Levá ruka tmy

KAPITOLA TŘETÍ

Dlouho jsem spal a zbytek dopoledne jsem se pak probíral svými poznámkami o etiketě vyžadované v paláci, a také postřehy o psychologii Getheňanů, o jejich chování, s nimiž se vrátili mí předchůdci-průzkumnici. Nevnímal jsem, co čtu, což tak moc nevadilo, protože jsem to znal zpaměti a hleděl jsem do toho jen proto, abych umlčel vnitřní hlas, který mi pořád našeptával:

Všechno spatně. Když se nechtěl nechat umlčet, hádal jsem se s ním a tvrdil jsem, že si mohu poradit i bez Estravena, možná lépe než s nim. Stejně to tady byla práce pro jednoho. První mobil je jen jeden. První poselství z Ekumenu pronáší na kterémkoli světě jediný hlas, jeden člověk z masa a kostí, jediný přítomný, sám. Je klidně možné, že ho zabijí, jako zabili Pellega na 4-Tauru, nebo že ho zavřou k bláznům, jak to udělali prvním třem mobilům na Gao, jednomu po druhém; nicméně se to tak praktikuje dál, protože se to osvědčilo. Jeden hlas, který sděluje pravdu, je údernější než celé flotily a armády z dlouhodobého pohledu; vyžaduje to dlouhou dobu; ale času má Ekumen spoustu… Ty ne, ozval se vnitřní hlas, ale pod tíhou mých argumentů zmlkl a já jsem dorazil do paláce k audienci u krále o Druhé hodině klidný a odhodlaný. Ovšem už v předpokoji, než jsem vůbec spatřil krále, jsem měl pozbýt klidu i odhodlanosti.

Stráže a služebnictvo v paláci mě dlouhými chodbami a síněmi královského domu uvedli do předpokoje. Pobočník mě požádal, abych počkal, a zanechal mě samotného v místnosti s vysokým stropem a bez oken. Postával jsem tam, vyšňořený na audienci u královského majestátu. Prodal jsem svůj čtvrtý rubín (průzkumníci totiž nahlásili, že Getheňané si cení drahokamů stejně jako Terrané, a tak jsem si na Zimní planetu přinesl plnou kapsu drahokamů, abych nestrádal) a třetinu zisku jsem utratil za oblečení na včerejší průvod a dnešní audienci: všechno jsem měl nové, velmi těžké a důkladně vypracované, jak je u oblečení v Karhide běžné; bílá košile spředená z proužků kožešiny, šedé kalhoty pod kolena, dlouhá tunika z modrozelené kůže, podobná kytlici, zvaná hieb, nová čepice, nové rukavice, zastrčené ve správném úhlu pod opaskem, spuštěným přes hieb, nové vysoké boty… Jistota, že jsem dobře oblečen, jen posilovala můj pocit klidu a odhodlání. Klidně a odhodlaně jsem se rozhlížel kolem sebe.

