každý z nich ‚ví‘ totéž. Tak může být množství informace obsažené v jednotlivém prvku velmi malé, ale kromě ní stačí už jen určitý signál typu: pozor! nebezpečí! Na tento signál se všechny prvky spojí do příslušného útvaru a okamžitě vznikne ‚mozek‘. Ale to je pouze primitivní schéma, astrogátore. Připouštím, že problém je mnohem složitější, třeba proto, že tyto prvky určitě dost často podléhají záhubě, což se však nesmí odrazit na činnosti celku…“

„Dobrá. Nemáme čas, abychom dále rozváděli takové podrobnosti. Vyplývají z vaší hypotézy pro nás nějaké konkrétní závěry?“

„V určitém smyslu ano, ovšem negativní. Milióny let mechanického vývoje je úkaz, s jakým se člověk v galaxii ještě nesetkal. Věnujte pozornost základnímu problému. Všechny nám známé stroje neslouží samy sobě, ale někomu. Z lidského hlediska je tedy existence kovových houštin planety Regis či jejích železných mraků nesmyslná — je pravda, že stejně ‚nesmyslnými‘ se dají nazvat například kaktusy pozemských pouští. Podstata věci tkví v tom, že se dokonale přizpůsobily k boji s živými bytostmi. Mám dojem, že zabíjely pouze na začátku tohoto boje, kdy se pevnina hemžila životem; při tom se zjistilo, že je neekonomické vydávat tolik energie na zabíjení. Proto používají jiné metody, jejichž důsledkem byla katastrofa Kondora, nehoda Kertelena a konečně i záhuba Regnarovy skupiny…“

„Jaké jsou to metody?“

„Neznám přesně jejich princip. Mohu pouze vyslovit svůj osobní názor. Kertelenův případ — to je zničení skoro veškeré informace, kterou obsahuje mozek člověka. U zvířat to bude stejné. Takto zmrzačené živé bytosti musí přirozeně zahynout. Je to způsob jednoduchý a rychlý, úspornější než zabíjení… Můj závěr z toho je bohužel pesimistický. Jsme v situaci nesrovnatelně horší než oni, a to hned z několika důvodů. Za prvé: živou bytost lze zničit daleko snadněji než mechanismus nebo technické zařízení. Za druhé — mechanismy se vyvíjely v takových podmínkách, že bojovaly současně se živými bytostmi i se svými kovovými ‚bratry‘, rozumnými automaty. Bojovaly tedy na dvou frontách zároveň a potíraly všechny adaptační mechanismy živých organismů i každý projev inteligence rozumných strojů. Výsledkem takových bojů trvajících milióny let musí být neobyčejná všestrannost a dokonalost v ničivé činnosti. Obávám se, že k jejich zdolání bychom je museli zničit prakticky všechny, a to je téměř nemožné…“

„To je váš názor?“

„Ano. Kdybychom soustředili prostředky, mohli bychom samozřejmě zničit celou planetu… ale to přece není naším úkolem, nemluvě už o tom, že nám na to nestačí síly. Situace je opravdu výjimečná, alespoň já ji tak vidím, vždyť my jsme vlastně intelektuálně silnější. Ty mechanismy nelze považovat ani v nejmenším za myslící, jsou pouze dokonale přizpůsobeny podmínkám planety… k ničení všeho, co je rozumné, nebo lépe řečeno, všeho, co je živé. Ony samy jsou naproti tomu neživé. Proto to, co je pro ně pořád ještě neškodné, může být pro nás vražedné.“

„Odkud však berete jistotu, že nemají rozum?“

„Mohl bych se vymlouvat, ale řeknu vám, že jestli jsem si vůbec něčím jist, pak je to právě tohle. Proč nejsou rozumné? Kdyby byly, už dávno by se s námi vypořádaly. Když postupně promyslíte všechny události na Regis od okamžiku našeho přistání, všimnete si, že jednají bez nějakého strategického plánu. Útočí případ od případu.“

„Nu… způsob, jakým zbavily Regnara spojení s námi, a potom útok na průzkumné stroje…“

„Dělají prostě to, co dělaly před tisíciletími. Všechny vyšší automaty, které vyhubily, se určitě dorozumívaly právě rádiovými vlnami. Znemožnit tuto výměnu informací, přerušit spojení, to byl jeden z jejich prvních úkolů. Řešení se nabízelo samo, protože kovový mrak, dokonale odráží rádiové vlny. Co máme dělat dál? Musíme chránit sebe i automaty, naše stroje, bez nichž bychom byli nemožní — mechanismy planety naproti tomu manévrují naprosto svobodně, mají prakticky nevyčerpatelné zdroje energie, když jich část zničíme, mohou se zase rozmnožit a kromě toho jim nemohou ublížit žádné prostředky zhoubné pro živé tvory. Budeme muset nezbytně použít našich nejúčinnějších prostředků: udeřit antihmotou… ale zničit tímto způsobem všechny není možné. Všiml jste si, jak si počínají při napadení? Prostě se rozsypou… Kromě toho se musíme stále chránit clonou, což omezuje naši strategii, kdežto ony se mohou libovolně rozdrobit, pohybovat z místa na místo… a kdybychom je zničili na tomto kontinentě, přestěhují se na jiný. To však není náš úkol — zničit je všechny. Domnívám se, že musíme odletět.“

