Nepřemožitelný

MRAK

Začínali už planetě přivykat — její neměnné pouštní tvářnosti s nepatrnými šmouhami rozplývajících se oblak, mezi nimiž i ve dne prosvítaly hvězdy. Šumotu písku pod nohama a pod koly vozů, červenému slunci, jehož paprsky byly mnohem jemnější než na Zemi, takže na holé kůži bylo místo tepla cítit jen jeho němou přítomnost. Ráno vyjížděly skupiny do terénu, každá svým směrem, energoboty mizely kolébavě jako nemotorné loďky mezi dunami, a když se prach usadil, zbytek posádky Nepřemožitelného hovořil o tom, co bude k obědu, co řekl dnes radarový bocman spojovému, nebo vzpomínali, jak se jmenoval pilot, který před šesti lety přišel o nohu při nehodě na navigačním satelitu Terra 5. Tak seděli a povídali na prázdných kanystrech pod hvězdoletem, jehož stín se jako ručička gigantických slunečních hodin otáčel a současně prodlužoval, až se dotkl linie energobotů. V tom okamžiku začali vstávat a vyhlížet navrátilce. Ty zase, když se objevili, hladoví a unavení, opouštělo náhle vzrušení, v němž je udržovala jejich práce v kovovém spáleništi „města", a dokonce i skupina Kondora už po týdnu přestala ohlašovat senzační novinky asi toho druhu, že se v nalezených pozůstatcích podařilo rozpoznat některého známého člověka. To, co bylo v prvních dnech zdrojem hrůzy, po přivezení z Kondora pečlivě zabalili (jak jinak nazvat onen proces svědomitého ukládání všech zachovalých lidských pozůstatků do hermetických nádob, které putovaly na dno lodi) a odstranili. Místo očekávané úlevy se však lidé, nadále prosévající písek kolem Kondora a pátrající v jeho místnostech, začali nudit, jako by zapomněli na to, co potkalo jeho posádku, a zabývali se shromažďováním nesmyslných drobností, které zbyly po nežijících majitelích. Tak přiváželi místo dokumentů, které by vysvětlily tajemství záhuby, hned nějakou starou harmoniku, tu zas čínský hlavolam, a tyto předměty, zbavené mystické příšernosti svého původu, kolovaly a stávaly se jakýmsi společným vlastnictvím posádky.

Rohan, který by nikdy nevěřil, že je něco takového možné, se už po týdnu choval stejně jako ostatní. Pouze někdy, když byl sám, kladl si otázku, proč tu vlastně je, a tehdy cítil, že celá jejich činnost, veškerá námaha, ten komplikovaný proces výzkumů, prosvěcování, sbírání vzorků, vrtání skalních vrstev, ztížený tím, že museli neustále dodržovat třetí stupeň, otvírání a zavírání polí, namířené lasery, stálá optická kontrola, stálé počítání, mnohokanálové spojení, že to všechno je jen velký sebeklam. Že ve skutečnosti pouze čekají na nějakou novou událost, nové neštěstí a pouze předstírají, že tomu tak není. Zpočátku se každé ráno shromažďovali před ošetřovnou Nepřemožitelného lidé, aby vyslechli zprávu o Kertelenově stavu. Byl pro ně nejen obětí záhadného útoku, ale zároveň jakousi nelidskou bytostí, tvorem odlišným od nich od všech. Jako by náhle uvěřili ve fantastické pohádky a domnívali se, že je možné změnit člověka, jednoho z nich, nepřátelskými cizími silami planety v příšeru. Ve skutečnosti byl pouze zmrzačen; nakonec se ukázalo, že jeho mozek, stejně prázdný jako u novorozeněte, přijímá znalosti, které mu předávají lékaři, a postupně se začal učit mluvit; z ošetřovny už nedoléhalo lidskému hlasu nepodobné kňučení, strašné proto, že nesmyslné breptání nemluvněte se dralo z hrdla dospělého muže. Kertelen už po týdnu začal vyslovovat první slabiky a poznával lékaře, ačkoliv nedokázal vyslovit jejich jména.

Na začátku druhého týdne zájem o jeho osobu opadl, když lékaři prohlásili, že o okolnostech neštěstí nebude moci nic říci ani po návratu do normálního stavu, či spíše až skončí podivná, třebaže nutná výchova.

Mezitím práce pokračovaly. Hromadily se plány „města", podrobnosti konstrukcí jeho „keřovitých pyramid", ačkoliv jejich funkce zůstávala dále tajemstvím. Když astrogátor usoudil, že další průzkum Kondora nic nepřináší, přerušil jej. Koráb sám museli nechat na místě, protože oprava povrchu přesahovala možnosti inženýrů. Kromě toho tu bylo mnoho důležitějších prací. Stáhli tedy k Nepřemožitelnému všechny energoboty, transportéry, vozy i různé přístroje a vrak Kondora — po tak důkladném vyprázdnění se vlastně stal vrakem — hermeticky uzavřeli. Utěšovali se, že za čas oni sami nebo některá následující expedice dopraví hvězdolet do mateřského přístavu. Horpach potom převedl skupinu Kondora na jih, kde se připojila stejně jako Regnarova skupina ke Gallagherově výpravě. Rohan byl nyní hlavním koordinátorem všech výzkumů a Nepřemožitelného opouštěl pouze na krátkou dobu a ne každý den.