Podobně jako celý královský dům i tato místnost byla vysoká, červená, stará, holá, ve vzduchu bylo cítit zatuchlý chlad, jako by sem průvan nepřicházel z jiných místnosti, ale z jiných staletí. Oheň v krbu sice praskal, ale k ničemu to nebylo. Ohně v Karhide mají zahřát duši, ne tělo. Mechanicko-průmyslový věk vynálezů byl v Karhide nejméně před třemi tisíci lety a za těch třicet století vyvinuli vynikající a hospodárné ústřední topeni, využívající páru, elektřinu a jiné látky; ve svých domech ho však neinstaluji. Kdyby ho zavedli, pozbyli by zřejmě svou fyziologickou odolnost vůči počasí, jako když arktickým ptákům drženým v teple a pak znovu vypuštěným ven omrznou nohy. Mně, tropickému ptákovi, však bylo zima, jinak zima venku, jinak zima uvnitř, ale ustavičně jsem byl více či méně prokřehlý. Abych se zahřál, popocházel jsem sem a tam. Kromě mě a krbu toho moc v tomto dlouhém předpokoji nebylo: stolička a stůl, na němž stála mísa s protáhlými kamínky a starodávné rádio z vyřezávaného dřeva se stříbrnými a kostěnými intarziemi, parádní ukázka řemeslné dovednosti. Hrálo šeptem a já jsem ho nepatrně zesílil, protože jsem zaslechl, že monotónní skandováni či prozpěvování, které se celou dobu z rádia linulo, vystřídal přehled zpráv z paláce. Karhiďané zpravidla moc nečtou a raději zprávy i literaturu slyší, než vidi; knihy a různé typy televizního přenosu jsou méně běžné než rozhlas, a noviny neexistují vůbec. Ranní přehled zpráv jsem zaspal a i teď jsem poslouchal na půl ucha, myšlenkami jsem byl jinde, dokud mou pozornost neupoutalo několikeré opakováni stejného jména. Zastavil jsem se. Co to hlásí o Estravenovi? Právě četli znovu nějaké prohlášeni.

„Therem Harth rem ir Estraven, lord z Estre v Kermu, pozbývá tímto nařízením svou hodnost v království a křeslo ve shromážděních království a je vykázán z království a všech panství Karhide. Neopustí-li království a všechna panství do tři dnů nebo navrátí-li se během svého života do království, budiž kýmkoli zabit bez vynesení rozsudku. Žádný občan Karhide nedovolí, pod trestem uvězněni aby na něho Harth rem ir Estraven promluvil nebo pobýval v jeho domě nebo na jeho pozemcích, zároveň se všem občanům Karhide zakazuje dávat a půjčovat mu peníze či zboží, jakož i splácet případné dluhy, pod trestem vězení a pokuty. Vězte, spoluobčané Karhidané, že zločin, pro který je Harth rem ir Estraven vyhoštěn, je zločin zrady: soukromě i veřejně ve Shromážděních a paláci prosazoval, zastíraje to svou oddanosti králi, aby Karhide odhodila svou svrchovanost a vzdala se své moci a stala se tak méněcennou podřízenou zemi v jistém Svazu národů, k čemuž budiž ihned řečeno že žádný takový Svaz neexistuje, jsa pouhým vynálezem a nepodloženým výmyslem jistých zrádců osnujících spiknutí, jejichž cílem je oslabit autoritu krále a tím celé Karhide ve prospěch skutečných a existujících nepřátel země. Odguymy Tuwa, Osmá hodina, palác v Erhenrangu: ARGAVEN HARGE."

Toto nařízení bylo vytištěno a vyvěšeno po městě na některých vchodech a ukazatelích u silnic a to, co uvádím, je doslovný přepis jednoho takového výtisku.

Moje první hnutí mysli bylo prosté. Vypnul jsem rádio, aby nemohlo dál vysílat důkazy proti mně, a prchal jsem ke dveřím. Tam jsem se samozřejmě zastavil. Vrátil jsem se zpátky ke stolu a krbu a stál jsem. Už jsem nebyl klidný a odhodlaný. Chtěl jsem otevřít pouzdro a vytáhnout ansibl a poslat na Hain signál Poraďte! Naléhavé! I toto hnuti mysli jsem potlačil, protože bylo ještě pošetilejší než to první. Naštěstí jsem neměl čas na žádná další. Křídlové dveře na konci předpokoje se otevřely a pobočník ustoupil stranou, abych mohl projít, a ohlašoval: „Genly Ai" – jmenuji se Genly, ale Karhiďané nedovedou,l' vyslovit – a nechal mě v Červené síni s králem Argavenem XV.

Ohromná vysoká a dlouhá místnost, tahle Červená síň královského domu. Ke krbům málem nedohlédneš. Málem nedohlédneš ani na trámový strop, ověšený červenými zaprášenými závěsy a praporci, otřepenými věkem. Okna jsou pouhé skulinky či štěrbiny v tlustých zdech, světel málo, mdlých a vysoko umístěných. Završuji svou šestiměsíční pouť ke králi a mé kroky doprovází vrzáni nových bot.