„Ach tak.“

„Ano. Poněvadž za protivníky máme nepochybně apsychické výtvory neživé evoluce, nemůžeme řešit problém v kategoriích pomsty či odplaty za Kondora, za osud jeho posádky. Bylo by to totéž, jako zbičovat oceán za to, že potopil loď s lidmi.“

„V tom, co říkáte, by bylo hodně pravdy, kdyby tomu tak opravdu bylo,“ řekl Horpach a vstal. Opřel se oběma rukama o pokreslenou mapu. „Je to však koneckonců hypotéza a nemůžeme se vrátit s hypotézami. Potřebujeme jistotu. Ne pomstu, ale jistotu. Důkladnou diagnózu, fakta. Jestliže je získáme, jestliže budu mít v kontejnerech Nepřemožitelného vzorky té létající mechanické fauny, pokud opravdu existuje, samozřejmě uznávám, že už tu nemáme co pohledávat. Pak bude věcí Báze určit další postup. Není mimochodem žádná záruka, že tito tvorové zůstanou na planetě, snad se budou vyvíjet dál a nakonec ohrozí i kosmické lety v této oblasti galaxie.“

„I kdyby k tomu mělo dojít, nebude to dříve než za statisíce či spíše milióny let. Stále se obávám, astrogátore, že uvažujete tak, jako bychom stáli proti myslícímu protivníkovi. To, co bylo kdysi nástrojem rozumných bytostí, se po jejich záhubě osamostatnilo a během miliónů let se vlastně stalo součástí přírodních sil planety. V oceáně zůstal život, protože tam mechanická evoluce nepronikla, tomuto životu však nedovolí vystoupit na pevninu. Tím lze vysvětlit menší obsah kyslíku v atmosféře — vytvářejí jej oceánské řasy — i vzhled kontinentů. Je to poušť, vždyť tyto mechanismy nic nebudují, nemají žádnou civilizaci, nemají vůbec nic kromě sebe, nevytvářejí žádné hodnoty: proto je musíme považovat za přírodní sílu. Příroda také netvoří žádné hodnoty. Tyto výtvory jsou prostě samy sebou, existují a jednají tak, aby tato existence pokračovala…“

„Jak vysvětlujete záhubu letounů? Chránilo ji silové pole…“

„Silové pole lze zničit jiným silovým polem. Ostatně k tomu, astrogátore, aby byla ve zlomku vteřiny vymazána celá paměť obsažená v lidském mozku, musí kolem hlavy působit magnetické pole takové intenzity, jaké bychom těžko realizovali i my pomocí prostředků, které máme na palubě. Byly by k tomu třeba gigantické transformátory, elektromagnety…“

„Myslíte, že to všechno mají?“

„Kdepak, vůbec ne! Nemají nic. Jsou prostě cihlami, z nichž se v potřebném okamžiku staví to, co je nutné. Přichází signál: Nebezpečí! Objevilo se něco, co signalizovaly například změny elektrostatického pole… volný roj se okamžitě skládá do jakéhosi ‚mrakomozku‘ a burcuje se jeho společná paměť: Takové bytosti tu už byly, postupovalo se proti nim tak a tak, takže zahynuly… a opakují onen způsob postupu…“

„Dobrá,“ řekl Horpach, který starého biologa už delší dobu neposlouchal. „Odkládám start. Svoláme poradu; raději bych to nedělal, čekám totiž dlouhou diskusi, nevidím však jiné východisko. Za půl hodiny v hlavní knihovně, doktore Laudo…“

„Ať mě přesvědčí, že se mýlím, a pak vám přibude na palubě jeden opravdu spokojený člověk,“ řekl klidně doktor a opustil tiše kajutu. Horpach se narovnal, přistoupil k nástěnnému informátoru a svolal postupně všechny vědce.


Ukázalo se, že většina odborníků má podobný názor jako Lauda; on byl pouze první, kdo ho tak kategoricky formuloval. Spor se rozpoutal pouze kolem problému psychičnosti či apsychičnosti „mraků". Kybernetikové se klonili k tomu, že je to myslící systém vybavený schopností strategického jednání. Utočili ostře na Laudu; Horpach si uvědomoval, že prudkost těchto útoků nevyvolala pouze Laudova hypotéza, spíše to, že místo s kolegy ji nejprve prodiskutoval s ním. Přes všechny svazky spojující je s posádkou tvořili vědci na palubě hvězdoletu něco jako ‚stát ve státě‘ a dodržovali určitý nepsaný kodex jednání.

