Levá ruka tmy

KAPITOLA DVANÁCTÁ O čase a temnotě

Ze Slavných výroků velekněze Tuhulma, knihy yomeshského kánonu, sepsané v severním Orgoreynu asi před 900 roky.

Meshe je Střed času. Ten okamžik jeho života, kdy jasně uzřel všechny věci, nadešel, když žil na zemi třicátý rok, a poté žit na zemi zase třicet let, takže to prozření připadlo na prostředek jeho života. A všechny věky do okamžiku prozření byly tak dlouhé, jako budou po prozření, které připadlo na Střed času. A v tom Středu není žádná doba minulá a žádná doba budoucí. A je tomu tak ve všech dobách minulých. A je tomu tak ve všech dobách budoucích. Neexistuje žádné,nebylo‘ ani,nebude‘. Je. To je vše.

Zraku není nic utajeno.

Chudák z Sheney přišel za Meshem a naříkal, že nemá co dát svému pokrevnímu dítěti k jídlu, nemá ani zrno na zasetí, protože následkem deště osení v zemi shnilo, a všichni v jeho krbu jsou hladoví. Meshe řekl: „Kopejte na kamenitém poli v Tuerreshu a najdete tam stříbro a drahokamy; neboť vidím jednoho krále, jak tam před deseti tisíci roky ten poklad zahrabává, když se na něho sousední král chystá zaútočit."

Chudák z Sheney kopal v tuerreshských mořenách, v místech, která Meshe označil, vyzdvihl ze země velký poklad starodávných šperků a při pohledu na ně vykřikl radostí. Avšak Meshe, stojící opodál, se při pohledu na ně rozplakal a řekl: „Vidím muže, jak kvůli jednomu tomuto kameni zabíjí svého krbového bratra. Je tomu deset tisíc let a kosti toho zavražděného budou ležet v tomto hrobě, kde leží poklad. Ó, člověče z Sheney, já také vím, kde je tvůj hrob; vidím tě v něm."

Život každého člověka je ve Středu času, protože při prozřeni Meshe všechny spatřil a všichni jsou v jeho oku. Jsme zorničky jeho oka. Naše skutky jsou jeho prozřením, naše bytí jeho vševěděním.

Jeden strom hemmen v srdci omenského lesa, který se rozprostírá na ploše asi sto šedesát krát sto šedesát kilometrů, byl starý a vzrostlý, měl sto větví a na každé větvi tisíc drobných větviček a na každé větvičce sto lístků. Ten strom s hluboce zapuštěnými kořeny prohlásil: „Všechny mé listy je vidět, kromě jednoho, a ten je ve tmě, ve stínu všech ostatních. Tento jediný list si nechávám tajně pro sebe. Kdopak by ho mohl vidět ve stínu listoví? A kdopak by je počítal?"

Meshe se na svých toulkách octl v omenškém lese a z tohoto stromu utrhl tento jeden list.

V podzimních bouřích nespadne jediná dešťová kapka, která by už spadla někdy dříve, a pršelo, prší a bude pršet po všechny podzimy všech věků. Meshe viděl každou kapku, kam spadla, padá a spadne.

V oku Meshově jsou všechny hvězdy a temnoty mezi hvězdami a všechny jsou jasné.

V okamžiku prozření, když Meshe právě odpovídal na otázku lorda Shortha, spatřil Meshe celou oblohu, jako by to bylo jedno velké slunce. Nad zemi a pod zemí, všude byla obloha jasná jako povrch slunce a nikde nebyla tma. Jelikož spatřil ne to, co bylo, ani co bude, ale co je. V jeho oku byly přítomny všechny hvězdy, které letí a odnášejí s sebou své světlo, a všechno to světlo zářilo naráz. *)

Temnota je pouze ve smrtelném oku, které si myslí, že vidí, ale není tomu tak. Zrak Meshův tmu nezná.

A proto ti, kdo vzývají temnotu **), jsou považováni za hlupáky a ústy Meshovými popliváni, protože pojmenovávají něco, co není, a nazývají to počátkem a koncem.

Žádný počátek ani konec neexistují, protože všechno je ve Středu času. Tak jako se mohou všechny hvězdy odrážet v dešťové kapce padající v noci k zemi, tak také všechny hvězdy odrážejí tuto kapku. Neexistuje ani temnota, ani smrt, protože všechno se jeví ve světle okamžiku, a konec a začátek všeho jedno jsou.

Jeden střed, jedno prozření, jeden zákon, jedno světlo. Pohlédněte nyní do oka Meshova!