Obě skupiny narazily v systému kaňonů, vyhlodaných podzemními prameny, na zvláštní naleziště.

Vrstvy usazených jílů byly odděleny vrstvami červenočerné látky, která nebyla ani geologického, ani planetárního původu. Odborníci nemohli k tomu víc říci. Vypadalo to tak, jako by na starém čedičovém štítu byla před milióny let uložena ohromná množství kovových úlomků (objevila se hypotéza, že se v atmosféře Regis rozpadl gigantický železoniklový meteor a ohnivým deštěm se vtavil do skal oné pradávné doby), které pozvolna oxidovaly a nakonec se proměnily v černohnědé, místy purpurové vrstvy.

Dosavadní vrty pronikly sotva vrchní vrstvou terénu, jehož geologická struktura mohla svou složitostí zamotat hlavu i zkušenému planetologovi. Když se dostali až na čedič starý miliardu let, zjistili, že kámen na něm uložený vykazuje přes pokročilou rekrystalizaci přítomnost organického uhlíku. Ze začátku se domnívali, že tam bylo dno oceánu. Ale ve vrstvách pravého kamenného uhlí našli otisky četných rostlinných druhů, které mohly vegetovat pouze na souši. Katalog živých kontinentálních forem planety se neustále doplňoval a zvětšoval. Bylo už známo, že před třemi sty miliony let se proháněli po jejích džunglích primitivní ještěři. Zbytky páteře a čelistí jednoho z nich přivezli vědci s triumfem, který však posádka nesdílela. Vývoj na souši jako by se rozvíjel nadvakrát; první soumrak živé přírody připadal na epochu před sto milióny lety; tehdy začala rychle vymírat zvířata i rostliny, což vyvolal pravděpodobně blízký výbuch novy. Život se však potom opět vzchopil a vybujel novými formami, avšak ani množství ani stav nalezených pozůstatků nedovoloval důkladnější klasifikaci. Planeta nikdy nevytvořila zvířata podobná savcům. Po dalších devadesáti miliónech let došlo ke druhé hvězdné erupci, tentokrát ve větší vzdálenosti; její stopy v podobě radioaktivních izotopů bylo možné zjistit. Podle přibližných výpočtů tehdejší intenzita tvrdého záření nebyla tak silná, aby mohla zanechat hekatomby obětí. Tím nepochopitelnější bylo, že od té doby byly pozůstatky rostlin i živočichů v mladších vrstvách stále vzácnější. Zato se objevovalo stále větší množství onoho „jílu", sirníků antimonu, kysličníků molybdenu a železa, solí, niklu, kobaltu a titanu.

Tyto kovové, šest až osm miliónů let staré vrstvy, poměrně tenké, obsahovaly místy silná ohniska radioaktivity, ale byla to radioaktivita ve srovnání s délkou existence planety krátkodobá. Zřejmě v této éře něco vyvolalo sérii prudkých, ale pouze místních jaderných reakcí, jejichž produkty se usazovaly v „kovových jílech". Kromě hypotézy o „železoradioaktivním meteoru“ byly vyslovovány jiné, zcela fantastické domněnky, které uváděly v souvislost ona zvláštní ohniska radioaktivity s katastrofou planetárního systému Lyry a se zánikem její civilizace.

Vědci nevylučovali, že při pokusech o kolonizaci Regis III došlo k jaderným střetnutím mezi koráby vyslanými z ohrožené soustavy. To však nevysvětlovalo rozměry podivných kovových vrstev, které objevili vrtnými pokusy i v jiných, odlehlejších oblastech. V každém případě se neodbytně vnucoval obraz stejně záhadný jako samozřejmý: život na pevninách vyhynul v téže době, kdy začaly vznikat kovové vrstvy. Příčinou záhuby živých forem nemohla být radioaktivita: celkové množství záření po přepočtu na ekvivalenty jaderných výbuchů tvořilo stěží dvacet až třicet megatun; rozloženy na stovky tisíciletí nemohly takové výbuchy (pokud to vůbec byly atomové výbuchy, a ne nějaké jiné jaderné reakce) významně ohrozit vývoj živých forem.