Argaven stál před prostředním krbem, největším ze tří, na nízkém, rozměrném stupínku či pódiu: malá postava v načervenalém přítmí, s vyklenutým břichem, velmi vzpřímená, tmavá, na jeho siluetě nic výrazného kromě záblesků velkého pečetního prstenu, který měl na palci.

Zastavil jsem se u hrany stupínku, jak jsem byl poučen, a nedělal a neříkal nic.

„Přistupte, pane Aii. Posaďte se."

Poslechl jsem a usadil se k prostřednímu krbu na židli vpravo. Tohle všechno jsem měl nacvičeno. Argaven si nesedl; stál tři metry ode mne, za zády mu s hučením šlehaly plameny v krbu a po chvíli mě vybídl: „Řekněte mi, co máte na srdci, pane Aii. Přinášíte prý vzkaz."

Obličej, který se ke mně obrátil, hrou ohně a stínu brunátný a jakoby rozrytý krátery, byl nezajímavý a krutý jako měsíc, ten matný červenohnědý měsíc Zimní planety. Argaven teď vypadal méně královsky a méně mužně než z dálky, když byl mezi svými dvořany. Měl slabý hlásek a svou divokou pomatenou hlavu držel v úhlu, který budil zdáni zvláštní arogance.

„Můj pane, co jsem vám chtěl říct, se mi úplně vykouřilo z hlavy. Právě jsem se totiž dozvěděl, že lord Estraven upadl v nemilost."

Argaven se tomu zasmál, nápadně afektovaně zkroutil obličej. Jeho rezavý smích připomínal běsnící ženu, která předstírá, že se dobře baví. „Čert ho vem," řekl, „toho pyšného a falešného křivopřísežníka a zrádce! Vy jste s ním včera večer jedl, že? A on vám vyprávěl, jak je vlivný, jak ovládá krále, jak se vám se mnou bude snadno jednat, protože on o vás se mnou mluvil, ne? Že vám to říkal, pane Aii?"

Váhal jsem.

„Tak já vám povím, co mi o vás vykládal, jestli vás to zajímá. Radil mi, abych vás nepřijímal, abych vás nechal vyčkávat v nejistotě, případně abych vás vystrnadil do Orgoreynu nebo na Ostrovy. Celý poloměsíc to do mne hustil. Zatracená nestydatost! A nakonec jsme do Orgoreynu vystrnadili jeho, ha, ha, ha -!" Zase ten řezavý falešný smích, a ještě přitom zatleskal rukama. V tom momentě se mezi závěsy na konci pódia neslyšně objevil osobní strážce. Argaven na něho vztekle zavrčel a on zmizel. Argaven přistoupil bliž ke mně, pořád se smál, pořád cosi vrčel a upřeně na mě hleděl. Tmavé duhovky jeho očí žhnuly tak trochu do oranžova. Měl jsem z něho o hodně větší strach, než jsem předpokládal.

Nenapadla mě jiná možnost, jak zareagovat na jeho blábol, než vsadit na otevřenost. Řekl jsem: „Nezbývá mi než se vás zeptat, pane, jestli i já jsem podle vás zapleten do Estravenova zločinu."