Hlavní kybernetik Kronotos se ptal, jak se podle Laudy „mrak“ postrádající inteligenci naučil útočit na lidi.

„To je přece jednoduché,“ odvětil biolog. „Nedělal nic jiného milióny let. Mám na mysli boj s původními obyvateli Regis. Byla to zvířata s centrální nervovou soustavou. Naučil se je napadat stejně jako pozemský hmyz napadá svoji oběť. Dělá to s obdobnou přesností, s jakou vosa dokáže vstříknout jed do nervových vláken kobylky nebo brouka. To není inteligence, to je instinkt.“

„A odkud věděl, jak zaútočit letouny? S letouny se dosud nesetkal…“

„To nemůžeme vědět, kolego. Bojoval, jak jsem vám už řekl, s obyvateli Regis na dvou frontách: s živými i neživými, to jest s jinými automaty. Ty automaty musely používat nejrůznější druhy energie při obraně i útoku…“

„Jestliže však mezi nimi nebyly létající mechanismy…“

„Tuším, oč doktorovi běží,“ poznamenal zástupce hlavního kybernetika Saurahan. „Ty velké automaty, makroautomaty, komunikovaly spolu za účelem kooperace a nejsnáze je bylo možno zničit izolací, rozdělením, nejsnazší cestou bylo tedy blokovat spojení…“

„Nejde o to, zda je možné vysvětlit jednotlivé formy chování mraku bez předpokladu inteligence,“ odvětil Kronotos. „Nás přece neomezuje Occamův nůž. Naším úkolem není vymyslit hypotézu, která co nejstručněji vysvětlí vše, ale takovou hypotézu, která zaručí nejvyšší bezpečnost. Proto bude lépe, uznáme-li, že ‚mrak‘ může mít inteligenci, to bude obezřetnější. Pak budeme jednat opatrněji. Kdybychom však souhlasili s Laudou, že mrak nemá inteligenci, a ve skutečnosti by ji měl, snadno můžeme za takový omyl zaplatit strašnou cenu… Neříkám to jako teoretik, ale především jako stratég.“

„Nevím, koho chceš porazit, zda mrak nebo mě,“ odvětil klidně Lauda. „Nejsem proti opatrnosti, ale mrak nemá inteligenci jiného typu než hmyz a vlastně ani ne jako jednotlivý hmyz, ale spíše jako mraveniště. Protože kdyby tomu bylo jinak, už bychom nežili.“

„Dokaž to.“

„Nejsme pro něj prvním lidským protivníkem, s nímž má co dělat: připomínám, že tu byl před námi Kondor. K proniknutí do silového pole by těm mikroskopickým ‚muškám‘ stačilo zahrabat se do písku. Silové pole sahá pouze k jeho povrchu. Znaly silové pole Kondora, mohly se tedy naučit tomuto způsobu útoku. Nic takového však neučinily. Buď je tedy ‚mrak’ hloupý, nebo jedná instinktivně…“

Kronotos se nechtěl vzdát, ale zakročil Horpach a navrhl, aby další diskuse byla odložena. Prosil o konkrétní návrhy vyplývající z toho, na čem se shodli. Nygren se ptal, zda by nebylo možné chránit lidi kovovými přilbami, které znemožní působení magnetického pole. Fyzikové však došli k názoru, že to nebude možné, protože velmi silné pole vytváří v kovu vířivé proudy, které by přilbu rozžhavily. Když začne pálit, není jiné pomoci než ji strhnout z hlavy se známými následky. Byla už noc. Horpach v jednom koutě sálu hovořil s Laudou a lékaři, opodál se shromáždili kybernetici.

„Je podivné, že nezvítězily bytosti s vyšší inteligencí. Mám na mysli ony makroautomaty,“ řekl jeden z nich. „Byla by to výjimka potvrzující pravidlo, že evoluce jde ve směru komplikace, zdokonalení homeostáze a využívání informace…“

„Ty automaty neměly šanci právě proto, že byly hned na začátku tak vysoce vyvinuté a komplikované,“ namítl Saurahan. „Pochop, že byly vysoce specializovány pro účely spolupráce se svými konstruktéry Lyřany, a když už Lyřané nebyli, zůstaly jako ochrnuté, zbavené velení. Naproti tomu ty formy, z nichž vznikly dnešní ‚mušky‘ (vůbec netvrdím, že existovaly už tehdy, považuji to prakticky za vyloučené, musely vzniknout daleko později), byly poměrně primitivní a díky tomu měly před sebou mnoho vývojových možností.“