Poněvadž vědci předpokládali určitou spojitost mezi kovovými vrstvami a ruinami „města", naléhali na další pokračování výzkumu. Bylo to spojeno s mnoha obtížemi, neboť skrývkové stroje musely přemístit velké množství zeminy. Jediným řešením bylo ražení štol, ale lidé pracující pod zemí se nenalézali pod ochranou silových polí. O tom, že se prese všechno v práci pokračovalo, rozhodl objev (v hloubce něco přes dvacet metrů, ve vrstvě bohaté na kysličníky železa) rezavých pozůstatků velice zvláštního tvaru, rozpadlých částí nějakých mikroskopických mechanismů.

Devatenáctý den po přistání se stáhly nad místo, kde pracovala geologická skupina, tak mohutné a temné mraky, jaké dosud na planetě neviděli. Kolem poledne se rozpoutala bouře, která předčila prudkostí elektrických výbojů pozemské bouře. Nebe a skály spojil nepřetržitý proud blesků. Vzduté vody řítící se po svazích začaly zaplňovat vykopané chodby. Lidé je museli opustit a společně s automaty se schovat pod kopuli hlavního silového pole, které zasahovaly kilometrové blesky. Bouře se pomalu převalila k západu a černá, blesky rozrytá stěna zaclonila celý obzor nad oceánem. Při návratu k Nepřemožitelnému objevili kopáči na písku velké množství drobných černých kovových kapiček. Pokládali je za smutně proslulé „mušky". Pečlivě je posbírali a přivezli na základnu, kde vzbudily velký zájem vědců. Rozhodně se však nejednalo o zbytky hmyzu. Specialisté svolali další poradu, která několikrát vyústila v bouřlivé spory. Nakonec bylo rozhodnuto vyslat expedici severovýchodním směrem, za terén klikatých kaňonů a sedimentů sloučenin železa, poněvadž na housenkových pásech vozidel Kondora byla objevena malá množství zajímavých minerálů, které se v dosud zkoumaných oblastech nevyskytovaly.

Následujícího dne vyrazila pod vedením Regnara dokonale vybavená kolona s energoboty, kráčivým emitorem z Kondora, transportéry i roboty, mezi nimiž bylo dvanáct arktanů s automatickými rypadly a vrtnými věžemi. Vezla dvaadvacet lidí, zásoby kyslíku, potravin a jaderného paliva. Udržovali s ní rádiové i televizní spojení až do chvíle, kdy kulatost planety zabránila šíření ultrakrátkých vln v přímé směru. Nepřemožitelný tedy vypustil na stacionární oběžnou dráhu automatickou televizní družici, která umožnila další spojení. Kolona byla na cestě celý den. V noci sešikovali vozy do kruhu, obklopili se silovým polem a další den pokračovali v cestě. Kolem poledne Regnar informoval Rohana, že se zastaví u ruin, téměř úplně zasypaných pískem uvnitř mělkého kráteru, neboť je chce blíže prozkoumat. Hodinu nato se kvalita rádiového příjmu začala zhoršovat v důsledku silných poruch. Spojaři přešli tedy na pásmo krátkých vln, kde byl příjem lepší. Brzy potom, když burácení daleké bouře přesouvající se k východu, kam mířila expedice, začalo utichat, byl příjem náhle přerušen. Ztrátu spojení několikrát předcházel stále silnější fading; nejpodivnější však bylo, že se současně zhoršil televizní příjem, který byl předáván mimoatmosférickým satelitem a nebyl tedy závislý na stavu ionosféry. V jednu hodinu spojení ustalo definitivně. Žádný z techniků ani z fyziků, ke kterým se obrátili o pomoc, nechápal proč. Vypadalo to tak, jako by někde v pouští vyrostla kovová stěna a oddělila sto sedmdesát kilometrů vzdálenou skupinu od hvězdoletu.

Rohan, který celou dobu neopouštěl astrogátora, postřehl jeho neklid. Jemu samotnému se zdál zpočátku neodůvodněný. Domníval se, že poruchy příjmu zavinily zvláštní odrazové vlastnosti bouřkového mraku, který postupoval ve směru expedice. Avšak fyzikové, kterých se dotazovali, může-li vzniknout tak silná vrstva ionizovaného vzduchu, o tom pochybovali. Když bouře kolem šesti utichla a spojení se nepodařilo navázat, vyslal Horpach dva průzkumné letouny typu létajících talířů; přitom neustále vysílali signály, na které nikdo neodpovídal.