„Vy? Ne." Prohlížel si mě ještě důkladněji. „Já sice nevím, co vlastně k čertu jste, pane Aii, jestli sexuální zrůda, nebo umělá příšera, nebo návštěvník z panství prázdna, ale zrádce nejste, jen jste se stal nástrojem jednoho takového. Nástroje já netrestám. Ty škodí jen v rukou špatného řemeslníka. Dovolte, abych vám dal jednu radu." Argaven to vyřkl s nezvyklým důrazem a uspokojením a už tehdy mně napadlo, že za uplynulé dva roky mně nikdo jiný nikdy žádné rady nedával. Všichni odpovídali na otázky, ale nikdy otevřeně neradili, ani Estraven, ani když mi nejvíc pomáhal. Určitě to souvisí se shifgrethorem. „Nenechte se nikým využívat, pane Aii," říkal král. „Nenechte se vtáhnout do politikaření. Říkejte si své vlastní lži, dělejte si po svém. A nikomu nevěřte. To jste věděl? Nikomu nevěřte. K čertu s tím prolhaným chladnokrevným zrádcem, já jsem mu věřil. Já jsem mu navlékl na ten jeho zatracený krk stříbrný řetěz. Škoda že jsem ho na něm rovnou neoběsil. Nikdy jsem mu nevěřil. Nikdy. Nevěřte nikomu. Ať si hladoví někde v Mishnory v žumpách s odpadky, ať mu shnijí vnitřnosti, nikdy – " Král Argaven se třásl, dusil se, lapal po dechu, znělo to, jako by se dávil, a obrátil se ke mně zády. Kopl do polen ve velkém krbu, až se rozlétly jiskry a hustě mu dopadaly na obličej, na vlasy, na černou tuniku a on je chytal s otevřenou náruči.

Aniž se otočil, znovu prořízl vzduch jeho nepříjemný hlas. „Řekněte mi, pane Aii, co máte na srdci."

„Mohu se vás na něco zeptat, pane?"

„Můžete." Kolébal se z nohy na nohu, pořád tváří k ohni. Musel jsem oslovit jeho záda.

„Věříte, že jsem skutečně tím, co říkám?"

„Estraven zařídil, že mi lékaři o vás posílali nekonečné pásky a další chodily od techniků z Dílen, kde mají vaše vozidlo, a tak dále. Všichni to nebudou lháři a všichni tvrdí, že nejste lidský tvor. Tak co tedy?"

„To tedy znamená, pane, že jsou další takoví jako já. Že jsem reprezentant…"

„Toho svazu, té mocnosti, ano, v pořádku. Proč vás sem poslali, na to chcete, abych se vás zeptal?"

Třebaže Argaven možná není duševně v pořádku ani mu to příliš nepálí, získal za ta léta praxi v tom, jak se vyhnout přímému sdělení a jak vyprovokovat k odpovědi.protihráče', a vypracoval se v řečnických jemnostech, jakých v konverzaci užívají ti, jejichž životnim cílem je dosaženi a udržení shifgrethoru na vysoké úrovni. Strašně moc o shifgrethoru mi bylo pořád ještě záhadou, ale o jednom jeho aspektu jsem něco málo věděl, o aspektu soutěživém a prestižním, a o nepřetržitém konverzačním souboji, který tento aspekt mohl mít za následek. Že s Argavenem nechci vést souboj, ale snažím se o to, abychom si sdělili podstatné věci, to byl sám o sobě nesdělitelný fakt.

„Nijak jsem se s tím, pane, netajil. Ekumen chce navázat spojenectví se zeměmi Gethenu."

„Proč?"

„Materiální výhody. Rozšíření znalostí. Zvýšení komplexnosti a intenzity inteligentního života. Rostoucí soulad a sláva Boží. Zvědavost. Dobrodružství. Potěšení."

Nemluvil jsem jazykem vládnoucích, jazykem králů, dobyvatelů, diktátorů, generálů; v něm totiž odpověď na jeho otázku neexistovala. Argaven civěl do ohně, přešlapoval z nohy na nohu, vypadal nakvašeně, a jako by ani moc nevnímal.

„Jak je vlastně velké to Království Nikde, ten váš Ekumen?"

„Ekumen zahrnuje osmdesát tři obyvatelných planet a na nich asi tři tisíce národností a etnických skupin – "

„Tři tisíce? Aha. Tak mi teď vysvětlete, proč bychom my, jeden proti třem tisícům, měli mít cokoli společného se všemi těmi zeměmi příšer žijících tam kdesi v Prázdnu?" Obrátil se teď, aby se na mě mohl podívat, a protože z jeho strany pokračoval onen souboj, položil řečnickou otázku, byl to téměř vtip. Ale špatný vtip. Choval se, jak mě varoval Estraven, nejistě a vyděšeně.