„Snad působil i významnější faktor,“ dodal doktor Sax, který k nim přistoupil, „máme co dělat s mechanismy a mechanismy nikdy nevykazují takové regenerační tendence jako živá tkáň, která se při poranění sama hojí. Makroautomat, který by chtěl opravit jiný, potřebuje k tomu nástroje, celý strojový park. Stačilo tedy vzít jim takové nástroje, načež se staly téměř bezbrannou kořistí létajících výtvorů, které se nedaly tak snadno poškodit…“

„To je velmi zajímavé,“ řekl náhle Saurahan. „Vyplývá z toho, že je třeba automaty konstruovat úplně jinak, než to děláme my. Aby byly opravdu univerzální, je třeba vycházet z malých elementárních prvků, z pseudobuněk, které se mohou vzájemně zastupovat…“

„To také není nic nového,“ usmál se Sax, „vždyť vývoj živých organismů se děje právě tímto způsobem, a ne náhodou… Proto i to, že se ‚mrak‘ skládá z takových zaměnitelných prvků, není určitě náhodné… To je otázka materiálu: poškozený makroautomat vyžaduje součásti, které může vyrobit pouze vysoce rozvinutý průmysl, kdežto systém vytvořený z několika krystalků či termistorů nebo jiných jednoduchých článků může být zničen a nijak mu to neublíží, neboť jej okamžitě nahradí jeden z miliardy jiných.“

Když Horpach viděl, že už nemá od nich co očekávat, opustil shromážděné vědce, kteří si toho v zápalu diskuse ani nevšimli. Šel do řídicí kabiny, aby uvědomil Rohanovu výpravu o hypotéze ‚neživé evoluce‘. Byla už tma, když Nepřemožitelný navázal spojení se superhelikoptérou, která byla v kráteru. U mikrofonu se ohlásil Gaarb.

„Mám tu pouze sedm lidí,“ řekl, „z toho dva lékaře u těch nešťastníků. Ostatní v této chvíli spí, jen telegrafista tu sedí se mnou. Ano… máme úplnou silovou ochranu. Ale Rohan se ještě nevrátil.“

„Ještě se nevrátil? A kdy odjel?“

„Kolem šesté odpoledne. Vzal si šest strojů a zbytek lidí… domluvili jsme se, že se vrátí po západu. Slunce zašlo před deseti minutami.“

„Máte s ním rádiové spojení?“

„Ztratil jsem je před hodinou.“

„Gaarbe! Proč jste mě okamžitě neuvědomil?!“

„Rohan říkal, že spojení na nějaký čas ustane, protože se spustí do jednoho z těch hlubokých kaňonů. Jejich svahy jsou zarostlé tím kovovým svinstvem, které odráží signály tak, že se prakticky nedají vůbec zachytit…“

„Okamžitě mně oznamte, až se Rohan vrátí… to si zodpoví… tak můžeme snadno ztratit všechny…“

Astrogátor ještě mluvil, když jej přerušil Gaarbův výkřik:

„Už jedou, astrogátore! Vidím světla, jedou nahoru po svahu, to je Rohan… jeden — dva — je to jen jeden stroj… hned se všechno dozvím…“

„Čekám.“

Gaarb viděl světla reflektorů, houpající se nízko nad zemí. Chvílemi zasvítila do tábora a opět mizela v terénních vlnách. Gaarb uchopil opodál ležící raketovou pistoli a dvakrát vystřelil vzhůru. Účinek byl okamžitý — všichni spáči vyskočili, současně stroj vytočil zatáčku, telegrafista bdící v centrále otevřel průchod v silové stěně a po pruhu vyznačeném modrými světly se valilo prachem pokryté vozidlo, mířící k superhelikoptéře. Ke svému zděšení poznal Gaarb malé průzkumné obojživelné vozidlo pro tři osoby. Ve světle namířených reflektorů vyběhl spolu s ostatními jedoucími stroji vstříc. Ještě než se vůz zastavil, s vyskočil z něj člověk v potrhané kombinéze, s tváří tak umazanou blátem a krví, že ho nepoznal, dokud se neozval.

„Gaarbe,“ zasténal onen muž, uchopil ho za ramena a nohy se pod ním podlomily. Ostatní přiskočili, podepřeli ho a volali:

„Co se stalo? Kde jsou ostatní…?“

„Ne — jsou — už — ostatní… nikdo…,“ zašeptal Rohan a vyčerpaně jim klesl do náruče.

Kolem půlnoci se lékařům podařilo přivést ho k vědomí. Ležel v kyslíkovém stanu pod hliníkovou střechou a vyprávěl to, co za půl hodiny telegrafoval Gaarb Nepřemožitelnému.

Загрузка...