První z talířů letěl několik set metrů nad pouští, druhý se vznášel nad ním ve výši čtyř kilometrů a sloužil prvnímu jako televizní retranslátor. Rohan, astrogátor a Gralev s dalšími členy posádky, mezi nimiž byli Ballmin a Sax, stáli před hlavní obrazovkou v řídicí kabině a sledovali všechno, co bylo v zorném poli pilota prvního stroje. Až na pásmo kaňonů se rozkládala všude poušť s nekonečnými řadami dun. Teď byly černě pruhované, protože slunce se už sklánělo k západu. V jeho šikmých paprscích vypadala krajina zvlášť ponuře. Občas proplouvaly pod nízko letícím strojem nevelké krátery, vyplněné až k okrajům pískem. Některé byly rozeznatelné jen díky střednímu kuželu navěky vyhaslého vulkánu. Terén se zvolna zvedal a byl čím dál členitější. Z písečných vln vystupovaly vysoké skalní stěny, tvořící souvislý, podivně rozeklaný řetěz. Osamělé skalní sloupy připomínaly trupy roztříštěných lodí nebo obrovské figury. Ve skalách se rýsovaly ostré linie žlebů, zasypaných štěrkem lavin. Konečně zmizel písek nadobro a ustoupil divoké scenérii plné strmých skal, občas protkaných propastmi tektonických trhlin, které se zdálky podobaly řekám. Připomínalo to měsíční krajinu. Zároveň se poprvé zhoršil televizní příjem, obraz se třásl a synchronizace byla porušena. Vydali rozkaz zvýšit výkon vysílače, obraz to však nadlouho nezlepšilo.

Dosud bělavé skály vystřídaly útesy stále tmavší. Hřebeny na okrajích zorného pole měly hnědý odstín s jedovatě kovovým leskem; místy bylo možno postřehnout aksamitově černé skvrny, jako by tam na holém kamení rostly husté, ale neživé houštiny. Náhle se ozvala dosud mlčící vysílačka prvního stroje. Pilot hlásil, že slyší zvuk automatických pozičních hlásičů, jimiž byl opatřen čelní vůz expedice. V řídicí kabině však slyšeli pouze jeho slabý a jakoby zanikající hlas, kterým začal volat Regnarovu skupinu.

Slunce už stálo docela nízko. V jeho krvavém světle se ve směru letu stroje objevila černá stěna podobná mraku. Sahala od vrcholků skal do výše tisíc metrů a zakryla všechno, co bylo za ní. Kdyby nebylo pomalého, rovnoměrného pohybu této inkoustové černi, jež místy zasvítila kovově fialovým šarlatem, mohli ji považovat za neobvyklý horský útvar. Ve vodorovných paprscích slunce se v ní rozevíraly jeskyně, plné nepochopitelných třpytivých záblesků, jako by v nich vířily roje blýskavých krystalků černého ledu. V první chvíli se pozorovatelům zdálo, že mrak letí stroji vstříc, ale byl to zrakový klam. To se pouze létající talíř přibližoval ke zvláštní překážce.

„LT 4 základně. Mám vystoupit nad mrak, příjem,“ ozval se tlumený hlas pilota. Po zlomku vteřiny astrogátor odpověděl:

„První LT 4, zastav před mrakem!“

„LT 4 základně, zastavuji,“ odpověděl okamžitě pilot a Rohanovi se zdálo, že v jeho slovech zaslechl úlevu. Už jen několik set metrů dělilo stroj od neobvyklého útvaru, rozbíhajícího se na obě strany až za obzor.

Téměř celou obrazovku zakrýval nyní povrch gigantického, jako uhel černého, neskutečného vertikálního moře. Stroj zpomalil a zastavil. Dřív než se stačil kdokoliv ozvat, zvolna se vlnící masa vymrštila náhle dlouhá rozvinující se ramena, která zaclonila obraz. Ten se současné zachvěl a zmizel protkán nitkami slábnoucích poruch.

„LT 4, LT 4!“ volal telegrafista.

„Zde LT 8,“ ozval se náhle hlas pilota druhého stroje, který dosud sloužil jako retranslátor. „LT 8 základně, mám zapojit obraz, příjem!“

„Základna LT 8, zapoj obraz!“

Obrazovka se zaplnila chaosem zuřivě vířících černých proudů. Byl to stejný obraz, nyní však pozorovaný z výše čtyř kilometrů. Bylo vidět, že mrak pokrývá dlouhým homogenním ramenem okraj zvedajícího se horského masivu, jako by bránil přístup k němu. Povrch mraku se líně pohyboval jako nějaká tuhnoucí mazlavá látka, ale první stroj, který před chvílí pohltil, se nedařilo postřehnout.

„Základna LT 8, slyšíš LT 4, příjem.“

„LT 8 základně, neslyším, přecházím na interferenční pásma, pozor, LT 4, tu LT 8, volám LT 4, LT 4!“ slyšeli hlas pilota. „LT 4 neodpovídá, přecházím na infračervené pásmo, pozor LT 4, tu LT 8, ozvi se, LT 4 neodpovídá, pokusím se sondovat mrak radarem…“

Ve ztemnělé řídicí kabině všichni zatajili dech a ztuhli očekáváním. Obraz se neměnil, skalní hřbet trčel v moři černi jako ostrov ponořený do inkoustového oceánu. Vysoko na nebi dohasínala nazlátlá oblaka, sluneční kotouč se už dotýkal obzoru, za několik minut měl nastat soumrak.