„Tři tisíce národností na osmdesáti třech světech, pane; ale na ten, který je nejblíž Gethenu, trvá cesta lodi, pohybující se skoro rychlostí světla, sedmnáct roků. Jestli vás třeba napadlo, že by se Gethen vystavil útokům a zneužívání takových sousedů, měl byste uvážit vzdálenost, ve které žijí. Nikdo se nebude obtěžovat vést útok vesmírem." Nemluvil jsem o válce z jednoho prostého důvodu; v karhidštině pro ni neexistuje slovo. „Avšak obchodování se vyplácí. S nápady a technologiemi, které se dají předat pomoci ansiblů; se zbožím a artefakty, které je možno poslat lodí s posádkou či bez posádky. Velvyslanci, učenci a obchodníci, někteří z nich by sem mohli přicestovat; a od vás by zase mohli vyrazit ven. Ekumen není království, ale koordinátor, středisko transakcí a věděni; bez něho by bylo dorozumívání mezi světy lidí jen nahodilé, výměna zboží velmi riskantní, jak si dovedete představit. Lidský život je příliš krátký na to, aby se vypořádal s časovými skoky mezi světy, v případě, že by k zastřešeni neexistovala žádná síť a žádné ústředí, žádné vedení, žádná spojitost; proto se světy stávají členy Ekumenu… Víte, pane, všichni jsme lidé. Jeden jako druhý. Všechny obydlené světy byly kdysi dávno osídleny z jednoho světa, Hainu. Lišíme se, ale všichni jsme synové téhož krbu…"

Nic z toho krále neupoutalo ani nepřesvědčilo. Ještě jsem chvilku pokračoval, snažil jsem se ho přivést k tomu, že přítomnost Ekumenu by jeho nebo karhidský shifgrethor posílila, a ne ohrozila, ale nemělo to smysl. Stál tam zarputile, jak stará vydra v kleci, klátil se dopředu a dozadu, přešlapoval z nohy na nohu, pohupoval se, křečovitě se zašklebil a odhalil přitom zuby. Zmlkl jsem.

„Jsou všichni tak černí jako vy?"

Getheňané jsou většinou žlutohnědí nebo červenohnědí, ale viděl jsem hezkou řádku tak tmavých, jako jsem já. „Někteří jsou černější," odpověděl jsem mu, „jsme všech možných barev," a otevřel jsem pouzdro (než jsem došel do Červené síně, čtyřikrát mi ho stráže zdvořile prohlédly), ve kterém jsem měl svůj ansibl a několik obrázků. Tyto obrázky – filmy, fotografie, malby, aktiva a nějaké krychle – tvořily malou galerii Člověka: člověka, jenž obývá Hain, Chiffewar a Cetiany, S a Temi Alterru a Uttermost, Kapetyn, Ollul, 4-Taurus, Rokanan, Ensbo, Cime, Gde a Sheashel Haven. Král bez valného zájmu na pár jen tak mrkl.„Co je toto?"

„Osoba z Cime, žena." Musel jsem použít slovo, kterým by Getheňané označili jedině osobu v nejvyšší fázi kemmeru, jinak se ještě nabízelo slovo pro samici.

„Nepřetržitě?"

„Ano."

Pustil krychli a dál se vestoje pohupoval z nohy na nohu, hleděl na mě nebo spíše za mě, světlo z ohně se mu míhalo po obličeji. „Oni jsou všichni takoví -jako vy?"

Zdoláni této překážky jsem jim nebyl schopen usnadnit. Nakonec se musí naučit se s ni vypořádat.

„Ano. Sexuální fyziologie Getheňanů, alespoň pokud víme, nemá nikde mezi lidskými bytostmi obdoby."