„LT 8 základně,“ ozval se hlas pilota, změněný za těch několik vteřin, které uplynuly od jeho zmlknutí. „Radar vykazuje kovový odraz, příjem!“

„Základna LT 8, přelaď radarový signál na obrazovku, příjem!“

Obrazovka potemněla, zhasla, chvíli zářila naprázdno a potom zezelenala miliardami chvějících se jiskřiček.

„Ten mrak je ze železa,“ řekl či spíše vzdychl někdo za Rohanovými zády.

„Jazone!“ zvolal astrogátor. „Je tu Jazon?!“

„Zde,“ vystoupil nukleonik.

„Mohu to přihřát?“ zeptal se klidně astrogátor, ukázal na obrazovku a všichni ho pochopili. Jazon otálel s odpovědí.

„Měli bychom varovat LT 4, aby maximálně rozšířil silové pole…“

„Nedělej hloupé vtipy, Jazone. Nemám spojení…“

„Čtyři tisíce stupňů… s malým rizikem…“

„Děkuji. Blaare, mikrofon! Prví LT 8, namiř lasery na mrak, malý výkon, bilierg do epicentra, stálá dávka po azimutu!“

„LT 8, stálá dávka, bilierg,“ odpověděl okamžitě pilotův hlas. Asi vteřinu se nedělo nic. Potom se zablýsklo a mrak zaplňující spodní část obrazovky změnil barvu. Nejprve se začal rozmazávat, potom zrudl a vzkypěl; vznikla v něm jakási jáma s planoucími stěnami, do níž padaly jako do nálevky sousední části mraku. Tento pohyb náhle ustal, mrak se rozevřel a ve vzniklém oknu se objevilo chaotické seskupení skal, nad kterým se vznášel drobný černý prach.

„První LT 8, přejdi na vzdálenost maximálního účinku!“

Pilot opakoval rozkaz. Mrak, obklopující neklidnými víry vytvořenou průrvu, se ji snažil vyplnit, ale pokaždé když vysunutá chapadla zachvátil žár, zatáhl je zpět. To trvalo několik minut. Situaci bylo třeba řešit. Astrogátor nesměl udeřit do mraku vší silou emitoru, neboť kdesi uvnitř se nalézal druhý letoun. Rohan se dovtípil, s čím Horpach počítá: doufal, že se stroj dostane do vyčištěného prostoru. Stále jej však nebylo vidět. LT 8 visel nyní téměř nehybně nad oslnivými okraji kypícího černého kotle. Nebe nad ním bylo ještě dost jasné, aby skály pod strojem pomalu mizely ve stínu. Slunce zapadalo. Náhle houstnoucí soumrak v údolí zaplanul nepřirozeným jasem. Celé zorné pole zakryl špinavě rudý oblak, připomínající soptící vulkán. Bylo vidět pouze splývající čerň, v jejíž hloubi vířily plameny. To mrak, ať byl čímkoliv, útočil na první pohlcený stroj a strašlivý žár v silové cloně ho spaloval.

Rohan pohlédl na astrogátora, který stál jako neživý, s bezvýraznou tváří zalitou chvějivým odleskem ohně. Černé vření a požár planoucí v jeho hloubi zaujímaly střed obrazovky. V dáli bylo vidět vysoký skalní štít, zalitý šarlatem, studenou červení posledních paprsků, v této chvíli nevýslovně pozemských. Tím neuvěřitelnější byl pohled do nitra mraku. Rohan čekal; astrogátorova tvář nevyjadřovala nic. Musel však rozhodnout: buď rozkázat hornímu stroji, aby šel druhému na pomoc, nebo LT 4 ponechat osudu a přikázat hornímu stroji, aby pokračoval v letu na severovýchod.

Náhle se stalo něco neočekávaného. Buď pilot spodního stroje uzavřeného v mraku ztratil hlavu, nebo došlo na palubě letounu k nějaké poruše — černý vír proťal záblesk, jehož centrum oslepivě zajiskřilo, a cáry výbuchem rozervaného mraku se rozlétly na všechny strany; tlaková vlna byla tak silná, že celý obraz zakolísal shodně s LT 8. Potom se čerň vrátila, splynula a kromě ní už nebylo vidět nic.

Astrogátor se naklonil a řekl telegrafistovi něco tak tiše, že Rohan nezaslech. jeho slova; telegrafista je však okamžitě opakovat téměř křikem:

„Připrav antiprotony! Plný výkon na mrak, stálá dávka!“

Pilot opakoval rozkaz. Vtom jeden z techniků sledujících boční obrazovku, která ukazovala vše, co se dělo za strojem, zvolal:

„Pozor! LT 8! Nahoru! Nahoru! Nahoru!!!“

Z dosud volného prostoru na západě přilétal s prudkostí orkánu vířící černý oblak. Před chvílí ještě tvořil okraj mraku, utrhl se však od něj, táhl za sebou násilně odtržené části a hnal se prudce vzhůru. Pilot, který jej postřehl zlomek vteřiny před výstrahou, nabíral výšku strmým stoupáním, ale mrak ho doháněl a bil do nebe černými sloupy. Pilot přenášel palbu z jedněch sloupů na druhé. Po přímém zásahu se nejbližší černý chumáč rozdvojil a ztemněl. Náhle začal celý obraz kmitat.

V tom okamžiku, kdy část mraku pronikla do proudu vysílaných rádiových vln a přerušila spojení, pilot pravděpodobně poprvé použil emitor antihmoty. Celá atmosféra planety se změnila v jediné moře ohně; purpurová záře západu zmizela jako sfouknuta. Mrak ještě chvíli jiskřil a dýmal, když druhý, ještě strašlivější výbuch rozžhavil ohňostroj nad skalami, mizícími v oblacích páry a plynů. Ale to byl poslední záběr, který spatřili, neboť v následující vteřině se celý obraz rozkmital, zajiskřil poruchami a zmizel. Pouze prázdná bílá obrazovka zářila v setmělé místnosti a osvětlovala smrtelně bledé tváře lidí, kteří na ni hleděli.

Horpach přikázal radiotelegrafistům volat oba stroje a sám přešel s Rohanem, Jazonem a dalšími členy posádky do sousední navigační kabiny.

„Co je podle vašeho mínění ten mrak?“ zeptal se bez úvodu.

„Skládá se z kovových částic. Zřejmě je řízen na dálku z nějakého centra,“ řekl Jazon.

„Gaarb?“

„Také si to myslím.“

„Máte nějaké návrhy? Ne? Tím lépe. Hlavní inženýre, která superhelikoptéra je v lepším stavu, naše, nebo ta z Kondora?“

„Obě jsou v pořádku, astrogátore. Ale osobně bych doporučoval naši.“

„Dobrá. Rohane, nemýlím-li se, chtěl jste opustit silový deštník… Budete mít příležitost. Vezměte si osmnáct lidí, dvojnásobnou soupravu automatů, obvodové lasery a antiprony… máme snad ještě něco?“ Nikdo neodpovídal. „Nu ano, zatím nic dokonalejšího než antihmotu nevynalezli… Vyjedete ve čtyři třicet jedna, to znamená při východu slunce, a pokusíte se najít ten kráter na severovýchodě, o němž hovořil Regnar v poslední zprávě. Tam přistanete v otevřeném silovém poli. Cestou se všemu vyhýbat na maximální vzdálenost. Žádné vyčkávání, pozorování, experimenty. Při útoku nešetřit energií. Ztratíte-li spojení se mnou, dělejte dál svou práci. Až najdete ten kráter, přistanete, ale opatrně, abyste se neposadil na lidi… je možné, že jsou někde v této oblasti…“

Ukázal bod na mapě, která zakrývala celou stěnu.

„V tomto červeně vyčárkovaném prostoru. Je to pouze náčrt, ale nic lepšího nemám.“

„Co mám dělat po přistání, astrogátore? Mám je hledat?“

„Nechám to na vás. Pamatujte si jen jedno: na žádné cíle nesmíte útočit už ve vzdálenosti padesát kilometrů od tohoto místa, protože dole mohou být naši lidé.“

„Na žádné pozemní cíle?“

„Vůbec žádné. Až sem,“ astrogátor jediným pohybem rozdělil prostor na mapě na dvě části, „můžete preventivně používat vlastních ničivých prostředků. Za touto čárou se smíte bránit pouze silovým polem. Jazone! Kolik může vydržet pole superhelikoptéry?“

„Řádově milión atmosfér na čtvereční centimetr.“

„Co to znamená ‚řádově‘? Ptám se kolik. Pět miliónů? Dvacet?“

Horpach to říkal zcela klidně; právě z takové velitelovy nálady měli na palubě největší strach. Jazon si odkašlal.

„Pole bylo vyzkoušeno na dva a půl…“

„To je něco jiného. Slyšíte, Rohane? Jestliže vás mrak sevře do této hranice, utíkejte. Nejlépe nahoru. Ostatně, všechno nemohu předpovědět…“ Podíval se na hodinky.