„Takže všichni tam, na těch ostatních planetách, nepřetržitě kemmeruji? Společnost zvrhlíků? Tak to formuloval lord Tibe; a já jsem si myslel, že si dělá legraci. Třeba to tak opravdu je, ale je to odporná představa, pane Aii, a já nevidím důvod, proč by zdejší lidské bytosti měli vyhledávat a tolerovat nějaké styky s tvory tak příšerně odlišnými. Jenže vy jste tu možná proto, abyste mě upozornil, že v této záležitosti nemám na výběr."

„Výběr, pro celou Karhide, leží jen a jen na vás, pane."

„A co když vás odsud vyexpeduju?"

„No tak půjdu. A třeba to zkusím někdy znovu, s jinou generací…"

To zabralo. Vyhrkl: „Vy jste nesmrtelný?"

„Ne, pane, to vůbec ne. Ale dá se využit časových skoků. Kdybych se teď vydal z Getheny na nejbližší svět, Ollul, strávil bych na cestě tam sedmnáct let planetárního času. Časoskok je schopnost pohybovat se skoro tak rychle jako světlo. A kdybych se tam jen točil a hned se vrátil zpět, těch pár hodin, které bych strávil v lodi, by tady vydalo za plných čtyřiatřicet let; a mohl bych začít znova." Tahle teorie časoskoků, která obvykle lidem vnukala falešnou představu o nesmrtelnosti, fascinovala každého, kdo mi naslouchal, od rybářů na ostrově Horden po ministerského předsedu, jeho však nechávala chladným. Ostrým, rezavým hlasem se zeptal: „Co je toto?" a ukázal na ansibl.

„Ansibl, dorozumívací zařízeni, pane."

„Rádio?"

„Nevyužívá radiových vln ani žádné formy energie. Princip, na kterém pracuje, konstanta simultánnosti, je do jisté míry obdobný gravitaci -". Zase jsem pozapomněl, že nemluvím s Estravenem, který si přečetl všechna hlášení o mně a který se zaujetím a chápavě naslouchal mým výkladům, nýbrž se znuděným králem. „Ansibl umí to, že v jakýchkoli dvou bodech vydá simultánně zprávu. Kdekoli. Jeden bod musí být pevný, na některé planetě o jisté hmotnosti, druhý konec je však přenosný. To je ono, tady tento konec. Nastavil jsem souřadnice na prasvět Hain. Lodi NAFAL trvá cesta mezi Hainem a Gethenem šedesát sedm roků, ale když tady vyťukám nějaký vzkaz, na Hainu ho dostanou v téže chvíli, kdy já ho píšu. Chtěl byste se na něčem domluvit se slabily na Hainu, pane?"

„Neumím jazyk obyvatel Prázdna," vymlouval se král a zase nasadil svůj tupý a záludný úsměv.

„Bude tam připraven asistent – já jsem je totiž upozornil – který umí karhidsky."

„Cože? Jak to?"

„Jak víte, já nejsem první cizinec, který je na Gethenu. Přede mnou tu byla skupina průzkumníků, kteří svou přítomnost neohlásili, ale vydávali se za Getheňany a rok cestovali křížem krážem po Karhide a Orgoreynu a Souostroví. Když odletěli, podali zprávu Radám Ekumenu; to bylo před více než čtyřiceti lety, za vlády vašeho dědečka. Jejich zpráva byla mimořádně příznivá. No a já jsem nastudoval informace, které oni nashromáždili, a jazyk, který zaznamenali, a přiletěl jsem sem. Chcete vidět to zařízeni v chodu, pane?"

„Nemám rád triky, pane Aii."

„To není trik, pane. Vaši vlastni vědci zkoumali – "

„Já nejsem vědec."

„Jste panovník, můj pane. A lidé stejného postavení na prasvětě Hainu od vás očekávají vzkaz."

Vrhl na mě divoký pohled. Ve snaze polichotit mu a upoutat jeho zájem jsem ho zahnal do úzkých – znovu otázka prestiže. Celé to snažení nebylo na nic.