„Osm hodin po startu vás budu volat na všech pásmech. Jestliže se to nepodaří, pokusíme se navázat spojení buď satelity, nebo opticky. Budeme laserovat morseovkou. Neslyšel jsem ještě, že by to nevedlo k úspěchu. Pokusme se však předvídat víc, než o čem jsme slyšeli. Jestliže i lasery selžou, za další tři hodiny odstartujete a vrátíte se. Kdybych tu nebyl…“

„Hodláte odstartovat?“

„Nepřerušujte mě, Rohane. Ne. Nehodlám odstartovat, ale všechno nezáleží na mně. Kdybych tu nebyl, přejděte na oběžnou dráhu kolem planety. Dělal jste to už se superhelikoptérou?“

„Ano, dvakrát, na deltě Lyry.“

„Dobrá. Víte tedy, že je to trochu komplikované, ale možné. Dráha musí být stacionární; její přesné parametry vám dá před startem Stroem. Na té dráze na mne budete čekat třicet šest hodin. Nedám-li o sobě za tu dobu vědět, vrátíte se na planetu. Odletíte ke Kondorovi a pokusíte se jej dát do pořádku. Vím, jak vypadá. Bohužel však nebudete mít nic jiného na vybranou. Jestli se vám to podaří, vraťte se s Kondorem na Bázi a podejte zprávu o událostech. Máte ještě nějaké dotazy?“

„Ano. Mohu se pokusit navázat kontakt s těmi — s tím centrem, které řídí mrak, v případě, že by se mi je podařilo objevit?“

„I to nechám na vás. V každém případě musí mít riziko rozumné meze. Nevím přirozeně nic, ale zdá se mi, že to centrum není na povrchu planety. Jeho existence mi připadá vůbec problematická…“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Máme přece rádiový poslech v celém elektromagnetickém spektru. Kdyby kdokoliv řídil ten mrak rádiem, zachytili bychom příslušné signály.“

„To centrum se mohlo nalézat přímo v mraku…“

„Možná. Nevím. Jazone, je možné, aby existovaly nějaké jiné způsoby dálkového spojení než elektromagnetické?“

„Ptáte se na můj názor? Ne. Neznám takové způsoby.“

„Na váš názor? A na co jiného bych se mohl ptát?“

„To, co vím, není totožné s tím, co existuje. Co může existovat. My takové způsoby neznáme. To je vše.“

„Telepatie…,“ poznamenal někdo vzadu.

„Na toto téma nemám co říci,“ odvětil suše Jazon. „V každém případě v oblasti dosud známého vesmíru nebylo nic podobného objeveno.“

„Nemůžeme ztrácet čas neplodnou diskusí. Vezměte své lidi, Rohane, a připravte superhelikoptéru. Parametry eliptické dráhy vám předá za hodinu Stroem. Stroeme, vypočtěte stacionární oběžnou dráhu s apogeem pět tisíc.“

„Provedu.“

Astrogátor otevřel dveře řídicí kabiny.

„Ternere, je něco nového?“

„Nic, astrogátore. Jen výboje. Hodně statických, ale nic víc.“

„Žádné stopy emisního spektra?“

„Žádné stopy…“

To znamená, že žádný z obou strojů už nepoužívá své zbraně, že přestaly bojovat, pomyslel si Rohan. Kdyby používaly lasery či alespoň indukční emitory, přístroje Nepřemožitelného by to zaznamenaly na vzdálenost několika set kilometrů.

Rohan byl natolik fascinován dramatickou situací, že se neznepokojoval úkolem, který dostal od astrogátora. Neměl na to ostatní ani čas. Tu noc nezamhouřil oka. Bylo třeba překontrolovat všechny přístroje superhelikoptéry, naložit dodatečné zásoby paliva, potravin i zbraní, takže to do určené hodiny stěží stihli. Sedmdesátitunový dvoupatrový stroj se vznesl do vzduchu, zvedal mračna písku a v paprscích právě vyšlého slunce mířil přímo na severovýchod. Hned po startu Rohan nabral výšku patnáct kilometrů, ve stratosféře mohl vyvinout maximální rychlost a kromě toho bylo méně pravděpodobné, že se tam setká s černým mrakem. Alespoň se domníval. Snad měl pravdu, snad to byla jen šťastná náhoda, ale za necelou hodinu přistáli v zasypaném kráteru, jehož dno ještě zakrýval stín.

Dříve než sloupy horkých plynů zvířily oblaka písku, lidé u obrazovek poplašili navigační kabinu zprávou, že v severní části kráteru zahlédli něco podezřelého. Těžký stroj se zastavil v letu, lehce se chvěl jako na neviditelné napjaté pružině; z výše pěti set metrů to místo podrobně prozkoumali.

Na popelavě rudém dně byly vidět na obrazovce drobné obdélníky, rozložené s geometrickou pravidelností kolem většího obdélníku ocelově šedé barvy. Současně s Gaarbem a Ballminem, kteří byli s ním u řízení, rozeznal Rohan vozidla Regnarovy expedice.

Neotáleli a s maximální opatrností přistáli nedaleko od nich. Teleskopické „nohy“ helikoptéry se ještě nepřestaly mírně prohýbat, když vysunuli schůdky a vyslali dva průzkumné stroje, chráněné pohyblivým silovým polem. Nitro kráteru připomínalo plochou mísu s otlučenými okraji. Sopečný kužel uprostřed pokrývala černohnědá vrstva lávy.

Půldruhého kilometru zdolal pohyblivý stroj za několik minut. Rádiové spojení fungovalo dokonale. Rohan hovořil s Gaarbem, který byl v předním transportéru.

„Stoupání končí, hned je uvidíme,“ opakoval několikrát Gaarb. Za chvíli vykřikl: „Jsou tam! Vidím je!“

A klidněji dodal:

„Zdá se, že je vše v pořádku. Jeden, dva, tři, čtyři — všechny stroje jsou na svých místech, ale proč stojí na slunci?“

„A lidé? Vidíte je?“ vyptával se Rohan. Stál s přimhouřenýma očima u mikrofonu.

„Ano. Něco se tam pohybuje… dva lidé… ještě jeden… někdo tam leží ve stínu… Rohane, vidím je!“

Jeho hlas se vzdálil. Rohan slyšel, jak něco povídá řidiči. Ozval se tupý zvuk, svědčící o tom, že byla vystřelena dýmovnice. Gaarbův hlas pokračoval:

„Pozdravíme je… dým vane k nim… hned se rozplyne… Jargu… co je? Co? Jak to… hej, vy tam!“

Jeho křik, který zaplnil celou kabinu, náhle ustal. Rohan uslyšel ozvěnu tichnoucích motorů, slyšel rychlé kroky, jakési nejasné, vzdáleností ztlumené volání a dva výkřiky. Potom nastalo ticho.

„Haló! Gaarbe! Gaarbe!“ opakoval ztuhlými rty. Kroky v písku se přiblížily, ve sluchátkách to zaskřípělo.

„Rohane!“ rozlehl se změněný, udýchaný Gaarbův hlas. „Rohane! Totéž co s Kertelenem! Bez vědomí, nepoznávají nás, nic neříkají… Rohane, slyšíte mě?!“

„Slyším… všichni totéž?“

„Zdá se… ještě nevím. Jarg a Terner chodí od jednoho k druhému…“

„Jak to? A co je s polem?“

„Pole je vypnuté. Neexistuje. Nevím. Zřejmě je vypnuli.“

„Nějaké stopy po boji?“

„Žádné. Stroje sedí, všechny jsou celé, nepoškozené — a oni sedí, leží, můžete s nimi třást — co? Co je to tam?!“

K Rohanovi dolehl nejasný zvuk, přerušený dlouhým nářkem. Stiskl zuby, nemohl však ovládnout pocit nevolnosti, který mu svíral vnitřnosti.

„Proboha, to je Gralev!“ rozlehl se Gaarbův křik. „Graleve! Člověče! Nepoznáváš mě?!“

Jeho hlasitý dech zaplnil náhle celou kabinu.

„On také…,“ vydechl. Chvíli mlčel, jako by sbíral síly

„Rohane… nevím, jestli si sami poradíme… Je třeba všechny odtud odvézt. Pošlete víc lidí…“

„Hned.“

Za hodinu se děsivý průvod zastavil pod kovovým trupem superhelikoptéry. Ze dvaceti dvou lidí, kteří patřili k expedici, zbylo jen osmnáct; osud čtyř nebyl znám. Většina se nechala přivést dobrovolně, bez odporu; pět však bylo třeba odvést násilím, poněvadž nechtěli opustit místo, kde je našli. Patero nosítek putovalo do improvizované nemocnice na spodní palubě helikoptéry. Zbývajících třináct mužů, jejichž zastřený výraz tváře působil strašným dojmem, odvedli do oddělené místnosti, kde se nechali bez odporu uložit. Bylo je třeba svléci, stáhnout jim boty, byli totiž bezradní jako nemluvňata. Rohan, němý svědek této scény, stál mezi řadami lůžek a povšiml si, že většina nalezených zachovává pasivní klid. Zoufale naříkali pouze ti, které přivedli násilím.

Zanechal všechny postižené péči lékaře a sám vyslal všechny stroje, kterými disponoval, hledat ztracené. Techniky měl teď spoustu, neboť uvedl do provozu nalezené stroje a obsadil je svými lidmi. Právě vyslal poslední hlídku, když ho zavolali do kabiny: navázali spojení s Nepřemožitelným.

Ani se nepodivil, že se to podařilo. Jako by se už nebyl schopen ničemu divit. Informoval Horpacha stručně o všem, co se stalo.

„Kteří lidé chybějí?“ chtěl vědět astrogátor.

„Sám Regnar, Bennigsen, Korotkij a Mead. Co je s letouny?“ zeptal se Rohan na oplátku.

„Nic nového.“

„A mrak?“

„Vyslal jsem ráno tříčlennou hlídku. Vrátila se před hodinou. Není tam po mraku ani stopy.“

„Nic? Vůbec nic?“

„Nic.“

„Ani letouny?“

„Nic.“