„Dobře. Tak se toho strojku zeptejte, co dělá z člověka zrádce."

„Pomalu jsem vyťukal na klávesách, které byly uzpůsobeny karhidské abecedě: „Král Argaven z Karhide se ptá stabilů na Hainu, co dělá z člověka zrádce." Písmena zazářila na malé obrazovce a zmizela. Argaven to pozoroval, jeho neklidné přešlapováni na chvíli ustalo.

Následovala pauza, dlouhá pauza. Někdo dvaasedmdesát světelných let odtud teď bezpochyby horečně děroval požadavky do jazykového počítače pro karhidštinu, ne-li do počítače, v němž byly uloženy filozofické problémy. Nakonec z obrazovky zasvítila jasná písmena, zůstala tam na moment a pomaloučku se ztrácela. „Králi Argavenovi z Karhide na Gethenu, pozdravy. Nevím, co dělá z člověka zrádce. Žádný člověk sám sebe nepovažuje za zrádce; proto je těžké to zjistit. S úctou, Spimolle G. F., za stabily, v Saire na Hainu, 93/1491/45"

Když byl pásek nahraný, vytáhl jsem ho a podal Argavenovi. Nechal ho na stole, šel zase k prostřednímu krbu, skoro do něho vstoupil, kopal do rozžhavených polen a rukama srážel k zemi jiskry. „Takovou užitečnou odpověď by mi mohl dát kterýkoli věštec. Odpovědi nestačí, pane Aii. Ani vaše krabička, váš strojek. Ani vaše vozidlo, vaše loď. Spousta podvodů a jeden podvodník. Chcete, abych vám, vašim povídačkám, vašim vzkazům věřil. Ale proč bych jim měl věřit? A proč bych je měl poslouchat? Jestli je tam někde mezi hvězdami osmdesát tisíc světů plných příšer, co z toho? My od nich nic nechceme. My jsme si zvolili svou cestu a už po ni dost dlouho kráčíme. Karhide je na rozhraní nové epochy, velkého nového věku. My si půjdeme svou vlastní cestou." Zaváhal, jako by mu vyschl zdroj jeho argumentů – především asi ne jeho argumentů. Jestliže Estraven už nebyl královým uchem, byl jím někdo jiný. „A kdyby existovalo něco, co ti Ekumenové chtějí od nás, nebyli by poslali vás samotného. Je to podfuk, nejapný vtip. Cizinců by tu byla aspoň tisícovka."

„Ale otevření dveří nevyžaduje tisíc mužů, můj pane."

„Co by ne? Aby je udrželi otevřené."

„Ekumen počká, dokud je neotevřete, pane. Nic vám nebude vnucovat. Byl jsem vyslán sám a zůstanu tady sám, abyste se mě nebáli."

„Nebáli?" zopakoval král, otočil tvář zjizvenou stíny, šklebil se, mluvil hlasitě a vřískavě. „Ale já se vás bojím, vyslanče. Já se bojím těch, kteří vás poslali. Bojím se lhářů, bojím se podvodníků a nejvíc se bojím trpké pravdy. A proto vládnu své zemi dobře. Protože jen strach ovládá lidi. Nic jiného nefunguje. Nic jiného netrvá dostatečně dlouho. Jste tím, čím podle vás jste, přesto jste podfuk, nejapný vtip. Mezi hvězdami není nic než prázdno a strach a tma a vy odtamtud přicházíte sám, abyste mě vystrašil. Ale já už strach mám a jsem král. Strach je král. Teď si sbalte.svoje léčky a fígle a běžte. Toť vše. Nařídil jsem, abyste dostal čestné občanství Karhide."

A tak jsem odcházel od krále, boty mi vrzaly na červené podlaze v červeném šeru sálu, až mě od krále nakonec odřízly dvoukřídlové dveře.

Zpackal jsem to. Na celé čáře jsem to zpackal. Ale když jsem vyšel z královského domu a procházel areálem paláce, nevrtal mi hlavou ani tak můj neúspěch, ale Estravenova role v něm. Proč ho král vyhnal za to, že hájil záležitost Ekumenu (což, jak se zdálo, bylo podstatou toho prohlášeni), když (podle krále samého) dělal pravý opak? Kdy začal radit králi, aby se mi vyhnul, a proč? Proč byl vyhoštěn a já zůstal na svobodě? Kdo z nich lhal víc a proč k čertu lhali?

Došel jsem k závěru, že Estraven, aby si zachránil kůži, a král, aby si zachránil tvář. Vysvětlení to bylo krásné. Ale lhal mi vlastně někdy Estraven? Přišel jsem na to, že nevím.

Míjel jsem Červený rohový dům. Branka do zahrady byla otevřená. Nahlédl jsem dovnitř na seremy, sklánějící bílé větve nad tmavým jezírkem, na chodníčky z bílých cihel, které v poklidném šedém světle odpoledne vypadaly opuštěně. Ve stínu kamenů u jezírka ještě ležela trocha sněhu. Myslel jsem na Estravena, jak tam na mě včera večer v té chumelenici čekal, a pocítil jsem opravdovou lítost nad člověkem, kterého jsem ve včerejším průvodu viděl, jak je zpocený a nádherný pod tíhou své panoplie a moci, nad člověkem na vrcholu kariéry, schopným a vznešeným, který je odrovnaný, skončil, tečka. Prchá k hranici, tři dny za ním jeho smrt, nikdo s ním nemluví. Trest smrti je v Karhide ojedinělý. Život na Zimní planetě je už tak dost tvrdý, lidé tedy většinou nechávají smrt na přírodě nebo na zlobě, ne na zákonu. Uvažoval jsem, jak asi, s takovým rozsudkem v patách, bude utíkat. Autem ne, ta jsou tady majetkem paláce; převeze ho nějaká loď nebo zeměloď? Jde pěšky po silnici a nese si, co je schopen unést? Karhiďané obvykle chodí pěšky; nemají totiž žádná tažná zvířata, žádné létací dopravní prostředky, počasí po většinu roku zpomaluje provoz motorových vozidel, a není to národ, který by měl naspěch. Představoval jsem si, jak se tento hrdý člověk namáhavě plahočí do exilu, krok za krokem, malá postava na dlouhé silnici mířící na západ k zálivu. Toto všechno mi procházelo hlavou, když jsem šel kolem branky Červeného rohového domu, ale hned jsem to z hlavy vypustil, zároveň se zmatenými spekulacemi ohledně Estravenových a králových činů a motivů. Skončil jsem s nimi. Zpackal jsem to. Co dál?

Měl bych jít do Orgoreynu, což je soused a soupeř Karhide. Ale když už bych tam byl, je docela možné, že bych měl problémy s návratem do Karhide, a tady jsem věci nedokončil. Musel jsem si připomenout, že splnění úkolu, který mi uložil Ekumen, mi může zabrat, a s největší pravděpodobnosti zabere, celý život. Žádný spěch. Není potřeba se hrnout do Orgoreynu, než se dozvím víc o Karhide, zejména o pevnostech. Dva roky jsem odpovídal na otázky, teď je budu klást. Ale ne v Erhenrangu. Konečně jsem pochopil, že to bylo od Estravena varování, a i když jsem mu nemusel věřit, nemohl jsem ho brát na lehkou váhu. Říkal mi vlastně, jakkoli nepřímo, že bych měl odejit z města a od dvora. Nevím, proč jsem si vzpomněl na zuby lorda Tiba… Král mi dal čestné občanství země; a já ho využiji. Jak se říká ve škole na Ekumenu, není-li z nějaké činnosti užitek, sbírej informace; není-li užitek z informací, spi. Ospalý jsem ještě nebyl. Vydám se na východ do pevností a budu nejspíš sbírat informace od věštců.